Středověký stavovský stát

    Konec starověku a začáteční průběh středověku je charakterizován existencí lenního státu, vzniku a využití kladných stránek bývalých cechů. Léno představovalo vlastnictví a výsady, úřady a věci propůjčované vrchním vlastníkem, skutečným vlastníkem, seniorem, za určitých podmínek určité osobě, leníkovi, manovi a vazalovi, jejichž přijetí zavazovalo k věrnosti propůjčovateli a k pomoci ve válce. Manství či feudum se stalo pojmem vyjadřujícím určitou formu správy léna, formu spojenou se závazkem poslušnosti a služby lennímu pánovi. Tato forma podřízenosti se stala později základem společenského typu vlády, tak zvané korporativní formy vlády. Korporace představovala rodové a faktické sdružení, svaz a spolek osob majících určité společenské poslání, určitý cíl, s podkladem převážně osobním, organizací osob téhož společenského stavu, zaměstnání a oboru.
    Také různá povolání, např. kováři, obuvníci, čalouníci nebo jiní výrobci vytvářeli podobná sdružení, korporace, sloužící nejen k vzájemné koordinaci výrobců statků téhož druhu, ale upravující vedle této organizace i pracovní podmínky, kvalitativní a morální normy určující kvalitnost výrobků, všelidské vztahy mezi členy cechů a harmonické soužití členů cechů a jejich rodin. Z hlediska morálnosti, společenskosti, spořádanosti a poctivosti středověkého společenského života existence těchto cechů nepochybně přispěla k celkovému kladu těchto cechů a jejich členů, vypořádala se s otázkou touhy po bezpracném získávání majetku a výrobní soutěže jednotlivých členů, jejich rodin a tovaryšů.         
V důsledku rozkvětu průmyslové výroby, její divergence a urychlení výroby a jejího zlevnění tato řemeslnická středověká i novověká výroba byla opuštěna a s ní zanikla i potřeba a oprávněnost cechů.
    Korporativní stát spočíval v existenci stavů, založených rodem, ale i příslušností k určité vrstvě obyvatel. Tak existoval stav šlechty, stav duchovních osob, stav vojenských osob, stav buržoazie, měšťanstva, jakožto středního stavu mezi šlechtici a dělnickou vrstvou průmyslového a zemědělského proletariátu. Francouzská revoluce představovala jakýsi střet tohoto měšťanského stavu se stavem aristokratickým a duchovním a je ji třeba považovat za významný předěl  mezi starým monarchickým, autoritativním a autokratickým státem a státní formou demokratickou.
    Volají-li dnes někteří lidé po návratu ke stavovskému vládnímu a státnímu zřízení a touží-li po navrácení monarchického vládního systému, je to jen důkazem toho, že nejsou dosti seznámeni s historií pozdního středověku v Evropě, zvláště ve Francii a nekladou si otázku, proč státy opustily monarchický a stavovský systém. Původní dědičný monarchický systém narážel na potíž, že tento systém představoval formu autoritativní, někdy i diktátorskou, absolutistickou, vzdálenou od občanské svobody, v níž monarcha sledoval jen své vlastní zájmy, případně zájmy svých šlechtických oblíbenců. Vzpomeňme jen na způsob vlády francouzských králů Ludvíků, žijících na přelomu myšlení středověku a novověku, připamatujme si známou královou oblíbenkyni Madame Pomadour a její odčerpávání majetku celé monarchie. Tato vláda nesloužila občanům, nýbrž především královskému majestátu a jeho šlechtické klice. Po této stránce musíme kladně hodnotit i velkou francouzskou revoluci, která přehnala své heslo rovnost, svornost a bratrství a nakonec popravovala i své děti a své autory. (Marat usmrcen Charlotte Cordayovou, Dante a Robespierre popraveni; zánik generálního stavu). Státní systém založený na stavech propagoval Mussolini a také encyklika „Rerum novarum“ se kloní k tomuto systému.
    Pokud někteří lidé dávají přednost stavovskému systému, zapomínají, že takovéto státoprávní zřízení se stalo obsoletním a že bylo nahrazeno systémem demokratickým a politickou funkcí politických stran. Skutečnost je taková, že stavovský systém náležel do éry středověkého myšlení a že v dnešní době původní stavy zcela zanikly. Vycházíme-li z toho, že stavy v podobě církevní, vojenské, šlechtické a rytířské a měšťanské nevyhovovaly modernímu myšlení, jejich použití bylo opuštěno. Mohly fungovat jen tehdy, kdy obecné mínění jim bylo nakloněno a kdy byla plně uznávána jejich státotvorná funkce.
