Blbou náladu může způsobit cokoliv, špatně jsme se vyspali, je deštivé a chladné počasí a podobně. Držme se však toho významu, který dával tomuto pojmu Václav Havel, a omezme se jen na takovou náladu, kterou zavinila politická situace v našem státě. Budeme mít příležitost na více příkladů. Poněvadž pak stěžovatelů by mohlo být bezpočet, spokojme se s tou 5% ní doložkou těch, kteří existují ve volebním právu, neboť to nám odečte případný počet věčných sudičů a stěžovatelů.

         Po skončení komunistického režimu v roce 1989 jsme plni důvěry ve zkušenost tehdejšího ministra financí Václava Klause vstoupili do hospodářské rekonstrukce a kuponové privatizace a ochotně přistoupili i na jeho upozornění, že je třeba se na čas uskrovnit a stáhnout si opasky a s tím větší radostí jsme přijali i po krátké době jeho ubezpečení, že už jsme z nejhoršího venku a že už nyní se jedná jen o jakési dolaďování ekonomických postupů, neboť příslušná ekonomická data, plná zaměstnanost a stav financí, jsou již v pořádku. Teprve později jsme se dozvěděli, že vinou ministerstva financí, které na to bylo upozorněno, pro nedostatek právní ochrany občanů, bylo okradeno o 50 miliard korun několik tisíc občanů, a poněvadž se to stalo z nedbalosti práva, krádež se stala „lege artis“ a byla nevymahatelná. Právní úprava se uskutečnila až tak pozdě, že krádež proběhla úspěšně. Ministerstvo financí s Klausem z toho vyvázlo bez postihu. (Viz kniha Tomáše Ježka).

         Miloš Zeman, tehdy jako premiér, a Václav Klaus, tehdy jako předseda ODS, si vysloužili v té době vážné skandály, „Bamberk“ a „lež ve věci sponzorských dárců a popírání existence finančního konta ODS ve Švýcarsku“. Zeman byl ve styku s podnikatelem Vízkem v Bamberku, který mu slíbil nějaký písemný materiál o nečisté akci zdejších oponentů ČSSD. Tento materiál měl charakter korupce. Ačkoli existovaly důkazy o tomto jednání a Zemanovy výpovědi neodpovídaly pravdě, on to popřel. Pokud se týče Klause, ten prohlásil o dvou osobách, že se staly sponzory ODS a poskytli jí volební dary. Prokázalo se, že jedna z osob vůbec neexistovala a druhá nebyla schopná a nemohla sponzorovat ODS. Klaus nikdy tuto svou lež neodvolal a doplatil na to pádem vlády.(„Sarajevo“) Později pravý sponzor byl zjištěn.

         Dne 9. července 1998 uzavřeli Klaus a Zeman za ODS a ČSSD tzv. „opoziční smlouvu“. Zeman toužil po tom, aby mohl kontrolovat „Bezpečnostní informační službu“ (BIS), Vojenské obranné zpravodajství a aby se stal předsedou rozpočtového výboru sněmovny. Z toho důvodu uzavřel s Klausem opoziční smlouvu, kterou se vyloučí vliv opozice ve vládě státu. Oba kontrahenti smlouvy se zavázali, že nikdy nebudou sami neb s jinými hlasovat o důvěře vládě a o vypsání nových voleb, že ČSSD bude vládnout sama s pomocí ODS. Poněvadž vládní systém demokratický je možný výlučně jen za předpokladu, že v něm existuje právo opozice jako kontroly vládní strany a existence této opozice byla odstraněna, ztratila naše země charakter demokratického systému a stala se systémem autokratickým, autoritativním a dokonce totalitárním, kvůli existenci jediné vládní strany. To však nebylo vše.

         Dne 5. 8. 1998 bylo podepsáno „Tajné usnesení č. 513“, které vyměnilo osazenstvo podnikových rad asi třiceti státních podniků a nahrazeno osobami sympatizujícími výlučně s politickými stranami ČSSD a ODS. Oba kontrahenti „opoziční smlouvy“ uskutečnili tzv. „malý puč“, kterým se zmocnili celého podnikáni ve státě a podřadili je své moci a rozhodování. To samozřejmě splňovalo jejich touhu alokovat státní zakázky autoritativně a bez demokratické soutěže svým klientům a možnost obohacování se na umožněných korupcích. Tato možnost tedy spadala do působnosti nově vytvořených rad podniků. Členové obou hlavních politických stran se tak nesmírně obohatili, část obohacení poskytli oběma stranám a především tyto strany nabyly ve státě nebývalé moci za cenu ztráty svobody občanstva, růstu korupce, klientelismu a totalitarismu. Tím podle Zemana v podstatě skončila „Akce čisté ruce“ a na Bamberk a na neskutečné sponzory ODS se samozřejmě zapomnělo.

         Dne 26. 1. 2000. oběma „opozičními stranami“ byl podepsán tzv. „Toleranční patent“ jako upřesnění opoziční smlouvy. Byl zaměřen na změnu volebního zákona a na potlačení významu a moci malých politických stran, což vadilo především Zemanovi. Toleranční patent však pro obě velké strany nevyšel, neboť president Havel na podnět malých politických stran učinil podání u Ústavního soudu, který tento návrh ČSSD a ODS zamítl. Avšak skutečnost „opoziční smlouvy“ představovala a stále ještě představuje ve státě tak velký zlom a převrat, jehož odezvy se projevily ve všech státnících složkách, úřadech a orgánech vysokým růstem korupce a finančních zločinů, ztrátě důvěry ve vládu a nemožnost toto zlo odvrátit, až stav ve státě skončil prorůstáním korupce a organizovaného zločinu do celého státu. Toho zla vzniklo tolik, že je nelze ani v kratší stati reprodukovat. Je tak rozvité, že nelze ani uvážit, kde začít s interpretací důsledků opoziční smlouvy. Pokusme se aspoň někde začít.

