V Německu se zdržuje dnes více než 400 extrémních radikálních islámských fanatiků, od nichž vychází vážné nebezpečí útoku. To oznámil právě spolkový trestní úřad. Tvrdé jádro stovky až dvoustovky osob je již připraveno k nasazení jako teroristé. K tomu musíme připočíst na tři sta dalších, kteří sice sotva vystupují jako vedoucí osoby, ale spřádají síť, organizují a starají se o finanční zdroje, technické jakož i logistické úkoly. Více než dvě stě osobám, které pocházejí z Německa, dostalo se již paramilitaristického výcviku ve výcvikových táborech mezi Pakistánem a Afganistánem, v Jemenu, Somálsku nebo jinde. Uskutečnilo se více než 350 prostředkujících postupů.

Podle poznatků ochrany ústavy působí dokonce ještě více osob v blízké oblasti aktivistů „Svaté války“, džihádu – kolem 3000. Z asi 4 milionů muslimů v Německu bylo asi 32,000 zařazeno jako extremisté různých hodnot. Z 2.900 mešit Spolkové republiky je jich sto podezřelých z teroristických případně jim odpovídajících štvavých machinací. O tom podává zprávu zastupující ředitel institutu pro výzkum terorismu a bezpečnostní politiky, Kai Hirschmann. V osvětlujícím příspěvku „Zahraničních informací“ nadace Konrada Adenauera poukazuje na to, že se jedná jen o „absolutně menšinový fenomén“. Ovšem budiž konstatováno, že se v posledních letech množí „případy džihádových fanatiků Německa.“ Zvláštní pozornost zasluhují rozhněvaní mladí muži, kteří se zde narodili nebo vyrostli a pocházejí z islámských přistěhovaleckých rodin. Očividně jsou najímáni lidé, kteří přestoupili na islám, z toho převážně ženy. Každý pátý k „Boží válce“ pohotový válečník v naší západní krajině má již být konvertita. Islámští teroristé vůbec nemusí být již cizího původu, vycházejí z našeho středu. Anglický odborný výraz je označuje jako „domácí džihádisté“, což znamená jako doma vychovaní, domácí džihádisté.

Z party do ráje: Jak Hirschmann konstatuje na základě mezinárodních studií, mezi jinými z Velké Británie, na tomto fenoménu, pochází nemálo nových islámských bojovníků z rodin, které své zděděné náboženství praktikují spíše laxně nebo vůbec ne. Nemálo z nich má zcela sekulární pozadí. Žili v dobrých občanských poměrech střední vrstvy nebo dokonce horní vrstvy, byli společensky integrováni, vykonávali povolání nebo studovali, často již jako třetí generace přistěhovalců. To vrhá zvláštní světlo na aktuální debaty o integraci. Neboť integrace vůbec o sobě nechrání nijak před možnou radikalizací.

K fanatickému obratu dochází většinou ve stáří mezi 15 a 35 lety. Může být spojen s životními krizemi, s konflikty v životní dráze školní, universitní, povolání nebo v rodinném původu. Také zhroucení vztahů lásky nebo rozvodu řeší mnohé hluboké duševní obraty. Neboť o takové se jedná – nikoli pouze o politikování. Téměř všichni, kteří se stávají bojovníky, to nečiní kvůli spravedlivé sekulární věci, nýbrž kvůli Bohu, víře, náboženství. Mnozí vyhledávají alternativu k dosavadnímu bezmyšlenkovému životu. Německý konvertita a džihádista Eric Breininger z Neunkirchen, který byl na konci dubna zastřelen v boji s pakistánským vojákem v hraničním území Afganistánu, napsal čtyři měsíce po svém obratu k islámu do svého deníku: „Žil jsem právě životem, jaký si mladík přeje žít v západním světě. Avšak nemohl jsem si vysvětlit smysl bytí.“ Jakýsi pakistánský kolega v práci jej přivedl k víře při podnikání logistiky, když nastoupil v mládí „cestu prokletého satana“, „trávil čas se ženami, oslavoval party a činil ještě mnohé jiné špatné věci.“ V jednom, internetem rozšířeném, reklamním videu teroru vysvětlil v roce 2008: „Milujete-li Boha a jeho vyslance, potom přijděte k džíhádu, neboť to je cesta k ráji“. Jde tedy v jádru o návrat k Bohu, o hledání pravé, čisté víry. Hirschmann: „Fundamentalisté se spatřují sami uprostřed ´náboženské války´. Vlastní interpretace víry, chápaná jako výlučná pravda, musí být bráněna. Vlastní interpretace a přesvědčení jsou považovány jako´Bohem chtěné´, přičemž vlastní ´dobrá víra´ o´zlu´ musí být omezena“.

