Je známá Hegelova trojstupňová dialektika, teze, antiteze, synteze. Hegelovo pojetí dialektiky se od Fichtova liší především v tom, že prohlubuje pojem synteze. Fichtova synteze odstranila protiklad tese a antitese pouze tak, že zčásti (parciálně) omezila jejich platnost. V Hegelově synteze však nejsou teze a antiteze omezeny, nýbrž „zrušeny“ v podivuhodném trojím smyslu, které má slovo „aufgehoben“ v němčině: znamená jednak „zrušen“ („ein Gesetz wird aufgehoben“: zákon je zrušen): jednak „zachován“ („ich hebe dir etwas auf“: něco ti schovám), tedy nikoli odstraněn, nýbrž podržen ve vyšší jednotě; a konečně „pozdvižen“ na vyšší rovinu, na níž se již teze a antiteze nejeví jako vzájemně se vylučující protiklady.

         Není těžké uvést praktický příklad ilustrující smysl i plodnost trojstupňovitého dialektického schématu. Každý známe ze své zkušenosti, že ve svém životě přecházíme nezřídka při posuzování lidí, věcí či událostí „z jedné krajnosti k druhé“, od teze k antitezi, a náš závěrečný soud je pak jakýmsi „zlatým středem“, který je však vždy více než pouhý kompromis mezi oběma extrémy. Na tomto příkladě bychom tedy mohli ukázat, že naše myšlení postupuje dialekticky. Ale nepostupuje podle tohoto zákona i „skutečný“ vývoj věcí? Není v historickém vývoji až příliš často „rozum zcestím, dobro zkázou“? A nestává se i v dějinách, že nové hnutí se zprvu prudce vzmáhá, ale pak se právě následkem rychlého vzestupu a přepínání původně snad „správných“ principů obracíme ve svůj opak – nato pak v dalším stádiu původní protiklad dospěje k vyrovnání, v němž z obou krajností zůstane něco zachováno (právě ve smyslu německého „aufgehoben“), avšak vždy tak, že teď už nic nepřipomíná předchozí stav?

         Specifikum, Hegelovy filosofie je právě to, že dialektiku nechápe pouze logicky jako formu našeho myšlení, nýbrž ontologicky či metafyzicky jako zvláštní formu samopohybu skutečnosti a že se nadto snaží prokázat, že jak vnitřní vývoj našeho myšlení, tak vnitřní vývoj skutečnosti je v podstatě identický proces

         Trojstupňová stavba filosofie: Hegel Fichtovu filosofii, která vychází od subjektu, označuje jako subjektivní idealismus, Schellingovu filosofii identity, jež v Já vidí přírodu a v přírodě nevědomě tvořícího ducha, jako idealismus objektivní. Vlastní Hegelova pozice, jak ji později vypracoval, je k oběma těmto antitezím ve vztahu synteze. Celý spor rozhoduje tak, že se staví nad obě svářící se strany. Po subjektivním a objektivním idealismu následuje Hegelův absolutní idealismus. Nad subjektivním a objektivním duchem stojí duch absolutní.

         Schelling se spokojil s tím, že absolutno prostě zavedl na základě „geniálního“ intelektuálního názoru, místo aby ukázal, jak se duch v souladu s dialektickým zákonem krok za krokem posléze dopracovává absolutna. V Schellingově polaritě přírody a ducha přenáší Hegel důraz jednoznačně na stranu ducha. Veškerý světový proces je pro Hegela seberozvíjení ducha. Úkolem filosofie je sledovat toto rozvíjení myšlením.

         Vývoj ducha se děje podle zákona dialektiky ve třech vývojových stupních. Ty také určují stavbu filosofie. V prvním stádiu je duch ve stavu „bytí o sobě“. Filosofická disciplína zkoumající tento stav se nazývá logika. Ve druhé stopě je duch ve stavu „zvnějšnění“, „sebeodcizení“, „jinobytí“. Duch se zvnějšňuje do formy přírody, která je vázána prostorem a časem. Toto stadium je předmětem filosofie přírody. V třetí a závěrečné etapě se duch vrací ze sebeodcizení k sobě samému. Duch je teď ve stavu bytí o sobě a pro sebe. Tomuto stavu odpovídá jako třetí stupeň filosofie ducha.

