Máme-li hovořit o počátcích stranického systému politických stran, musíme se vrátit do 17. - 19. století do Anglie, kde existovaly dvě politické strany, toryové, vyjadřující hlavně zájmy vysoké šlechty a duchovenstva, předchůdkyně dnešní konzervativní strany, jejímiž protivníky byla strana whig, předchůdkyně dnešní liberální strany.

         Moderní konzervativní strana podle jejího zakladatele Edmunda Burkeho a Tocquevilla v podstatě zahrnuje filosofickou stránku konzervatismu, historie a tradice, předsudek a rozum, svobodu a rovnost, autoritu a moc, vlastnictví a život, náboženství a morálku. Toto jsou však jen excerpce hlavních myšlenek, ze kterých a ve kterých konzervatismus žil svůj vlastní život, Tak konzervatismus vycházel z historie a z tradice minulých a dávných dob, jsoucích svědkem existence a života v křesťanském duchu a bral si příklady z historie a z tradice za východiska svých předsevzetí a postupů, rozum se stal stálou oporou veškerého jeho myšlení a jednání, svoboda a rovnost byly základní ideje a zásady, které ctil a přijímal ve svém životě pro stálou denní praxi, byl si skálopevně vědom toho, že veškerá moc musí být opřena o autoritu, bez níž by byla bezcenná, nemyslitelná a také nemorální, uznával potřebu respektu a uznání k vlastnictví pro celý život jednotlivce i celé lidské společnosti a že náboženství a morálka, jak to dosvědčuje lidská historie a minulost, je nepostradatelným základem veškerého života na zemi a že tyto ideje a ideály, které byly pro filosofii konzervatismu samozřejmostí, kterou nejen přijímal, nýbrž kterou věrně celou svou existencí plnil, žil a uskutečňoval. Historie a minulost prokázaly, že život v duchu konzervatismu se osvědčil a sloužil k pokojnému a spořádanému životu jednotlivců i celých lidských společenství.

         Můžeme také připojit, že pojetí obecného chápání ve smyslu konzervatismu nikterak nekoliduje s pojetím státu jako „sociálně tržním hospodářstvím“, zastávaným i konzervatismem, neboť takovýto pojem hospodářství stojí na základech přísné morality a sociálního cítění s osobami potřebnými, nemajetnými a chudými.

         Moderní liberalismus po všech jeho peripetiích dnes představuje tuto myšlenkovou a duchovou náplň: Kořeny liberalismu spočívají v renesanci 14. a 15. století, v reformaci 15. a 16. století, v individualismu, racionalismu a v osvícenství. Liberalismus je definován jako víra, filosofie a hnutí určené svobodě jako metoda a politika vlády, jako organizační princip ve společnosti a jako životní cesta pro jednotlivce a společenství. Pro liberalismus je základním pojmem svoboda a nikoli absolutní, nýbrž maximální, svoboda jedince myslit, věřit, vyslovovat a diskutovat názory, vstupovat do zaměstnání a kupovat a prodávat statky, jakož i brát účast na veřejném životě. Liberalismus má snahu organizovat svobodu sociálně a domýšlet implikace svého základního postoje. Myšlení se posunulo od toho, co bylo dáno v tradicích minulosti k tomu, co mohlo být dosaženo lidmi přítomnosti a budoucnosti. Lidé místo o hříchu začali mluvit o ideji pokroku, místo predestinace zachytili pohled vize lidské dokonalosti. Testem institucí se stala otázka nikoli, zda byly ve službě Boží, nýbrž zda přinášely štěstí člověku. Liberalističtí myslitelé tvrdí, že člověk je nadán rozumem a dobrem a že jedině jej kazí a zotročuje institucionální rámec, v němž se zrodil. Nepřítelem byl zvyk, tradice a instituce. Špatné byly také církev, feudální řád, aristokratické třídy, dynastický stát, výchovný systém a censura. Liberalismus znamená v mluvě parlamentní politický proud směřující k uplatnění svobodomyslných zásad v celém životě veřejném.

         František Novosad uvádí, že obsah liberalismu se během doby značně změnil. Jestliže původně se vycházelo z liberálního utilitarismu v 19. a 20. století, došlo k podstatnému odklonu od původního liberalismu a zdálo se, že to znamená konec liberalismu. Ale liberalismus procitl k novému životu, k intelektuálnímu vzkříšení. Hledaly se nové formy formulování spravedlnosti, a to ve smluvním principu, v konstruktualismu, v komunitarismu. Dnes si musíme položit otázku, co je to liberalismus, když se tento pojem v USA a v Evropě tak liší. Klasický liberalismus přešel do moderního sociálního liberalismu, a zatímco starý liberalismus se stavěl ke státu kriticky a nedůvěřoval mu, moderní liberalismus ve státě spatřuje hlavní nástroj odstraňování společenských nerovností. V USA někdy se ztotožňuje liberalismus s konzervatismem.

