Všechno, co jsem dosud slyšel o křesťanské teologii, odvádělo mne od ní. Byl jsem ve dvanácti letech pohanem a v šestnácti letech naprostým agnostikem; a nechápu, jak by někomu mohlo minout sedmnáct roků, aniž by si položil tak prostou otázku. Zachoval jsem si ovšem mlhavou úctu ke kosmickému božstvu a silný historický zájem o Zakladatele křesťanství. Nepřečetl jsem ani řádku z křesťanské apologetiky. Pročítal jsem všechny ty nekřesťanské nebo protikřesťanské výklady o víře, nabýval jsem dojem, že křesťanství musí být něco velice neobyčejné. Zahrnovalo nejpronikavější neřesti, jež se zdály spolu zcela nesrovnatelné. Bylo napadáno ze všech stran a ze všemožných sobě odporujících důvodů.

     Tak jsem byl na příklad silně dojat výmluvným útokem na křesťanství jako na něco nelidsky zasmušilého, neboť jsem pokládal (a dosud pokládám) upřímný pesimismus za neodpustitelný hřích. Neupřímný pesimismus je společenskou předností, spíše příjemnou než nepříjemnou; a na štěstí téměř každý pesimismus je neupřímný. Jestliže však křesťanství bylo, jak tito lidé říkali, něčím čiře pesimistickým a odporujícím životu, byl jsem docela ochoten vyhodit katedrálu svatého Pavla do vzduchu. Neobyčejná věc však je tohle. Dokázali mi v prvé kapitole (k mému úplnému uspokojení), že křesťanství je příliš pesimistické; a pak začali v druhé kapitole dokazovat, že bylo přespříliš optimistické.

     Jednou žalobou na křesťanství bylo, že bránilo lidem morbidními slzami a zastrašováním, aby nehledali radost a svobodu na ňadrech přírody. Jiná žaloba však byla, že utěšovalo lidi fiktivní prozřetelností a strkalo je do bílého a růžového dětského pokoje. Jeden veliký agnostik se ptal, proč Příroda není dost krásná a proč je těžké být svoboden. Jiný veliký agnostik namítal, že křesťanský optimismus, „roucho klamu utkané zbožnýma rukama“, nám zakrývá skutečnost, že Příroda je ohavná a že je nemožno být svoboden. Sotva jeden racionalista nazval křesťanství upírem, už je začal jiný nazývat rájem bláznů. To mě mátlo; žaloby se zdály nedůsledné. Křesťanovo postavení nemohlo být zároveň tak pohodlné, že na něm lpěl i za cenu zbabělosti, i tak nepohodlné, že by byl blázen, že v něm setrvával. Myslil jsem si, že tu je někde chyba. A na jeden prchavý okamžik mi blesklo hlavou, zda „nejlepšími soudci vztahu mezi náboženstvím a štěstím“ nejsou možná lidé, kteří podle vlastního přiznání nemají ani jedno ani druhé.

     Měl jsem za to, že silným důvodem proti křesťanství je obvinění, že ve všem, co sluje křesťanské, je něco bázlivého, mnišského a nemožného - zejména v jeho postoji k odporu a boji, že v křesťanských radách je jakýsi rys slabosti a nadměrné trpělivosti. Obrátil jsem list ve své agnostické příručce a rozum se mi obrátil naruby. Teď jsem shledal, že mám nenávidět křesťanství ne proto, že bojuje příliš málo, nýbrž proto, že bojuje příliš mnoho. Vypadalo to, jako by křesťanství bylo semeništěm válek. Křesťanství zaplavilo svět krví. Čím bylo toto křesťanství, jež stále zakazovalo válku a stále vyvolávalo války?

