Představíme-li si členy nějakého indiánského kmene, kteří sedí u táborového ohně a rokují, radí se o své činnosti a budoucnosti, musíme si uvědomit, o jaké společenství se jedná, opustit myšlenku na nějaký normativní kodex a na formu státu či nějakého vyspělejšího společenství a vrátit se do primitivní formy lidské společnosti. Tito kmenoví společníci sice nemají nějaké zákony, ale mají svá společenská pravidla chování, která je váží a která zachovávají a dodržují. Je proto hrubým omylem těch, kdo se domnívají, že vážící nutící forma zákona je výtvorem teprve vzniklého státu a že lidé před vznikem státu neměli žádné mravní a společenské předpisy, kterými by se řídili.

         Takovéto kmenové společenství má své šamany, své Posvátné řeky, Posvátné hory, Posvátné moře, Posvátné lesy, vychází ve svém životě ze svých instinktů, pudů.

         Zakladatelem přirozeného práva v Řecku byl vedoucí filosof Stoa, stoické školy, Zenon kolem roku 300 před Kr. Tato škola byla pod patronací četných pohanských bohů. Antické Řecko nebylo státem, i když pozdější doby jednotlivé regionální městské obce nazývaly státečky. Ani velké společenství Řím se svým pojetím přirozeného Římského práva, později světového Římského práva, nebylo státem, nýbrž jen „říší“. Stejně nebyla státem v 9. století velká francká říše Karla Velikého, která se brzy rozpadla. Velký filosof, v dnešním smyslu sociolog, politolog a právník Johanes Messner vytvořil své objemné dílo národního hospodářství „Das Naturrecht Handbuch der Gesellshaftsethik, Staatsethik und Wirtschaftsethik“, koncipované na podkladě „existenčních účelů“ pudového charakteru, kde významné místo zaujímá pud poznání a uctívání Boží a konečně naplnění určení člověka spojením s ním.

 

 

         V této kapitole se dotkneme zkráceně dalšího vývoje myšlení od starověku až do novověku, abychom lépe pochopili svou tezi morálního a trestně právního kodexu.

         Platón a Aristoteles rozlišují pravdu u pojmů „epistémé“ (vědění věda) a „doxa“(i když výslovně o pravdě nehovoří). Aristoteles je autorem jednoho logického důkazu, „zásady sporu“ (to, co je, nemůže a v témže smyslu nebýt). Užíval indukce, tj. postup od jednotlivého pozorování, porovnával je a dospíval k obecným závěrům. Vybudoval metafyziku, teorii jednotlivého a obecného, obsahující bytnost (esence) jsoucna, látky a formy, čtyři příčiny jsoucna: 1. causa materialis (látka), 2. causa formalis (např. forma misky), 3. causa efficiens
 (příčina působící, zhotovitel), 4. causa finalis, účel misky. Překlady Aristotela z řečtiny do hebrejštiny a do latiny.

         Scholastika (12. století) a Tomáš Akvínský (1225-1274). Prvenství pravdy víry a křesťanského učení. Potírání gnostiků a Ariánů. Východiskem metoda scholastická. Filosofie pravdy je již dána zjevenou pravdou spásy, je třeba ji zdůvodnit a vyložit. Rozšíření překladů Aristotela. Rozumové poznání pravdy o Bohu lze dosáhnout pouhým rozumem. Filosofie je služkou teologie.

         Nominalismus Viléma Occama (1290-1349). Prakticky zrušil pouto mezi teologií a filosofií. Víra ustupuje pravdě. Svoboda vůle proniká do mravního jednání.

         René Descartes (1596-1650). Přínos matematiky do myšlení a jednání a snaha o pravdu. Descartes je tím velkým myslitelem, který nejplněji vyjádřil základní ideje toho, co nazýváme karteasiánským, konstruktivistickým racionalismem. Vycházel z premis, které obsahují známou prokazatelnou pravdu. O morálce, náboženství a právu se přemýšlelo tak, jakoby byly někým uvědoměle vytvořeny, vědomě a uvědoměle. Proto jsou výsledkem jen společenské smlouvy a státu. V tom pokračoval Hobbes a Rousseau. Toto pojetí stojí proti zvykům, obyčejům a tradicím neznámého původu, nestačí pouhé věření, je třeba nezbytná prokazatelná znalost pravdy.

