Zatím nepravomocný verdikt nad někdejšími manažery a později majiteli Mostecké uhelné společnosti (MUS) přináší jistý pocit zadostiučinění a naplnění spravedlnosti. Viníci, kteří za pomoci podnikových miliard určených na rekultivaci krajiny ukradli na konci devadesátých let nejvýnosnější tuzemské doly, dostali poměrně vysoké tresty vězení a zřejmě přijdou i o podstatnou část peněz, jež nepoctivou privatizací dolů nabyli. Na druhou stranu je už roky zřejmé., že tuzemští politici přispěli k ukradení dolů velkou měrou. Bylo by samozřejmě skvělé zjistit, zda šlo o neuvěřitelný diletantismus tehdejší vlády Miloše Zemana nebo dokonce o korupci. Jenže právní konstrukce, na níž je postaven rozsudek ze Švýcarska, možnosti tuzemského vyšetřování spíš zužují. Nicméně nevylučují.

         A ještě Škodu. Švýcarský rozsudek totiž stojí na verzi, že manažeři MUS podvedli tehdejší českou vládu. Zamlčeli před ni, že skrze podnikové peníze skoupili tajně pro sebe něco málo přes padesát procent akcií podniku, a stejně tak zamlčeli, že společnost, která má podnik privatizovat, patří zcela jim. Na velmi podobné konstrukci je založeno i vyšetřování na české straně – jen jde časově o něco hlouběji než vyšetřování švýcarské. Jenže verze, že vláda byla podvedena, vylučuje, že by při privatizaci s defraudanty nějak spolupracovala. Tedy že by za úplatek prodala státní podíl do rukou Antonína Koláčka a spol. čtyřikrát levněji - což se stalo.

         Ministři Zemanovy vlády prý byli podle spisu na sklonku tisíciletí překvapeni, že majoritní část dolů vlastnil již nějaký majitel. Údajně tak nevěděli, že se jedná o současné manažery podniku, a už vůbec netušili, že za firmou, která chce koupit menšinový státní podílů v dolech, stojí ti samí manažeři. Menšinový podíl pak prý ministři prodali, protože by stát jako minoritní vlastník nemohl rozhodovat o budoucnosti podniku. Jenže tato verze má řadu děr. Vláda Miloše Zemana byla opakovaně upozorňována šéfem tehdejšího Fondu národního majetku Romanem Češkou, že akcie dolů skrze nastrčené společnosti skupují manažeři dolů. Zrovna tak vláda dostala informace, že společnost, která hodlá privatizovat státní podíl, je jen prázdnou schránkou bez dostatku financí na koupi dolů a že americká společnost Appian, jež má privatizaci financovat, vůbec na uvedené americké adrese neexistuje a že ji v USA nikdo nezná.

         Vláda Miloše Zemana tyto zprávy od důvěryhodných velvyslanců a tajných služeb neprověřila a velmi rychle a velmi levně státní podíl prodala. Buď šlo o neuvěřitelnou slepotu a ignoranci Zemanových ministrů, nebo korupci. Jedna cesta, jak tohle odhalit, přitom existuje. Manažeři MUS koupili pod značkou Appian od vlády 2003 společnost Škoda Plzeň, také neuvěřitelně levně. Privatizace se rozjela už za Zemanovy vlády a byla dokončena za vlády Vladimíra Špidly, kde za ni do velké míry odpovídal tehdejší ministr průmyslu Jiří Rusnok.

          Prošetření této privatizace nás může zavést k politickému pozadí prodeje akcií MUS. Bylo by dobré, aby se česká i švýcarská policie po této stopě vydaly – obě strany věc prověřují, ale zdá se, že s žádným velkým zápalem. Možná toto šetření nepovede k trestnímu stíhání. Mohlo by však přinést aspoň odhalení politického pozdějších prodejů státního majetku.

         Oceňme tedy spolupráci českých a švýcarských úřadů na vyšetřování privatizace dolů. Pod přívalem radosti, že něco funguje, bychom nicméně neměli zapomenout na otázku, která českou veřejnost zajímá nejvíce, a sice zda a případně jak byli korumpováni politici. Pokud nebyli, bude zapotřebí se zabývat jejich odbornou kompetencí a mírou odpovědnosti za správu národního majetku. Pořád je totiž možné, že za ukradeným majetkem stojí „jen“ politická ignorance a hloupost. Proti nim se bojuje jinak než proti korupci. Potud článek.