         Komunistický totalitarismus představuje stejně jako konzervatismus a liberalismus ideově chápané politické společenství, např. politickou stranu. Podle díla Ivo Budila „Ideologické zdroje moderního totalitarismu“ Zbigniew Brzezinski a Samuel P. Huntington rozlišili počátkem šedesátých let 20. století tyto rysy totalitní vlády:

         Podle Budila Karl Dietrich Braher pokládá za společný jmenovatel stalinismu, nacionálního socialismu a italského fašismu tyto znaky:

         Totalitarismus podle Arendtové je koncipován jako totalita založená na basi ideologie a tedy má základ také v ideologii gnosticismu. Marxismus a komunismus stojí především také na druhé ideologii, na historickém a dialektickém materialismu.

         Klademe-li si po listopadu 1989 otázku, zda nynější KSČM nese se sebou prvek dřívější KSČ, odpověď na otázku bude nutně kladná. Prvky komunismu nemohou vymizet během krátké doby z KSČM a KSČM, přestože se prohlásila za novou stranu odlišnou od své původní podoby, v praxi však prokazuje, že setrvává stále na svém původním stanovisku.

         Vláda jedné jediné politické strany ve státě nepochybně je důkazem, existence totalitarismu v tomto státě, avšak takovýto charakter státu může existovat i za existence dvou velkých stran, jak je toho dokladem v našem státě existence „opoziční smlouvy“, na které se dohodli vedoucí politických stran ODS Václav Klaus a ČSSD Miloš Zeman. Vedoucí dvou politických stran mohou totiž sjednat takové podmínky existence života a charakteru svých stran, že z nich automaticky vyplyne splnění důsledku totalitarismu. Stačí jen vyloučit možnost existence opozičního hlídání a korigování života stran, funkce opozice se tím odstraní a nastává stav existence jedné jediné strany. Stačí jen postoj opoziční strany spočívající ve víře, že výsledky aktivity a zásahů vládní strany po vyhraných volbách bude anulovat a odstraní je v nových politických rozhodnutích a navrátí státní politiku do sobě vlastních mezí. Na „opoziční smlouvu“ navázalo tajné usnesení č. 513 s návrhem na projednání nového obsazení funkcí ve statutárních orgánech organizací a obchodních společností se státní účastí, přistoupily na státní centralismus, vyhovovala jim malá účast na volbách. Dále byla opoziční smlouva doplněna tolerančním patentem“ ze dne 14. ledna 2000, který obsahoval dohodu o státním rozpočtu, o základních parametrech změn volebního sytému poměrného zastoupení na většinový systém, dohodu o přípravě vstupu ČR do Evropské unie, o vzájemném vymezení věcných podmínek tolerance menšinové vlády. Tento stav překročil vládu diktatury a autoritativních režimů a dá se vyložit jen jejich přemírou a přinejmenším existencí silných prvků totalitarismu a materialismu.

         Socialismus v širším smyslu je zaprvé ekonomický systém charakterizovaný společným vlastnictvím výrobních prostředků, kolektivismem, intervencionismem a v tzv. reálně socialistických státech vycházejících z totálního pojetí hospodářství, i v některých demokratických zemích určitou mírou plánovaného hospodářství. V ekonomickém smyslu je protiváhou kapitalismu. Zadruhé o politickou ideologii, kdy je tradičně spolu s liberalismem a konzervatismem považován za jednu ze tří nejvýznamnějších ideologií. Pojem poté zahrnuje různé levicové myšlenkové směry jako Demokratický socialismus, Křesťanský socialismus, Národní socialismus nebo Sociální demokracie. V 90. letech minulého století začíná další štěpení sociální demokracie:

         Sociální demokracie je politická ideologie, která se na konci 19. století vyvinula z klasického socialismu. Socialistická internacionála – celosvětová organizace sdružující sociálně demokratické strany a strany demokratického socialismu – definuje sociální demokracii jako ideální formu (liberální) demokracie, která je schopná řešit společenské problémy, které vytváří neregulovaný kapitalismus. Přitom stanoví tyto principy lidského společenství:

