Odůvodněné suspenze demokracie v historii.

 

Stará Římská říše: Vrátíme-li se ve svých myšlenkách do historie starého Říma, kde v tehdejší době existovala státoprávní forma demokracie, je nám známo, že staří Římané si byli vědomi toho, že demokracie jakožto vládní forma má určité nedostatky a že bude třeba v pohnutých dobách, kdy budou vládnout nepokoje, boje, válčení a politické třenice, demokracii vystřídat nějakou tvrdší vládní formou. V tom případě rozhodnutím senátu byla demokracie na určitou dobu suspendována a nahrazena účinnější formou vlády. Tento postup byl považován za zcela legální, legitimní a samozřejmý a po uplynutí vlády rizikové se stát vrátil zpět k demokracii.

Španělská občanská válka a Frankova diktatura: Internet uvádí, že Španělská občanská válka (červenec 1936 – duben 1939) patří k nejkrvavějším, ale i nejnepřehlednějším konfliktům 20. století a zároveň jde o válku, která 0na velmi dlouhou dobu hluboce rozdělila nejen španělskou společnost, ale zasahovalo do ní i Německo a Itálie na straně katolíků a SSSR a interbrigadistů na straně komunistických občanů Španělska. Katolickým vojskům velel generál Franco, který i po občanské válce zůstal ve funkci diktátora v čele státu.

         Generál Franco, který i po skončení občanské války zůstával ve Španělsku diktátorem a hlavou státu, byl zárukou, že válka nebude mít další pokračování a že se tím ještě nezvýší vysoký počet mrtvých bojovníků na obou stranách. Přestože Španělům bylo vytýkáno, že opustili vládní formu demokracie, setrvali ve své přízni ke svému zachránci. Celá země ovšem byla občanskou válkou značně zdevastovaná, a to i na svých stavebních památkách.

 

Jiné případy ztráty demokratických oblastí zemí, kde nedošlo k návratu demokracie: V důsledku mnoha teritoriálních přeměn ve středověku došlo k četným ztrátám zemí s demokratickou orientací, kdy však příslušné země byly okupovány natrvalo a nikdy se již nemohly vrátit do své vládní formy.

Byly to např. okupace turecké a muslimské, nikoli suspenze demokracie.

 

Vnášení demokracie do zemí málo vyspělých.

 

         Evropa a Severní Amerika se považují za země s vyšší kulturní úrovní než země Afriky a Asie. A poněvadž vládní forma demokracie se dnes považuje za vyspělejší, domníváme se, že je naší povinností tento systém řízení veřejných věcí vnášet do zemí s nižší vzdělaností. Takovýto pocit nesporně měla vláda USA s Irákem. Měla již své zkušenosti z dřívější války své zkušenosti s Husseinem, věděla, že jde o krutého vládce, diktátora, který jde za svým cílem bezohledně, měla k dispozici zprávy jeho oponentů, kteří museli opustit Irák. Vedle záměru vnést demokracii do Iráku, vytvořit z této země vzornou demokratickou formu vlády, měla však i další důvody týkající se nafty, velmocenských cílů Husseina a pacifikace Iráku. A proto volila cestu války proti tomuto nepříteli schopného panovat s využitím všech prostředků schopných dosáhnout svého cíle. Porážka Husseina nebyla pro USA problémem. Horší to byl s odůvodněním válečného cíle a s neočekávanými důsledky válečného konfliktu. Obyvatelé Iráku netoužili po vládě užívající neznámou formu demokracie, nezískanou ve vlastní zkušeností nabyté podobě a vnesenou do země cizími vojsky a příslušníky. Vedle toho USA nemohla počítat s tím, že po vládě Husseina povstanou v zemi boje mezi muslimskými sunity, šíity a Kurdy, které Hussein diktátem držel na uzdě.

