Úvod: Je třeba prozkoumat, co všechno musí Turecko ještě změnit. Jsou to rozdílné problémy, jedny jsou povahy politické a právní, druhé hospodářské a sociální a konečně třetí okruh se týká problémů kulturních.

Problémy morální: V této souvislosti existuje podstatná výhrada proti Turecku. Jedná se o masakr na arménském obyvatelstvu na začátku první světové války, od něhož se zatím Turecko nijak nehodlá distancovat, ačkoli je to po něm opakovaně žádáno. Větší vraždění Arménů začalo proto po roce 1890, poté, co sestavil sultán z kočovných Kurdů tzv. hamidovské pluky, hamyidie (jejich název odvodil sultán od svého jména), které na sultánův pokyn a v jeho žoldu na Armény útočily a organizovaně je masakrovaly. Jen mezi lety 1894 až 1896 se stalo téměř 300.000 Arménů obětí těchto sultánem podporovaných akcí, mnozí z pronásledovaných také odešli do zahraničí. Po balkánských válkách se objevila nová turecká ideologie, panturkismus, zaměřená na turkizaci země a na sjednocení všech turkických kmenů pod tureckým vedením. K nejtěžšímu masakru Arménů došlo až během první světové války, v roce 1915. Tehdy v souvislosti s průběhem války došlo v mlado-tureckém vedení státu k rozhodnutí, které mělo osudové důsledky pro Armény. Ve městě Van a nakonec v celém regionu, v němž měli Arméni většinu, skutečně propukly boje mezi nimi a tureckým obyvatelstvem, do nichž byly zapojeny na jedné straně oddíly tureckých četníků a kurdských hamydijí a na druhé straně Armény podporovaly jednotky ruské 4. armády. Turci nakonec zvítězili a ruští a arménští ozbrojenci uprchli na Kavkaz. Tyto boje byly použity jako důvod pro zahájení etnické čistky celé arménské menšiny, které byla přisouzena kolektivní vina. Její začátek si připomínají Arméni 24. dubna, protože v ten den v roce 1915 začaly turecké jednotky zatýkat v celé Konstantinopoli všechny významné arménské osobnosti, které později deportovaly do Anatolie a zavraždily. Turci mluvili eufemisticky o pouhé deportaci, ve skutečnosti to byl pokus o likvidaci celé národní skupiny během těchto deportací. Podle seriózních badatelů bylo v období mezi lety 1915 až 1923 vyvražděno zhruba jeden a půl milionu Arménů. Tyto události jsou pak právem označovány za pokus o genocidu jednoho národa, první ve 20. století. Turecko tyto strašné události stále obhajuje. Na pařížské mírové konferenci po konci první světové války se vítězní spojenci začali v roce 1919 zabývat otázkou, jak bude vypadat budoucí osmanský stát. Nesmírně rozlehlá Osmánská říše byla, stejně jako Německo nebo rakouská říše, poražena a šlo o to, vymezit její nové hrance. Záhy se ukázalo, že americký president Woodrow Wilson by chtěl přiznat Arménům právo na sebeurčení a vytvořit z území, kde žili, samostatný stát. Ten byl také nakonec navržen, měl se skládat jak z jisté části osmanských území, tak z oblastí bývalé carské říše, kde Arméni také ve velkém počtu žili. Spojenci se domnívali, že tato smlouva je cestou k míru v oblasti. Turci však, vedeni Atatürkem, proti této smlouvě povstali vojensky a první jejich útok v září 1920 byl právě namířen do východní Anatolie, do arménských provincií. Rusové byli poraženi, provincie Kars a Ardahan byly získány nazpět pro Turecko a byl uzavřen mír v Gümrü.

