Ateismus představuje pro některé lidi odmítání víry v existenci Boha a božstev. Jiní považují ateismus za víru svého druhu, za přesvědčení, že neexistuje žádný Bůh či bohové nebo nadpřirozená bytost obecně, spíše je to tedy jakýsi „antiteismus“, stav bez náboženské víry, stav neprokázanosti existence Boha nebo bohů. Zahrnuje i agnosticismus, skepticismus, positivismus, některá neteistická náboženství (budhismus), sakrálno, něco svatého a nadpřirozeného. Ateismus se vyskytuje ve formě explicitní a positivní, racionalistické, radikálně scientické (názorová orientace konce 19. století a začátku 20. století, blízká positivismu) a logické, ale i ve formě implicitní, negativní, pragmatické (zaměřené na lidský prospěch a účelnost), nominalistické (nominalismus v 11. – 14. století je učení popírající samostatnou existencí obecných pojmů, které jsou jen pouhými jmény a výtvory našeho myšlení), agnostické. Antropocentrický ateismus (považuje Boha za pouhý produkt lidské mysli), mravní ateismus (je založen na důvěře v lidské schopnosti, popírá Desatero, podle anglické katolické encyklopedie člověk sice v Boha věří, ale způsobem života to popírá). Podle deismu Bůh sice stvořil svět, ale nezasahuje do něj, podle panteismu Bůh je přítomen všude, je totožný s vesmírem, s přírodními zákony, podle sekularismu existuje oddělení církve a státu, ale i věřící může být stoupencem sekularismu, existuje oddělení církve a státu, morální hodnoty mají být prodiskutovány a určovány autoritativně, v době osvícenství byl ateismus šířen a tolerován, neboť má mnoho společného s osvícenstvím, positivismus je syntézou poznatků speciálních věd, odmítá spekulace, omezuje poznání na empiricko-logickou úroveň. Jako důkaz o neexistenci Boha je skutečnost, že je to entita nedostatečně definovaná, pro racionální ateismus stačí, že víra není dost racionální a proti ní existují racionální důvody.

          Církev katolická opustila kauzální a teleologický důkaz jsoucnosti Boží proto, že tyto důkazy transcendují do posmrtného života a nemohou prokázat jsoucnost Božské nadsvětové bytosti.

          V Německu popírá Boha každý šestý člověk, ale „vyšší bytost“ každý dvacátýšestý. Je to „praktický ateismus“, člověk věří ve „vyšší bytosti“, ale způsobem života to vyvrací. Od počátku 80. let různé formy religiozity, pověry, okultismu jsou dokladem, „že něco chybí“. Věda a technika jsou v krizi. Vedle relativně malé skupiny přesvědčených idealistických ateistů existují velké skupiny spíše lhostejných ateistů. Rahner je nazývá „ustaranými ateisty“, nevědí nic o Bohu. Marx a Feuerbach uvádějí jako důkaz o neexistenci Boha „vědecké a psychologické důvody“, důvody z lásky ke světu (materiální bída a nouze lidí), důvody lásky (Paul Sartre). „„Existuje-li Bůh, pak člověk není nic“. „Čím více náboženský člověk je, tím méně je náboženský“. Časté tvrzení ateistů: „Existuje-li Bůh, jak se může dívat na zlo ve světě“.

          Ateismus byl ve středověké křesťanské Evropě téměř nemyslitelný. Teprve Francouzská revoluce (1789) pozvedla ateismus do podoby politicky významného přesvědčení. Podle agentury STEM se v České republice počet ateistů včetně agnostiků a skeptiků v dlouhodobém horizontu nemění a pohybuje se kolem 63%, počet nevěřících převyšuje počet věřících. Ale mnoho lidí věří na „temné síly“, vyznavače duchů, UFO, pohanských kultů aj. „Podle Tomáše Halíkaexistují lidé „věřící a věřící jinak“, existují „něcisté“ uznávající „něco nad nimi“. A poněvadž člověk je nevyléčitelně náboženský od své přirozenosti, je mu vlastní „sektářská mentalita“, vytváří si náboženství ze sportu, politiky, přičemž média začnou hrát jakousi pseudonáboženskou roli.

