Narození Ježíše Krista, konstantinský obrat, věk reformace, snad ještě Druhý Vatikánský koncil – časy jsou dlouho pryč, v nichž celé epochy případně epochální body obratu byly nazývány podle náboženských nebo církevně politických událostí. Také v aktuálních debatách o otázce, ve které epoše vlastně žijeme a které znaky jsou jí vlastní, narážíme sotva ještě na pojmy „náboženství“, „víra“ nebo „církev“. Otázka epochy, opět položená žurnalistou Thomasem Assheuerem v týdeníku „Die Zeit“ (26. července), mohla by však přesto pomoci křesťanům pochopit dnes lépe význam či bezvýznamnost náboženství.

         „Postdemokracie“ a „pozdní kapitalismus“ nebo „pozdní moderna“ a „postmoderna“ jsou rozporné, často akademicky sklauzírované pojmy společenských věd. Ty všechny znamenají v tom podstatném, že moderna je již pryč, že ty stále silněji vyhlašované, pokrokové, hospodářsky zkvétající a stále bohatší společnosti pomalu přicházejí do svých mezí. Zatímco v padesátých a šedesátých letech události jako hospodářský zázrak a přistání na měsíci přivedly modernu do pohybu, brzy nastoupilo vystřízlivění. Šokem olejových cen od roku 1974 zazněl konečně konec poválečného boomu. Hranice růstu vstoupily do zorného pole.

         Přece žádný konec historie: Na základě systémových bojů Východ proti Západu, demokracie proti komunismu, plánované hospodářství proti tržnímu hospodářství zdá se, že dovedly do stagnace světový vývoj sedmdesátých a osmdesátých let. V této době se objevily poznávací značky „post“. Tehdejší pocit frontovních postavení vyvolal střízlivé poznání, že epocha trvalé demokratizace je asi pryč. „Stará společnost má své nejlepší dni za sebou“, zaznamenává Assheur pocit světa osmdesátých let.

         Třebaže modernizační a zlomový program „Hlasnost“ a „Perestrojka“ Michaele Gorbačova by mohl podat předtuchu obratu, přece byl konec studené války náhlý a neočekávaný úder bubnu. Pádem zdi 1989 a koncem východního komunistického bloku podle Assheura našlo svůj konec také to „post“(„nach“). Definice prý byly právě „blamovány“, poněvadž náhle vůbec nic nevysvětlovaly Naopak: Najednou moderna opět získala svou cestu. Demokracie západního modelu zvítězila. Nic na tom, nebylo „post“, tedy „opožděné“ nebo „zvčerejška“. Právě tak kapitalismus. Vyšel z boje systémů jako vítěz.     V důsledku tohoto převratu spatřoval americký politický vědec Francis Fukuyama 1992, že se již dostavil „konec historie“, čímž nemínil nějakou apokalypsu, nýbrž konec táborového, systémového a třídního myšlení. Podle Fukuyamy byl dokončen politický systémový vývoj, poněvadž se všechno připojí k liberální demokracii a k jejímu více nebo méně sociálnímu tržnímu hospodářství. Boje politických, hospodářských a světonázorových ideologií se rozpustí ve svobodnou pohodu.

         Avšak předpony „post“ a „pozdně“ budou opět v aktuálně vědeckém diskursu používány ve zvětšené míře a zažijí opravdovou renesanci, uvádí Assheuer. Údajně staré otázky osmdesátých let ohledně státních dluhů a hospodářské krize, atomové katastrofy ve Fukushimě nebo nejasného dopadu rebelií v Severní Africe, v arabském kulturním obvodu budou opět aktuální. „Zmizí občanská duše" pod vlivem technických médií? Mohou demokracie a kapitalismus vyjít spolu smírně a svobodně? Zvítězila západní moderna ve smrti, a když ano, kdo přijde po ní?

         Proti „Konci dějin“ ve smyslu Fukuyamy staví Assheuer právě o dvacet let pozděii „Konec dějin Západu“. Význam toho je, že silně odpřisáhnutá „Kolébka Západu“ leží neschopná na podlaze – Řecko, které přineslo pro křesťanské myšlení tak bezpodmínečně základní filosofii. „Západní rozum žil metafyzicky jako materiálně na čerpadle, překonal svůj kredit a nyní jde historie bez Západu dále. Slunce světového ducha kráčí zpět k Východu. Do Asie právě, do Číny a Indie“.