         Svoboda: Princip svobody zajišťuje svobodu jednotlivce, ale i svobodu člověka uvnitř společenství. Každý člověk má právo chovat se a konat tak, aby mohl nejlépe dosáhnout svých individuálních cílů a naplnit a využít své schopnosti a možnosti. Právo na svobodnou vůli v chování a jednání musí být zachováno pro každého, realizací tohoto práva jedním člověkem nesmí být omezeno toto právo u jiného člověka. Zachování svobody pro každého člověka uvnitř lidského společenství je možné pouze v případě, že lidstvu jako celku se podaří v dlouhověkém zápase osvojit si vlastní historii a zajistit, aby žádný člověk nebyl na základě různosti společenské vrstvy, pohlaví, náboženství nebo rasy omezen na svých svobodách.

         Rovnost a spravedlnost: Princip rovnosti zaručuje stejnou vážnost všech lidských bytostí a je základním předpokladem pro svobodný vývoj každé lidské osobnosti. Základní ekonomická, sociální a kulturní rovnost uvnitř společenství je nezbytná pro společenskou rozmanitost a sociální rozvoj. Princip spravedlnosti ve společenství se řídí principem rovnosti a principem svobody. Znamená rovnost v právech a požaduje vyrovnávání fyzických, mentálních a apriorních sociálních nerovností, stejně jako osvobození od absolutní závislosti na vlastnících výrobních prostředků nebo držitelích politické moci.

         Solidarita: Solidarita je všezahrnující a globální. Je praktickým projevem lidské humanity, lidskosti a schopnosti soucítění s oběťmi nespravedlnosti a nerovnosti. Solidarita je oprávněně vyzdvihována a oslavována všemi významnými humanistickými tradicemi. V současné době s bezprecedentní vzájemnou závislostí mezi jednotlivci a národy nabývá solidarita ještě většího významu, protože je nezbytná pro samotné přežití lidstva.

         Po první světové válce a Ruské revoluci je sociální demokracie spojena výlučně s ne-revolučním politickým směrem.

         Pojem sociálního státu nemá jasné vymezení. Mohli bychom do něho zařadit tyto cíle: Zajišťování prosperity, omezování chudoby, zajišťování sociální rovnosti, zajišťování sociální integrace a zamezování sociální exkluzi, zajišťování sociální stability, zajišťování nezávislosti jednotlivců.

         Otázkou, zda sociální demokracie má budoucnost, se zabýván Jan Keller v článku „Čtyři chyby sociální demokracie“ a vyvrací dřívější možnosti sociální demokracie k prosazování jejího sociálního myšlení. Prvek globalizace je pro velké podnikatele možností přestěhovat celé odvětví výroby do ciziny, kde jsou nižší mzdy, nižší daně pro výrobu, modernizace použitím strojové výroby a snížením počtu pracovníků a také pokles solidarity podnikatelů oslabuje možnost sociální demokracie uskutečnit sociální pomoc potřebným dřívější cestou tlakem na stát.

 

 

         V prvé kapitole této úvahy jsme uvedli čtyři ideová politická společenství, která nám slouží za myšlenkovou oporu při úvaze, kterou politickou stranu volit jako reprezentanta ve státním zřízení. Z těchto čtyř zástupců dva mají za sebou již život sahající až do 17. - 18. století, liberální a konzervativní politické společenství, ideologie marxistická a sociálně demokratická spadají s určitými obměnami až do 19. století. Pokud hovoříme o politickém společenství, měli bychom spíše vyjít z pojmu „politické strany“, neboť toto označení je nám bližší.

         Věda o státním zřízení tradičně znala a používala rozlišení politických stran na „ideové“, jejichž základem byla nějaká ideologie, hlubší ideová forma, a na čistě „účelové“, postrádající podstatně hlubší zamyšlení. Kloníme se spíše k formě ideových politických stran, které znamenají při vstupu do strany potřebný vhled do stranické ideje. Hledající adept členství ve straně pociťuje hlubší spřízněnost se stranou, je této straně příznivěji nakloněn a je věrnější k zachování a utužování tohoto směru stranického zamyšlení. Takovouto věrnost stranické ideji nemůžeme očekávat u účelové strany, která členům slouží jen obvykle k jejich osobnímu zájmu profesionálnímu.

         Konzervativní ideová náplň politické strany vyhovuje např. členům křesťanských církví a vyznání, zvláště pokud se týče prvků historie a tradice, náboženství a morálky. V naší zemi tento sklon ideové přízně vykazuje jedině ideová stránka KDU-ČSL.

