Otázku nezaměstnanosti řešil před 20 lety francouzský sociolog Robert Castel jako fenomén „dekonverze“ a podle Kellera v podstatě říká: K dekonverzi dojde vždy v situaci, kdy ve společnosti proběhnou významné změny a v důsledku těch výrazných a prudkých změn pochybí pozic, se kterými je spojována sociální užitečnost a veřejné uznání. V podstatě pochybí pozic pro dobře placenou práci. Tady se vede spor, protože někteří lidé říkají: Práce je všude dost, lidé jsou líní, kdyby na tu práci nastoupili, mohli by dělat třeba v lese a podobně, všichni by se zaměstnali. Tu je jeden velký problém, ono nechybí práce obecně, ale chybí práce, za kterou je ochoten a schopen někdo zaplatit. To znamená, když je někdo tak chytrý a říká, práce je dost, ať jdou všichni makat, tak pokud to myslí upřímně, tak by zároveň měl nabídnout 10, 20, několik míst, které by byl schopen za tu práci z nějakých zdrojů zaplatit tak, aby lidé, kteří tu práci dělají, mohli prožít důstojný život. Protože já osobně se domnívám, že pokud za práci dostane člověk základní mzdu, která je dneska 8 tisíc korun, tak při cenách nájmu a všeho ostatního za to dost dobře důstojně žít nejde.

         Jsou tradiční regióny, kde byla vždycky vysoká nezaměstnanost dokonce i za první republiky, kde byla vysoká nezaměstnanost, např. 30%, kde pracovali Němci, kteří byli velmi pracovití a nevyhýbali se práci. Tam to bylo dáno tou lokalitou. Druhá věc je, že skutečně placená práce chybí. Z řady důvodů. Jednak proto, že došlo k obrovskému technologickému pokroku, takže technologie a stroje nahradily spoustu živé práce, jednak proto, že v procesu globalizace celé sektory trhu práce odcházejí do zemí s lacinější pracovní silou. Pokud by platily čisté teorie trhu, no tak by se lidé měli stěhovat za těmito pracovními příležitostmi, to znamená, že Češi by měli emigrovat ve velkém do Číny. My spíše vidíme opačný proces. Na jedné straně od nás odchází do Asie spousta pracovních míst, od nás ještě ne, u nás se zdržují. Ale ze západní Evropy, my jsme taková průchozí stanice pro ně, a na druhé straně k nám přicházejí lidé z jiných zemí. Takže ten problém je v tom, zase sociologové o tom mluví 20, 30 let, je třeba se začít o práci dělit, ale to, kdybychom se o nedostatkovou práci začali dělit, tak by to vedlo k řadě potíží. Existuje shodou okolností Andrej Gortz, francouzský sociolog a ekonom, který spočítal, že Francouzi by klidně mohli dělat jenom polovinu hodin ročně, oproti tomu, kolik dělají dnes a dostávali by stejné peníze jako dneska. Je jasné, že žádná soukromá firma nemůže někoho platit stejně za to, když u ní pracuje polovinu hodin, takže Andrej Gortz říká: Musely by se vytvořit fondy, které by vznikly zdaněním práce strojů, protože zdaněná je obrovsky lidská práce, ale práce strojů zdaněná prakticky není nebo nepatrně, takže on navrhuje, aby se zdanila práce strojů a z těchto fondů se doplácelo lidem za to, že budou pracovat pouze polovinu pracovní doby, aniž by je za tu neodpracovanou polovinu musela platit jejich firma. Určitě by to bylo spíše téma pro ekonoma, v té polemice zazněla spousta kritiky. To, že ten plán je poněkud utopický, vidíme z toho, že se o něm diskutuje 30 let a nic takového se zatím nechystá.