         Pod „post“ slabikami nalezneme dvě, jejichž význam pro jednu v židovsko-křesťanské tradici stojící společnost jsou nanejvýše podezřelé. Kdyby totiž současný věk měl podstatně být určen „postsociálním“ chováním a „postautonomními subjekty“, hrozí budoucnost, že se stane nepříjemnou epochou.

         Postsociální? Jako příklad pro „postsociální“ cituje Assheuer jedno rčení, podle něhož jedno procento všech mužů si přeje více rozmluv s partnerkou, ale 86% nový HD-televizor. Takové plně přetechnizované mezilidské vztahy komunikačních forem znamenají konec známé „(mezi)lidskosti“.

         O křesťanském životním a společenském obrazu v nějaké postsociální společnosti se sotva něco ještě dá tušit: „Mezilidské svazky se uvolňují; pojem společnosti ztrácí hodně ze svého významu“. Biověda a ekonomie, technokratické zlepšení jsou potom důležitější než „oproštění od problémů světa společenskými opatřeními“. Jako „postautonomní subjekty“ mohou být označeni všichni ti, kteří se spatřují oproštěni spíše „objektivními vztahy“ než lidským společenstvím – nebo dokonce ježíšovskýum „Jsem s vámi po všechny dni“. Pro tento typ jsou hodnoty a obrazy vedení a předobrazy téměř bezvýznamné. Assheuer míní: „Postautonomní subjekt se už netáže: „Jak povedu svůj život jako dospělý.“ Nýbrž se táže: „Jak projdu?“ Jak se připodobním světu, který beztoho už se nedá změnit? Zde jakékoliv vědomí odpovědnosti vůči nejbližším a obecnosti zmizelo, obětováno nucení k sebeuskutečnění a úsilí po „já“. Důsledkem je egomanie, jejímž koncem je nevyslovitelně nehumánní prázdnota.

 

         „Pouze se protloukat“: Ve své odpovědi odmítá mnichovský sociolog Armin Nassehi naříkání Assheuerse, které je pouze výrazem zklamání nad tím, že mnohé přislíbení trvalého hospodářského vzestupu a usmíření s kulturnější pluralitou se nenaplnilo. Lidé se schopností „protloukat se“ a s uschopněním „k vůli řízené rozumem“ představuje Asseheuer v nesympatické figuře „postautonomního sujbjektu“. Stoupencům novějších pojmů „post“ a „pozdně“ jde o to nějakou modernu prohlásit za ukončenou, která však v nynějších popisech epochy je tak přítomna, že má ve skutečnosti ještě velkou budoucnost.

         Nassehi řídí pohled na systémovou teorii v tradici bielefelderského sociologa Niklase Luhmanna: Podle toho následuje každý obvod moderní společnosti jedině své vlastní zásady. Poněvadž politika, hospodářství, náboženství a věda jsou řízeny výlučně systému vlastními principy, neexistuje už žádná společenská jednota. Nassehi označuje tyto vývoje, které vystupují asi od počátků globálních zesítění se sociologickým odborným pojmem „funkcionální diferenciace“: „Centrální instance společnosti rozvíjejí zcela rozdílně vnitřní logiky, podmínky úspěchu a funkce a stávají se jednak na sobě nezávislé, jednak zůstávají vždy právě krizové, poněvadž právě neskutečně ve vazbě na sebe vztaženy“, tak Nasshi v dalším přispěvku v Kursbuchu. (jízdní řád).

         Model vysvětlení „funkcionální diferenciace“ by mohl také učinit pochopitelnou krizi náboženského, víry v Boha a ubývající církevnost mnoha lidí. Široké obvody společnosti zůstávají pro „systém náboženství“ nedosažitelné, poněvadž ten sleduje své vlastní logiky a podmínky a vlastní řeči prostředí a racionality. Církev a náboženství jednají právě tak jako jiné společenské centrální instance: v sobě uzavřené a systémem zajaté. Nassehi: „Na politické rámcové podmínky reaguje ekonomie ekonomicky a anuluje politický záměr; vzdělávací systém neuměl řešit problémy tak rychle jak je třeba v politických veřejnostech nebo podnicích; věda vytváří odporující analýzy, poněvadž právě řeší v první linii vědecké problémy. Přece dává tento způsob pohledu skutečně opět realitu moderní společnosti? Jsou politika a hospodářství, náboženství a kulturnost skutečně tak statické, dalekosáhle na sebe sama vztažené konstrukty?