 

         a/ Logika: „Logika“ je tedy pro Hegela něco zcela jiného a v jiné míře, cosi daleko více než logika v tradičním smyslu. Dosavadní logika jako nauka o formách a zákonech myšlení je pouze její částí. Logika jako celek nezkoumá formy anebo obsahy našeho lidského myšlení, nýbrž zkoumá ducha, ideu v čistém stavu bytí o sobě, který není vázán prostorem a časem.

         Pojmy, logické principy a kategorie jsou nejen zákony myšlení, nýbrž bytostná určení. (Ve smyslu scholastického sporu univerzálie by tedy byl Hegel „realistou“.) Obsahují nejen strukturu našeho myšlení, nýbrž i logickou kostru světa. Ovšem pouze kostru!. Představují totiž podstatu světa pouze v myšlence, pouze jako něco myšleného. A když v dialektickém postupu vyvozujeme jeden pojem z druhého (což činíme právě v logice), pak to vlastně nejsme my, kdo vytváříme pojem sám ze sebe, nýbrž jsme v tomto procesu pouze jakoby diváky, sledujeme při tom jen samostatné vyvíjení těchto pojmů, jako přírodovědec pozoruje vnitřní vývoj přírodních forem nebo historik odvíjení procesu dějin.

         Hegel rozvíjí s přísnou důsledností veškerou logiku z jediného východiska. Detailně nebudeme tento vývoj sledovat. Ukážeme si pouze jeho počátek. Nejobecnější a zároveň nejprázdnější pojem je pojem „bytí“. Co však je bytí v této nejobecnější formě? Ať se podíváme kamkoliv, všude vidíme pouze určité bytí (nikoli obecné). Ale bytí, které je zbaveno všeho určení, je vlastně nic. Není ničím skutečným, je to pouhá všeobecná myšlenka, tedy právě „nic“. Od bytí se dostáváme k jeho zdánlivému protikladu, k „nic“. Postupujeme-li systematicky, nacházíme při analýze pojmu vždy pojem nejblíže sousední. Rozpor mezi bytím a nic řeší Hegel v pojmu dění, v němž tyto protiklady přecházejí do sebe, a v dalších krocích rozvíjí z tohoto východiska celý řetěz pojmů až k nejvyššímu, jímž je pojem absolutního ducha.

         Musíme ještě říci, že princip identity, sporu a vyloučení třetího, které jsou jinak alfou a omegou každé formální logiky, nejsou v této dialektické logice nejvyšším principem. Protiklady se nevylučují. Naopak, každý konečný jev ukazuje již sám sebou mimo sebe ke svému protikladu. A přechod k tomuto protikladu zase zcela nepotlačuje původní východisko. Neboť myšlení, které chce být logické či vědecké, ale nedokáže do sebe pojmout a v sobě zpracovat rozpory, jež se v realitě naskýtají, a neumí v nich nalézt vyšší jednotu, je myšlení bezcenné, neboť není schopno dostát živoucímu plynutí vývoje.

 

         b/ Filosofie přírody: Jak už ukazuje celé zaměření Hegerových studií, nepřitahovala jej říše vnější přírody, nýbrž říše „ducha“, (pochopená jako protiklad přírody), člověk, jeho společnost a jeho dějiny, krátce všechno to, co dnes právě Hegelovým vlivem klademe po bok přírodním vědám jako „duchovědy“ či „kulturní vědy“. Proto také Hegelova filosofie přírody je nejslabší částí jeho soustavy. Opíral se v tom ohledu o Schellinga, který rovněž nebyl empirickýum pozorovatelem, ale osvojil si úctyhodné vědomosti z přírody. Hegel tyto znalosti neměl, a protože převyšoval Schellinga jako systematik, který chce všechno odvodit z jednoho principu, mnohdy ve své filosofii přírody znásilňuje zkušenostní fakta, která se vždy nehodí do předem pojatého schématu. S pohledem ze svého filosofického vrcholu někdy pohrdal stoupenci empirie.

