Pokroky demokratické transformace: Ještě v roce 1988 žily dvě třetiny světového obyvatelstva v autokraticky spravovaných zemích. Počínaje pozdními sedmdesátými lety udělalo více než 90 zemí pokrok v otázce demokracie. Navzdory významným proměnám jsme svědky jistého paradoxu. Uvnitř vůdčích demokracií a mezinárodních organizací je hluboce usazená ambivalence ve vztahu k otázce, zda je moudré podporovat demokracii zhruba ve 45 zemích – zejména v arabském světě, v centrální Asii a Africe, které jsou dosud spravovány autokraticky.

Výhody autokratických režimů: Teze se opírá o tři základní tvrzení: zaprvé, chudé země mohou za pomoci autoritativního režimu dosáhnout významnějšího hospodářského růstu. Znamená to, že autoritativní vlády mohou ve společnosti se skromnými finančními, personálními a institucionálními výkonnostními schopnostmi lépe směrovat své omezené zdroje na jasné, definovatelné cíle. Není nezbytné vést nekonečné debaty a dosahovat sdíleného souhlasu a účasti. Podle druhé části této teze umožňuje přechod k demokracii teprve hospodářský růst. Zejména zlepšení v gramotnosti, vzdělanosti, ve zdravotnické péči, v urbanizace a v budování rozsáhlé střední třídy – tedy proměny, které přicházejí spolu s hospodářským rozvojem – vytvářejí sociální předpoklady pro demokracii. Podle této argumentace vyžaduje stále bohatší a vzdělanější společnost neodvratně stále více právo mluvit do řízení země – a to velmi účinným způsobem. Relativní přístup ke zdrojům v rostoucím hospodářství usnadňuje kompromisy mezi konkurujícími si skupinami a umožňuje také podílet se na politice.

Autoritářské režimy vyvolají v rozvojových zemích hospodářský růst: Demokracie v průměru dosáhly stejného růstu hrubého domácího produktu na hlavu jako autokraticky spravované země. Demokracie mezi rozvojovými zeměmi mají o 15 až 45 procent větší rozvojovou výkonnost (např. doba dožitím, dětská úmrtnost, návštěvnost škol vyššího typu, výnosy obilí).

Demokracie jsou schopny mírnit dopady katastrof, náchylnost autokratických systémů ke katastrofám je ještě vyšší v humanitární oblasti. Většina bezdomovců a vyhnanců po celém světě pochází z autoritativně spravovaných zemí. Demokracie mají schopnost zabraňovat katastrofám.

Hospodářský růst vede k demokracii: Jen málo autokracií je schopno dosahovat trvale udržitelný hospodářský růst. I když demokracie usiluje o dlouhodobý cíl, proces demokratizace v chudých a obtížně řiditelných územích vyvolává nakonec destabilizační účinky. Rizika uspěchané demokracie jsou proto větší než její případné přednosti.

 

 