Tato hluboce náboženská motivace měla být poznána a nikoli pouze politicky uchlácholena a separována, jak se často stává. To se ukazuje na příklad v tom, že v našem nábožensky distancovaném okolí se užívá pro radikální musulmany výraz „islamisté“, jako by se nejednalo o příslušníky islámu. Onen umělý výraz však přijímá nikoli vážně chápání oněch mužů a žen, kteří vědomě jako džihádisté chtějí táhnout do reálného boje, nikoli jen spirituálního. Chápou se jako obhájci islámu, pravého islámu – a nikoli jako exotická skupina, kterou bychom mohli odloučit od islámu, vložit do jiného duchovního světa. Možná náleží evropsko-americkému úsilí chtít vymezit islamismus a islám, dokonce až k typickému sekularistickému oslnění. Nechceme považovat za pravdu, co nesmí být, že také dnes, ve třetím tisíciletí, by lidé pro Boha a pro věčný život mohli – pro ráj – vojensky bojovat tělem a životem. Za to, co je v jejich pohledu pravdivé, dobré a krásné, vstupovat dokonce se vším k dispozici jsoucím zde ozbrojenou mocí do boje. Západní názor podléhá zde mylnému závěru, vlastnímu omylu, když se domnívá, to není žádný „náboženský boj“. Podceňuje nebezpečně mocný duchovní potenciál, který vězí již v původu islámské víry pro druh džihádu.
 

Zakladatel náboženství a vojenský pán: Neboť džihád míní právě nejen – co mnozí muslimští a nemuslimští vykladači koránu stále a stále zdůrazňují – něco duchovního, že se musíme vnitřně namáhat, se sebou sami zápasit a bojovat, abychom se Bohu líbili. Spíše uzavírá zcela celostní iniciativu až k použití násilí, ovšem v uspořádání mnoha vlivných imámů jako jejich poslušní žáci. „Svatá válka“ právě také je zde skutečnou válkou ve svém nejužším slovním významu. Toto faktické by se nemělo stát krasořečněním ani opláchnutím. Zde se podílí dnešní islám na své dlouhé tradici, zde navazuje beze švů na historii účinku, především na tom, že zakladatel náboženství Mohammed v křiklavém opaku třeba k mírovému Ježíšovi sám byl válečníkem, který násilím vynucoval poznání své víry na jiných kmenech – „nevěřících“. Počátky dávají výraz hnutím, institucím, ideám, náboženstvím natrvalo, i když mohou v běhu doby zduchovnět. Poněvadž to tak historicky bylo již vždycky, chovají pochopitelně mnozí nemusulmani dále hlubokou nedůvěru vůči islámu, i když poznávají mnohé muslimské sousedy jako velmi milé, mírové, bohabojné a schopné lidi. Stálé ujišťování, že islám znamená mír – Salam – dále nepomáhá, když pronásledování křesťanů, diskriminace jinověrců, vraždy ze cti, atentáty, kamenování, usekávání rukou, potlačování ženy, štvavé kázání atd. patří do repertoáru muslimské věrnosti a učenosti.

 

Muslimská vysoká společnost: Skutečně je zaměřena převážná většina útoků džihádistů proti bratřím a sestrám ve víře, proti muslimům. Devadesát procent teroristických aktů postihuje Pakistán, Afganistán, Irak a další arabské a případně islámské státy. „Svatá válka“ má postihnout v prvé řadě zjevně ony, kdo zradili jako odpadlíci Boha. K tomu patří přednostně arabské panské vrstvy, které žijí hýřivým životem, jsou zkažené, samolibé a ješitné, zatímco jejich národy setrvávají v podvývoji a chudým masám islámského světa je odmítána podpora k rozvoji a pokroku. Tato falešná „elita“ muslimské vysoké společnosti je džihádským bojovníkům, kteří se cítí jako pravá elita Boží, hrůzou. Docela zvlášť je pohrdáno oněmi, kdo se paktují se zkaženým západem, s „nevěřícími“. Vůči západním národům se zaměřuje zloba džihádistů zrovna ne opožděně. Západ je v očích oněch fanatiků morálně zkažený, arogantní, bezbožný – a nese podstatně spoluodpovědnost za poddanost islámských národů, nikoli teprve s křížovými taženími.