 

         Respekt č. 41, říjen 2013: Jaroslav Spurný: „Švýcarská inspirace, díl poslední“.

         Způsob, jakým si manažeři MUS přivlastnili státní podnik, byl nemorální, ale nikoli nezákonný. Slavná věta někdejšího vrchního státního zástupce Vlastimila Rampuly charakterizuje přístup českých vyšetřovatelů asi nejlépe. Policisté věc zkoumali na přelomu tisíciletí a to poměrně pečlivě. Jenže se zamotal do shánění v podstatě podružných důkazů o možné defraudaci a korupci. Švýcaři zahájili vyšetřování na základě udání před šesti lety a šli na to jinak. Už samotný fakt, že se peníze a akcie státního podniku objevily na kontech manažerů, jim stačil ke konstatování, že poškodili práva státu, občanů, obchodní předpisy i zákon o akciových společnostech. Manažeři to udělali vědomě s úmyslem se obohatit – říkají švýcarští žalobci. Jednání manažerů nebylo nemorální, bylo soustavným a úmyslným porušováním zákonů. Potud výňatek článku.

 

         Lidové noviny 12. října 2013: Rozhovor „Vážné kauzy brzdí slabá erudice“,Vrchní státní zástupkyně v Praze „Lenka Bradáčová se vyslovuje k rozsudku švýcarského soudu nad podnikateli Mostecké uhelné společnosti.

 

         Hospodářské případy tohoto typu vyžadují na jedné straně informace, ale na druhé straně také precizní analýzu a odbornou kvalitu a ekonomické vzdělání proto, aby informace mohly být kvalitně zpracovány. Tady vidím celospolečenský dluh. Zaráží mne, že nikomu nevadí, že tady nemáme žádný ústav, který by byl schopný dodávat ekonomické a finanční analýzy toků peněz, offshorových společností nebo účetnictví. Tyto věci jsou naprosto nezbytné proto, aby se státní zástupci a policisté byli schopni v těchto kauzách orientovat.

         Máme dvě brzdy. Zaprvé velmi složitá pravidla. Druhá slabina jsou ty chybějící analýzy. Pokud je soudce nedostane, nemůže případ rychle posoudit. Byla bych velmi ráda, kdyby se nám podařilo dát dohromady systém, který bude schopen rychle rozkrývat kauzy této doby. Za ty považuji veřejné zakázky, evropské dotace a s nimi spojenou korupci a také daňové trestné činy.

         Každý právní systém je jiný. To, co by se někde dalo označit za spekulaci, může jiný právní systém považovat za indicii, jíž se bude v rámci svých právních úvah zabývat. Náš soudní proces je opravdu zaměřen na podání základní informace očištěné od jakékoli spekulace. Ale dovozování motivace je i u nás indicií, kterou šetřit musíme. To je nejzásadnější věc, protože nám umožňuje pochopit, proč k tomu trestnému činu došlo. Trestní řízení má podle trestního řádu kromě individuální prevence jako velký cíl i prevenci generální. Společnost si všimne rozsudku v jednotlivé kauze. Tu generální prevenci ale naplňují i média, když informují o konkrétních odsouzeních. Já bych to považovala za naplnění jedné z povinností, kterou státní zástupce má.

         Musím říci, že nejsme první, kdo otestoval v kauze Metrostav nový zákon o trestní odpovědnosti právnických osob. Státní zastupitelství má už asi přes tři desítky trestních věcí. Zase bych chtěla říci jedno – zákon o trestné odpovědnosti právnických osob přijala Česká republika jako jedna z posledních v rámci Evropské unie, přestože všichni měli ji přijmout. Německo má tu úpravu také. Celá Evropa je tím vázána, jenom je to otázka modelu. Mluví se o pravé trestní odpovědnosti, o nepravé a administrativní. Je otázka prostředku, jak tu odpovědnost vymáháte. Česká republika zvolila systém pravé trestní odpovědnosti. Zmiňované Německo má tu administrativní. Je také prolnutá sankcemi podobnými trestnímu procesu. Zákon umožňuje vlastně tři varianty. Zaprvé: stíhání samostatné právnické osoby, aniž bychom stíhali fyzickou osobu pachatele trestného činu. Zadruhé: můžeme stíhat fyzickou osobu, aniž bychom stíhali právnickou osobu. Třetí možností je stíhat jak fyzickou, tak právnickou osobu jako u Metrostavu.“

