Uvažujeme-li o vývoji filosofie od doby staré antické filosofie, shledáváme, že během jejího vývoje došlo k mnohým změnám v jejím obsahu a struktuře. Vznik fenomenologie se datuje až začátkem 20. století, takže její tvůrce se musel vyrovnat s podstatnými změnami jako s danostmi. Zmiňme se aspoň o tom nejpodstatnějším.

         Za základní filosofii porovnání můžeme považovat vyspělé Aristotelovo myšlení z konce 4. století př. Kr. Aristotelova metafyzika a kategorie ještě považují ve své realitě kategorie času a prostoru jako reality obsažené ve věcech. Toto jeho učení vyvrátil Kant názorem všemi filosofy přejatým, že čas a prosto jako jsoucna nevlastní realitu, nýbrž jsou pouze našimi způsoby nazírání, které my sami promítáme do poznávané přírody jako její obsah.

         Aristoteles nepochyboval o realitě jsoucna jako takového, zatímco Kant tento názor vyvrátil tvrzením, rovněž všemi přijatým, že jsoucna nepoznáváme jako taková reálně, že věc nepoznáváme o sobě, nýbrž pouze tak, jak se nám lidem jeví, tedy jen jako jev. Tuto skutečnost jsme převzali jako jistotu.

         Husserl také zcela převzal nauku anglických empiriků Lockeho a Huma s jejich pojmem zkušenosti a počitků a zastával jejich názor, že v našem rozumu není nic, co by již dříve nebylo v našich smyslech.

 

 

         Fenomenalismus je idealistické učení podle internetu, podle kterého poznáváme věci tak, jak se nám bezprostředně jeví a ne, jaké ve skutečnosti jsou. Jde o poznávání, jehož přímým objektem jsou počitky, obecně je fenomenalismus idealistických filosofů ústupkem empirickým tendencím.

         Fenomenologie znamená obecně přesné zkoumání jevů. Místo zkoumání podstat a skutečností samých se tedy zabývá zkušeností, tím, jak se věci „samy“ člověku ukazují v jeho vlastním vědomí. Husserl sám ji charakterizoval jako „novou popisnou metodu a z ní vzešlou apriorní vědu, jež se má stát hlavním nástrojem pro přísně vědeckou filosofii. Její důsledné uplatnění by mělo umožnit metodickou reformu všech věd“. Husserl navázal na Descartovu metodickou pochybnost, akademickou skepsi – o jakékoli vnější zkušenosti mohu pochybovat, jedinou jistotou je toto pochybování samo - a na Kantovu transcendentální filosofii. Ta objevila podmíněnost každého poznání apriorními podmínkami či předpoklady (časem, prostorem apod.). Fenomenologie se snaží tyto podmínky přesněji prozkoumat tím, že si všímá zkušenosti samé - tak jak se člověku sama dává či „zjevuje“.

         Husserlova fenomenologie: Intence a epoché: Husserl navázal na svého učitele Brentana, rozhodl se však zkoumat obsahy zkušenosti objektivněji, aniž by je zakládal na psychologických předpokladech (psychologismus) a mluvil tedy o „samodanosti“ věcí. Nechtěl vůbec pochybovat o skutečnosti toho, co se ve zkušenosti ukazuje, všiml si však, že naše intence, zájem či pozornost k předmětu, zcela samozřejmě „přeskakuje“ od dané zkušenosti k věci samé a tím se připravuje o možnost zkoumat zkušenost jako takovou. Přitom všechno, co poznáváme a víme, získáváme právě prostřednictvím zkušenosti.

         Běžný čtenář například vůbec nepozoruje tiskovou chybu, protože svou intencí míří k obsahu, smyslu textu, takže si správné znění automaticky opraví či „domyslí“ a fenomén vytištěného textu přehlédne. Husserlovu metodu tak můžeme přirovnat k postupu korektora, který nečte kvůli obsahu a smyslu, ale pozorně sleduje, co v textu skutečně vidí. Proto Husserl pokládal za nezbytné předem vyřadit všechny předpoklady, s nimiž k obsahům své zkušenosti běžně přistupujeme – především předpoklad jejich skutečnosti. To je jádro fenomenologické epoché – doslova „zdržení se úsudku“ – dostat se co nejblíže k jejich původnímu zdroji čili fenoménu.

         Čas a přítomnost. Hlavní článek Přítomnost: Klasickým příkladem fenomenologické redukce je Husserlovo zkoumání času, resp. časového vědomí. Jádrem časového vědomí je vědomí přítomnosti, která ovšem nemůže být pouze „bodová“: člověk, který deklamuje báseň, ji musí umět celou, svým posluchačům ji však předkládá slovo za slovem, hlásku za hláskou – a oni si ji bez problémů postupně skládají v celek.