    Anglikánské náboženství koncipované ve své evidenci jako státní církev je snad jediným zbytkem v Evropě, kdy se udržuje v praxi v Anglii, kde britský král či královna jsou nejen hlavami státu, ale i předními činiteli v anglikánské církvi. Jestliže vycházíme z názoru, že náboženství je věcí čistě soukromé a občanské povahy, je nemyslitelné, aby církev existovala v podobě nějakého stavu s nárokem na praktickou účast v politickém, společenském a státoprávním světě. Církev prostě v tomto politickém smyslu přestala existovat. Stejně je tomu u dalších stavů. Privilegia a prerogativy stavů vyšší šlechty a rytířstva spolu se stavovskými soudy zanikly, když šlechtě bylo odebráno právo na šlechtické tituly, v zájmu na prosazení obecné rovnosti všeho občanstva před státem, a z toho důvodu zanikl i stav šlechtický. Změnila se podoba vojenství, povinnost občanů sloužit svým panovníkům a nadřízeným, třebaže dnes je touto povinností vázán každý občan v době válečného nebezpečí sloužit své vlasti z
důvodu svého osobního bezpečí a zájmu, proto nepřipadá v úvahu již dřívější pojetí vojenského stavu a jeho existence. Stejné platí i pro stav měšťanský. Vzrůstem civilizace měšťanský stav zmizel, rozplynul se v dělnické třídě v existenci lidské masy, dělnického proletariátu. Dělnická třída nebyla a není stavem, třebaže po komunistické revoluci nabyla některých revolučních výsad a
privilegií, ovšem za existence potlačení třídy kapitalistické a buržoazní. Dřívější stavy zanikly z důvodu svého historického přežití a státoprávního oprávnění a v dnešní době je naprosto vyloučeno, aby se vrátila doba stavovského zřízení.
    V moderní době sice vznikly různé společenské třídy, jež bychom mohli považovat za nositele oprávnění stát se vedoucími silami ve státě, jako jsou skupiny vědců a inteligence, výrobců, spotřebitelů, členů finančního světa, členů infrastruktury a služeb. Avšak i kdybychom těmto společenským vrstvám vtiskli formu korporace a právní subjektivity a identity, dnešní doba by nepřijala tyto třebas existující korporace za korporační subjekty státoprávní a za státní a právní činitele. Proto stavovský stát v moderní době postrádá nárok na svou státoprávní existenci a musíme přijmout tuto historickou skutečnost za jaksi samozřejmou danost. Forma stavů a stavovský stát se prostě přežily a jak současnost, tak i blízká či vzdálená budoucnost nás musí smířit se státoprávní formou demokracie spolu se všemi jejími atributy včetně politických stran, ať už nás dnešní podoba a kvalita těchto stran uspokojuje či nikoli. Velká Francouzská revoluce je dokladem, jak se rozpadaly stavy. Jestliže ve středověku a začátkem novověku církev vlastnila značnou míru pozemků a nemovitostí ve Francii, začátkem revoluce a během ní církev byla zbavena tohoto vlastnictví, které padlo do rukou šlechty. Ale vidíme, že i šlechta byla obrána o tento nemovitý majetek, nastoupením teroru a vládou jakobínů začali šlechtici houfně opouštět Francii, popravou krále a královny přišli o život tito vysocí představitelé francouzské šlechty a tak zanikl i tento druhý mocný stav, francouzská společnost byla ovládána měšťany, třetím stavem, který musel ustoupit tlaku a teroru proletariátu, nejchudších vrstev francouzských měst. Francouzská revoluce proto představuje zánik nebo počátek zániku stavovského zřízení a jakákoli úvaha o návratu stavovského zřízení a tím také feudalismu je vyloučena.