         Na otázku, zda to není kolektivizace viny a rozmělňování odpovědnosti, Bradáčová uvádí: České prostředí bylo zvyklé na zásady čistě individuální zodpovědnosti, na linku vůle –vina –trest. I řada uznávaných právníků a akademiků se o tento princip pře. Kdyby se hlasovalo v rámci justice o tom, zda zavést tuto pravou trestní odpovědnost, nebo ne, já si myslím, že by to nebyl jednoznačný výsledek. Já jsem zpočátku, když se připravoval tento zákon, nebyla zastáncem tohoto řešení. Ale nyní jej jako státní zákon akceptuji. Potud cit. rozhovor.

 

Vlastní shrnutí.

 

         Podle Spurného článku zatím nepravomocný verdikt nad někdejšími manažery a pozdějšími majiteli Mostecké uhelné společnosti (MUS) přináší jistý pocit zadostiučinění a naplnění spravedlnosti. Viníci za pomoci podnikových miliard ukradli na konci devadesátých let nejvýnosnější tuzemské doly, dostali poměrně vysoké tresty vězení a zřejmě přijdou i o podstatnou část peněz, jež svým podvodem nabyli. Na druhou stranu je už roky zřejmé, že tuzemští politici k tomuto ukradení dolů velkou měrou přispěli. Buď tedy šlo o nevyslovitelný diletantismus tehdejší vlády Miloše Zemana, nebo dokonce o korupci.

         Švýcarský rozsudek stojí na verzi, že manažeři MUS podvedli tehdejší českou vládu, zamlčeli před ní, že skrze podnikové peníze skoupili tajně pro sebe něco málo přes padesát procent akcií podniku a stejně tak zamlčeli, že společnost, která má podnik privatizovat, patří zcela jim. Jenže verze, že vláda byla podvedena, vylučuje, že by s defraudanty nějak spolupracovala. Tedy, že by za úplatek prodala státní podíl do rukou Antonína Koláčka a spol. čtyřikrát levněji – což se stalo.

         Ministři Zemanovy vlády prý byli podle spisu na sklonku tisíciletí překvapeni, že majoritní část dolů vlastnil již nějaký majitel. Údajně tak nevěděli, že se jedná o současné manažery podniku, a už vůbec netušili, že za firmou, která chce koupit menšinový státní podíl v dolech, stojí ti samí manažeři. Menšinový podíl pak prý ministři prodali, protože by stát jako minoritní vlastník nemohl rozhodovat o budoucnosti podniku. Jenže tato verze má řadu děr. Vláda Miloše Zemana byla opakovaně upozorňována šéfem tehdejšího Fondu národního majetku Romanem Češkou, že akcie dolů skrze nastrčené společnosti skupují manažeři dolů. Zrovna tak vláda dostala informace, že společnost, která hodlá privatizovat státní podíl, je jen prázdnou schránkou bez dostatku financí na koupi dolů a že americká společnost Appian, jež má privatizaci financovat, vůbec na uvedené americké adrese neexistuje a že ji v USA nikdo nezná.

         Vláda Miloše Zemana tyto zprávy od důvěryhodných velvyslanců a tajných služeb neprověřila a velmi rychle a velmi levně státní podíl prodala. Buď šlo o nevyslovitelno slepotu a ignoranci Zemanových ministrů, nebo korupci. Jedna cesta, jak tohle odhalit, přitom existuje. Manažeři MUC přitom koupili pod značkou Appian od vlády 2003 Škodu Plzeň, také neuvěřitelně levně. Privatizace se rozjela už za Zemanovy vlády a byla dokončena za vlády Vladimíra Špidly, kde za ni do velké míry odpovídal tehdejší ministr průmyslu Jiří Rusnok.