         Albert Einstein uvažoval řešit krizi nadvýroby zkracováním pracovní doby. Ale v zaměstnání lidí v oborech, kde je to třeba, nezávisí jen na pracovní době, ale také na tom, zda je dostatek kvalifikace na ta místa. Takže to je komplexnější otázka. Mě u takového zkracování pracovní doby vrtá hlavou několik věcí. O těch 10% to by asi prošlo, ale ti, kteří navrhují, že by bylo docela schůdné pracovat třeba jen polovinu doby, tak říkají: Pracovali bychom třeba jeden rok ze dvou nebo bychom si to rozvrhli tak, že bychom pracovali co druhý týden nebo co druhý měsíc. Každý člověk by musel do odchodu do penze odpracovat několik pevně stanovených desítek tisíc hodin a bylo by na jeho vůli, jak si to rozvrhne. Tři roky by cestoval a potom by pracoval ve dne v noci, prostě, aby se mu to hodilo. To je pěkné z hlediska těch uchazečů o práci, ale já si nedovedu představit, jak by fungovaly ty firmy, které potřebují mít pořád lidi v práci, které potřebují nepřetržitý provoz, a teď někdo by řekl, že on zrovna v té době bude cestovat. Takže myslím si, že tam by se častou do konfliktu dostávaly preference jednotlivců s nutností zajistit chod firem a národní ekonomiky.

         Castel je zároveň i historik a upozorňuje na to, že prvá známá vlna dekonverze proběhla Evropou v polovině 14. století. Všichni vědí, že 1348 byl velký mor, podle historiky tehdy zemřela třetina až polovina všech Evropanů a přesto ve druhé polovině 14. století se potulovaly Evropou tlupy lidí, kteří vůbec nikam nepatřily. On to vysvětluje proměnami feudalismu, vznikem měst, které ještě nebyly schopny tyto lidi pojmout a podobně, ale co je na tom podstatné, najednou začalo přebývat v Evropě lidí, i když počet obyvatel se snížil o polovinu, to znamená, že ten přebytek lidí je dán strukturou, kolik lidí může zaměstnat ta existující ekonomika. Co je na tom hodně špatné, tehdy se to vyřešilo tím, že panovníci francouzští a angličtí začali vydávat zákony, podle kterých bylo beztrestné ty přebytečné lidi chytat, věšet, zabíjet. A do konce toho 14. století se tato vlna dekonverze vyřešila vybitím přebytečných lidí. Po této drastické zkušenosti byla Evropa na dlouhou dobu ušetřena mimo jiné proto, že se našla Amerika a další kontinenty, takže ti lidé, kteří se ocitli v Evropě přebyteční, tak odcházeli mimo Evropu pryč, což Evropě přineslo několik století klidu také v oblasti ekologické, protože ekologická zátěž nebyla tak velká, začala se devastovat Amerika, takže Evropa se nedevastovala už tak prudce. Ta velká druhá vlna dekonverze přišla na počátku moderní doby, bráno zase sociologicky, to znamená někdy na přelomu 18., 19. století, kdy pro spoustu lidí už nebylo místo na venkově, ale ještě je nebyly schopny zaměstnat továrny. Takže ti lidé přicházeli masově do měst a tam živořili. Celé 19. století řešilo otázku sociální, náš president Masaryk píše knihu o otázce sociální, nakonec byla ta otázka vyřešena pomocí dvou inovací. Jednak vznikly velké organizace, soukromé firmy a organizace veřejného sektoru, které absorbovaly tu vlnu pracovní síly a na to zaměstnanecké se nabalily různé pojistné systémy a jednak ti, kdo z různých důvodů pracovat nemohli, tak to bylo zastřešeno ještě sociálním státem. A teď ta pointa z Castelovy knihy. On říká, dneska procházíme třetí vlnou dekonverze, zase pochybí práce, už chybí a rozrůstají se počty v uvozovkách „přebytečných lidí“, protože to slovo „přebytečný“ člověk to je nechutné slovo, vždycky se to píše s uvozovkami samozřejmě, a teď je otázka, jakým způsobem se to bude řešit. Jistě se to nebude řešit tak, jako ve 14. století, ale… Nedá se to dnes řešit jako v 19. a 20. století, protože ty dvě pojistky, které tehdy vznikly, společnost zaměstnání a sociální stát, jsou dneska v troskách. Nikdo neví, zda budeme zeštíhlovat a rozbijeme sociální stát a zda převedeme klasický zaměstnanecký poměr na různé formy schwarzsystému, tak tady budeme mít vlnu dekonverze jako v 19. století, tj. bídu, epidemie, sociální nepokoje.