Pokud se nepodaří politickým činitelům zvládnout tyto konflikty, dochází k politické nestabilitě a dokonce k rozpadu státu, nebo aspoň k defektním formám demokracie. V tom případě se také zmenšuje „rozvojová dividenda“ rozvojové země. Autor článku tímto výrazem míní toto: Dividendou je peněžní účast akcionářského vlastníka akciové společnosti na výnosu podniknu, podíl na výnosu podnikání. Také rozvojová země má nárok na takovýto výnos z hospodaření státu, aby se tím dostala do rovnocenného postavení normálního státu ve světě. Je to nárok oprávněný, neboť bez něho by se rozvojová země neměla možnost ztotožnit se se svými nároky a potřebami s ostatními zeměmi. Demokratická vláda není jen výsledkem podpory rozvojové dividendy, ústavně zakotvený právní systém má vliv na hospodářskou politiku vlády a tím i na hospodářský rozvoj, na participativním a inklusivním charakteru soutěže, na tom duchu odpovídající regulaci mocenského a silového monopolu státu, na orientaci hospodářské politiky na rozvojové zájmy společnosti. Jinak je tomu v autoritativních systémech. Zde se autokratické mocenské koalice represivním způsobem zmocnily přirozeného mocenského monopolu státu a nejsou v důsledku toho vystavovány trvalému, transparentnímu a mírovému úsilí pořádané soutěže. Autokratické vlády mají možnost utajeným způsobem přeměňovat hospodářská práva ve svůj prospěch, případně prospěch některých zájmových skupin, jaké tvoří podnikatelská oligarchie a armáda. Umožňuje se tak autoritativní vládě využívat pro sebe hospodářská privilegia, případně vytvořené výnosy. Mnoho rozborů autokratickým režimů prokazuje, že hospodářskopolitická opatření jako jsou daňová politika, přidělování monopolních práv a vývozních licencí nebo rychlé vyvlastňování uskutečňuje se ve prospěch zájmů skupin, úzce spojených s vládou. Autokratický systém opomíjí soutěž jako korektiv ve prospěch všech občanů. Tím také trpí celková produktivita. Chybějící neliberální demokracie se projevuje zvláště svou vysokou mírou korupce a omezeným právním státem. Makroekonomická nestabilita a finanční krize u mnoha mladých demokracií jsou toho jasným příkladem.

 

Koordinační problémy a přerozdělovací konflikty během transformačních procesů: Zkoumáme-li politické transformační procesy směrem k demokracii, zjišťujeme velké institucionální proměny. Sleduje se sice cíl všeobecného blaha, ale objevují se velké koordinační problémy a konflikty v přerozdělování. U všech podnikatelů, odborářů a ostatních aktérů z občanské společnosti a zájmových skupin objevuje se v rámci reformního procesu nedostatek korporativního a kooperativního dorozumívání. Je to znesnadněno tím, že povstávají noví političtí aktéři a je třeba koncipovat nové komplexní systémy pravidel. Jde totiž např. o reformu soudnictví, ochranu menšin, zákonodárství, reformu politických stran nebo změnu v postupech při administrativní, fiskální a politické decentralizaci. Při tomto procesu přetváření ve směru demokracie vznikají vítězové a poražení a doplácí na to funkčnost politických stran.

 

         Autor článku shrnuje své vývody takto: Ve světle novějších empirických poznatků tradicionalistické modernizační teorie, podle níž mají demokracie následovat a konsolidovat se až po dosažení určitého modernizačního stupně, nenachází příliš velkou oporu. Daleko silnější vliv na socioekonomický rozvoj má politicko-konstituční struktura příslušných států. V porovnání s demokraciemi mají autokracie obecně vnitřní problémy se stabilitou a z hospodářského hlediska jsou spíš lenivé a nepřátelské k inovacím. Jsou to ale právě kolektivní výhody demokracie, které přechod od autokracie k demokracii dělají tak obtížný. Občané jsou vybavení politickými právy a to je vede k tomu., že silněji prosazují institucionální proměny svých ekonomických zájmů. Demokratizace vede potom k tomu, že v rámci demokratizačního procesu hrají hlavní roli konflikty v přerozdělování. Vedle toho demokratická transformace umožňuje pluralizaci politických zájmů, vedoucích k obecnému blahobytu. Autor článku dále uvádí, že pokud stupeň autokratického klientelistického hospodářství a ekonomiky, založeného na privilegiích, ovlivňuje šance demokratizace, pak je to na pováženou, když autoritativní režimy podporujeme s odkazem na argumenty o stabilitě. Neboť tak prohlubujeme jak politické, tak ekonomické propasti mezi státy, kterých se to týká. Trváním na vztazích k autoritativním režimům jednoduše odsouváme zostřující se problémy demokratické transformace do budoucnosti. Efektivní podpora demokracie musí být navíc tak důvěryhodná, že se opravdu zaměřuje na negativní nebo pozitivní sankce politického vývoje, a ne primárně na zahraničně politické a (nebo) krátkodobé diplomatické zájmy. Nakonec se podpora demokracie musí zaměřit na požadavky koordinace a přerozdělování, což vyžaduje zřetelně vyšší míru koordinovaného úsilí mezinárodní rozvojové spolupráce. Potud Joerg Faust.