         Prošetření této privatizace nás může zavést k politickému pozadí prodeje akcií MUS. Bylo by dobré, aby se česká i švýcarská policie po této stopě vydaly – obě strany vše prověřují, ale zdá se, že s žádným velkým zápalem. Možná toto šetření nepovede k trestnímu stíhání. Mohlo by však přinést aspoň politického odhalení pozdějších prodejů státního majetku.

         Oceňme tedy spolupráci českých a švýcarských úřadů na vyšetřování privatizace dolů. Pod přívalem radosti, že něco funguje, bychom nicméně neměli zapomenout na otázku, která českou veřejnost zajímá nejvíce, a sice zda a případně jak byli korumpováni politici. Pokud nebyli, bude zapotřebí se zabývat jejich odbornou kompetencí a mírou odpovědnosti za správu národního majetku. Pořád je totiž možné, že za kradeným majetkem stojí „jen“ politická ignorance a hloupost. Proti nim se bojuje jinak než proti korupci. Potud článek.

 

         Ve svém druhém článku Spurný se pozastavuje nad tvrzením někdejšího vrchního státního zástupce Vlastimila Rampuly, který vyslovil názor, že jednání manažerů MUS bylo sice nemorální, nikoli však nezákonné a kauzu zastavil. Toto jednání švýcarský soud prokázal za zločinné, poněvadž manažeři prokazatelně poškodili stát. Naši vyšetřovatelé proti Švýcarům zřejmě se zamotali do hledání důkazů o možné defraudaci a korupci manažerů, kdežto Švýcaři šli jinou cestou.

         Rozsudek švýcarského soudu nad pěti manažery MUC považujeme za odpovídající skutečnosti a spravedlivý. Poněvadž však dva z odsouzených managerů MUS, Petr Kraus a Antonín Koláček, dnes veřejně napadají rozsudek, v zájmu zásady „Audiatur et altera pars“, slyšeno budiž stanovisko druhé strany, bych chtěl k jejich nynějším vývodům a tvrzením dodat poznámku, přestože neznám plné znění rozsudku a některé důležité okolnosti.

         Oba manažeři vehementně popírají, že by se dopustili zločinu a poškodili stát a opírají svá tvrzení skutečností, že situace MUC v kritické době byla jiná, než z jaké vycházel soud. Uvádějí, že v době, o kterou se jedná, hospodářský stav MUC byl velmi těžký a neutěšený, MUC byla zbavena možnosti podnikat a z toho plynul také velký pokles hodnoty MUC. V souvislosti s tímto tvrzením musíme se zabývat otázkou hodnoty akcií a jejich negativní podstatou.

         Při normálním podnikání hospodářské společnosti odpovídá jmenovitá hodnota jejích akcií skutečnému stavu hodnoty společnosti. To znamená, že do hodnoty společnosti náleží nejen její nemovitý substrát, hodnota budov, pozemků, a vybavení společnosti stroji, nástroji, nábytkem a jiným materiálem, ale do její hodnoty náleží i její podniková agenda, aktivita podnikání a dokonce i stav její důvěry u zaměstnanců, zákazníků, kupců atd. Jmenovitá hodnota akcií odpovídá faktické hodnotě všech uvedených komponent.

Jestliže však MUS byla defektní společností v době, když přecházela do vlastnictví manažerů, jestliže jí chyběly ty některé podstatné náležitosti k podnikání, pak ve smyslu této okolnosti musíme přihlédnout k obsahu uvedeného článku. Ve švýcarském rozsudku se praví, že manažeři MUC poškodili stát o určitý obnos, stali se vlastníky MUC tím, že za peníze MUC koupili akcie tohoto podniku, že zatajili státu jako vlastníku MUC, že jsou to oni jako manažeři, kdo nyní vlastní MUC, že hospodářský stav MUC v té době byl tak špatný, že jeho jmenovitá cena v akciích, kterou zaplatili státu, odpovídala skutečné hodnotě MUC v té době, že stát jako dřívější vlastník MUC s touto cenou zcela souhlasil, že se stali vlastníky více než 50% hodnoty akcií, majoritními vlastníky MUC a že stát jim ochotně za sníženou cenu prodal i zbylé akcie, že vytvořili společnost Appian, která neměla žádný majetek jen držbu akcií MUC, že tedy v žádném případě nepoškodili finančně stát, že vrátili do majetku MUC hodnotu vypůjčených akcií a že nejsou podvodníky, jak je nazval švýcarský soud. Uvádějí také, že kdyby v kritické době měli možnost obdržet od nějaké banky půjčku, peníze by si vypůjčili, vyhnuli by se nynějšímu nařčení z podvodu a vrátit půjčku by nemohli, neboť byli nemajetní. Tímto postupem se jim podařilo zachránit MUC před bankrotem a nejednali protiprávně.