         Ale zásadní Hegelovo pojetí přírody je důležité a je nepostradatelným článkem v celkové stavbě jeho soustavy. Příroda je říší „jinobytí“ v protikladu k „bytí o sobě!“. Co to znamená? Logický anebo matematický pojem je „o sobě“ něco nepodmíněného. Jeho platnost (podle Hegela, nikoli podle Kanta) není závislá na čase ani na prostoru. Ale jak je to s věcmi v čase a prostoru? Bod v prostoru např. není „o sobě“ vůbec nic. Uvažujeme-li ho „o sobě“, nelze jej odlišit od ostatních bodů v prostoru. Co jej činí určitým bodem v prostoru, je pouze jeho poloha, tj. vztah k jiným bodům v prostoru. Tímto určitým bodem je proto, že je „jiný“ než ostatní body. Jeho bytí je „jinobytí“. A totéž platí pro všechny tělesné věci a síly v prostoru a čase.

 

         c/ Filosofie ducha: Říše ducha, prostírající se nad přírodou, tedy i filosofie ducha, se znovu člení do tří stupňů.

         Subjektivní duch: - Nejnižší stupeň Hegel nazývá „subjektivním duchem“. Do nauky o subjektivním duchu patří život jednotlivého člověka, individua. Teprve v člověku – ve zvířeti ještě ne – si duch uvědomuje sebe sama. Co v obecných pojmech logiky vystupovalo pouze jako myšlené, dostává nyní tím, že to člověk klade ve svém vědomí, individuální skutečnost. Zde je duch „u sebe“ či „pro sebe“. Přesněji řečeno: zde duch počíná přecházet ze stavu „bytí mimo sebe“ do stavu „bytí pro sebe“. Tento přechod teprve začíná, neboť duch není v jednotlivém člověku ještě skutečný a zcela „pro sebe“. Člověk je sice jsoucno pro sebe, to jest určitá a nezaměnitelná osobní bytost, která dostává své určení nejen ze své jinakosti vzhledem k jiným, ale zároveň je také bytost druhová a jako exemplář druhého druhu náleží k „přírodě“, je určen jen svým „jinobytím“.

         Objektivní duch: – Pojem objektivního ducha používáme i dnes. Říkáme např., že nějaký duchovní výtvor, třeba myšlenkový systém, teorie, určité dílo, není jen něco „psychického“, není tedy něco, co je obsaženo pouze v duši svého tvůrce anebo jiného člověka, jenž se tímto výtvorem právě zabývá. Je tedy nutno chápat jej také bez vztahu k (individuální) psychice jako „objektivní“ duchovní útvar. Takové používání pojmu sice souvisí s Hegelem, avšak nereprodukuje smysl, který mu dává Hegel. Podle Hegela se nauka o objektivním duchu nazývá také etika. Do říše objektivního ducha patří rodina, společnost, stát ale také dějiny, v nichž se rodina, společnost a stát rozvíjejí. V rodině, společnosti a státu vstupuje subjektivní duch, ztělesněný v individuu, do oblasti vyššího – objektivního – řádu. Takto přechází pod nadindividuální zákony, které shrnuje etika. Ve zvláštní podkapitole se ještě v závěru zaměříme na Hegelovu filosofii dějin, která je nejzajímavější částí jeho nauky o objektivním duchu.

          Absolutní duch: – Nad subjektivním a objektivním duchem se ještě klene sféra absolutního ducha, která oba přesahuje. Teprve zde se duch celý navrátil z „jinobytí“ a je plně u sebe. I říše absolutního ducha se člení do tří stupňů, jež tvoří umění, náboženství a filosofie.

         Zatímco v oblasti objektivního ducha, v dějinném životě, nejsou ještě zrušena napětí mezi subjektivním a objektivním duchem, tzn. mezi individuem a nadindividuální společenskou mocí – naopak představují hnací moment dějin – v uměleckém díle se zjevuje duch smířený sám se sebou, subjekt a objekt v naprostém souladu a absolutní idea se v něm vyjevuje ve své čisté podobě. Hegelovu filosofickou estetiku nebudeme probírat v podrobnostech, zmíníme se však alespoň o tom, že svědčí o hlubokém porozumění umění a rozhodující měrou spoluurčovala další vývoj tohoto filosofického oboru.

