Inkvizice byla právní instituce katolické církve a španělských a portugalských panovníků, která se měla vypořádat s herezí valdenských. Termín inkvizice ale označuje také i samotné vyšetřování v otázkách víry a mravů, které vykonávala příslušná církevní autorita, tj. biskup, osoba jím pověřená (tj. inkvizitor) nebo později jednotlivé inkviziční instituce. Existovala středověká, španělská a římská inkvizice.

 

         Středověká inkvizice byla zaměřena na valdenská hnutí, zvláště na katary (od 40. let 12. století) a valdenské (od 70. let 12. století), ale také na bechyně a begkardi. Viděla v nich ohrožení křesťanského učení a své autority. Všechny druhy středověké inkvizice byly decentralizovány, spravovány místními hodnostáři na základě směrnic vydaných papežem, avšak mezi jednotlivými inkvizicemi nebyl vztah nadřízenosti a podřízenosti jako později v novověku. Existovalo více druhů inkvizice v závislosti na její působnosti a metodách. Historikové je dělí obvykle na biskupskou a papežskou inkvizici.

         První instituci středověké inkvizice ustanovil roku 1484 bulou „Ad abolendam“ papež Lucius III. ve spolupráci s císařem Bedřichem Barbarosou. Ta se zaměřila hlavně na katarskou herezi v jižní Francii. Povinností biskupů bylo zabývat se kacíři, přestože většina biskupů nejevila velký zápal pro věc. Když se podařilo zadržet osoby podezřelé z kacířství, metody používané k dokázání jejich viny byly nespolehlivé, primitivní. Kanonické právo se jasně nevyjadřovalo k otázce, co dělat s usvědčenými kacíři. Biskupové mohli tyto lidi odevzdat světským úřadům nebo je vyobcovat z církve a vyhnat z diecéze. Někteří kacíři byli lynčováni davem. Dalším nedostatkem bylo také to, že se mnozí biskupové nezdržovali ve své diecézi, ale žili ve vzdálených městech a svou diecézi pouze navštěvovali a pro další povinnosti nezbýval čas pro důkladné prozkoumání případu podle buly Ad abolendam. Bylo povinností sdělit obviněnému jméno žalobce, to však často vedlo k průtahům před samotným soudem.

         Počátek papežské inkvizice je spojen s reformním programem Čtvrtého lateránského koncilu (1215), který stvrdil exkomunikaci valdenských a papeže Inocence III. Valdenské hnutí představovalo pro společnost své doby velmi nestabilizující faktor a církev se tažením vůči herezi v té době snažila chránit jak svou nauku, tak i feudální společenské zřízení. Tato inkvizice byla pověřena výslovně úkolem odhalování, stíhání a trestání kacířů a jejich sympatizantů. Papež se rozhodl pro jmenování zvláštních soudů pověřených pronásledováním kacířů, když neuspěla snaha biskupů. Řízením byly většinou pověřovány nové žebravé řády, které vznikly počátkem 13. století, dominikáni a františkáni. Úkolem inkvizitora byli pověřováni též papežští legáti a diecézní klérus. Ve středověku neexistovala žádná vůdčí osobnost, která by na tento Svatý úřad dohlížela. Místo toho byla v Evropě celá řada inkvizičních tribunálů obsazených soudci, z nichž někteří byli dominikáni a františkáni. Přestože nebyli součástí jedné instituce, měli společné znaky: byli přímými podřízenými papeže (to znamená, že byli vyjmuti z běžné biskupské pravomoci a dohledu), nemuseli čekat, až bude proti podezřelému vzneseno obvinění a všechna řízení byla tajná. (Velký význam měla také bula „Summis desiderantes affectibus“ z roku 1484, která podpořila masové pronásledování čarodějnic.)