 

 

         Zamýšlíme-li se nad dávnou minulostí lidstva, shledáváme, že lidstvo ve svém vzdělanostním a civilizačním vývoji prodělalo více způsobů a forem své vládní existence, něco si ponechalo až do dnešní doby, některé formy opustilo již dávno, poněvadž se v praxi trvale neosvědčily a bylo třeba hledat nové způsoby žití. Mezi ty opuštěné můžeme zařadit lenní zřízení, feudalismus, se svým lenním pánem a jeho vazaly, zavázanými k věrné službě a především k účinné osobní pomoci v případě válečného konfliktu. Bylo opuštěno i kdysi platné a užívané stavovské zřízení, kde obyčejní občané rovněž byli vázáni věrností svým stavovským pánům, především rovněž v nebezpečí války a válečných zmatků. Dnešní lidstvo v současné době stojí před problémem, zda má dávat přednost vznikům moderních forem demokratických režimů v oblastech zaostalých rozvojových zemí či zda má ponechat tyto zaostalé oblasti dosavadní praxi autoritativních a autokratických států. Toto je teze našeho zamyšlení.

         Doba francouzských králů Ludvíků pozdního středověku a začátku novověku nepochybně náleží do doby vlád autoritativního a autokratického systému, příznivá pro vládu šlechty a její záliby v honosných stavbách, které jsou dnes cílem tisíců turistů, které však ve své době nebyly příznivé širokému okruhu občanstva. Autoritativní a autokratické vlády v dnešní době vládnou dnes v Africe a Asii, jsou charakteristické svými revolucemi, občanskými a náboženskými válkami, představují pro vládnoucí skupiny dobu velkého rozkvětu a pro prostý lid období trýzně a strachu. Hospodářská a finanční pomoc vyspělých států na zaostalou zemi se rozplyne v rukou tamějších uzurpátorů a zločinných vládců. Četní uprchlíci z těchto krajin utíkají do evropských zemí, aby zachránili své životy. Nápomocné země se zbavují své povinné pomoci bohatými dary svého přebytečného válečného materiálu a zbraní, což rozvojové země ochotně přijímají, zatímco peněžní dary a pomoci se rozplynou v kapsách a trezorech rozvojových vládců, jejich služebníků a pomocníků a v potřebách revoluce a občanské války. Tak končí rozvojová pomoc a rozvojová dividenda, případně kolapsem rozvojové země.

         A co demokratické systémy? Oproti autoritativní a autokratické vládě mají demokratické systémy nepoměrně pozitivnější prognózu. Jsou ovládány demokratickým řádem, principy svobody, rovnosti a spravedlnosti, vycházejí z distribuce, soutěže cen statků, mezd, důchodů, daní a dodávek. Splňuje vyváženost orgánů a organizací demokracie, lidských práv, tvorbu kompromisů, nutnost politických dohod, čelí vzniku konfliktů a vede k efektivnímu státnímu a hospodářskému zřízení?

         Poněvadž demokratický systém je mnohem dokonalejší než systémy autoritativní a autokratické, museli by příslušní političtí činitelé přiklánět se k doporučování a zakládání lidských společenství na jeho základě. Přesto však jejich konečné rozhodnutí a preferování bude se opírat o mnohá vážná zamyšlení, o nichž nás dostatečně již informovala dosavadní letitá zkušenost.

         Kdysi převládalo přesvědčení, že autoritativní vládní systémy a autokracie lze převádět na systémy demokratické, když jsou dostatečně vyvinuty hospodářsky. Zkušenost však prokázala, že pokud státní zřízení není vybaveno a vybudováno všemi těmi orgány a organizacemi, které demokracii slouží, tj. státem, vládou, mocí zákonodárnou, výkonnou a soudní, včetně orgánů státního zastupitelství, policie a ostatních demokratických organismů, nelze vůbec k této transformaci přistoupit. Předpokladem jsou samozřejmě vládnoucí a dodržované principy svobody, rovnosti a spravedlnosti.