Problémy právní: Problémy jsou se samotnou tureckou ústavou. Ta totiž v současné podobě hned ve své preambuli uvádí, že odpovídá „pojetí nacionalismu“, jak ho hlásal Atatürk, zakladatel turecké republiky, nesmrtelný vůdce a jedinečný hrdina. Turecko, kdyby bylo jednou přijato do Evropské unie, stalo by se první zemí v celé její historii, která by hlásala ústavní nacionalismus. Turecká ústava pak ještě dále tento svůj princip rozvádí, když zapovídá veškeré aktivity, které jsou namířeny „proti historickým a ideovým hodnotám turectví a nacionalismu“. Turecko zcela nedávno změnilo svůj trestní zákoník. Mluvilo se přitom o „reformě století“ nebo o revoluci v trestním právu. Mezi jiným například v roce 1996 byl ze zákoníku odstraněn paragraf, podle něhož byla manželská nevěra trestným činem. Byl to osudný paragraf, nejhrubším způsobem diskriminující ženy. Na druhou stranu byly konečně odstraněny články, které umožňovaly prominutí vraždy z důvodu obnovy cti, a to opět vraždy ženy, která by svým nemravným chováním pošpinila čest rodiny. Tu bylo možné beztrestně zavraždit. Byl také vypuštěn paragraf, umožňující nepotrestat muže, který znásilnil dívku, pokud si ji byl ochoten vzít za ženu. Znásilnění nebylo trestným činem a jednalo se pouze o to, obnovit nějakým způsobem čest rodiny, o znásilněnou a její lidskou důstojnost vůbec přitom nešlo. Je možné konstatovat, že zákoník má nepominutelně islámského ducha – se ženou je možné dělat cokoliv, ale ukrást někomu peníze nebo v opilosti řídit, to jsou skutečné zločiny.

Strategický význam Turecka: Pro Spojen státy je Turecko důležitým strategickým partnerem v rámci NATO a to právě kvůli své blízkosti s regiony, v nichž se Spojené státy politicky a vojensky angažují. Evropské a americké strategické přístupy mají proto nutně rozdílnou povahu. Přímými sousedy Evropské unie by se tedy v případě vstupu Turecka do Evropské unie staly tak nebezpečné země jako je Syrie, Irák nebo Irán. Kurdové, kteří by jistě také chtěli v budoucnu vytvořit vlastní národní stát, v němž by žila velká většina Kurdů, tedy i těch, kteří dnes žijí v Turecku. Vztahy Turecka a Iráku byly, jsou a budou proto velmi napjaté, protože kurdská menšina v Turecku již po dlouhou dobu zažívá všemožné represe ze strany každé turecké vlády, ať je proevropská nebo není. Pro Spojené státy získalo Turecko další neobyčejně důležitý strategický význam díky výstavbě nového ropovodu od Kaspického moře. Turecko se tak stalo vedle své dosavadní vojenské důležitosti i nejdůležitějším strategickým surovinovým partnerem pro Západ v tomto století. Jedním ze strategických důvodů stavby tohoto ropovodu a plynovodu byla snaha Spojených států obejít ruské území, vyhnout se mu a tím významně zmenšit jeho váhu a vliv ve střední Asii. Nejvytrvalejším zastáncem vstupu Turecka do Evropské unie je Velká Británie. Jinak podle všech průzkumů veřejného mínění si většina Evropanů nepřeje vstup Turecka do Evropské unie a příliš je nezajímá, že se tím zvětší trh Unie nebo, jak Turecko zcela nedávno vyhlásilo, že připraví Unii „přímý přístup“ k ropě a zemnímu plynu. Na ropovodu Baku-Tbilisi Ceyhan má také podíl největší italská ropná firma Eni (benzinové stanice AGIP). Aktivně pro vstup je dále holandská vláda, podporující vládu britskou. Žádná německá vláda však turecké členství, ať již v jakékoli podobě, nemůže odmítat, protože v Německu žije několika milionová turecká menšina, největší ze všech zemí Unie a samotné Turecko ze všech zemí nejvíce obchoduje právě s Německem.