         Jenský sociolog Hertmut Rosa odporuje názoru Nassehise. K vysvětlení moderny se nehodí systémová teorie, poněvadž vysvětluje „nouzi lidí za irrelevantní a není navozena od žádného naléhání a žádné ideje, kam se má jít. Základní zkušenost moderny nespočívá právě v Nassehio předloženými různými vnitřními logikami jednotlivých společenských obvodů. Spíše se vyvíjí moderna stále vyššího – rychlejšího – lepšího – dalšího – a v tom spočívá to krizové. Rosa spatřuje společnost spočívající na věčném zvětšení a vzestupu ovšem skepticky, podrobené neodstranitelné logice vzestupu, která se nedá obejít.

         Jenští sociologové kolem Rosa poznali „stále bezduchou“ stávající se spirálu zrychlení, růstu a inovací. Na tyto veličiny vlivu je moderní společnost ovšem odkázána, aby vůbec zůstala stabilní. Pro donucení stálé novosti a vývoje jsou však odpovědné nejen finanční a hospodářské trhy. Logiku vzestupu musíme chápat „jako nadřazený funkční a stabilizační princip“, vysvětluje Rosa. Tvrdí, že lidé od 18. století měří svou životní kvalitu téměř výlučně na tom, jak se zlepšují v ekonomickém, sociálním, mediálním, technickém a asi také v náboženském ohledu, jak se mohou rozšiřovat a růst. Ale zatímco hospodářství, společenský stav, technické a mediální produkty se vyvíjejí a zlepšují, zbývá náboženství poshovění. Sice může se zvětšit vlastní zažitá spiritualita nebo religiosita, ale náboženské poselství o sobě zůstává nezměněno. Od doby čtyř tisíc let to znamená: „Slyš Izraeli! Jahve, náš Bůh, Jahve je jediný“. Žádná změna, žádné tak zvané inovační zahuštění taká ve slově dva tisíce let starém: „Já jsem světlo světa“ Spočívá tedy ve vlastnosti růstu moderny důvod pro obtíže víry v Boha v aktuálním období? Ohledně dějinnosti zjevení klade se otázka, která – vyslovená ve finanční němčině – „možnosti růstu“ náboženství poskytuje?

         Nic nového v náboženství? Že se neobjevuje v náboženských poselstvích nic skutečně nového, že zde panuje čistá tradice, považují mnozí – křesťané a také nevěřící – naproti tomu za něco positivního a za to vlastně stabilizující v neklidném světě, podrobeném jinak vždy změně. Slovo Koheleta, že „pod sluncem není nic nového“, neznamená právě nudu a krok zpět, nýbrž jistotu a ujištění o konstantním běhu světa a života. Když však asi „pokrok“ – tak Rosa – znamená pouze to vyšší–rychlejší-lepší – další ekonomie nebo techniky, zbývá otázka: jak může to náboženské držet s tímto pokrokem, aby zůstalo „moderním“. Má vůbec držet spolu?

         Rosa také spatřuje momentálně znamení pro zkušenosti moderny o klidu „Poprvé od 250 let nejsou již lidé v západních společnostech poháněni, že by jejich děti měly být na tom lépe než oni sami. Spíše jsou poháněni strachem, že by se jim mohlo dařit hůře, že status quo by se nemohl držet.“ Také o náboženském a spirituálním kulturním životě té doby by se dalo říci, že křesťanům navíc je nevolno. Jejich vlastní křesťanská víra mizí a následujícím, generacím bude zcela neplausibilní. Neboť kde se dá hledat něco o vykoupení? Přenacionalizované a sekulární hlavy přítomnosti to mají těžké s myšlením na věčnost. Job, Karel Barth, Johann Baptista Metz a nedávno Martin Walser – napříč dobami zaznívá volání o pomoc „Bůh chybí“, ale nářek je pronikavější, hlasitější a častěji slyšitelný.

         Co se však děje, když víra na jednoho Boha, se nedá už udržet? Pro mnoho lidí je po tisíce let prožitý model víry stále méně osvětlující, stále obtížněji představitelný. Trpící syn na kříži, zmrtvých vstání byly již vždy náročnou myšlenkovou figurou a vyžadovaly odvážné vyznání, ale ještě nikdy nebyla tato víra v nové době v šíři obyvatelstva tak napadána a odsunována jako dnes. Došlo snad také náboženství definitivně v pozdní moderně? Rosa poznamenává: „Moderna se mění právě tam na pozdní modernu, kde se již nepohybujeme k nějakému toužebnému budoucímu horizontu, nýbrž se pohybujeme pryč od chmurné propasti za námi, která nás pronásleduje s rostoucí rychlostí.