         Předpokladem je ovšem, že tyto orgány a organismy jsou v plné akci a neomezují se jen nejvýše na dobrovolnou sporadickou účast malého procenta občanů na příslušných volbách do státních orgánů. Občané jsou ve svém svědomí vázáni k tomu, aby se zhostili své povinnosti podílení se na veřejném dění, neboť to odpovídá jejich členství ve státě. Vzpomeňme jen na slova Goethova Fausta, který tuto povinnost občana vyjádřil asi těmito slovy: „Jen ten jest hoden života a bytí, kdo rve se o ně den co den!“ Podílení se na výhodách státu a veřejného zřízení se sebou nese povinnost přijmout takovou povinnost ze své strany, něco učinit v jejich prospěch. Účast na volbách je jen malá část občanské povinnosti, kterou odpovídá za veřejné dění.

         Být práv demokracii znamená být schopen politických jednání, tolerance a podstupování potřebných kompromisů, aby se dosáhlo potřebné jednoty a souhlasu v myšlení jednajících politiků. Rozumové dosažení této jednoty si vyžádá často dlouhá a trpělivá jednání a tato trpělivost je pro demokracii nezbytně nutná. V praxi se tato potřeba často obchází tím, že se vyžádá od nějakého autoritativního orgánu nestranné stanovisko, audit, který však obyčejně končí a zapadne tím, že se za něj zaplatí značná peněžní částka a výsledek není žádný. Politici se sice zbavují odpovědnosti a přesunou ji na rozhodnutí nestranného orgánu, při čemž se jedná jen o odsunutí vlastní odpovědnosti a neschopnosti na dobu neurčitou, možná o pouhou výmluvu v jednání.

         Conditio sine qua non pro demokracii je existence protiváhy vládního stanoviska kritikou opoziční strany, která má za povinnost dohlížet na správný chod vlády a odstraňovat případné omyly vlády či její koalice. Bez tohoto kritického článku je činnost demokracie nedostatečná a ve skutečnosti ani nejde o demokracii ve vlastním slova smyslu. Právem anglická demokracie užívá v souvislosti s opozicí onoho vznešeného oslovení a uznání existenční důležitosti funkce opozice v demokratické formě vlády jako „opozice Jejího Veličenstva“. V některých státech dokonce opozice je zvláště honorovaná za svou nezbytnou funkci ve státě.

         Od roku 300 před Kr. až do 19. století po Kr. existovalo přirozené právo, vycházející z přirozenosti člověka, z respektování náboženství a víry v Boha, v plném uznávání mravního řádu a mravních principů, až do Francouzské revoluce 1789, na kterou někteří lidé pohlížejí jako na naprosto kladný projev demokracie, práva, pravdy, osvícenství a spravedlnosti, zatímco druzí v ní spatřují krádeže, podvody, násilí a vraždy, dokonce vraždy jejích vlastních stoupenců (Marat, Dante, Robespiere) a „Jakobínů“. Zatímco náboženství, víra v Boha a morální hodnoty ustoupily do pozadí, jejich místo zaujal „dogmatizovaný“ nacionalismus, víra v absolutní lidský rozum, všemohoucnost člověka. To, co se osvědčovalo tisíce let, bylo v 19. století odvrženo a plody této hluboké proměny se projevily v ateistickém omylu „totalitarismu“, v nacismu a komunismu 20. století. Zkušenost nás tedy přesvědčila o tom, že existence demokracie je nemožná a nemyslitelná bez integrální podstatné podmínky doplnění politické snahy a právního postupu náboženskou skutečností, morálním řádem a těmi skutečnostmi, které patří do podstaty demokracie a bez nichž demokracie nemá naději na přežití. Buď bude forma demokracie doplněna touto svou integrální podstatou, anebo nemá smysl o ni usilovat. Demokracie je myslitelná a možná jen jako forma budovaná na jejím skutečném základě, historicky ověřeným a doloženým.

