Dějiny: Je do jisté míry překvapivé, že Hegel probírá dějiny jako dodatek k nauce o objektivním duchu. Dějiny tedy omezuje na rozvíjení rozumu v životě státu, dějiny jsou mu dějinami politickými. Umění, náboženství a filosofie jako říše absolutního ducha stojí jakoby bez času nad dějinami. Zdá se nám však – a to je důležitý bod, na který může navázat kritika Hegela – že správné porozumění celým dějinám je možné pouze tehdy, uvědomíme-li si, že umění, náboženství a filosofie netvoří absolutní říši mimo čas, nýbrž že se i ony rozvíjejí v dějinách, a vezmeme-li v úvahu jejich vztah k politickým a sociálním dějinám, tzn., přihlédneme-li k tomu, jak se tyto oblasti navzájem ovlivňují. Ve svých pozdějších přednáškách o filosofii dějin Hegel také skutečně doplnil mnohé z toho, co v jeho pojetí postrádáme. Ale místo dějin v jeho systému se tím nic nezměnilo.

         Hegel jako filosof dějin nemá mezi mysliteli svého století sobě rovného. Co mu snad chybělo v intuitivním uchopení přírody, to mu vynahrazoval jeho smysl pro dějiny. Vyniká obdivuhodným věděním, má neobyčejný dar pohledu pro vše podstatné i pro skryté souvislosti, a to vše s výsledným uplatněním dialektického schématu mu umožňuje podat velkolepý, sevřený obraz dějin.

         Zde můžeme upozornit pouze na jednu myšlenku: na způsob, jakým Hegel nazírá vztah jednotlivce ke společenské moci. Víme, že sféra mravnosti pro Hegela začíná až v říši objektivního ducha. Smysl a hodnotu nemá individuální žití o sobě, nýbrž ve svém začlenění a podřazení pod nadosobní dějinné síly, především stát.

         Nejedná jednotlivec, nýbrž jedná světový duch skrze jednotlivce jako svůj nástroj. Co dělá velké historické osobnosti tím, čím jsou (a Hegela takové velké postavy vždycky přitahovaly, vzpomeňme jen na jeho střetnutí s Napoleonem), nejsou jejich osobní vlastnosti, energie, předvídavost, inteligence; neboť světový duch používá k provádění svých záměrů nezřídka jedince slabé a svého poslání nehodné. Činí je jimi skutečnost, že se v nich ztělesňuje historická nutnost, „duch doby“. A také mravní posuzování takových osobností nelze provádět podle měřítek, která pocházejí ze života jednotlivce. „Provinění ctí velké charaktery“. S jistým pohrdáním shlíží Hegel na ty, kdo hledají cíl života a účel společnosti ve „štěstí“ jednotlivce. „Světové dějiny nejsou půdou štěstí. Šťastná období jsou v nich jen prázdné listy“.

         Světový duch jedná prostřednictvím jednotlivců často proti jejich osobním záměrům a úmyslům. Jednající člověk si může myslet, že slouží zcela určitým a čistě osobním záměrům, např. rozšíření své osobní moci, ale ve skutečnosti nad těmito domnělými záměry vládne „lest rozumu“, která používá jednajícího člověka jako svého nástroje a jeho prostřednictvím realizuje to, co je historicky nutné. Zde je také patrný značný protiklad mezi Hegelem a Kantovou naukou, v níž stojí nejvýše autonomie mravního individua, i mezi Hegelem a romantikou, která měla zase jiný vztah k dějinám a historickým osobnostem. Například pro Herdera každý národ bezprostředně ztělesňuje určitou zvláštní stránku boha. Pro Hegela jsou individua, národy i celé epochy, pouze nutná stádia, jimiž musí projít velký světodějný proces. Jistěže nutná! Jednotlivci i národy vstupují do dějin, a když je jejich poslání naplněno, podávají žezlo dějin dál. Ale v okamžiku, kdy vstupují a působí, jsou tím, co právě v této chvíli odpovídá světovému rozumu. Protože dějiny jsou sebevývojem objektivního ducha, je všecka historická minulost uplynulá až do daného okamžiku právě v tomto okamžiku nutná a současně v tomto okamžiku i „rozumná“, neboť je v souladu s rozumem vládnoucím ve světových dějinách (nikoli ovšem v souladu s rozumem jednotlivců, kterým se mnohé může jevit jako „nerozumné“). V tomto smyslu může pak Hegel říci, že co je rozumné, je skutečné, a co je skutečné, to je rozumné.