         Věc v originále a pojem: Kdykoli vnímám nějaký hmotný předmět, vnímám jen jeho přivrácenou část, kdežto o té odvrácenésice jaksi „vím“ – mohu se podívat z druhé strany – nicméně běžně předpokládám, že jsem věc viděl „celou“. Neviděná či transcendentní strana předmětu, kterou si mohu případně také prohlédnout, odlišuje předmět „v originále“ od pouhé vzpomínky nebo obrazu, které tuto možnost neposkytují.

         Originální zkušenost si člověk běžně okamžitě pojmenovává a tím zařazuje do nějaké obecné kategorie. Přitom se může snadno také zmýlit: lesknoucí se vozovku v horkém létě běžně „vnímám“ jako mokrou a teprve při bližším zkoumání zjistím, že mokrá není. Běžné pojmy vznikají z praktických potřeb života a nejsou tedy příliš přesné ani určité. Postupem eidetické variace můžeme zkoumat, co všechno je pro nás ještě „stůl“ – i když má třeba jen tři či jednu nohu a podobně.

         Přirozený svět: Shrnutím těchto různých výsledků dospěl Husserl k pojmu „přirozeného světa“ (Lebenswelt), v němž se od rána do večera běžně pohybujeme, který však naší pozornosti uniká. V reflexi totiž využíváme všeho toho, co o vnímaném předmětu víme odjinud, zejména z vědy. Tak v přirozeném světě Slunce samozřejmě „vychází“ a „zapadá“, ačkoli dobře víme, že je to zdání, vyvolané rotací Země. Prostor se pro nás „prostírá“ dopředu a dozadu, doprava a doleva, nahoru a dolů, ale geometrie nás naučila pokládat jej za třírozměrný a nezávislý na orientaci našeho těla. O zdánlivě pevném tělese také víme, že se skládá z atomů a je tedy vlastně silně porézní.

         Tento rozpor mezi světem moderní vědy a přirozeným světem, v němž žijeme, pokládal Husserl za jednu z příčin „krize moderní vědy“, protože jí věda ztrácí ze zřetele podstatné rysy lidského světa, jako jsou vztahy, účel a smysl. I když věda musí z metodických důvodů radikálně zjednodušovat, vědci sami stále žijí v jednom společném přirozeném světě a nesmějí na to zapomenout. Téma přirozeného světa originálně zpracoval Jan Patočka.

         Heideggerova fenomenologie: Martin Heidegger, nejvýznamnější z Husserlových žáků a jeho asistent, který se za nechvalně známých okolností stal jeho nástupcem, navázal na Husserlovu analýzu časového vědomí. V řadě věcí se však od svého učitele odchýlil a vydal se jinou cestou. Co mu na Husserlově postupu vadilo?

         Rozchod s Husserlem: Husserl předně převzal descartovské a kantovské schéma „subjekt – objekt“, které ovšem svým fenomenologickým přístupem zároveň zpochybnil: fenomén není ani objektivní, ani subjektivní, neboť se odehrává v souhře, v setkání „subjektu“ s „objektem“ a oba se na něm podstatně podílejí. Tradiční oddělení subjektu a objektu přitom vyvolává zbytečné otázky po „skutečnosti“ předmětu, ačkoliv „skutečný“ ve smyslu originální danosti může být pouze fenomén.

         Za druhé se Husserlova analýza soustředila jen na pozorující, teoretický přístup člověka ke světu, ačkoliv člověk „zprvu a nejčastěji“ není pouhý pozorovatel, ale sleduje nějaké cíle a žije tedy „činně“. Právě intence – zaměřenost na předmět - svědčí o tom, že poznání skutečnosti má pro nás obvykle praktický význam, že nám i v poznávání především o něco jde. I tento rys se na utváření fenoménu podstatně podílí a bez něho nedává fenomén valný smysl.

         Za třetí se Heidegger rozhodl obnovit dávnou otázku po „bytí“ jako takovém, kterou podle něho západní metafyzika zapomněla a nahradila pouhým zkoumáním různých jsoucen. Sloveso „být“ tak ztratilo význam a mohlo se i v jazyce stát pouhou „sponou“. Toto závažné rozhodnutí ovšem znamenalo rozchod s Husserlem, pro něhož Heideggerova ontologie – otázka po bytí – stála v přímém protikladu k programu fenomenologie. Právě otázkám po bytí a po věcech o sobě se fenomenologie chtěla vyhnout.