         Od důsledků dekonverze jsou chráněni mladí bohatí muži, kteří nemusí být vzděláni a mají bílou pleť. Nejvíce jsou ohroženy ženy, staří a nemajetní lidé, lidé starších a etnických minorit. Imunní je zase bohatý mladý muž bez závazku, který se nežení, nemá děti a je konkurence schopný na trhu práce. Potíž je v tom, že dnes při rozpadu rodin rodiny a příbuzní nejsou schopní nahradit nedostatek sociálního státu, neboť chybí ta primární sociabilita. Dříve pomohli příbuzní, člověk se mohl obrátit i na farnost. Dnes je rozháraná rodina a dokonce rozpadlá velmi křehká.

         Mzda za vykonanou práci je v různých zemích různá a dá se vyčíst jen ten rozdíl, ale nejde jenom o to, kolik člověk dostane za vykonanou práci, ale o tak zvané náklady na práci. Tak např. v Bulharsku činí celkové náklady v současné době za hodinu práce 3,5 eura. Zatímco ve Švédsku téměř 40 eur. Česká republika je blíže Bulharsku než Švédsku. U nás to dělá 10,5 eur zhruba. Takže to je ne ta částka, kterou si člověk odnese na ve výplatní pásce, ale je to všechno, včetně daní a pojistného. To je to, že práce stojí hodně a že lidská práce je nahrazována prací strojovou. Takže to v podstatě odráží fakt, že Švédové odevzdají na daních a pojistném a odnesou si taky na výplatu čtyřikrát tolik než průměrný Bulhar. To znamená, že oni mají výrazně vyvinutější sociální stát, na který jdou ty daně a to pojistné. Česko stojí blíže Bulharům než Švédům. Zajímavá na tom je jedna věc. Bulhaři mají nízký dluh, ale prakticky nedávají nic na sociální stát. Být chudý v Bulharsku, to je skutečně za trest. A Češi mají blíže Bulharům než Švédům a přesto náš státní dluh je tak vysoký jako státní dluh sociálně rozmařilého Švédska. Švédové dají na sociální výdaje přes 30% hrubého domácího produktu, my dáváme jenom nějakých 16, 17 a přesto jsme se stihli zadlužit tak, jako Švédové a je tady ještě jedna nepříjemná tendence, oproti polovině 90. let dluh Švédska, státní dluh Švédska, neustále klesá, zatímco český státní dluh v posledních řekněme 6 - 10 letech neustále roste, takže se to dá shrnout tím, že my máme Bulharský sociální systém a skandinávské dluhy. Je to zaviněno tím, že naše peníze odtékají na korupci a měly by jít do pokladny sociálního státu. Jestliže se odhaduje, že ročně zmizí, ty odhady jsou samozřejmě nepřesné, ale pohybují se kolem 100 miliard ročně, tak je to přesně těch 100 miliard, které chybí našemu sociálnímu státu, abychom se hodně přiblížili švédské úrovni. To znamená, Švédové nemají vysoké daně, mají nízkou korupci.