         Působnost inkvizice: Od 13. století se inkvizice šířila na sever do Německa a Skandinávie, kde se vyskytovala jen ojediněle. V severní Evropě nebývala inkvizice tak přísná jako v Evropě jižní a v Anglii nebyla zřízena vůbec. V Aragonii byla sice inkvizice ustanovena, avšak ne na ostatním území Pyrenejského poloostrova. V tomto období byli například vyhnáni Židé z Anglie a Francie, ale na mnoha místech Židé s křesťany (a ve Španělsku i s muslimy)
společně žili. Teprve mnohem později byla inkvizice využita jako nástup proti falešným židovským konvertitům na křesťanství. Inkvizice nezkoumala všechny případy hereze či odchýlení se od katolické víry, ale v některých katolických zemích byla hereze i přečinem proti světskému právu, které pak stanovilo světské tresty a staralo se o vykonání příslušného rozsudku. Obvinění z hereze nebo otevřené podpory heretiků mohlo být nebezpečné i pro šlechtice. Příkladem může být výprava proti languedocké šlechtě vůči albigenským a její podíl na zavraždění papežského legáta Pierra z Castelnau.

         Vyšetřování a soud: Obviněný mohl jmenovat ty, kdo ho smrtelně nenávidí. Pokud se jméno žalobce a také to obviněným sdělené jméno shodovalo, obviněný byl osvobozen a naopak žalobce byl potrestán doživotním žalářem. Roku 1252 zmocnil papež Inocenc IV. bulou „Ad extirpanda“ inkvizitory k užívání útrpného práva. Zároveň však zakázal vynášet závažné tresty (jako konfiskaci majetku, doživotní žalář a trest smrti) proti heretikům bez souhlasu místního biskupa. Bylo zakázáno používat postupů, které vedly k prolití krve, zmrzačení nebo smrti. Ne vždy byl vynesen těžký trest, tresty byly i církevní pokání, pouť do Říma, nošení žlutého kříže, vypovězení ze země, trest upálení byl určen jen pro nejvážnější a zatvrzelé případy, popravu vykonávala světská moc, nikoli církev.

 

         Španělská inkvizice: Roku 1478 vzniká z popudu krále Ferdinanda II. Aragonského samostatná inkvizice španělská, která podléhá přímo španělskému králi, nikoli papeži. Tato inkvizice jakožto nástroj státní moci a způsob jejího zacházení s muslimy a se Židy patří k nejtemnějším stránkám dějin. U zrodu jejího největšího rozmachu stál Tomás de Torquemada, ustanovený papežem Inocencem VIII.Velkým inkvizitorem španělským v roce 1484.

         Aragonský král Ferdinand používal náboženství jako prostředek své vlády nad svým obyvatelstvem. Snažil se vyhladit na svém území židovské a muslimské obyvatelstvo a jako prostředek užil inkvizice. Byl to schopný politik a udržoval dobré vztahy s papežským státem. Pokoušel se konsolidovat své panství, uzavřít manželství s Isabellou a vytvořit tak jednotný stát pro svého dědice. Zároveň však nechtěl, aby mohl papež na jeho území kontrolovat inkvizici. Papež však ve Španělsku inkvizici zřizovat nechtěl. Ferdinand však na tom trval. Získal si Roderica Borgia, kardinála, pozdějšího papeže Alexandra VI. Sixtus II. se pokoušel stavět se proti španělské inkvizici, avšak neúspěšně, neboť Ferdinand mu hrozil, že stáhne vojenskou podporu z jeho Sicilského království. Papež nesouhlasil s kursem, který Ferdinand nasadil a označoval tuto inkvizici za Ferdinandův prostředek konfiskace židovského majetku. Sixtus nakonec podpořil Ferdinandovy snahy o zřízení španělské inkvizice. Král Ferdinand tak získal vše, po čem toužil, i inkvizici, kterou mohl ovládat s požehnáním papeže, a královskou pokladnu plnou ukořistěného židovského a maurského zlata.

         Vyhnání Židů: Ferdinand a Isabella pověřili vyšetřováním a trestáním tzv. „convertos“, kteří měli pouze předstírat svou konversi ke katolictví a přitom setrvali u svého původního náboženství, Tomáse de Torquemada. Někteří z těchto byli dokonce vysvěcené kněží a biskupové. Celkem vyhnáno 200 tisíc Židů. Dekret nařizující vyhnání byl odvolán teprve roku 1853. Španělská inkvizice měla po vyhnání Židů volné ruce. Každý Žid ve španělském království byl buď pokřtěn, nebo vyhnán. Pokud nadále praktikoval židovství, byl pronásledován jako znovu odpadlík.

