Vědy, které se zajímají o specifické události a jejich vysvětlení, můžeme na rozdíl od věd zobecňujících nazvat vědami historickými. Tento pohled na dějiny objasňuje, proč tolik badatelů na poli historie a jejich metod trvá na tom, že je zajímá specifická událost a nikoli nějaké univerzální zákony. Z našeho hlediska totiž nemohou existovat žádné historické zákony. Zobecnění náleží prostě do jiné oblasti zájmu, kterou je třeba ostře odlišit od zájmu o specifické události a jejich kauzální vysvětlení, což je věcí historie. Ti, které zajímají zákony, se musí obrátit k zobecňujícím vědám (např. k sociologii). Náš pohled rovněž objasňuje, proč byla historie často popisována jako „události minulosti, jak se skutečně staly“. Tento popis docela dobře označuje specifický zájem historiků, který je protikladný zájmům badatelů v oblasti zobecňujících věd, i když proti tomu budeme muset vznést určité námitky. Náš pohled také vysvětluje, proč se v historii potýkáme s problémem „nekonečnosti předmětu“, mnohem více než v zobecňujících vědách. Teorie univerzálních zákonů v oblasti zobecňujících věd totiž zavádějí jak jednotu, tak „hledisko“; dávají každé zobecňující vědě její problém, její ohniska zájmu výzkumu, logických konstrukcí a prezentace. V historii však nemáme žádné takové sjednocující teorie; nebo spíše považujeme množství triviálních univerzálních zákonů za samozřejmé; prakticky se o ně nezajímáme a jsou zcela nezpůsobilé k tomu, aby daly tématu řád. Vidíme tedy, že univerzální zákony, které historické vysvětlení užívá, neposkytují žádný výběrový nebo jednotící princip, žádné „hledisko“ pro historii. V historii totiž jsou fakta, jež máme k dispozici, často značně omezená a nelze je opakovat nebo doplňovat podle naší vůle. Fakta byla shromážděna v souladu s předem uváženým hlediskem; takzvané historické „prameny“ zaznamenávají pouze ty fakty, které se jeví dostatečně zajímavé k zaznamenávání; z toho důvodu prameny často obsahují pouze takové fakty, které zapadají do předem uvážené teorie. A pokud nejsou k dispozici žádná další fakta, často není možné testovat tuto teorii ani nějakou jinou teorii následnou. Takové historické teorie, které nelze testovat, je pak možné oprávněně vinit z toho, že se pohybují v kruhu v tom smyslu, v jakém byly vědecké teorie obviňovány nespravedlivě. Budu takové historické teorie nazývat obecnými interpretacemi v protikladu k teoriím vědeckým. Interpretace jsou důležité, neboť představují hledisko. Viděli jsme však, že hledisko je vždy nezbytné a že v historii lze jen zřídka najít teorii, kterou by bylo možno testovat, a která by měla tudíž vědecký charakter. Historikové často nevidí žádnou jinou interpretaci, která by se s fakty shodovala tak dobře jako ta jejich vlastní. To ovšem neznamená, že všechny interpretace jsou stejně hodnotné. Zaprvé vždy existují interpretace, které se ve skutečnosti neshodují s přijatými záznamy; zadruhé existují některé interpretace, které potřebují řadu více či méně věrohodných pomocných hypotéz, jestliže se mají vyhnout falsifikaci na základě záznamů; zatřetí existují některé interpretace, které nejsou schopny spojit řadu faktů, které jiná interpretace spojit dokáže a potud se může „vysvětlit“. Dokonce i v oblasti historické interpretace se tedy můžeme setkat se značným pokrokem. Navíc mohou existovat všemožné druhy mezistupňů mezi více nebo méně univerzálním „hlediskem“ a oněmi specifickými a jednotlivými hypotézami zmíněnými výše, které hrají ve vysvětlení historických událostí spíše roli hypothetických původních podmínek nežli univerzálních zákonů. Lze je často dost dobře testovat, a tudíž jsou porovnatelné s vědeckými teoriemi. Avšak některé z těchto specifických hypotéz se velmi podobají oněm univerzálním kvaziteoriím, které jsem nazval interpretacemi a mohou být tedy s nimi zařazeny do stejné třídy jako „specifické interpretace“.