         Jestliže se proti vnesení demokratické formě vlády do vlastní země brání i jiné domorodé země v Africe a Asii, které mohou mít i jiné důvody než je tento fenomén, o tom by měly státy a národy prostředkující demokracii a demokratický způsob života pečlivě uvážit. Evropa, čímž myslíme i Ameriku, se po svém tisíciletém období tápání přimkly k demokracii. Jako vládní formě nikoli ideální, nýbrž optimální, a to přes své mnohé nedostatky. Prošli jsme zkušeností velkých říší, říše Karla Velikého, antického Říma, prožili jsme

občanské války a náboženské války, různé revoluce, zažili jsme středověké autoritativní monarchie, přebudované na ústavní, konstituční monarchie, dospěli jsme do demokracie. Někdy jsme procházeli životem “biče a cukru“, „pokusu a omylu“, ale výší své vzdělanosti a kultury, kterou jsme dosáhli, stali jsme se objektem závisti těch zemí Afriky a Asie, které touží dosáhnout stejného cíle, ovšem rychle a bez obtíží. Přitom mnohé z nich, třeba na Dálném východě, měly vzdělanost a kulturu před námi mnohem vyšší. Chceme jim dodat demokracii, to, co považujeme za vzorné a dokonalé, třebaže ji někdy špatně chápeme, někdy přijímáme dogmaticky, někdy málo zachováváme.

         Zapomínáme přitom, že tyto národy svým původem, životem a životní zkušeností nemohou přijmout to, co my považujeme za poměrně dokonalé a úspěšné. Tyto národy se tomu brání a někdy i zcela oprávněně s ohledem na naše vlastní nedostatky.

 

Nová zkušenost Slovenska s korporativismem,

 

         V posledním čísle Respektu č.23 objevuje se článek Martina M. Šimečka: „Nástup levice“, který svým dosahem nepochybně stojí za vážnou úvahu. Článek budeme citovat a parafrázovat v jeho zkráceném podání. Potom se sami zamyslíme na jeho dosahu.

         Po řadě měsíců vnitřních defektů slovenského státu, spočívajících ve velkých finančních korupcích a měnových a politických zmatků, volby vyhrála levicová strana premiéra Roberta Fica s takovým úspěchem, že je schopna po propadu pravicových stran vytvořit jednostrannou vládu s úplným vyřazením opozice a se snahou opustit vládní formu demokracie a nahradit ji formou korporativismu. Nelze zatím posoudit, zda se podaří nastálo podržet tuto dávno již opuštěnou formu korporativismu či zda se jedná jen o dočasnou suspenzi demokracie na Slovensku. Citovaný článek uvádí:

         Když volby v březnu ukázaly, že Slováci dali levicové straně Smer mandát k jednobarevné vládě, zavládlo úžasné ticho, v němž visela otázka: jak bude vypadat politika v parlamentní demokracii, v níž veškerou moc drží v rukou jedna strana a opozice je roztříštěná do několika malých a rozhádaných pravicových stran?

         Premiér Robert Fico odpověděl tím, že sáhl po modelu jakéhosi národního konventu velkých zájmových skupin a vytvořil Radu solidarity a rozvoje. Představitelé odborů, zaměstnavatelů, živnostníků, důchodců, akademiků, rektorů, církví, a dokonce i mimovládek se pravidelně scházejí na úřadu vlády, aby s premiérem debatovali o budoucnosti země a krocích, jež má vláda udělat. Tento model, jehož důsledkem je vytlačení parlamentu, a tudíž i opozice z jádra politického života, má svůj název – říká se mu korporativismus. V minulosti ho smutně proslavil italský diktátor Benito Mussolini, ale s relativním úspěchem ho zavedlo i demokratické poválečné Rakousko.

         Premiéru Ficovi se nelze příliš divit, že hledá cesty ke společenské dohodě touto formou. On sám několikrát přiznal, že tak drtivé vítězství ve volbách jej zaskočilo, a také další představitelé strany Směr byli viditelně v rozpacích z toho, jaká masa voličů se jim vrhla k nohám. Politici Smeru byli vždy spíše mistři politického zápasu než tvůrci idejí, jenže souboj se zdecimovaným politickým protivníkem teď na jistou dobu pozbyl smyslu a ideje naopak nabraly mohutně na významu.

         Jistým štěstím v neštěstí je pro Ficovu vládu fakt, že je nucen hned od počátku řešit tíživý rébus, jak dodržet evropský závazek o snížení deficitu rozpočtu a současně dostát ideologii sociální demokracie, k níž se hrdě hlásí. Po týdnech jednání s Radou solidarity a rozvoje nakonec vláda přišla s plánem, který je v dějinách moderního Slovenska první vážně míněnou ekonomickou deklarací levice, prvním pokusem o splnění Ficova slibu, že na evropskou krizi nebudou doplácet chudé vrstvy, ale ty bohaté. Stojí za to jej stručně popsat.

