Když v roce 135 po Kr. římská vojenská mašinérie rozdrtila druhé protiřímské povstání a jeho vůdce Bar Kochba padl v posledním boji, znamenala tato tragická událost zásadní zlom, v židovských dějinách. Židé se stali nepřítelem římského impéria číslo jedna, jejich původní izraelská vlast počala být systematicky dejudaizována a nastalo diasporní období židovských dějin, bez původního a přirozeného národního centra. Židé svou vlast sice nikdy úplně neopustili, ale žili zde jen v menších skupinách, a to až do vzniku sionistického hnutí. Vědomí původní vlasti – a zejména vědomí, že tato původní vlast je prostoupena boží přítomností více než ostatní země -, však nikdy nezmizelo a bylo stále vyjadřováno a zdůrazňováno v náboženských textech judaismu. Proto je židovská diaspora jevem nenormálním a nepřirozeným, porušením přirozené svobody a Izrael se dříve či později do své původní vlasti vrátí, poněvadž každý národ musí být svobodný (a zároveň musí respektovat svobodu národů druhých.). Jak ukázal historik Simon Dubnow, i po ztrátě přirozeného národního centra vznikala v diasporních podmínkách jakási centra lokální umožňující rozvíjet specificky židovské náboženské, národní a kulturní hodnoty, obsažené v hebrejské Bibli a celém komplexu pobiblických židovských textů a tradic. Tato centra nebyla ovšem neměnná, posouvala se podle daných historických trendů a podmínek (Židé v Číně, Indii aj.). Židovské dějiny se rozvíjely ve dvou základních sférách: ve sféře islámu a ve sféře křesťanství.
Islám na Židy pohlížel jako na „lid knihy“, tedy jako na nositele zjeveného náboženského Zákona, tvořícího předstupeň islámu, jenž je zjevem prvotním. Žid se tedy muslimovi nemohl a nesměl rovnat, ale byl ve své pozici víceméně tolerován, k čemuž napomáhala také příbuznost hebrejštiny a arabštiny, jazyková asimilace a určitá kulturní blízkost islámu a judaismu orientálních zemí (včetně muslimské části Španělska). („Nebudiž žádného donucování v náboženství“, -Korán, Súra 2). Druhou domovinou židovské diaspory se stala Evropa, zprvu islámská (hlavně Andalusie) a pak křesťanská. Židovské dějiny se odehrávaly také na území křesťanského Španělska, které ovšem po svém vítězství židovské občany vyhnalo ze země, čímž bylo období židovské kultury na španělském území uzavřeno, i když jeho tradice přežívaly v středomořské oblasti, Orientu i v některých skupinách marrantů – Židů, kteří přestoupili (často z donucení) na křesťanství. Z myšlenkových hodnot tohoto období, které působily na Evropu, je to především židovská středověká filosofie, jejímž centrem byla v Evropě právě Andalusie a křesťanské Španělsko. Nezůstala omezena jen na židovství, ale měla značný vliv také na křesťanskou scholastiku. (Vliv na augustiánsko-františkánský směr scholastiky). K filosofickým hodnotám (které byly rozvíjeny až do období renesance, pak v barokní době ve spojení s některými prvky židovské mystiky - ´kabaly´- a v novověku v souvislosti s novodobou filosofií) přistupuje ve středověku a renesanci ještě horečná překladatelská aktivita, jež tvoří z evropského hlediska mimořádně významný prvek. Učenci překládali původně arabsky psaná díla židovských filosofů a vědců islámské oblasti do hebrejštiny, aby je zpřístupnili židovským čtenářům z křesťanských území, kteří arabštinu již pochopitelně neznali. Díky této překladatelské aktivitě se hebrejština obohatila o nové výrazy a stala se jazykem schopným vyjadřovat složité vědecké a filosofické myšlenky. Docházelo také k překladům některých antických autorů nebo islámských filosofů a vědců. Tak například proslulé komentáře k Aristotelovi, jejichž autorem byl filosof Ibn Rušd (Averroes), se často dostávaly do rukou křesťanských scholastiků prostřednictvím hebrejských překladů pořizovaných z arabských originálů. Další rozhodující etapou v seznamování Evropy se židovskou kulturou byla doba renesance a humanismu. Zatímco ve středověku jen málokteří křesťanští učenci zvládli hlouběji obtíže hebrejštiny (např. sv. Jeroným, Roger Bacon), v renesanci se stal ideálem vzdělanec ovládající latinu, řečtinu i hebrejštinu. Italský novoplatonismus objevuje další oblast židovské kultury, židovskou mystiku, ´kabalu´ a vytváří její křesťanskou variantu. Z hlediska středověkého křesťanství bylo velkým problémem, jak sloučit existenci křesťanské společnosti s existencí židovské menšiny uvnitř křesťanství. A především jak zdůvodnit existenci této menšiny, která odmítla přijmout křesťanství, i když ho přijmout měla. Jestliže je podle křesťanství Ježíšovo poselství dovršením Starého zákona a zároveň jeho překonáním v Novém zákoně, jestliže je Starý zákon plný proroctví o Ježíši Kristu, jak je možné, že Židé toto vše neakceptovali? Tak zněla základní teologická otázka, v jejímž duchu byla koncipována tzv. teorie o „svědeckém lidu“. Tato teorie považovala židovství za dovolené a tolerované náboženství (religio licita), ovšem nikoliv samozřejmě za preferované, ale naopak nejrůznějšími způsoby omezované a kontrolované. Nebyla mu upírána boží inspirovanost a vyvolenost v období Starého zákona, avšak vrchol božího zjevení byl spatřován v křesťanství, „neboť Zákon byl dán prostřednictvím Mojžíše, milost a pravda prostřednictvím Ježíše Krista“ (Janovo evangelium 1, 17). Navíc byli Židé považováni jako celek za hlavního viníka Kristova ukřižování, což vedlo k jejich démonizaci a v kombinaci s ekonomicko-sociálními a politickými příčinami vyúsťovalo v série perzekucí a pogromů. K tomu se přidružovala ještě řada pověr a falešných obvinění, často vyvolávaných se zločinnými úmysly sledujícími výlučně zištné cíle. Podle teorie „svědeckého lidu“ je třeba Židy v křesťanské společnosti tolerovat ze dvou důvodů: jednak proto, že jsou živým svědectvím biblických dějů, tedy jakýmsi živým důkazem jejich pravdivosti, a dále také proto, že jejich podřízené postavení v křesťanské společnosti je živým svědectvím jejich viny za ukřižování Krista a nepřijetí křesťanství. Jak je tedy patrno, i když církev odmítala násilnou christianizaci Židů, byla tato koncepce směsí intolerance a tolerance, přičemž toleranční prvky se mohly velmi snadno zvrátit (jak se běžně stávalo) v nejhlubší intoleranci. Pro vlastní židovskou pobiblickou náboženskou kulturu měla pak tato koncepce „svědeckého lidu“ důsledky chmurné. Další teologická otázka totiž ve středověku, proč Židé nepřijímají křesťanství, byla, že již nejsou vedeni jen biblickými texty Starého zákona, ale i dalšími texty pobiblickými, Talmudem, který je proto třeba zničit.
I když byl biblický Izrael původně národem zemědělským a pasteveckým, v evropské diaspoře ztratili Židé možnost vlastnit půdu a obdělávat ji a byli také značně omezeni co do výkonu řemesel. Zůstala jim možnost obchodu (např. pro zprostředkování mezi městem a venkovem), řemesel pro potřebu ghetta a vyšším skupinám finančnictví a půjčování na úrok. Převážná část židovského obyvatelstva Evropy tedy uvítala příchod osvícenství, spojeného se židovskou emancipací, jež postupně odstranila feudální omezení, osvobodila Židy z pozice podřazené náboženské kasty, zrovnoprávnila je s křesťanským obyvatelstvem, umožnila jim vykonávat dříve zapovězená povolání, otevřela jim brány vysokých škol a zrušila ghetta.
V rámci evropského židovství se vyvinuly dvě skupiny. Na jedné straně to bylo židovství střední a západní Evropy, které si plně osvojilo evropskou kulturu a jazyky příslušných zemí a které počalo chápat židovství jako kategorii náboženskou (nebo kulturní), nikoliv jako kategorii národnostní. V náboženské rovině se zde začal rozvíjet judaismus reformního nebo konzervativního směru. Na druhé straně existovalo židovství východoevropské se silnou náboženskou ortodoxií a chasidismem a se silným vědomím židovské národní identity. Zrušení feudální izolace a emancipace udělily evropskému židovstvu mohutný impuls. V současné době vybudování židovského centra dává naději na optimistické vyhlídky židovstva do budoucnosti.