Uvedl jsem dříve, že interpretace mohou být neslučitelné: pokud je však budeme považovat za pouhé krystalizace hledisek, pak neslučitelné nebudou. Protože totiž každá generace má své vlastní obtíže a problémy a tudíž své vlastní zájmy a svá vlastní hlediska, vyplývá z toho, že každá generace má právo pohlížet na dějiny a interpretovat je svým vlastním způsobem, který doplňuje interpretace generací předcházejících. Hlavní věcí je být si vědom svého hlediska a být kritický, tj. vyhnout se, nakolik to jen bude možné, neuvědomělé a tudíž nekritické závislosti při prezentaci faktů. V každém jiném směru musí interpretace mluvit sama za sebe a její hodnota bude spočívat v její plodnosti, v její schopnosti osvětlit problémy doby. Shrnuji: Nemůže existovat žádná historie „minulosti, tak jak se skutečně stala“; mohou existovat pouze historické interpretace a žádná z nich není konečná; každá generace má právo si rozvrhnout svou vlastní. Nejenže má právo rozvrhnout si svou vlastní interpretaci, má svým způsobem i povinnost tak učinit; neboť existuje opravdu naléhavá potřeba dostat odpověď. Tato potřeba, pokud není uspokojena racionálními a férovými prostředky, vede k historickým interpretacím. Ale jsem oprávněn odpírat historicistovi právo na interpretaci historie jeho vlastním způsobem? Cožpak jsem právě neprohlásil, že toto právo má kdokoli? Na tuto otázku odpovídám tak, že historicistické interpretace jsou zvláštního druhu. Historicista neuznává, že to jsme my, kdo vybírá a řadí historická fakta, ale historicista věří, že „sama historie“ nebo „historie lidstva“ určuje svými vnitřními zákony nás samé, naše problémy, naši budoucnost a dokonce naše hledisko. Namísto toho, aby historicista uznal, že by historická interpretace měla uspokojit potřebu, jež vyrůstá z praktických problémů a rozhodnutí, jež před námi stojí, věří, že v naší touze po historické interpretaci nachází svůj výraz hluboká intuice, že přemýšlením nad historií můžeme odhalit tajemství, podstatu lidského údělu. „Dějiny v tom smyslu, jak o nich lidé hovoří, prostě neexistují; a to je přinejmenším jeden důvod toho, proč tvrdím, že nemají žádný smysl. Proč začala většina lidí užívat výraz „dějiny“? (Míním dějiny v tom smyslu, jak říkáme o knize, že je o dějinách Evropy – nikoliv v tom smyslu, jak říkáme, že tato kniha je historie Evropy.) Učí se o ní ve školách a na universitě. Hovoří se o dějinách lidstva, ale to, co tím míní a co se učili ve škole, jsou dějiny politické moci. Neexistují dějiny lidstva, existuje pouze nekonečné množství dějin všech aspektů lidského života. A jedním z nich jsou dějiny politické moci. Ty jsou povýšeny na dějiny světa. Dějiny politické moci nejsou ničím jiným než dějinami mezinárodního zločinu a masového vraždění (včetně, pravda, několika pokusů toto vraždění a zločiny zastavit). Tyto dějiny se vyučují ve školách a někteří z největších zločinců jsou velebeni jako hrdinové. Ale neexistuje skutečně něco jako univerzální dějiny ve smyslu konkrétních dějin lidstva? Žádné existovat nemohou. Konkrétní dějiny lidstva, kdyby nějaké existovaly, by musely být dějinami všech lidí. Musely by to být dějiny všech lidských nadějí, zápasů a utrpení. Žádný člověk totiž není důležitější než nějaký jiný člověk. Je zřejmé, že takové konkrétní dějiny sepsat nelze. Musíme abstrahovat, opomíjet, vybírat. Tak