Je totiž spojen s negativními pojmy „korupce“, „lobbismus“ a „klientelistické agresivní a pragmatické společenské uspořádání“, kterými nemáme vůbec důvod a právo nějak se vychloubat. Budeme se proto věnovat v prvé kapitolevymezení tohoto pojmu,ve druhé kapitole pojednáme prakticky a pragmaticky o obsahu tohoto pojmu a ve třetí kapitole přikročíme k jeho konkrétním negativním důsledkům v našem životě v podobě kauz „pandur“, „Gripeny“ a „opoziční smlouva Klause a Zemana“. Úvaha je napsána na základě citací a parafrází autorů a je určena ke studijním účelům členů Sdružení křesťanských seniorů a k jejich obecnému politickému vzdělání.

 

 

Politické strany v náplni svého obsahu se zabývají obsazováním politických funkcí ve státě, při tvorbě a schvalování zákonů, vyhlášek a rozpočtů, přidělují veřejné závazky a granty, privatizují veřejné statky, prodávají půdu a nemovitosti, zabývají se určováním způsobů a cen pronájmů, tvoří a mění územní plány v něčí prospěch, stávají se zprostředkovatelskými subjekty, jejichž slovo je rozhodující při předávání značné části veřejných statků do rukou občanů a jejich skupin. Jejich postup je monopolní a direktivní a zapojují se takto do řad ministerské administrativy, médií, policie, státních zastupitelství a soudní moci. Nechtěně se dostávají i do sféry mafiánského podsvětí. Takto ve zkratce vypadá jejich běžná účast na veřejném politickém dění a toto je jejich denním obsahem života a existence.

Tato původní podoba politické strany se však po listopadu 1989 poněkud změnila, přibylo v ní něco, co tam dosud nebylo, co přicházelo jaksi navíc a co Klíma vyjadřuje slovy, že politické strany v individualizující a atomizující se lidské české společnosti „za specifických podmínek mohou nabývat autoritářských rysů a působí jako korupční chobotnice, dosahující do všech vrstev společenského uspořádání. Taková nebezpečí hrozí zvláště v prostředí států, kde se z politické kultury vytrácejí sociální vazby, projevy soudržnosti a zároveň s tím institucionální dělba moci a silná občanská společnost. Právě postkomunistické prostředí, především pak území Česka, se stalo úrodnou půdou pro vypěstování klientelistických, agresivních a pragmatických stranických uskupení. Jinde přirozenou cestou se to formovalo po dlouhá desetiletí a možná i staletí.“ Klíma zde naráží na naši dobu „kupónové privatizace“ a na převod státního majetku do rukou občanů, kupónových díků. Zároveň v té době také se formovala nově původní silně rovnostářská společnost. Pro mnohé lidi to byla příležitost nabýti majetek a zlepšit svůj materiální stav nad rámec běžného platu za práci. Tento stav s sebou přinesl nedodržování pravidel právního státu a bujení korupce a klientelismu. A když skončila kupónová privatizace, lidé podle Klímy začali parazitovat na veřejných zdrojích daňových poplatníků. Toto vše patřilo ke vzniku klientelismu, skryté vazby kontaktů mezi světem politiky a byznysu.

Tato nová náplň klientelistické politické strany má vedoucí roli v této nové životní formě státních občanů a „klientelistická strana jako celek i její jednotlivé části na komunální, regionální a celostátní úrovni se primárně orientují na bezprostřední ekonomický profit.“

Tyto klientelistické strany spatřují své klienty v dodavatelských podnikatelských subjektech, zatímco z druhé strany naopak dodavatelé a podnikatelé vidí v politických stranách své klienty. Klíma uvádí: „S vykonavateli politické profese se to má podobně jako s představiteli ostatních řemesel a služeb. Tak jako si každý hledá svého právníka, psychologa nebo instalatéra, může si vyhledat i ´svého politika´, úředníka.“

