Žíti pod vládou panovníka či žíti pod vládou zákona?

     Zamýšlíme-li se nad životem lidské společnosti v dávné minulosti, vidíme, že lidé, pokud existovali v jistém počtu přesahujícím jen několik jedinců, vždy žili pod vládou nějakého jedince, který upravoval jejich vzájemné vztahy, usměrňoval je a vůbec činil možným jejich lidské a společenské vyžití. Pokud by žil Robinson na nějakém opuštěném ostrově zcela sám, bez jakéhokoli vztahu k jiným jedincům, nebyla by zde potřeba nějaké úpravy vztahů k jiným lidem, Robinson by sám autoritativně rozhodoval o každém svém jednání, byl by vázán jen okolní přírodou, které by se musel podřizovat a upravit svůj život a svůj vztah k přírodě, ke světu, k přírodním podmínkám a k přirozenému stavu přírody a okolí. Přidružil-li by se někdy a na stejném místě k němu nějaký Pátek, další jedinec na opuštěném ostrově, museli by oba tito jedinci se nějak dohodnout, jaký bude jejich vzájemný vztah a způsob spolužití, aby svými zájmy a potřebami na sebe nenaráželi. Byla-li by síla a moc Robinsona rozhodující, musel by se Pátek tomuto primátu Robinsona podřídit a přizpůsobit své smýšlení danému stavu. A pokud by se počet jedinců na ostrově ještě zvýšil, museli by se tito obyvatelé ostrova dohodnout na tom, jaký bude jejich další vzájemný vztah, čemu a komu budou muset přizpůsobit své vlastní chování a jednání při určování svých osobních zájmů a potřeb, komu se budou muset ve svém chování podřídit, aby jejich spolužití bylo vůbec možné. Růst lidské společnosti si vyžadoval v jistém čase a na jistém místě přijetí rozhodující moci a vlády jedince, ať jím byl kmenový náčelník, kníže nebo král či jiný představený, ať jeho primát byl přijat dobrovolnou dohodou či jeho mocenským vlivem a tlakem. Větší či menší lidská společnost proto spěla k přijetí vlády a panování jednoho kvalifikovaného vládce, jehož vůli se všichni podřizovali, byli ho poslušní a jehož rozhodující moci se podřídili. Příslušná lidská společnost tak žila pod vládou svého panovníka, byla ho poslušná a jemu podřízená, ať byl tento panovník dobrým nebo špatným vládcem, ať jeho autorita byla přijímaná dobrovolně či vynuceně, ať projev jeho vůle pro občany byl uspokojivý nebo násilný.
     Vývoj lidstva však postupoval dále. Etabloval se etický a morální řád, vytvořilo se právo a právní řád, objevily se etické, právní a náboženské či církevní instituce, francouzské nekvalitní a autoritativní krále odstranila Velká Francouzská revoluce, vývoj práva nastolil konstituční formu monarchie, objevila se demokratická pluralitní republika, principy svobody, rovnosti, spravedlnosti a morálky přinesly nesčetné nové právní a státní formy a instituce, změnil se od základu osobní vztah občanů ke všem těmto novým formám, k nimž se lidstvo přidružilo a jež přijalo za své, změnilo se myšlení lidí jako reakce na všechny tyto nové životní poměry, autoritou není již onen dosavadní suverénní panovník, nýbrž právní a mravní řád, kterého jsou lidé poslušní podle přirozeného práva, jak byli dříve podle tohoto práva poslušní „krále z Boží milosti“. Lidská společnost se v nové době řídí ne tak svým příslušným panovníkem, ať jej jím osoba fyzická (např. král) či právnická (např. aristokracie), nýbrž společenským řádem obsahujícím řád právní, mravní a respektující skutečné antropologické postavení lidské osobnosti závislé na svém Tvůrci a Boží autoritě.
     I když tedy vládce a panovník nezmizel, jeho postavení se značně snížilo, jeho autorita a suverenita v očích občanstva silně poklesla a byla nahrazena vyšší autoritou a suverenitou společenského řádu, právního a mravního. Faktický stav moderní doby je proto ten, že již nežijeme pod vládou panovníka, vládce, který sice i nadále existuje, existuje však pouze v rámci příslušného řádu, příslušných státních a vládních institucí, jimž musí být podřízen. V moderní době tedy již nežijeme pod vládou panovníka či vládce, nýbrž pod vládou společenského řádu, zákona.
     Přinesl-li pokrok lidstva tuto základní změnu v postoji občanů, je třeba, aby občané si plně uvědomili tuto zásadní a základní změnu svého postavení, aby si ji promítli důsledně a do všech právních a vládních institucí naší moderní pluralitní demokracie. Nežijeme již proto pod vládou panovníka, nýbrž zákona, který také určuje nejen naše postavení ve státě, nýbrž i podobu a charakter všech státních a vládních institucí, úřadů, orgánů, jejich vzájemný poměr a vztah, harmonickou a logickou podobu, podřízenost i nadřazenost. V tomto smyslu tedy již nejsme poslušní výlučně panovníkovi v jeho dřívější podobě, nýbrž panovníkovi v jeho statutu právního a mravního řádu, v jeho skutečné podřízenosti právu a zákonu, což samozřejmě platí i pro všechny jednotlivé členy zařazené do společenského řádu. A je samozřejmě přijatelnější žít pod vládou zákona než pod vládou člověka.