však dojdeme k mnoha dějinám; a mezi nimi k oněm dějinám mezinárodního zločinu a masového vraždění, které se inzerují jako dějiny lidstva. Proč však byly vybrány právě dějiny moci a ne např. dějiny náboženství nebo poezie? Existuje několik důvodů. Jedním je, že moc ovlivňuje nás všechny a poezie oslovuje pouze někoho. Jiný důvod je, že lidé inklinují k tomu moc uctívat. Nemůže však být pochyb o tom, že uctívání moci je jeden z nejhorších druhů lidského modlářství, pozůstatek z doby klece, doby lidského otročení. Vím, že se tyto názory setkají s rozhodným odporem z mnoha stran, včetně některých apologetů křesťanství; neboť ačkoli v Novém zákoně stěží nalezneme něco, co by takové učení podporovalo, často se považuje za součást křesťanského dogmatu, že Bůh zjevuje sebe v dějinách; že dějiny mají smysl; a že tímto smyslem je božský záměr. Historicismus se tak pokládá za nezbytný prvek náboženství. S tím však nesouhlasím. Tvrdím, že takový názor je čisté modlářství a pověra, a to nejen z hlediska racionalisty nebo humanisty. Ale z hlediska křesťanství samého. Co se skrývá za tímto theistickým historicismem? Jediným racionálním, a právě tak křesťanským postojem dokonce i k dějinám svobody je, že jsme za tyto dějiny sami zodpovědní se svým životem a že nás může soudit jenom naše svědomí a ne světský úspěch. Teorie, že Bůh zjevuje Sebe a svůj soud v dějinách, je k nerozeznání od teorie, že konečným soudcem a ospravedlněním našeho jednání je světský úspěch; dospívá tak k témuž, k čemu učení, podle něhož dějiny budou soudcem, tj. budoucí moc je právo; to je totéž, co jsem nazval „morální futurismus“. Život zapomenutého, neznámého jednotlivce; jeho trápení a radosti, jeho utrpení a smrt, to je skutečný obsah lidské zkušenosti po staletí. Jeden z našich nejhorších instinktů, modlářské uctívání moci a úspěchu, dovedl nás k tomu, že věříme, že tato jistota je skutečná. Theolog Barth charakterizuje „neoprotestantské učení o zjevování Boha v dějinách“ jako „nepřípustné“ a jako neoprávněné zasahování do „královského úřadu Krista“. Z křesťanského hlediska je to však nejen domýšlivost, která se za těmito pokusy skrývá; to přesněji řečeno je protikřesťanský postoj. Neboť křesťanství, pokud vůbec něco, učí, že světský úspěch není rozhodující. Ti, kteří tvrdí, že dějiny úspěchu křesťanského učení vyjevují boží vůli, by se měli tázat sami sebe, zda byl tento úspěch skutečným úspěchem ducha křesťanství; a zda tento duch netriumfoval v době, kdy byla církev pronásledována, více než v době, kdy církev triumfovala. Která církev ztělesňuje toho ducha ryzejším způsobem: církev mučedníků nebo vítězná církev inkvizice? Zdá se, že existuje mnoho těch, kteří by většinu toho připustili, když trvají na tom, že poselství křesťanství se obrací k těm pokorným, ale kteří stále věří, že toto poselství je poselstvím historicismu. Historicismus, který nahrazuje naději jistotou, musí vést k morálnímu futurismu. A určitě je možné kombinovat postoj krajní opatrnosti a dokonce opovržení vůči světskému úspěchu ve smyslu moci, slávy a bohatství s postojem člověka, který se snaží dělat na světě to nejlepší, čeho je schopen a snaží se tak rozšířit cíle, pro které se rozhodl se zřejmým úmyslem úspěšně je provést; nikoli kvůli úspěchu nebo kvůli ospravedlnění dějinami, ale kvůli těmto cílům samotným.