         Další počínání španělské inkvizice spadá do doby nástupce Sixtova, papeže Inocence VIII., který vydal dvě buly, jež žádaly větší milosrdenství a mírnost ve věci convertos. Nařídil však všem katolickým monarchům vydat uprchlé Židy zpět do Španělska. Inkvizici řídily sice církevní autority, ale pokud byl obviněný opravdu označen za heretika, byl vydán světské autoritě k potrestání. Mučení bylo praktikováno. Příčiny obvinění docházely z důvodů pomsty nebo ze snahy získat si přízeň koruny. Král sám toužil po majetku. Někteří dnešní znalci španělské inkvizice soudí, že zprávy o mučení byly přehnány a i počet odsouzených byl nižší, než se obvykle tvrdilo. Španělská inkvizice některé druhy mučení neznala a nepoužívala, zvláště ty, které byly aplikovány v reformovaném Německu.

 

         Římská inkvizice byla založena roku 1542 papežem Pavlem III., jako Kongregace kardinálů a dostalo se jí názvu Svatá kongregace obecné inkvizice. Je považována za nejhumánnější a nejmírnější a měla udržovat a obhajovat víru a odmítat mylné nauky. Také její tresty byly mírnější. V roce 1908 změnil papež Pius X. název inkvizice na Posvátná kongregace svatého Oficia a roku 1965 Pavel VI. opět ji přejmenoval na Kongregace pro nauku víry. Význam inkvizice klesl se vznikem protestantské reformace a s růstem moci absolutistických panovníků 17. století. Inkvizice vypracovává a rozšiřuje Index zakázané literatury. V 17. století tento index obsahoval třetinu českých knih.

 Potud čerpáno z obsahu Internetu.

 

 

         Když se zamýšlím nad obsahem toho, co čtu o inkvizici v internetu, zjišťuji, že v mé mysli je uložen daleko horší pohled na inkvizici, než jaký by odpovídal tomu, co čtu v internetu. Ta líčení, která jsem získal z nespočtu přečtených statí o hrůzách inkvizičních šetření, rozsudků s tresty daleko překračují to, s čím se nyní setkávám v internetu. Z toho musím nutně vyvodit, že ta nenávist obecného lidu proti katolické církvi je silně nekritická a přehnaná. Vidíme např., že postoj obecné veřejnosti vůči heretikům byl tak negativní, že to končilo někdy i lynčováním heretiků, takže i tento nekritický a negativní vztah široké veřejnosti musel být jakýmsi pokynem obecné církvi, co má soudit o zlu heretiků a jak s nimi zacházet. Víra v poslední soud a ve věčný život byla tak mocná a živá, že se odrážela i v chování široké veřejnosti. Navíc život byl tehdy pojímán v mnohem tvrdší formě než dnes, takže se i toto projevilo v inkvizici.

         Pokud se týče Španělské inkvizice, víme, že tato extrémní forma byla nejtvrdší, že papežové s ní krajně nesouhlasili a činili vše, co mohli, aby král Ferdinand od svého záměru upustil. Tím záměrem bylo pouhé okradení Židů a muslimů a jejich vyhnání ze země, takže forma náboženské inkvizice byla jen skrytou cestou k dosažení politické usurpace, majetkového vyvlastnění, vyhnání a likvidace části občanstva. Papež přitom byl podroben silnému vydírání k povolnosti. V rozporu se skutečností se odium Ferdinandova zločinu přeneslo na katolickou církev a papeže.

         Více slov a vysvětlení není třeba u Římské inkvizice, neboť internet nepodává bližší informace.

 

Na okraj pronásledování kacířů a katolický podíl na něm.