         Bytí a čas: Heideggerova metoda přesto zůstává fenomenologická: je to nesmírně pečlivá, podrobná analýza „pobytu“ (německy Dasein), lidské existence na světě. V tomto rozboru se předně ukáže nezrušitelná vazba pobytu k jeho světu. Člověk je vždycky někde a je tak přirozeným středem svého vlastního světa, prostorového „okolo“. V německém da-sein (pobývat, vést svůj život) je tento vztah k nějakému „zde“ výslovně vyjádřen. Na světě není sám, nýbrž s jinými lidmi, s nimiž vytváří jakýsi společný postoj a mínění, neosobní a neurčité „ono se“ (das Man).

         Pobyt a starost: Nezaujatý postoj pozorovatele, neúčastný odstup, s nímž filosofie dosud téměř výhradně pracovala, sice charakterizuje vědce, je však v lidském existování zcela výjimečnou, krajní možností mezi mnoha jinými „rozpoloženími“. Jako příklad Heidegger analyzuje strach a úzkost. Pro člověka je však podstatné, že světu, v němž žije, vždy už nějak rozumí a vykládá si jej pro své potřeby. Prostředím i prostředkem tohoto porozumění je především řeč a jazyk, kterým člověk svět „odmyká“ a získává si k němu přístup.

         „Pobyt“ či existování ale především charakterizuje, že mu na jeho bytí záleží, že mu o toto bytí vždycky jde. Heidegger proto samu povahu pobytu charakterizuje jako „starost“ či „péči“ (německy die Sorge), která je původně starostí o toto bytí samo, z povahy věci se však nejčastěji projevuje jako nezbytné každodenní „obstarávání“ potřeb k životu. Pobyt jakožto starost (péče) musí jednat a právě zde vystupuje fenomén „časovosti“: nouze naléhá a člověk musí svůj život nějak vést.

         Časovost: Tak se ukazuje, že „původní“ čas není jen nějaký parametr čili souřadnice, ale sama látka existování, vedení života. Z tohoto naléhavého, dramatického časování pobytu z přítomnosti do dvou velmi odlišných „extází“ budoucího a minulého - jak o něm svědčí například gramatické „časy“ jazyka – vzniká původní lidský čas. Teprve ve společenství, z potřeby synchronizovat se s druhými, sjednávat si schůzky a podobně, mohl vyrůst obecný a společný „veřejný“ čas kalendáře a hodin.

         Původní čas je tedy časem pobytu, jak to ostatně vyjadřují i běžné výroky typu „nemám čas“. „Nemám na něco čas“ znamená, že se mi to nevejde do života, banálně řečeno, nenajdu na to místo ve svém diáři. Tak se pobyt setkává se svou konečností, s omezeností svého smrtelného života. Pokud se odváží podívat na svůj život v celku, uvidí jej jako „bytí k smrti“. Proto se člověk tomuto pohledu vyhýbá a hledá nějaké pohodlnější, snazší, ale tím také „neautentické“ životní polohy. Nejčastější je únik do obstarávání, zvědavosti a povrchních „řečí“ (das Gerede), únik před sebou samým do povrchního společenství, kde nemusí být sám sebou a může se skrýt za neurčitým „ono se“.

         Jen výjimečně – například v úzkosti nebo z popudu „mlčenlivého hlasu svědomí“ – tyto únikové možnosti mizí a člověk se ocitá tváří v tvář svému bytí jako takovému. Tak se mu ukazuje jiná, nesnadná a nepříjemná možnost „autentického bytí“, kterou Heidegger nazývá „možností být vcelku“ (Ganz-seion-koennen). To znamená „odhodlaně“ přijmout svůj pobyt jako bytí k smrti a jednat podle toho.

         Bytí a čas je obtížná, ale velice hluboká kniha, která měla značný úspěch a znamenala ve fenomenologii jistý zlom. Zařadila se mezi klasické spisy a každá další fenomenologie se s ní musí nějak vyrovnat. Heidegger opustil Husserlovu snahu o vybudování pevného základu teorie poznání, na níž by se daly založit empirické vědy, a obrátil se k otázkám lidské existence. Na tento obrat navázal velmi vlivný „existencialismus“, ale také řada fenomenologických pokračovatelů a kritiků.

         Základní myšlenku, jež byla i Husserlovým východiskem u Bolzana, je, že logika je nezávislá na psychologii. Logické zákony nejsou identické s procesy v myslícím vědomí. Jsou to pravdy nezávislé na čase a prostoru, věty o sobě. A právě na tyto ideální podstaty se orientuje fenomenologie. Je filosofií podstaty (jak již napovídá jméno „fenomenologie“) a tyto podstaty se snaží uchopit přímo prostřednictvím „zření podstaty“ (eidetického názoru).

