Codex trestního práva jako minimum morálky.
 

          Mnozí lidé se ohražují proti tomu, když je někdo nařkne z porušení spravedlnosti neb z něčeho hříšného. Na svou obranu se odvolávají na to, že přece nikoho nezabili nebo neokradli a že jejich trestní rejstřík je přece zcela čistý a neporušený, že se nedopustili žádného porušení spravedlnosti, vymezené stávajícím obsahem pozitivního práva. Tito lidé se dopouštějí omylu, pokud se týče základních právních ustanovení o spravedlnosti a trestném činu a vycházejí z omylu, že paragraf trestního ustanovení jen reprodukuje svým zakazujícím obsahem etické a morální normy. V tomto přesvědčení mají jen omezenou míru pravdy. Trestní zákoník totiž nemůže prakticky řešit všechny případy spravedlnosti a hříchu, jak to činí norma etická, neboť by příliš detailními právními normami postihoval jednotnost a jasnost příslušných paragrafů trestního kodexu a vázal občany k daleko většímu omezení odůvodněnému morálkou, nikoli však právem. Zatímco právo postihuje jen překračování těch nejběžnějších, nejobecnějších a nejzákladnějších právních poklesků, morální řád je v tomto ohledu dokonalejší a detailněji upravuje mezilidské vztahy v lidském společenství. Proto člověk s čistým trestním štítem nemusí být ještě vzorem bezhříšného člověka a jako takový být posuzován a vítán ve společnosti.

 

Ani lidská opora jen v dekalogu nestačí.

 

         Existují lidé, kteří se domnívají, že život uspořádaný v souhlase s dekalogem je zárukou toho, že jednají vysoce morálně a že když takový život byl Bohulibý před mnoha tisíci lety, stačí i na naše poměry. Zapomínají totiž, že vlivem civilizace se náš život oproti dřívějšímu stal mnohem složitější a náročnější. A k tomu jsme částečně přispěli i my křesťané a katolíci, když jsme tvrdili a toto tvrzení i dnes opakujeme a vycházíme z toho, že jsou-li zákony Boží neměnné a trvalé, absolutní, absolutně platné a relevantní, pak i naše vlastní zákony jsou takového charakteru. Jednak je rozdíl mezi zákonem a jeho principem, neboť principy jsou trvalejšího rázu a lze je upravovat vzhledem k času a prostředí. Vzpomeňme jen na dřívější odsuzování lichvy, vyplývající z pojetí hodnocení peněz jako držitele a uchovatele hodnoty, které zakopeme a ukryjeme na zahradě a nepřináší úrok a jejich přeměnu na kapitál, který je možno spojit s prací a využít k jeho zvětšení. Konečně i k tomuto postupu máme příslušné citáty v Písmu. Nezapomínejme, že „ecclesia semper reformanda est“.

         Uvažme jenom, že dekalog má deset přikázání, která nestačí pojmout tolik problémů a událostí v jediném dni, ke kterým je třeba přistoupit v promýšlení morální problematiky. Dopomůžeme si tím, že jednotlivá přikázání rozvádíme pomocí dedukce, takže se nám pak jednotlivá přikázání zvýší ve svém počtu a můžeme je aplikovat na danou otázku. Vedle toho také nám mylné chápání dekalogu prozradí, že málo chápeme to, co tento příkaz postihuje. Tak např. špatně chápeme osmé přikázání: „Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému“ a vykládáme si toto přikázání jako příkaz nelhat, dopouštět se nepravdy. Tím samozřejmě nevystihujeme přesně obsah tohoto příkazu, který se týká vyřčení křivého svědectví proti bližnímu svému v tehdejším zřejmě arbitrárním jednání. Řadit proto lež do oblasti osmého přikázání Božího je nepochopením tohoto přikázání, třebaže lež a křivé svědectví mají něco společného, je omylem.

 

Také postupovat při řešení morality cestou kazuistiky je nedostatečné.

 

         Slovník cizích slov ve svém heslu kazuistiky chápe tento pojem jako pojem praktického užití morálky řešící jednotlivé praktické případy na základě předchozího studia příslušných teoretických výkladů.