Konec jedné éry: Rovná daň 19. procent, již Slovensko prosadilo v éře Mikuláše Dzurimdy, končí. Lidé s příjmem nad tři tisíce eur budou platit vyšší nejen daň, ale též sociální a zdravotní odvody, daň pro firmy vyskočí na 23 procent. Na velké podniky i banky bude navíc uvalen ještě speciální odvod. Zvýší se rovněž daně z nemovitostí v lepších lokalitách, kde bydlí ti bohatší, kteří budou odvádět také novou daň (deset procent) z dividend. I živnostníci budou muset přispět víc než dosud: zvýší se jim odvody a možnost odepsat si paušální výdaje (40 procent) bude omezena jen na určitou sumu.

         Výrazně bude oslabena další vlajková loď Dzurindovy vlády – soukromé spoření na důchod. Původních devět procent odvodů (z povinných 18 procent) do soukromých penzijních fondů se sníží zřejmě na čtyři procenta a podle českého vzoru si budou lidé připlácet další procenta ze svého platu. Dnešním penzistům zase bude stát zvyšovat důchody tak, že nízké penze porostou rychleji než vysoké.

         Připravovaných změn je více, ale tyto jsou zásadní, a byť nejsou z pohledu Evropy nijak revoluční, na Slovensku jimi v podstatě končí éra ekonomické ideologie, jež byla spjata s pojmem neoliberalismus. Během této éry se velikost státu – měřená jeho výdaji – výrazně zmenšila a také se podstatně zvětšil rozdíl mezi zisky firem, tedy kapitálu, a výší mezd. Jak v deníku SME napsal ekonom Vladimír Baláž, podíl mezd na HDP klesl za 15 let ze 43 na 37,6 procenta v Evropě (po Bulharsku a Rumunsku), naopak podíl zisku z kapitálu na HDP stoupl za stejné období ze 48 na 54 procent. Model ekonomického úspěchu Slovenska, který stál na vstřícnosti vůči zahraničním investicím a relativně nízkých (byť rostoucích) mzdách, se Slovákům zjevně přestal líbit.

         Překvapující tedy není ani tak samotná změna kurzu jako spíše slabý odpor pravice, jež jako by sama přestávala věřit ve spásonosnost svých idejí. Dokonce ani Mezinárodní měnový fond nemá vůči agendě Ficovy vlády námitek a Slovensku prorokuje docela solidní růst kolem tří procent.

 

Důsledky slabé pravice: Důvody, proč pravice téměř mlčky přihlíží hroucení pilířů, na nichž stavěla svoji politickou identitu, jsou dva. Je pokořena drastickým úbytkem voličů, kteří trestali její myšlenkovou bezradnost a korupční skandály, jako byla například aféra Gorila. Její jednotlivé strany pak sebevražedným způsobem, bojují mezi sebou o voliče, kteří zbyli. Ve skutečnosti svými kroky premiér Fico tedy jen potvrdil to, co bylo zjevné už delší í dobu – sebral pravici identitu, o niž však vlastní vinou už dávno přišla.

         Ilustrací stavu na pravici je vývoj ve dvou hlavních stranách, jež po léta určovaly politický a ekonomický život země. SDKÚ, jíž roky vládl její zakladatel Mikuláš Dzurinda, změnil a po výprasku ve volbách (šest procent) svého předsedu. Jak se však ukázalo, straničtí delegáti odmítli jedinou populární političku ze svých řad Lucii Žitňanskou a zvolili postavu sice mohutného Pavla Freša, který si k sobě povolal tým bezbarvých funkcionářů. Strana, jež se pyšnila intelektuálním a odborným zázemím na slovenské poměry nevídaným, začíná být slovenským médiím pro smích.

         Křesťanští demokraté, kteří se možná v tichosti škodolibě těšili z neblahého osudu SDKÚ a jejich předseda Jan Figeĺ se pokoušel prohlásit za lídra opozice (s osmi procenty ve volbách), však trpí stejným syndromem vnitřního vyčerpání. Minulý týden ze strany demonstrativně odešel místopředseda strany a její nejpopulárnější politik Daniel Lipšic. Na tiskovce pod širým nebem po vzoru amerických politiků prohlásil, že zestárlá a ochablá pravice nemá vizi, on však má svůj „sen“ o společnosti, za nějž chce bojovat. Jelikož zkostnatělé prostředí KDH mu prý znemožňuje rozlet, svým vystoupením ze strany si připravil půdu pro založení své vlastní.

