Bude udělení Nobelovy ceny míru Evropské Unii tuto motivovat, aby zvládla svou akutní vnitřní krizi? Nemáme přece jen co činit se sociálními a ekonomickými znehodnoceními v důsledku nějakého katastrofálního klamu zadlužení, nejen s nebrzděným růstem. Právě tak vzbuzují starost erose na kořeni celého projektu, duševní a možná duchovní selhání na pramenech. Dlouholetý člen Evropského parlamentu dočasný president Klaus Haensch prohlásil ve „Frankfurter Allgemeinen“, že se jedná v základu o krizi „legitimace a důvěry“.

         Při předání Mírové nobelovy ceny na EU v Oslu připomněli president Rady Herman Van Rompuy a president Komise José Manuel Duráo Barroso v dojímavé řeči na hrůzy evropské válečné historie a na nábožensky inspirovaného ducha obnovy, který tomu učinil konec. „V temných poválečných dnech byla srdce mnoha lidí plna zármutku a rozhořčení. Jak odvážná byla idea evropských zakládajících otců ukončit tento nekonečný koloběh násilí, logice odplaty a moci stavět společně lepší budoucnost…Máme trvalý mír, žádný mrazivý klid zbraní, zvláštní na tom je usmíření. Toto jde nad čisté odpuštění a zapomenutí nebo jednoduché pomlčení. Adenauer a de Gaulle v katedrále v Remeši: Je to jeden z dojemných obrazů, které přispěly k vyléčení Evropy po válce“. Evropská Unie usiluje však nejen o mír mezi národy. „EU je jako politický projekt výrazem pojmu mír, jak jej definoval Spinoza: postoj ducha, náklonnost k dobru, důvěře, spravedlnosti.

         Že jednou existovala tato nábožensky, filosoficky, morálně, křesťansky podnícená silná vize – a z části stále ještě existuje – Evropská Unie dosud svými různými těžkými krizemi udržovala a přes stále a stále mocné opačné zájmy zachraňovala. Ovšem více nás tísní otázka, jak daleko může být nosnou tato historie původu, když upadá stále do daleké minulosti a její myšlenka se stává bledší a bledší. Klaus Haensch míní, že z dřívějšího zvládnutí krize se nedá dovodit automaticky, že příště v nebezpečí vzroste rovněž to záchranné. Evropská jednota je dost silná, aby přestála krize. Ale není žádným přírodním zákonem, že krizové doby povedou k ´více Evropy´.“

 

Jsme z „křivého dřeva“ (z kosodřeviny). Haensch v důsledku toho používá Evropskou Unii více jako strategická a praktická opatření k překonání ekonomických a finančně politických nebezpečí. Dosavadní pokusy k reformě smluv EU ostatně přišly příliš pozdě a pro obnovu důvěry v příliš malé míře. Dosavadní návrhy zůstaly vězet v tom technokraticky institucionálním. Reformy by musely naproti tomu být spojeny s nějakým „do budoucnosti zaměřeným politickým, hospodářským, sociálním nebo kulturním projektem“ Momentálně se klade důraz místo na důvěru a povzbuzení příliš na kontrolu a zvládnutí strachu.

         Přes potlačený, unavený, evropsky skeptický až evropsky nepřátelský postoj v obyvatelstvu Haensch věří, že i bez pronikavé změny ústavy je možné „více Evropy“, více demokracie“. Haensch vyjmenovává příklady: bude zvolen president EU-Komise Evropským parlamentem, tedy representativně legitimován hlasováním obyvatelstva o evropské volbě. EU-Komise bude zmenšena o třetinu, může tak pracovat účinněji a dohlížet na Evropskou vládu. V Radě bude nadto posunuta váha ve prospěch členských států nejbohatších na obyvatelstvo, což zmenší znechucení právě u těch velkých. Mimoto existuje přání obyvatelstva, které již nyní můžeme použít. Parlament se již intensivně podílí na právním postupu řešení finanční krize s pohledem na finanční smlouvu a na bankovní unii. Toto všechno hodnotí Haensch sice jen jako první etapu, ale tuto nemůžeme přeskočit.