         Když lidovou stranu opustili po vnitřních neshodách poslanci Kalousek, Parkanová, Severa a další, vytvořili novou politickou stranu „TOP 09“ pod vedením předsedy Karla Schwarzenberga a dokládali její ideovou náplň obsahem křesťanské ideje a uspěli. Jaká je skutečnost?

         Lídr a předseda TOP 09, Karel Schwarzenberg, uvedl v publicistickém interview Katolického týdeníku 40 v říjnu 1. – 7. 2013 toto: Na dotaz, když v čele TOP 09 jsou katolíci, zda se v jejich programu vyskytuje častěji slovo křesťanství, křesťanské ideje a hodnoty, odpovídá: „Málo. To nemá být firemní název, ale obsah toho programu. Pokud jsme toho schopni, jako slabí lidé, alespoň částečně máme křesťanství žít, ale příčí se mi používat ho jako reklamu. Politika je jedna věc a náboženství jiná otázka. Mám dost takového pokryteckého ohánění, člověk to má žít, ne se tím ohánět. Církve musí samostatně žít. Po dlouhých zkušenostech z různých zemí nejsem příznivcem toho, aby se církev opírala o stát. Ani opačně. Nedělá to dobře. Vyhovovat politikům není dobré. Církev musí být schopná včas zvýšit hlas a upozornit na nešvary, a sice od shora dolů“. Na dotaz, zda chodí do kostela, odpovídá: „V Dřevíči méně, obyčejně chodím v Praze, kde více bývám. V neděli nerad ráno vstávám, tak jdu buď v pět k voršilkám, nebo v půl sedmé k dominikánům, někdy k Panně Marii Sněžné – jen člověk vstoupí do toho prostoru, je povznesen.“ Na dotaz, zda je v některé farnosti členem a je obeznámen se stanoviskem farnosti na restituci, odpovídá: „Přiznávám, že ne. Jsem pořád někde v pohybu, tak jsem se k tomu bohužel nedostal. Přiznávám, že mi takové vědění nechybí.“ Na dotaz, zda otázka církevních restitucí bude předmětem těchto voleb, odpovídá: „Doufám, že to nebude nutné, nerad bych, aby se to stalo tématem volebního boje. V případě, že by po volbách v novém parlamentu někdo vystoupil a hodlal porušit uzavřené smlouvy, samozřejmě je budeme hájit. Nebylo by to dobře, tyto věci se nemají stát tématem volebního boje. Nemám rád, když věci, co se týkají církve, podléhají denním politickým střetům. Vytvářejí se pak falešnou fronty. Měli bychom uvažovat o jiných tématech. Při každých volbách lidé volí víc a víc osobnosti než strany. Přesvědčeného sociálního demokrata málokde najdete, ještě vzácnější je přesvědčený křesťanský demokrat. Lidé, kteří tvrdí, že jsou liberálové, moc nejsou a konzervativci už vůbec ne. Používáme tyto nálepky, bohužel nejsou patentované, a někteří je mohou používat, aniž k nim mají nejmenší vztah. Bohužel náplň politických stran dnes vypršela. Jsem starej, a tak si ještě pamatuji křesťanské demokraty, kteří mohli poutavě mluvit o křesťanském sociálním učen církve, protože ho znali. Znal jsem sociální demokraty, kteří stejně mluvili o tom, jak se vyvíjelo sociálně demokratické myšlení, v čem se liší od komunistů, a tak dále. Něco takového bychom dnes dlouho hledali. Aparáty stran jsou namířeny na kandidáta a nějaké myšlení, nějaké vize? To už dávno není. Nikde tu není přesvědčený sociální demokrat ani přesvědčený křesťanský demokrat. Ani v zahraničí to není lepší. Německá CDU je forma sociální demokracie.“

         Není třeba dokazovat, že TOP 09 není křesťanská demokratická strana, uvedená slova jejího předsedy to jasně potvrzuje. Je to také postoj místopředsedy TOP 09 Miroslava Kalouska, který se smíchem prohlásil, „že lidovecký poslanec je ten, kdo chodí do kostela“ a Kalousek sám při nějakém jednání ve státě, kde byli také lidovci a šli do kostela, nikdy se bohoslužeb v kostele nezúčastnil.