Dopisy, názory, polemika: Helada, nebo Izrael? O protikladu dvou evropských duchovních tradic.- Principiální rozdíly hebrejského a helénského myšlení: Dejme slovo Thorleifu Bomanovi: „Zvláštní duchovní zaměření židovského národa, to ´antihelénské´ v něm, je jednou z příčin toho, že Židé nevytvořili žádné významné vlastní umění. Jeho duch není zaměřen na ztvárňování formy, na harmonické prožívání okolního světa, nýbrž na zákonitost mravního jednání. Teprve z tohoto smýšlení vyplývá nepřátelský postoj k obrazu, ztělesněný ve Druhém přikázání, které, kdyby nebylo tohoto duchovního zaměření, by nikdy nemohlo být tak konsekventně dodržováno“.
Řecké (helénské) myšlení se odehrávalo především v prostoru, formách, hlavním smyslem Řeka byl zrak. Je statické, vyvážené, klidné, tenduje k vyrovnávání, posledním smyslem je harmonie. Možno je označit za poněkud „ztuhlé“ nebo „strnulé“. Řecké myšlení směřuje z vnitřní danosti k systematice, střízlivosti a logice, chce dávat smysl, je „vypočítavě“ plánující, organizující. Pídí se po protikladech („dialektika“), které chápe „věcně“, jako hmatatelné části skutečnosti, protože hledá vyváženost. Je spíše objektivistické, neosobní, směřující ke kauzalitě, věda je řecký vynález a matematika jeho hlavní součástí. Nejtypičtějším uměním je architektura a sochařství, pojmy „krásné“, „pravdivé“ a „dobré“ jsou víceméně synonyma, patří zcela neoddělitelně k sobě. Je to myšlení syntetické, pokládající pravdu za něco, co je dané, jsoucí, objektivní, což původně doslova znamenalo „nezastřené“, zrakům člověka otevřené; myšlenky jdoucí krok za krokem od argumentu k argumentu, skládající myšlenky jako architekt své kameny do díla, velkolepého svou vyváženou formou. Řecké myšlení je především jasným logickým poznáním, založeným na sebeovládání a směřujícím v klidu až lhostejnosti k nalezení smyslu, jenž se zračí ve vyvážené harmonii celého bytí.
Židovské (hebrejské) myšlení se odehrávalo především v čase, hlavním smyslem Žida byl sluch. Je dynamické, nevyvážené, bujaře neklidné, tenduje k hloubce, ne k vyrovnání, jeho posledním smyslem je přiblížení se k Bohu naplněním jeho mravních zákonů, které dal člověku. S určitou nadsázkou možno říci, že je „explozivní“, „hektické“. Židovské myšlení je silné, až vášnivé, pod trvalým vlivem myšlenky zákonnosti mravního chování, směřuje z vnitřní danosti do hloubky a k věčnému neklidu, je spontánní a obrazné. Hledá Boha a jeho mravní přikázání, ne protiklady objektivního jsoucna, je vyhraněně subjektivistické, osobní, psychologické. Víra sice není židovský vynález, ale její povýšení na absolutní motivaci jakéhokoliv lidského činu (a navíc ve formě přísně abstraktního monoteismu) však rozhodně ano. Nejtypičtějším uměním je (čtená) věta, verš a hudba, krásné je to, co je mravné. Je to myšlení analytické, naprosto netoužící po organizaci řádu a celistvosti, odpovídající na otázku po pravdivosti zcela vyhraněně eticky, subjektivně, psychologicky, ze zkušenosti dynamického lidského života. Slovo a čin je v hebrejštině totéž, slovo zde má svůj účinek – jen pro nás proto je tak málo pochopitelné, že „na počátku bylo slovo“ tam, kde my bychom očekávali „čin“. Židovské myšlení je především hlubokým psychologickým porozuměním, směřujícím ve věčném hledání a nepokoji, ve vědomí si své lidské nedostatečnosti ke smyslu, jímž je naplnění Božího přikázání.
