Poslední volby do obou komor Parlamentu ČR i do krajských a místních orgánů prokázaly určité nedemokratické a protiústavní prvky našich stále platných volebních zákonů včetně možnosti jejich neetického zneužití. Jen několik příkladů:
 

1) Při volbě poslanců použití d´Hontovy metody v krajích fakticky odstraňuje proklamovanou rovnost všech platných hlasů; přitom nešťastná klausule 5% způsobila, že „výrazná“ vládní „většina“ bezprostředně po posledních volbách do Poslanecké sněmovny (2010) se opírala o hlasy necelých 30 % oprávněných voličů. Všechny politické strany v současné Poslanecké sněmovně si přitom přisvojily cca milion hlasů, kterými oprávnění voliči vyjádřili důvěru zcela jiným volebním subjektům – ve 4 případech s pozoruhodnými počty propadlých hlasů (cca 250 – 350 tisíc pro každý z nich). Skutečné politické spektrum voličů tedy mělo zcela jiný základ, i když ještě bylo ochuzeno o hlasy více než 3 milionů oprávněných voličů, kteří se k volbám vůbec nedostavili. Po rozštěpu Věcí veřejných zajišťuje vládní většinu – v plné shodě s platným volebním zákonem – nový politický subjekt se stovkou faktických členů a – nemýlím-li se – třemi členy vlády včetně vicepremiérského postu.
 

2) V případě senátu je podle zákona velmi vzácně již v prvním kole možné zvolit senátora, který získal přes 50% odevzdaných platných hlasů, ale do druhého kola mohou postoupit pouze dva nejúspěšnější kandidáti, i když v prvním kole ani oba dva dohromady někdy nezískali podporu ani 25 – 30 % hlasujících voličů. Také „tajnost“ ve 2. kole senátních voleb při dvou kandidátech je při zachování dosavadní praxe dvou samostatných hlasovacích lístků iluzorní – většina voličů odhazuje druhý nepoužitý lístek do zcela volně přístupných košů.
 

3) Nová úprava volebních obvodů pro volby v hlavním městě dokonce zvýšila faktické minimum hlasů na téměř 12%.
 

4) Ačkoli přímá volba prezidenta republiky kopírovala nedostatky volby do senátu, projevily se určité změny v chování voličů. Představa „přímého ovlivnění“ u některých voličů vedla však k domněnce, že musí přece zvítězit kandidát, kterého volili právě oni. U většiny obyvatelstva přežívá představa moudrého prvního československého prezidenta, která vedla k výběru věkově nejstarších kandidátů pro 2. kolo. S tím můžeme být jako senioři plně spokojeni.

 

Současné nedostatky volebních zákonů je nutno řešit spravedlivějším postupem při zachování práva různých tzv. menšinových názorů. Teoreticky jeden člen Poslanecké sněmovny zastupuje 0.5% oprávněných voličů (v současné době cca 42 tisíc lidí – tento údaj lze stanovit pro každé volby zcela přesně). S takovým ústavně předepsaným údajem se musí počítat (při nejmenším proplacením získaných hlasů). Velice oceňuji, že nový prezident republiky již veřejně vystoupil s požadavky na změnu volebního zákona a rád jeho týmu poskytnu – i prostřednictvím RS - některé už propracované náměty.*

 

Jako občana mne velice mrzí, že se nové hlavě státu neposkytuje potřebná úcta ani některými z těch, kdo schválili zákon přímé volby, ani v médiích a že dokonce některé – nikoli bezvýznamné – osobnosti se netají názory „to není můj prezident“. Mluvím-li jako delegát Sdružení křesťanských seniorů, chci zdůraznit Ježíšovo: „Dávejte císaři, co je jeho“ (prezidenti tehdy neexistovali).

 

Sdružení křesťanských seniorů (SKS)