 

 

         Sociální bydlení je všude problém. K nám se jenom přenesly ty problémy, které zase jinde byly známy už dříve, někdo by musel financovat výstavbu sociálních bytů. Ti, kteří tam mají bydlet, to financovat dost dobře nemohou a jestliže v některé zemi nejsou peníze vůbec na nic, tak je jasné, že tam nebudou peníze ani na sociální byty. To se zhoršilo ještě více tím, že se zrušil ten fond městských bytů. Takže nemáme v podstatě nic. V situaci, kdy prudce narůstají počty domácností, které jsou předlužené, prudce narůstají počty domácností v exekuci, populace stárne, takže přibývá seniorů, kteří nemohou platit tak velké byty, ale zároveň není dost velká nabídka pro ně na byty, které by finančně utáhli, takže my nemáme nedostatek bytů, tuším, že v České republice je teď, nerad bych se spletl, ale někde jsem četl, půl miliónu prázdných bytů, ale zároveň máme statisíce lidí, kteří na bydlení nemají a kteří nemají ani možnost nastěhovat se do sociálního bytu, ta nabídka a poptávka je vyloženě v nerovnováze. Tak ideální by bylo přijmout zákon o sociálním bydlení a nějak tu tíhu financování rozložit mezi stát, kraje a obce, protože obce samy, ale obávám se, že už ani kraje, to prostě utáhnout nemohou. Ale zase se trochu bojím, že se přijala jiná cesta. V poslední době, zdá se, sílí tlak na to, aby místo sociálních bytů se dala zelená stavbám ubytoven. A to by byl velmi nešťastný krok, protože každý, kdo aspoň trošku ví, jak ubytovna vypadá… Ty ubytovny jsou zařízení, kde jsou nastěhovávány rodiny i s dětmi na dlouhodobý pobyt do budov, které mají oprávnění poskytovat pouze krátkodobé pobyty. To znamená do budov, kde se dá žít pár dnů nebo týden, jsou na celé roky nastěhovány rodiny s dětmi, které potom bydlí jedna rodina, dospělí, děti, všichni pohromadě v jedné místnosti, na patře mají jeden záchod, několik umyvadel. Zatím se cyničtější část populace uklidňovala tím, že tento osud potkal většinou Romy, ale ti cynici už teď mohou posmutnět, protože stále více lidí z neromské populace je tlačena právě tím předlužením, exekucemi a podobně na ty ubytovny a v poslední době to začalo vypadat, že ubytovnám se dá zelená, což by bylo hodně špatné minimálně ze dvou důvodů. Jsou studie o ubytovnách, ze kterých se šíří nakažlivé choroby do okolí, protože ty podmínky tam jsou po hygienické stránce na některých skutečně hrozné, člověk nemůže generalizovat, mohou být ubytovny relativně solidní a ubytovny naprosto zoufalé, zejména ty ubytovny, které provozují soukromníci, fungující tak, že se tam nastěhuje obrovské množství lidí a majitel ubytovny si za byty, které jsou někdy cenově rozumné, někdy předražené dvojnásobně, někdy trojnásobně, stahuje v zásadě všechny sociálním dávky od těch lidí, kteří tam jsou ubytováni.

 

 

         Dříve ještě, než se začalo uvažovat o dekonverzi, zamýšleli jsme se nad skutečností, že v některých výrobních oborech klesla poptávka po zvýšení zaměstnanosti. Došlo tomu např. v našich pohraničních českých a moravských územích, kde upadala výroba ve sklářství a v textilním průmyslu. Příčiny tohoto úpadku byly shledávány v tom, že výrobky v těchto oborech jsou pro prodej příliš drahé, že poptávka po nich je dostatečná z dovozu a že strojová výroba nahrazuje výrobu uskutečňovanou lidským sektorem. Dodavatelé týchž produktů z ciziny byli schopni dovézt je za mnohem nižší cenu, než jakou dosahovala drahá domácí výroba a zároveň nahrazení lidských výrobců strojovou výrobou, po propuštění dosavadních odborných pracovníků, značně zlevnila výboru statků pro domácí spotřebu. Domácí propuštění pracovníci by buď museli emigrovat do ciziny za přestěhovanou výrobou, nebo by museli se přeorientovat na jinou výrobní profesi. Stali se však osobami nezaměstnanými, odkázanými převážně na sociální pomoc státu.