Forma pluralitní demokracie

    K pojmu pluralitní demokracie náleží více atributů, které jsou součástí demokracie. Obvykle bývala většina ve volbách a v hlasování považována za nejpodstatnější část demokracie, dokonce někteří ve většině spatřovali základní znak demokracie, dosažení pravdy, vládou většiny. Pozdější doba, která se přesvědčila o tom, že většinové mínění v žádném případě nelze ztotožňovat s dosažením pravdy, vidí nejpodstatnější znak a prvek demokracie v tom, že tento typ vlády je charakteristický tím, že prokáže-li se někde konkrétní
stav demokracie za defektní, demokracie je jedinou státoprávní formou, která se s takovým stavem dovede bezbolestně a právně vypořádat nastolením voleb, které vadný stav dovedou odstranit. V praxi se setkáváme však i s tím, že ani tento způsob odstraňování nežádoucího stavu demokracie není tím nejpodstatnějším prvkem demokracie. Demokracie je právním a politickým jevem natolik složitým, obsahujícím jak pozitivní, tak i negativní prvky své podstaty a přijímáme, jak kdysi prohlásil Winston Churchill, že tento politický a světonázorový systém má sice mnoho nedostatků, avšak za daného stavu neznáme žádný jiný, který by byl lepší. Je sice pravdou, že kdysi v minulosti církev katolickou neuspokojovala demokracie jako státoprávní systém, ale plně jej přijala v této funkci, neboť vzešel z křesťanského myšlení a křesťanské prvky jsou v něm obsaženy.           
    Přemýšlíme-li o křesťanském myšlení katolické církve, nacházíme v její historii tyto její opatrné přístupy na něco nového v lidském myšlení. Katolická církev je vždy z počátku zdrženlivá a není ochotná přistupovat vždy okamžitě a bez určité zkušenosti k nějakému novému systému myšlení. Jednak je to proto, že světský způsob je navyklý jít za novinkami a novými směry s přesvědčením o nutném pokroku, aniž by si dal čas je nejdříve prozkoumat a se s nimi blíže seznámit s jejich klady a zápory.
    Dále je to proto, že všechny tyto novoty jsou na začátku předávány ne plně propracované, hotové a definitivně platné a přijatelné. Jsou předávány ve své rudimentární podobě i s mnoha prvky, které pro myslícího člověka jsou nepřijatelné. Takto tomu bylo například i s novými směry myšlení osvícenského, sekularistického a racionálního. Tam také byly tyto systémy servírovány jako přijatelné, přestože církev katolická nemohla být jimi uspokojena a teprve během doby poté, co byly formulovány přijatelným způsobem, se jimi uspokojila.   
    Vraťme se však nyní opět k demokracii. Tento politicky, právně a morálně složitý pojem v praxi vyžaduje, aby byly splněny všechny jeho podstatné komponenty a atributy. Tyto jeho pojmové složky můžeme shrnout do dvou skupin. Jednak jsou to sdružení, orgány a úřady, které tvoří strukturální část pojmu demokracie, jednak jsou to jako nadstavba principy, zásady, právní a morální normy a hodnoty, které vytvářejí správnou funkci a praktický postup demokratického zřízení. Do prvé skupiny patří stát, moc zákonodárná, výkonná, soudní, politické strany, orgány policie, soudy, státní zastupitelství, ministerstva a jejich výkonné složky atd. Jen těmito složkami není pojem demokracie vytvořen, třebaže je jimi existence demokracie podmíněna a nemůže se bez nich obejít. Bylo by omylem domnívat se, že demokracie je uskutečněna ustavením a vybavením těchto komponent, neboť teprve správná funkce těchto složek vytváří plnost pojmu demokracie. Pokud nejsou splněny tyto další předpoklady pojmu demokracie, nemůžeme tvrdit, že demokracie je plně funkční a že tedy již demokracie existuje. Již filosofové Montesquieu a Locke před stovkami let věděli, že strukturální složky právě uvedené musí být ve vzájemné vyváženosti a vzájemně se musí hlídat, aby nedošlo ke zneužití jejich moci. Moderní státoprávní myšlení si je vědomo toho, že stát sám musí být hlídán a musí mu být bráněno v jeho touze po moci. Stejně jako vládní strana, ať jde o jedinou stranu nebo o vládní koalici, potřebuje jako dohled nad vládou kontrolu strany opoziční, ale i nestátních médií, hromadných sdělovacích prostředků, které na vládu jedné strany dohlížejí a usměrňují ji. Stejnou povinnost hlídání a dohledu mají mezi sebou vláda, legislativa, soudy a všechny jejich další organizace, orgány, sdružení, úřady a komise. 