 

 

          Agnosticismus je názor, že pravdivost některých tvrzení, zejména těch, která se týkají existence či neexistence jakéhokoli boha, se nedá ani prokázat, ani vyvrátit a že totéž platí i pro další, zejména náboženské a metafyzické tvrzení. Agnosticizmus je někdy používán k označení zpochybňujícího či skeptického postoje, zvláště k náboženským otázkám. V jistém smyslu se v případě agnosticismu nejedná ani tak o světonázor či přesvědčení, jako spíše o určitý druh metodického přístupu k rozporům a vztahům mezi vírou (zvláště náboženskou) a věděním (ve smyslu prokazatelného poznání). Termín agnostik začal razit poprvé Thomas Henry Huxley (1825-1895), slavný anglický biolog a propagátor darwinismu, v roce 1876, jeho podstatou se zabýval již od roku 1860. Způsob agnostického uvažování se však objevuje v průběhu celé historie filosofického myšlení, např. u řeckých filosofů Prótagora z Abdéry (481-410): „O bozích nelze vědět, ani že jsou, ani jakou mají podobu“, Pyrrha a Karneada či ve švédské literatuře a dalších. Díky Huxleyeho aktivitě při prosazování termínů ho převzalo mnoho myslitelů a přestože pro Huxleye byl agnosticismus metodou, nějak pohlížet na vědecká a náboženská tvrzení „zvenčí“, je dnes chápán často jako „přechodový most“, střední či „váhavá pozice“ mezi teismem a ateismem, Huxley v projevu v anglické metafyzické společnosti, v němž popsal svou filosofii, odmítající jakékoli možnosti duchovních či mystických poznání; dřívější autority křesťanské církve totiž slova gnósis používaly ve smyslu „duchovní poznání“. Agnosticismus nelze ovšem plést dohromady s náboženskými postoji, vymezujícími se proti starověkým náboženským herezím, jako byl třeba gnosticismus. Huxley používal termín v mnohem širším a markantnějším smyslu, chápal ho nikoli jako víru či poznání, ale jako metodu skeptického základního výzkumu „přinášejícího důkazy“. Za základní a výchozí bychom měli brát definici otce termínu Thomaae Henryho Huxleye. Agnosticismus je totiž ostře napadán jak teisty, tak ateisty. Huxley totiž v roce 1889 uvedl: „Agnosticismus není ve skutečnosti vyznání, ale metoda, jejíž podstata spočívá v důsledné aplikaci jediného principu“. Podle Huxleyeho je agnosticismus důslednou aplikací principu, který lze vyjádřit 1. positivně „ve věcech myšlení následujte vlastní rozum až tam, kam vás zavede, bez ohleduj na cokoli jiného“, 2. negativně „ve věcech myšlení neberte za jisté ty důsledky, jež nejsou či nemohou být prokázány“. Huckley na jedné straně prohlásil: „Dbám, abych učil své touhy podřizovat se faktům, nikoliv abych fakta nutil být v souladu s mými touhami. Stůjte před fakty jako malé dítě, buďte připraveni vzdát se jakéhokoli apriorního názoru, následujte přírodu, ať vás vede kamkoli, k jakýmkoli propastem. Jinak nepoznáte nic“. Na druhé straně prohlásil: „Stvoření v běžném slova smyslu je mně docela dobře představitelné. Nevidím nic problematického na představě, že v nějakých dávných dobách tento vesmír neexistoval a že začal existovat (‚…) v důsledku vědomého rozhodnutí nějaké Prehistorické bytosti. Tzv. apriorní argumenty (‚…) zpochybňující možnost stvořitelských činů mi připadají jako zbavené jakéhokoliv racionálního základu“.