         Uvažuje-li politik o tom, zda je vhodné v rozvojové zemi zavést demokracii, musí jednak stavět na tom, zda vůbec obyvatelé této země jsou schopni na sebe vzít vyšší nároky inteligenčně a technickou vybaveností, ale především, že přijímají něco osobně nevyzkoušené a původu cizího, k čemu mohou mít důvěru. Irák byl a je pro nás určitým poučením.

 

 

         O prvním velkém rozkrádání soukromého majetku ve výši asi 50 miliard Kč podává zprávu Tomáš Ježek ve spise „Zrození ze zkumavky“ v souvislosti s kupónovou privatizací a transformací českého státu. Za tuto privatizaci odpovídá ministerstvo financí s ministrem Klausem, který se snažil „šokovou terapií“ transformovat urychleně český stát příslušející do veřejného sektoru komunistického hospodářství na stát svobodný a na soukromé hospodářství, aniž by byly upraveny právní vztahy pro tuto privatizaci. Správcové jednotlivých fondů nakládali s majetkem fondů jako majorátní páni, okradli tak ostatní spoluvlastníky a tito se nemohli bránit soudními žalobami, poněvadž pro nedostatek právní úpravy privatizace tunelování bylo prováděno „lege artis“. Fond národního majetku dopisem na Klause dne 17.2.1992 na právní závadu upozornil, ale k nápravě došlo až od 1. 7. 1996 po rozkradení.

         Dne 9. července 1998 byla v Poslanecké sněmovně podepsána mezi ODS a ČSSD „opoziční smlouva“. Říkalo se jí také „smlouva o pozicích“ ODS a ČSSD ve státě. Komise pro kontrolu BIS, Komise pro kontrolu vojenského obranného zpravodajství, funkce předsedy rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny a presidenta NKÚ - Národní kontrolní úřad se měly dostat pod moc ČSSD, Zemana. Ve skutečnosti si však ODS a ČSSD (ta přece jen obsadila drtivou většinu) rozdělily místa ve všech orgánech, kam mohl stát jmenovat někoho. Dále tato smlouva uváděla: „Výše jmenované strany se zavazují, že v průběhu volebního období Poslanecké sněmovny žádná z nich nevyvolá hlasování o důvěře vládě ani nevyužijí ústavních možností vedoucích k rozpuštění Poslanecké sněmovny, a budou-li takové návrhy předloženy jiným politickým subjektem, nepodpoří je hlasováním“. Opozice se tak vzdala své nejmocnější zbraně. Přitom každá demokracie je postavena na ostrém střetu mezi vládou a opozicí. Tato dohoda tedy byla proti demokracii a náležela do forem autokratických.

