Firma OKD oznámila, že je rozhodnuta zavřít Důl Paskov, leda by na jeho další provoz dostala čtyři až šest miliard korun. Z ekonomického hlediska je rozhodnutí racionální; je ovšem společnost významu OKD oprávněna sledovat čistě ekonomické hledisko? Nejde jen o OKD; po celém světě sledujeme stále stejný scénář: v dobách dobrých korporace rozdělují tučné zisky (OKD loni šest miliard), v dobách zlých natahují ruce pro státní pomoc.

         Až do poloviny 19. století bylo zakládání korporací přísně regulováno. Státy včetně USA si uvědomovaly jejich obrovský vliv (některé byly oprávněny i vyhlašovat a vést války) a dovolovaly je zakládat pouze ve veřejném zájmu.

         Liberalizace korporací je kořenem dnešního bohatství. Stejně tak z ní ale pramení i plundrování životního prostředí nebo vykořisťování třetího světa: korporace je nepropustným filtrem právní i morální odpovědnosti, jež zůstává vázána na korporaci samotnou; naopak investorům plynou zisky a odpovědnost nemají.

         A korporace sama je bezostyšná: mravní odpovědnost každého, kdo ji utváří, se ztrácí ve společné vině. Lidé za chování své korporace odpovědnost necítí.

         Vymkly se nám z rukou. Jsou silnější než leckteré státy. Překračují jejich hranice, mohou si vybírat, kde budou působit, kterému právu podléhat. Diktují si či aspoň ovlivňují zákony, jimiž mají být regulovány.

         O společenské odpovědnosti korporací se hodně mluví; jsou k ní volány a samy se k ní hlásí. Mají k tomu své kodexy, deklarace, nadace. Když ale přestane jít o pár drobných o novou cyklostezku, jdou sliby stranou: na udržení zaměstnanosti v ostravském regionu by stačil zisk za jeden či dva poslední roky. Společnost OKD ani nenapadne, že by to po ní mohl vůbec někdo žádat, že by někdo mohl vzít vážně její prohlášení, že „si uvědomuje své výjimečné postavení jednoho z nejvýznamnějších podniků v Moravskoslezském kraji“ a „snaží se aktivně přispět k regionu“.

         Korporace samy svůj přístup nezmění: svědomí jednoduše nemají. Nezbývá než jim je vnutit zvenku, což je možná nejnaléhavější téma pro svět 21. století. Jestli se to podaří, závisí na jediném: zda vládneme my korporacím, nebo ony nám. Potud článek.

         Naučný slovník o pojmu korporace uvádí: korporace je sdružení, svaz, spolek osob mající určité společné poslání a určitý cíl. Právně: Právnická osoba. Internet uvádí, že korporace je odvozena od latinského slova corpus, tělo a představuje právnický subjekt, právnickou osobu, která – třebaže je tvořena více osobami, má z pohledu práva status osoby samostatné. Jako taková má nejen vlastní právní subjektivitu, ale i způsobilost k právním úkonům, takže může činit právní úkony, v právních vztazích vystupovat vlastním jménem, může vlastnit majetek apod. Konkrétní úkony však za ni činí ovšem osoby fyzické, zejména tzv. statutární orgány. Jako sdružení osob je odlišná od sdružení majetku (nadace), ačkoli též vzniká kvůli dosažení nějakého cíle. Liší se také od volného sdružení osob, založeného smlouvou o sdružení, protože to samostatnou právnickou osobou není. Vnitřní poměry korporace se pravidelně řídí jejími vlastními stanovami.

         V českém právu jsou korporace upraveny jen nepřímo, buď jako sdružení fyzických nebo právnických osob (soukromoprávní korporace) či jako jednotky územní samosprávy a stát (veřejnoprávní korporace). Nový občanský zákoník už korporace upravuje výslovně a poměrně komplexně jen jako soukromoprávní právnické osoby tvořené více osobami i jen jedním členem, přičemž zvláštní úprava platí pro spolky založené za účelem dosažení nějakého vlastního soukromého cíle (kromě podnikání).

         Korporace je nejstarší druh právnické osoby, znalo ji už římské právo, a to jako universitates personarum, neboli sdružení osob. Od té doby se také korporace dělí na soukromoprávní, což byly různé spolky, a veřejnoprávní, kterými byl především sám římský stát, kromě něj ale i města a obce.