         Opravdu pesimisticky se vyslovil také filosof a vědec umění Boris Groys, který se připojil jako poslední v debatě Assheuer, Nassehi a Rosa. Nový kulturní hrdina aktuálního věku je síťový zprostředkovatel odkazů (Netzwerker), tedy už ne tradiční kreativec (tvůrce). Tento zprostředkovatel posílá internetové e-maily a pokyny (výzvy, „linky“), abychom „internetovou myší“ klikli na přílohu, která se nám tím otevře a poskytne nám informace pomocí internetových odkazů („Linkung“ = poskytování informací pomocí internetových pokynů; „link“ = tento odkaz, pokyn nebo výzva“) Zprostředkovateli místo aby kreativně stavěl na obsazích a vyráběl nové, jde pouze jen o to co možno zvětšit zručnost v technickém oboru a smlouvání vedoucím k zisku. Groys: „Není tedy důležité,

 co někdo píše nebo co vyrábí, nýbrž jen, že to činí.“

         Snad vznikají však z této obsahové prázdnoty epochy – zcela lhostejno, jak je označena – nová kreativní šance budoucnosti a modernity náboženství. Asi žádná druhá společenská instance neposkytuje tolik obsahu - náboženského, kulturního, historického, literárního – jako víra. Někdo musí nakonec síťařům dodat témata, zprávy, ideje, které oni mohou šířit. A chuť na to hádankovité, mysteriózní a mystické je ostatně přece moderní. Potud uveden článek v CIG.

 

 

         Slovo „moderní“ jako heslo těch, kdo se staví proti humanistickému obnovování antiky a soudí, že její výkony lze překonat, případně že jsou již překonány. Již v romantismu se objevují postoje, které toto kritizují a vytýkají přerušení tradice, ztrátu hodnot, případně rozbití morálky a společenské soudržnosti. K moderně v pozitivním – i když velmi neurčitém – smyslu se koncem 19. století hlásí moderní umění, které se staví proti akademismu a jeho institucím, tak proti historismu, nápodobě starších uměleckých slohů zejména v architektuře.

         Kritika modernismu: Počátkem 20. století papež Pius X. ostře odsoudil modernismus v katolické církvi, reformní hnutí, které chtělo církev přiblížit současnému „modernímu“ světu. Někteří z nich byli církví potrestáni, někteří patří mezi zakladatele církve československé, později husitské.

         Opačnou kritiku moderny představuje tzv. postmoderna málo vyhráněné umělecké a estetické, později filosofické hnutí, jež moderně vytýká myšlenkový absolutismus, snahu prosadit za každou cenu jedinou cestu jako správnou a potlačit všechny alternativy. Postmoderna začala obhajobou uměleckého eklektismu a ve filosofii znamenala relativizaci všech původně metafyzických představ.

         Radikální kritiku moderny představují konservativní myslitelé konce 20. století, například Leo Straus nebo Alajdar MacIntyre, kteří pokládají vývod moderny za slepou uličku. Bez společenské závazné a všemi přijímané morálky, bez obecné shody v zásadních etických otázkách není podle nich společnost vůbec možná.

         Postmodernismus: Je evropský myšlenkový směr poslední třetiny 20. století. Zaměřen proti posud převládající koncepci jediné pravdy a jediného cíle. Usiluje o alternativnost lidských přístupů ke světu, odmítá vizi intelektuální a kulturní nadřazenost západní civilizace i o nadřazenost akcionality v procesu poznání. Základním požadavkem je pluralita názorů a jejich zrovnoprávnění.

Zpochybňován je optimismus historického vývoje západní civilizace i pojetí dějin jako postupného překonávání dřívějších fází. V užším smyslu se postmodernou rozumí filosofie postmoderní a postmoderní umění. Hledání arbitrárních cest v různých oborech lidské činnosti postmodernu spojuje s hnutím New Age.

         Tento směr vzniku jako reakce na modernu je zaměřen opačným směrem, tzn. odmítá koncepci jediné pravdy a jediného cíle, ale usiluje o alternativní přístup ke světu. Z toho pramení kritika pokroku a moderních myšlenek levicových intelektuálů, zároveň postmoderna otevřela cestu k odmítnutí názorů spojených s kulturní nadřazeností západní civilizace a tím nadřazenost racionality v procesu poznání. To u filosofů vede k nedůvěře k vůči obecným pravdám a teoriím; tím prakticky popírají předchozí filosofické snahy nastolit jednotný názor. K vytvoření pluralitního prostředí často dochází ke vzniku paradoxů spojených s několika pohledy na danou problematiku a následné snaze řešit tyto těžko řešitelné paradoxy. Potud internet.