Tvrdím, že dějiny nemají žádný smysl. Toto tvrzení však neznamená, že jediné, co můžeme dělat, je hledět užasle na dějiny politické moci nebo na ně pohlížet jako na krutý žert. Můžeme je totiž interpretovat s ohledem na ty problémy mocenské politiky, o jejichž řešení se z našeho rozhodnutí pokoušíme dnes. Můžeme interpretovat dějiny mocenské politiky z hlediska našeho boje za otevřenou společnost, za vládu rozumu, za spravedlnost, svobodu, rovnost a kontrolu mezinárodního zločinu. Třebaže dějiny nemají cíle, můžeme jim tyto cíle dodat; a přestože dějiny nemají žádný smysl, můžeme jim smysl dát. Jsme to my, kdo dává účel a smysl přírodě a dějinám. Lidé si nejsou rovni – ale můžeme se rozhodnout bojovat za rovná práva. Lidské instituce, jako např. stát, nejsou racionální, ale můžeme se rozhodnout, že budeme bojovat za to, abychom je učinili racionálnější.

My sami a náš běžný jazyk jsou celkem vzato spíše emocionální než racionální; ale můžeme se pokusit být trochu racionálnější a můžeme sami sebe cvičit v tom, abychom používali svůj jazyk nikoli jako nástroj sebevyjádření (jak by řekli naši romantičtí vychovatelé), ale jako nástroj racionální komunikace. Konečně můžeme totéž říci o „smyslu života“. Je na nás rozhodnout se, co bude naším životním účelem, co bude určovat naše cíle. Domnívám se, že tento dualismus faktů a rozhodnutí je zásadní. Fakta jako taková nemají žádný smysl; získat jej mohou jen prostřednictvím našich rozhodnutí. Historicismus je jen jeden z mnoha pokusů, jak tento dualismus překonat; zrodil se ze strachu, neboť se obává uvědomění si toho, že my sami neseme konečnou odpovědnost dokonce i za měřítka, která si zvolíme. Ale takový pokus podle mého představuje právě to, co obvykle označujeme za pověru. Tvrdím, že historicismus je nejen racionálně neudržitelný, ale také že odporuje každému náboženství, které učí, že svědomí je důležité. Takové náboženství se musí totiž shodovat s racionalistickým postojem k dějinám ve svém důrazu na naši nejvyšší zodpovědnost za své jednání a jeho dopady na běh dějin. Pravda je, že naději potřebujeme; jednat a žít bez naděje je nad naše síly. Ale nepotřebujeme více a ani nesmíme dostat více. Nepotřebujeme jistotu. Obzvláště náboženství by nemělo být náhražkou za sny a přání; nemělo by se podobat držbě losu do loterie nebo získání pojistky v pojišťovně. Historicistický prvek v náboženství je prvek modlářství a pověry. Důraz kladený na dualismus faktů a rozhodnutí určuje také náš postoj k „takovým idejím jako pokrok“. Domníváme-li se, že dějiny kráčí vpřed, pak děláme tutéž chybu jako ti, kteří věří, že dějiny mají smysl, který je možné v nich odhalit, a není potřeba jim ho dávat. Neboť jít vpřed znamená pohybovat se směrem k nějakému cíli, směrem k cíli, který existuje pro nás, lidské bytosti. „Dějiny“ to dělat nemohou; pouze my, jednotliví lidé to můžeme činit; můžeme to činit obhajobou a posilováním těch demokratických institucí, na nichž jsou svoboda a s ní pokrok závislé. A uděláme to mnohem lépe, pokud si plně uvědomíme skutečnost, že pokrok je naše záležitost, záležitost naší všímavosti, našeho snažení, zřetelného pojetí našich cílů a realismu jejich volby. Namísto toho, abychom pózovali jako proroci, musíme se stát tvůrci svého osudu. Musíme se naučit dělat věci, jak nejlépe můžeme a hledat vlastní chyby. Pak se vzdáme myšlenky, že dějiny moci budou naším soudcem, když se přestaneme trápit tím, zda nám dějiny jednou dají za pravdu nebo ne.