Jedním z nejpodstatnějších rozdílů (pro nás dnes bohužel tak důležitým) je zcela protikladné vnímání času. V základu řeckého myšlení leží klidná a vyvážená představa cyklu, opakování, věčného koloběhu, čas je pro Řeka jen „pohybující se napodobeninou věčnosti“, což je pojem Platonův. Představa dějinného pokroku je řeckému myšlení bytostně cizí.
Židovské myšlení se zcela zásadně odehrává v čase, ten je jeho nejzákladnějším atributem. Pojetí času je lineární. Například i (pevně existující) stavba je vnímána a popisována jako výsledek činnosti, totiž jejího stavění, hebrejština ani nezná pojmy pro prostorovou formu, „kontury“ nebo „obrysy“ jsou jí lhostejné, krása lidské bytosti je vyjádřena popisem jejich vlastností, ne vzhledu. Představa dějinné změny, vývoje (pokroku), je všudypřítomná.
Na závěr ještě poznámku k problému náboženství. I řecká antická společnost byla pochopitelně silně religiózní, jak o tom svědčí nejen osud Sokratův. I zde je Bůh (bohové) počátkem všeho, trvalým fundamentem veškerého žití, i zde vyžadují bohové mravnost člověka jako jeden z rozhodujících atributů jeho života. Tím nejkrásnějším (= nejlepším = nejspravedlivějším) je i pro Řeka božství, vyzařující ovšem klid a harmonii, ne neúprosnost mravního soudce. I zde je přes všechnu „antropomorfizaci“ řeckých bohů hranice mezi božstvím a člověkem přesně tak ostrá jako ve Starém zákoně a její překročení je nejtěžším hříchem, vyžadujícím rovněž velmi tvrdé tresty. Přesto však není řecké pojetí religiozity téměř žádným svým aspektem ničím dějinně výjimečným, až snad na tu již vzpomenutou „lidskost“ řeckého Pantheonu, která (ze zcela jiného směru) jistě přispěla k našemu modernímu pojetí humanity. Umělecky ztvárňovaný, religiózně tolerantní polyteismus vedl do šíře, ve směru objektivního, prostorového myšlení a vidění světa, k hledání symetrie a harmonie, věčného klidu.
Naopak pro židovskou religiozitu byla nejvýznamnější abstraktnost všemohoucího, vždy přítomného Stvořitele a zákonodárce, ta už vzpomenutá „antihelénskost“ židovského národa, zakazující hned na druhém místě ztvárnění podoby Boha, kterému se tedy už navždy nedá jinak přiblížit než myšlením, představou, věčnou diskusí, věčnou a neutuchající intelektuální námahou. Židovské eticko-religiózní myšlení je pravděpodobně dodnes světovým vrcholem dosaženým v této oblasti. Podle Bomana je nikoliv „primitivní“, jak bývá mnohdy právě ve srovnání s řeckým pro svou chybějící systematickou logičnost označováno, nýbrž je prostě „před-logické“, snad ještě lépe „mimo-logické“. Jen díky svému náboženství se pochopitelně tento „národ písma“ zachoval přes dva tisíce let svých pohnutých dějin. Na druhé straně ovšem je vidět jak na dlani, že si tento svůj osud „vysloužil“ z největší části právě díky radikální odlišnosti tohoto náboženství formovaného už nejméně celé jedno tisíciletí před Kristem, jehož vývoj vrcholí v 2. století zničením Chrámu a diasporou. Umělecky neztvárnitelný monoteismus vedl do hloubky, ve směru už předznamenaného subjektivního, časově-psychologického myšlení a vnímání světa, k hledání nejčistší pravdy jako naplnění Božího přikázání.