     Podobně to bylo s křesťanstvím jako jedním náboženstvím mezi jinými. Nevypadalo to tak, jako by křesťanství bylo dosti špatné, aby obsáhlo jakoukoli neřest, nýbrž spíše jako by každá hůl byla na křesťanství dobrá. A zase: jaká to asi je úžasná věc, když lidé se jí snaží odporovat tak úporně, že jim při tom ani nezáleží na tom, jestliže si odporují? Tak psali jistí skeptikové, že velikým zločinem křesťanství byl útok na rodinu; odtrhovalo ženy od jejich domova a dětí a odvlékalo ženy do klášterní samoty a kontemplace. Potom však jiní skeptikové (nepatrně pokrokovější) řekli, že velikým zločinem křesťanství je, že nám vnucuje rodinu a manželství, že odsuzuje ženy k domácí dřině a zapovídá jim samotu a kontemplaci.

         Neusoudil jsem z toho všeho, že útoky na křesťanství jsou veskrze pochybené. Usoudil jsem jenom, že je-li křesťanství špatné, je opravdu velice špatné. Takové nesmiřitelné hrůzy mohly být sdruženy v jedné věci, ale ta věc musila být velmi neobyčejná a ojedinělá.

     A tu mě v klidné hodině zasáhla jako blesk podivná myšlenka. Možná že nakonec právě křesťanství je zdravé a všichni jeho pozorovatelé jsou blázni, každý svým způsobem. Vyzkoušel jsem tuto myšlenku, tázaje se sám sebe, zdali je na kterémkoli z žalobců něco morbidního, co by mohlo vysvětlit jejich obvinění. K svému úžasu jsem shledal, že tento klíč se hodí k zámku.

     Napadla mne myšlenka na zuřivé křižáky a mírné světce. Nuže bylo to právě v tomto bodě mých úvah, kdy jsem si připomněl své myšlenky o mučedníkovi a sebevrahu, jejichž rozdíl spočívá v tom, že mučedník miluje život a touží po něm, kdežto sebevrah život zatracuje. V té věci byla tato kombinace dvou téměř šílených stanovisek, jež přesto jakýmsi způsobem ústila v duchovní zdraví. Tohle byla druhá taková kontradikce, vedle zuřivých křižáků a mírných světců, a o té jsem již shledal, že je pravdivá. Toto byl právě jeden z těch paradoxů, z nichž skeptikové viděli pochybenost kreda; a já jsem shledal, že právě v tomto bodě je správná. Aťsi křesťané milovali mučedníka nebo nenáviděli sebevraha sebešíleněji, nikdy necítili tyto vášně šíleněji, než jsem je cítil já dlouho předtím, než se mi snilo o křesťanství. Pak se mi otevřela nejnesnadnější a nejzajímavější část myšlenkového postupu a já jsem začal tápavě sledovat tuto myšlenku vším nesmírným myšlením naší teologie. Byla to myšlenka o optimistovi a pesimistovi – že nepotřebujeme amalgam nebo kompromisu, nýbrž obou věcí v plnosti jejich síly, lásky i hněvu v plném žáru. Zde budu sledovat jen její vztah k etice. Nemusím však připomínat čtenáři, že idea této kombinace zaujímá vskutku ústřední místo v ortodoxní teologii.

     Je pravda, že historická církev zdůrazňovala zároveň celibát a rodinu; že horlila zároveň pro to, aby lidé měli děti i aby neměli děti. Tak je tomu ovšem i s protichůdnými protikřesťanskými obviněními o poddajnosti a krvelačnosti. Je pravda, že Církev říkala některým lidem, aby bojovali, a jiným, aby nebojovali; a je pravda, že někteří bojovali, byli jako blesk, a ti, kteří nebojovali, byli jako sochy. Všechno, co Církev v této věci učinila, bylo to, že zabránila každé z těch dobrých věcí, aby zapudila druhou. Existovaly vedle sebe. To je právě to, co jsem nazval uhadováním skrytých výstředností života. Znamená to vědět, že srdce člověka je na levé straně a ne prostřed. Znamená to vědět, nejen že země je kulatá, nýbrž i vědět přesně, na kterém místě je plochá. To byla ta veliká skutečnost křesťanské etiky - objev nové rovnováhy. Pohanství bylo jako mramorový sloup, vzpřímený, protože symetricky vyměřený. Křesťanství bylo jako ohromná a rozervaná a romantická skála, která se sice kymácí na svém podstavci při doteku, protože však její nehorázné výčnělky se navzájem přesně vyvažují, trvá zde už tisíc let. Chce-li někdo moderní důkaz pro všechny tyhle věci, ať se zamyslí nad podivným faktem, že za křesťanství se Evropa rozdělila v jednotlivé národy, ačkoli zůstala sjednocena. Vlastenectví je dokonalým příkladem tohoto promyšleného vyvážení opačný důrazů.