         Logiku nelze založit empiricky ani psychologicky. (To je tvrzení namířené především proti tzv. psychologismu, myšlenkovému směru, který hrozil filosofickou problematiku převést do psychologie, neboť realitu v zásadě přiznával pouze psychičnu, počitkům). Logika nemá vůbec nic společného s psychickými akty myšlení, souzení atd. Není ani souborem (normativních) pravidel předepisujících, jak máme myslet. Věty logiky se netýkají toho, co být má, nýbrž toho, co je. Například věta sporu „A“ nemůže být současně „ne-A“ v témže smyslu neznamená, že o subjektu by se nemohly vypovídat současně dva odporujícím si predikáty nebo že by se nenechaly současně vypovídat dvě odporující si věty (toto je totiž docela možné). A neznamená ani, že bychom něco takového neměli vypovídat. Nýbrž znamená, že obě výpovědi nemohou být současně (objektivně) pravdivé.

         Tato věta je zcela nezávislá na psychických jevech, ani nepředpokládá existenci těchto jevů, netýká se myšlení, souzení atd., nýbrž něčeho objektivního. Existuje proto vlastní oblast logiky, oblast významu. Význam výpovědi je proto to, co chápeme, když výpovědi rozumíme, co se v ní vyjadřuje, co je v ní intendováno, není identický s obsahem příslušného individuálního vědomí. Je to něco obecného, ideálního, předmět, podstata, která je mimo toto vědomí. Možnost porozumět výpovědi, kterou pronáší někdo jiný, je dána tím, že oba jsou v aktu vědomí zaměřeni na cosi identické, co existuje nezávisle na tomto aktu. Nauka o jazykovém výrazu a vůbec jazyk a jeho struktura v této souvislosti mají svou důležitost.

         Podle Husserla Descartes pochyboval o všech předmětech, ale nikoli o bytí světa a jeho „já“, uchráněné před pochybností, bylo cosi uvnitř světa, res cogitans. Descartovu pochybnost je nutno ještě prohloubit a s pomocí „fenomenologické redukce“ předem vyřadit i víru v bytí světa. Zbývá čisté vědomí a jeho „mínění světa“. Všechno, co vědomě intendujeme - v názoru, zkušenosti, představě, myšlení, hodnocení – nazývá Husserl „fenoménem“, a proto také se věda o tomto vědomí nazývá „fenomenologie“. Teprve díky „redukci“ se filosofické myšlení podle Husserla zmocňuje onoho vědomí, v němž se buduje či konstituuje celý horizont světa a smysl všech vědomých předmětů a které leží za „vědomím“ či „společenským vědomím“ psychologie a sociologie. Toto vědomí je tvořivým pramenem všeho jevícího se jsoucna. Husserl jednak se zabýval vztahem fenomenologie k positivním vědám a ve svých Ideích položil základy nové filosofie. Jeho předností byla mikroskopická přesnost pozorování a analýzy a intelektuální poctivost. Husserlova fenomenologie značí vědění o podstatě čistého vědomí; jde tu o přímý postřeh bytnosti ve zjevech. Čiře psychologické vysvětlování jevů falšuje smysl a povahu logických zákonů, proto při každém poznání je nutno rozlišovat psychologický akt poznávací a logický vztah pojmů. Proto odděluje Husserl psychologii jako vědu o zkušenostním vědomí od fenomenologie, jež chce proniknout k bytnosti toho, co je nám dáno nebo může být dáno jako skutečnost. Chceme-li proniknout k bytnosti věcí, musíme ovšem postupovat jinak, nežli když konstatujeme zkušenostní realitu, musíme užít podle učení Husserlovay metody fenomenologické.

 

 

         Abychom pochopili podstatu a smysl fenomenologie jakožto moderní vědy, vytvořené Husserlem, je asi třeba opakovat poslední slova zde uvedená. Husserlova fenomenologie značí vědění o podstatě čistého vědomí; jde tu o přímý postřeh bytnosti ve zjevech. Proto odděluje Husserl psychologii jako vědu o zkušenostním vědomí od fenomenologie, jež chce proniknout k bytnosti toho, co je nám dáno nebo může být dáno jako skutečnost. Chceme-li proniknout k bytnosti věci, musíme ovšem postupovat jinak, nežli když konstatujeme zkušenostní realitu, musíme užít učení Husserlovy metody fenomenologické. Tato slova jsou asi nejpřesnějším vyjádřením podstaty této nové vědy.