          Druhy agnosticismu: 1. Silný agnosticismus: „Rozumný člověk je povinen odmítnout řešení otázky Boží existence. Silný (nebo též striktní, přísný, tvrdý, uzavřený, positivní nebo absolutní) agnosticismus v zásadě popírá jakoukoliv možnost Boží existence neměla řešit, i když ji zatím za vyřešenou nepovažuje!“. Slabý (nebo také empirický, mírný, měkký, otevřený, negativní nebo dočasný) agnosticismus připouští, že otázka existence nebo neexistence Boha dosud nebyla zodpovězena, ale že je teoreticky ověřitelná, pokud se objeví další poznání Boha, bohů nebo jiné nejzazší jsoucnosti, protože jakoukoliv osobní zkušenost je možno potvrdit nebo vyvrátit zase jinou další subjektivní zkušeností“. 2. Slabý agnosticismus: „Rozumný člověk nevidí důvod, proč by se otázka důkazy. České pojetí agnosticismu je možno vyjádřit jako filosofický názor, který tvrdí, že je to existence čehokoli, co nelze poznat zkušeností, tak třeba Boha nemůžeme ani dokázat ani vyvrátit, v kteréžto definici se Češi drží předchůdce agnosticismu Davida Huma. Ottův naučný slovník definuje agnosticismus ve smyslu dalšího předchůdce agnosticismu Augusta Comta, jako přesvědčení o nepoznatelnosti Boha, celku světa, duševního principu, prvních příčin a posledních účelů a jako nemožnosti rozřešit vlastní záhadu hmoty, ducha, prostoru, času, síly a pohybu. Tomáš Halík a někteří agnostici definují agnosticismus jako „vágní náboženství“, jako něco „nad námi“, skeptici odmítají ztotožňovat agnosticismus se skepticismem nebo dogmatismem. David Hume (1711-1776), skotský filosof a myslitel, považuje smysluplné poznatky o vesmíru za pochybné, neuspokující poznání skutečnosti zkušenosti, tj. poznání předmětů, které neexistují mimo vědomí. Odmítá velkou část metafyziky jako nevědeckou, popírá průkaznost zázraků a autoritu Bible, odmítá motivy odměny a trestu v křesťanské morálce, požaduje po vědě, aby se zabývala jen věcmi, které jsou evidentní, neboť jejich skutečnost je prokazována jen nutnou lidskou zkušeností. Immanuel Kant (1724-1804) zdůrazňoval autonomii člověka a transcendentalismu nezávislostí vědění ve „světě pro nás“, rozlišoval „věc o sobě“ a „věc našeho poznání“, tvrdil, že pojem času a prostoru je založen na lidském vědomí a postrádá vlastní realitu, že „věc o sobě“ a její podstatu nemůžeme poznat a poznáváme jen, jak se nám jeví. August Comte (1798- 1857), filosof a zakladatel positivismu, tvrdil, že člověk je jen poznávající subjekt a není nikterak aktivní v poznávání faktů, které krátce přijímá. Přejímá ze soudobé přírodovědy antiteologičnost a antimetafyzičnost a resignuje na poznání po tzv. prvních a posledních příčinách. Nakonec omezuje poznání na to, co je poznatelné z hlediska empirické přírodovědy a odmítá spekulativní metafyziku a metafyzické otázky. Bertrand Russell (1872-1970) je považován za klasika agnosticismu. Vznáší námitky proti možnosti Boží existence a má morální výhrady proti křesťanskému učení. Odmítá evolucionismus. Třebaže se považoval za ateistu, přesto později ve své přednášce připouští ne-antropomorfní pojetí Boha. Jeho definice agnosticismu zní: „Agnostik si myslí, že je nemožné poznat pravdu o věcech, které jsou pro křesťana důležité, jako je Bůh či příští život. A ne-li naprosto nemožné, pak zcela jistě nemožné v naší době.“ Připouští však možnost změny přesvědčení na základě průkazného zážitku.

          Kritiku proti agnosticismu vznášejí jak teisté, tak i ateisté. Agnosticismus je názor na možnost poznatelnosti Boha, na to, zda můžeme nebo nemůžeme s jistotou vědět, zda existuje nebo ne. Naproti tomu ateismus je postoj k víře v Boha – je to absence této víry. Agnosticismus a ateismus jsou proto postoje k různým, i když podobným věcem a nelze tedy říci, že agnostik je něco mezi ateistou a teistou. Agnostikem může být umírněný teista (jsem si vědom, že vědět nemohu, ale věřím, že Bůh neexistuje) a značná část ateistů jsou agnostici (vědět nemohu, ale existence Boha se mi jeví jako spíš méně pravděpodobná, rozhodně v něj aktivně nevěřím). „Pravověrní“ teisté nejsou agnostiky – mají pocit, že s jistotou vědí, že Bůh existuje, Zajímavé je, že jen naprosté minimum ateistů, pokud vůbec nějací, by své stanovisko formulovalo takto striktně v obráceném gardu (vím, že žádný Bůh neexistuje). Potud internet.

 

 

 

          Ateismus: Za našich dětských a středoškolských let jsme přijímali kauzální a teleologické důkazy jsoucnosti Boží a viděli jsme v nich oporu vědeckou pro víru v existenci Boha. Tyto důkazy jsou však dnes již opuštěné, neboť neodpovídají vyspělosti dnešního lidstva. Jak důkaz kauzální, vycházející např. z pohybu v přírodě a z platnosti uznávaného kauzálního nexu, spojení závislosti příčiny a následku, tak důkaz teleologický, vycházející ze spojení účelu a prostředku, se opírají jen o náš lidský rozum a úsudek, nemohou však vyhovovat myšlení transcendentnímu a metafyzickému, které přechází skutečnost lidské smrti jakožto konce lidského života a neznalosti, jakou platnost a průkaznou hodnotu mohou mít tyto důkazy pro život člověka po smrti. Proto tyto důkazy nám nic neřeknou o pravdě a o skutečnosti, nýbrž jenom o víře a přesvědčení a nejsou věděním.

          Domníváme se, že text úvahy o ateismu je dosti srozumitelný, třebaže náročný, lze jej však pochopit i vícerým přečtením. V tomto shrnutí se však budeme zabývat tím, co nás momentálně napadá.

