My Evropané pohlížíme s velkou úctou na demokracii a někdy dokonce jdeme tak daleko, že ji ztotožňujeme s jakýmsi náboženstvím. Naproti tomu Winston Churchill shledával kriticky nedostatky demokracie a považoval ji jen za nejlepší formu vlády, kterou máme k dispozici, nikoli za formu ideální, nýbrž optimální. S vděčností vzpomínáme na filosofa Montesquieua (1689-1755), který ve státě oddělil moc zákonodárnou od výkonné a vymezil působnost státních organizací, aby spolu nekolidovaly a vytvářely harmonii.

         Lidé spatřují v demokracii především pouze konkrétní soubor institucí, který slouží v zastupitelském orgánu jako zákon a podílí se na vládnutí. Tyto instituce, legislativa, exekutiva, soudnictví včetně policejních orgánů, politických stran, státních zastupitelství, ministerstev a všech ostatních úřadů vlády slouží ve vedení státu. Moc ve státě vytváří věrnost těchto složek, pokud je rozšířena se souhlasem lidu. Občané mají povinnost podřizovat se jen takovým příkazům, které nutně vyplývají z obecných principů schválených většinou.

         Je rozhodující, že ve velké společnosti bude skutečný většinový názor existovat jen ohledně obecných principů, ale i to, že většina může vykonávat určitou kontrolu nad výsledkem tržního procesu jen tehdy, když se omezí jen na obecné principy a nebude zasahovat do jednotlivostí, i když jsou předmětem zájmu. Původním pojetím funkcí zákonodárného orgánu bylo starat se o obecné normy lidského chování a vypracování ústavy, nikoli být institucí utvářející potřeby vlády. Toto se stalo novou funkcí zastupitelského orgánu legislativy a stalo se potřebou státu a vlády. Ale původní zastupitelská funkce legislativy se týkala jen obecných norem chování a ústavy, nikoli úkolů pro potřebu vlády. Tvorba původního poslání legislativního orgánu tak se týkala i daleké budoucnosti, nikoli přítomného řešení konkrétních problémů vlády a jejích potřeb. Tento nový úkol však spíše spočíval na vládě, na exekutivě, nikoli na legislativě, pracovně však převládl i u legislativního orgánu pro nesčetné potřeby vedení státu a vlády. Parlament v podobě legislativy tak vykonává i úkoly, které legislativě vůbec nenáleží. Existující představa, že zákonem je cokoli, o čem zákonodárný orgán rozhodl předepsaným způsobem, spočívá na chybné víře, že uznaní představitelé většiny lidu musí mít nutně neomezené pravomoci. Jestliže se zákonodárce zabývá převážně úkoly vlády, je si vědom toho, že jeho zvolení bude záviset hlavně na popularitě jeho strany a podpoře, kterou od ní dostane. Budou to krátkodobé účinky opatření přijatých touto stranou, co bude jeho hlavním zájmem. Zákonodárná práce přechází víc do rukou byrokracie. Stranické zákonodárství vede k rozkladu demokratické společnosti, k procesu kupování hlasů, odměňování zvláštních zájmů. Došlo ke spojením zákonodárných pravomocí s vládními. Tak v našem státě došlo k anomálii, když náš ministr spravedlnosti, člen vlády a exekutivy, rozhoduje o přijetí a zproštění soudců a státních zástupců, činitelích zcela nezávislých, rozhoduje tedy o členech legislativy.

         Doplňme ještě tu skutečnost, že demokratický stát má za úkol pečovat o vypracování ústavy a vypracování její složky, listiny základních svobod a o zabudování a udržování platnosti řádu právního. Demokratický stát také usiluje o to být státem se sociálně tržním hospodářstvím.

         Byli bychom však na velkém omylu, kdybychom v demokracii spatřovali jen ty její organizační složky, ty instituce. Vlastní pojem demokracie bychom tak zcela omezili. Neboť skutečnou demokracii vytvářejí ty ideje, které demokracii připisujeme, které jí ze svého podnětu a z věkovité zkušenosti přidáváme jako její náplň. Bez tohoto našeho doplnění by demokracie byla jen tou technickou vládní formou zcela bezobsažnou, postrádající schopnost praktického využití.

         Chápeme-li demokracii také jen ve smyslu její potřeby nalézt nějaké ohodnocení počtu členů, její početnost, význam její většiny, bylo by to rovněž chybné. Hlavní váha významu demokracie spočívá v tom, že demokracie má tu možnost velmi snadno ve volbách se zbavovat těch výkonných funkcionářů, kteří se jí již neosvědčují pro svou upadající kvalifikaci a negativní výsledky a které je nutno nahradit novými silami. Po této stránce jiné formy vlády musí takovéto personální změny provádět s vynaložením většího tlaku a dokonce i násilí. V další úvaze se dotkneme toho, co po našem doplnění bude náležet do pojmu demokracie.

