Spravedlivé je poskytovat každému to jeho.
Evropská právní věda v podstatě recipovala podstatu, pojem a obsah soukromého práva z římského právního pojetí jako všeobecné právní panství nad věcí, jako dominium, proprietas. Oproti vlastníkovi všichni ostatní měli zakázáno bránit vlastníku nakládat s jeho věcí jakýmkoli způsobem. Proti vůli vlastníka nesměli působit na věc samu, takto si mohl počínat jen vlastník sám, což představovalo positivní stránku vlastnictví; vlastník mohl zabránit druhým, aby neužívali jeho věc a nijak na ni nepůsobili, což představovalo negativní stránku vlastnictví. Soukromý vlastník mohl uvésti věc do svého držení (ius possidendi), věc užívat (ius utendi) a požívat (ius fruendi), tj. požívat plody věci, mohl působit na podstatu věci, věc prodat, darovat, odkázat, dokonce věc změnit a zničit. Římské právo také ustanovilo, jak se vlastnické právo nabývá a pozbývá. Vlastník věci byl tedy suverénním pánem nad svou věcí, mohl s ní jakkoli nakládat a nikdo mu v tom nemohl činit nějaké překážky. V tomto ohledu se římské právo značně liší od křesťanského pojetí práva.
Starý zákon Písma sv. nevytvořil žádný přesný pojem vlastnictví ani nějakou soustavnou nauku o vlastnictví, třebaže např. v Desateru, v knize Jeremiáše a Izajáše nalézáme citace právních pojmů vlastnictví a Druhá a Třetí kniha Mojžíšova (Exodus 23,10 a Leviticus 25,2) omezuje vlastnické právo a ustanovuje, že každý sedmý rok se musí přenechat půda nemajetným, otrokům a přistěhovalcům, aby z ní pobírali plody.
Nový zákon Písma sv. uznává vlastnictví a v řadě citací evangelistů Matouše, Lukáše, Marka, listů sv. Pavla, Jana, i Skutků apoštolů vyzývá ke službě bližním. I když tedy Nový zákon nepojednává nějak systematicky o soukromém vlastnictví, vychází z něho a předpokládá je.
Církevní nauka o vlastnictví vychází ze základu, že Bůh je neomezeným a svrchovaným vlastníkem, o čemž nás přesvědčuje Summa theologica Tomáše Akvínského. Člověk je podoben Bohu svým rozumem a má dotvářet to, co Bůh stvořil a předal lidem k dispozici na užívání. Člověk je tedy způsobilý a oprávněný tyto statky užívat, čímž se podílí na všemocnosti Boží. Smí to užívat k účelu svého života v souhlase s Božím stvořením. Mezi tyto prostředky náleží i lidská práva a povinnosti, opřená o Boží právo (ius divinum) a právo přirozené (ius naturale). Toto lidské právo podle církevní nauky je tedy omezené a liší se od římského práva, které je neomezené. Toto Bohem svěřené právo člověku je právem omezeným, svěřeným, propůjčeným, jakýmsi Božím lénem poskytnutým člověku k jeho životu, takže člověk je vlastně správcem Božího vlastnictví, Božím lenníkem a mandatářem. Člověk jako služebník Boží má nakládat se svěřeným majetkem podle cílů, zásad a principů obecného dobra, které určuje úpravu a obsah vztahů mezi lidmi navzájem a mezi nimi a jejich konečným a konkrétním společenským útvarem, státem. Obecné dobro je proto takové uspořádání lidské společnosti, které slouží všestrannému rozvoji jedince i společnosti. Toto obecné dobro je obecnou daností, představou dobra a blaha, která existuje v dané společnosti, nikoli součtem a sumou jednotlivých dober jednotlivých členů lidské společnosti. V obecném dobru se konkretizuje účel života, vycházející z daných obecných podmínek.
Ukládá-li nám spravedlnost povinnost dávat každému to, co mu náleží, plyne z toho nutně, že úkonu spravedlnosti musí předcházet úkon, jímž něco někomu patří. Patří k němu postulát debitum, určité právo, z něhož spravedlnost vyplývá jako důsledek. Předpokladem spravedlnosti je existence lidstva s jeho vzájemnými vztahy a s existencí lidského partnerství s jinými, existence mravního a právního dluhu a povinnost tento dluh uhradit. Nespravedlnost je např. přestupování mravního a právního zákona, neplacení daní, neúčast na volbách, neukázněné a lenivé občanství aj.