Politické problémy: Turecká republika dostala první ústavu v roce 1924. Podle ní nebyla ovšem zavedena dělba moci, neexistoval ústavní soud. Ten byl zaveden až v roce 1961. Do té doby byla soudní moc závislá na výkonné moci a nikdo nezkoumal, zda jsou jednotlivé zákony v rozporu s ústavou. Občan může být zbaven svých práv v tolika případech, kdy se stát cítí ohrožen, že mu vlastně tato práva jsou téměř k ničemu. Nikde jinde není tak snadné zakázat a rozpustit politické strany jako v Turecku. Poslední slovo u voleb nemá totiž lid, jak by bylo možné z ústavy usuzovat, ale tzv. Vysoká volební rada, složená z právníků, zastupujících stát. Turecko není z řady důvodů schopné běžné demokratické praxe, jakou nacházíme v liberálních demokraciích. Turecký volební systém je diskriminační vůči politickým a náboženským menšinám. Přitom nejde o nijak malé menšiny. Z celkového počtu téměř 68 milionů obyvatel Turecka je Turků 70% a Kurdů 20%.

Problém Kypr: Na ostrově žilo asi 80% Řeků a 20% Turků, dlouhodobě etnicky konfliktních. Řecká komunita převážně vyznává řecko-ortodoxní křesťanství a vždy měla mimořádně dobré vztahy se Srbskem a Ruskem, zvláště v období Miloševičova režimu v Srbsku a nyní Putinova v Rusku. Kyperští Turkové jsou převážně muslimové sunnitského vyznání. Sněmovna reprezentantů, rozdělená mezi obě komunity poměrem 70% pro Řeky, 30% pro Turky, přičemž platilo právo veta. Kypr má prezidentský systém, kdy prezident je současně hlavou státu i předsedou vlády. Prezident jmenuje členy Rady ministrů a má konečně platné veto v záležitostech zahraniční, obranné a bezpečnostní politiky. Prezident nepotřebuje důvěru parlamentu a může být z úřadu odstraněn jen komplikovaným procesem žaloby. Je volen v přímých prezidentských volbách na pět let. Dnešní politický systém Kypru je poněkud absurdní. Pokládám proto za zásadní chybu, že byl v roce 2004 přijat Kypr do Evropské unie. Evropská unie nyní žádá Turecko, aby uznalo Kypr v jeho dnešní podobě, v jaké je přítomen v Unii, to znamená jako pouze řecký stát. Není divu, že se Ankara zdráhá.

Argumenty pro a proti přijetí: Podle všech stávajících ukazatelů by bylo přijetí Turecka do Evropské unie velmi nepříznivé z hospodářského hlediska. Turecko je obrovská země, která je dodnes převážně zemědělská, v tomto sektoru pracuje téměř padesát procent obyvatel. Jeden z nejvýznamnějších tureckých odborníků na mezinárodní vztahy, prof. Turan, uvádí jako důležitý argument nedávné zvolení jednoho Turka předsedajícím Organizace islámské konference (OIC). Je to signál, že dlouhodobé napjaté vztahy Turecka s islámskými zeměmi končí. Turci byli po staletí kolonizátoři ve velkých částech arabského světa. Ne-arabských muslimů je na světě mnohem více než arabských muslimů (z 1,2 miliardy muslimů po celém světě jich v arabských zemích žije jen 260 milionů), avšak islámské náboženství se zrodilo v arabském světě a nese jeho neopominutelné rysy, především jeho kmenový charakter. I ten je hlavně odpovědný za dosavadní nekompatibilitu islámu a demokracie v arabských zemích. Atatürkovy kroky vytvořily hlavní předpoklady i pro dnešní jednání mezi Evropskou unií a Tureckem. Bez nich by něco takového nebylo vůbec možné. Dalším důležitým argumentem pro přijetí Turecka je skutečnost, že se již během přístupových jednání začaly provádět jisté reformy a měly by pokračovat dál. Otevřenost Unie vůči Turecku je poměrně zásadním faktorem – je impulzem pro další modernizaci této v mnoha ohledech zaostalé země. A Turecko je skutečně stále na pomezí mezi další modernizací a návratem k uzavřenému nacionalismu a bohužel i novým formám islamismu. Proto je nutné s Tureckem jednat otevřeně a čestně a usilovat o podporu všech jeho proevropských sil. Podle mého názoru nejde ani o geografii, ani o dějiny. Jde v první řadě o vnitřní poměry Turecka, problémy s demokracií a se vším, co k tomu patří. Politicky můžeme chápat, že v době rozpadu osmanské říše a na počátku cesty k vlastnímu národnímu státu Turci snili o etnicky homogenizované centrální části svého budoucího státu. Bylo jim již doporučováno použíti metody přesídlování národnostních skupin. Turci se z Řecka přestěhují do Turecka a Řekové z Turecka naopak do Řecka. Tato dohoda se týkala 1,2 milionu Řeků a 355.000 Turků.