         Ke vzniku soukromoprávních spolků, např. řemeslnických cechů, kněžských sborů nebo pohřebních bratrstev, zpočátku postačovala dohoda zakládajících osob (minimálně tří podle zásady tres faciunt collegium, tři tvoří společnost) a vypracování stanov, povolení potřeba nebylo. Až později se koncem republiky začalo vyžadovat, aby stanovy schválil senát nebo císař, pak šlo o spolek dovolený, kterému náležela korporační práva, jinak o spolek nedovolený, který jako samostatná osoba vystupovat nemohl. Stanovy pak musely obsahovat účel spolku, určení jeho orgánů a toho, zda půjde o universitas ordinata se zvláštním řídícím orgánem nebo o universitas inordinata s valnou hromadou všech členů.

         Mezi veřejnoprávní korporace se kromě státu a obcí později začaly počítat kraje a okresy, také státem uznané náboženské společnosti (vyjma římskokatolické církve) a university. Všeobecný zákoník občanský se zmiňoval o soukromoprávních korporacích nepřímo a také je rozlišoval na společnosti dovolené, které požívaly zpravidla stejných práv jako fyzické osoby, a na společnosti nedovolené, jež byly zakázány zvláštními zákony nebo které se příčily bezpečnosti veřejného pořádku nebo dobrým mravům.

         Veřejnoprávní korporace je založena na členském principu a jde o sdružení osob, které bylo založeno na základě zákona a kterému byla svěřena pravomoc plnit vymezené úkoly veřejné správy. Může jít jak o územní veřejnoprávní korporace (obce a kraje), tak o veřejnoprávní korporace osobní, jako jsou různé profesní komory (např. advokátní komora nebo lékařská komora).

         Soukromoprávní korporace vzniká na základě rozhodnutí svých zakladatelů a může jít např. o obchodní společnost nebo družstvo. V takovém případě pak jejich práva a povinnosti definuje obchodní zákoník, patří mezi ně zejména právo soudit se a být souzen, mít majetek (aktiva), zaměstnávat jednatele, uzavírat smlouvy s jinými subjekty, vydávat stanovy v rámci svých vnitřních záležitostí. Mezi vlastnosti korporace patří např. omezené ručení a neomezená doba fungování.

         Korporativismus je od pluralismu odlišná forma reprezentace zájmů, založená na spolupráci jednotlivých společenských vrstev či skupin, též organizace státu na protestním principu. Vyskytuje se zde omezený počet hierarchicky uspořádaných monopolních organizací (korporací), které při vyjednávání se státem při dodržování základní ideje lidské pracovní sounáležitosti zastupují zájmy svých členů a současně se podílejí i na uskutečňování státní politiky. Korporativismus předpokládá omezený počet nekonkurenčních organizací s povinným nebo polopovinným členstvím v nich, členství je profesně organizováno podobně jako u středověkých cechů. Tyto korporace, působící často paralelně s parlamentem, jsou kontrolovány a usměrňovány státem.

         Politická kritika korporativismu: Existuje názor, že státní kontrola veřejných forem soukromého vlastnictví (vytváření holdingů – společností, které svým kapitálem ovládají a kontrolují jiné podniky) a státem nebo polostátními mafiemi přímo či nepřímo kontrolovaných či chráněných firem a korporací – (např. akciových společností) je základem ekonomického fašismu a ten stojí často na počátku fašismu politického. Na druhou stranu je faktem, že existují prosperující a demokratické státy více či méně ovlivněné ekonomickým korporativismem (např. Rakousko či Švédsko). Ekonomický korporativismus se prakticky projevil v Itálii za Mussoliniho, v Portugalsku a Jugoslávii, neokorporativismus v lékařských a advokátních komorách). Italský korporativismus byla fašistická státní ideologie zaměřená proti dělnickým odborovým organizacím. Korporativismus a pluralismus jsou dva modely zájmové politiky.

 

 

         Oligarchie je forma vlády, ve které má politickou moc v rukou pouze hrstka prominentních osob (nejčastěji příslušníci nejbohatší vrstvy s politickým kreditem, či příslušníci armády). Termín „oligarchie“ může též označovat státní celek, v němž je tento typ vlády uplatňován.