         Thomas Hobbes (1588-1679). Dílo „Leviathan“. Novodobé myšlení, fikce a mýtus „společenské smlouvy“. Zřeknutí se svobody. Civitas = republika. Osobní zájmy člověka oponují v přirozeném stavu mravnímu řádu. Člověk ve svém přirozeném stavu není vázán žádným morálním vlivem, neboť morálka prostě neexistuje a je koncipována teprve konstitucí společenské smlouvy a státu.

         Racionalismus stavěl své poznání na rozumu, ale přeháněl to v tom, že něco rozumově vyložit nelze, třeba náboženství a právo. Pokusil se vytvořením „deismu“ opatřit si přirozené náboženství.

         Osvícenství: I když ostře napadalo náboženství a křesťanství, ve skutečnosti z něho vzešlo.

         Immanuel Kant (1724-1804): Zasáhl mocně do otázky pravdy v oblasti vědění a víry svým přesvědčením o tom, že věc sama o sobě je nepoznatelná, poněvadž poznáváme jen jevy věcí, nikoli jejich podstatu. Našimi formami poznávání je čas a prostor, které nemají realitu o sobě, takže tuto naši formu nazírání promítáme do věcí a do přírody a domníváme se, že jsou reálnými entitami. Pravdu v jevu marně hledáme.

         Auguste Comte (1798-1857): Comtův pozitivismus odmítá metafyziku, vychází z faktů, daností, z toho pozitivního, z říše jevů. Je marné hledat „skutečnou“ příčinu nebo „podstatu“ faktu, fakta pouze přijímáme, zkoumáme jejich vztah k jiným faktům a spojujeme je podle principu podobnosti a posloupnosti. Pozitivismus se zabývá výhradně tím, co je společensky užitečné a definovatelné. Pozitivismus poškodil lidské poznání a vzdálil nás od pravdy.

         Karl Raimund Popper: Podle jeho názoru pouhá „verifikace“ pojmu nám nestačí, abychom pojem mohli považovat za pravdivý. Původně lidstvo bylo přesvědčeno, že všechny labutě jsou bílé. Když však byla v přírodě nalezena také černá labuť, cestou „verifikace“ původní názor o bílých labutích se musel změnit. Popper vynalezl princip „falsifikace, který nás může přesvědčit i o existenci pestrobarevných labutí. Avšak ani falsifikace není naprosto jistá, neboť nemůžeme vyloučit, že v přírodě nalezneme i pestrobarevnou labuť. Potíž je však v tom, že nevíme, zda a kdy nám zkušenost umožní s jistotou poznat, že existují i pestrobarevné labutě. Dokud je nenalezneme, nestačí nám ani falsifikace k nabytí této jistot. Proto Popper učí, že je třeba čekat s obecným pojmem jistoty a trvale považovat dosud platnou jistotu jen jako „hypothetický“ předpoklad, tedy jen jako pravdu víry. Proto tedy pokud nemáme skutečnou jistotu falsifikace, nahlížíme na pojem jen jako na hypothesu a víru. Ale i Popper je přesvědčen o tom, že neexistuje žádné kritérium pravdy.

         Obecně tedy tato kapitola o cestě pravdy nám ukazuje, jak postupem času a vývojem možnosti poznání pravdy tato možnost byla stále oslabována nominalismem, filosofem Occam, Descartem, Hobbesem, Kantem, Comtem a Popperem. Z pravdy, z „epistémé“, vycházel jedině Aristotelea a jeho filosofie a lidstvo skončilo místo u reality jsoucna pouze u víry, u poznání jevu a nikoli u podstaty věci a jsoucna o sobě

 

 

         Přejděme nyní od doby, kdy ještě nedošlo k etablování právní tvorby codexu a oddělení práva od morality. Vznikala ve společnosti různá pravidla příkazů a zákazů, pravidla dobrého a správného chování či jim opačná pravidla zla, špatnosti a nedovolenosti. Tato nová pravidla dobrého chování začala obohacovat dosavadní zásobu pravidel, což si vynutila potřeba lidské společnosti v zájmu svého vlastního rozvoje vzdělanosti. Budˇje dodal z moci svého postavení panovník nebo při vzrůstajícím stavu hospodářství si je vynutili pro svou potřebu občané sami, zásoba mohla být doplněna i cestou potřeby soudnictví a jurisprudence. Vznikaly nové věci a předměty a bylo třeba pro zachování stability a harmonie ve státě doplnit stávající zásobu potřebných pojmů. Tato nová pravidla byla koncipována jednak jako doplnění stávajícího právního a morálního řádu, častěji však byla vytvářena zcela nezávisle na nějakém příkazu či účelu a vznikala „sponte sua“ z života lidské společnosti. Neměla za cíl často řešit nějakou mezeru ve spontánním řádu, nýbrž vznikala stejně jako v minulosti rozvojem vzdělanosti lidské společnosti.