„Fiat iustitia, pereat mundus!“ „Summum ius, summa iniuria!“
Nahlédneme-li do písma, shlédneme, že Kristus velmi silně brojí proti porušování spravedlnosti ve světě, zvláště pokud se tato špatná vlastnost projevuje v řadách farizeů a zákoníků. Spravedlnost vedle moudrosti zaujímá vedoucí postavení mezi hlavními křesťanskými ctnostmi. Lidé by však měli snášet utrpěné zlo s jistou trpělivostí a nesnažit se o nápravu cestou bezprostřední a urychlené spravedlnosti. Tímto svým urychleným zásahem spravedlností by případně způsobili nějakou další škodu, mohli by sami svým tvrdým odsouzením zla prokázat, že sami nejsou bez viny a že si neuvědomují, že vedle tvrdé spravedlnosti je tu ještě jiná cesta k nápravě zla, cesta odpuštění a lásky k pachatelům zla. Náprava zla cestou Boží lásky a rady je také pochopitelná, když se zamyslíme nad lidovou moudrostí vyjádřenou hesly a právními normativními slogany: „Fiat iustitia, pereat mundus!“, ať se stane spravedlnost, ať zhyne svět, „Summum ius, summa iniuria“, nejvyšší právo, nejvyšší bezpráví a vážná rada náboženského učení, „nesuďte, abyste nebyli souzeni“. Zamysleme se trochu nad několika namátkovými životními skutečnostmi, kdy se přísně a urychleně chápaná spravedlnost prokázala jako nevhodné řešení.
Vzpomeňme jenom na transfer Němců po Druhé světové válce. V dávném středověku, za vlády Přemyslovců i Karla IV., docházelo ke kolonizaci českých zemí a již historik Pekař ve své studii prokázal, že tehdejšími kolonizacemi se dospívalo k předávání životních zkušeností a k obohacování znalostí lidských profesí. Uvedeným transferem Němců se ve smyslu uplatnění lidské a občanské svobody a dosažení spravedlnosti dospělo skutečně k zániku státu a země. Němci byli z oblasti Sudet nesmírným násilím a vraždami vystěhováni do Německa, Rakouska, uprázdněná a vylidněná země byla znovu osazena proletariátem ze Slovenska, krajina a zemědělské statky byly zplundrovány a zdevastovány. Dřívější etnikum multinacionálního státu zaniklo a vzniklo nové etnikum multinacionálního státu, prohlášeného za stát národní a jednotný. Řádní občané německé národnosti byli vystřídáni cizími prospěcháři a „zlatokopy“, a to ke škodě našeho státu a v zájmu „spravedlnosti“.
Po první světové válce v zájmu spravedlnosti versailleskou a trianonskou mezinárodní smlouvou byli ochuzeni o část svého území Němci a Maďaři, byly vytvořeny nové multinacionální a menšinové země v rámci reparací, miliony občanů ztratilo svou vlast, v Německu válečné náhrady a reparace vyvolaly vysokou inflaci, ale inflačním tlakem utrpěly i země, kterým se tyto reparace dostaly a způsobily přebytek kupní síly nad národním produktem (srovnej vysoké inflace zemí koloniálních v důsledku nabytí tak vysoké kupní síly zlata). Historie prokázala, že v Německu snaha o odčinění zla první světové války byla příčinou druhé světové války s jejími důsledky, zvláště se zotročením východní Evropy sovětskou okupací.
Někdy se zamýšlíme nad skutečností, že jsme se snad měli více bránit proti německému postupu v roce 1938-1939, kdy nás Němci okupovali. Uvažujeme-li o takových Polácích nebo Jihoslovanech, spatřujeme u nich více statečnosti i v takovém případě, že svou statečností povedou stát k zániku. Trochu si vytýkáme a svět sám nám tento neodvážný postoj vytýká. Ale uvážíme-li, jaký plán měl s naším státem Hitler, můžeme se domnívat, že úsilí spravedlnosti a nadměrné statečnosti vedoucí k boji s nacismem by mohlo přivést stát do záhuby a do konce naší české existence.
Do okruhu našeho pozorování musejí nutně náležet i příčiny a důsledky válek, revolucí, terorismů, anarchismů a nacionalismů, v nichž většinou existuje nějaké zlo, které vyvolává následné zlo a tím i řešení cestou spravedlnosti. Vzpomeňme jenom na marxistický třídní boj, na řešení sociální nespravedlnosti, kdy v důsledku nespravedlnosti na jedné straně nastupuje nespravedlnost druhá, mající zlo odstranit a kdy se z vaničky s dítětem vylévá nejen voda, ale i dítě samo. Všimněme si i případů středověkých a novověkých soubojů, kdy urážka cti a křivda spáchaná na jedné rodině vede z důvodu spravedlnosti k vyvražďování celých rodin a kdy místo hesla „oko za oko“ jsou vyvražďovány celé skupiny rodin a celé rody, vše z důvodu spravedlnosti a odvety.
Ale základní naše myšlenka „fiat iustitia, pereat mundus“, i když důsledkem není zánik celého světa, nýbrž jen celá rodina a potomstvo, je závažná. Vždyť i v takovém případě, kdy je odsouzen po právu otec rodiny trestem na svobodě, doplácí na to jeho rodina. Manželka si najde v nepřítomnosti svého manžela jednoho čí více druhů, o děti nikdo nepečuje, vychovávají je ulice a děti podobného druhu, dostanou se do výchovného ústavu, polepšovny či „pasťáku“, mají více „otců“ a není naděje, že z nich kdy budou řádní a poctiví občané, nehledě na to, že žijí v neustálém stresu a bez rodinné lásky a pohody. Ve stejném postavení se stávají děti a rodiny, kde manželství se rozpadlo rozvodem a rozlukou manželů. Děti takovýchto manželství a rodin jsou poznamenány na celý život, jejich život a výchova trpí. Dopouštějí-li se ve svém dalším životě zločinů, kdo nese vinu na tomto stavu, vyvolaném nesprávným chápáním „fiat iustitia“.
