Chesterton ve své Orthodoxii popisuje svou konverzi ke katolicismu a o vypořádávání se obecně ve svém vlastním postoji i v myšlení lidské společnosti s mnoha omyly v oblasti náboženské víry, morálky a i důsledků těchto omylů. Ve svém duchovním růstu se domníval, že je jakýmsi světoběžným cestovatelem, který se nalodí na plavidlo na cestu do cizích krajin a když vystupuje z lodi po jejím přistání, s překvapením zjišťuje, že se nachází v anglickém městě Brightonu. Tento zájezd lodí je myšlen jen čistě obrazně a je jím myšleno jen jeho duchovní putování při vytváření si své vlastní „hereze“, o které se přesvědčuje, že svým duchovním úsilím ve skutečnosti dospěl do myšlení křesťanství, starého tisíce let.

Chesterton při své cestě ke konverzi se přesvědčuje, že světské lidstvo vůbec nerozumí světu a spoléhá se na několik cynických zásad, jež nejsou správné. Lidstvo se dopustilo toho strašného omylu, ale i hříchu, ba dokonce i zločinu, když nahradilo všemocného a vševědoucího Boha „vševědoucím“ člověkem. Tak ten všemocný „čep“, kolem kterého se vše ve světě točilo a točí, ta nejvyšší orientační a oporná hodnota, na které lidstvo je závislé ve svém celku, se dostala do rukou pouhému člověku. Byla mu svěřena a přiřknuta schopnost mít nejvyšší víru v sebe, být přesvědčen naprosto o tom, že je Napoleonem nebo Caesarem, ale i Bohem, hodnotou těchto nenahraditelných bytostí a Chesterton marně poukazoval na to, že tato vysoká hodnost je svěřena člověku šílenému, bláznovi, patřícímu do ústavu pro duševně vadné. Řízení veřejných věcí ve světě se dostalo do rukou nekompetentních. Nejsilnější světci i nejsilnější skeptikové přijímali stejně skutečné zlo jako východisko svých diskusí. K tomuto strašnému pádu lidí a lidské společnosti došlo v 19. století a trvá dodnes. Staré pohádky jsou stále živé, neboť z normálního hocha dělají hrdinu, protože je normální. Pohádka se zabývá tím, co učiní zdravý člověk v bláznivém světě, střízlivý realistický román dneška pojednává o tom, co učiní naprostý šílenec ve všedním světě. A jestliže velcí rozumáři jsou často šílenci, podle Chestertona je stejně pravdivé, že velicí šílenci jsou vesměs velkými rozumáři. Šílenec jako determinista obyčejně vidí ve všem samé příčiny, dokonce spiklenecký smysl počínání. Každý, kdo se stýká se šílenci, ví, že jejich děsivě jasný postřeh pro detail, spojování jedné věci s jinou, vede k urychlenému vytvoření mapy složitější než bludiště. Šílencův výklad je úplný a uspokojivý, logicky nezvratný. A přece se mýlí a nelze ho přesvědčit. Léčení šílence není disputace s filosofem, je to vyhánění ďábla. Šílenec dlí v čistém a dobře osvětleném vězení jediné myšlenky.

Materialismus jakožto výklad světa má ráz jisté šílené prostoty. Má tutéž vlastnost jako šílencova argumentace. Materialista si je jist, že dějiny jsou prostě a výlučně řetězem příčinnosti stejně jako šílenec je přesvědčen o tom, že je nějakou známou osobností. Materialisté a šílenci nikdy nemají pochybnosti. Jak je jisto, že determinismus vede ke zbabělosti, tak je pravděpodobné, že povede i ke krutosti.