 

         Kdysi před léty jsem se zabýval otázkou pronásledování kacířů ve středověku a začátkem novověku a o podílu církve katolické na těchto akcích. Přečetl jsem některá díla o tomto tématu a napsal krátký článek. Dnes však nemohu tento elaborát nalézt. Proto jen jakýsi krátký exkurs o tomto tématu, abych se aspoň trochu s touto věcí vypořádal a s vámi se podělil o některé poznatky, které svou relevanci mají.

         Když apoštolové v prvém století po Kr. začali svou evangelizační cestu a působení v říši římské a na blízkém Východě a severní Africe, byla to jen malá hrstka lidí, kteří vystupovali s kritikou a slovy odmítavými o polyteismu a úctě pohanských bohů, dostávali se tím do konfliktů s pohanským obyvatelstvem uvedených zemí, ale i s věřícími monoteistickými Židy. Přicházeli totiž s míněním kritickým, oproti pohanství a židovství a tím také s míněním opozičním běžnému myšlení tehdejší doby. Vzešlo z toho pronásledování křesťanů, k jejich persekucím a také jejich usmrcováním. Křesťanství však v důsledku větší duchovní hloubky víry zvítězilo nad pohanstvím a stalo se náboženstvím společností uznávaným.

         Křesťanské učení vychází ze skutečnosti, že život člověka představuje kontinuitu od narození až po věčnou spásu nebo věčné zavržení Ten přechod v mezidobí, uskutečněný smrtí a koncem pozemského života, je jenom jakousi samozřejmou episodou celé životní kontinuity. Jestliže lidské společenství zavrhlo trest smrti, třebaže církev katolická jej ponechává stále ve svém myšlení a repertoáru v evidenci, souhlasím s tímto názorem církve. Jsem přesvědčen, že lidská spravedlnost zrušením trestu smrti vychází vstříc delikventům nejhoršího ražení oproti utrpení jejich obětí a že je to jakési nadržování pachatelům zločinu. Vycházím totiž z toho, že smrt není tím nejhorším zlem pro člověka, kterému se musíme vždy všemi prostředky bránit. Po té stránce je věčná spása a věčné zavržení pochopitelným a opodstatněným postupem spravedlnosti a s tím je třeba plně souhlasit.

         Domnívám se, že je-li dnes církvi vytýkán její postup a je-li církev viněna jako jediný osnovatel likvidace kacířů veřejnou popravou upálením zaživa, je to hrubý omyl. Jednak musíme si uvědomit, že v dávných dobách boje na život a na smrt a tresty na životě byly něco samozřejmého, co nikoho tak nevzrušovalo, neboť ztráta života nebyla posuzována tak příkře. Dále si musíme uvědomit, že ve středověku i později existovalo takové úzké sepětí mezi státem a církví, že kacíř byl posuzován negativně nejen církví, ale i státem a lidskou společností. Kacíř byl svým postojem nepřítelem lidské společnosti a státu a stát na něj také tak pohlížel. Stát i církev hodnotily kacíře jako nepřítele lidu stejnou měrou, církev jako člověka, který odvádí od věčné spásy lidi svým mylným a negativním způsobem, stát ho považoval za nepřítele lidu, za vyloženého zločince před lidskou společností, hodnocení církev po vyslechnutí kacíře a po snahách přivést jej k rozumu, odvolat své jednáni a litovat je, končí a církev kacíře předává světské spravedlnosti k dalšímu postupu a převádí konečný delikt kacíře na stát, který kacíře odsuzuje a popravuje v rámci státních norem a zvyků právního postupu. Jestliže dnes nepřátelé církve vše prohlašují za zločinný postup církve, hluboce se mýlí, neboť stejně mohou tento postup vytýkat státu a tehdejšímu krutému způsobu nakládání s nepřítelem církve a státu. Od nepřátel církve se však takovýto spravedlivý a nestranný postoj nedá očekávat. Tato fakta jsem načerpal před časem studiem literatury.