         Takovouto otázkou nezaměstnanost se zabýval před 20 lety francouzský sociolog Robert Castel a nazval tento nový ekonomický fenomén „dekonverzí“. Podle profesora Kellera k této dekonverzi dochází tehdy, když se v lidské společnosti objeví situace, kdy proběhnou významné společenské změny, kdy v důsledku těchto změn zmizí dřívější zaběhaný stav spojovaný se sociální užitečností a veřejným uznáním. Prostě se opouští dřívější dobře placená práce a lidé jsou propouštěni z dosavadních profesí. Nedá se sice říci, že by v takovéto společnosti nebyla vůbec potřeba práce, ale není tam k dispozici právě ten druh práce, kdo by uhradil mzdy těch pracovníků, kteří jsou z práce propouštěni.

         Existují sice tradiční regióny, kde byla vždycky vysoká nezaměstnanost dokonce i za první republiky, např. v německém pohraničí, kde pracovali dobří pracovníci němečtí, a i ti pozbývali zaměstnání, třebaže měli kvalifikaci a pracovní ochotu. Ale to bylo otázkou tradičních regionů a takováto nezaměstnanost neměla nic společného s nezaměstnaností z důvodu globalizace nebo z přemíry strojového zapojení do práce.

         Francouzský sociolog a ekonom Andrej Gortz tvrdí, že by Francouzi mohli klidně pracovat za stejnou mzdu jen polovinu svého nynějšího úvazku. Musely by se však vytvořit fondy, které by vznikly zdaněním práce strojů, která dosud není dosti zdaněna, a z jejího zdanění by se hradily mzdy takových pracovníků, kteří by neplnili plný pracovní úvazek. Takovéto řešení však má mnoho potíží, jak uvádí Castel, neboť by docházelo ke kolisím tehdy, kdy by dotyční pracovníci měli dovolenou a jejich zaměstnavatel je potřeboval s jejich přítomností v práci. Proto je takovéto řešení utopické. Albert Einstein uvažoval řešit krizi nadvýroby zkracováním pracovní doby při dosahování nezměněné výše mzdy, ale to naráží na předchozí potíž.

         Castel je zároveň i historik a upozorňuje na to, že prvá známá vlna dekonverze proběhla Evropou v polovině 14. století. V r. 1348 vypukl v Evropě velký mor a podle historie zemřela třetina až polovina všech Evropanů. A přesto ve druhé polovině 14. století se potulovaly Evropou tlupy lidí, kteří vůbec nikam nepatřili. Castel to vysvětloval proměnami feudalismu, vznikem měst, které ještě nebyly schopny tyto lidí pojmout a podobně, ale co je na tom podstatné, najednou začalo přebývat v Evropě lidí, i když počet obyvatel se snížil o polovinu, to znamená, že ten přebytek je dán strukturou, kolik lidí může zaměstnat ta existující ekonomika. Co je na tom hodně špatné, tehdy se to vyřešilo tím, že panovníci francouzští a angličtí začali vydávat zákony, podle kterých bylo beztrestné ty přebytečné lidi chytat, věšet, zabíjet. A do konce toho 14. století se tato vlna dekonverze vyřešila vybitím přebytečných lidí. Po této drastické zkušenosti byla Evropa na dlouhou dobu ušetřena mimo jiné proto, že se našla Amerika a další kontinenty, takže ti lidé, kteří se ocitli v Evropě přebyteční, odcházeli mimo Evropu pryč, což Evropě přineslo několik století klidu také v oblasti ekologické, protože ekologická zátěž nebyla tak velká. Začala se devastovat Amerika, takže Evropa se nedevastovala už tak prudce.