         Vyčerpanost pravice by mohla být běžnou fází úpadku provázaného nadějí na nový začátek – kdyby šlo jen o ekonomické vize. Jenže slovenská pravice byla 20 let díky dávnému odporu vůči autoritativní vládě Vladimíra Mečiara také - tak trochu nepřirozeně - nositelkou ideje lidských práv a občanských svobod spjatých s představou o liberální demokracii. Poslední, kdo tuto vlajku třímal v rukou, byla premiérka Iveta Radičová, po jejím odchodu z politiky se však tato agenda z pravicového prostředí prakticky úplně vytratila.

A jelikož Ficova strana Směr o tuto část – přirozeně levicového – programu nikdy zájem neměla, stala se myšlenka občanské společnosti a obrana menšin obětí politického vývoje. Není náhodou, že jedním z prvních kroků Ficovy vlády bylo zrušeni funkce vicepremiéra pro lidská práva a menšiny a agendu lidských práv má vzít pod svá křídla ministerstvo vnitra.

         V korporativistickém modelu, který pravě zakládá premiér Fico, nebývá místo pro marginalizované skupiny, ať už jde o homosexuály, Romy či Maďary. Ostatně, žádná z těchto skupin od něj pozvánku do Rady solidarity a rozvoje nedostala.

         Jenže v těchto týdnech a měsících si Slováci užívají především onoho svátku od politiky, která je rázem přestala zajímat. Společnost se ocitla ve stavu „duchovní rovnováhy“, přesněji odevzdanosti do rukou toho, jehož si svobodně zvolila. Je otázka, jak dlouho tento stav potrvá. Potud autor článku.

 

Co k tomuto excesu Slováků říci?

 

         Existence „gorily“ na Slovensku je nám dokladem toho, že úpadek demokracie, oslabení pravicových politických stran vedl k takovému pronikavému volebnímu vítězství levicové strany Roberta Fico, které tento řešil odpoutáním se od vládního systému demokracie a přikročením k vytvoření systému korporativismu, k založení Rady solidarity a rozvoje, k přímé vládě pravidelných setkání zástupců odborů, zaměstnavatelů, živnostníků, důchodců, akademiků a církví, k debatám o dalším postupu vlády na Slovensku, k vyloučení parlamentu a opozice, k ráznému postupu proti korupci. Nestačil pro pokračování demokracie přístup k nějaké formě autoritativní vlády, muselo se přikročit k opuštěnému korporativismu, méně vhodnému než demokracie? Na posouzení nám nestačí jeden pouhý článek, o který se opíráme a postrádáme další komentáře. Jsou snad Slováci agilnější a aktivnější než my Češi nebo u nich už gorilou spadla ta poslední kapka vody, kterou přetekl džbán? Můžeme se jen divit, že učinili tento nepředvídaný krok návratu ke korporativismu, krok opuštění demokratického pluralitního systému, s neznalostí, zda tento rizikový návrat k minulosti a k méně dokonalému se jim nevymsti, zda by nebylo lépe plné prosazení demokratického systém nebo jeho nějaké autoritativní formy. Je s podivem, že u nás nikdo z politologů, jak se zdá, zatím nereaguje na tuto slovenskou pronikavou změnu a nezaujal k ní stanovisko, snad z nedostatku informací či z obavy? Když naše vnitřní politická situace se podobá slovenské gorile v návaznosti na důsledky neblahé „opoziční smlouvy“ a prorůstání finančních zločinů, korupcí a politických zmatků a machinaci do celého našeho politického systému a státu?

I u nás můžeme jen stále hovořit o demokracii, aniž bychom zakoušeli jejích výhod a provedli její očistu. Čekáme tedy i my na onu poslední kapičku vody, až dopadne a nádoba přeteče? Vedoucí představitelé našeho orgánu BIS již nejméně dvakrát nás varovali před velmi vážným politickým stavem v naší zemi., ale konkrétnější nebyli. Nebo jsou málo odpovědní nebo snad, dokonce, proto, že prozrazení skutečného stavu by znamenalo mnohem větší zlo než náš dnešní stav sám? Co tedy u nás bude?

Francouz by asi řekl: „Qui vivera, verra“, „Kdo přežije, uvidí“. Maně nás napadá citát z ohnivého projevu římského senátora: „Jak dlouho ještě budeš, Catilino, zneužívat naší trpělivosti? Kam tě to žene ta tvé vzpoura?“