Jednostrannost našeho dnešního života: Není snadné několika slovy vystihnout „pokřivenost“ naší dnešní civilizace, ale když se o to přece jen pokusíme, není těžké zjistit, odkud pochází: Je to především uhoněnost, uspěchanost dnešního života, nejen vnější, především vnitřní, hon za (smyslovými) požitky, prožitky a zážitky. Nové, nové, jenom nové: nová móda, nové směry umění a „umění“, stále nové „partnerky/partneři“ pro stále více neukojitelných potřeb. Povrchnost této uspěchanosti je hrozná. Schopnost, potřeba a vůle pronikat pod povrch věcí, odlišit zdání od bytí (Schein und Sein) se zdá být stále menší a omezenější ve všech oblastech našeho bytí včetně tak zásadní, jako je politika. Strašlivá (a v zásadě neuvěřitelně jednostranná) konzumnost je důsledkem, ne příčinou dnešní plochosti našich životů. Vědomí lineárnosti, a především absurdní konečnosti času, drtí dnešního člověka v každé vteřině jeho jedinečného a konečného života, od narození k smrti, od kolébky k hrobu a nicotě. Honba za „pokrokem“ nabyla neuvěřitelných dimenzí, přesáhla myslitelné meze, nastalo programové matení pojmů a zaměňování „pokroku“ s „vývojem“ – jako by každá změna byla a musela být něčím lepším, jako by to nové muselo být a priori vždy a za každých okolností kvalitou samo o osobě, tím dalším krokem na cestě dál, výš, kam vlastně? Ideálem, kvalitou prožitku je téměř výhradně pouze jeho intenzita, tedy hloubka, ne zřídka posilována uměle, chemicky, drogou. Samozřejmě je často usilováno i o více různých prožitků, o více šíře, ale tato nemá s ideálem vyváženosti a vědomé harmonie absolutně nic společného. Přitom jsou poslední zbylé dnešní hodnoty téměř výhradně materiální, vycházejí ze smyslovosti našeho života, ne z jeho duchovnosti. Vývoj směřuje k tomu, aby naprosto vše bylo vyjádřitelné v penězích, aby všichni definitivně zapomněli, že skutečně drahé je v životě jen to, co není za peníze. Takový vývoj zcela vědomě odmítám nazývat pokrokem. Kde a kdy se stala první hlavní chyba? Historicky je to myslím doložitelné především v dějinách Anglie a USA. Byl to protestantismus 16. století ve své především kalvinistické, puritánské podobě, který způsobil mohutnou „renesanci“ starozákonního myšlení. Z něj pak za další dvě století vznikla politická realita liberální demokracie, chcete-li kapitalismus. Přinesla sice na jedné straně svobodu a blahobyt v tak masovém rozsahu jako ještě nikdy v dějinách (a dobře že přinesla). Zaplatili jsme však a platíme stále tvrději za tuto jednostrannost, za to, že jsme se zpronevěřili té části naší identity, kterou tvořil duch řecký. Je to v nás, pochopitelně různě silné, v nás všech, jakýkoliv antisemitismus je dnes nejen nemorální a zločinný, ale i zcela zbytečný. Nutno začít jenom sám od sebe. A zda se nám podaří obnovit stoickou, sebevědomou, klidnou vyrovnanost řeckého ducha a dosáhnout opět vyváženosti obou duchovních tradic, rozhodne o budoucnosti naší evropské civilizace.
Závěr.
Ad: Řecké myšlení: Řecké (helénské) myšlení se odehrávalo především v prostoru, formách, hlavním smyslem Řeka byl zrak. Vzpomeňme, že řecký občan měl před očima pantheon antických bohů, jejich věrné podoby, které uctíval a zbožňoval, jichž byl poslušen a s nimiž dokonce jistým způsobem komunikoval. Jeho bohové měli lidskou podobu, pohybovali se a žili také lidským způsobem. Proto byli řeckému občanovi tak blízcí, že když příchodem křesťanství ustoupili tito bohové do pozadí, jeho svět byl odbožštěn, občan to nesl s nelibostí, neboť v tom pociťoval hrozné ochuzení odbožštěním světa. Z jeho světa zmizely kreslené a malované podoby bohů, jejich sochy, ale Řek měl také denně před očima nádherné stavby, cirky, lázně, takže jeho zrak se denně uplatňoval pohledem na takovéto vyplnění prostoru.