     Konečně - a to je nejdůležitější – právě tím se vysvětluje to, co je tak nepochopitelné modernám kritikům křesťanských dějin. Míním tím obludné války vedené pro nepatrné teologické problémy, citová zaměření vzniklá pro pouhé gesto nebo slovo. Šlo tu jen o coul; ale coul znamená všechno, když udržujete rovnováhu. Církev si nemohla dovolit uhnout ani o vlas v některých věcech, jestliže měla pokračovat ve svém velikém a odvážném experimentu nepravidelné nerovnováhy. Jestliže připustíte, aby některá idea se stala méně mocnou, jiná idea se stane příliš mocnou. Křesťanský pastýř nevodil stádo ovcí, nýbrž stádo býků a tygrů, strašlivých ideálů a sžíravých nauk, z nichž každá bylo dost silná, aby se změnila ve falešné náboženství a zpustošila svět. Vzpomeňte, že Církev se zvláště zajímala o nebezpečné myšlenky; byla krotitelkou lvů. Idea zrození skrze Ducha svatého, smrti božské bytosti, odpuštění hříchů nebo naplnění proroctví – to byly ideje, jež, jak může každý vidět, potřebují jen doteku, aby se staly něčím rouhavým nebo sveřepým. Špatně formulovaná věta o povaze symbolismu by byla rozbila všechny nejlepší sochy v Evropě. Nauky bylo třeba definovat v přísném vymezení, i když třeba jen proto, aby člověk mohl užívat obecných lidských svobod. Církev musela být starostlivá, i když třeba jen proto, aby svět mohl být bezstarostný.

     Toť napínavý romantický příběh ortodoxie. Nikdy nebylo nic tak nebezpečného nebo vzrušujícího. Pravověrná Církev nikdy nesledovala pohodlný směr ani nepřijímala konvence. Bylo by bývalo snadnější přijmout pozemskou moc ariánů. Bylo by bývalo v kalvínském sedmnáctém století snadné klesnout do bezedné jámy predestinace. Je snadné být šílencem; je snadné být heretikem. Je vždycky snadné nechat svět, aby provedl svou; nesnadné je zachovat sám sebe při rozumu. Je vždycky snadné být modernistou, jako je snadné být snobem. Padnout do kterékoli z těch otevřených pastí bludu a přehánění, jež móda za módou a sekta za sektou stavěly podél historické stezky křesťanstva – to by bylo opravdu velice prosté. Potud Chesterton.

 

 

     V této úvaze se zabýváme osobou světově známého filosofa Chestertona a jeho cestou konverse ke katolictví, kterou uskutečnil jen a jen za pomoci svého intelektu. Nečetl žádné náboženské výklady, předpisy a rady, nýbrž za základ vzal jen uvážlivé pozorování svého lidského okolí a jeho jednání a myšlení, k tomuto pohledu přivzal své znalosti filosofie, logiky a výsledky věd, myšlení o determinaci, optimismu a pesimismu, kausalitě a logické zásadě sporu a toto myšlenkové vybavení mu dopomohlo dospět až do vrcholného uvažování o morálních a teologických problémech náboženství. Jestliže ve svých sedmi letech byl naprostým pohanem a v sedmnácti letech přesvědčeným agnostikem, pak ve své dospělosti splňoval znalost nejpřísnějších výšin náboženského myšlení. K tomuto vrcholu duchovního zaměření dospěl sám ze svého popudu, zvídavosti, touhy po poznání a sledováním svého okolí. Byl nesporně mimořádným případem hodnocení a myšlení. To je patrné i z toho, že považoval za samozřejmé, že člověk již nedospělého věku si klade takové životně důležité otázky, o jejichž zodpovězení usiluje. Jako člověk své doby naopak znal většinu těch kritik náboženského života a věřících lidí, znal ty útoky proti víře a duchovnosti, odvádějící ho od uvážlivého myšlení o víře, o svém původu a původu světa a bránící mu o nich uvažovat.