Co znamená společenský řád“, „právní řád“, „morální řád“ a „platné právo“?

     Přirozené právo svým vznikem spadá do doby stoické filosofické školy (zakladatel Zenon v antickém Řecku kolem roku 300 před Kr.) a jeho působnost trvala až do poloviny 19. století. Jeho nedostatkem bylo, že nebylo vůbec kodifikováno, mělo charakter principiální, bylo považováno za absolutně platné
ve všech dobách a na všech místech, kladem bylo, že mohlo nebo muselo být doplňováno v opoře na mravní řád a na zvykové právo nutně positivním právem, přičemž kritériem platnosti přirozeného práva bylo, že bylo nadřazeno doplňovanému positivnímu právu, které mu nesmělo odporovat. Škola historického práva a zvláště filosofové Immanuel Kant a Friedrich Vilém Hegel dostatečně prokázali tvrzení o neabsolutnosti přirozeného práva z hlediska času a pokroku.
     Do problémů právní vědy a právního myšlení negativně zasáhl právní positivismus, opírající se o filosofický positivismus Augusta Comta v prvé polovině 19. století. Největšími nedostatky tohoto práva bylo, že uznávalo jen právo vytvořené státní legislativou, že se zcela odpoutalo od mravního řádu a ve smyslu positivismu vypustilo ze svého hlediska všechno nefaktické, nepositivní a tedy i neskutečné, týkající se metafyzického nazírání na svět.
Takto koncipované positivní právo se stalo odmítáním právního a etického principu spravedlnosti silně defektní a opustilo princip spravedlnosti a spravedlivé právo nahradilo platným právem usilujícím nikoli o dosažení spravedlnosti, nýbrž pouze „právní jistoty“.     
Slavný filosof, právník a národohospodář, F.A Hayek, je autorem tzv. „spontánního řádu“, pod kterým si představuje z hlediska času a historie ne
plně absolutní zvyková pravidla správného chování, vycházející z morálního řádu a základu, která lze v případě jejich obsoletnosti vypouštět a nahrazovat formulacemi novými, adekvátními ostatním normám stávajícího spontánního řádu, takže Hayek u pravidel spontánního řádu nevylučoval ingerenci mravního řádu a netrval na neměnnosti svých norem.
Moderní pojetí práva je raženo ve druhé polovině 20. století právními filosofy a teoretiky Ronald Mules Dwornikem, Herbert Lionel Adolph Hartem a Lon Luvois Fullerem  Toto nové moderní právo, uplatňované v USA a v Anglii, odstraňuje svým základem ve spravedlnosti a v morálce všechny nedostatky dřívější právní teorie a odstraňuje i dřívější dualitu přirozeného a positivního práva, odstraňuje i výlučnost státní legislativy ve tvorbě zákonů  a pomocí instituce soudcovské diskrece ve volbě a posouzení právních principů tvoří autory práva a právní a normy i soudce. Je tedy skutečně platným moderním právem v plném slova smyslu a je jen na našem soudnictví, zda a kdy je přijmeme do své právní teorie a praxe.