         Slovo „bytnost“ panovalo v době středověku a začátkem novověku a mělo svůj přesný a vyhraněný obsah, dnes již propadající do zapomnění. Dnes bývá nahrazováno pojmy „bytí“, „podstata“, „substance“, které je však přesně nevystihují svým významem. Aristotelova jsoucna a jeho obsahy metafyziky, jeho forma a materie, tvar a látka, měly svůj pevný obsah. Totéž možno říci i o středověké scholastice. S realitou bytnosti se potýkal i nominalismus svými reálnými jednotlivostmi a nereálnými universáliemi. Pojem bytnost přetrval celá staletí. Došlo však k uvedeným změnám obsahu filosofie a najednou ve filosofických otázkách času prostoru a v nepoznatelnosti věci „o sobě“ nám starý pevný pojem „bytnosti“ přestal mít svůj význam. Nové filosofické skutečnosti bylo třeba podřadit nějakému novému pojetí „bytnost“ a to si vzala právě za úkol nová věda fenomenologie. Hledat bytnost pro nikoli jednotlivé a reálné jsoucno, nýbrž sice pro nepoznatelné jsoucno, ale v jeho podobu v jevu. Je třeba nalézt nějakou novou oporu pro vysvětlení a pochopení jevu.

         Husserl uvádí, jako tvůrce tzv. „přirozeného světa,“ že v tomto přirozeném světě se denně pohybujeme a zcela jej přijímáme, třebaže jsme si vědomi toho, že slunce „nevychází“ a „nezapadá“, jak to denně pozorujeme na obloze a že v geometricky trojrozměrném světě neexistuje být nahoře či dole, vpravo či vlevo, vpředu nebo vzadu a že také pevné těleso není zdánlivě tak koherentní, nýbrž porézní. Tento rozdíl mezi přirozeným světem a vědecky podloženým se od sebe liší. Poněvadž však tato skutečnost je nám známa, pročítáme takovýto text neodpovídající reálné skutečnosti bez jakéhokoli zpochybnění. Při čtení tohoto textu jsem jej také tak pojímal. Až mne pak překvapila souvislost s principem sporu, kde se praví, že zásada sporu nám nebrání hovořit o subjektu něco, co není pravdivé a že bychom ani v řeči neměli takováto slova pronést, nýbrž princip sporu praví jen, že taková věta popírá pravdu. Tento úsudek vyslovil Husserl, někdo, kdo je autorem „přirozeného světa“, kdo tento přirozený svět promítl do své vědy, kdo si přeje, abychom i my se přimkli k pochopení tohoto přirozeného světa a učinili si z něho své východisko myšlení. Přirozený svět je přece oblast, kde také musí být respektována pravda, kam bychom došli, kdyby naše řeč odporovala pravdě a skutečnosti? Co když celá Hussserlova nová filosofie je vybudována na takovémto pojetí „přirozeného světa“, co když vztahy lidstva budou ovlivněny ve smyslu nového přirozeného světa, co když bude připuštěna jakákoliv nepravda a lež? Nevím, neznám podrobně Husserlovu vědu. Spekuluji jen nad některými slovy tohoto autora fenomenologie.

         Pojďme však dále. Plně souhlasím s tím, že Husserl odmítá tak kategoricky psychologii a vylučuje, že by měla nějaký vztah k fenomenologii. Fenomenologie se uskutečňuje v oblasti čistého vědomí se svou zkušeností a svými počitky, sférou empirie, je jinou oblastí než poznávací činnost poznatků psychologické vědy. Fenomenologie a psychologie nemají po této stránce nic společného.

         Husserl sice zprvu převzal tradiční rozlišování „subjekt“ a „objekt“, avšak ve své fenomenologii je zpochybnil tím, že se obě komponenty ztotožnily a spolupodílejí se na tvorbě předmětu, jímž je fenomén. Nezapomeňme, že Husserl převzal učení Kantovo o času a prostoru jakožto formě lidského nazírání a nikoli realitě času a prostoru ve věci.

         Přijímáme i Heideggerovo uznání pobytu na zemi, strachu, úzkosti a péče, chápeme i jeho odkaz na lidský „pobyt k smrti a jeho lidské důsledky“. Jsme si vědomi toho, že fenomenologie je ve svém vývinu a bude v něm ještě dlouho pokračovat. Přesto však pociťujeme určitou lítost nad tím, že lidstvo opustilo svého Aristotela, ontologii a scholastickou filosofii a metodu ke své škodě a že se pohybuje a bude pohybovat po četných a neznámých cestách moderních filosofií, které nás odvádějí od myšlení metafyzického, transcendentního, od celostního uvažování o přirozené antropologii, a na křesťanský pohled sub specie aeternitatis.

Josef Plocek