         Nad uměním (tím se také Hegel liší od Schellinga) stojí náboženství. Soulad, který umění zjevuje formou vnější smyslovosti, je v náboženství vnitřní přítomností. Avšak třetí, nejvyšší formou existence absolutního ducha, je filosofie. Neboť ani v náboženství nemá absolutno ještě čistě pojmovou podobu myšlenky, nýbrž je stále ještě vázáno na cit a představu.Filosofie však převádí do čisté formy myšlenky to, co v umění je názorem a v náboženství pociťovaným a představou. Duch dospěl úplně k sobě samému.

 

         Dějiny: Je do jisté míry překvapivé, že Hegel probírá dějiny jako dodatek k nauce o objektivním duchu. Dějiny tedy omezuje na rozvíjení rozumu v životě státu, dějiny jsou mu dějinami politickými. Umění, náboženství a filosofie jako říše absolutního ducha stojí jakoby bez času nad dějinami. Zdá se nám však – a to je důležitý bod, na který může navázat kritika Hegela – že správné porozumění celým dějinám je možné pouze tehdy, uvědomíme-li si, že umění, náboženství a filosofie netvoří absolutní říši mimo čas, nýbrž, že se i ony

rozvíjejí v dějinách, a vezmeme-li v úvahu jejich vztah k politickým a sociálním dějinám, tzn., přihlédneme-li k tomu, jak se tyto oblasti navzájem ovlivňují. Ve svých pozdějších přednáškách o filosofii dějin Hegel také skutečně doplnil mnohé z toho, co v jeho pojetí postrádáme. Ale místo dějin v jeho systému se tím nic nezměnilo.

         Hegel jako filosof dějin nemá mezi mysliteli svého století sobě rovného. Co mu snad chybělo v intuitivním uchopení přírody, to mu vynahrazoval jeho smysl pro dějiny. Vyniká obdivuhodným věděním, má neobyčejný dar pohledu pro vše podstatné i pro skryté souvislosti, a to vše s výsledným uplatněním dialektického schématu mu umožňuje podat velkolepý, sevřený obraz dějin.

         Zde můžeme upozornit pouze na jednu myšlenku: na způsob, jakým Hegel nazírá vztah jednotlivce ke společenské moci. Víme, že sféra mravnosti pro Hegela začíná až v říši objektivního ducha. Smysl a hodnotu nemá individuální žití o sobě, nýbrž ve svém začlenění a podřazení pod nadosobní dějinné síly, především stát.

         Nejedná jednotlivec, nýbrž jedná světový duch skrze jednotlivce jako svůj nástroj. Co dělá velké historické osobnosti tím, čím jsou (a Hegela takové velké postavy vždycky přitahovaly, vzpomeňme jen na jeho střetnutí s Napoleonem), nejsou jejich osobní vlastnosti, energie, předvídavost, inteligence; neboť světový duch používá k provádění svých záměrů nezřídka jedince slabé a svého poslání nehodné. Činí je jimi skutečnost, že se v nich ztělesňuje historická nutnost, „duch doby“. A také mravní posuzování takových osobností nelze provádět podle měřítek, která pocházejí ze života jednotlivce. „Provinění ctí velké charaktery“. S jistým pohrdáním shlíží Hegel na ty, kdo hledají cíl života a účel společnosti ve „štěstí“ jednotlivce. „Světové dějiny nejsou půdou štěstí. Šťastná období jsou v nich jen prázdné listy“.