Co znamená právní stát, spravedlivý zákon a právní jistota, vyvážení vládních institucí?

     Položíme-li si otázku, co znamená pojem „právní stát“, můžeme ji zodpovědět ve smyslu Comtova právního positivismu 19. století a říci, že právní stát existuje, pokud obsahuje všechny podstatné složky právní podstaty státu, tj. právní instituci legislativy, exekutivy a soudcovské moci, jakož i příslušné orgány a úřady policejní, soudní, státně zastupitelské, orgány výkonu trestu, ministerstva a jiné státní úřady a orgány. Tato odpověď sice vystihuje určitou podstatu právního státu, neodpovídá nám však po pravdě na celou otázku. Uvedené atributy právního státu musí totiž fungovat tak, aby jejich činnost odpovídala principům svobody, rovnosti, spravedlnosti, odpovědnosti, autority a moci. Stát neplnící tyto další složky práva nelze nazvat právním státem nebo státem v plném slova smyslu.
     Právní positivismus ve smyslu positivismu filosofického zneuznal totiž základní principy a ctnosti lidského života, neuznával pojem spravedlnosti a jeho podstatu a ve své nouzi řádného posouzení charakteru rozhodnutí podle principu spravedlnosti se uspokojil pouze pojmovou náhražkou „právní jistoty“, souhlasu s platným právem ve státě. Soudy proto podle právního positivismu vynášely pouze legální, platné rozsudky, nikoli rozsudky spravedlivé. Okupant země, nahrazující dřívější legitimitu ústavního zákona nově vybudovanou a vytvořenou legalizací, legalitou, stal se legálním panovníkem, nikoli však panovníkem legitimním, byl prostým násilným okupantem. Svým násilným postupem porušil dřívější kontinuitu práv, právního státu a vytvořil stát nový. Přitom podřídil obsahy nového právního řádu svým osobním zájmům a potřebám. Kontinuita práva je totiž základním předpokladem teorie práva a naše vlastní státní kontinuita práva komunistického a skutečně platného a spravedlivého práva je proto dokladem, že v listopadu vinou nedostatku vůle ze strany státních činitelů neuskutečnili jsme u nás odluku od práva komunistického režimu a ke škodě práva a spravedlnosti občanů jsme nepřikročili k provedení právní diskontinuity, neboť přechod od bezpráví k právu si tuto diskontinuitu vyžadoval.
      Vrátíme-li se tedy dále k uvedeným atributům právního státu, předpokladem jeho existence je vzájemná vyváženost moci zákonodárné, výkonné a soudní. Tyto tři vládní moci, splňující obsahově svou stránku moci a autority, které tvoří jejich vlastní náplň a předpoklad existence, musí nutně být tak vyváženy, aby se nepřekrývaly, aby si nekonkurovaly a vzájemně se nevylučovaly. Ústavní zákon státu musí toto jejich vzájemné postavení vymezit tak, aby stát vůbec mohl existovat ve své živé a harmonické podobě, aby se tyto tři moci plně, nikoli však nadměrně a přesažně, vymezovaly.
     Tak zákonodárná moc může a musí naplňovat potřeby a zájmy státu a jeho občanů a přihlížet k nim, nesmí však se nechat ovlivnit mocí výkonnou a soudní ani nějakými zájmy občanů, které by nebyly v souladu se zájmem obecným, musí případně podrobovat moc výkonnou a soudní svou kritikou, pokud by byly tyto moci neadekvátní zájmům a potřebám obecným. Moc výkonná a soudní musí nezbytně a poslušně respektovat ústavu a všechny zákony legislativou přijatými a publikovanými a musí se takto plně podřídit nejen psané ústavě, nýbrž i řádu mravnímu. Moc výkonná i soudní má sice v rámci své pravomoci možnost cestou zákonnou docílit odstranění nevhodných, zastaralých a nespravedlivých zákonů a jejich nahrazení cestou legislativy novými a spravedlivými normami, musí však postupovat cestou práva a zákona, v poslušnosti nikoli panovníka či občanského populismu, nýbrž v poslušnosti právního a mravního řádu. Také celková politika státu musí se nést v souhlase a v poslušnosti celému společenskému řádu.
     Negativními jevy ve státě mohou být důsledky partikulárních zásahů některých zájmových skupin občanstva, některých zájmových tlaků politických stran. Všem těmto nedobrým a partikulárním vlivům musí právní stát ve svých postupech a rozhodnutích čelit a zabraňovat tak důsledkům nesprávné svobody, nerovnosti či nespravedlnosti. Stát musí dbát toho, aby se nedostal do područí hospodářské, politické či stranické oligarchie, aby nepřipustil zájmové tlaky některých politických stran, politického klientelismu a populismu.
     Ať již jde o demokracii přímou či zprostředkovanou nepřímými zástupci, ať jde o volbu přímou nebo zastupitelskou, příslušní zastupitelé, poslanci i senátoři, musí svobodně rozhodovat a opírat se přitom výlučně o své vlastní svědomí, nikoli o příkazy a direktivy politických stran. I když se vyskytnou případy politických, stranických a vládních koalic, kriteriem rozhodování musí být v demokracii výlučně přenecháno vlastnímu svědomí příslušných zástupců lidu. Poslanci a senátoři jsou výlučně vázáni svým svědomím, což je také předmětem, jejich slibu, zatímco zájmy politických stran jsou diktovány vedením stran, partikulárními zájmy občanů a jejich zájmových skupin, které se ohlížejí pouze na politickou moc a úspěch v politickém uplatňování požadavků. Tento nesoulad svědomí, moci a úspěchu u politických zástupců je také příčinou politických různic a neživotnosti právního státu.