    Demokratický stát nutně potřebuje ke své existenci pevný řád, který by byl všemi občany i státními činiteli respektován a aby všichni byli vázáni poslušností vůči němu. Předpokladem moderního státu je skutečnost, že občané nejsou vázáni poslušností k osobám, nýbrž poslušností k zákonu, řádu a normě. To můžeme shrnout v tom smyslu, že všichni občané nějakého státního či jiného společenství mají mít důvěru v pevný řád, který vládne nad nimi, mravní či právní normu, která představuje ve svém důsledku spravedlnost, dobro, obecné blaho, bezpečnost a pořádek. Tento řád nad lidskou společností musí být pro
všechny něčím samozřejmým, téměř svatým a posvátným, co je jim hodné poslouchat a respektovat. Vzhledem ke skutečnosti, že právní normy a právní řád povstal z etických norem a z etického řádu, výhoda spočívá v tom, že věřící občané samozřejmě respektují mravní normy a eo ipso i státní zákony a nařízení, takže toto slouží i prospěchu státního vedení. Po té stránce řádná demokracie a její právní řád nachází ve věřících občanech poslušné subjekty.
    Uvažujeme-li o demokracii, zjišťujeme, že tento politický systém staví na dvojí formě kladného chování, jednak předpokládá běžné normy správného chování a plnění běžných společenských pravidel, jednak požaduje poslušné plnění obecně vyšších právních předpisů, které vyplývají z obsahu činnosti státu a jeho orgánů a složek. První skupina společenských pravidel správného chování usnadňuje státu dosáhnout a udržovat harmonii občanské společnosti v jejím denním životě a společenském styku, tedy klidné soužití občanů, respektující úctu a důvěru nejen vůči spoluobčanům, ale i vůči politickým činitelům státu. Takovýto spořádaný duch je pak pozorovaný v chodu státu a jeho systémových složek. Občané si váží sebe navzájem a váží si i různé politické exponenty, politické státní orgány i jejich nositele. Tato životní vyrovnanost občanů i orgánů vede ke klidnému uspokojování společenských potřeb a postupů. Ale potřeba státního celku a života jde dále a dostáváme se k tomu nejpodstatnějšímu, co cíle sledované demokracií vyžadují. Jsou to především různé politické ctnosti a principy, které nacházejí své uplatnění v demokracii a ve státním životě. Je to třeba racionální a morální vyváženost individualismu a kolektivismu, které někdy v politickém dění spolu soupeří, přestože jsou součástmi z hlediska antropologie podstaty každé lidské bytosti. Řádná demokracie dále vyžaduje vyváženost svobody a rovnosti, neboť maximalizace a absolutizace svobody nutně postihuje lidskou a občanskou rovnost, třebaže víme, že plná rovnost lidské bytosti existuje jen před Bohem a státem, nikoli obecně. Demokracie musí také pečlivě uvažovat o vztahu altruismu a egoismu. Kdyby se příliš podporoval altruismus, tj. nadměrná podpora služby takovým občanům, kteří by si na toto přílišné dobrodiní zvykli a zneužívali by svou pracovní povinnost a plnění svých pracovních úkolů ve státě, vedlo by to k jejich lenosti a přílišnému spoléhání na státní pomoc a na zneužívání státní distributivní spravedlnosti na úkor poškozovaných státních daňových poplatníků. Přitom je samozřejmé, že přílišný individualismus a egoismus má spíše pejorativní charakter. Vzpomeňme jen na filosofa Chestertona a na jeho výstižná slova o „šílených ctnostech“. V této souvislosti asi můžeme připomenout středověké životní pravidlo členů klášterních komunit: „Modli se a pracuj!“, jehož uplatňování v řádech a šířeného mnichy ve středověké společnosti přineslos takový pokrok v lidské společnosti. Je všeobecně známo, že lidské právo se etablovalo později než etické a morální normy náboženské provenience a je samozřejmé, že i v moderní době státní právo, zvláště právo trestní, často musí rekurovat do morálky, aby mohlo vynésti spravedlivý soud. Uplatňuje se zde staré římské právo ve své instituci „vyhledávání práva“ a moderní zdůrazňování „interpretace“ právní normy, po němž tak mocně volají moderní soudy, aby překlenuly chybějící mezery v právních řádech a vyhnuly se nadměrné a mnohdy i zbytečné tvorbě nových právních norem. Jest jen litovat toho, že od 19. století teorie práva v duchu právního pozitivismu odstranila váhu přirozeného práva a nahradila je výlučně právem pozitivním. Stejný stesk můžeme vyslovit i skutečnosti, že náboženství se stalo čistě osobní a soukromou záležitostí, a to na úkor demokratického státního systému. Slavná historička Hannah Arendtová v této souvislosti konstatuje, že ztráta víry v „poslední soud“ lidskému společenství neprospěla.