         Původní parlamentář konstatuje: „Žádná pochybnost, přítomná krize je jen přerušení. Jde skutečně o více než o přenesení dalších kompetencí na Brusel. Jde již dávno o to potlačit denacionalizaci Evropy započatou ve všech členských státech …Jde také dávno o to potvrzovat evropským jednáním ještě stále existující proevropské základní zřízení ve všech členských státech přes zuřivou kritiku a trýznící pochybnosti.

         Pro Haensche nevede přímo dopředu žádná cesta. S ohledem na SD a Spolkovou republiku míní: „My Němci milujeme takové přímé myšlenky. Ale Evropa je z „pokrouceného dřeva“ a my jsme jen částí toho celku.“ Musí se „udát více Evropy, než bude vystavena“.

         Bývalý president Evropského Parlamentu a předseda Nadace Konráda Afenaura Hans-gert Poettering podobně prohlásil v časopise „Politické mínění“: „odvážit se „více Evropy“ stačí, - ne více. Potřebujeme lepší Evropu – to, co občané vnímají jako obohacení a nikoli jako ohrožení svých zájmů“.

Potrava z náboženství: Ovšem zůstává otázkou, nakolik Evropská Unie důvodně požaduje silné duchovní zakotvení, stabilní, vnitřní, náboženskou ústavu, aby se dále rozvíjela a nerozkládala. Evropa je duchovní a historická skutečnost, aby vyloženě křesťanské síly stavěly počáteční impulsy pro občanskou cestu, která by se měla uskutečňovat sekulárně. Bez spirituálního pozadí by však k této světově úspěšné historii nedošlo. Jistě to však také nebyla žádná náhoda, že zakladatelští otcové společenského díla byli formováni jednotícími představami katolicismu, ovšem pod dohledem římskovatikánského centralismu. A k tomu angažované ekumenické Pionýrské hnutí po válce právě tak urychlilo společensko-státní politickou kooperaci o národních hranicích. Byly založeny křesťanské strany, v nichž pokřtění lidé různých konfesí samozřejmě spolupracovali. Náboženský a ekumenický dialog přispěl daleko více k evropské jednotě, než jsme pohotovi připustit v církevně odcizených společnostech.

         Údajně ochromuje křesťanská difuse, razantně se rozšiřující sekularizace v širokých částech Evropy, nyní opačný chod Evropské Unie zvláště v jejích duchovních předpokladech. K tomu přicházejí mnohé omyly v mezicírkevních vztazích, nepřehlédnutelná ekumenická stagnace v posledních dvou desetiletích, ústup na ty vždy vlastní „profily“, což není příhodné zvláště na myšlenky jednoty všeho druhu. Neboť kořeny toho politického nasávají také dnes svou potravu z půd připravovaných světonázorově. A není vůbec lhostejné, zda potraviny jsou obohaceny křesťansky, humanisticky, osvícensky nebo nikoli. Juergen Habermas jako energický bojovník evropského pokroku důrazně opakuje, jak je důležité uznat přínos náboženství, jej hodnotit, brát vážně. Také v sekulárních sociálních a politických souvislostech. Historická cesta k Evropské Unii dodává dostatečné příklady, jak náboženské poznání a uchvácení může být nakonec postaveno sekulárně pragmaticky.

         Není třeba žádného prorockého nadání k tomu, aby se předem řeklo, že blaho a bída Evropské Unie – a tím národů Evropy – závisejí podstatně od blaha a bídy náboženství, křesťanství. Občanky a občané, kteří společně se svými předky mírově nadačními nyní byli vyznamenáni nobelovou cenou míru, mají to sami ve svých rukou, nejen přestavět výhybky politicky, sociálně a ekonomicky, nýbrž se také obnovit kulturně a přitom především nábožensky.

         Kdyby měla Evropa selhat nábožensky a křesťansky, zmizí i idea evropská. Náboženství není politikou. Ale bez síly náboženství, víry v Boha, stane se kdykoli politika sama bezradnou, bezmocnou, bezútěšnou. Potud CIG.

