Kompendium vychází z biblického vyprávění o počátku lidstva, kde se ukazuje jednota lidského rodu a kde se učí, že Bůh Izraele je Pánem dějin a kosmu. Dílo stvoření zahrnuje celý svět i celou lidskou rodinu. Bůh stvořil člověka ke svému obrazu. Lidská bytost nebyla stvořena jako izolovaná, nýbrž její nedílnou součástí je celý životní prostor, který je lidstvu dán k dispozici do správy. Smlouva, kterou Hospodin uzavřel s Abrahámem, „otcem mnohých národů“, nemá znamenat, že by se tvůrčí úmysl Hospodina vztahoval jen na izraelský národ.

Křesťanská zvěst nabízí univerzální pojetí života, lidí a národů na celé zemi. Křesťané vytvářejí společenství, communio, dosahují jednoty lidstva, tato jednota však nemá být vytvářena násilím, terorem, zbraněmi, nýbrž mírovou cestou. Křesťané svobodnou spoluprací budují celosvětovou lidskou rodinu s úsilím dosáhnout společného dobra.

Právo představuje prostředek zajišťující mezinárodní pořádek, základní pravidla mezinárodního společenství, mezinárodní řád, principy, hodnoty a pravidla vzájemného chování k dosažení opravdového univerzálního společného dobra. Stávající překážkou uskutečnění tohoto cíle jsou materialistické a nacionalistické ideologie, které popírají ony hodnoty, jejichž nositelkou je lidská osoba nahlížená ve své celistvosti, osoba v tělesném i duchovním smyslu, ve své jedinečnosti i jakožto součást komunity. Mravně je nepřijatelná jakákoli teorie nebo chování poznamenané rasismem nebo rasovou diskriminací. Mezinárodni soužití se zakládá na týchž hodnotách, jaké musí charakterizovat soužití mezi lidskými bytostmi. Jedná se o pravdu, spravedlnost, solidaritu a svobodu. Učení církve ohledně ustavujících principů mezinárodního společenství vyslovuje požadavek, aby vztahy mezi národy a politickými komunitami byly přiměřeně upraveny na základě rozumu, spravedlnosti, práva, vyjednávání, bez použití síly a války, různých podob diskriminace a podvádění.

Právo představuje prostředek zajišťující mezinárodní pořádek čili soužití mezi politickými komunitami, které se zaměřují na společné dobro svých občanů a zároveň usilují o společné dobro všech národů, přičemž jsou přesvědčeny o tom, že dobro určitého národa je neoddělitelné od dobra celé lidské rodiny. Mezinárodní společenství je právní komunitou, která se zakládá na suverenitě každého členského státu bez vazeb poddanosti, které by popíraly nebo omezovaly jeho nezávislost. Uvedené pojetí mezinárodního společenství rozhodně neznamená relativizaci nebo popírání specifických charakteristik každého národa, nýbrž podporu jeho vlastního vyjádření.

Učitelský úřad uznává důležitost národní svrchovanosti, pojímané především jako výraz svobody, která musí upravovat vztahy mezi státy. Suverenita představuje subjektivitu určitého národa z politického, ekonomického, sociálního a kulturního hlediska. Kulturní dimenze nabývá obzvláštního významu jako opěrný bod při odporu proti projevům agrese a proti různým podobám manipulace, které podvazují svobodu určité země. Kultura je zárukou uchování totožnosti určitého národa, vyjadřuje a rozvíjí duchovní svrchovanost. Národní svrchovanost však není čímsi absolutním. Národy se mohou svobodně zříci uplatňování některých svých práv kvůli dosažení určitého společenského cíle s vědomím, že společně utvářejí rodinu.

Má-li se uskutečňovat a upevňovat takový mezinárodní pořádek, který bude účinně zaručovat mírové soužití mezi národy, pak je třeba, aby se vztahy mezi státy řídily podle stejného mravního řádu jako vztahy mezi osobami. Takovýto mravní zákon je třeba vyžadovat od všech národů a všech států, aby nikdo nemohl jej zpochybňovat nebo oslabovat jeho závaznost. Je nezbytné, aby univerzální mravní zákon vepsaný do srdce člověka byl vnímán jako cosi opravdu závazného a nezrušitelného, protože se jedná o živý výraz svědomí, které je celému lidstvu společné.