    Řádná demokracie je nemyslitelná bez pečlivého zamyšlení nad pravdou a lží, nad málo chápaným náboženským pojetím soukromého vlastnictví ve smyslu nikoli absolutního osobního majetku, nýbrž jako Bohem svěřeného správcovství člověku, což by musel najít jasný odraz v demokratickém smýšlení, nad vážným zamyšlením o smyslu života a o materiálním lidským prospěchem a nad opuštěním zdravého spoření a šetrnosti a zneužívání života ve spoléhání na finanční půjčky.
Jestliže v předchozí kapitole jsme se věnovali existenci bývalých stavů, moderní stát se neobejde bez existence politických stran, a zde je třeba připomenout, že ve zdravém státě politické strany připravují volby poslanců a senátorů a posláním těchto politiků by měla být nikoli touha po moci, nýbrž snaha o službu lidské společnosti. Politici si musí uvědomovat, že míra politické preference nespočívá na pravdě většiny, nýbrž jen v moci většiny, že stát by měl pečlivě vážit svůj sklon k privilegiím a prerogativům, k autoritativním a despotickým postojům, k absolutismu a maximalismu, vážit mezi universalismem, partikularismem, pragmatismem, dávat přednost konsensualismu před autoritativním diktátem. Tyto uvedené skutečnosti se týkají pozitivního a zdravého pojetí státu a demokracie a jsou jen namátkově vybrané. V příští kapitole se setkáme s negativní stránkou našeho státního života. 

Jaká byla a je skutečnost našeho státního života? 

    V předešlé kapitole jsme se seznámili, třebas jen zběžně, o podstatných znacích demokratického státu. Obsahem této kapitoly je konstatování a popsání skutečné demokracie v našem státě po roce 1989, tak jak jsme ji mohli poznat z investigativních děl Taberyových, Kmentových, z četby hodnotného týdeníku „Respekt“, z dalších deníků a z televizních a rozhlasových relací. Mohli jsme si vytvořit dosti věrný obraz a představu o naší pluralitní demokracii. I když samozřejmě nemůžeme tvrdit, že získaný obraz je věrný a zcela pravdivý, můžeme soudit, že jsme se přiblížili dosti podrobně ke skutečnosti a k pravdě. Pokusme se podat tento získaný obraz „sine ira et studio“ a „lege artis“. Jestliže v předchozí kapitole jsme se pokoušeli věnovat svou pozornost kladům demokracie po stránce běžných pravidel občanského chování a poté jsme přikročili k podstatnějším zásadám a principům kvality demokracie, budeme také zde v tomto výčtu negativních znaků a projevů naší polistopadové demokracie postupovat od menších pochybení k defektům většího rázu a hrubšího porušení.
    Naše demokratické smýšlení a jeho politický projev z hlediska pravidel společenského chování se ukázaly nedokonalé co do přijatého postupu a účinnosti a naši političtí činitelé zdaleka nevykázaly přijatelnější znaky společenské vyspělosti a „political correctness“. Naši političtí činitelé, zvláště z obou velkých politických stran ODS a ČSSD, se prokázali naprosto neschopni přistoupit ke konstruktivnímu dialogu a účinnému konsensu. Vždy se vzájemně napadali nevybíravými způsoby, útočili na sebe a vzájemně se uráželi. Nechtěli totiž dosáhnout vzájemné dohod cestou kompromisu, jedinou možnou cestou a snažili se zaměnit tento dialog na boj o moc, prestiž a prvenství své strany. Jejich cílem také nebyla služba státu a lidskému společenství, nýbrž důkaz o vlastní pravdě a jejím absolutním vítězství a o absolutní porážce svého oponenta. Okázale na sebe podávali vzájemně trestní oznámení pro utrpěné urážky a nemuseli se vůbec bát žádných trestních důsledků, neboť jako poslanci si v parlamentě vydobyli doživotní imunitu za případné trestné činy. Jejich vzájemná arogance a neústupnost po těchto soubojích dosahovala vrcholu. Nespoléhali nikdy na sílu své politické a logické argumentace, nýbrž jedině na sílu prestiže. Přitom jejich oporou byl bezměrný populismus, v němž naslibovali vše možné a nemožné, bez ohledu na splnění stranických úkolů a programů. Věnujme však svou pozornost větším nedostatkům a dokonce zločinům v naší demokracii.   