Jako Bohem poslaní mstitelé „zatracenců této země“ považují se džihádisté být zahrnuti do díla spásy Boží, jako jeho ochotní vykonavatelé. Zde – a nikoli v pouhé sekulární ideologii – leží síla božské válečné vůle. Nebojí se smrti, neboť očekávají věčný život. Chápou se jako obránci, nikoli jako nápadníci. Jejich „Svatá válka“ je v tomto ohledu bitvou obrany, nikoli bitvou útočnou. Útok na islám přichází spíše zvnějšku. Proto jsou apely míru islámských autorit jako apel zemřelého velkošejka Tantawi z universiy Al-Azhar v Kahýře vždy tak ambivalentní, když učenci z jedné strany sice odsuzují terorismus proti nevinným, z druhé strany však opravňují obrannou válku. V očích džihádistů není to, co činí, zločinné, nýbrž Bohulibé.

Být „Svatí bojovníci“ – tak to pozoruje expert terorismu - „se vyřazují a přijímají odmítáni a pronásledováni od většiny. To náleží do předběžné role ve jménu víry“. Z celého muslimského světového společenství – Ummy – mají být dobrovolníci vedeni jako elita, jako předvoj, aby jako „mezinárodní mudžaheddin“ vyhověl obraně proti nepřátelům a jejich útokům. K tomu přijímají podílet se na dlouhých cestách strádání, od učení se arabštině, přes intensivní studium koránu a k chopení se zbraní.

Nejmocnější zbraní globální organizace a propojení jako sebrání zbraní je internet, který kupodivu vynalezli a pořídili Američané To náleží do ironie nejhroznějších dějin, že západní aliance sice bombardovala Afganistán, že nejhorší aktivisté jako „domácí džihádisté“ však vyrůstají u nás. Pro pilotování letadla na World Trade Center se nepotřebovaly žádné bomby nebo kulomety, nýbrž kapesní měřící přístroj. Jeho teroristickou metodu se naučil Mohammed Atta nikoli v džihádských lágrech v Asii, nýbrž v leteckých školách uprostřed USA. Noví teroristé nemají žádné cizí pasy, nýbrž domácí pasy, německé, francouzské, americké atd. Značně neznámí žili zde a tam jako obyčejní neškodní občané, pendlují jednou sem, potom tam. Nikdo ve Washingtonu by nepřišel na myšlenku intervenovat podobně jako v Afganistánu v Německu, Francii, Anglii atd. nebo dokonce ostřelovat tyto spřátelené státy raketami, neboť vlastní nebezpečí budoucnosti vychází zřejmě odtud. Toto ještě ukazuje, jak absurdní bylo a je ona vojenská akce na středním východě. Nicméně nevytvořila mír, nýbrž spíše nemírový stav a založila provokaci. Dosáhla toho, že se nyní síť Al Qaida ještě mnohem rychleji a účinněji decentralizovala a globálně rozšířila. Nebylo dosaženo rétorického cíle propagandy po devíti letech boje, chytit Osama bin Ládina a vyřadit ho.

 

Zastírání s vepřovým masem: Bude Německo bráněno v Hindukuši? „Domácí džihádisté“ nám předkládají absurditu této fráze. Nikoli, Německo bude bráněno v Německu! Mnoho lidí je iritováno, proč není postupováno energičtěji, rychleji a rázněji proti nápadně vzniklým mešitám a domnělým džihádistům. Chrání právní stát, nad jehož „slabostí“ se tito lidé jen baví a jejž využívají juristickými triky, zločince více než své občany? Hrozí největší mezinárodní nebezpečí pro Německo, můžeme-li věřit oznámením kriminálního úřadu a ústavní ochraně zatím z Německa samého. Neboť zastírání domácích ´Božích bojovníků´ je efektivní. Manévr klamání je hrozný. Aby nevypadali jako radikální, najatí muslimové k terorismu, je od jejich vůdců dokonce doporučeno připodobnit se zdejšímu životnímu stylu, jíst vepřové maso, pít alkohol, žít nadmíru sexuálně a nosit nenáviděné džínsy jako symbol satanské Ameriky. Je to přetvářka jako strategie pro masovou vraždu. Zde přichází, jak mezi jiným politický vědec Bassam Tibi zkoumal onu tradici Taqyya (opatrnost, strach) do hry, co doporučuje korán, zatajit v nouzových situacích víru a přetvařovat se.