     Když pozoroval útoky světa proti údajné zasmušilosti stoupenců víry a náboženství, jako rozený stoupenec optimismu a zavrhovatel pesimismu, uznávající negativní myšlení a postoje ve vědě jen jako pomoc proti omylům v hodnocení a jako potřebu nutné akademické skepse, vedlo ho to proti lidem víry, náboženství a spirituality. A přesto ho to neodradilo od pozorování své okolní společnosti.

     A tu zjistil, že někteří odpůrci věřících lidí a stoupenců duchovnosti jim vytýkají odpoutanost od světa, přírody, životních radostí, tuto jejich neživotnost a nenormálnost, zatímco jiní lidé světského života je naopak viní z přemíry životnosti, světského ducha, agilnosti a dokonce přímého zneužívání lidského bytí v neřestech. Kladl si otázku, čím to je, že kritiky věřících lidí se tak diametrálně liší, čím to je, že v těch věřících se tak spojují jak kladné, tak záporné životní hodnoty a postoje, a přece u nich existují pospolu. Co je to za zvrhlost v náboženství a víře, když vede k tak opačným a odlišným cílům v lidech a jejich skupinách a společenstvích? To, co je vysvětlitelné a pochopitelné u jednotlivců a je závislé na ojedinělé případy, stává se podivuhodné v celém zaměření skupiny lidí, žijících pod jedním duchovním společným zaměřením. To je něco velmi podivné a nepochopitelné.

     Ale Chesterton slyšel i jiné podivné kritiky na životy věřících lidí. Z jedné strany Církev zbavuje muže jejich statečnosti, odvahy a tímto postupem činí z nich zbabělce, tvory poddajné, otroky uzurpátorů a mocipánů, z druhé strany je naopak vybízí k bojům, k útlakům, k útočení a tím se z nich stává semeniště válek, revolucí a rozbrojů. Nebo na jedné straně vybízí muže a ženy opouštět myšlenku na vytvoření rodiny, tvorbu dalších generací, předpokladu účinného budování výchovy a vzdělání dětí, odvádí od rodiny, od manželských svazků, od předpokladu harmonické budoucnosti v lidské společnosti. Doporučuje dívkám a ženám opustit myšlenku na rodinu, na děti a jejich výchovu, odvádí je od rodinného života a mateřských povinností a ukládá je do klášterního ticha a usebrání. Anebo z druhé strany vede muže a ženy k uzavírání manželství, ženy k mateřským a rodinným posláním, k otroctví starat se o děti a rodinu a zabezpečovat denní život rodinného svazku.

     Jestliže křesťanské paradoxy předpokládají, že ve všech těchto údajně sporných ambivalencích jde o spolu spojené vysoce kladné hodnoty, které harmonicky drží a musí se udržovat pohromadě, kritizující společnost soudí vždy jen o jedné alikvotní složce, zatím co neuvažuje o jejich nutném splynutí a současné a společné existenci.

     Chesterton si kladl otázku, zda tato ostrá kritika společnosti na úkor Církve neplyne z toho, že mnozí lidé postrádají ve své přirozenosti kvalifikaci a předpoklad k tomu, aby splňovali požadavky jednotlivých alikvotních složek, a přiklánějí se sami k té složce, která jim vyhovuje, a mohou ji naplnit. Tu složku uskutečňovat. Pak tato jistota v kritice jde k tíži těchto osob samých.

     Chesterton u vědomí křesťanského paradoxu, který mu byl blízký jako nespornému mistru a ctiteli paradoxu ve světové literatuře, si byl vědom toho, že Církev nemůže v takových situacích jednat jinak, má-li jednat odpovědně a v zájmu svého odvážného duchovního experimentu, že jako duchovní pastýř nevede stádo ovcí, nýbrž stádo divokých býků a tygrů, který přináší lidstvu nové učení duchovní reality, metafyzické a transcendentní poznatky, pravdy věřené v eschatologii, smrt, poslední soud, věčný život a spása, věčné zavržení.