 

 

Popper definuje historicismus jako sociální, politickou a morální (spíše řečeno nemorální) filosofii, která měla vliv na myšlení od počátku naší civilizace. Podle něho je stěží možné komentovat dějiny historicismu, aniž bychom se nezabývali základními problémy společnosti, politiky a morálky. Popper uvádí, že historicismus vychází z tvrzení, že může předvídat budoucnost. Avšak výsledky takovéhoto přístupu k vědám jsou slabé. Historicismus sám si můžeme snadno znázornit v židovském učení a přesvědčení o vyvoleném národu, který představuje jednu z podob historicismu. Toto učení se pokouší vyložit dějiny pomocí theistické interpretace, ve které Bůh vstoupil do dějin světa a projevil svou vůli, aby židovský národ se stal trvalým dědicem Země. Popper považuje toto učení za výplod kmenové podoby života ve společnosti. Kmenová vláda ovládala nejstarší dějiny světa, byla to vláda jakési přímé demokracie v našem smyslu, kdy kmen ve svém rozhodování ovládal všechny osoby k němu přináležející, které do tohoto kmene náležely, bez něhož žádná osoba nebyla prakticky ničím, ve všem se podřizovala kmeni a jeho vládě, kde jednotlivec nic neznamenal a zplna přináležel ke kmenové skupině. Tento extrémní důraz na existenci kmene je prvkem, který najdeme v mnoha podobách historických teorií. Podobný příklad kmenového společenství a lidské závislosti na něm můžeme nacházet v prvku kolektivismu, tj. ve zdůraznění významu nějaké skupiny nebo kolektivu, např. třídy, bez něhož jednotlivec není ničím. Tak hlavní rysy historicismu nacházíme ve filosofii nacistického rasismu a Marxovy teorie dějin. Pro rasismus vyvolená rasa nahrazuje vyvolený národ, pro Marxe je vyvolená třída nástrojem k vytvoření beztřídní společnosti a třídou proletariátu jakožto dědicem Země.

Podle Poppera prvním Řekem, který uvedl výraznější historické učení, byl Hesiodos. Je autorem myšlenky obecného směřování historického vývoje. Různé historicistické ideje prvních řeckých filosofů vyvrcholily Platónem, jehož pokus o interpretaci dějin a života ve společnosti u řeckých kmenů a zvláště Athéňanů načrtl velkolepý obraz světa. Ve svém historicismu byl Platón ovlivněn Hesiodem, zvláště Hérakleitem, který objevil myšlenku změny. („Vše plyne, nelze vstoupit dvakrát do jedné řeky“.) Hérakleitova filosofie klade přílišný důraz na změnu, spojený s komplementární vírou v neúprosný a nezměnitelný zákon osudu. Spolu s historicistickou ideou neúprosného osudu se často setkáváme s mystickým prvkem.