Mezi jiným to zde znamená: „Naše atomová bomba je autobomba, každý muslim jí může být. A: Talibané a Al Qaida jsou jako prvotní číslo: dělitelné jen skrze 1 a samo sebou. Takoví násilníci nejsou žádní „pomatenci“, jsou často velmi inteligentní, jednají racionálně, logicky, chladně. Můžeme s nimi bojovat jen energickými prostředky. Duševní humánní džihád musí ovšem muslimové jen sami vést, když osvětově sami promyslí nově své představy víry, je odmythologizují, vyčistí a spirituálně prohloubí. Jen muslimové mohou - se svými učenci odpovědnostně uvědomělými – horlivce ve svých vlastních řadách z božského bludu přivésti k Bohu, k úctě toho svatého v respektu před tím svatým jinověrcem, který v žádném případě není „nevěřící“. Od duchovně náboženské síly naší prastaré kultury, od moci přesvědčivého křesťanského bytí opět závisí, co se ukáže v soutěži idejí a životních cílů pro naše státní bytí jako nosné. Kdo zanedbává svou kdysi raženou vedoucí kulturu nebo ji odhodí, nesmí se divit, je-li roztržena a ztrácí na plausibilitě. Cizí křesťanství se stalo našim předkům kdysi domácím, důvěrným. Společnost, která chce, aby se to křesťanské s kulturou z něho nesenou dále vyvinulo, musí pro to něco investovat, jak kolektivně, tak individuálně: zvědavost, vášeň, především náboženskou přemýšlivost. Také islámská otázka integrace není pouze pragmatickou, sociální, politickou, tvořivě technickou, sekulární, nýbrž podstatně náboženskou.

 

(Ne)utajená světová moc Radikální-Islám. Souhlasí-li poslední porovnání Amerického Pew Research Centers, překonali muslimové v běhu posledních desetiletí katolíky jasně svým počtem a přiblížili se celkovému počtu nominálních křesťanů. Podle toho existují na světě 1,6 miliard muslimů vedle 2,2 miliardy křesťanů, z nichž asi 1,3 miliardy náleží do církve katolické. „Religiózní“ témata světového tisku – nehledě na volbu papeže a na historky o církevním zneužití – méně uvádějí o teologických a spirituálních otázkách z ducha katolicismu, nýbrž především skrze politickoideologický jakož i kulturněspolečenský vývoj v kontextu islámu. Vzniká dojem, že Samuel Huntington měl přece asi pravdu se svým proroctvím vzájemného střetnutí civilizací – každopádně ve vztahu na ono písemné náboženství, které s koránem a Mohammedem vyžaduje jako „prorocký“ základ na podkladě závazného božského zjevení. Také pokud to vždy znamená, že většina muslimů chce žít v míru s jinověrci a že mnoho islámských vládnoucích klik se docela dobře sekularizovala se západními mocnostmi, pokud užívají liberalistický materialismus a libertinistický konsumismus a nechají se zajišťovat své vlastní režimy evropskou vojenskou výbavou a americkými aliancemi, nenechá se přehlédnout: Islámský svět je vystaven hroznému neklidu a pohybu a proniknut extremistickými sklony. Zároveň v posledních desetiletích se značně zvýšila diskriminace, dokonce pronásledování v islámsky ovládaných státech a společnostech Blízkého a Středního Východu jakož i Afriky. Kairovská nauková autorita Al-Azhar-University dokonce přerušila styk s Vatikánem a papežem, poněvadž tento ve zmatcích Arabellion prosil, aby chránily koptské křesťany. To bylo vykládáno jako nepřátelské vměšování se do vnitřních záležitostí.

