Ve státě právní vztah občanů ke státu a jejich povinnosti a odpovědnost řeší příslušné občanské a trestní kodexy se svými řády, nadřazená obecná forma je svěřena státní ústavě a Listině základních práv a svobod. Katoličtí občané státu podléhají morálním normám Codexu Iuris Canonici a Katechismu katolické církve. K čemu tedy váže Katechismus katolické občan? Je třeba se nad touto otázkou vážně zamyslet, neboť můžeme v naší společnosti spatřovat, že lidé pohlížejí na politiku a veškeré politické dění s hlubokým despektem, považují tento obor lidské činnosti spíše za nemravný, hovoří o „špinavé politice“. K čemu nás tedy vede Katechismus“?

 

1913: Participace je dobrovolné a velkodušné zapojení osob do sociálního dění, Je nutné, aby se všichni – každý podle místa, které zaujímá, a úlohy, kterou zastává – podíleli na vzestupu obecného blaha. Tato povinnost je zakořeněna v důstojnosti lidské osoby.

1914: Participace se uskutečňuje především tím, že se člověk stará o ty oblasti, v nichž na sebe bere osobní zodpovědnost: skrze péči, s níž se věnuje výchově vlastní rodiny, skrze svědomitost, s níž koná svou práci, se podílí na blahu druhých i společnosti.

1915: Občané se mají, pokud je to možné, činně účastnit veřejného života Způsoby takové účasti mohou být v různých zemích a v různých kulturách různé. „Zaslouží chválu, jak některé národy umožňují co největší části občanů podíl na řízení veřejných záležitostí v opravdové svobodě.“

1916: Participace všech na uskutečňování obecného blaha vyžaduje, jako každá mravní povinnost, neustále obnovované obrácení společenských spolučinitelů. Podvod a jiná obcházení, jimiž se někteří vyhýbají zákonným omezením a sociálním povinnostem, je třeba rozhodně odsoudit, protože jsou neslučitelné se spravedlností. Je třeba podporovat instituce, které slouží ke zlepšení podmínek lidí.

1917: Je povinností těch, kteří vykonávají vládní funkce, aby upevňovali hodnoty, které budí důvěru členů skupiny a podněcují je, aby se dali do služby svým bližním. Spoluúčast na životě společnosti začíná od výchovy a vzdělání. „Právem můžeme předpokládat, že budoucnost lidstva je v rukou těch, kteří jsou schopni předat budoucím generacím důvody k životu a naději.“

 

Ještě dříve, než přikročíme k meritu naší teze, si musíme uvědomit některé skutečnosti, které souvisí s naší problematikou.

         Ministerstva jsou integrálními složkami státu a musí postupovat ve své funkci tak, aby nezasahovala do kompetence jiných ministerstev. Proto vytvářejí v rámci státu jakýsi harmonický celek, který je držen v souladu právním řádem. Toto se datuje již od doby osvícence a filosofa Montesquieua (1689-1755), který se tím zabýval v díle „Duch zákonů“. Ministerstva tak vykonávají jakýsi dohled nad stavem právního řádu ve státě. Ale nad státem musí být držen ještě jiný dohled, neboť zkušenost zjistila, že stát ve své přemíře moci uzurpuje pro sebe další a další moci, v čem mu musí být bráněno především v jeho nešetrnosti (nedostatek šetrnost a neefektivnost v hospodaření státu je dávno známou skutečností, takže opozice ve státě, kontrolní státní orgány a hromadné sdělovací prostředky jsou určeny k této funkci hlídání státu). Angažovanost občanů ve věcech řízení státu je však na prvním místě tohoto dohledu a osoby propůjčující se této funkci tím prospívají nejen svým vlastním zájmům a potřebám, ale především státní společnosti, celému státu a obecnému blahu.

         Při tomto zamyšlení všimněme si jedné zajímavé věci. Obvykle rozlišujeme jednu vrstvu lidí jakožto ty, kdo rozkazují a poroučí a druhá skupina je povinna poslušností. Ale ve státě máme státní orgány a legislativu, které tvoří rozkazy a poroučí a přitom samy musí být poslušny toho, co samy rozkázaly. A společenská angažovanost občanů tu slouží tomu, aby principy poslušnosti, povinnosti a odpovědnosti byly plně respektovány u obou skupin a žádný se mu nemohl vyhýbat, neboť důsledky neplnění by byly oboustranně pociťovány.