 

 

         Autor uvedeného článku si klade předem dvě otázky: „Žijeme v epoše křesťanství?“ „Je svět ještě moderní?“ Bude asi vhodné, když v naučném slovníku vyhledáme heslo „epocha“ a „epochální“, na jejichž základě půjdeme dále ve věci dané teze.

         Podle slovníku „Epocha je významné ucelené období v dějinách lidské společnosti, časový úsek; éra.“. „Epochální znamená tvořící nové dějinné období, znamenající obrat, mezník; pronikavý, převratný“.

         Lidstvu se často stává, že nerozlišuje dostatečně rozdíl mezi oběma pojmy. Např. ve vynálezu „parního stroje“ nebo v „přistání na měsíci“ spatřujeme začátek nové epochy, která změnila svět, přičemž ve skutečnosti nejde o začátek nové epochy, nýbrž jen o epochální entitu. Vytváříme básnickou ozdobu „synekdochu“ s jejím zaměněním části za celek, „pars pro toto. Epocha je totiž pojem, který zahrnuje obsah daleko širší než je jen nějaký jednotlivý jev nebo jev, epocha může trvat nesmírně dlouhou dobu.

 

 

         Vyjděme z představy tří dlouhých historických epoch, které znamenají dobu tisíciletého trvání lidstva. Jsou to epochy antické řecké a římské, mající vedle společenství mnoha milionu občanů silný obsahový prvek náboženství, víry a sakrálního charakteru Pantheon pohanských bohů, v něž občané věří, uctívají je a dokonce s nimi komunikují, epocha židovská se svým monotheismem a řadou proroků a jednobožská epocha křesťanská. Jsou to epochy v plném slova smyslu, nábožensky zaměřené. Křesťanská epocha končí v 19. století, navazuje na ni jakási náhražka v myšlení nacionalistickém a začíná nová epocha „moderny“, která bude nyní obsahem naší úvahy.

         Poněvadž víra v Boha, náboženský charakter a moralita se v lidské společnosti oslabily, nová epocha moderny hledá vedoucí charakterový obsah a identitu pro novou epochu, nalézá je v obsahu pojmu moderny a ve vedoucích pojmech této doby a domnívá se, že nosným charakterem moderní doby je snaha o dosažení pokroku a naplnění obsahu pojmů: vyšší odbornosti, vyšší spolehlivosti a láce, rychlejšího postupu, lepšího výsledku a dalšího a novějšího dobra. Poněvadž politika, hospodářství, náboženství a věda jsou řízeny výlučně svými vlastními systémovými principy, neexistuje už žádná společenská jednota. Centrální instance společnosti vyvíjejí zcela nezávisle rozdílné vnitřní logiky, podmínky úspěchu, jsou z jedné strany na sobě nezávislé, z druhé strany zůstávají vždy právě krizové, poněvadž se k sobě nehodí. Vyhlášený model „funkcionální diferenciace“ by mohl také vysvětlit krize náboženství, víry v Boha a ubývající církevnost mnoha lidí. Bezduchá spirála zrychlení, růstu a inovací existuje a moderní společnost je na ni odkázána, aby zůstala stabilní. Logika vzestupu je nadřazený funkční a stabilizující systém. Lidé od 19. století posuzují svou životní kvalitu výlučně na tom, jak se zlepšují v ekonomickém, sociálním, mediálním¸technickém i náboženském ohledu. Ale technický stav se zvyšuje, náboženský nikoli.

         V roce 1974 dochází ke stagnaci světového vývoje. Objevuje se „postmoderna“. Pokrok se přenáší do Asie a úpadek Řecka nastává. Když došlo v 19. století k oslabení vlivu křesťanské epochy, řeklo si lidstvo, že přece musíme žít v nějaké epoše, koncipovalo epochu moderny. Ale náš článek ukázal, že takto koncipovaná epocha moderna je nedostatečná a nedosahuje všechny nejpodstatnější kvality epochy. Neplní to však ani její náhražka „postmoderna“ a teprve ne New Age. Člověk se musí divit, že i rozumní lidé jsou ochotni se zabývat takovými nesmysly proti rozumu. Je potěšující, že církev katolická tak vehementně oponuje moderně a odsuzuje i její náhražky. Těší nás, že klady dědictví staré antiky a židovství a samo křesťanství se udržuje v povědomí lidstva, třebas oslabené a stále napadané mocným duchem bezbožné a nemorální doby.

Plocek Josef