Sjednocení ve Svaté válce­: Duchovně historický a světově politický mezník charakterizuje 11. září 2001 atentátem Osama bin Ladin na Světové obchodní centrum a na Pentagon. Od té doby je nápadně islám vybízející ke „Svaté válce“ proti „nevěřícím,“ na idealistickém militaristickém a reálpolitickém postupu. Tak zvaný „džihadismus“, pod jehož „střechu“ Al-Quaida-boojovníci, Salafisté nebo – jak tito se nazývají v Saudské Arabii – Wahabité, Muslimští bratři a právě nyní regionální nezávislí rebelové se shromažďují a spolčují, vyvinul dynamiku, která vytváří toto proudění nejmocnější a nejvlivnější v mnoha světových krajinách. Globálně nejprudší konflikty přítomnosti vycházejí téměř všechny z mocného islámu. Prozíraví nejvyšší vědci různých islámských škol mohou a chtějí tomu málo oponovat - snad také proto, že chovají mnohé zkřehle tajné sympatie pro jisté dominantní zkřehle tajné názory extremistů?

Koptický biskup Anba Damian vysvětlil při vídeňské Východocírkevní nadaci „Pro Oriente“, že Al-Ashar-Universita jako nejstarší, největší a nejvýznamnější sunnitská nauková instance světa vlastně má vysokou odpovědnost vůbec za vývoj islámu: „Co tam je hlásáno, má důsledky ve všední den“. Právě pro analfabetické občanstvo je významné, co je hlásáno při pátečních kázáních v mešitě a co se rozšíří televizí. Ve „fatvách“, islámských právních dobrozdáních, je však i o Al-Azhar-učencích „stále a stále náboženství instrumentalizováno s ohledem na politické cíle -jak zachovat moc presidenta“.

Které duchovní veličiny však určují o národních hranicích islámu politický směr a vymezení? Pravé autority se zdají být zcela jinými silami než úředně pověření církevní tvůrci mínění a intelektuálové na vrcholu Ummy, muslimského společenství života a víry. Mnohem důležitější je lidová církevní interpretace ze spodu, co mezinárodně šíří kolem táhnoucí misionářští ovlivňující kazatelé nebo co dosáhnou mladí muži přes internet. Fascinováni a fanatizováni jsou především oni, s nimiž to život nemínil dobře a kteří toho od života nic moc neočekávají. Ve vesnických a městských mešitách jakož i učilištích koránu tvoří se v chráněném dosahu „tajné svazy, které vykonávají svůdnou moc a podněcují latentní agrese sociálních podílníků, kanalizují a manipulují ve vlastní prospěch. V důsledku globální migrace působí odpovídající aktivisté daleko přes tradiční islámské prostředí.

Scharia-imperialismus: Noviny „Tagesspiegel“ oznamovaly, že ochrana spolkové ústavy v naší zemi zaregistrovala razantní zvýšení extrémistických příslušníků islámu, zvláště vyloženě přísného salafistického směru víry v našem území. V posledním roce byl pozorován vzrůst odpovídajícího obvodu o 700 na 4500 osob. Jen v Nordheim-Westfalsku za polovinu pouhých dvanácti měsíců se zdvojnásobil počet Salafistů na 1000. Tito se starají intenzivně o mezinárodní kontakty. Militantní muslimové z Německa - nikoli pouze konvertité – trénují „Svatou válku“ v cizině, mezi jiným v Syrii v nasazení proti samovládnému autokratickém Asadovu režimu. Podle „Tagesspiegelu“ se stal Egypt pro německé džihadisty transitní zemí, upřednostněn po Libyi, Mali, Somálsku a Syrii. Pletky s chytře decentrálně operující mezinárodní Al-Quaida-teroristickou sítí jsou zřejmé.