Popper objasňuje historicismus tak, že jej staví do protikladu k postoji sociálního inženýrství, kterýžto pojem také sám vymezil. Podle Poppera sociální inženýr si vůbec neklade otázku na historické tendence nebo osud člověka. Vychází z toho, že člověk je sám pánem svého osudu, že sleduje nějaké své cíle a že takto ovlivňuje a mění své cíle a historii celého lidstva, stejně jako lidstvo měnilo tvářnost země. Sociální inženýr si nemyslí, že tyto cíle nám vnucuje naše historické prostředí nebo nějaké historické trendy. Vychází z toho, že jsme si je vytvořili a zvolili sami, stejně jako sami vytváříme nové myšlenky, díla a veškeré věci. Jestliže historicista je přesvědčen o tom, že skutečně uvážený politický čin vyžaduje, abychom nejdříve určili budoucí chod dějin, sociální inženýr věří, že vědecký základ politiky sestává z věcných informací, které jsou pro nás nezbytné ke konstrukci a změně institucí společnosti, které mají být v souladu s našimi cíli a přáními. Takto nám má věda sdělit, co máme činit, abychom se vyvarovali krizí, abychom mohli rovnoměrně rozdělit bohatství. Popper v tomto smyslu uvádí, že sociální inženýr považuje něco jako sociální technologii za vědecký základ politiky, naproti tomu historicista chápe sociální technologii jako vědu o nezměnitelných historických tendencích. Tento protiklad je pochopitelnější, když podle Poppera budeme o postojích historicisty a sociálního inženýra uvažovat z hlediska institucí společnosti, jako jsou např. pojišťovna a policie. Historicista pohlíží na instituce společnosti ze vzhledu jejich dějin, jejich původu, vývoje a významu. Bude možná trvat na tom, že vznikly v důsledku pro přítomnost a budoucnost, v důsledku nějakého určitého plánu a projektu a při sledování určitých cílů, lidských či božských. Možná bude tvrdit, že nemají sloužit žádným jasně koncipovaným cílům, že však tento charakter již ztratily. Naproti tomu sociální inženýr nebude přihlížet k původu institucí nebo k úmyslům jejich zakladatelů, i když může vycházet ze stanoviska, že pouze menšina těchto společných institucí byla původně plánována, zatímco velká většina prostě „vyrostla“ jako neplánovaný výsledek lidské činnosti. Na příkladu pojišťovny sociální inženýr si nebude všímat otázky, zda u pojištění jde o výdělečnou činnost nebo o historické poslání sledující službu obecnému prospěchu, nýbrž bude brát zřetel na to, jak pojišťovnu řešit, aby byla co nejvýhodněji prospěšná lidstvu, aby zvýšila zisky, a navrhne řešení v tom smyslu. Zatímco historicista považuje policii za nástroj třídní nadvlády a útlaku, sociální inženýr v ní spatřuje nástroj na ochranu svobody a bezpečnosti. Jestliže v obecném smyslu sociální inženýr a technik přistupuje zcela racionálně k institucím jako k prostředkům sloužícím určitým cílům a uvažuje především o jejich vhodnosti, efektivnosti a jednoduchosti, historicista klade důraz na jejich původ a osud, na to, zda konají svou „skutečnou roli“ v dějinném vývoji, např. by je hodnotil jako důsledek „Boží vůle“, „vůle Osudu“ nebo jako „službu důležitým historickým trendům“. Ale naopak se nám snad může jednoho dne zdařit dostat

moc pod kontrolu. Tímto způsobem můžeme vposledku naopak dějiny ospravedlnit. Nějaké spravedlnosti totiž dějiny naléhavě potřebují. Potud Popper.

 

Shrnutí závěru.

 

Ad věrnost pravdě historických věd: Je velký rozdíl mezi obecnými vědami a historickými vědami, případně naukami sledujícími poznáni nějaké jednotlivé, speciální události, k níž došlo v určitém čase a na určitém místě. Zatímco obecná věda spěje k poznání pravdy, stavu trvalého, jasně prokazatelného, testovatelného a falsifikovatelného, ústícího do přijetí jistého zákona, opřeného o jasná a prokazatelná fakta a hlediska, historické vědy a podobně i nauky zkoumající určitou speciální událost rys této obecnosti a pravdy postrádají a nemohou si ho přivlastňovat a dovolávat se ho. Nemohou zobecnit onu jednotlivou událost, opřít ji o spojující hledisko historické, opatřit průkazné prameny, nesporná fakta a věrohodné interpretace, odstranit pochybná a matoucí fakta a doplnit je důvěryhodnými pomocnými hypotézami

Vyjděme z konkrétních příkladů. Exaktní geometrická věda dospěla k poznání, že součet úhlů v trojúhelníku činí 180° a dokazuje to nezvratně a prokazatelně jako trvalý pravdivý obecný zákon pojatný vždy a všude. Naproti tomu historická věda chce prokázat skutečnost, že tehdy a tehdy na den sv. Rufa byl poražen na Moravském poli král Přemysl Otakar II.. Šlo o jednorázovou skutečnost, neopakovatelnou, netestovatelnou, fakticky plně nedoloženou, tvrzenou různými interprety a opřenou o nepřesvědčivé a nedostatečné tvrzení neznámých dávných svědků, skutečnost, která postrádá také jednotící historické hledisko. Není divu, že Popper za tohoto stavu odmítá hovořit o pravdě skutečnosti historického charakteru a řadí ji jen mezi „věrné reprodukce“. Nelze než mu dát plně za pravdu.