         Příkladem oligarchií v minulosti byla Sparta a Polsko-litevské společenství, ve kterém mohla volit pouze šlechta. V současnosti má znaky oligarchie politické zřízení v Rusku, kde po pádu komunistického zřízení vznikla nová třída lidí, kteří v krátkém čase nabyli enormního majetku, potažmo vlivu a moci. Oligarchie tedy může vzkvétat k v politicky regulovaném kapitalismu (s prvky korporativismu), kde se zájmy monopolních korporací prolínají s politickou mocí a tím narůstá míra materiální a společenské polarizace (otvírající se „nůžky“ mezi nejbohatšími a nejslabšími, popř. mezi velkými korporacemi a drobným podnikáním). V případě komunismu moc třímá v rukou nomenklatura, v případě kapitalismu mají (do jisté míry nepřímý) vliv
 představitelé nejvýznamnějších podniků, bank a obchodních společností.

         Finanční oligarchie je označení stavu, kdy finančníci s kapitálem (bankéři) ovládají obchodní společnost tím, že zasedají ve správních radách jejich podnikání a prosazují rozhodnutí a kroky, kterými se tato společnost bude ubírat. Může zde docházet také k propojení zájmu bank (popř. jiných ekonomicky silných korporací) s politickou sférou vlivu, které může ústit v podpoře krachujících podniků z veřejných prostředků (daní) obhajované jako záchrana ekonomicky významných odvětví.

         Oligarchie ve Spartě - forma vlády, kde vládla mocná skupina aristokratů (sociálně a politicky privilegovaná vrstva starověké společnosti). Podle Aristotela je oligarchie zvrhlá aristokracie. Oligarchie svržena kvůli nespokojenosti se spartskou nadvládou thébskou hegemonií.

         Základem sociální stratifikace (rozvrstvení) je nerovné rozdělení vzácných statků, jimiž jsou materiální blahobyt, moc a prestiž. Nerovnost existuje ve všech typech společnosti. I v nejprimitivnějších kulturách, v nichž nejsou téměř žádné majetkové rozdíly, existuje nerovnost mezi jedinci založená např. na pohlaví či věku. Zásadní majetkové a mocenské nerovnosti se však objevují až se vznikem států.

         Stratifikační systém je hierarchické uspořádání sociálních statusů nebo jejich skupin. Většinou se rozlišují čtyři základní typy stratifikačních systémů: Otrokářský (svobodní a nevolníci), kastovní (institucionálně založen v náboženství, neprostupnost mezi kastami, není zde sociální mobilita, příslušnost ke kastě dána původem, narozením), stavovský (je zakotven v zákoně, privilegia jsou zaručena právně, původ má fatální vliv, ale sociální mobilita je možná, i když řídká – povýšení do šlechtického stavu), třídní (nerovnosti dány postavením na trhu práce).

         Stav: Třídy vznikají v tržním hospodářství, stavy vznikají hlavně ve feudální či stavovské společnosti. Členové stavu sdílejí stejné stavovské postavení, které je vymezeno specifickým sociálním uznáním (prestiží). Mají určitý životní styl a způsob spotřeby.

         Autorem „Železného zákona oligarchie“ je Robert Michels. Tento zákon vyjadřuje představu, že ve všech organizacích působí mechanismy a tendence, které nutně vedou ke vzniku oligarchie (vládě několika nejbohatších osob) jako mocenské struktury. Michels se snažil tento zákon demonstrovat na příkladu politických stran a odborových svazů. Vedení velkých komplexních organizací se vždy dříve či později zvrhne k oligarchii, když se začne blíže zajímat o uchování si nabyté moci než o původní cíle skupiny, organizace. Každá organizace se dělí na vedoucí menšinu a vedoucí většinu, přičemž ve všech důležitých otázkách rozhoduje menšina. Demokracii umožňují tři tendence spočívající v postatě v lidské přirozenosti, politického boje a organizace. Aby organizace předešly těmto tendencím směřujícím k oligarchii, autoritářství a byrokracii, musí zajistit pár kroků: 1. Musí být zachováno postupnictví vedení, tak aby si nikdo nestihl upevnit své postavení natolik, že by se již nedal odstranit. 2. Lídři nesmí získat absolutní kontrolu nad centralizovanou administrativou.

         Pokud se udržuje komunikace mezi lídry, rozhodnutí se dělají společně a přitom se udržuje výměna vedení, byrokracie vzniká hůře. Byrokratické odosobnění a odebrání moci jednotlivce nad ním samým způsobuje, že lidé poslouchají moc až příliš, spíše rituálně než vědomě. Rezignují na své postavení, protože vědí, že stejně nic nezmůžou. Ruští oligarchové vyvážejí své peníze do ciziny, aby o ně nepřišli. Je to hrozivé svědectví o podstatě a fungování ruského velkokapitálu, jež má však k pravdě hodně blízko, pokud dokonce není pravdou úplnou o jeho zuávu. - Potud internet o oligarchii.