Konečně v důsledku uvedených skutečností může dojít k poklesu umění a kultury, když poctivému pracovníku, který přispíval svými výdělky na rozkvět umění, je v důsledku vysoké progresivní daně jako boháči snížena jeho osobní úroveň z důvodu spravedlnosti, takže už nemůže ze svých přebytků prospívat potřebám celku společnosti.
Uvažujeme-li o náplni pojmu spravedlnosti v této souvislosti, můžeme dospět ke dvěma postřehům, které nám napovídají, že důsledek v podobě „pereat mundus“ nemusí být tím maximálně negativním důsledkem použití spravedlnosti jako vedoucí ctnosti našeho uvažování. Tím důsledkem může být také, že nedospějeme ke svému zamýšlenému cíli spravedlnosti, že spravedlnost můžeme chápat jen jako svůj osobní cíl zájmu, dokonce prestiže, úsilí o dosažení věrné litery spravedlnosti a ztráty dosažení její náplně. Nesmíme zapomenout, že spravedlnost je sice význačnou ctností, ale stojí vždy pod láskou jako vedoucím hlavním principem a kdy jsme své sledování spravedlnosti nuceni podřídit lásce jakožto nadřazenému principu A v této souvislosti musíme rovněž vést v patrnosti, že spravedlnost se objevuje ve společnosti v podobě pluralitní, takže špion může hrát pro jeden národ roli hrdiny a stoupence blaha, zatímco pro jiný národ je projevem zrádce a zločincem.
I když se tedy zdá, že naše uvedené heslo, „pereat mundus“, které je obsahem této kapitoly, je ojedinělé a ve svém působení málo spolehlivé, uvažujeme-li o slovech tohoto hesla a o radách podobenství Písma sv., zjišťujeme, že se jedná ve skutečnosti o nesčetné případy zla a tvrdého postupu spravedlnosti. Vzpomeňme jenom na slova Písma „O koukole mezi pšenicí“. Kdyby Kristus nezabránil apoštolům hned vytrhat z pole koukol, možná by byli způsobili na poli více škody.
Iustitia et Caritas. Spravedlnost a láska.
Úvaha v předchozí kapitole nás však nesmí uvádět do omylu, že spravedlnost jako ctnost je něčím podřadným a někdy i výjimečným. Spravedlnost je přece vedle moudrosti, mírnosti a statečnosti zařazena do kategorie základních lidských ctností, které jsou pro lidský život, pro lidské soužití tak podstatné. Kde by bylo lidské soužití a bytí možné bez spravedlnosti? Kde by byl vůbec možný život lidí bez existence této základní ctnosti? Jak mohou lidé vůbec uplatňovat funkci souzení, posuzování a odsuzování bez respektu k této ctnosti? Jak by lidé vůbec žili bez spravedlnosti? Na to nám dává odpověď lidský soud po devatenáctém století, po vítězství positivismu, právního positivismu, positivistického práva nad právem přirozeným, zakotveným v lidské přirozenosti, kterému jsme podřízeni a jehož vážnost a sílu tak dobře známe.
A přece je něco mocnějšího, o čem nám podávají zprávu citovaná podobenství, láska z trojice božských ctností, víry, naděje a lásky. Láska je silnější než spravedlnost, mnohdy ji musí i zastupovat, aby lidský život byl vůbec možný, aby svět nezahynul. Tak jako ctnost láska je nadřazena a ve vyšší kategorii než spravedlnost, tak také její uplatňování v lidském životě má větší závažnost. Tam, kde selhává dokonce i spravedlnost, tam ji zastupuje a nahrazuje láska. Kardinální ctnost je nahrazena božskou ctností, aby svět „nezhynul“. Velký zločinec Babinský po svém zlotřilém životě dožívá u ctihodných sester Boromejek, vagabund a autor stržení mariánského sloupu na pražském staroměstském náměstí končí svůj život jako zahradník v laskavém a láskyplném prostředí těchže sester na pražské Malé straně. V obou těchto případech láska a pravda zvítězila nad životem plným zločinnosti. Mnohý nacistický zločinec bez očekávaného trestu dožívá v ochraně vatikánského města po druhé světové válce, na místě, kde bylo zachráněno tolik pronásledovaných Židů. Reminiscence, pozůstatky a bolesti války ustupují do zapomnění, nevinní synové pomýlených a dokonce zločinných otců nejsou již odsuzování z titulu kolektivní viny za provinění svých předků, soudnost a počet masou totalismu neovlivněných a neovlivnitelných lidí vzrůstá. Prvenství lásky nad spravedlností, deklarované podobenstvími Písma sv., je potvrzeno.
Josef Plocek