Německoizraelský spisovatel Chaim Noll spatřuje vznikat dávno islámský imperialismus, který je na západě zcela podceněn. Také egyptským muslimským bratřím, kteří spolu se Salafisty převzali moc na Nilu, přičítá Noll tyto snahy, i když se stavěli rozdílně a částečně o sobě smýšleli nepřátelsky. V časopise „Merkur“ (leden 2013), prohlásil autor: „Muslimští bratři se stali prototypem nového islámského hnutí, kteří svůj imperialistický nárok, světové uchopení muslimské moci, od začátku otevřeně přiznali .“ Sice existuje zvláště ve wahabitské (salafistické) Saudské Arabii mocný odklon proti egyptským Muslimským bratřím. Ale ve svém imperialistickém nároku neliší se Wahabismus (Salakismus) od nábožensky motivovaných idejí dobití světa, které jsou zakotveny v základních spisech Muslimských bratří. V koránu nabídnuté zřízení jediné islámské světové říše platí pro oba salafistické směry jako samozřejmost“. Tak zvané arabské jaro poskytuje objasňující pohledy, jak islámské mocnosti Blízkého Východu chtěly instrumentalizovat „z nouze vzniklá z různých občanstev občanská povstání ve smyslu své imperiální politiky“. Radikální islámské skupiny mezitím již v různých národech, které jsou finančně silně a vojensky vybaveny a už dlouho víc nepatří k „chudým rozvojovým zemím“, silně nabyly na vlivu. Noll počítá k tomu mezi jinými Turecko, Saudskou Arabii, Golfské emiráty, Kuwait, Katar, Malaysia, Singapur, Bruneu.

„Muslimové milují smrt“: Vlastní autority imperialistické ideologie islámu jednají nezávisle na oficiálním církevním pověření z vlastní plné moci. Například bratr dnešního Al-Quaida-Chefa Aiman al-Sawahiri, Mohammed Al-Sawahiri. „Zeit“ označil ho jako jednoho z „nejúspěšnějších islamistů světa“. V interview s Wochenzeitung (31.leden) bez jakýchkoli okolků učinil zřejmým náboženský nárok na dobytí světa. Hnutí „Svaté války“ je silnější a pro západ zdaleka větší výzva než velká moc Ruska nebo dokonce Irán. „Jsme nebezpečnější než nukleární zbraně, neboť vlastníme jednu věc: víru, za niž jsme ochotni zemřít“. Muslimové milují smrt jako ostatní život. Jsou-li muslimové napadeni, potom se stávají všichni džihadisty. Když západ s námi zachází respektuplně, pak povstane vzájemný respekt“.

Co znamená respekt pro Al-Sawahiri, stává se rychle známým: Stát má a musí kapitulovat před nadřazeným islámem, co duševně a duchovně s rozbíhající se poslušností již činí v míře, v níž křesťanství ztrácí na kulturním a společenském významu. Al-Sawahiri je přesvědčen: „Nové náboženství západu“ je „liberální demokracie“ včetně s tím probíhajícím morálním zanedbáním a pokusem tyto názory ve světě šířit. Ale: „Muslimové by měli jen skrze Allahovu schariu být ovládáni. To je systém, který přišel dávno před demokracií, a my žijeme od roku 1400 šťastně pod ním“. Proto by museli muslimové své náboženství šířit ofensivně. Na otázku, jak toto se děje, vysvětlil Mohammed al-Sawahiiri: „Teprve skrze misie – lidé musí být vyzváni ke konversi. Když to odmítnou, musíme je vyzvat, aby žili se svým vlastním náboženstvím v islámské společnosti. Když také to odmítnou, pak mustme bojovat. Svět je omezen a smrt přijde na nás na všechny. Nabízíme Evropanům možnost žádat pravý úspěch,

když přistoupí k islámu. Jen následujeme-li islám, zakusíme pravé a věčné štěstí“.

Tím se Evropa obrátí k Alláhovi: Jak ale vyhlíží ideální islámský stát? Al- Sawahiri: „Spravedlivý stát s kvetoucím hospodářstvím a vědeckým pokrokem. Stará civilizace se sledováním scharie. Bohužel byli ti, kdo v posledních stoletích vládli muslimským zemím, diktátoři a tyrani, z nich nejpočetnější byli agenti západu. Měli držet naše země dole. Když tito panovníci islámský svět opustí, je to lepší pro všechny – ale bohužel existují jak na západě, tak také v islámském světě mnozí lidé, kteří by tomu mohli zabránit, aby se starali o své vlastní zájmy. Těm je to lhostejné, zda lidé umírají nebo existuje-li válka, těm jde jen o jejich vlastní peníze“.

Takové představy nejsou než odmítnout neškodné všemocné fantazie nějakého velkého blouznivce. Nesmějí se podceňovat, protože salafistická, civilizační, společenská kritika, zvláště mezi mladými, idealisticky myslícími, ale pokořenými lidmi bez budoucí perspektivy, je dávno široce rozšířena a nalézá nutný příklon. Nově rekrutovaní fanatici se netáží kriticky po tom, že jsou to přece právě věřící muslimové, kteří blokovali a blokují vývoj a pokrok v islámských společnostech. Není také ztématizováno, zda tyto blokády byly založeny snad systematicky přes mentálně historické překážky, například zdráhání podrobit a reformovat islámské pouto víry vysvětlovacím historickým přezkoušením.