Klíma spatřuje v těchto klientelistických politických stranách jakousi degenerativní vnitřní změnu, a to ve vyšším stupni klientelistické nákazy. Zaměstnanci soukromých firem mají totiž snahu více se přimknout ke svému klientovi v politické straně a nezřídka oni sami nebo jejich zaměstnanci se stávají členy této klientelistické strany, aby tím zvýšili případný svůj vliv a tlak v rozhodování stoupenců politické strany. Platí za své pracovníky členské příspěvky do strany, na stranických schůzích opatřují lidové občerstvení. Tito zaměstnanci a příznivci dodavatelské a podnikatelské organizace budou ku prospěchu jak svému podniku, tak i politické straně. Při lobbingu své mateřské organizace jí pomohou svým hlasem a podporou v politické straně, vlivem na spřízněného politika, politické straně přispějí svým členstvím zvýšením členské základny. Obě strany budou uspokojeny. Předmět podnikatelské dodávky bude určovatelem toho, kdo se stane spojujícím členem a zprostředkovatelem mezi lobbujícím dodavatelem a politickou stranou. Při dodávce armádních statků zprostředkovatel bude odborníkem na zbrojařský průmysl, kde bude mít také své působiště zájmu a vlivu a lobbování bude probíhat ve sféře ministerstva národní obrany a armády, při dodávkách stavebního druhu zprostředkovatel bude vycházet z potřeb a zájmů stavebních firem a dodávek pro infrastrukturu státu a jeho působení se uskuteční u politické strany a politiků majících na starost tuto oblast dodávek a budou uzavírat příslušnou smlouvu o dodávce staveb či silnic a mostů. Kompetentnost zprostředkovatele tedy bude v souladu potřeb jak lobbujícího dodavatele, tak lobbujícího politika.

Klíma ve svém článku zvláště zdůrazňoval funkci „opoziční smlouvy“, která se stala jako kartelová dohoda mimořádně výhodnou pro klientelismus probíhající ve všech styčných oblastech lobbujícího dodavatele a kupujícího politika, kde tedy se uskutečňovala příslušná korupce. I když na straně kompetentních politiků a politických stran docházelo k osobním změnám a střídáním generací, na podstatné dění v klientelismu a korupci to nemělo žádný vliv. Ať dvojice Klause a Zemana byla vystřídána dvojící Topolánek a Paroubek, ať se setrvávalo u podstatných politických činitelů a představitelů Marka Dalika, Miroslava Šloufa, Jiřího Weigla a kompetentních osob na ministerstvech obrany či jiných sektorech kabinetu, funkce klientelistické politické strany a příslušného politika ve tvorbě politických zakázek a vzniku korupcí byla stále stejná. Klíma to potvrzuje slovy: „Klientelistické chování stranických elit není povahy nahodilé. Jde o systémový projev fungování politických stran v rámci dané společnosti, jež se nachází ve specifické vývojové fázi. Systém funguje naprosto neomylně v tom, že prakticky všechny, i ty zpočátku entuziastické reformátory, semele do víceméně stejnorodé šedi.“

Klíma dále poukazuje na to, že „klientelistické strany také ze své podstaty deformují demokracii. Buď snižují její kvalitu, nebo ji přímo ohrožují. Nepatřičně se vměšují do činnosti policie, státních zastupitelství a soudnictví a přispívají tak k oslabení jejich nezávislosti. Jen se sebezapřením respektují Ústavní soud.. Zpravidla ignorují závěry finančních kontrol Nejvyššího kontrolního úřadu. Nevybíravě slovně útočí na kritické novináře a televizní komentátory. Snaží se umlčet kritické hlasy protikorupčních občanských organizací, případně jejich pracovníky mediálně dehonestují. Terčem se tak například stala Transparency International, na kterou ministerstvo financí vyslalo nestandardní počet finančních kontrol. Pakliže politické strany reprezentují stále více spřízněné podnikatelské subjekty, lze dovodit, že se závažně modifikuje nejen zastupitelská funkce politických stran, ale proměňuje se i sama povaha demokracie. Demokracii je pak možné definovat jako vládu příslušných stran a jimi protěžovaných firem, které koexistují v symbióze a vzájemně parazitují na veřejných zdrojích daňových poplatníků. Spíše než jako zástupci zájmů občanské společnosti se politické strany stále více chovají jako skrytí reprezentanti netransparentního byznysu. Stávají se zprostředkovatelskou firmou svého druhu, která realizuje nadprůměrné zisky na skrytém politicko-ekonomickém trhu. Dochází tak k závažným poruchám a deformacím na politickém i ekonomickém trhu. Obecně lze takový stav označit za klientelistickou demokracii.“

Klíma konstatuje, že hustota klientelistických, korupčních a polomafiánských kauz a afér je mimořádná. Ty zasahují do vrcholu politické sféry i do všech stupňů relevantních stran. Denně o tom uvědomují seriozní deníky, ale není přitom jasné, zda to koho zajímá a zda se kauzy vyšetřují. Za tento stav nese vinu i celá pasivní většina společnosti, která jen přihlíží, aniž by proti tomuto zlu odporovala. Kritika stranictví je proto zároveň kritikou celé společnosti. Potud Klíma.