         Světový duch jedná prostřednictvím jednotlivců často proti jejich osobním záměrům a úmyslům. Jednající člověk si může myslet, že slouží zcela určitým a čistě osobním záměrům, např. rozšíření své osobní moci, ale ve skutečnosti nad těmito domnělými záměry vládne „lest rozumu“, která používá jednajícího člověka jako svého nástroje a jeho prostřednictvím realizuje to, co je historicky nutné. Zde je také patrný značný protiklad mezi Hegelem a Kantovou naukou, v níž stojí nejvýše autonomie mravního individua, i mezi Hegelem a romantikou, která měla zase jiný vztah k dějinám a historickým osobnostem. Například pro Herdera každý národ bezprostředně ztělesňuje určitou zvláštní stránku boha. Pro Hegela jsou individua, národy i celé epochy, pouze nutná stádia, jimiž musí projít velký světodějný proces. Jistěže nutná! Jednotlivci i národy vstupují do dějin, a když je jejich poslání naplněno, podávají žezlo dějin dál. Ale v okamžiku, kdy vstupují a působí, jsou tím, co právě v této chvíli odpovídá světovému rozumu. Protože dějiny jsou sebevývojem objektivního ducha, je všecka historická minulost uplynulá až do daného okamžiku právě v tomto okamžiku nutná a současně v tomto okamžiku i „rozumná“, neboť je v souladu s rozumem vládnoucím ve světových dějinách (nikoli ovšem v souladu s rozumem jednotlivců, kterým se mnohé může jevit jako „nerozumné“). V tomto smyslu může pak Hegel říci, že co je rozumné, je skutečné, a co je skutečné, to je rozumné.

 

         Zhodnocení a kritika: Při kritickém posouzení Hegelovy filosofie chceme zdůraznit zvláště tato tři hlediska.

         1) Zásadní námitky se vznášely především proti Hegelově nauce o poznání. Viděli jsme sice, že od Kantových myšlenek vede cesta přes Fichta a Schellingapřímo k Hegelovi, avšak Hegel, stojící na konci této řady, se již od Kanta značně vzdáli a překročil hranice, které měly být podle Kanta navždy nepřekročitelné. Dialektický princip, který – jak Hegelovo dílo samo dokládá – je rozhodně nanejvýš plodným principem pořádajícím naše myšlení, učinil Hegel principem i samého bytí. To jej ale zavedlo ke klamnému přesvědčení, že je možné všechno bohatství empirické skutečnosti odvodit ze zákonů samopohybu myšlení. Je sice správné, že zákonitost myšlení tkví v rozvíjení a následném překonávání stále nových rozporů, a je dále také správné, že i proces skutečnosti se děje rozvíjením a překonáváním protikladů, přece však je mezi obojím zásadní rozdíl: rozdíl mezi logickým rozporem a reálnou protikladností věcí. Logický opak daného tvrzení se vždy dá logicky odvodit. Ale reálný protiklad reálného jevu logickou cestou odvodit nelze. Jak říká jeden současný spisovatel, můžeme popřít tvrzení, ale nikoli kulomet.

         Tím, že Hegel tento rozdíl nekriticky pomíjí, dochází k tomu, že podceňuje všechno empirické vědění. Tak mohl vzniknout výrok, jímž prý Hegel odpověděl, když byl upozorňován na rozpory mezi svým systémem a skutečností: „Tím hůře pro skutečnost“. Že tento Hegelův nedostatek nepociťujeme tolik v jeho filosofii dějin, to je dáno tím, že v tomto oboru měl vedle intuice též fundované faktické znalosti.

         2) Nejsilněji se Hegelův vliv projevil právě v té oblasti, v níž také byla jeho síla a v níž osvědčila svou platnost dialektická metoda: v historických vědách. Zde je jeho trvalou zásluhou především to, že ve své dialektice podal vědě princip, který překonává statický princip kontradikce a umožňuje tak pojmout do myšlení rozpory historického procesu.

         Od Hegelovy doby a Hegelovou zásluhou patří filosofii dějin a dějinám filosofie významné místo v souboru filosofických disciplín. Dějiny filosofie sledují rozum na cestě jeho rozvoje. Učí nás chápat, že vše, co obsahuje filosofie přítomnosti, je nutným výsledkem celého předchozího vývoje. Do jisté míry jsou dějiny filosofie pro Hegera důkazem správnosti jeho vlastní soustavy. Dějiny filosofie, hledíme-li na ně ze správné perspektivy, musí ukázat, že filosofie přítomnosti v sobě spojuje všechny rozpory dřívější filosofie, zrušené (a tedy uchované) ve vyšší jednotě. Ve své vlastní filosofii musí pak ovšem Hegel vidět nutný vrchol veškerého filosofického vývoje.