 

 

         Uvedený článek má vysokou duševní i duchovní hodnotu a stojí za to se jím vážně zabývat. Proto tak byl zařazen do našeho programu. Vyberme si ty nejzávažnější skutečnosti, o kterých nás informuje.

 

         Původ Evropské Unie: Setkali se Adenauer a de Gaulle. To nebyli jen vedoucí evropští politici, nýbrž skuteční státníci, kteří na rozpadlé evropské politické půdě hodlali vybudovat nové evropské společenství států, které se odpoutá od svého dřívějšího antagonismu a vytvoří nové soustátí na základě vzájemné důvěry, respektu a míru, jakož i vzájemné spolupráce, nové podmínky spolužití pro evropské národy. Počáteční podobu svého politického plánu realizovali. Nosnou myšlenkou byl obecný mír a vzájemná důvěra. Vyčerpané evropské státy se plně připojily k tomuto obecnému záměru, zaručujícímu všem státům mír, klid a bezpečnost. Také náš stát, poměrně malý a nebezpečím vystavený, tento záměr přivítal. Byl mu zárukou bezpečnosti, ale i hospodářského a kulturního rozvoje.

         Nesouhlas s tímto postupem vyslovovali naši „euroskeptici“ svými námitkami o ztrátě suverenity tímto postupem a ústupem identity národního státu. Suverenitou chápali moc státu vystupovat na mezinárodním poli států s ohledem na svou moc a na své postavení mezi ostatními národními státy. Euroskeptici zapomínají na to, že každý stát si svou moc a suverenitu musí vydobýt sám na světové veřejnosti a že teprve její postoj mu jeho moc a suverenitu přizná. Dále zapomínají, že každá suverenita je proměnlivá uzavřením každé mezinárodní smlouvy.

         Euroskeptici dále zapomínají, že v případě uskutečnění Evropské Unie, zvláště ve formě spolkového státu, federace, sice pozbývají část suverenity svého státu, ale nádavkem se jim dostává část suverenity EU, takže nejsou ochuzeni, nýbrž naopak obohaceni o vyšší suverenitu. Ve skutečnosti však význam pojmu suverenity již dávno v teorii práva poklesl.

         Každopádně záměr Evropské Unie byl pro naši zemi výhodou.

 

         Evropská Unie v současné době v podobě „konfederace“ a její reformní návrhy: EU si uvědomuje, že k dosažení formy „federace“ potřebuje ještě delší doby existence a nesmírného úsilí ve vyjednávání a zatím její návrhy jsou dosti daleko od těchto cílů, dosavadní návrhy jsou jen opožděné a nebudí dosti důvěry u členů, nynější stav EU má charakter jen technický a institucionální a měl by mít charakter do budoucnosti zaměřený, politický, hospodářský, sociální a kulturní. Mezi připravované projekty náleží volba presidenta EU v Evropském Parlamentu, který bude zvolen a dostane se mu representativní legitimace, a důvěry, EUro Komise se zmenší o třetinu a bude efektivnější a levnější, bude vzat ohled na malé členy, přítomná krize je jen potlačení nacionalismu, nelze postupovat přímočaře, což by bylo přáním Němců, není třeba usilovat o „více EU“, nýbrž o více lepší EU, která bude mít větší důvěru členských států. V EU se momentálně klade důraz místo na důvěru a povzbuzení příliš na kontrolu a zvládnutí strachu.

         Ale EU má v plánu větší reformu, která ji vrátí do jejího původního stavu zakladatelů – návrat ke křesťanství a k náboženství. Položíme-li si otázku, nakolik EU potřebuje své duchovní zakotvení, stabilní, vnitřní náboženskou ústavu ke svému životu a rozvoji? Evropa je duchovní a historická skutečnost, aby vyloženě křesťanské síly stavěly počáteční impulsy pro občanskou cestu, která by se měla uskutečňovat sekulárně. Bez spirituálního pozadí by však k této světově úspěšné historii nedošlo. Toto dobře věděli úspěšní zakladatelé EU a toho také využili. Podporování jednotícím katolicismem je toho dokladem. Náboženský a ekumenický dialog přispěl daleko více k evropské jednotě, než jsme ochotni připustit. To potvrzují i názory filosofa Habermase. Historická cesta vedla přes náboženské poznání a uchvácení. Nakonec může být postaveno sekulárně a pragmaticky, že bída a blaho EU závisí podstatně od blaha a bídy náboženství, křesťanství. Toto byl názor otců zakladatelů EU, ale je to i přesvědčení mnohých dnešních německých politických činitelů.