 

 

         V této kapitole budeme se opírat v přímých citacích a parafrázích o dílo Roberta Nisbeta „Konservatismus“ a o Oxfordské slovníky „Oxfordský Slovník Světové Politiky“, a o „Concise Dictionary of Politics“ Citace konservatismu slouží ve všeobecném vzdělání k pochopení relevance ideologie a principů pro lidské myšlení a pro poznání politického dění ve společnosti.

 

         Robert Nisbet definuje ideologii takto: „Ideologie je jakákoliv přijatelná koherentní soustava mravních, demokratických, kulturních a sociálních idejí majících pevný vztah k politice a k politické moci; specifičtěji je pak ideologie mocenská základna, která má této soustavě idejí dopomoci k vítězství“. Ke každé ideologii náleží její přijatelnost, koherentnost, kontinuita a konsistence soustavy idejí, které musí být ze své podstaty logické, důsledné a trvalé, aby tak zaručovaly uskutečnění příslušné ideologie.

         Podle Nisbeta každá praktická politika musí si opatřovat podklady k myšlení a uvažování z jakési vrstvy „předpolitiky“, kterou vytvořili političtí kritikové a filosofové, ale i samotní praktičtí politikové. Tak mezi tyto zdroje konservatismu náleží např. Edmund Burke, de Maistre, Tocqueville, Hobbes, Locke, Rousseau a celé západní myšlení osvícenství. Tito filosofové a historici se dovolávali nábožensky orientovaných tradic, které vládly po celou tisíciletou dobu v Evropě. Kromě církve existovala po celé Evropě historická města, cechy, jež se šířícím se kosmopolitismem obracely ke svým dějinám, světcům, hrdinským postavám a správním systémům. Pojmy konservativní a konservatismus sice začaly být na Západě aplikovány až po roce 1830, ale co do své podstaty byly známy již dříve.

         Burke označil za hlavního původce Francouzské revoluce Rousseaua, který v zájmu čisté obecné vůle a v zájmu absolutní autonomie zavrhl tradiční společenské skupiny, cechy, kláštery, byla potlačena aristokracie, postiženy rodiny, manželství, zavedeny zákonné důvody pro rozvody, ničeny nároky na vlastnictví majetku rodin, církve, cechu, kláštera. Nastoupila racionalizace, individualizace společnosti, ukončeno vzdělávání náboženství, přistoupeno k vytvoření civilního náboženství, ke znárodnění církve, k dechristianizaci Francie a ke zrušení platnosti řeholních a náboženských slibů. Nastal pokles významu historie a tradice, ztráta důvěry v abstrakci a v deduktivní myšlení. Burke naléhal na okamžité zahájení „kontrarevoluce, boje proti „jakobinismu“. Tyto zmíněné nedostatky uzpůsobené Francouzskou revolucí byly také příčinou, proč na ně konservativní myšlení reagovalo.

         Historie a tradice: Základ konservativní politiky spočívá na jejím názoru na úlohu dějin. Historie neprobíhá lineárně a chronologicky, nýbrž přetrvávají struktury, které jsou kladeny komunitami, zvyky a předsudky z jedné generace na druhou. Poznatky historie představují pro konservativce skutečnost, která přináší poučení, pokud přijímáme historická fakta selektivně a nacházíme určité analogie mezi fakty minulosti a fakty současnými. Stejně kladný přístup má konservatismus k tradici a dává přednost věcem a postupům vyzkoušeným před nevyzkoušenými novotami. Vrací se k tomu, co se osvědčilo v minulosti a co je vhodné uplatnit i pro budoucnost.

         Autorita a moc: je vedle majetku jedním ze dvou ústředních pojmů konservativní filosofie. Sám velký filosof Maritain zastával názor, že každá spořádaná vláda musí mezi autoritou a mocí udržovat správný a vyrovnaný vztah, mezi jejich oboustrannou existencí, neboť vláda autority bez moci je příliš slabá, vláda moci bez autority pak krutá, diktátorská a autoritativní.

         Předsudek a rozum: Burke koncipoval svůj „předsudek“ proti učení Francouzské revoluce jako zhuštění pojetí vědění, porozumění i cítění, proti „geometrickému způsobu uvažování“ dřívější doby, které směřuje k vnitřnímu imperialismu a je příliš jednostranné.