         Zastavme se ještě na chvíli u vládní formy demokracie. Angažovanost občanů ve věcech veřejných a politických musí sloužit pro správné pochopení principu většiny v demokracii. Totiž mnozí lidé se domnívají, že tento princip je absolutní, že kdo dosáhne většiny ve státě, má plnou moc rozhodování a řešení politických zájmů a potřeb podle zájmu dosažené většiny. To by byl však omyl, poněvadž by se obcházelo, že nad principem většiny vládne ještě princip spravedlnosti a obecného blaha, které jsou mu nadřazeny. Priorita většiny byla vzata v úvahu, protože je třeba při nejednotnosti osobních cílů lidí vycházet vůbec z nějakého východiska, z něčeho, co je třeba přijmout jako vedoucí měřítko a o co se můžeme opřít. Při principu většiny se obvykle vychází i z druhého omylu, že totiž většina je vždy blíže pravdy a má vždy pravdu, což je naprostý omyl. Proto je vhodnější považovat za výhody demokracie spočívající v tom, že více občanů má možnost podílet se na řízení státu a že z druhé strany státní vedení se může v demokracii poměrně snadno zbavit politických činitelů, kteří se neosvědčili a je třeba je vyměnit s nejmenší námahou a nejpozději v příštích volbách. A jak uvidíme, v tomto směru nám je velká angažovanost občanů v politice a v řízení veřejných záležitostí velmi nápomocna.

         Vraťme se nyní zpět k základu této úvahy. Každý odpovědný člen nějakého společenství, ať jde o společenství přirozené, jako je stát a rodina nebo společenství zvolené, do něhož se přihlásil, jako je třeba sportovní klub, je si vědom toho, že toto společenství mu přináší nějaké výhody, uspokojující jeho zájmy, že mu však zároveň vznikají nějaké povinnosti vůči tomuto společenství. Vydané a přijaté hodnoty mohou mít peněžní a materiální formu, ale i formu nepeněžní, nemateriální a pomyslnou. Občan státu má např. nárok vůči svému státu, aby tento zajišťoval jeho vnitřní svobodu a bezpečnost před podvodníky, zloději a jinými domácími škůdci. Za tuto pomoc a ochranu musí občan samozřejmě státu platit ve formě daní. Tato povinnost vyplývá zároveň z práva a z morálky, toho je si občan jako člen státu plně vědom. Stát však je povinen starat se i o občanovu vnější svobodu před nepřátelským vojenským a útočným postupem jiného státu a občan je povinen svému státu platit za ochranu i svým vlastním životem. Tato povinnost je kryta jak právem, tak i morálkou a občan je si této své povinnosti jako člen státního společenství vědom. Ale také stát si je vědom své povinnosti chránit svého občana ze zákona jakož i své odpovědnosti vůči občanovi.

         Uvažme nyní, co se stalo v roce 1998, kdy vyšly najevo podvody dvou našich největších politických stran a jejich představitelů, ODS zastoupené Klausem a ČSSD zastoupené Zemanem. Obě politické strany si usnadní vládu ve státě, opustí dřívější stav existence vzájemné rivality, opustí princip opozice ve vládě, spojí své vzájemné síly a moci, potlačí existenci a moc všech malých politických stran, zřeknou se principu demokracie se zachováním pouze principu vlády nejvyššího počtu preference obou těchto stran, zmocní se vlivu obsazovat Ústavní soud, Státní banku a vlivu ve všech státních podnicích i jejich správních radách. Zrodila se tzv. „opoziční smlouva“ a důsledky její existence panují v celém státě. Důsledky spočívaly a skončily ve vysokém vzestupu korupce a vysokých trestných činů v celém státě, jakož i v prorůstání zločinnosti do všech nejvyšších státních úřadů a orgánů, do parlamentu, státních zastupitelství, soudů, policejních orgánů, ministerstev, v opuštění právních předpisů a morálních hodnot. Za tohoto bezútěšného stavu Klaus „radil“ vzrůstající kritice ve společnosti, aby cestou demokratickou vytvořila politickou stranu, která by kritiku zastupovala v parlamentě, přestože věděl, že tato cesta je za daného stavu zcela nemožná.

         Jak je možno se přesvědčit z uvedených citací Katechismu, angažovanost občanů v politickém dění a řízení veřejných otázek má nesmírný dosah a důležitost a jest jen litovat, že valná většina občanů, i katolického vyznání, tuto svou povinnost a odpovědnost zanedbává. Tato jejich netečnost se dotýká i účasti na volbách, která je tím minimem, čím občan může a má prospět obecnému blahu a uspokojen svého svědomí. Katolické laiky upozorňuje na tuto jejich povinnost i pastorální konstituce o církvi v dnešním světě „Gaudium et spes“ druhého vatikánského koncilu. Jenže tato otázka zasluhuje bližšího objasnění. Musíme si totiž uvědomit, že nestačí jen vyzvat občany k angažovanosti v politice a v účasti na řízení státu. Je obecně známo, že i takoví vysocí představitelé státu, jako je premiér a předseda vedoucí politické strany jsou katolického vyznání, nepozorujeme však, že by se tato jejich kvalifikace člověka založeného na vyšších mravních principech nějak projevila v jejich působení v politice. V sekulárním politickém prostředí takový jednotlivec zapadne ve svém vlivu. Účinnost demokracie se projeví především v síle politické strany, která má možnost určovat, kdo se dostane jako poslanec do parlamentu. A jedině člen parlamentu v systému demokracie má schopnost nějak projevit svůj vliv. Měli jsme a máme sice křesťanskou politickou stranu, KDU-ČSL, nejsme ale schopni v našem státě dosáhnout jejího většího uplatnění, naší vinou. Na veřejnosti slýcháme lítostivé hlasy, že nevíme, koho volit, když nechceme volit zdiskreditované strany ODS a ČSSD a naše veřejnost, zvláště politická, si neuvědomuje, že je v tomto ohledu na omylu v neznalosti možnosti volit.