    V běhu privatizace veškerého majetku a hospodářské transformace došlo začátkem posledních desetiletí 1989 k desítkám prvních případů „tunelování“, při němž byli oloupeni tzv. díkové, vlastníci rozdělovaného veřejného majetku cestou kuponové privatizace. Tyto krádeže zahrnuly cca 50 miliard korun a za tyto podvody, prováděné z nedostatku právních norem a zanedbáním právního podkladu privatizace, nese odpovědnost ministerstvo financí v čele s bývalým ministrem Klausem, třebaže na to byli upozorněni. Pro nedostatek právního podkladu prováděné privatizace se to stalo dokonce „lege artis“.
    V prvních devadesátých letech došlo k rozkrádání finančního majetku několika bank celková škoda činila cca několik set miliard korun, vyznamenal se v tom především „kmotr“ Mrázek, zastřelený neznámým pachatelem a přispěli k tomu Kožený, Krejčíř, Pitr, Langer, Tlustý a další.
    Roku 1997 se objevily ve veřejnosti zprávy o podílu ministra Zemana na akci „Bamberk“ a Klaus na dvou sympatizantech ODS, kteří této politické straně poskytli vyšší finanční obnosy za účelem korupce. Šetřením, se zjistilo, že v této souvislosti ODS a zvláště Klaus uváděli jako sponzory dvě osoby, z nichž jedna vůbec neexistovala a druhá byla v takovém finančním postavení, že bylo vyloučeno, aby tak vysoký úplatek poskytla. Skutečným sponzorem byl podnikatel a tenista Šreiber, který chtěl úplatkem získat do vlastnictví strojírny. Klaus musel odstoupit a ve svůj prospěch uzavřel se Zemanem tzv. „opoziční smlouvu“. Zeman se stal ministerským předsedou a spolu s Klausem se spojili v uvedené smlouvě, která sloužila k tomu, že jejich podvodná činnost byla skryta a nejenže neztratili svou moc, ale naopak získali mocenské postavení ve státě, které suverénně ovládli a od té doby pokročilo pronikání „finanční mafie“ do celého státu a do jeho hospodářství, do státu, legislativy, exekutivy, do soudnictví, státního zastupitelství, orgánů policie, hromadných sdělovacích prostředků a politických stran.
    Politické strany se chopily korupce, státní zakázky a objednávky byly svěřovány do rukou korupčních zprostředkovatelů, kteří za pomoci politiků, poslanců, úřednictva ministerstev a politických stran uzavíraly podle svých potřeb a zájmů se spřízněnými výrobci objednatelné smlouvy, došlo ke korupční akci Gripeny, Pandury, padáky, letadla CASA, předražené dodávky dálnic, staveb a různých nákladných akcí, kterých případně ani nebylo třeba. Když něco začaly řešit orgány policie, policistům byla tato šetření zastavena, odebrána, policisté byli vyměňováni, a státní zastupitelství, místo aby věc dále šetřila, šetření zastavila, policisté a státní zastupitelé se báli o svou existenci, byli různými způsoby persekvováni, soudy korupce nesoudily, nejvíce se proviňovali politici a činitelé politických stran. Zločiny korupce, rozkrádání národního majetku, porušování pravomoci veřejných činitelů a jiných trestných činů se rozrostly, byly uměle zakrývány, nikdo je nešetřil, korupce a vydírání spolu s obecným rozvratem pronikly do celého státu. Dr. Motejl to vyjádřil slovy: „Každý ví, že každý na každého něco ví“. Takže každý zásah z něčí strany proti zlu by se mohl zvrátit proti původci zásahu a solidarita zla je tím posílena a je trvalá a vzájemně zajištěna. V důsledku toho v naší zemi dosud neexistuje skutečná demokracie, přestože máme příslušné orgány, úřady a podle potřeby tyto podvody kryjeme falešnými audity, „protikorupčními balíčky“, hlavně jen slovy a zlo nevyšetřujeme.

Plocek Josef