Zamýšlíme-li se nad touto obranou manažerů MUC, manažeři nikterak neprokázali, že by jednali podle práva, zmocnili se MUC neprávem a zatajili mnoho věcí před státem, takže se nedá říci, že by jednali bona fide a zcela právně a zákonně. Ale v jednom si klademe otázku. Je pravdou, že MUC byla v uvedené době v tak špatném stavu, že klesla její hodnota? Jako manažeři MUC mohli znát stav tohoto podniku v té době. Mluví nyní o této skutečnosti pravdivě, nepřesvědčili stát o špatném stavu společnosti lživě, takže jej obelhali a docílili snížení ceny akcií a stát okradli? Pokud stav MUC v uvedené době byl špatný a o této skutečnosti věděli i ministři Zemanovi a právě tento technický stav společnosti vedl ke snížení ceny akcií při jejich prodeji manažerům, pak na straně státu nedošlo k finanční škodě a na straně manažerů k podvodu, nemuselo ani dojít ke korupci, třebaže mohlo, v žádném případě však nemuselo dojít k podvodu na straně manažerů. To by byla jediná připomínka k danému rozsudku švýcarského soudu, který však odpovídá právu a spravedlnosti.

         Vraťme se však ještě k otázce charakteru akcií. Používání akcií ve finančním hospodářství ve světě je opouštěno, a taková držba akcií a jejich předložení v peněžním styku není nikdy důkazem, že osoba, která akcie předkládá, je skutečným jejich vlastníkem. Může si je např. vypůjčit, aby jimi prokázala svůj majetek, přestože si je jen vypůjčila od jejich skutečného majitele. Předkládá-li vlastník či držitel akcie při finančním styku, toto předložení akcií nic nesvědčí o vnitřních kvalitách předkladatele, o jeho cílech, není tu žádné spolehnutí na serióznost tohoto styku, právností vlastníkovy nabídky, uznání ani jeho úmyslu. Proto je třeba urychleně se zbavit v našem státě akcií, které nejsou na jméno a vedou k nebezpečí případného podvodu.

 

         Věnujme nyní svou pozornost článku Vrchní státní zástupkyně v Praze Lenky Bradáčové. Tyto složité kauzy, jako je případ MUC, vyžadují pro své vyřešení a posouzení především přesné informace, ale zvláště pak přesnou analýzu případu, odbornou kvalitu posuzovatele a jeho vyspělost v trestním právu odborných finančních kauz. Bradáčová pociťuje jisté překvapení a dokonce i neuspokojení, že pro takovéto případy nám v naší zemi chybí odborný ústav, který by byl schopen nám podávat analýzu toků peněz a transakcí ve finančnictví a účetnictví. Bez takového přispění odborníků nelze dospět k posouzení složitých procesů podobných kauz. Naším nedostatkem jsou přesná pravidla a chybějící nálezy v těchto oblastech. Potřebujeme prostě systém, který by nám umožnil rychle posoudit především veřejné zakázky, evropské dotace, korupce v obou sférách a daňové trestné činy.

         Bradáčová upozorňuje, že v různých zemích se liší právní systémy. My příliš považujeme indicie, zkoumání příznaků trestného činu, za spekulaci, švýcarské soudy nikoli. Ale i my musíme šetřit indicie, abychom si opatřili znalost motivace pachatele k trestnému činu. Tedy i indicie patří do trestního řádu, stejně jako prevence individuální a generální.

         Uzákoněním právní odpovědnosti právnických osob jsme pokročili kupředu, neboť tato norma nám chyběla. Záleží na modelu odpovědnosti: Stíháme jednotlivce, stíháme právnické osoby (tedy kolektiv, podnik) a stíháme současně jak jednotlivce, tak i právnickou osobu.