 

Objednávky produktů a služeb státem, úřady ministerstev, bez nařízeného postupu cestou soutěže více podnikatelů a dodavatelů.

 

Političtí činitelé jsou si vědomi toho, že jednak stát často nebývá dobrým hospodářem a vykonává své funkce nehospodárně a nešetrně, nakupuje ve srovnání s dobrým hospodářem draho a prodává lacino, takže státní rozpočet a státní hospodářství je tím poškozováno, jednak jeho postup objednávek a zadávání služeb pro stát bývá často zneužíván korupcemi. U vědomí těchto svých nedostatků stát normativně zajistil provádění objednávek tím způsobem, že zadávání objednávek se musí řídit určitým právním postupem: Političtí činitelé a úřady musí dodržovat při objednávkách princip soutěživosti, konkurence, musí požadovat od žádajících podnikatelů přesné nabídky dodávky a služeb, musí z těchto nabídek vybrat toho dodavatele, který je relativně nejlevnější a jehož dodávky jsou nejkvalitnější a nejvýhodnější. Poněvadž stát je si vědom nebezpečí lobbismu jednotlivých nabízejících dodavatelů a z toho plynoucích korupcí, vedoucích vykonavatele státní objednávky k požadování úplatků, domníval se, že zavedením státních zprostředkovatelů, na které bude spolehnutí na seriozní jednání, se vyhne tomuto nebezpečí lobbingu a korupce. V tomto se však mýlil, neboť tito stálí a „spolehliví“ zprostředkovatelé se ukázali sami nebezpečím pro soutěž dodavatelů a stanou se tak vážnými činiteli vzniku korupce, na níž se také sami aktivně podílejí. Zprostředkovatel našel mezi svými známými podnikatele, dodavatele statků a služeb odpovídajícího státní zakázce, s velkým tlakem naléhal na ten státní orgán, který se zaměstnával podáváním zakázek a uzavíráním jménem státu kupní smlouvy, domluvil se s dodavatelem na obsahu kupní smlouvy i na výši „provize“, tj. „korupce“ pro státního činitele pověřeného realizací kupní smlouvy, po podepsání smlouvy si ponechal část korupce a její zbytek doručil státnímu zástupci či zástupcům, kteří objednávku zařizovali. Státní a političtí činitelé, kteří se angažovali v procesu podání objednávky a podepsání kupní smlouvy, ponechali zprostředkovateli volnou ruku na veškeré zařizování. Obešel se příkaz státní normy na soutěžní určení dodavatele a vybrání nejvhodnějšího dodavatele. Ale zprostředkovatel měl nakonec takovou volnost ve svém lobbingu a v celém uzavření koupě a dodávky, že to nebyl ani státní a politický činitel, poslanec, ministr, ministerský úředník, předák politické strany, apod., kdo jednal s dodavatelem o obsahu kupní smlouvy a výši ceny dodávky, nýbrž byl to ve skutečnosti sám zprostředkovatel, kdo toto všechno zařizoval, takže návrh obsahu dodávky a koupě závisel od vůle zprostředkovatele, který ve skutečnosti objednával podle svého zájmu a za pomoci příslušného státního činitele, který plnil zájmy své vlastní a zájmy dodavatele.