         Tajné usnesení č. 513: Jakmile se sociální demokraté usadili ve Strakově akademii (sídle vlády), byl to náběh na příchod policejního státu, tj. cesta k nastolení a vytvoření totalistického systému, přísnému opaku demokracie. Dva týdny před získáním důvěry ve sněmovně, tedy 5. srpna 1998, přijal kabinet tajné usnesení č. 513, ve kterém stálo, že vláda se chystá „projednat návrhy na nové personální obsazení funkcí ve statutárních a kontrolních orgánech, organizacích a obchodních společnostech“ se státní účastí. Nadneseně by se tomu dalo říkat malý puč. Dne 2. září pak vláda přijala dodatek, v něm zaúkolovala Bezpečnostní informační službu, aby prověřila všechny reprezentanty státu v podnicích. „Budou kontrolováni úplně všichni zástupci státu“, přiznal Miloš Zeman novinářům. Je nejvýš pravděpodobné, že by takový úkol mohl paralyzovat tajné služby, protože by musely stále obcházet úřady. Byla tu snaha vypátrat podvodníky a zavést správnou a poctivou správu země. Brzy se však ukázal opak toho. Vláda totiž vůbec nečekala na výsledek šetření BIS a začala nahrazovat dosavadní reprezentanty státu svými lidmi. Rychlost této změny byla strhující, už během dvou týdnů vládnutí dosadila ČSSD své lidi do Ostravsko-karvinských dolů a do České pojišťovny. Během několika dalších týdnů obsadila svými lidmi České konsolidační agentury, Český Telekom, ČEZ, Fond národního majetku, Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, Radu České televize, Radu Českého rozhlasu, dozorčí rady Českých drah, firmy Savak, Unipetrolu, Sokolovské uhelné, Pozemkový fond, Státní zemědělský intervenční fond, Podpůrný garanční fond, Nejvyšší kontrolní úřad, Čepro, Všeobecnou a zdravotní pojišťovnu, řady nemocnic, tajných služeb, okresních úřadů, Komerční banku, České aerolinie, České pošty aj. A to je řeč jen o státních institucích a podnicích. Ovšem královnou v kumulaci funkcí byla bezesporu náměstkyně ministra průmyslu Milada Vlasáková, kterou na úřad vytáhl Miroslav Grégr. Vlasáková byla před revolucí komunistkou a vlivnou normalizační funkcionářkou. Po nástupu na ministerstvo se proslavila tím, že zasedala v patnácti dozorčích radách a komisích. Odvolávala okamžitě četné členy rad. Tím skončila vlastně celá „Akce čisté ruce“, prostě se zástupci předchozích vlád (celá řada z ODS ale směla díky smlouvě zůstat) nahradili novými lidmi. Zeman také slíbil Klausovi, že kdyby se něco našlo na jeho lidi, dopředu jej uvědomí. Na korupce Klause a Zemana se „zapomnělo“

Tajné usnesení č. 513. a jeho naplnění je opět dokladem, že proces totalitarismu a opuštění demokracie dále pokročil.

         Vznik tolerančního patentu: ODS vyvolalo smírčí jednání s ČSSD

za tím účelem, aby upřesnili opoziční smlouvu. Ze strany sociálních demokratů se objevil závazek k urychlené změně volebního zákona, který odstraní z vlivu malé strany. ODS zase musela přijmout některé požadavky ČSSD. Tato nová smlouva, toleranční patent, byla podepsána 26. ledna 2000 a měla tento obsah: Dohoda o státním rozpočtu na rok 2000 a rozpočtovém výhledu, Dohoda o základních parametrech změny volebního systému, Dohoda o přípravě České republiky na vstup do EU, Dohoda o významném vymezení věcných podmínek tolerance menšinové vlády, Dohoda o komunikaci parlamentních klubů. Tento toleranční patent dále oponoval s demokratickým systémem.

         Další případy odpadu demokratického zřízení vlády České republiky: Hlavním nedostatkem naší policie byla skutečnost, že odvoláváním mnohých policistů a jejich persekucí trpělo celé vyšetřování, že ve vyšetřování neexistovala potřebná kontinuita vyšetřovatelů, že jejich funkce byly rušeny. Vyšetřovatelé byli odvoláváni nebo ze strachu a znechucení sami podávali resignace, že v uvedené době odešlo z policie kolem stovky detektivů a policistů, že jen ministr Ivan Langer zrušil asi dvacetičlennou skupinu

odborných vyšetřovatelů finančních a korupčních kauz, která právě kvůli kvalifikaci byla vytvořena. Ovšem i mnozí policisté se dopouštěli korupcí a byli oprávněně propouštěni ze služeb.