 

         Zhodnocení a kritika: Při kritickém posouzení Hegelovy filosofie chceme zdůraznit zvláště hledisko.

         Zásadní námitky se vznášely především proti Hegelově nauce o poznání. Viděli jsme sice, že od Kantových myšlenek vede cesta přes Fichta a Schellingapřímo k Hegelovi, avšak Hegel, stojící na konci této řady, se již od Kanta značně vzdálil a překročil hranice, které měly být podle Kanta navždy nepřekročitelné. Dialektický princip, který – jak Hegelovo dílo samo dokládá – je rozhodně nanejvýš plodným principem pořádajícím naše myšlení, učinil Hegel principem i samého bytí. To jej ale zavedlo ke klamnému přesvědčení, že je možné všechno bohatství empirické skutečnosti odvodit ze zákonů samopohybu myšlení. Je sice správné, že zákonitost myšlení tkví v rozvíjení a následném překonávání stále nových rozporů, a je dále také správné, že i proces skutečnosti se děje rozvíjením a překonáváním protikladů, přece však je mezi obojím zásadní rozdíl: rozdíl mezi logickým rozporem a reálnou protikladností věcí. Logický opak daného tvrzení se vždy dá logicky odvodit. Ale reálný protiklad reálného jevu logickou cestou odvodit nelze. Jak říká jeden současný spisovatel, můžeme popřít tvrzení, ale nikoli kulomet.

         Tím, že Hegel tento rozdíl nekriticky pomíjí, dochází k tomu, že podceňuje všechno empirické vědění. Tak mohl vzniknout výrok, jímž prý Hegel odpověděl, když byl upozorňován na rozpory mezi svým systémem a skutečností: „Tím hůře pro skutečnost“. Že tento Hegelův nedostatek nepociťujeme tolik v jeho filosofii dějin, to je dáno tím, že v tomto oboru měl vedle intuice též fundované faktické znalosti.

 

 

         Dějiny: Jestliže Hegel považuje dějiny za rozvíjení rozumu ve státě, nutně tím omezuje obsah dějin pouze na politiku státu a na to, co se státem přímo souvisí. V důsledku toho také nezbytně předpokládá existenci státu. Tím se mu stávají dějiny obsahem politickým a zahrnují jen to, co se přímo týká existence státu a jeho života. Proto z pojetí dějin zmizí otázky historie umění, výstavby, písemné tvorby, hudby, a všech těch činností, kterými se lidstvo zabývá vedle života státu. Proto nás nemůže překvapit, když se nám v dějinách objevují jen války, revoluce, posloupnosti panovníků atd.

         Poněvadž pak sféra mravnosti se Hegelovi objevuje až v objektivním duchu a nikoli v duchu subjektivním, nemá smyslu uvažovat o moralitě jednotlivců a tato se nám otevírá teprve v souvislosti s existencí státu. Podle něho tedy není třeba přihlížet k moralitě jednotlivce, dokud tu není existující státní společenství, které této moralitě teprve dává podklad. Ale s takovýmto stanoviskem nemůžeme souhlasit, poněvadž jednotlivec by žil bez jakéhokoli vázání, dokud by to stát nezpečetil. Soukromá morálka by neexistovala.

         Zcela nepřijatelný názor pro nás je tvrzení Hegelovo, že jednotlivec nejedná, nýbrž jedná světový duch prostřednictvím jednotlivců. Podle každé běžné morálky a právního kodexu jedná-li nějaký jednotlivec, nese odpovědnost mravní a právní za toto své jednání a někdy i vinu morální či právní. Tak je tomu v běžném životě. Ale Hegel praví, že jednotlivec nekoná, třebaže a ačkoli jeho prostřednictvím koná světový duch. Koná tedy jednotlivec nebo ne? Kdyby konal i jednotlivec i světový duch, naráželo by to na logický princip sporu, poněvadž ve stejném okamžiku a na téže věci i ve stejné souvislosti by se podílely dva subjekty, ale byl by tím postižen i princip dostatečného důvodu, což je nemyslitelné.