Často je místo toho způsobem odvádějícím pozornost a zkrášlujícím poukázáno na vědeckost a pokrokovost raněstředověkého islámu. Ale co se od té doby stalo? Proč se ztratilo navázání na novodobé vědecké, kulturní pokroky? Muslimové by museli být sebekritičtější. Tak poukázal pakistánský atomový fyzik Pervez Hoodbhoy na „Spiegel on-line“: Přes jedenapůl miliardy muslimů na světě a přes historické úspěchy ve své daleko předcházející minulosti nemohli dnes „v žádné oblasti vykázat nějakou podstatnou vymoženost. Ani v politické oblasti, ani ve společenském ohledu, ani v přírodních vědách, ani v umění nebo v literatuře. Jediné, co ve své velké oddanosti činí, je že se modlí a postí se. Ale neexistují žádné snahy zlepšit životní podmínky uvnitř islámských společností. Lidé samozřejmě neuvědoměle pociťují přirozeně, že to je kolektivní selhání“.

Také kdybychom, chtěli odmítnout toto ohodnocení jako polemické přepsání, zůstává přece mnoho skutečností, které vysvětlují mocné nespokojenosti v islámském kulturním okruhu – a proč se nová generace přiklání zesíleně radikálním idejím. Beznadějnost a pocity méněcennosti se spojují s agresivními fantasiemi dobyvačnosti.

Senegalský náboženský a politický vědec Bakary Sambe poukazuje v „Zahraničních informacích“ Nadace Konrada Adenauera na to, že pronikání džihadistů na Mali v základě je jen další důkaz pro to, jak razantně se salafistická varianta islámu rozšiřuje v širokém pásu skrze saharskou oblast a přitom zatlačuje mystické sufibratrské proudy – od Somálska, Eritreje přes Severní Sudan, Tschad, Niger, Nigerie, Mali až do Senegalu a nyní dokonce Kamerunu. Islámská universita Sahel v Nigeru, kde islámská mystická bratrstva dříve hrála velkou roli, se dostala zatím plně pod kontrolu Salafistů. Mythus jednoho „islámského vědomí“, který se zmocnil mnoha zemí v době nezávislosti, se zatím přepóloval na jeden politický proud, který „v sobě spojuje různé vnější ideologie: salafismus, wahabismus, ale také: šiismus bez kontur, případně dřihadismus. K tomu přistupuje, že mnozí z bratrského sufi-islámu se zklamali, když ten se stavěl příliš často na stranu politických vládců“

Experimentální pole Afrika: Náboženské aspekty jsou zcela podceněny v bezpečnostní politice příslušných národů také od západních mocí, míní Bakary Sambe. V Africe se dá zvláště dobře pozorovat, jak princip suverenity států a transnacionalita džihadistických aktérů, „kteří zpochybňují všechny dosavadní nacionálně-státní představy, na sebe narážejí. Afrika, kde kdysi ve studené válce byly vedeny zastupitelské války mezi západem a východem, se stala experimentálním polem politicky a nábožensky útočného islámu. Sambe tvrdí, že stoupenci mezinárodního salafismu\wahabismu pracují energicky na jednom

„Plánu zřízení jednoho wahabitského vlivného území v Africe. Přes mnohá varování se nedospělo k žádným opatřením, aby se tento vývoj uskutečnil. „Dlouhý čas udržované iluse Podsaharské krajiny, která se odtahuje vlivům a proudům arabského případně muslimského světa, byla potrestána lží jak skrze historii, tak také skrze události následující po konci konfliktu východ-západ. De facto nebyla Sahara v žádném čase nepřekonatelnou překážkou.