Vezměme např. dodávku obrněného vojenského vozidla tzv. „pandur“. Státní činitel z podnětu zprostředkovatele nejprve požadoval od dodavatele dodávku 199 těchto vozidel, přičemž zástupci armády kategoricky prohlašovali, že armáda ČR tato vozidla nutně potřebuje, údajně pro naši misi v Afganistanu. Toto byla vyložená lež, neboť naše malá armáda tolik vozidel nepotřebovala, v každém případě ne pro Afganistan, kam se hodila spíše menší vozidla. Objednávka byla tak vysoce navýšena, s ohledem na dodavatele a na ostatní, z důvodu korupce. Nakonec byla objednávka omezena na více než jedno sto vozidel, ale za zvýšenou cenu za jeden kus. Dodávky do jiných států ve stejnou dobu od stejného dodavatele byly mnohem lacinější. Tuto výši ceny odůvodňoval jak dodavatel, tak i zprostředkovatel a státní činitelé spolu s armádou, že jde o speciální vozidla se zvláštní úpravou Náš stát tedy objednával něco, co vůbec nepotřeboval a předražené jak na ceně, tak na výši provize, tj. úplatku. Osoby státu, které se podílely na korupci, s tímto diktátem zprostředkovatele plně souhlasily. (Viz Dnes 22. února 2002).

Podobně probíhala objednávka nadzvukových letadel Gripen švédské firmy. Do této objednávky byl zaangažován také rakouský šlechtic Alfons Mensdorff-Pouilly, který byl vyšetřován anglickými orgány pro korupci, a jeho kauza byla v Anglii odložena poté, co zbrojařský koncern BAE zaplatil za Mensdorffa kauci, pokutu ve výši zhruba osm a půl miliardy korun. Ale zdá se, že v Rakousku bude věc znovu otevřena, neboť se jednalo o korupci a jde o rakouského občana. Do této korupce bylo zapojeno více lidí z Čech, Rakouska a Maďarska, kteří stejně jako anglický účetní Mark Cliff a jeho manželka Jessika Cliffová se angažovali ve prospěch koncernu BAE. Ve Znojmě to byl Čech Theodor Dvořák, bývalý znojemský místostarosta, tehdejší předseda představenstva elektrárenského gigantu ČEZ, dokonce předseda okresní hospodářské komory. Pozoruhodná kariéra Dvořáka souvisí s odsouzenými sociálními demokraty ministrem financí Ivem Svobodou a Barborou Snopkovou za éry Zemana. Podle vyšetřovatelů právě Svoboda spolu s Milošem Zemanem měl být klíčovým adresátem pokusu o uplácení v kauze Gripenů. Zeman to popírá. Mezi podezřelé náleží i zbrojař Háva, (známý přítel Miroslava Kalouska), jemuž Britové pomohli zachránit bankrotující firmu Omnipol, lobbista Otto Jelínek a tehdejší ministr obrany Jaroslav Tvrdík. Při tuzemském pokusu o vyšetřování pokusu o úplatek ze strany českých senátorů, -vyšetřování začalo v roce 2002, - policisté věc vyšetřovali čtyři roky a pak konstatovali, že „trestný čin se stal, viníka však nelze dohledat“. (Viz Respekt 10, 2010, Tomáš Sacher: „Kauza Gripeny“.)
 

„Opoziční smlouva.“

Zabýváme-li se v této úvaze otázkou klientelismu, nemůžeme se nezmínit o uzavření tzv. „opoziční smlouvy“ mezi Václavem Klausem a Milošem Zemanem, která je vzorným příkladem obsahujícím všechny podstatné pojmové znaky klientelismu. Někdy bývá klientelismus lidově vymezován slovy, že jde o vzájemné vytváření prospěšných podmínek mezi stranami politických činitelů, kteří třebaže jsou oponenty a stoupenci různých myšlenkových směrů, přece se dovedou spojit ke společnému postupu vyhovujícímu oběma stranám a vyjádřitelnému lidovým řečením: „já na bráchu a brácha na mne“. Vnitřní pohnutku k takovémuto společnému zaměření vyslovuje „bonmot“ ombudsmana Dr. Otakara Motejla: „každý ví, že každý na každého něco ví“. Opoziční smlouvou vznikla vláda kabinetu, který vůbec nemusel parlamentu skládat všechny účty. Politická strana ODS, vedená Václavem Klausem, nenesla vládní odpovědnost, protože nebyla vládní stranou, přitom však nevykonávala ani funkci opoziční strany, neboť se zavázala Zemanovi, že nevyvolá hlasování o důvěře kabinetu Zemana. Za to ODS dostala od ČSSD skrytý podíl na moci, lukrativní posty ve sněmovně a senátu a ve státem kontrolovaných podnicích. A tak Zemanova vláda měla zcela volné ruce a vládla bez kontroly. Obě strany z toho měly velký prospěch, odpovědnost však žádnou. (Klaus vycházel z toho, že je jen „opozicí“, Zeman si byl vědom, že o celé věci ví Klaus, takže Zeman spoléhal na to, že část odpovědnosti je i na Klausovi.) Důsledkem pak byl vznik korupčních skandálů, arogance obou politických činitelů, kritika EU a amerického Kongresu. Oba politici přizpůsobili celý život ve státě podle svých přání a korigovali tak všechny státní orgány od soudů, přes policii a tajné služby až po svobodná média. Tento abnormální a nedemokratický stav trval v letech 1998-2002.