 

 

         Pelikánův článek jasnými a výstižnými slovy popisuje chování velkých obchodních a podnikatelských korporací, které nepociťují dostatečnou odpovědnost a povinnost vůči státu, když v dobách své prosperity bohatě obdarovávají své akcionáře vysokými dividendami, často jdoucími až do miliard, zatímco v dobách hospodářského poklesu se obracejí na stát s vyděračským požadavkem, aby jim pomohl v jejich negativech a dluzích, místo aby svá negativa kompenzovaly svými výnosy z dob prosperity, jak to činí všechny podnikatelské subjekty. Tento postup je samozřejmě zcela neekonomický a příčící se dobrým mravům. Korporace OKD je tak schopna zvýšit v naší zemi nezaměstnanost o další stovky horníků.

         Korporativismus je od pluralismu odlišná forma reprezentace zájmů, založená na spolupráci jednotlivých společenských vrstev či skupin, též organizace státu na protestním principu. Korporativismus tedy ve své ideologické podstatě v sobě zahrnuje řadu korporací, řadu jednotlivých právních subjektů, právnických osob, schopných právně jednat a postupovat, podnikat, projevovat se tedy oprávněně a fakticky, zatímco pluralismus se zakládá na větším či menším počtu samostatných odlišných principů, svébytných a izolovaných podstat. Korporativismus proto zahrnuje omezený počet hierarchicky uspořádaných monopolních korporací, organizací, které při vyjednávání se státem zastupují zájmy svých členů a přitom se podílejí i na uskutečňování státní politiky. Korporativismus předpokládá omezený počet nekonkurenčních organizací s povinným nebo polopovinným členstvím v nich.

         Politická kontrola korporativismu se opírá o názor, že státní kontrola veřejných forem soukromého vlastnictví je základem ekonomického fašismu a ten stojí často na počátku fašismu politického.

         Je nepochybné, že korporace přinášejí naší společnosti mnoho dobrého, ale také, jak je patrno z Pelikánova článku, provází jejich existence, zvláště ideologie korporativismu, jistá negativa. Proto není divu, že stát si je vědom jejich vlivu na společnost a sleduje s pozorností jejich působení na skutečnost.

         Zamysleme se nyní nad oligarchií jako formou vlády, ve které má politickou moc v rukou pouze hrstka prominentních osob, např. boháči s politickým kreditem nebo příslušníci armády. Z historie je nám známo, že příkladem oligarchie v antickém Řecku byla Sparta, v Polsku Polsko-litevské společenství, Aristoteles považoval oligarchii za zvrhlou aristokracii, oligarchie mohla existovat i v regulovaném kapitalismu s prvky korporativismu. O nerovném rozdělení vzácných statků v lidské společnosti, materiálního blahobytu, moci a prestiže, nás poučuje sociální stratifikace. Nerovnost existuje ve všech typech společnosti, i v těch nejprimitivnějších kulturách, o čemž pojednává autor Železného zákona oligarchie Michels.

         Oligarchie má tak negativní kvalifikaci, že musíme odmítat její spočívání politické moci jen na několika málo prominentních osobách. S jejími různými podobami jsme se setkali v lidské společnosti v podobě typů: plutokracie, aristokracie, byrokracie, hierokracie, v diktatuře uzurpátorů a dobyvatelů, v otrokářském, kastovním a stavovském zřízení atd. Také absolutní monarchie založená na dědičném právu a rodové posloupnosti náleží k vládě oligarchie, pokud se nejedná o konstituční monarchii, založenou na ústavě a parlamentním zřízení. Pokud tedy v dávné minulosti, tj. prakticky před Velkou francouzskou Revolucí, existovaly jednotlivé formy oligarchie, odpovídaly tehdejší společenské vyspělosti a kultuře a mohly i dobře plnit své úkoly, než byly shledány již nevhodnými a nahrazeny demokracií. Je však třeba si uvědomit, že korporace mají za základ legální právní normy, kdežto oligarchie a její některé uvedené formy se zakládají na společenské smlouvě.

Josef Plocek