         Tento přínos nových norem z oblasti morality a práva, ale i z potřeby jiných umělých řádů, doplňoval celkový stav zásoby pravidel dobrého chování pro lidskou společnost. Často šlo o pojmy čistě abstraktní a sloužící přímo k nějakému konkrétnímu cíli a účelu, nýbrž jen abstraktně doplňovaly běžný vzrůst vzdělanosti a pokrok evoluce. Po této teoretické interpretaci nového stavu vraťme se k našemu původnímu námětu a zkoumejme oba tyto nové přínosy. Vycházíme ze skutečnosti, že se etabloval a oddělil právní řád od řádu morálního a že i morální řád doznal určitého interpretačního rozšíření.

 

 

         Morální kodex ve svých pravidlech dobrého a správného chování nám interpretuje ty úseky myšlení lidského společenství, které nám jednak přikazují a zakazují takové jednání, které odpovídá nebo se příčí lidské přirozenosti a je s ní v rozporu, kde jsme postaveni na rovinu uposlechnout či neposlechnout daný příkaz nebo zákaz, označený jako hříšný a trestuhodný. Jsou to příkazy a zákazy zcela pochopitelné a historicky ověřené, neboť zkušenost vždy ukázala, že neuposlechnutí těchto příkazů a zákazů vede vždy k pádu celého lidského společenství, ať je to stát nebo jiná podobná lidská společnost.

         Morální kodex však nesetrvává jen u těchto vyloženě jasných případů zákazů. Zaujímá své stanovisko i k takovým případům, které představují běžnou potřebu ve společenském životě, aby byl zaručen jeho přijatelný stav nebo dokonce i jeho příjemné, přátelské a radostné prostředí. Vždyť i takovéto prostředí odpovídá obecnému dobru a blahu. Vzpomeňme jen na Matoušovo evangelium o posledním soudu, kde Kristus praví těm odsuzovaným: „Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům! Hladověl jsem a nedali jste mně jíst, žíznil jsem a nedali jste mi pít, byl jsem nahý a neoblékli jste mne, byl jsem na cestách a neujali jste se mne, byl jsem nemocen a ve vězení a nenavštívili jste mne. Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, mně jste neučinili. A půjdou do věčných muk“. Zde Kristus požaduje na člověku, aby se staral o svého bližního, aby se přesvědčil, když se neobjevuje, zda není nemocen, zda něco nepotřebuje, dokonce aby navštěvoval nemocné a bližní ve vězení, když třeba jsou po zásluze potrestáni vězením a musíme s tímto jejich potrestáním souhlasit, i přes své přátelství k nim. Spatřujeme tedy, že Kristus integruje svůj příkaz milovat bližní a pomoci jim i do těch konkrétních případů denního života a trestá věčnou záhubou a zavržením, tím absolutním trestem, i ty, kdo neprojevili k svému bližnímu tak úzký vztah, že jej postihli na jeho obecném dobru vůči bližnímu i na tom, co slouží k životu příjemnému, přátelskému a radostnému. Vždyť je běžné v životě lidské společnosti, že vězně navštěvují jen jeho blízcí příbuzní a nikoli cizí osoby. Kristus jde v otázce lásky k bližnímu do důsledků a stanoví na svůj příkaz absolutní trest.

         Uvažme třeba, že anglické právo přistoupilo k té výjimce a ukládalo v případě havarie lodi, volající „Save our souls“, povinnost lodím, nacházejícím se blízko potápějící se lodi, aby změnily směr cesty a spěchaly na pomoc potápějící se lodi. Dnešní právní praxe jde také v podobných případech stejným směrem a nutí řidiče aut, kteří spatří havarované cizí vozidlo, aby mu přispěchali na pomoc, pečovali o vyproštění zraněných nebo o zavolání pomoci, případně nové právo nutí i k tomu, když se někdo topí v řece, aby náhodný cizí pozorovatel usiloval sám o pomoc topícímu se nebo mu jinak se snažil pomoci. Vidíme, že moderní právo spěje k těmto pomocím, třeba i z důvodu sociálního.