         Svoboda a rovnost jsou pro Burkeho zcela neslučitelné, neboť mají protichůdný smysl a účel. Na tuto okolnost konečně již poukazovali etici a moralisté s ohledem na chudé lidi.

         Burke prosazuje obranu spolkového vlastnictví, posílení velkých církevních a světských institucí, klášterů, universit a dobročinných ústavů, kterým takovýto majetek bezesporu náležel. Již Tocqueville dospěl k tomuto přesvědčení.

         Náboženství, církev a morálka: Konservatismus klade velký důraz na úlohu církve a morálky. V této věci je pravdivý a známý výrok Chestertonův týkající se víry, neboť i moderní doba nám dosvědčuje, že chybí-li v lidské společnosti pravá víra, společnost si hledá nějakou náhražku rázu fundamentalistického, gnostického, nacionalistického, náboženství „ateistického“ a končí ve stadiu, že člověk bez víry je ochoten věřit cokoliv a v cokoliv. Náboženství ve své podstatě patří k podstatným znakům každé civilizace a kultury. Představuje samo o sobě ve svých institucích důležitý pilíř každého státu, institucionální a občanský aspekt tradiční i moderní společnosti.

         Oxfordský Slovník Světové Politiky uvádí, že konservatismus byl skutečně časově omezenou nebo aktuální ideologií, vzniklou a definovanou různými významy v rozdílných souvislostech. Konservatismus nepůsobil jednoduše proti násilným změnám, otřásajícím státním zřízením, ale proti všeobecné síle moderního myšlení, které soustavně inspiruje touhu změnit sociální život, neboť věda a technologie rozšiřuje okruh lidské moci. Osvěta a technologie nikdy nemohou dohromady změnit lidské podmínky nebo zastavit vědomí minulosti. Konservatismus se nesnažil konservovat jednotlivé instituce, nýbrž spíše lidské přednosti, sociální užitek starých institucí a starších způsobů života.

         Oxlordský slovník uvádí, že tři témata konservativního myšlení jsou závažná. Odpor k utopickému myšlení, respekt k tradicím a jejich pokračování jako ztělesnění spíše „latentní moudrosti“ a snaží se chránit tradiční představu o rodině, tradiční smysl vlasteneckých povinností, náboženských a morálních tradic, které se hůře udržují v liberálním seskupení, jež redukuje veškeré závazky pouze na oblast volby. Konservatismus sestává, většinou v samém základě na myšlence, že většina hodnotových základů života ztrácí značnou část své síly a významu, když se týká pouze soukromé nebo osobní volby. Moderní život však stojí na jiných základech, čímž konservatismus ztrácí na svém postavení, avšak konservatismus odpovídá trvání lidských zájmů.

         Oxfordský Slovník „Concise Dictionary of Politics“:Tento slovník uvádí, že „konservatismus v obecných termínech je politická filosofie, která aspiruje na zachování toho, co je považováno za nejlepší zřízení společnosti a oponuje radikální změně. Avšak je snadnější umístit konservatismus do historického rámce, než specifikovat konservativní víru“. Slovník dále konstatuje, že konservatismus může pojmout ideologicky různé podoby a v té souvislosti, jak se zdá, slovník nespatřuje dostatečnou kontinuitu, konsistenci a homogenitu v jednotlivých jeho názorech.

         V 17. století v Anglii „toryové“ (nynější konservartivci), „whighové“ (dnešní liberálové) a „socialisté“ (19. století). Tři velké politické strany.

         Jak spatřujeme v této kapitole tématu, demokracie aby byla praxe schopná a obecně přijatelná, musí být doplněna a nahlížena z hlediska ideje konservatismu, neboť by plně neuspokojovala morálku jen svým právním obsahem morality, o němž víme, že je jen omezenou mírou schopen uspokojovat potřeby vlády lidské společnosti. Demokracie může ukládat občanům právně jen přiměřenou míru závaznost právní morality, neboť občanští členové demokracie jsou členy ve svém celku věřící i nevěřící a vláda nemůže jít za ultra hranici nevěřícího člověka.