Zapomněli jsme již také na doby, kdy u nás existovaly desítky společenských organizací, jejichž členové byli politicky uvědomělí a morálně na výši, nevíme např., že stateční atentátníci, poslaní pro boj s nacisty z Londýna, kteří doplatili na svou aktivitu v likvidaci neblahého Heydricha, byli členy katolického tělovýchovného spolku Orla.

         Hromadné sdělovací prostředky, tisk i televize, mají snahu v politických otázkách dopídit se pravdy a obracejí se proto na různé činitele, kteří se vyznají v určitých politických věcech. Jsou to ti objektivní a nestranní odborníci, kteří jsou zběhlí v politických záležitostech běžného dne, ale i sami politici, lobbisté a strůjci obsahu denní politiky. Sdělovací prostředky dělají závažnou práci i charakteru investigativního a sloužící k objasnění jednotlivých záležitostí. Poněvadž však chtějí být naprosto objektivní, dávají prostor a čas k dispozici i negativním živlům, samotným pachatelům zločinů a osobám podezřelým. V tom případě je aktivita sdělovacích prostředků negativní a neproduktivní, neboť místo aby vedla k objasnění neznámého, umožňuje pachateli zla nejen obhajovat vlastní lež. Což je horší, stává se působením ve prospěch pachatele a vede ke zmatení celé veřejnosti, která se domnívá, že když se někdo dostane do televize, pak asi musí mít pravdu.

         Již jsme toho vypověděli dosti o zločinné opoziční smlouvě Klause a Zemana a v západních informacích nacházíme podobu této smlouvy pod názvem „state capture“. Politikové tam dospívají při studiu negativních jevů v politice států ke stavu odpovídajícímu naší opoziční smlouvě a majícímu její podstatné znaky, nazývají jej „state capture“, jakési „pozření státu“, „totální ovládnutí státu zevnitř“, „kořist“, „úlovek“ a dochází k němu naprostým ovládnutím legislativních mechanismů státu privátními subjekty napříč ideologií, míra korupce je už tak organizovaná, že je lhostejno, zda volíte levici nebo pravici, zvolíte vždy „korupčního koně“, který je tam nasazen. Soukromé subjekty ovládají i výkon spravedlnosti a obsazují kulturní pozice svými lidmi. U nás přes několikeré urgence od EU čekáme přes osm let na přijatý, ale dosud neúčinný, zákon o státní službě a marně se dovoláváme zrušení anonymních akcií na doručitele.

 

 

         V souvislosti s naší tezí o angažovanosti občanů ve veřejných věcech zamysleme se u těchto konkrétních případů:

         Víme, že podmínkou pro existenci občanského společenství, aby se stalo demokratickým státem, je vybavenost tohoto společenství příslušnými státními úřady a orgány, parlamentem, soudy, orgány policie a aby tyto orgány byly plně aktivními. Dejme tomu, že v takovémto demokratickém státu nedostatečná funkce policie vede k tomu, že se rozmůže zločinnost, krádeže. Okradení občané přicházejí na příslušné policejní stanice s hlášením krádeží. Případně si stěžují na vládě, aby byla zesílena ostraha proti těmto krádežím. Mohou se takto angažovat ve svém vlastním zájmu i v zájmu celého společenství. Mohou se se svým požadavkem obrátit i na soudy a žádat, aby soudy zesílily svou trestnou činnost proti pachatelům krádeží. Mohou dokonce tvrdit, že za tohoto stavu nejsou ochotni platit daně státu na úhradu státní povinnosti zjednat nápravu. Tak máme před očima jeden případ občanské angažovanosti, kterou bychom mohli rozšířit tak, že by případně byli ochotni platit i vyšší daně, pokud by se nenalezla úhrada ve státním rozpočtu.

         Obecní úřad, do jehož pravomoci spadá Klánovický les, je požadován nějakými bohatými občany, aby dal souhlas vynětí části lesa ke zřízení golfového hříště. Proti tomu se staví místní obyvatelé v rámci občanské angažovanosti s poukazem na to, že je to ochuzení části lesa, který slouží zdravotním účelům.

         To jsou jen dva příklady potřeby občanské angažovanosti v řízení veřejných záležitostí, které je nutné proto, že ve státě musí existovat prostředek, jak zabraňovat v právu takovým postupům, které se příčí obecným zájmům společnosti. Apelem proto musí být vybízet všechny občany státu, aby v souhlase s normativními a mravními formami spoluúčastnili se ve státě na řízení veřejných věcí, což je jen jediný prostředek, aby se politický a společenský stav v našem státě napravil a zlepšil.

Josef Plocek