Tato kapitola je čistě praktická a týká se toho, co je vskutku hlavní známkou a prvkem šílenství. Úhrnně můžeme říci, že je to rozum bez kořene, rozum pracující v prázdnu. Člověk, který začne myslit bez řádných základních principů, se pomate, stane se člověkem, který začne myslit ze špatného konce. Člověka udržuje ve zdraví mystika v širším slova smyslu, to, co přesahuje možnost přirozeného rozumového poznání. Dokud máte tajemství, máte i zdraví; když zničíte tajemství, vytvoříte chorobnost. Lidský duchovní zrak je stereoskopický, jako jeho zrak tělesný; vidí zároveň dva obrazy a přece právě proto vidí tím lépe. Tak věřil vždycky, že existuje cosi jako osud, ale zároveň i cosi jako svobodná vůle. Tak věřil, že děti jsou království nebeské, ale že přesto mají být poslušné království pozemskému. Obdivoval se mládí, protože bylo mladé, a stáří, protože nebylo mladé. Právě tato rovnováha zdánlivých protikladů tvořila bujarost zdravého člověka. Celé tajemství mystiky je v tom, že člověk může pochopit všechno skrze to, co nechápe. Chorobný logik se pokouší všechno objasnit a podaří se mu udělat všechno jen záhadným. Mystik připouští, aby jedna věc zůstala tajemná, a všechno ostatní se mu objasní. Ježto jsme si vybrali kruh jako symbol rozumu a šílenství, můžeme si zvolit vhodně kříž jako symbol mystiky i zdraví zároveň. Budhismus je dostředivý, ale křesťanství je odstředivé. Rozšiřuje se navenek. Neboť kruh je sice dokonalý a nekonečný ve své povaze, ale jeho velikost je navždy pevně stanovena. Nikdy nemůže být větší nebo menší. Avšak kříž, ačkoli má ve svém srdci srážku a rozpor, může navždy rozpínat svá čtyři ramena, aniž změní svůj tvar. Protože má ve středu paradox, může růst beze změny. Kruh se navrací k sobě a je vázán. Kříž rozpřahuje svá ramena do čtyř větrů; je milníkem pro svobodné cestovatele.

 

 

Moderní svět není špatný; v některých věcech je moderní svět až příliš dobrý. Je plný zplanělých a promrhaných ctností. Je-li otřesena náboženská soustava (jako bylo otřeseno křesťanství za Reformace), nejsou zbaveny pout jen neřesti. Neřesti se ovšem uvolní a pobíhají volně a dělají neplechu. Také se však uvolní ctnosti; a ctnosti pobíhají ještě divočeji a dělají horští neplechu. Moderní svět je pln starých křesťanských ctností, jež zešílely. Ctnosti zešílely, protože byly navzájem od sebe odloučeny a těkají osamoceny. Tak záleží některým humanitářům jen na milosrdenství; a jejich milosrdenství (je mi líto, že to musím říci) je často nepravdivé. Pan Blatchford na příklad napadá křesťanství, protože se pomátl jednou křesťanskou ctností – čiře mystickou a téměř iracionální ctností křesťanské lásky. Má podivnou představu, že usnadní odpouštění hříchu, bude-li tvrdit, že neexistují žádné hříchy. Pan Blatchford není jen prvotním křesťanem; je jediným prvotním křesťanem, jehož měli lvi sežrat.

Neboť v jeho případě je pohanské obvinění vskutku oprávněné; jeho milosrdenství by znamenalo pouhou anarchii. On je opravdu nepřítelem lidského pokolení – protože je tak lidský. Jako opačný extrém bychom si mohli vzít břitkého realistu, který v sobě vědomě zabil veškeru lidskou radost ze šťastných povídek nebo z utěšování lidského srdce. Torquemada mučil lidi hmotně kvůli mravní pravdě. Zola mučil lidi mravně kvůli hmotné pravdě. V Torquemadově době však byl aspoň systém, který dovedl do určité mory dosáhnout, aby spravedlnost a pokoj se políbily. Teď se ani nepokloní. Avšak mnohem silnější příklad o pravdě a milosrdenství než tyto dva lze najít v pozoruhodném příkladu vykolejené pokory.

Máme tu co dělat jen s jedním aspektem pokory. Pokora v širším smyslu se chápala jako brzda zpupnosti a nekonečnosti lidské žádosti. Člověk vždycky předstihoval své dary svými nově vymyšlenými choutkami. Sama jeho schopnost těšit se ničila z poloviny jeho potěšení. Žádaje si rozkoše, ztrácel hlavní rozkoš, neboť hlavní rozkoš je překvapení. Z toho se stalo zřejmým, že má-li člověk zvětšit svůj svět, musí se sám umenšovat. I samy vznešené vidiny, vysoká města a strmé vrcholky jsou výtvory pokory. Bez pokory není možno mít potěšení z něčeho - ani z pýchy ne.