         A nyní tedy k onomu slíbenému případu kdesi ve Španělsku či Portugalsku., kde vládla středověká inkvizice. Náměstí města je zaplněno zcela početnými davy lidí, uprostřed postaven katafalk s navršenou hranicí dřeva, u popravčího kůlu je přivázán kacíř a představitel vyšetřující církve, inkvizitor, se ho ještě jednou dotazuje, zda hodlá se vzdát svého omylu, odvolat své jednání a litovat ho. Kacíř pokorně prohlašuje, že se zříká svého činu a lituje jej. Doposud trvající napětí polevuje, ozývají se nějaké hlasy uspokojení, nálada lidí se mění v radost a kacíř s překvapením se táže kata, co lidi vede k této náhlé změně obecné nálady, když s ním předtím jednali jako s největším zločincem. Kat vysvětluje, že kacíř ještě před chvílí byl nepřítelem lidí, nenáviděným a lid jej nyní považuje za svého přítele a bratra. Toto je příčina této náhlé změny v obecnou radost. Inkvizitor vyšetřování si nechá ještě jednou od kacíře opakovat jeho přiznání a lítost. Na náměstí a kolem katafalku panuje veselá a radostná nálada. V tomto stavu všeobecné radosti dostává kat pokyn, přistupuje ke kacíři, odborným hmatem mu láme krční obratel a kacíř umírá. Co vedlo k tomuto náhlému ukončení obecné pohody a radosti po kacířově odvolání svého činu? Dozvídám se to z knihy, kterou jsem četl.

         Inkvizitor vysvětluje: Kacíř svým odvoláním hříchu a projevem lítosti byl smířen s Bohem a nebylo již důvodu jej trestat. Ale ze své zkušenosti vím, že mnohdy kacíři takto odvolají svůj hřích a po svém propuštění opět se dopouštějí kacířství. Tím si však zcela zamezí možnost věčné spásy, dostane se jim věčného zavržení. Toto byl okamžik, kdy se rozhodovalo o spáse duše kacíře a o jeho věčné radosti a štěstí. Stálo ho to sice život, nikoli však život věčný, který mu tak byl zachráněn, neboť zemřel smířen s Bohem.

         Z toho ovšem plyne, že akt usmrcení kacíře v tomto případě nebyl důsledkem nějaké nenávisti a trestu, nýbrž po odvolání kacíře jeho kacířství byl vztah církve a snad i státu zcela neovlivněn dřívějšími jeho chybami a byl vyjádřen osobními slovy kata, který hovořil o novém stavu smíření, přátelství a bratrství, možno říci i že přes způsobenou smrt se jednalo o akt lásky a o cíl křesťanského působení ve společnosti. Kniha sice již nevypovídala o tom, zda došlo k zapálení hranice a upálení kacířova těla, ale šlo by jen o spálení mrtvého těla a tedy bez krutých bolestí. V knize jsem se také dozvěděl, že se takovéto případy stávaly, že kat nejprve zardousil oběť a teprve potom byla zapálena hranice. Kolik takových případů bylo, je nezjistitelné, ale asi jich nebylo mnoho.

         V knize jsem nalezl tento případ likvidace kacíře, který se mně vůbec při čtení nelíbil. Šlo o věřícího Žida, který jako Žid byl značně persekvován, až nakonec se dal pokřtít. Když jako pokřtěný křesťan byl přistižen při tom, že ve společnosti jiných souvěrců navštěvují odlehlá místa, kde vyznávají svou víru a své vyznání. Dokud byl pravověrným Židem, nepodléhal trestům za kacířství. Ale když se stal křesťanem, dostal se do jiné kategorie lidí, provinil se jako nově pokřtěný křesťan odpadem od křesťanství a skončil na hranici jako odpadlý od křesťanství a páchající kacířství. Doplatil na svou věrnost židovské víře a na její s ní spojené povinnosti. Byl to tedy případ skutečně nehezký a otřesný.

         Myslím, že uvedené příklady jsou bohaté na krátké zamyšlení. Je známo, že i protestantské církve, především církev kalvínská, se podílely na středověké inkvizici. A pokud naše justice nadržuje pachatelům a poškozuje tím jejich oběti, to mne opravdu mrzí, neboť v tom spatřuji nedostatek spravedlnosti.

Josef Plocek