Západní naivita: Radikálně islámské expansivní hnutí napříč Afrikou vystoupí, pokud proběhne úspěšně, z „Laborsituation“ a stane se pouhým válečným polem, aby „Svaté válce“ proti „nevěřícím“ dalo vzpruhu také v ostatních krajinách. Západ by zde musel zdaleka kritičtěji zkoumat, kterou „oposici“ pod krytím „demokratizace“ v islámských konfliktních zónách – třeba Syrie – podpoří diplomaticky a zbrojními dodávkami a tím pokud možno přivede k moci ony, kdo chtějí pouze změnu režimu a jsou ve skutečnosti největším nepřítelem otevřené společnosti. Osama bin Laden, který ve válce proti ruským okupantům v Afganistanu kdysi od Američanů byl učiněn významným, musel by být příkladem nejpronikavějším. Transnacionální, málo pochopitelný, otevřený a zároveň skrytě operující (ne)utajený radikální islám dávno dosáhl duchovně náboženské světové moci. Své imperialistické cíle nikdy neskrýval, spíše je vyložil vždy všem na oči. Zde nedá se nic ukonejšit ve falešné strategii uspokojení. Nepomáhá také poukazovat na náboženskou pluralitu různých vnitřněislámských proudů.

Kterému islámu patří budoucnost? To neurčuje západ. To neurčují sociologové, politologové, náboženští vědci, náboženští vůdci nebo experti dialogu. To určují koneckonců věřící, muslimové. Nakolik radikální islám ve světové soutěži kultur a duchovních idejí získá nebo ztratí, závisí také ovšem od toho, jakou křesťanství ztratí nebo nově získá sílu přesvědčení v kdysi křesťanském kulturním okruhu. Být křesťanem nebylo a není v tomto ohledu vůbec jen soukromou věcí, také když je to věcí jednoho každého jednotlivce, zda vydá všanc svou víru nebo o ni bojuje, jak žije víru před očima světa jako světa zbavenou, obnovenou, vyhlášenou a zároveň mystickou, osvobozenou a osvobozující, plnou radosti a naděje. Potud autor článku.

 

 

Vskutku vyplatí se vážně se zamyslit nad obsahem obou článků, které nám podávají věrný obraz současného islámu, přičemž se přihlíží jak k negativní stránce, džihádismu, tj. „Svaté války“, tak i k její positivní stránce. Džihádismus totiž je motivován jednak stránkou náboženskou, což mu můžeme přičítat k dobru, ale i stránkou mocenskou, imperialistickou, což je naprosto negativní. Stačí představit si hlavu křesťanství, Ježíše Krista s jeho učením o lásce k Bohu a k bližnímu a hlavu islámu, Mohammeda, bojovníka a teroristu a jeho cestu k Bohu vroubenou utrpením a vysokou cenou na životech. Oba články nám podávají stav v Německu i ve světě islámu a bývalých křesťanských územích.

Jsou-li džihádisté ochotni dát svůj život za víru v Boha a projevit svou přísnost vůči soukmenovcům, kteří nežijí duchovně, nýbrž v zájmu vítězství žijí životem nemravným, pak to nemůžeme považovat za negativní. To platí především pro samotné německé i jiné konvertity k islámu, kteří za cenu násilí konvertují k islámu, k teroru a imperialismu a opouštějí křesťanství, které je morálně dokonalejší. Je patrné, že my křesťané ne dosti dokonale chápeme tuto negativní stránku islámu a podceňujeme ji. Kladně hodnotíme i islámský negativní postoj ke konsumnímu životu, který je negativní i pro křesťany. Nás křesťany překvapuje naše vlastní naivita, když vidíme, kolik svých zemí jsme již ztratili ve prospěch islámu.

My křesťané jsme si vědomi toho, že islámisté již překonali počet katolíků ve světě, že jim stačí, když zachovají svůj negativní postoj a svou vitalitou a počtem narozených dosáhnout svého cíle nad námi, jsme si vědomi toho, jak islámské university a jejich duchovenstvo napadá křesťanství, spatřujeme vliv islámského právního názoru „šária“, který je zcela zločinný a ovládá islám i svým imperialismem, hodnotíme negativně zpožděnou civilizaci islámu, povolnost Německa islámu (2.900 mešit v Německu, zatímco křesťané nemají možnost ve svých původních zemích budovat kostely a jiná zařízení.) Jsme si vědomi, že džihádismus představuje skutečný boj, nikoli jen boj islámské spirituality. Odmítáme nemorálnost islámu. Násilné emigrace katolíků z jejich území, islámský imperialismus a všechny ty deficity islámu v obou článcích uvedené.

Plocek Josef