Čím však dnes trpíme, toť pokora na nepravém místě. Skromnost se usadila v orgánu přesvědčení, kde se neměla nikdy octnout. Člověk měl být pochybovačný vůči sobě, ale nepochybovačný vůči pravdě. Dnes si je člověk jist sám sebou. Všude potkáváme člověka, který pronáší šílené a rouhavé tvrzení, že by se mohl mýlit

Často se říká, že mudrci nenalézají odpověď na hádanku náboženství. Nesnáz s našimi mudrci však není v tom, že by nemohli najít odpověď; je v tom, že nemohou postřehnout ani samu hádanku. Jsou jako děti, příliš hloupé, aby viděli něco paradoxního v žertem proneseném tvrzení, že dveře nejsou dveřmi. Moderní náboženští liberálové na příklad mluví o autoritě v náboženství nejen tak, jako by neměla žádný smysl, nýbrž i jako kdyby nikdy nebyla bývala nijak odůvodněna. Nehledě k její filosofické základně nedovedou postřehnout ani její historickou příčinu. Náboženská autorita byla nepochybně často tyranská nebo nerozumná, stejně jako každý systém právní (a zejména náš dnešní systém) byl necitelný a plný kruté lhostejnosti. Je rozumné útočit na policii; ba je to slavné. Moderní kritikové náboženské autority jsou jako lidé, kteří by útočili na policii, aniž kdy slyšeli něco o lupičích. Neboť lidský duch je ohrožen velikým a blízkým nebezpečím – nebezpečím tak skutečným jako lupičství. Proti tomuto nebezpečí byla postavena jako hráz, ať právem či nikoli, náboženská autorita. A něco musí být proti němu postaveno, má-li naše pokolení uniknout záhubě.

Toto nebezpečí záleží v tom, že lidský rozum má volnost zničit sám sebe. Jedna generace lidí vstoupí do kláštera nebo skočí do moře, nebo určitá vrstva myslitelů přesvědčí následující generaci, že myšlení nemá žádnou cenu. Je pošetilé mluvit o alternativě mezi rozumem a vírou. Rozum je sám věcí víry. Existuje myšlení, jež potlačuje myšlení. Toť ono konečné zlo, proti němuž byla namířena všechna náboženská autorita. Člověk viděl slepým instinktem, že začne-li se jednou nezřízeně pochybovat o věcech, o rozumu bude možno pochybovat nejdříve. Můžeme slyšet, jak skepticismus proráží starým kruhem autorit. Zároveň můžeme vidět, jak se rozum kolísá na svém trůně. Tou měrou, jak pominulo náboženství, pomíjí i rozum.

Vývoj je dobrou ukázkou moderní inteligence, jež, ničí-li něco, ničí sama sebe. Ničí-li vývoj něco, neničí náboženství, nýbrž racionalismus.

Je třeba se zmínit také o pragmatismu. Pragmatista říká člověkovi, aby myslil tak, jak musí myslit. A aby nedbal o Absolutno. Avšak jedna z věcí, na něž člověk musí myslit, je právě Absolutno. Krajní pragmatismus je zrovna tak nelidský jako determinismus.

Nejvýznačnější běžné filosofické směry mají nejen nádech šílenství, nýbrž nádech sebevražedného šílenství. Právě proto je tak nicotné varování lidí pravověrných i vychloubání lidí pokrokových, pokud jde o nebezpečném dětství volné myšlenky.

Francouzská revoluce byla vskutku hrdinská a rozhodná událost, protože jakobíni chtěli něco určitého a vymezeného. Žádali si demokratických svobod, ale také demokratických zákonů. Chtěli mít hlasování a chtěli nemít tituly. Republikánství mělo asketickou stránku ve Franklinovi nebo Robespierrovi, stejně jako expansivní stránku v Dantonovi nebo Wilkesovi. Proto vytvořili něco, co mělo pevnou podstatu a tvar, přímočarou společenskou rovnost a selskou zámožnost Francie. Od té doby však byl revoluční nebo spekulativní duch Evropy oslaben tím, že ustupoval od každého návrhu pro omezení, jež v něm byla obsažena. Liberalismus byl degradován na uvolněnost. Lidé se snažili změnit sloveso „zrevolucionizovati“ z přechodného v nepřechodné. Jakobín vám mohl označit nejen systém, proti němuž se bouřil, nýbrž i (a to mu bylo důležitější) systém, proti němuž by se nebouřil, systém, jemuž by důvěřoval. Nový buřič je však skeptik a nechce důvěřovat ničemu. Chybí mu oddanost; proto nemůže být nikdy skutečným revolucionářem. A fakt, že pochybuje o všem, je mu na překážku, když chce nějakou věc odsoudit. Každé odsuzování předpokládá nějakou mravní nauku; a moderní revolucionář pochybuje nejen o instituci, kterou odsuzuje, nýbrž i o nauce, pro niž ji odsuzuje. Napíše třeba knihu, v níž si stěžuje, že imperialistický útisk uráží čistotu žen, a pak napíše jinou knihu (o sexuálním problému), v níž ji uráží on sám. Proklíná sultána, protože křesťanské panny pozbývají panenství, a pak proklíná paní Grundyovou, protože ji uchovávají. Jako politik bude hlásat, že válka je mařením života, a potom jako filosof bude tvrdit, že život je mařením času. Ruský pesimista bude odsuzovat policistu za to, že zabil sedláka, a potom dokáže z nejvyšších filosofických principů, že sedlák se měl zabít sám. Někdo odsoudí manželství jako lež, a potom odsoudí aristokratické zhýralce, protože s ním zacházejí jako se lží. Nazývá národní vlajku maškarádou a potom haní utlačovatele Polska a Irska za to, že tu maškarádu odstranili. Příslušník této školy jde nejdříve na politickou schůzi, kde si stěžuje, že s divochy se zachází, jako by byli zvířata; potom vezme klobouk a deštník a jde na vědeckou schůzi, kde se dokazuje, že v praxi jsou vlastně pouhá zvířata. Zkrátka, ježto moderní revolucionář je nekonečný skeptik, podkopává neustále své vlastní podkopy. Ve své knize o politice napadá lidi proto, že šlapou po morálce; ve své knize o morálce napadá morálku, protože šlape po lidech. Proto se moderní buřič stal prakticky neužitečným pro jakoukoli vzpouru. Bouře se proti všemu, ztratil své právo bouřit se proti čemukoli.