         3) Zásadní Hegelův význam pro následující generace netkví však v jeho působení na vědy, např. na historii, nýbrž jeho těžištěm je sociální a politické myšlení, dějiny vůbec. Ve svých pozdějších letech se stále více klonil k názoru, že historický vývoj a s ním i filosofie se přiblížily svému konci. Bylo v jistém smyslu dosaženo nejvyšší roviny, na níž lze sice ještě kráčet dál, ale kterou již není možné překročit. Proto se jiným (ale i sám to tak cítil) se jevil jako filosof pruského státu, jenž ve spolku s vládnoucí reakcí vyhlašoval tehdejší pruský stát za poslední moudrost světodějného rozumu a svou vlastní soustavu za vyvrcholení veškeré filosofie. Hegel ovšem skutečně jednal v souladu s „duchem doby“, jímž se tolik obíral a který teď po revolučních otřesech, které vzešly z Francie, toužil po spočinutí. Hegelovi se zdálo, že nadešla jakási závěrečná fáze dějin, v níž vedení připadá už jen přehlédnout všechno dění a povznést je do čistého vědění. „Minerviny sovy začínají svůj let teprve za soumraku.“

         Zde se ovšem proti Hegelovi samému osvědčuje správnost jeho dialektického principu. „Lest rozumu“ dala Hegelovu dílu působit docela jinak, než jak jeho vlastní „subjektivní duch“ zamýšlel.

         Hegel si neuvědomil, že dialektika je v dějinách principem spíše revolučním než konzervativním. Neuvědomil si, že v tehdejším pruském státě nebylo ještě ani zdaleka dosaženo cíle světových dějin, které mají vést od svobody jediného (despocie) přes svobodu několika ke svobodě všech. Hluboké rozpory obsažené v historické skutečnosti a zvláště ve skutečnosti Hegelovy doby počínající industrializace se musely brzy obnažit a vyvolat ony otřesy, jimiž je zaplněno 19. a 20. století. A i ve filosofii – v souladu s dialektickým zákonem – se Hegelova škola brzy rozpadla na pravici a levici. Karel Marx ve svém myšlení, jež nakonec vedlo k nesmírně závažným převratům, užíval právě Hegelovy dialektiky.

 

 

         Dříve než se zamyslíme nad učením Hegelovým, musíme si uvědomit, že Hegel je považován za jednoho z nejobtížnějších filosofů a že je třeba jeho text nejen jednou přečíst, ale vícekrát přečíst a ještě se k tomu vážně zamyslit.

         Od Aristotela pocházejí základní principy a zásady, kterými se řídí naše myšlení a které musíme přijímat axiomaticky, tj. bez důkazu a naprosto. Jsou to: princip totožnosti, identity: nějaké jsoucno, nějaká věc skutečně je“; zásada sporu, principium contradictionis: „Nic nemůže v témže smyslu zároveň být a nebýt“; zásada dostatečného důvodu, principium rationis sufficientis: „Vše, co je, má dostatečný svůj důvod ke své existenci“; zásada vyloučení třetího: „Cokoli buď jest, nebo není“. Tyto zásady obecné logiky platí až do dnešního dne pro posouzení, zda naše myšlení odpovídá pravdě a skutečnosti, zda nejsme na omylu, odpovídají učení „empirie“, smyslovému poznání a zkušenosti. Kant vyslovil názor, že naše poznání plně odpovídá těmto předpokladům, a po té stránce je naše myšlení na svém vrcholu a nemůže již směřovat dál (to neplatí ovšem o naší vzdělanosti, nýbrž jen o myšlení)¨. Na uvedené principy se musíme vždy odvolávat jako na logická pravidla.

         Heglovo pravidlo dialektické logiky má jiný obsah, jinou strukturu, je základem jeho celé filosofie a odchyluje se od obecné logiky shora uvedené. Heglova dialektická logika má trojstupňovou podobu: teze – antiteze- synteze. Hegel se odpoutává od empirie, od Aristotelovy logiky a jeho myšlenkový postup spočívá v tom, že umístí do prvého stupně teze nějaký pojem, ve druhém stupni, antitezi, tento pojem neguje a popře a ve třetím stupni dospívá k obnovenému pojmu původnímu prvého stupně, ovšem zdokonalenému, zlepšenému, vyspělejšímu.Věc postupu však není tak jednoduchá.