Helénské myšlení bylo statické, vyvážené a klidné, směřovalo vždy k vyrovnávání do celistvosti a končilo v posledním smyslu po harmonii. Běžný Řek vždy toužil myslit a jednat tak, jak je třeba, jak se sluší a patří, jak má vypadat. Měl-li být posledním cílem myšlení a jednání harmonický celek, nebylo možno, aby jednotlivé částí celku byly nějakým zmatkem, porušením klidu, statiky a vyváženosti, vybočováním z nich. Autor takovéto interpretace řeckého myšlení a jednání se dokonce domnívá, že takovéto myšlení lze považovat za „ztuhlé“ nebo „strnulé“. Řecké myšlení směřuje z vnitřní danosti k systematice a logice, chce dávat smysl, je „vypočítavě“ plánující, organizující. Zabývá se zkoumáním protikladů v„dialektice“ ve smyslu Sókratově, vyhledáváním definic, posuzuje je podle staré osvědčené logiky, přičemž protiklady chápe „věcně“, jako hmatatelné články skutečnosti, protože hledá vyváženost. O tuto vyváženost především také usiluje. Snaží se být objektivistické, neosobní, dokonce abstraktní, a směřuje ke kauzalitě, kterou plně uznává. Máme možnost pozorovat, že řecké umění se věnuje hlavně architektuře a sochařství a pozorujeme, že pojmy „krásna“, „pravdivosti“ a „dobra“ jsou používány od sebe jako neoddělitelné a jeví se nám jako synonyma. Věda sama je řeckým vynálezem s prvenstvím v matematice. Je to myšlení syntetické, zakládající se na syntéze, skladbě ze jsoucen jednodušších, slučováním v celek a harmonii. Řek pokládá pravdu za něco daného, existujícího, objektivního, což původně znamenalo jako „nezástupné“, otevřené pro zrak. Řek užívá tyto otevřené myšlenky a postupuje jako architekt krok za krokem od argumentu k argumentu, skládá myšlenky jako architekt své kameny do díla, které pak tvoří syntezu, celek, harmonii, vyváženou formu. Řecké myšlení je především jasným logickým poznáním, založeným na sebeovládání, směřujícím kde klidu, možná i ke lhostejnosti, k nalezení smyslu, který se odráží ve vyvážené harmonii bytostného celku.
Také antická společnost byla silně religiózní a bohové byli počátkem všeho, základem života. Mravnost člověka byla jedním z rozhodujících atributů jeho života. Bylo to opět náboženství vyzařující klid a harmonii, nikoli tvrdost mravního soudce. Přestože řečtí bohové byli antropomorfizováni, polidštěni, překročení hranice hříchu a trestu bylo podrobeno stíhání. Řecký pantheon bohů byl cestou k modernímu pojetí humanismu. Umělecky upravený a racionalizovaný toleranční polyteism vedl do říše prostorového myšlení a vidění světa, k jeho symetrii a harmonii věčného klidu.
Abychom si lépe osvětlili řecké myšlení, zamysleme se nad těmito třemi případy. Sokrates byl odsouzen nespravedlivě, že svými filosofickými výklady kazí mládež a před smrtí se schází se svými přáteli, kteří jej přemlouvali k útěku. Sókrates to odmítá s poukazem na to, že by tím ukazoval, že odmítá soudní rozhodnutí, které je přece výrazem přirozeného zákona a boží vůle a obsahuje v sobě cosi božského a svatého. Proto neuteče před trestem smrti. Basta!
Antigona, mladá dcera z královského rodu, jejíž bratr bojoval proti svému městu Thébám, padl a Thébský král zakázal pod trestem mrti jeho pohřbení, aby tak mrtvý se stal obětí potkanů a divokých psů. Antigona neuposlechne rozkaz krále, pohřbí tělo svého bratra a odůvodňuje svůj postup tím, že pohřbívání mrtvých je přikázán přirozeným zákonem, božským zákonem, který je závažnější než králův lidský rozsudek. Bratra pohřbí a tím propadá trestu smrti.
Na rozmezí dvou velkých městských států, Athén a Sparty, kde jsou pochováni padlí bojovníci obou měst, stojí jakýsi „billboard“ s nápisem v řeckém hexametru asi v tomto znění: „Poutníče, zvěstuj Lakedajmonským, že my tuhle ležíme, jakož zákony kázaly nám!“ Kdyby tento nápis tam umístili lidé jiného než antického a helénského myšlení, zněl by nápis asi, že tam leží padlí bojovníci, kteří svou vlast milovali nad vše a obětovali své životy.