     Církev v této věci učinila vše, co bylo potřeba. Při pokusu o velký experiment nerovnováhy nemohla i přes naléhání lidské společnosti nikdy uhnout ani o coul, v některých případech dokonce ani o vlas, měla-li ve svém poslání pokračovat. Přitom brala v úvahu kritizování obyvatel. Musela postupovat odpovědně, obezřetně a opatrně. Často, když lidská společnost dospěla k nějakým novám objevům a vynálezům nových statků, věcí a postupů, Církev postupovala zvolna a uvážlivě, neboť nebrala v úvahu jen praktickou výhodu aktuálního nové ho objevu, ale i jeho uplatnění pro budoucnost lidstva a zvláště jeho vliv na moralitu lidské společnosti, což si obecný lid neuvědomoval a kriticky naléhal na okamžité přijetí nového módního prostředku Církví. Ódium brzdy pokroku pak dopadalo neprávem na bedra uvážlivé a opatrné Církve, která jednala v zájmu lidské společnosti. To mně připomíná slova profesora Václava Chytila, právníka a národohospodáře, který na netrpělivé dotazy právního a ekonomického dosahu a charakteru prostých muklů odpovídal, že právní a hospodářské poznatky nejsou „hotové jako housky na pultu obchodu“, neboť o mnohých věcech je třeba bedlivě uvážit odpověď. Vím, jak muklové na jáchymovském lágru „L“ ve Vykmanově, kde bylo největší nebezpečí vlivu rádiového záření a kde byli také ve velkém počtu shromážděni katoličtí kněží, když narazili na nějaký morální nebo společenský problém, vznesli problém kněžím, kteří se vzájemně poradili a dali muklům uspokojivou odpověď. Mukli byli svým duchovním druhům samozřejmě velmi vděčni za takové poučení.

     Dostáváme se i do oblasti dnešních otázek homosexuality, která se týká 4% skutečně postižených jedinců lidské společnosti, kteří si nárokují neodůvodněně práva a výhody ostatních 96% lidí, práva na manželství, rodinu, děti, dědická práva, protipřírodní životní formy a vztahy registrovaného partnerství, kde dodržování kněžského celibátu se považuje za tvorbu a defekt „pedofilie“, kteréžto pojmy se v dnešní době stávají oblastí „tabu“, kde se odmítá volnost a svoboda projevu jiného názoru. Ale to je téma na delší úvahu.

     Vraťme se ke křesťanskému paradoxu v obecné podobě. Budiž nám dovoleno jako účastníkům debaty a jako ignorantům v tom původním lepším smyslu vstoupit do oblasti právem vyhrazené autoru ortodoxie, Chestertonovi, a považovat trvalé východy a západy slunce za příklad obecného přírodního paradoxu. Z lidského myšlení víme, že vše má svůj počátek a konec, takže by i slunce po těch miliardách světelných let svícení mělo právo na odpočinek a nezářit. Ale ono setrvává ve stálém, stereotypním, opětovaném objevování se a mizení na obloze. Můžeme to považovat za úkon obecného a reálného přírodního paradoxu, který již považujeme za samozřejmý a nikterak se neprotivící přirozenosti a svítící na stále stejnou zemi. Jestliže podle Heraklita nevstoupíme dvakrát do stejné řeky, ani slunce nesvítí stále na stejnou zemi, která se stále mění. Stálé východy a západy slunce, stereotypně se po miliardy let opakující pravidelně, kdy po jednom západu slunce můžeme s určitostí počítat s jeho opětným východem, takže zdá se, že jsme se dostali do sféry opakujícího se paradoxu slunce. Není to naše nadměrná troufalost, naše nedostatečná kompetentnost a i ignorance takto pronikat do oblasti myšlení autora křesťanského paradoxu, ale je to podivné a překvapující. Budiž nám tedy dovoleno čtenářům této úvahy doporučit čtenářům této úvahy seznámit se s originálním učením autora paradoxu a Ortodoxie, neboť je to jediná cesta pokroku vlastního myšlení, uvažování a poznání.