Popper má plně pravdu, když hovoří o tom, že o jednotlivých historických událostech existuje mnoho různých interpretací a na tyto informace mají všichni lidé plné právo. Ale právo na jednotlivé interpretace mají právo i všichni interpretové, neboť jejich vyjádření je svobodné, záslužné a lidu prospěšné jako informace o určitém úseku lidských dějin. Ale Popper naráží na určitou nesrovnalost v otázce historického hlediska, v čem má nesporně pravdu. Běžně totiž chápeme historii a dějiny jako pojednání o historii příslušné části lidstva ve svém celku i profesní různosti a ve skutečnosti historie představuje jen výseč historické skutečnosti, její selekci. Běžné chápání historie, jak je poznáváme ve školních učebnicích a v mínění lidstva, se týká výlučně politické stránky problému, zaměření na mocenskou složku vlád, dokonce běžně chápaná historie je informací o lidské zločinnosti, vládních diskrepancích a bojích, vraždách a podvodech. Běžná historie neposkytuje informaci o umění, kultuře, harmonii lidstva, spořádanosti lidských poměrů, nýbrž zajímají ji jen mocenské otázky útlaku, nesvobody, zločinu, podvodů, bojů, válek a vražd. Přijímáme-li běžně historii, jsou nám tyto pravdivé skutečnosti známy, přestože se netýkají hlediska obecné historie, nýbrž jen její mocenské stránky. V tom má Popper bohužel plnou pravdu. Dějiny v obecném smyslu, jak jsou lidem, chápány, prostě neexistují. Jsou jen historií moci, zločinu, musely by se týkat všech lidí a všech obor lidstva, všech profesí. Hledisko dějin bylo vybráno námi lidmi, neboť jsme dali přednost tomuto smyslu.

 

Ad historicismus: Popper definuje historiciamsus jako sociální, politickou a morální (spíše nemorální) filosofii, která měla vliv od počátku jako přehnaný historismus na myšlení lidí. Zaměřuje svou pozornost na židovské přesvědčení o vyvoleném národě, jeho výklad pomocí teistické interpretace, kdy Bůh vstoupil do dějin a židovský národ se stal trvalým dědicem země. Je to projev kmenové podoby života společnosti, kterážto podoba ovládala zcela nejstarší dějiny světové lidské společnosti. Lidská společnost podléhala kmeni a kmenové skladbě. Tento prvek je také v nacismu a kolektivismu. Popper objasňuje historicismus tím, že jej klade do protikladu k „postoji sociálního inženýrství“. Historicismus chápe věc z hlediska institucí společnosti jak vyplývají u pojišťovny a policie, jako u dějin třídní nadvlády a útlaku, jako důsledek „Boží vůle“, „vůle Osudu“, jako „službu důležitým historickým trendům“. Náboženství je podle něho prvek modlářství a pověry. Bylo by zbytečné dále rozebírat tyto názory Popperovy, který je znám jako ateista a jeho názory na historicismus jsou jen toho odrazem.

Ale měl bych vůči němu tuto negativní připomínku. To kladné jsem již uvedl, ale překvapuje mne, že zatímco rozebírá věrně myšlení historika, náhle přeskočí od historika k „historicistovi“, historika opouští, ten mu splývá s historicistou, historismus mu splývá s historicismem, s ideologií, s jejími negativními projevy, známými nám již dříve s existencí zasněného a do neskutečna ponořeného gnostika, stoupence oné neblahé gnóse, ideologie, zcela negativní a popírající pravdu a realitu u všech ideologií a tím se stává, že Popperovo splynutí historika a historicisty postihuje i spravedlivého a morálního historika a věnčí ho tím negativním ódiem, které lpí na historicistovi jakožto ideologu. Tím se Popper dopouští hluboké křivdy na historikovi, když zapomíná, že historik nikdy není historicistou. Popper asi na tuto okolnost zapomněl. A to Popperovi vytýkám, nejde jen o slovíčka a nespravedlivé ideologie se nadělaly mnoho zla ve světě.

Avšak u Poppera hodnotím kladně, že ačkoli využívá ideologie historicismu proti křesťanské víře, sám není stoupencem této ideologie.

Josef Plocek