Ale řecké myšlení zní: „Jakož zákony kázaly nám!“, neboť zákon představuje něco božského a svatého, z čehož plyne jeho platnost a účinnost. To je dostatečné vysvětlení bojů a „Basta!“.
Ad. Židovské myšlení: Autor článku seznamuje s minulostí židovského národa a věnuje velkou pozornost židům ve španělské Andalusii ve středověku, kdy židé ovlivňovali augustinsko-františkánský směr scholastiky. Velkým přínosem, pro evropské myšlení a vzdělání byly židovské překlady starých antických autorů, se kterými se středověká věda seznámila jen z židovských překladů. Největší znalost jazyková tehdy byla latina, řečtina a hebrejština. Židé nepřijali křesťanský Nový zákon s Ježíšem Kristem, ačkoli starý zákon na příchod Mesiáše připravoval. V tom spočívá nedostatek židů. Skutečností je, že ve Starém zákoně dal lidstvu tento normativní dokument Mojžíš, pravda a milost přišla prostřednictvím Ježíše Krista.
Autor článku dále uvádí, že evropští židé se dělí na dvě skupiny: Ve Střední a Západní Evropě židovství existuje jako kategorie náboženská a kulturní, nikoli národnostní, východoevropské židovstvo představuje ortodoxie a chasidismus, vědomí národní identity. Helénský vliv na židy spočíval v tom, že židé nevytvořili významné vlastní umění a orientovali se především na mravní jednání. Závažnou změnu také tvoří přechod Starého zákona na pobiblický „talmud“. Zrušení feudální izolace a emancipace udělily evropskému židovstvu mohutný impuls. Zrušení feudální izolace a emancipace udělily evropskému židovstvu mohutný impuls.
Židovské (hebrejské) myšlení se odehrávalo především, v čase, hlavním smyslem je sluch. To nám připomínají části textu Starého zákona, kde Bůh promlouvá z hořícího keře, aniž by vyjevil svou podobu a své jméno. S tím se setkal např. Abrahám. Ale Bůh komunikoval hlasem i při známé události proměnění Páně a při křtu v Jordáně. Proto také židé nikdy nenalezli v sobě odvahu, aby nějakým způsobem obrazem ztvárnili podobu Boží a jeho jméno a setrvali na slovech „Já jsem, který jsem“.
Židovské myšlení je podle autora článku dynamické, nevyvážené, bujaře neklidné, tedy zcela jiného charakteru než myšlení řecké. Směřuje do hloubky, nikoli k nějakému vyrovnání jako u Řeků, jeho posledním smyslem je přiblížení se k Bohu naplněním jeho mravních zákonů, které dal člověku. Autor článku dokonce k vystižení židovského myšlení je kvalifikuje s nadsázkou jako explozivní, téměř výbušné, a hektické, tj. chorobně vzrušené, prudké a překotné.
Židovské myšlení je tedy silné, až vášnivé, sestupuje pod trvalým vlivem úvahy o zákonnosti morálního chování a ze své podstaty do hloubky a k věčnému neklidu. Je spontánní, živelné a neuvědomělé, hledá Boha a jeho přikázání, je vyhraněně subjektivistické, osobní a psychologické. Víra sice není židovský vynález, ale slouží absolutní motivaci jednání. Krásné je to, to co je mravné. Je to myšlení analytické, které nehledá organizaci řádu a celistvosti, hledá pravdivost cestou etiky, subjektivně, psychologicky ze zkušenosti. Nakolik výhradně chybějící slovo a čin je v hebrejštině jedno a totéž: „Na počátku bylo slovo.“ Židovské myšlení je hlubokým psychologickým porozuměním, věčným hledáním a věčným nepokojem, vědomím vlastní nedostatečnosti ke smyslu, kterým je naplnění Božího přikázání.
Vnímání času je pro antiku a žida rozdílné. Podle autora článku řecké myšlení je vyvážená představa cyklu, opakování věčného koloběhu, čas je pro Řeka jen „pohybující se napodobenina věčnosti“, což je pojem Platónův, Řek nemá představu dějinného pokroku, židovské myšlení se zcela zásadně odehrává v čase, čas je nejzákladnějším atributem židovského myšlení, čas je jednostranný, lineární, přímočarý. Žid ve stavbě nespatřuje prostorovou formu, „konturu“, „obrys“, hebrejština ani tyto pojmy nezná. Žid vyjadřuje krásu lidské bytosti pojmem vlastností, nikoli popisem vzhledu.