Univerzální respektování principů, které vedou k právnímu uspořádání, jež je v souladu s mravním řádem, je nezbytným předpokladem stability mezinárodního života. Snaha o stabilitu vedla k postupnému vypracování práva národů. Principům: jednota lidského rodu, rovnost a důstojnost každého národa, odmítnutí války jako prostředku pro řešení sporů, povinnost spolupracovat na společném dobru a principu „pacta sunt servanda“ je třeba dáti přednost před řešením založeném na síle. Mají-li se řešit problémy, které se objevují mezi různými politickými komunitami a které ohrožují stabilitu národů i mezinárodní bezpečnost, je nevyhnutelné využívat společná pravidla týkající se mezinárodních vyjednávání a jednou provždy odmítnout ideu, že spravedlnosti lze dojíti prostřednictvím násilí. K upevnění primátu práva vede především uplatňování principu vzájemné důvěry.

Ve věci organizace mezinárodního společenství a hodnoty mezinárodních organizací značně napomohl vznik OSN v roce 1945, podporovaný církví. Starost o spořádané a mírové soužití lidské rodiny vede učitelský úřad církve k tomu, aby důrazně upozorňoval na potřebu ustanovit celosvětovou, všemi uznávanou veřejnou autoritu, která by měla skutečnou moc všem zajišťovat bezpečnost, spravedlnost a respektování práv. Politická autorita uplatňovaná v rámci mezinárodního společenství musí být upravena právem, zaměřena ke společnému dobru a musí také projevovat respekt k principu subsidiarity. Taková světová autorita samozřejmě nesmí omezovat pravomoci vlád jednotlivých států, a tím méně si je přisvojovat.

Mezinárodní politika zaměřená na mír a rozvoj prostřednictvím přijímání odpovídajících měřítek je dnes potřebnější než kdykoli dříve, protože po ní volají problémy globálního charakteru. Učitelský úřad církve podtrhuje, že vzájemná závislost lidí a národů má mravní povahu a určuje vztahy v současném světě z ekonomického, kulturního, politického a náboženského hlediska. V takovém kontextu je žádoucí, aby bylo znovu promyšleno fungování mezinárodních organizací v zájmu společného dobra. Mezivládní struktury musí účinně vyvíjet své kontrolní a řídící působení zejména v ekonomické oblasti, protože dosahování společného dobra se dnes stává cílem, který leží mimo možnosti jednotlivých států, i když hrají rozhodující roli v oblasti moci, bohatství a politiky.

Učitelský úřad církve hodnotí důležitou roli uskupením, která vznikla v občanské společnosti proto, aby probouzela vnímavost veřejného mínění k různým aspektům mezinárodního života, např. pozornost vůči respektování lidských práv. Svatý stolec uplatňuje vnější suverenitu v rámci mezinárodního společenství. Tato suverenita odráží onu suverenitu, kterou Svatý stolec uplatňuje uvnitř církve a která je charakterizována organizační jednotou a nezávislostí. Ve věci internacionální spolupráce zaměřené na rozvoj řešení problému rozvoje vyžaduje spolupráci mezi jednotlivými politickými komunitami. Případné obtíže je třeba překonávat s pevnou a vytrvalou odhodlaností, protože rozvoj není pouze určitá aspirace, ale právo.