         Hegel vychází z toho., že „logika“: je cosi zcela jiného a v jiné míře cosi daleko více než logika v tradičním smyslu, tj. Aristotelova logika, nelze ztotožňovat tradiční logiku a Heglovu idealistickou logiku. Dosavadní logika jako nauka o formách a zákonech myšlení je pouze částí dialektické logiky. Logika jako celek nezkoumá formy anebo obsahy lidského myšlení, nýbrž zkoumá ducha, ideu v čistém stavu bytí o sobě, který není vázán prostorem a časem. Pojmy, logické principy a kategorie jsou nejen zákony myšlení, nýbrž bytostná určení. Obsahují nejen strukturu našeho myšlení, nýbrž i logickou kostru světa. Ovšem pouze kostru! Představují totiž podstatu světa pouze v myšlence, pouze jako něco myšleného.

         Hegel rozvíjí s přísnou důsledností veškerou logiku z jediného východiska. Nejobecnější a zároveň nejprázdnější pojem je pojem „bytí“. Co však je bytí v té nejobecnější formě? Ač se podíváme kamkoli, všude nacházíme pouze bytí určité, vlastnosti, které činí právě ze jsoucna to, které máme před očima. Neexistuje bytí obecné, které nám představuje jen právě „nic“. Zrušíme---li u jakéhokoli tradičního jsoucna jeho bytí, zrušíme tím zároveň ono jsoucno, neboť jsoucno a jeho bytí tvoří jednotu a zánikem bytí nám zmizí i jsoucno.

         V Heglově synteze nejsou teze a anntiteze omezeny, nýbrž zrušeny – v podivuhodném trojím smyslu, které má slovo „aufgehoben“ v němčině. Znamená jednak „zrušen“, jednak „zachován“ („ich hebe dir etwas auf : něco ti schovám), tedy nikoli odstraněn, nýbrž podržen ve vyšší jednotě: a konečně „pozdvižen“ na vyšší rovinu, na níž se již teze a antiteze nejeví jako vzájemně se vylučující protiklady. Není těžké uvést praktické příklady ilustrující smysl a plodnost trojstupňovitého dialektického schématu. Každý známe ze své zkušenosti, zde v běžném životě, ale i ve vědě přecházíme nezřídka při posuzování lidí, věcí či událost „z jedné krajnosti k druhé“, od teze k antitezi a náš závěrečný soud je pak jakýmsi ‚zlatým středem“, který je však vždy více než pouhý kompromis mezi oběma extrémy. Specifikem Heglovy filosofie je právě to, že dialektiku nechápe pouze logicky, jako formu našeho myšlení, nýbrž ontologicky či metafyzicky jako zvláštní formu samopohybu skutečnosti a že se nadto snaží prokázat, že jak vnitřní vývoj našeho myšlení, tak i vnitřní vývoj skutečnosti je v podstatě identický proces. Podotkněme ještě, že Hegel se klonil k Herakleitově nauce o jednotě protikladů.

         Pokusme se osvětlit rozdíl mezi logickým rozporem tradiční logiky a reálnou protikladností Hegelovy dialektiky u jsoucna „kočka“.

         Podle tradiční logiky Aristotelovy pojem „kočka“ představuje jsoucno, kterým se zabývá učení empirie (smyslové poznání: zrak, sluch, čich, chuť a hmat a lidská „zkušenost“). Angličtí empirikové John Locke (1632-1704) a David Hume (1711- 1776). Zásada“ „Nic není v rozumu, co by nebylo dříve ve smyslech.“ (prostřednictvím vjemů, počitků). Každé jsoucno je nutně provázeno svým „bytím“, středověkou „bytností“, tj. kvalitou vyznačující právě tuto jednotlivou věc, její přesnou podstatu, substanci, odlišující ji od jakékoli jiné věci. Zánikem věci ruší se i její „bytí“.