Václav Klaus neměl v tu dobu čisté ruce jak prošpatný stav průběhu tzv. „kupónové privatizace“, za kterou plně odpovídal, tak pro vylhané tvrzení o údajných sponzorech ODS, Lájosi Bácse a Radjivy Sinhy, z nichž jeden vůbec neexistoval a druhý pro svůj majetkový stav nemohl být dárcem vysoké částky a za úplatkem se ukrýval podnikatel Milan Šrejber, zřejmě za privatizaci Třineckých železáren. Navíc se tvrdilo o ODS, že má ve Švýcarsku tajné konto, které slouží k financování její politiky. V napjaté situaci stranu ODS opustil Josef Zieleniec a při odjezdu Václava Klause do Sarajeva, což byl vlastně útěk v nouzi, Ivan Pilip a Jan Ruml vyzvali Klause, aby odstoupil pro ztrátu důvěry vlády. Klaus tak učinil. Pilip a Ruml vytvořili novou politickou stranu Unii svobody 17. ledna 1998. Klaus však vytrval jako předseda ODS a zúčastnil se volební kampaně 1998.

Proti Zemanovi se objevila zpráva, že jeho zástupce Karel Machovec jednal v německém Bamberku s podnikatelem Janem Vízkem o úplatek několika set milionů korun a o opatření kompromitujícího materiálu proti ODS a ODA. Machovec byl vyškrtnut ze strany ČSSD.

Opoziční smlouva byla Klausem a Zemanem podepsána 9. července 1998. ODS tím umožnila ČSSD sestavit vládu a za to získala posty předsedů obou komor parlamentu a další místa vedoucích kontrolních orgánů. Přitom obě strany se zavázaly, že v průběhu volebního období Poslanecké sněmovny nevyvolají „hlasování o nedůvěře vládě ani nevyužijí ústavních možností vedoucích k rozpuštění Poslanecké sněmovny, a budou-li takové návrhy předloženy jiným politickým subjektem, nepodpoří je hlasováním“. V tajném usnesení č. 513 Zeman nahradil svými lidmi desítky vedoucích funkcí nejdůležitějších státních organizací a orgánů, takže od toho okamžiku měl ve svých rukou nesmírnou moc, kterou také využíval ve svůj prospěch. Od toho se datují všechny zlořády vyvolané existencí opoziční smlouvy. Jde o médiokracii Železného, o toleranční patent, kterým se ČSSD zavázala k urychlené změně volebního zákona, který vymaže menší strany z politiky, k omezení pravomocí presidenta a centrální banky, ODS byla nucena podpořit některé socialistické návrhy a umožňovala financovat „socialistické experimenty“, od roku 1998 do 2002 se zvýšil státní dluh o více než dvojnásobek, banky se neměly chovat podle zájmu trhu, ale podle zájmu vlád, IPB byla od začátku investiční politickou bankou, která plnila přesně to, co si vláda a zejména ODS přála, neúspěšný byznysmen Václav Junek z Chemapolu nadělal dluhy u IPB ve výši dvaceti miliard korun, ale půjčky peněz plynuly i dále, podobně čerpal z IPB peníze i Lubomír Soudek, IPB finančně podporovala i Železného. Zkrachovalou IPB převzala banka ČSOB. Klausovy i Zemanovy korupce byly zameteny pod koberec.