 

 

         Je jisté, že aby EU mohla plně uspokojovat tu úlohu, kterou má v úmyslu sloužit svým členským státům, pak musí mít formu federace, tj. spolkového státu a nikoli jen formu konfederace, tj. spolku států, jak si to přejí jen někteří naši političtí činitelé, kteří nechtějí pochopit úplný dosah tohoto rozdílu.

         Z valné části bychom měli být vděčni EU za její postup, k němuž nás nutí, neboť ten slouží k našemu dobru. EU ve svém poslání má se podílet na hrazení mnohých našich vydání, které objednáváme u svých dodavatelů. Jako demokratický stát máme povinnost požadovat od svých dodavatelů soutěžní postup, v němž se prokáže oprávněnost nabízené dodávky z jejich strany. Velmi často se stává, že náš stát tuto povinnost soutěže neplní a zadává umístění zakázky u dodavatelů, se kterými je ve styku, u kterých dochází k předražení nákladů za provedené práce, nezřídka jde dokonce se souhlasem našich politických činitelů o postup spojený s korupcí. V tom případě EU v zájmu spravedlnosti a jako ochrana našich daňových poplatníků, kteří nakonec doplácejí na korupce, odmítne provedené práce dodavatelem proplatit. Tím se naše výtka přenese na EU, jako by nás poškodila, ale ona jen brání, i sebe, před nespravedlností a před případným podílem na korupci. A takových případů našich neoprávněných výtek se vyskytuje mnoho. EU nám pomáhá tím, že urguje nesčetněkrát, abychom již vydali zákon, který by postihoval zneužívání velkých a bohatých činitelů různými machinacemi finančními zastírat zločinný původ nabytého bohatství, ale na tato upozornění EU nedbáme, třebaže v jiných státech postupují vládci opatrněji a spravedlivěji a mají lepší přehled o zločinnosti nabývání velkých výnosů. Podobně doplácíme přes upozornění EU na finanční utajenost v oblasti akciového majetku. Vytýkáme dohledu EU ve věcech vysokých financí to, co sami ve svém dosledu zanedbáváme. Odium se snese na EU. Musíme ovšem připustit, že i činitelé EU v Bruselu mohou v rámci své moci být někdy výjimečně malicherní ve svých požadavcích, ale jak je patrno z článku, plně ten nedostatek důvěry ze strany členů EU pociťují. Jde jen o to, že ČR sama má ve svém oku břevno a kárá toho, kdo tam má jen třísku.

         Přicházíme však k tomu, proč nás zaujal uvedený článek, který ukazuje velký rozdíl mezi EU a ČR. U nás takový článek, obsahující tresť myšlenek německých státníků, prostě nevyjde a nemůže vyjít, poněvadž podobně světonázorově kvalifikované politické činitele nemáme. Kdo u nás jako politický činitel má takové přesvědčení, že každý stát ke své existenci potřebuje vysokou politiku mající morální kvalifikaci spojenou s hlubokým přesvědčením o existenci Boží, jak to spatřujeme u politiků v německém článku? Kdo z našich vysokých politiků si uvědomuje, že náboženství, které v našem státě jsme postavili na vedlejší místo jako věc čistě soukromého rázu a potřeby, hraje takovou roli v uspořádání států, v jejich existenci, jako nosný prvek vzdělanosti, nezbytnosti a nutnosti. Naši politici toto vědomí nemají, a pokud je mají, nemají dosti odvahy, aby ve svém postavení se za něco takového stavěli. Měli by si uvědomit, že i naše republika, stejně jako německý stát, je duchovní a historickou skutečností a místo zatajování této skutečnosti vycházet z ní jako z našeho historického původu a být na ni hrdí.