Můžeme dodat, že tutéž prázdnotu a týž úpadek lze pozorovat ve všech vášnivých a sveřepých typech literatury, zejména v satiře. Satira může být divoká a archaická, ale předpokládá v jistých věcech svrchovanost nad jinými; předpokládá nějaký vzor. Nietzsche měl nadání k sarkasmu, on sám je však pošetilejší než cokoli z toho, co odsuzuje. Kdyby nebyl Nietzsche skončil slabomyslností, byl by slabomyslností končil nietzscheismus. Myšlení v isolaci a z pýchy končí idiotstvím. Každý člověk, který nebude mít měknutí srdce, skončí měknutím mozku. Tento poslední pokus uniknout intelektualismu končí intelektualismem a tudíž smrtí. Výpad selhal. Ztřeštěné užívání bezzákonnosti i materialistické uctívání zákona končí v téže prázdnotě. Zde končí můj zběžný přehled dnešního myšlení a začnu nastiňovat jistý názor na život.

Jophan ka z Arku neuvázla na křižovatce, buď že by zamítala všechny cesty jako Tolstoj, nebo že by je všechny přijímala jako Nietzsche. Vybrala si jednu cestu a pustila se po ní jako bouře. Když však přemýšlím o Johance, měla v sobě všechno, co bylo pravého u Tolstého i u Nietzshe, ba i všechno, co bylo u nich snesitelné. Myslil jsem na všechno to, co bylo u Tolstého vznešeného – na radost z prostých věcí, zejména z prostého soucitu, na jeho zájem o svět, na jeho úctu k chudým, k důstojnosti schýlené šíje. Johanka z Arku měla to vše s tím velkým dodatkem, že zakoušela chudobu stejně, jako ji obdivovala, kdežto Tolstoj je jen typický aristokrat snažící se odhalit její tajemství. A pak jsem pomyslil na všechno, co bylo statečného a hrdého u chudáka Nietzshe, na jeho vzpouru proti prázdnotě a bázlivosti naší doby. Myslil jsem na jeho volání po extatické rovnováze nebezpečí, na jeho hlad po trysku velkých koní, na jeho volání do zbraně. Nuže, Johanka h Arku měla to všechno, a opět s tím rozdílem, že nechválila boj, nýbrž bojovala. Víme, že se nebála vojska, zatím co Nietzsche, pokud víme, se bál krávy. Tolstoj jenom chválil venkovana; ona byla venkovankou. Nietzsche jenom chválil válečníky; ona byla válečníkem. Překonala je oba v jejich antagonistických ideálech; byla mírnější než jeden z nich, prudší než druhý. A přece byla naprosto praktickou osobou, která něco vykonala, zatím co oni jsou vykolejení myslitelé, kteří nedělají nic. Bylo nemožné, aby mě nenapadla myšlenka, že ona a její víra snad měly nějaké tajemství mravní jednoty, jež bylo ztraceno. A s touto myšlenkou se vynořila jiná – obrovská postava jejího Mistra přešla jevištěm mé myšlenky.

 

 

Chestertonova „Orthodoxie“ opravdu byla revoluční v reálném, nikoli jen praktickém smyslu a znamenala hluboký radikální zvrat ve staletém a stále mohutnícím proudu českého myšlení, proti nastupujícímu modernímu existencialismu. Tento fakt nemůže být zakryt skromností jejího autora, který ji představoval jako pouhou ideovou autobiografií. Sám ji formuluje jako pokus o vytváření nějaké vlastní hereze, o níž zjistil, že je to ve skutečnosti stará křesťanská ortodoxie, poznal, že jím vytvořená nauka je ve skutečnosti již nauka dva tisíce let stará a že nikterak nepředešel dobu.