         Ta druhá velká vlna dekonverze přišla na počátku moderní doby, bráno zase sociologicky, to znamená někdy na přelomu 18., 19. století, kdy pro spoustu lidí už nebylo místo na venkově, ale ještě je nebyly schopny zaměstnat továrny. Takže ti lidé přicházeli masově do měst a tam živořili. Celé 19. století řešilo otázku sociální, náš president Masaryk píše knihu o otázce sociální, nakonec byla ta otázka vyřešena pomocí dvou inovací. Jednak vznikly velké organizace, soukromé firmy a organizace veřejného sektoru, které absorbovaly tu vlnu pracovní síly a na to zaměstnanecké se nabalily různé pojistné systémy a jednak ti, kdo z různých důvodů pracovat nemohli, tak to bylo zastřešeno ještě sociálním státem. A teď ta pointa z Castelovy knihy. On říká, dneska procházíme třetí vlnou dekonverze, zase pochybí práce, už chybí a rozrůstají se počty v uvozovkách „přebytečných lidí“, protože to slovo „přebytečný“ člověk to je nechutné slovo, vždycky se píše s uvozovkami samozřejmě a teď je otázka, jakým způsobem se to bude řešit. Jistě se to nebude řešit tak jako ve 14. století, ale…i když by si to někdo přál, ale takhle barbarští už snad nejsme, ale nemůže se to řešit ani tak, jako se to vyřešilo na přelomu 19. a 20. století, protože ty dvě pojistky, které tehdy vznikly, společnost zaměstnání a sociálním stát, jsou dneska v troskách. Takže my žijeme, procházím velkou vlnu dekonverze a znefunkčnili jsme jediné dva nápady, které pomohly Evropě překonat předchozí vlnu dekonverze. Nikdo neví, zda budeme zeštíhlovat a rozbijeme sociální stát a zda převedeme klasický zaměstnanecký poměr na různé formy schwarzsystému, tak tady budeme mít vlnu dekonverze 19. století se vším, co to tehdy přineslo, bídu, epidemie, sociální nepokoje. Navíc na tom, budeme hůř v tom, že za těch posledních 150 let se spotřebovává spousta zdrojů, které tehdy umožnily extenzivní rozvoj výroby a jakým způsobem nyní integrovat lidi do společnosti, zároveň při úspoře zdrojů a při spoře peněz, tak, aby na tom nikdo neprodělával a nespadl do té kategorie pracujících chudých, to je problém, jehož řešení by zasluhovalo Nobelovu cenu za záchranu evropské civilizace minimálně. V 19. století byli nejlépe chráněni nebo nejimunnější vůči dekonverzi mladí bohatí muži. Ani tehdy nemuseli být vzdělaní, stačilo, když byli bohatí, mladí a museli mít bílou barvu pleti. Všechny ostatní kategorie byly více nebo méně znevýhodněny, chudí, ženy, jiné asi než bělošské a trvalo to 100 let, než se jakž takž tyto kategorie dobraly svých určitých práv. Imunní je zase bohatý muž, pokud možno bez závazku. U těch prakticky neexistuje riziko dlouhodobé nezaměstnanosti, takže jediná rada, kterou je schopna věda dneska dát, snažte se být mladí, muži a nežeňte se a nemějte děti a budete obrovsky konkurence schopní na trhu práce. Bohužel pokud by si dost velký počet lidí vzal tuto radu k srdci, tak už brzy vymřeme.

         Pokud sociální stát nebude schopen kompenzovat lidem tolik, aby byli schopni jakž takž přežít, tak v situaci, kdy navíc už nemůžeme spoléhat na tu prapůvodní pojistku, to znamená na funkční vztahy rodinné a příbuzenské, tak ti lidé, kteří se dostanou do potíží, nemají na koho se obrátit. Ta primární sociabilita už neexistuje. Nepomůže ani rodina, ani příbuzní ani farnost. Rodina je čím dál křehčí rozvody, singlovou domácností, sociální stát jen čím dál méně ufinancovatelný.