         Všechny normy a všechna morální pravidla stojí bez doložky o trestu a proto tyto normy označujeme jako „leges imperfectae“ nebo „leges minus quam perfectae“. Zamyslíme-li se však nad „Posledním soudem“, shledáme, že tento soud obsahuje trestní sankce všech morálních pravidel, neboť Kristus bude podle nich soudit jednotlivé lidi. Tak učení o morálce nás přesvědčuje o tom, že morální normy nejsou bez trestní sankce a že na to někdy sami zapomínáme.

         Exkurs do studie Volkera Gerhardta o víře: V této studii se uvádí, že antický filosof Anaximandros poukazuje na předaný pojem „apeiron“, „na to překračující meze a tím na to samotné neohraničené. Tím je ve skutečnosti jmenovaná nutná kvalita hledané odpovědi: Všechno, co se vyskytuje, musí mít své místo a svou platnost v celku. Tím zůstává zachován význam každého vedle všeho druhého. Všechno hraničí skrze druhé s druhým, pozůstává tím ve více nebo méně v určitých mezích v sobě samém a přece je, jedině skrze společné meze, spojeno se vším druhým“. Zdálo by se, že skutečnost, že existují morální pravidla bez sankcí trestnosti, tvoří jednu věc. Druhou věcí je Poslední soud jako něco odlišného, co má vlastní meze. Poněvadž však vše, co existuje, musí mít své místo a svou platnost v celku, přestože jsou zde u Posledního soudu vlastní meze a zdá se proto být Poslední soud něčím jiným, přece když posuzujeme věc jako celek, shledáme, že Poslední soud a morální poklesky bez trestní sankce jsou něčím společným. Tedy existují-li meze mezi Posledním soudem a morálními pravidly bez trestní sankce, přesto jde o jednu a tutéž věc. Obracím se na čtenáře tohoto textu, zda se věc dá posoudit z hlediska „apeironu“. Díky.

 

 

         Srovnáme-li co do počtu právní pravidla a morální pravidla, spatřujeme jejich zcela jasný nepoměr. Právní kodex si vybírá z kodexu morálního jen ta nejběžnější pravidla, vedle nich má ovšem sám ještě další nepočetná pravidla týkající se státu a věcí souvisejících s veřejnou správou. Právní kodex totiž nemůže volit tak bohatý počet adresátů, neboť by tím příliš komplikoval svou agendu a zatěžoval své klienty. Proto neadresuje vůbec z morálních hledisek druhou a třetí morální skupinu (běžné morální a příjemné společenské a přátelské styky). Vedle toho právo také zastává názor, ovšem chybný, že právo se liší od morálky právě tím, že je co do rozsahu omezenější a tvrdě zastává stanovisko, že právo tvoří zcela samostatnou kategorii agendy oproti morálce, která musí pokrýt celodenní styk se společností až do těch nejpodrobnějších skutečností a udržovat si kladný vztah k lidem. To však má své důsledky a právo se tak stává někdy defektní a nesplňuje lidské očekávání, neboť mu chybějí potřebná pravidla. Lidé si totiž navyknou, že klady a zápory ve společenském styku odpovídají počtu právních pravidel a jsou přesvědčeni, že jsou dokonalí ve svém životě s odůvodněním, že nikoho nezabili, neokradli, nepodvedli. Opakují prostě ty nejběžnější trestné činy trestního kodexu a jsou přesvědčeni, že pokud plní tyto právní povinnosti, nikdo ji nemůže vytýkat, že by porušovali mravní principy a pravidla. Vyberou si totiž ty nejhorší činy, kterých se nedopouštějí, a z toho jim nezvratně vyplývá, že jsou velmi dokonalí i po stránce mravní. Kdyby více přihlédli k pravidlům kodexu morálního, přesvědčili by se, že to s jejich moralitou není tak v pořádku. Omyl spočívá v tom, že právní kodex se opírá jen o daleko menší počet morálních pravidel a stav tohoto právního kodexu nikterak nemůže být měřítkem morálního chování. Vždy proto musíme být si vědomi toho, že právní provinilost je jen malou částí provinilosti morální. Budiž zde připomenuto, jaká je to výhoda pro stát a soudní systém, když se shodují pravidla mravní a právní a když mravný člověk samozřejmě je poslušen i právním normám a nečiní státu potíže.

Josef Plocek