Autor tohoto díla zahájil nový způsob diskuse o náboženství a narýsoval novou metodu přístupu ke spleti intelektuálních a morálních problémů, jež zanechalo dnešnímu člověku devatenácté století. Svůj metodický a logický postup založil na vlastním apologetickém stanovisku a zkušenosti, v čemž spočívá zvláštní kouzlo a působnosti této knihy. Moderní myšlení se v devatenáctém století uchylovalo od pravověrného křesťanství do té míry, že mezi oběma tábory byla stěží možná diskuse, protože každý mluvil jinou řečí. Používané slovo označovalo na obou stranách různé věci a z toho vznikal zmatek. Ortodoxie představuje pro křesťany pravověrnost, katolickou nauku. Chesterton toto slovo užívá v tomto kardinálním smyslu. Naproti tomu moderní doba užívá tohoto názvu téměř výlučně pro označení východních schismatiků. Další potíž spočívala v tom, že obě strany užívaly odlišných metod důkazu a neshodovaly se ani v jejich principech. Tím se znemožňovala plodná polemika a pozice pravověrného křesťana. Pokud pojmy „křesťan“ a „Evropan“ byly společné, nebylo potíží. Protikřesťanské tendence novověku tuto jednotu rozvrátily, aniž by jim nahradily jednotu jinou. Zvrátily starou stupnici hodnot, jak byla vytvořena křesťanskou výstavbou Evropy, místo Boha byl postaven na vrchol člověk se svými časnými hodnotami a potřebami, které se staly skutečným cílem všeho lidského úsilí. Toto ovšem byla cesta pro křesťana nepřijatelná a vznikla roztržka v myšlení a cílech. Změna a opuštění zásad se stalo pro křesťana nemožné, křesťan nemohl jít „s dobou“ za takto změněných životních a životuvěrných podmínek. Věděl, že zrazení pevných zásad vede do záhuby, do katastrofy, do obecného pádu.

Za tohoto stavu Chesterton nalezl řešení, prosté a společné geniálním objevům, jak vyjít vstříc moderní době a neopustit staré zásady. Přijal za základ moderní způsob myšlení a vyjadřování a neopustil přitom zásad zdravého rozumu. A právě konfrontací moderních idejí se zdravým rozumem prokázal pravost křesťanského učení a spolehlivost zdravého života. Toto řešení je také metodicky zcela pragmatické. Život musí být nahlížen kladně, tvořivě a žádoucně, nikoli záporně a skepticky, nesmí být zbaven ideje úžasu, vděčnosti, radosti a naděje. Na Boha – Stvořitele navazovala idea věčnosti s Posledním soudem a definitivním naplněním spravedlnosti a skoncováním důsledků dědičného hříchu.

Chestertonova Ortodoxie však neřeší jen chyby, hříchy, zločiny, omyly, nedostatky, zmatky a defekty minulých století, nýbrž dává rady a ponaučení současnosti, aktuálnosti, zločinnosti dnešní politické situace. Také my čelíme důsledkům šíleného, bezhodnotového a nemorálního myšlení, také my neustále narážíme na šílené veřejné činitele, politiky, ekonomy, soudce, orgány. To, co Orthodoxie uvádí o šílených ctnostech, platí v plné míře i o naší politické a právní situaci v naší dnešní situaci, především v jejím stadiu „prorůstání korupce a organizovaného zločinu“ do státu a jeho složek. Také lež, podvody a ztráta klasických hodnot a zásad, o nichž mluví Chesterton, vládnou v naší zemi. Pročítáte-li úvahu o Ortodoxii, vztáhněte její kritiku „ipso facto“ i na naši zemi. Jen pokud Chesterton doporučuje řešení v revoluci, kterou musíme zásadně odmítat, uvědomte si, že nemíní v tom případě revoluci ve smyslu násilného státoprávního zásahu do státu, nýbrž má na mysli „revoluci“ ducha, tj. takové rázné uspořádání lidského myšlení, které nebude bránit normálnímu vzájemnému společenskému vztahu a styku lidí mezi sebou. Tato forma revoluce v podobě „revoluce ducha“ nemá vůbec co činit s běžným smyslem revoluce, vychází z lásky k bližnímu a je mravní nápravou myšlení.

Josef Plocek