Otázka přijetí nebo nepřijetí Turecka do Evropské unie je pak otázkou především politické vůle – do Unie patří všechny státy, které projeví vážný zájem a odhodlání do ní vstoupit, a na druhou stranu, zda tento svůj cíl budou moci realizovat, záleží na tom, jaká bude politická vůle členských zemí Unie, zda je přijmou či nikoli. Záleží nakonec jen a jen na vůli občanů Evropské unie, protože tento politický a hospodářský útvar vznikl díky vůli evropských občanů a vlád, existuje díky této pokračující vůli a nikdo si nemůže dělat nároky na to, že do tohoto společenství, ať již z jakýchkoli důvodů, nutně patří.

 

 

Je nepopiratelnou a smutnou skutečností, že v letech 1915 se Turci dopustili na Arménech kruté genocidy a připravili tak národ Arménů o půldruhého milionu občanů. Turci nehledě na existenci jasných důkazů tuto skutečnost dodnes vehementně popírají, avšak svět je o tomto jejich zločinu nezvratně ubezpečen a neváhá jim to stále připomínat.

Citovaný článek je zcela jasný a není třeba jej nějak rozvádět a vysvětlovat. Je však nutno připomenout důvody a okolnosti, proč se musíme snažit o to, aby Turecko se nedostalo jako člen do Evropské unie.

Čistě kartograficky Turecko nenáleží do Evropy, neboť patří k Evropě jedině částí svého města a jinak se nachází v Asii. A svým islámem představuje jednoho člena celého početného islámského společenství národů a Přední Asie svými intelektuálními a zvykovými kvalitami se liší od evropského myšlení. Jeho úzké sepětí náboženství a vlády neodpovídá běžnému evropskému stavu, neboť náboženské smýšlení u něho převažuje nad demokratickými kvalitami ostatních demokratických států Evropy. Vedle toho svým příklonem k nacionalismu, od kterého se státy Evropské Unie oprostily nebo aspoň usilují o toto oproštění, se odlišuje od Evropy.

Turecko svým imperialistickým a militaristickým postojem dosáhlo toho, že po dlouhou dobu připravilo o svobodu řadu evropských zemí, stalo se jejich okupantem a dalo jim velkou námahu a úsilí, aby se této okupace zbavily. Měly by tyto evropské státy, které trpěly pod tureckou okupací, nyní zcela dobrovolně přijmout toto Turecko do svého evropského společenství?

Turecko se sice honosí svou demokratickou formou, ale jeho demokracie vykazuje takové nedostatky, že mu bude trvat řadu desetiletí, než dospěje do dokonalejšího stavu vlády.

Prozatím informace, které získáváme o mentalitě tohoto muslimského státu, jsou toho druhu, že nám nezaručují naději, že by se smýšlení Turků něco změnilo ve směru záruky klidného soužití s lidmi jiného smýšlení než vysloveně a vyhraněn muslimského. Máme zde očitý příklad Turků v Německu, se kterými tamější vláda stále má potíže, přestože jim jako „gastarbeiterům“, které si po druhé světové válce pozvala v nouzi o pracovní síly a nyní musí čelit četným požadavkům těchto již ve třetí generaci příslušníkům a občanům Německa. Turci se totiž v této zemi plně duševně a společensky neintegrovali s německým občanstvem a přidržují se stále své původní mentality a z ní plynoucích požadavků a potřeb. Proto tento aktuální stav Turků v Německu a potíže s bojovným a usurpátorským islámem států blízkého východu nám budiž varováním před vstupem Turků do Evropy. Tolik k danému článku.