         Moralista Jiří Skoblík ve svém „Přehledu křesťanské etiky uvádí případy, kdy mluvčí zcela jasně není nucen prozrazovat pravdu. Je to např. řeč týkající se zpovědního tajemství, řeč obžalovaného před soudem, který má právo se neprozrazovat, a také řeč těch, kdo jsou vázáni služebním tajemstvím. Kasuistika je tedy relevantní pro takové případy, kdy není dodržována běžná obecná podstata postupu, nýbrž průběh se liší právě pro speciální postavení lékaře, právníka a tajemníka. V těchto případech nejde o lež buď pro vhodnou, obratnou formulaci, která je plně pravdivá, ale zavádějící, nebo pro okolnosti, za kterých je obtížná otázka položena (lékař nemusí vysvětlovat podrobnosti bázlivému marodu, jehož stav by se mohl zhoršit poznáním nepříjemné pravdy, právník by mohl svým upozorněním napomáhat zločinci v jeho lživém výkladu u soudu, zpovědník by porušil zpovědní tajemství).

         Kazuistika je tedy výklad jednotlivých druhů hříchů, pojímaných nikoli obecně, nýbrž konkrétně a za určitých konkrétních okolností, lišících se svým obsahem od případných jiných případů, spáchaných za jiných okolností. Z toho vyplývá, že kazuistika se zabývá konkrétními detaily jednotlivých případů, lišících se od běžného postupu a není relevantní pro obecno. Shrneme-li proto tuto kapitolu, můžeme uzavřít, že kazuistika je řešení jednotlivých případů z důvodu jejich specifičnosti a odlišnosti od jiných běžných případů.

 

Praxe „zpovědních zrcadel“.

 

         Pro děti nižšího věku, které se připravují na zpytování svědomí a na první své zpovědi, bývají zhotovovány návody, jak zpytovat svědomí a jak se připravit na svou zpověď. Jde o tzv. „zpovědní zrcadla“, zkrácený seznam hříchů odpovídajících věku dětí a těch jejich poklesků, kterých se nejčastěji dopouštějí a které mají dětem umožnit dobře se připravit na zpověď. Již tato okolnost je dokladem toho, že takováto verse zpodobnění morálního textu nemá charakter běžné morálky, nýbrž že je to účelové zpracování pro vymezenou potřebu dětí a že také obsahově nemůžeme takovýto text považovat za druh morálního kodexu pro dospělé lidi. Proto také kdyby dospělý člověk se spoléhal na to, že může na základě takovéhoto zpovědního zrcadla zpytovat své svědomí, nebyl by to dostatečný předpoklad pro posouzení jeho bezhříšného charakteru.

 

Vyhledávání morálních kauz v Písmu a použití Katechismu.
Rozdíl mezi normou pozitivního práva a morální normou.

 

         Narazíme-li tedy na nějakou konkrétní morální kauzu v denním životě a chceme-li se jí podrobně zabývat a věnovat, máme možnost ji vyhledat v Katechismu katolické církve nebo ji pracně hledat v Písmu svatém. Můžeme prakticky počítat s tím, že oba soubory morálních norem budou obsahovat s největší pravděpodobností hledanou kauzu, kterou případně bychom mrně hledali v různých morálkách u různých autorů. Budeme-li mít štěstí, nalezneme ji v Katechismu, pracnější bude vyhledávání kauzy v textu Písma.

Podle sdělení Aleše Opatrného Kristus nepodává v Písmu přímé příkazy, nýbrž „vybídnutí“, „paranese“. Všimněme si několika namátkově vybraných mravních poklesků, jak je uvádí Písmo svaté a porovnejme s nimi analogické případy z běžné právní praxe pozitivního práva a tímto srovnáním pochopíme charakter a dosah Boží a lidské spravedlnosti.

 

         Evangelium sv. Matouše „O posledním soudu, 31-46: „Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví po pravici a kozly po levici. Tehdy řekne král těm po pravici: „Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou“ Tu mu ti spravedliví odpovědí: ,Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou? Král odpoví a řekne jim: Amen, pravím vám, cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili. ´Potom řekne těm na levici: „Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům. Hladověl. jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít, byl jsem na cestách a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě´. Tehdy odpovědí i oni: ´ Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného, nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?´ On jim odpoví: ´ Amen, pravím vám, cokoli jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.“

         V pozitivním právu vůbec nemůžeme nalézt tyto normy, které jsou pro lidské právo zcela bezvýznamné, aby se jimi pozitivní právo vůbec zabývalo, zatímco Božská spravedlnost je hodnotí tak vysoce, že je jich nesplnění trestá věčným zavržením. Kolik lidí si uvědomuje tento velký rozdíl Božího a lidského hodnocení a považuje se za zcela spravedlivé a bez hříchu?