          Teisté i ateisté mají něco společného, v čem jsou si rovni, totiž oba vycházejí z víry, třebaže různé. Teista nemůže prokázat existenci Boží, nemůže říci, že ví o Bohu jako nevývratné entitě, zcela nepochybné existenci, nýbrž pouze věří, že Bůh skutečně je, je o tom přesvědčen, více či méně s určitou jistotou. I ateista nemůže prokázat neexistenci Boží, i on je zcela přesvědčen, že Bůh neexistuje, že však o tom nemá žádné průkazné důvody, nemá také žádnou nepochybnou a nezpochybnitelnou jistotu, že Bůh není, tedy i on v Boží neexistenci jen věří. Rozdíl mezi teistou a ateistou spočívá v tom, že teista plně uznává rozdíl mezi věděním a vírou, mezi starou antickou epistémé a doxa, ateista, který kolem sebe spatřuje věřící lidi, který v lidské smrti vidí konec lidského bytí, který možná pociťuje obavu, že by byl nějaký věčný soud a věčný život a tedy i věčné zavržení. Vzpomeňme jen na mladého Karla Čapka, který svého otce, ateistu, upozorňuje, že se možná bude divit, „že je i po smrti ,furt´“. Ateista proto se bude snažit o to, aby sám sebe přesvědčil o své pravdě jako vědění, nikoli jen víra, je přesvědčen o tom, že čím více bude lidí nevěřících, tím se bude zdát jeho víra pevnější a pravdivější, takže počet nevěřících bude jeho vnitřní oporou o pravdivosti svého přesvědčení. Vzpomeňme si na tu skutečnost, že kdysi ateisté byli ve svých projevech vůči věřícím tím útočnější a důslednější, čímž jejich nátlak na věřící byl hlubší.

          Existuje-li tedy skutečnost, že lidé si vytvářejí postoj s takovýmto KDU-ČSL obsahem nesouvisející a už ve svých vyjádřeních sami tvoří náhradu proti ateismu, to musí být naším upozorněním, že myšlenka něčeho duchovního je zakořeněna v lidech a že je to něco, co nás udržuje vně ateismu.

 

          Agnosticismus: Pročítáme-li pozorně uvedenou stať úvahy o agnosticismu a srovnáváme-li obsah uvedeného o filosofických myslitelích s tím, co jsme přijali dogmaticky o útocích agnostiků proti náboženství, transcendenci, metafyzice, vůbec proti pojetí církve katolické, jsme trochu překvapeni. Poznali jsme totiž to zlo, které agnostici vyvolali proti našemu přesvědčení, když se příkře postavili proti víře v Boha, když vyvrátili naše přesvědčení o opodstatnění naší víry v Boha a jejím kategorickým odsouzením. A přece nesmíme se k jejich odsouzení naší víry stavět tak zcela negativně. Shledáváme z uvedeného obsahu, že nemůžeme považovat přední hlasatele agnosticismu, zakladatele agnosticismu Huxleye a jeho propagátora Husserlla, za naprosté ateisty. Spatřujeme, že nejsou takovými popírateli víry v Boha, jak se nám jeví, že expressis verbis ve svých podáních víru v Boha nevylučují a považují ji dokonce za oprávněnou. Huxley také své učení nepovažoval za něco nezvratného, nýbrž jen za metodu při zkoumání posouzení možnosti víry v Boha či nevíry. Rozlišoval přísný agnosticismus a naproti tomu mírnější agnosticismus. Je samozřejmé, že ten přísný odmítáme, ale u toho mírnějšího, nevylučujícího absolutně víru v Boha, agnosticismus přijímáme jako tzv. „cum grano salis“.

          Byl-li Kant agnostik, za jakého byl považován, musíme si uvědomit, že to byl poctivý protestant, který celý život věřil v Boha, v nesmrtelnou duši i při svém chápání lidského nároku na autonomii myšlení. Stejně můžeme pohlížet i na Huma, Kierkegaarda a další filosofy.

          Musíme si uvědomit, že vedle pravého i mírnějšího agnosticismu existuje tzv. „akademický, metodický skepticismus“, kterého využívají všichni badatelé a myslitelé při svých úvahách, kde se setkávají se spornými otázkami. Pro ně je tento skepticismus nepostradatelnou metodou, jak použít nějakého pesimistického myšlení a pojetí, aby dospěli k pravdě. Takovým, nesporně byl teista a velký filosof Descartes, který tolik učinil ve prospěch moderní vědy a filosofie.

          Plně souhlasíme s postojem a radou papeže Benedikta XVI., který novinářům v letadle při svém návratu z Prahy sdělil, že úkolem katolické církve v naší zemi je živý styk a jednání s agnostiky. Zdá se, že této rady papeže jsme nevyužili, ať už proto, že nemáme své duchovní, kromě Halíka, kteří by byli schopni a ochotni debatovat s agnostiky. Zdá se však, že se již trochu zlepšila kritika církve vůči politickým morálním pochybením našeho státního vedení, což je povinností duchovních vytýkat nedostatky v plnění morálního řádu v politice.