         Není třeba nějak rozvádět kladnou stránku konzervativní křesťanské ideje. Stačí jen se zamyslet nad slovy Písma sv., kde se hovoří o tom, jak v raném křesťanství si pohané a židé všimli toho, jak se křesťané ve svém vzájemném styku projevovali bratrsky a s láskou vůči sobě, zamyslet se nad postojem takového oponenta katolické církve, jakým byl filosof F. M. Voltaire, který prohlásil, že si jako krejčího zvolí křesťana, „který jej aspoň neokrade“ a slov historičky Hannah Arendtové, která při svém studiu zjistila, že dokud občané státu věřili v Boží spravedlnost a v Posmrtný soud, jejich moralita byla vyšší, než když tato jejich víra upadla.

         Pokud se týče stoupenců liberalismu, Václav Klaus jako liberál tvrdě oponoval lidovcům a prosazoval v devadesátých letech minulého století, když uznávali tržní hospodářství jen s kvalitou jako „sociálně tržní hospodářství“ a trval na tom, že tato kvalita „sociální“ do liberálního pojmu hospodářství nepatří. Později však byl schopen oklamat kardinála Duku tím, že je nakloněn ideji „konzervatismu“.

         Ale otázka liberalismu vyžaduje hlubšího zamyšlení. Spojení liberalistického a individualistického myšlení vedlo k původní verzi nelidského kapitalismu, který vyvolal negativní odezvu v řadách chudých občanů, neboť je vykořisťoval. Přeháněl v takové míře touhu kapitalistických podnikatelů po zbohatnutí, že se tím projevila jeho nespravedlivá a svobodě se příčící touha po rozmnožení svého osobního majetku. Vinu na tom nesla absolutizace a maximalizace ideje svobody. Míra svobody byla spatřována v míře bohatství, čím větším je osobní bohatství, tím je také dosažená výše svobody. A protože míra svobody je často závislá na míře odvahy a rizika, riziko také má souvislost se vznikem bohatství. Bohatství je tedy obrazem projeveného pracovního úsilí a podstoupeného rizika, prokázané svobody, úsilí, odvahy a statečnosti.

         Ale velikost svobody a rizika se neprojevuje jen v oblasti ekonomické, nýbrž i v řadě společenských oblastí, v profesionálním, sportovním či jiném podnikání. Ve vrcholovém sportu to představuje i jen zlomek vteřiny, větší sílu, více odvahy a rizika. Platí zde v plné míře francouzské úsloví: Kdo neriskuje, nedosáhne ničeho. A toto je kletba našeho moderního života ve všech životních oblastech. Liberalismus tak postrádá ve srovnání s konzervatismem duchovní obsah a míru morality, které nejsou fixními články liberální ideologie v ní zakotveny.

         Marxistická a nacistická ideologie, totalistický a materialistický komunismus a totalistický nacismus a fašismus, rovněž postrádají duchovní hloubku a moralitu, jak to markantně prokázala historie komunistického režimu s tajnou policií a tábory Gulagu a nacistického režimu s tajnou policií, koncentračními tábory a „holokaustem“ a tyto jejich defekty jsou dostatečně známy a není třeba je rozvádět.

         Zakotvenou duchovní hloubku a moralitu postrádáme i u ideologie sociální demokracie. Musíme přiznat, že ještě před takovými šedesáti lety jsme se setkávali s členy sociální demokracie, ČSSD, kterých jsme si skutečně hluboce vážili. Toto je však již minulostí. Kladem sociální demokracie je, že svou pozornost zaměřuje především na otázku sociálního cítění a sociální pomoci státu ozobám, které toho potřebují. Jak jsme však již viděli, v moderní době globalizace, modernizace, propouštění zaměstnanců a obecný pokles solidarity brání sociální demokracii v jejím sociálním zaměření.

         Druhá polovina 20. století však vyvolala v postavení ideových politických stran, a to nejen u nás, ale i v Evropě, velké změny. Ideová orientace politických stran byla opuštěna a strany se staly převážně účelovými, dokonce pragmatickými. „Pragmatismus“ je odrůda relativismu, podle něhož pravda není měřena předmětem, ale nějakou jinou normou. Máme-li se tedy vypořádat s pragmatismem, musíme nutně začít již u relativismu, neboť základ omylu obou těchto fenoménů je totožný. Začínáme-li tedy u relativismu a jeho vad, musíme si uvědomit, že jeho vady se týkají jak jeho sféry noetické, teorie poznání, tak morální. Je-li např. předmětem našeho zkoumání „strom“, zkušenost empirie nám sděluje, že pozorovaný strom se skládá z pařezu, kmene, větví, větviček a lístků, které jsou dále předmětem zkoumání. Shledáme-li však při svém zkoumání stromu jako výsledek zkoumání soud, že „pozorovaný strom je vysoký“, tento soud nevyplývá nutně jen z pozorování stromu, nýbrž ze srovnání plyne, že strom, je vyšší než já sám. A tak má výška se stává předmětem mého srovnání. Jde tedy posouzení dvou objektů, stromu a mé výšky, subjekt se stává zároveň objektem. A toto je v podstatě základ omylu relativismu.