Pro židovskou religiozitu byla nejvýznamnější abstraktnost Boha, nepřijatelnost ztvárnění podoby Boha, ke kterému se můžeme přiblížit jen myšlením, představou, věčnou diskusí, stálou námahou hledání. Jen díky náboženství se židovstvo dochovalo po zániku chrámu ve 2. století. Umělecky neztvárněný monoteismus vedl do hloubky ve směru už předznamenaného subjektivně časově-psychologického myšlení a vnímání světa, k hledání pravdy jako naplnění Božího přikázání ve smyslu Desatera.
Ad: Jednostrannost našeho dnešního života: Není snadné několika slovy vystihnout „pokřivenost“ naší dnešní civilizace, ale když se o to přece jen pokusíme, není těžké zjistit, odkud to pochází. Naše dnešní doba je charakterizována stálou uhoněností, uspěchaností dnešního života, a to jak vnější, tak především vnitřní. Lidstvo se honí za smyslovými požitky, prožitky a zážitky a hledá stále to nové, novou módu, nové směry umění i toho, co považujeme za umění. Jsou hledány stále nové partnerky a noví partneři pro stále více neukojitelných potřeb. Povrchnost této uspěchanosti je hrozná. Jsme schopni a máme potřebu a vůli pronikat pod povrch věcí, odlišit zdání od bytí (Schein von Sein) se zdá být stále menší a omezenější, a to ve všech oblastech našeho bytí, především v politice a ve věcech zásadních. Vládne velká a v zásadě jednostranná konzumnost, která je důsledkem, nikoli příčinou dnešní plochosti našich životů. Naše vědomí lineárnosti našeho života od narození k smrti, od kolébky k hrobu a nicotě a především absurdnost konečnosti času v našem jedinečném a konečném životě se stává naším osudem, kletbou. Honba za pokrokem přesáhla myslitelné meze a pokrok byl zaměňován za „vývoj“, jako by každá změna apriori musela být považována za kvalitu o sobě. Prožitek začal být posuzován a hodnocen podle hloubky intenzity. Nezřídka je posilován uměle drogou, dává se přednost smyslovosti, materiálnosti, vyjádřitelné penězi před duchovností. Zapomíná se, že co je skutečně drahé, je to, co není za peníze. Chyba byla v kalvínském puritánském protestantismu v Anglii a v Americe, v liberálním kapitalismu, který vyvolal „renesanci“ starozákonního myšlení. Zaplatili jsme za to jednostrannou ztrátou identity, kterou tvořil řecký duch. A zda se nám podaří obnovit stoickou sebevědomou, klidnou vyrovnanost řeckého ducha a dosáhnout opět vyváženosti obou duchovních tradic, rozhodne o budoucnosti naší evropské civilizace podle autora. Z moderního myšlení se stala jakási karikatura, sice věrně očividná, ale přesto nenahrazující vliv křesťanského myšlení na evropskou vzdělanost.
Autor tohoto článku se vypořádává skutečně poctivě a věrně s myšlením antického Řecka a židovským, postrádáme však jeho opomenutí, pokud se týče myšlení křesťanského. Je totiž všeobecně známo, že naše česká vzdělanost je založena na myšlení řeckém, židovském a křesťanském, a proto si marně klademe otázku, proč autor svůj pečlivý pohled na obě zbývající myšlení nevěnoval také křesťanskému vlivu na evropském vzdělání a proč tuto důležitou stránku svého studia opomenul. Vždyť epocha křesťanská trvala celých osmnáct stoleté a vliv na myšlení se tu musel projevit. Každopádně litujeme, že autor článku tento nedostatek pochopení pro vliv křesťanství nevysvětlil.
Autor projevil svou erudici dostatečným způsobem, když věnoval svou pozornost modernímu českému myšlení, které je podáno věrně a výstižně a projevuje se jako karikatura myšlení. Tolik na konstatování nedostatku interpretace článku.
Josef Plocek