         V jednotlivých státech jsou rozdíly a nezáleží jen na tom, kolik tam člověk dostane za hodinu práce, ale o takzvané celkové náklady na práci. Takže třeba v Bulharsku činí celkové náklady na práci v současné době za hodinu práce 3,5 eura, zatímco ve Švédsku téměř 40 eur. Česká republika je blíže Bulharsku než Švédsku, u nás to dělá zhruba 10,5 eur. To není ta částka, kterou si člověk odnese na výplatní pásce, ale je to všechno, včetně daní a včetně pojistného. Lidská práce stojí hodně, a proto je nahrazována prací strojovou. Takže to v podstatě odráží fakt, že Švédové odevzdají na daních a pojistném a odnesou si také na výplatu čtyřikrát tolik než průměrný Bulhar. To znamená, že oni mají výrazně vyvinutější sociální stát, na který jsou ty daně a pojistné. Bulhaři mají nízký dluh, ale prakticky nedávají nic na sociální stát. A Češi mají blíže k Bulharůmn než Švédům a přesto náš státní dluh je tak vysoký, jako státní dluh sociálně rozmařilého Švédska. Švédové dají na sociální výdaje přes 30% hrubého domácího produktu, my dáváme jenom nějakých 16, 17 a přesto jsme se stihli zadlužit tak, jako Švédové a je tady ještě jedna nepříjemná tendence, oproti polovině 90. let dluh Švédska, státní dluh Švédska neustále klesá, zatímco český státní dluh v posledních řekněme 6 - 10 letech neustále roste, takže se to dá shrnout tím, že my máme Bulharský sociální systém a skandinávské dluhy. České peníze by neměly odtékat na korupci a měly by zůstat v pokladně našeho sociálního státu. Jestliže se odhaduje, že ročně zmizí, ty odhady jsou samozřejmě nepřesné, ale pohybují se až kolem 100 miliard ročně, tak to je přesně těch 100 miliard, které chybí našemu sociálnímu státu, abychom se hodně přiblížili švédské úrovni. To znamená, že Švédové nemají vysoké daně, ale mají nízkou korupci.

 

         Pokud se týče dekonverze bydlení v naší zemi, ta již existuje. Protože nebude dosti bytů. Víme, že města už prakticky všechny své byty až na malé výjimky prodala, zprivatizovala, víme, že zhruba 10 let si přehazují různé vlády zákon o sociálním bydlení, ten zákon je daleko od toho, aby byl přijat, i když jednou už málem přijat byl, ale prostě takový zákon nemáme. Sociální bydlení je všude problém. K nám se jenom přenesly ty problémy, které zase jinde byly známy již dříve, někdo to musí financovat., tu výstavbu sociálních bytů. Ti, kteří tam mají bydlet, to financovat dost dobře nemohou a jestliže v některé zemi nejsou peníze na nic, tak je jasno, že tam nebudou peníze ani na sociální byty. Ono se to zhoršilo právě ještě tím, že se zrušil ten fond městských bytů, takže není v podstatě nic. V situaci, kdy prudce narůstají počty domácností, které jsou předlužené, prudce narůstají počty domácností v exekuci, populace stárne, takže přibývá seniorů, kteří nemohou platit ty velké byty, ale zároveň není dost velká nabídka pro ně na byty, které by finančně utáhli. My nemáme nedostatek bytů, tuším, že v České republice je teď, nerad bych se spletl, ale někde jsem četl, půl milionu prázdných bytů, ale zároveň máme statisíce lidí, kteří na bydlení nemají a kteří nemají ani možnost nastěhovat se do sociálního bytu, ta nabídka je vyloženě v nerovnováze. Tak ideální by bylo přijmout zákon o sociálním bydlení a nějak tu tíhu financování rozložit mezi stát, kraje a obce, protože obce samy, ale obávám se, že už ani kraje to prostě utáhnout nemohou.