         Vedoucí činitelé vyšetřovacích orgánů a presidenti policie měli důležité postavení na vyšetřování korupčních a finančních zločinů a byli za svou činnost také bohatě odměňováni na mzdách. Měli proto zájem na tom, aby byli v dobrém vztahu s ministrem vnitra a nebyli ze své funkce odvoláni. Proto ministru vnitra vycházeli všemožně vstříc a ministra vnitra informovali o směru svého vyšetřování korupčních kauz, ačkoli to neměli dovoleno. Ministr vnitra měl zájem na tom, zda není sám předmětem vyšetřování nebo zda tím nejsou ohroženi členové jeho politické strany. Pak by buď odvolal příslušného vedoucího vyšetřování, nebo mu naznačil, že směr vyšetřování nemá naději na úspěch. To vyšetřovateli stačilo na pochopení, o co má ministr zájem a podle toho se zařídil ve své vyšetřovací aktivitě. O těchto rozhovorech se nikdy nečinily zápisy a mírná poznámka ministra stačila k zastavení příslušného šetření. Samozřejmě jak ministr, tak i vedoucí vyšetřovatel o tomto porušení vyšetřovacího tajemství pomlčeli a ostře je odmítli.

         Za života autora „Krakatice“, soudního spisu obsahujícího informace o činnosti „kmotra“ Františka Mrázka, došlo k vraždám asi 30 lidí. „Tyto vraždy se neprokázaly a některé z nich skončily jako sebevraždy“, i když pochybné. Chápeme obavy jak vyšetřujících policistů, tak i svědků před ztrátou života. Proč však ze spisu „krakatice“ zmizelo 600 dokladů a dokumentů, do nichž měli přístup vyšetřovatelé, státní zástupci, případně soudci, ale i obhájci obžalovaných i ti, kdo o kauze něco věděli?

         Státní zástupci mohli při zastavení trestního stíhání dospět k poznání, že se delikt nestal nebo je neprokazatelný, ale co když měli zájem ochránit spřáteleného politického činitele před trestním postihem a vyšetřováním? Totéž by bylo možné i při zastavení řízení proti pachateli na straně soudců. Ve státě „opoziční smlouvy“, kde korupce a těžký zločin prorůstal do kořenů a nitra státního zřízení, jak jsme o tom byli svědky, bylo všechno možné.

         Velkým proviněním proti demokracii bylo poskytování státních zakázek politickým přátelům bez soutěže autokratickým způsobem, které převážně představovaly také korupce, jak jsme na to tak často postihováni a káráni od Evropské unie.

Ale tuto kapitolu nemůžeme ukončit, aniž bychom se nezastavili u aspektu nadmíru důležitého, proč trestná činnost je tak tajená a utajovaná, proč tomu bránila např. dlouholetá celoživotní poslanecká imunita, skutečnost vytunelováni hospodářské organizace, její zlikvidování a vytvoření organizace nové a vysoce prosperující. Zatajováno skutečnosti nás naučilo přistoupit na cenzuru a tvořit si sami autocenzuru, kdy jsme ochotni nedívat se otevřenýma očima na skutečnost a mlčet ke zločinům a nebránit zlu. Denně spatřujeme v televizi známé tváře politiků, kteří již dávno měli být odstraněni z politického dění, víme o nich dosti, že již dávno měli být vypuštěni z pohovorů na televizi nejen pro své politické chyby a omyly, ale i pro vyložené podvody. Kdy televize dostane rozum a upustí od angažování těchto pochybných celebrit ve svých relacích, kterými zastírá jejich provinění. Proč jen některé zákony, jejichž paragrafované znění je již řadu let připraveno nebo fakticky byly už přijaty, jako např. zákon o kontrole vysokých příjmů a pochybné akciové vlastnictví, stále nejsou v platnosti?

Je jen smutné, že naše občanská společnost se zmůže jen na společenské kritiky a iniciativy: „Jevíčská výzva“, „Impuls 99“, „Děkujeme, odejděte“, „Setkáni na Václavském náměstí“, „Krize české televize“, „Prohlášení 2000 slov v roce 2000“, ale nechápe, že cesta nápravy a politické angažovanosti se projevuje jen ve volbách a v našem parlamentě. K tomu má nám dopomoci plné chápání poltického dění a demokracie.

Josef Plocek