ODS a ČSSD provedly analýzu volebního systému a shledaly, že jim nejvíce škodí president Havel, opoziční strany a Česká národní banka. Proto se snažily provésti změnu volebního zákona, tj. změnit v poslanecké sněmovně systém poměrného zastoupení na většinový systém. Podařilo se jim však jen provésti určité menší změny a zvýšit kvótu státního příspěvku na politické strany. Klaus měl v úmyslu oslabit vliv Centrální banky, ale ani to se mu nepodařilo cestou Ústavního soudu. Bylo dosaženo jen omezení presidentské moci změnou v Ústavě. Zeman ani neprosadil kandidaturu svého poradce Miloslava Šloufa, „Šedé Eminence“ tehdejší i současné doby. Došlo ke stavbě nejdražší dálnice v Evropě, ke kauze Gripenů a dalším korupcím, ke špinavým kauzám Šloufa, k vydírání v kauze zámek Štiřín, k válce o bezpečnostní složky, zneužívání NBÚ, ke kauze „tunelování“ a odsouzení ministraIvo Svobody a jeho poradkyně Barbory Snopkové, k tunelování v souvislosti s „kupónovou privatizací“, k Mrázkově „Krakatici“, Šloufovu „Olovu“ na Petru Buzkovou z ČSSD, ke kauze Karla Srby a Václava Kavana, kauze hotel Český dům v Moskvě. Investigativní novinář Erik Tabery ve své knize „Vládneme, nerušit. Opoziční smlouva a její dědictví“ všechny tyto kauzy, korupce a klientelismus shrnuje: „Stále znovu a znovu se ukazovalo, že pokud se někde vytvoří kout, kam nevidí veřejnost, média či kontrolní úřady, ihned se tam usadí nějaký problém. Premiér zformoval na Úřadu vlády takové poměry, že nemají srovnání. Poradci mohli dělat cokoli, ale jeho zájem to nevyvolalo, nežádal přiznání odpovědnosti. Přitom jediný, kdo se toho po nich mohl domáhat, byl právě Zeman, protože poradci netvoří veřejnost. Jsou odpovědni jen svému šéfovi. Stejný díl odpovědnosti ale leží na občanských demokratech. Ti jediní mohli po vládě žádat nápravu: zastavit destabilizaci bezpečnostních složek a budováni říše Miroslava Šloufa. Rozdíl v přístupech opozice a smluvní opozice ukazuje sama ODS. Když v době opoziční smlouvy média psala o tom, že Bezpečnostní a informační služba sledovala NBÚ, protože měla podezření o manipulování s bezpečnostními prověrkami, ODS téměř neprojevovala zájem… Čeští politici zatím nechápou, že nesou přímo odpovědnost za kroky svých podřízených. Václav Klaus si například dodnes není vědom, že jako předsedovi na něm leží největší odpovědnost za korupční skandál z roku 1997. A stejně tak na Zemanovi leží vina za hříchy jeho poradců. Předseda ČSSD šel však mnohem dál než Václav Klaus. Nezasáhl ani po konkrétní kritice, která přicházela z ČSSD, médií, veřejnosti i od samotných ministrů. Na vše byly konkrétní důkazy.“ Přitom dávali výpověď policisté, kteří se obávali o ztrátu bezpečnosti i o život, byli vyměňováni pracovníci tajných služeb, kteří o mnohém věděli a také se báli o život, mnozí dobří a spolehliví pracovníci byli trestáni, celkem přišlo násilím o život asi 30 pracovníků státu. Tolik jen krátce Tabery.

Do kategorie klientelismu a korupce náleží i další řada kauz. Jde např. o zadávání auditů v kauzách, které svědčí o existenci korupce a kdy tyto kauzy šetří od klientelů navržené podnikatelské firmy, aby pravda nevyšla na povrch, hospodaření státních lesů prodejem stromů na stojato, smlouvy o dodávkách dálnic za přemrštěnou cenu, zadávání právních různým právním poradním úkolů

kancelářím a ústavům. Počet takových nepoctivých postupů je nepřeberný. Toho klientelismu bylo v té době tolik, že tento zločinný trend pronikl do všech vrstev veřejného života, došlo ke klientelistickému a korupčnímu propojení politiky, policie, soudů, státních zástupců, parlamentu, politických stran, bank a podniků, jejich pracovníci se báli nejen o ztrátu zaměstnání, ale i o život, vytvořila se celá propojená klientelistická „mafie“, poctiví státní pracovníci nepodávali o ničem zprávu a žili životem „mrtvého brouka“. Zatím se nenašel nikdo, kdo by byl schopen rozetnout tento propojený „mafiánský gordický uzel“.