         V poslední době zdá se sílit tlak na výstavbu ubytoven, což je nešťastný krok. Ubytovny jsou zařízení, kde jsou nastěhovány rodiny s dětmi na dlouhodobý pobyt do budov, které mají oprávnění jen pro krátkodobé pobyty. To znamená do budov, kde se dá žít pár dní nebo týden, jsou na celé roky nastěhovány rodiny s dětmi, kde potom bydlí jedna rodina, dospělí, děti, pohromadě v jedné místnosti, na patře mají jeden záchod a několik umyvadel. Dříve to postihovalo jen Romy, dnes se tam dostávají i jiné rodiny, předlužené exekucemi. Jsou studie o ubytovnách, ze kterých se šíří nakažlivé nemoci do okolí, protože hygienické podmínky jsou tam špatné. Zoufalá situace je v takových ubytovnách, které jsou provozovány soukromníky, které jsou někdy předražené mnohonásobně a kde majitel ubytovny stahuje v zásadě všechny sociální dávky od těch lidí, kteří jsou tam ubytováni. Potud Keller.

 

 

         Dekonverze projevující se nezaměstnaností, kterou popisuje Dr. Keller, představuje pro lidstvo velmi vážný jev. Lidé jsou svou prací odkázáni na to, že je někdo najme, poskytne jim práci a za vykonanou práci jim zaplatí. Lidé jsou ochotni pracovat, ale nenaleznou nikoho, kdo by je najal a práci jim poskytl. První vlna dekonverze se objevila po roce 1348 po proběhlé veliké morové pandemii, která v Evropě usmrtila třetinu až polovinu obyvatel. Ale již ve 14. století se pohybovaly v Evropě po tak velkém úbytku obyvatelstva tlupy nezaměstnaných lidí, kteří ztratili možnost obživy na venkově v zemědělství, odešli do měst a tam živořili, protože podnikání bylo zatím teprve u svého počátku. Panovníci tehdejší to řešili krutým způsobem, tj. uzákoněním likvidace nadbytečných lidí. Později se o tyto nezaměstnané postarali jejich příbuzní a rodiny, nebo oni emigrovali do Ameriky a jiných světadílů. Ve stoletích 18. a 19. suploval v tomto ohledu stát jako sociální činitel. V současné době nastoupila již třetí vlna dekonverze a hledá se řešení.

         Albert Einstein uvažoval řešit problém omezením počtu pracovních hodin, Francouzští ekonomové vypočítali, že člověk by za dnešního stavu techniky mohl pracovat jen polovinu pracovní doby, ale kdo by ho platil v době, kdy by nepracoval a trávil čas na dovolené? A jak by se jeho zaměstnavatel smířil a vypořádal s jeho nepřítomností v podniku v době jeho dovolené? Nešlo by zdanit práci strojovou, která zdaněna není a z daně hradit dovolenou podobných nepřítomných pracovníků? Potíži a problémů je mnoho, ale nahrazování drahé lidské práce prací strojovou a přenášení celých odvětví podnikání do území s lacinou pracovní silou je na denním pořádku. Přitom ministr financí se raduje, když např. z pošty propustí řadu pracovníků, ale tím se zvýši potřeba státu sanovat propuštěné pracovníky z důvodů sociálních na ztrátě mezd.

         Podobný problém je u dekonverze bytové. Není málo bytů, ale je nedostatek malých a přiměřených bytů, které si mohou zaplatit nemajetní lidé. Ti opouštějí velké a drahé byty pro vysoký nájem, který absolutně nemohou zaplatit a nenaleznou lacinou bytovou náhradu. V naší zemi není nedostatek bytů, přebytek velkých prázdných bytů je asi kolem půl milionu, ale nejsou malé byty pro statisíce obyvatel. Stát to chce řešit výstavbou ubytoven, které se však neosvědčily, neboť jsou určeny jen pro přechodné ubytování, denní, nikoli trvalé. Přitom do jedné místnosti se nastěhuje nesmírný počet jedinců, celé rodiny s dětmi, které na trvalou dobu a nevyhovují a to i z hygienických důvodů. Majitel ubytovny pak „očeše“ osazenstvo ubytovny o celé její sociální přídavky na zvýšeném nájemném.

         Dekonverze nezaměstnanecká a bytová tak zůstává velkým problémem pro stát a společnost.