Principy svobody, rovnosti a spravedlnosti jako kritéria správného zákona

Toto své zamyšlení můžeme uzavřít konstatováním, že principy svobody, rovnosti a spravedlnosti jsou kritéria správného zákona. Přitom si však musíme uvědomit, že absolutizování a maximalizování těchto tří kladných principů může vésti k vadnému rozhodnutí, jak je to patrné ve staré právní a filosofické zásadě: Summum ius, summa iniuria. Na takovouto potíž maximalizace a absolutizace principů narážíme v praxi a ve skutečném rozhodování. Prosazujeme-li nadměrně platnost svobody, může se to odrazit negativně na dosaženém stavu rozhodnutí, pokud se týče rovnosti a spravedlnosti, zatímco maximalizace rovnosti povede ke snížení svobody a spravedlnosti a konečně absolutizace spravedlnosti vyústí do omezení a snížení rovnosti a svobody. Toho si musí být dobrý politik vědom a přísně a přesně vyvážit vždy míru uplatňovaného principu na konečném rozhodnutí. Stará křesťanská filosofie v tomto ohledu se utíkala k zásadě ctnosti moudrosti, která stojí nad oněmi ostatními principy a ctnostmi, dává prvenství ctnosti moudrosti a podrobuje jí ostatní kritéria. Tak jako ctnost moudrosti stála v křesťanství nad spravedlností, statečností a umírněností, tak také novodobý politik musí rekurovat při naplňování principů svobody, rovnosti a spravedlnosti k moudrosti, zdravému lidskému rozumu, pečlivě vážit, nakolik bude uplatňovat uvedené principy při svém rozhodování a jeho konečném koncipování a přisoudit každému uvedenému principu tu jeho optimální míru jeho platnosti a použitelnosti.

Závěr

Toto je několik poznámek a připomínek k uvedeným otázkám některých částí teorie práva a je jen potřeba, aby tyto připomínky byly v praxi realizovány, aby se naše právo oprostilo od minulých i dosavadních nedostatků a stalo se skutečným platným právem současnosti a vrátilo je k dřívějšímu principu spravedlnosti a do teorie moderního práva.

Plocek Josef