         Z důvodu jednoty protikladů dosazením „kočky“ do prvého stupně dialektické logiky do tohoto stupně jsme dosadili celou jednotu protikladů, pojmů, které jsou kočce nejbližší a existují jaksi ve spojení s kočkou. Dosadíme-li např. „rysa“ do druhého stupně dialektické logiky, stejně s ním jsme tam dosadili i jednotu protikladů zahrnující kočku a rysa. Ve smyslu uvedeného německého slova aufheben jsme ani v „tezi“ ani v „antitezi“ nezrušili pojem „kočka“ a „rys“, nýbrž reálnou jednotu protikladů a z obou pojmů nám tam zbývá z titulu reálná jednoty protikladů další pojem. Pomocí dialektické logiky jsme pokročili ve svém myšlení a dosáhli ve třetím stupni, v syntezi, kompromis „kočky“, jakýsi „zlatý střed“, myšlenkový pokrok. A to je zásluha Heglovy filosofie

         Protože Fichte vychází od subjektu, nazývá Hegel jeho filosofii subjektivním idealismem, Schlessing vychází od identity, proto název jeho idealismu objektivní, a proto následný Heglův absolutní idealismus, nad duchem subjektivním a objektivním je duch absolutní.

         Je třeba ještě opakovat, že tradiční logika není vedoucím nejvyšším principem Heglovy dialektické logiky.

         Filosofie přírody: Hegel neměl v úmyslu zabývat se filosofií přírody, nýbrž „říší ducha“, člověkem, společností a dějinami, tedy „duchovědou“ a „kultnrními vědami“. Příroda podle něho je proto říší „jinobytí“ v protikladu k „bytí o sobě“

         Filosofie ducha: Hegel nazývá nejnižší stupeň „subjektivním duchem“. Tam patří jednotlivý člověk, individuum, kdy duch je „u sebe“, duch si „uvědomuje sebe sama“ Za objektivního ducha Hegel považuje etiku. Do objektivního ducha patří rodina, společnost, stát, ale i dějiny. Nad subjektivním a objektivním duchem se klene sféra absolutního ducha, do něhož patří umění, náboženství a filosofie.

 

         Dějiny: Nesouhlasím s učením Hegela o dějinávh a o tom, že nejedná jednotlivec, nýbrž jedná světový duch prostřednictvím jednotlivce jako svého nástroje. Světové dějiny netvoří osobní vlastnosti jednotlivců, energie, předvídavost, inteligence, neboť světový duch používá jednotlivců k provádění svých záměrů, v nichž se ztělesňuje historická skutečnost, „duch doby“. Světový duch jedná často prostřednictvím jednotlivců proti jejich vlastním záměrům a úmyslům, a v tom spočívá „lest rozumu“. Pro Hegela jsou individua, národy i celé epochy nutná stádia, jimiž musí projít velký světodějný proces. Protože dějiny jsou sebevývojem objektivního ducha, je všecka historická minulost uplynulá až do daného okamžiku právě v tomto okamžiku nutná a současně v daném okamžiku i „rozumná“, neboť je v souladu s rozumem vládnoucím ve světových dějinách. Podle Hegela to, co je rozumné, je skutečné, a co je skutečné, je rozumné.

         Vzhledem k nadměrné délce této úvahy nelze podrobně vyvracet nesmyslnosti těchto názorů, které postrádají odpovědnost „fikce světový duch“ a chybějícího narušitele morálky. Aktuální světovou situaci nelze považovat za ideální stav.

         Hegelovi se dá vytýkat, že zcela podcenil hodnotu nauky empirie a jejího přínosu pro světovou filosofii. Touto naukou se vážně zabýval Kant, než přikročil k rozumovému přínosu na myšlení a plně uznal, že by rozumové, myšlení nevedlo nikam, kdyby předem se do naší mysli nevstoupily empirické počitky, které naše intelektuální ustrojení může zpracovávat. Hovoří-li Hegel s takovou určitostí o aktuálním stavu našeho myšlení, zapomíná přitom na ty klady, které se člověku dostaly empirickou vědou a za které dluží vnímání počitků a zkušenosti.

         I když jsme se částečně vypořádali s nedostatky Hegelova učení o dějinách, musíme uznat plně jeho velké zásluhy o tvorbu státu a veřejných úkolů včetně politického dění.

         Litujeme, že s ohledem na délku úvahy není možno podrobněji se zabývat vyjádřením o jednotlivých aspektech Hegelova učení. Velikost tohoto filosofa a jeho význam pro lidské myšlení by to jistě vyžadoval.