Není pochyb o tom, že dosud neexistuje takový stav v mezinárodním společenství, o jakém hovoří uvedené kompendium. Jestliže sociální nauka církve povzbuzuje k takovým formám spolupráce, které rozšiřují přístup na mezinárodní trh pro země vyznačující se chudobou a zaostalostí, kterým by bylo umožněno zapojit se do mezinárodních hospodářských vztahů, zde ještě existují četné nedostatky zvláště v oblasti rozvojových zemí. Zdá se, že největším problémem pro tyto země je získat přiměřený přístup na mezinárodní trh. Tento přístup se má zakládat nikoli na jednostranném využívání přírodních zdrojů, nýbrž na zhodnocování zdrojů lidských. K hlavním příčinám zaostalosti a chudoby patří kromě nemožnosti vstupovat na mezinárodní trh také negramotnost, nedostatek potravin, absence příslušných základních společenských struktur a služeb, nedostatek v zajištění základního zdravotního zabezpečení, nedostatek pitné vody a infrastruktury, existence korupce, nestálosti institucí i samotného politického života. V řadě zemí existuje propojenost mezi chudobou a nedostatkem svobody, možnosti ekonomických iniciativ a státní správy, která by byla schopna zajistit odpovídající vzdělávací a informační systém. Duch mezinárodní spolupráce vyžaduje, aby nad strohou logikou trhu nabylo vrchu vědomí závazku solidarity, sociální spravedlnosti a univerzální lásky. Existuje totiž něco, co člověku přísluší jako člověku, neboli na základě jeho jedinečné důstojnosti. Spolupráce představuje cestu, po které mezinárodní společenství musí kráčet se zaměřením na společné dobro přiměřené celému lidskému rodu. Z tohoto přístupu pak vyplývají velmi positivní důsledky, mezi nimiž je třeba zmínit nárůst důvěry ve schopnosti chudých osob a chudých zemí a také spravedlivé rozdělování statků. Především je třeba provádět účinné úsilí proti chudobě a úsilí o úplnou humanizaci v rozvojových zemích, vyvíjet snahy o odstranění zadluženosti mnoha chudých zemí. Uvedená krize má celou řadu spletitých příčin různého druhu, ať už v oblasti mezinárodní – jedná se o proměnlivost měnového kurzu, finanční spekulace, ekonomický neokolonialismus - nebo ve vnitřní oblasti těchto zemí: jedná se o korupci, špatnou správu veřejných financí, nepromyšlené hospodaření s prostředky přijatými formou půjčky. Největší obtíže zapříčiněné strukturálními záležitostmi i osobními selháními postihují obyvatelstvo zadlužených a chudých zemí, které za to všechno nenesou žádnou zodpovědnost. Mezinárodní společenství nesmí takovou situaci přehlížet. Existují tu také nedostatky i ve společenství vyspělých zemí. Pozorujeme to např. v potížích právní úpravy vztahů v Evropském společenství, ve skutečnosti, že dosud není ratifikována mezinárodní úmluva České republiky s Vatikánem, v nedostatku vypořádání se v České republice se zdravým osamostatněním se a nápravou křivd vyvolaných dřívějším komunistickým režimem, v nedostatku spolupráce českého státu a Církve, v existenci válek a teroru v Africe a Asii, v podceňování škodlivého vlivu nacionalismu a šovinismu.

Je proto třeba především se seznámit s myšlenkami uvedeného kompendia, uvést je do reálného života a uskutečnit jejich plnou závaznost.

 

 

Kompendium podává v prvé kapitole této úvahy vzorovou formu Mezinárodního společenství, jak by asi měla být koncipována z hlediska křesťanského a církevně katolického. V této podobě tedy můžeme konstatovat, že katolická církev existuje v mezinárodním společenství v úplné a kladné podobě této obecné formy. Tato církev tu existuje více než dva tisíce let, prošla za tu dobu velkým vývojem, prodělala kladné i záporné vlivy svého vývoje, musela se s nimi vypořádat. A proto její bohaté učení, desítky encyklik a četné obecné koncily dávají plnou záruku jejího zařazení do světového společenství. Jestliže se církev stala jakýmsi posuzovatelem morálního stavu ve světě, ještě dnes jí jsou takové otázky pokládány na světových sympoziích za účasti tisíců vědeckých a elitních posluchačů, její projevy jsou s větovými sdělovacími prostředky sledovány a sdělovány, setkávání mládeže jsou zastoupena miliony účastníků. Katolická církev je tedy zastoupena ve světových společenstvích.

Po této stránce naše domácí dluhy jen na nepublikovaných právních normách, kvůli kterým se nám dostává mnoho výtek od Evropské Unie a dokonce trestní sankce pro nedodržování soutěže při umísťování objednávek dodavatelům, jsou četné. Česká republika jako demokratický stát má povinnost přidělovat objednávky a zakázky dodavatelům jen na základě předběžného soutěžního jednání, aby se tak naše republika vyhnula zakázkám předraženým a především korupčním. K takovýmto zakázaným zakázkám dochází často klientelistickým jednáním s dodavateli, kdy se jim alokují objednávky autoritativně a autokraticky. Evropská Unie sice naše dodávky proplácí až po jejich dokončení, přednostně však pečlivě kontroluje, jsou-li zakázky umísťovány podle soutěžní formy. Pokud se tak nestane, odmítne v takovém případě tuto dodávku uznat a hradit. V takovém případě úhrada dodávky přechází na náš stát, který s úhradou nepočítal a dostane se do platební insolvence, zvýši se státní dluh a na tento postup doplatí občané jako daňoví poplatníci. Ke škodě našeho státu dochází ve velmi četných případech., aniž by stát z toho vyvozoval nějaké tresty pro ty, kdo neplnili své demokratické povinnosti. Z uvedeného vidíme, jak značně jsme vzdáleni obecné vzorové formě Mezinárodního společenství.

Josef Plocek