 

         Evangelium sv. Matouše o varování před zákoníky a odsuzování farizejů, 23 1- 36, ale i na mnoha jiných místech Písma: Tehdy Ježíš mluvil k zástupům i k svým učedníkům: „Na stolici Mojžíšově zasedli zákoníci a farizejové. Proto čiňte a zachovávejte všehno, co vám řeknou. Ale podle jejich skutků nejednejte: Neboť oni mluví a nečiní. Svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem …Běda vám zákoníci a farizeové, pokrytci! Zavíráte lidem království nebeské, sami nevcházíte a zabraňujete těm, kdo chtějí vejít. Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Obcházíte moře i zemi, abyste získali jednoho novověrce a když ho získáte, učiníte z něho syna pekla, dvakrát horšího než jste sami…“

         Zákoníci a farizeové tvořili elitu veřejné moci a musíme hodnotit odvahu Kristovu i za tato přiléhavá slova o tehdejších představitelích a politických činitelích. Kristus byl tak vysoce vyhraněn proti nim, poněvadž vytvářeli celou skupinu intelektuálů, kteří nejen porušovali morální pravidla, ale stávali se i špatným příkladem pro obecný židovský lid. Jejich jednání bylo založeno na pýše a organizovaném zlu, krytém vysokým postavením ve společnosti a obecným pohoršením. Takovouto vrstvu tvoří v našem státě někteří poslanci, ministři, soudci, státní zástupci, policisté a členové politických stran, kteří zvláště podléhali platnosti tzv. „opoziční smlouvy“.

         Výše zloby Kristovy při uvádění do pořádku neutěšený, znesvěcený a pohoršlivý stav jeruzalémského chrámu je zvláště pozoruhodná.

 

         Evangelium Janovo, Ježíš a cizoložnice, 8, 1-11:Ježíš odešel na Olivovou horu. Na úsvitě přišel opět do chrámu a všechen lid se k němu shromažďoval. On se posadil a učil je. Tu k němu zákoníci a fariseové přivedou ženu, přistiženou při cizoložství; postaví ji doprostřed a řeknou mu: „Mistře, tato žena byla přistižena při činu jako cizoložnice. V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty? Tou otázkou ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat. Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi. Když však na něj nepřestávali naléhat, zvedl se a řekl: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!“. A opět se sklonil a psal po zemi. Když to uslyšeli, vytráceli se jeden po druhém, starší nejprve, až zůstal sám s tou ženou, která stála před ním. Ježíš se zvedl a řekl jí: „Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil? Ona řekla: „Nikdo, Pane!“ Ježíš řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“

 

Závěr.

 

         Uvedené příklady jsou nám dokladem toho, že mravní norma je svou sankcí Posledního soudu normou „perfektní“, vybavenou trestní sankcí, třebas realizovatelnou v oblasti transcendentní a metafyzické víry a že Poslední soud zároveň jako doklad Boží existence nám naplňuje Božskou spravedlnost chybějící v naší pozemské spravedlnosti. Zároveň námi uvedená slova nás orientují v naší normativní nejistotě. Mravní hodnocení není úkolem snadným. Některé naše závěry nejsou a nemusí být plně etické, pokud je budeme opírat o shora uvedené normy. Universitní profesor národního hospodářství v Praze a Brně a sekretář Engliše a Weyra, Václav Chytil, se někdy při dotazu na nějakou právní normu rozčilil a upozorňoval tazatele na to, že právní výklad mnohdy vyžaduje vážné zamyšlení a není „jen prodejem na pultě vyložených housek“ a o obsahu a zdůvodnění některých etických norem, i vysoce erudovaný etik a moralista, se musí vážně zamyslet, aby podal výstižnou odpověď na dotaz. Mnohdy se bude musit utéci i do oblasti ctnosti „moudrosti“, aby svou odpověď mohl uspokojivě zodpovědět.

         Uvažme jen, že i u takových křesťanských ctností je třeba uvážit míru obsahu sledované ctnosti, že posuzované hodnoty a ideologie nemůžeme maximalizovat a zabsolutňovat, abychom se nedopustili omylu, že všechny tyto ­„ismy“ dovolují jen určitou míru relevance, kterou nelze překročit, že i míru je třeba zachovat při pomoci bližnímu, aby nedošlo u něho k lenivosti, ke spoléhání na druhého, že tolerance nespočívá v naprostém souhlasu s míněním druhého, na což musí být upozorněn a držel se pravdy, že v kolizním případě i cesta „menšího zla“ je racionální a relevantní mravní normou, že i lež a pravda může mít své mravní a etické meze. Uvažme také, že v otázce spravedlnosti je hlavním kritériem lidské svědomí a že také platí slova Písma: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni!“ Je věru někdy být obtížné být člověkem spravedlivým a křesťanem, být „simul iustus et homo-křesťan“.