 

 

         Jak je všem známo, naše česká vzdělanost je vybudována na základech vzdělanosti staré řecké antiky, náboženských základech starého židovství v míře Starého Zákona Písma a na základě křesťanství. Pak musíme si uložit také podmínku, že podkladem české politické správy a vlády musí být víra v existenci Boha, křesťanství a křesťanské normy morality. Tato víra proto také musí být „conditio sine qua non“ pro naše veřejné zřízení. Bůh musí být tím pověstným Chestertonovým „čepem“, který otáčí vším a kolem něhož se vše otáčí. Společenská pravidla dobrého a správného chování musí být nejen ony omezené morálněprávní normy pojaté do demokracie, ale i ta pravidla, která harmonický stav života vnáší do lidské společnosti, kterou zlidšťují laskavostí, ohleduplností a přívětivostí, i ta pravidla, která vnáší do lidského styku a vztahu charakter přátelství, odpovídající křesťanské lásce k bližnímu. Ani ve státě nesmí chybět onen křesťanský duch mezi členy lidské společnosti, aby bylo naplněno ono obecné dobro a blaho. Musí ze styku vymizet ona politická neústupnost a nevraživost, využívaná v zájmu oné přehnané politické „většiny“, která neváhá dosahovat své výše i „kupováním voličských hlasů“ a ve snaze prosadit politickou prestiž.

         Jestliže moderní lidská společnost chápe náboženství jen ve smyslu morality, morálního řádu, je to hrubé nepochopení pojmu náboženství, neboť do podstaty náboženství nenáleží jen mravní řád, ale i Písmo sv. s evangeliem a podobenstvími, učením a výroky četných proroků a učením Církve a učením encyklik. Jednotlivá podobenství Písma mají nám sloužit k orientaci, jak postupovat v analogických případech života, aby byl sledován a zachováván duch Kristova učení. Jestliže přirozené právo, budované školou stoiků starého antického Řecka od doby 400 roků před Kristem až do 19. století po Kr. v plné návaznosti na náboženství a mravní řád, sloužilo celá tisíciletí lidstvu jako zdroj orientace pro život, dá se očekávat, že i v naší době a v celé budoucnosti lidstva po opuštění nedostatečného tzv. „pozitivního práva“ se lidstvo vrátí k dřívějšímu pojmu práva v jeho úspěšnosti.

 

 

         A tak, milý čtenáři této zkrácené úvahy, který ji právě dočítáš, zamysli se nad otázkou správy veřejných záležitostí, tj. otázkou, jakou vládu si zvolíme. Uvaž, že jde o otázku velmi závažnou a náročnou. Nestačí jen trpně přijímat tu formu vlády, kterou nám někdo nabídne, tato naše země nám byla předána do naší správy a záleží jen na nás, jak ji budeme spravovat. Je samozřejmé, že správa země vyžaduje i přiměřené úsilí v boji o prosazení formy vlády a prvním hlediskem musí být docílení pravé svobody v zemi. Naši povinnost angažovat se v této věci vystihl již Goethe asi těmito slovy: „Jen ten jest hoden svobody a žití, kdo rve se o ně den co den!“. Těmito slovy tento velký básník koncipuje naši angažovanost v úsilí o formu vlády a zároveň i naši povinnost.

          Nejde však jen o otázku svobody, jde o celý obsah tvorby vlády a je naším úkolem tímto obsahem naplnit formu pojmu demokratický stát. Bez tohoto naplnění pojmu by nebyl demokratický stát dosti vyměřen. Toto naplnění se nachází v předchozích kapitolách této úvahy. Jak na tom záleží vložit do podstaty vlády toto doplnění, vidím např. v tom, jak jsme museli prosazovat proti Klausovi do pojmu „tržní hospodářství“ slůvko „sociálně tržní hospodářství“ podle německého vzoru. Předcházející kapitoly vymezují ty okolnosti, které je třeba do demokracie vložit, aby pojem vlády a státu odpovídal našim představám. Dokonce jsem přesvědčen, že pravá demokracie je myslitelná jen jako „křesťanská“ v tom vymezeném smyslu, tedy po tomto a v důsledku tohoto doplnění. Toto doplnění považuji za podmínku „sine qua non“.

         Když tedy, milý příteli, stojíš před otázkou, koho volit, při vědomí povinnosti a odpovědnosti za plnou angažovanost v politice, abys byl nejen dobrý občan, ale i dobrý křesťan, tedy „simul občan a simul křesťan“, mohu ti jen radit, abys nevolil stranu nevěreckou, totalitaristickou a materialistickou, stranu socialistickou, třebas i odvolávající se na sociální cítění bez lásky k bližnímu a konečně stranu směřující výlučně k liberalismu a individualismu, marně se pokoušející o spojení svobody a rovnosti a náchylnou i k prosazení egoismu a převážnému prospěchu, jakož i k oslabení principu svobody. Naopak věnuj svou přízeň a dej svůj hlas té politické straně, která bude vykazovat blízkost této uvedené úvaze.