         Můžeme proto do značné míry souhlasit se slovy Karla Schwarzenberga, která jsme citovali shora, že dnes je pro mnohé lidí posouzení ideové stránky politických stran již pasé a strany se jim staly čistě pragmatickými. Můžeme s ním také souhlasit, že někteří voliči spíše se kloní k nějakému politikovi či podnikateli s politickou mocí. Zapomínají přitom, že politici využívají svého postavení jako lobbisté nebo slibující a neplnící své sliby, kteří při získávání voliče slibují nejen to, co je teoreticky možné, ale dokonce i to, co nemohou nikdy splnit. Občané by si měli vždy zapamatovat, co který politik slíbil a zdaleka nesplnil a při jeho opětném ucházení se o volební přízeň mu to připomenout a nedat mu svůj hlas. Pokud se týče „billboardů“, na které se vynakládají miliony korun, politické strany se již mohly přesvědčit, že tyto agitační prostředky jsou téměř bezcenné a ušetřit si jejich použití. Bylo by již třeba jednou provždy učinit přítrž politickým stranám získávat své volební příznivce peněžním či jiným darem, což je přece čistou formou podplácení, která je trestná, bohužel však často používaná politický stranami. Ti občané, kteří se nechají takto podplácet, by si měli uvědomit, že korupce je oboustranně trestná. Uvažují-li občané, koho volit, měli by věnovat větší pozornost tomu, o jakou politickou stranu jde, jaké má plány a programy, zvláště do budoucnosti a podle toho polickou stranu také volit a naletět jen na velikost strany a její oblibu u jiných voličů. Ovšem občané vycházející z účasti nějakého podnikatele, který je vede k tomu, aby volili určitou stranu, by si měli být vědomi toho, že takovýto podnikatel již uvažuje o nějaké formě získání státní zakázky, což může vést ke korupci a velmi často i vede. Občané by měli také pečlivě uvažovat o volbě nově vzniklých malých stran, které jsou živeny jen pro omezenou dobu, nemají dostatek stálých voličů, nemají za sebou desítky let existence a mají jen dočasnou a omezenou dobu trvání. V současné době takových malých a efemérních stran je mnoho, jejich zakladatelé nemají žádné politické schopnosti, považují svou stranu jen za jakousi „legraci“ a vzrůst svého sebevědomí. Je tedy toho dost k uvážení a k vážnému zamyšlení, koho volit a ke které straně se připojit svým hlasem.

         Dnešní občané ve věci volby politické strany, ke které se připojí svým hlasem, musí vycházet z toho, že z původních ideových politických stran, jež jsme uvedli, dnes existuje jen KDU-ČSL jako konzervativní křesťanská ideová strana s bohatou minulostí, programem a hodnotovým základem, s trvalou 80. letou existencí a zkušeností. Druhou ideovou existující stranou je strana KSČM, dědička a následnická strana bývalé KSČ komunistického režimu, s nímž máme tak neblahé zkušenosti. Ta se opírá o materialismus, totalitarismus, ateismus a další nekalé hodnoty. Dřívější postliberalistické strany a stranu sociální demokracie včetně TOP 09 podle názoru Schwarzenberga můžeme řadit mezi pragmatické strany. Pokud se týče oněch nových stran, které se objevují v souvislosti s volebním bojem a jsou pragmatické, nemusíme se jimi zabývat, neboť jsou to strany jen dočasného charakteru a trvání.

         Můžeme-li něco doporučit, čtěte Křesťanský týdeník a zvláště jeho Perspektivy, kde se již řadu měsíců objevují hodnotné články.

         Aktuálnímu občanu spočívá na svědomí povinnost jít k volbám a splnit tuto svou volební a občanskou povinnost a zvolit vhodnou politickou stranu a její adepty, neboť na této závisí kvalita a existence státu a pravé demokracie. Občanova volba je rozhodná a svobodná a na něm závisí náš příští politický stav a život. Musí spoléhat jen na své svědomí a svůj rozum, úsudek a snad i intuici. Zbývá mu jen upozornění, že „komu není rady, tomu není ani pomoci“.

Josef Plocek