         Jestliže však podle Hegela nekoná jednotlivec, nýbrž „světový duch“, „zeitgeist“, tento světový duch je pouhé „fiktivní“ jsoucno, pouhá „fikce“, která nemůže být postižena nějakou mravní normou, nějakou odpovědností, nějakou vinou. Ale ani jednotlivec podle Hegela nenese na úkonu odpovědnost a případně vinu. Jde tedy o „anomii“.

         Hegel tvrdí, že lidé si mnohdy myslí, že jednají ve svůj prospěch, ale ve skutečnosti v důsledku „lsti rozumu“, „světový duch“ jedná proti jejich úmyslu, i když si toho nejsou vědomi. Překvapuje nás, že Hegel s takovou určitostí je přesvědčen o tom, že „světový duch“ jedná, sice prostřednictvím jednotlivců, ale s konečnou platností. I když třeba z hlediska morálky by se takové jednání jednotlivců nedalo vytýkat a z hlediska práva by snad u jednotlivce dalo hovořit nikoli o úmyslném jednání, nýbrž o nedbalost, jedná se opět o uvedenou „anomii“, když jednání se vlastně dopouští fiktivní „světový duch“, kterému nelze vytýkat odpovědnost a vinu. Světový duch by vlastně ve skutečnosti jednal v neprospěch jednotlivce a k jeho tíži. K takovému jednání by měl oprávnění Hegelův „světový duch“, čili pouhá fikce.

         Nemůžeme souhlasit ani s Hegelovým stanoviskem, že jednotlivci, národy a celé epochy jsou jen stádia, kterými musí projít nutný světový děj a vývoj. Hegel tedy těmito slovy povznáší „světového ducha“ na božský princip, na boha, který suverénně vládne světem, podle svých záměrů a intencí, ale jako pouhá fikce nenese za to odpovědnost a nedopouští se špatnosti. A špatnost je dokonce odebrána i jednotlivcům, kteří za takovéto jednání nenesou odpovědnost, neboť místo nich jednal ve skutečnosti „světový duch“, „weltgeist“ nebo „zeitgeist“.

         Nemůžeme také souhlasit s tvrzením Hegelovým, že „světový duch“ začíná působit na vrcholu časové epochy, kdy světová inteligence, obsažená v lidstvu, dosahuje své plnosti, když omyly všech dřívějších dob jsou již napraveny a svět se s nimi vypořádal v určitý časový úsek, jako byla např. doba Hegelova pobytu v Prusku, kdy dosáhl vrcholu své filosofie a kdy také svět dosáhl své vyspělosti. Tehdy totiž existoval takový určitý časový vrchol. Nikdy však nemůžeme vědět, že v takový časový úsek nejde o nějaký dobový výstřelek, který bude opuštěn, že se lidská společnost nevrátí k nějakému dřívějšímu přesvědčení na podkladě paměti a výhody, která byla opomenuta. V takovém případě možná dojde k uplatnění i dávný způsob života, duchový minulý „zeitgeist“. Historie totiž prokázala, že situace tehdejšího Pruska a stav Hegelovy filosofie nebyla takovým mezníkem, jak Hegel předpokládal.

 

         Hegelovo podceňování empirické filosofie: Angličtí empirici 17. a 18. století přispěli empirii, smyslovému poznání a „zkušenosti“ cenné poznatky, které potom Kant využil ke svému rozumovému poznání. Bez smyslového poznávání, přijímání počitků a vytváření „zkušenosti“ si ani nemůžeme dobře představit tvorbu poznatků a Hegel, který hrubě podceňoval empirickou vědu a dokonce jí pohrdal, doplatil na svůj nedostatek vědění po této stránce svou méně kvalitně zpracovanou naukou o poznání. Také jeho jednostranné přecenění a využívání své dialektické logiky, trojstupňové teze – antiteze – synteze, s potlačením tradiční filosofické logiky, se projevilo v jeho myšlení.

Josef Plocek