         Asi koncem 20. století v našem státě existovaly dva útvary proti potírání korupce a organizovaného zločinu, ÚOKFK (Útvar pro odhalování korupce a finanční kriminality) a ÚOOZ (Útvar pro odhalování organizovaného zločinu) a vedle toho vyšetřovací skupiny „Mlýn“ a „Kruh“. Podle policejního předpisu č. 130 mohly korupce a organizované zločiny vyšetřovat jen tyto útvary, pokud jim to bude dovoleno. Tento předpis byl vydán proto, aby se snad nestalo jako za vedoucího Kubiceho, že by útvar začal vyšetřovat a snad i dokončil kauzu politika, na němž měl zájem ministr vnitra, policejní president, parlament, případně i vláda, soudy, státní zastupitelství apod. (zájem byl o člena téže nebo druhé velké strany, který se dopustil zločinu a důsledky odsouzení by mohly postihnout i strany samy). Vedoucí vyšetřovacího útvaru, který byl v poměrně častém úředním styku s ministrem vnitra, v tomto setkání se mohl zmínit o prováděném šetření útvaru a o osobách, kterých se týká (o tom sice měl zakázáno hovořit, ale když se ministr tázal, proč by neporušil tajemství). Když ministr uslyšel zprávu, že se jedná o osobu, kterou chce krýt, nemusel a ani nemohl dát příkaz vyšetřovateli, aby se vyšetřování zastavilo, ale stačilo jen naznačit, že „proti uvedené osobě bude obtížné důkazní řízení“, z čehož vyšetřovatel hned mohl usoudit, že ministr je proti tomuto vyšetřování. Nyní vyšetřovatel byl postaven před vážný morální problém: buď zastaví vyšetřování pro nedostatek důkazů proti pachateli a zůstane ve funkci nebo nikoli a bude vyměněn a zbaven funkce. Takových případů bylo dennodenně mnoho, důvody se vždy našly ve špatném výkonu povolání, vadném spolupracováni s vedením, v úniku informací apod. Vyšetřovatel buď pokračoval v šetření zločinu a byl vyměněn nebo sám zbaven ilusí o našem státě odešel od policie anebo dal přednost setrvání v lukrativní funkci, když viděl tu zločinnost na všech stranách a nesl mravní odpovědnost za propuštění jen jednoho pachatele.

         Pokud se týče policistů a zvláště vyšetřovacích detektivů v době „kmotra“ Františka Mrázka, který sám nakonec byl zastřelen neznámým pachatelem, jejich postavení ve funkci bylo spojeno s určitým rizikem ztráty života. Za života Mrázkova existovalo asi 36 vražd, které nikdy nebyly vyšetřeny a z nichž některé byly policií prohlášeny za „sebevraždy“, ačkoli i u nich chyběly důkazy a neexistovala dopisy na rozloučenou. Pokud pachatelem nebyl sám Mrázek u některých z nich, jak se tehdy i soudilo, byli tu jiní zločinci, kteří po sobě zametali stopy vraždami. Fluktuace u policistů dosahovala nejen desítky, nýbrž spíše stovky osob. Jen ministr vnitra Langer propustil najednou asi 20 odborných vyšetřovatelů finančního zaměření. Někteří z policistů odešli z bezpečnostních důvodů, někteří po šikaně nadřízených a po ztrátě ilusí v našem státě, někteří z nízké mzdy a mnoho jiných přistižených na korupci či jiných deliktech nebo při nedostatcích pracovního rázu. Policisté sami se však nikterak nevyřazují svou vinou z celkového negativního hodnocení dané doby po opoziční smlouvě.

         Jestliže v uvedené době, tj. po roce 2000, bylo spácháno tolik korupcí, organizovaných zločinů a došlo k tolika politickým a úředním nedostatkům, pak si musíme položit otázku, do jaké míry na tom mají vinu státní zástupci a soudy. Jestliže totiž vyloženou korupci a organizovaný zločin nezastavil sám vyšetřovatel, policejní president a ministr vnitra, pro důvody stranických potřeb a zájmů tak mohl učinit státní zástupce zpětvzetím obžaloby z důvodu, že ke zločinu nedošlo a soudce mohl obžalovaného zprostit obžaloby. A množství korupcí a velkých trestných činů v té době a jejich odložení z výkonu státního zástupce a soudce nasvědčuje tomu, že i touto formou unikali těžcí zločinci spravedlnosti. Stačí jen pohledět na to, jak se mnozí státní zástupci a soudy potýkají mezi sebou v otázce interpretace trestného činu. A mezi negativní činitele musíme zařadit i členy hromadných sdělovacích prostředků, kteří pouštěli do vesmíru tvrzení málo ověřená a pravdivá jen z důvodu vyššího zájmu čtenářů a vyššího počtu z toho plynoucích zisků.

         Všimněme si však ještě této věci. Političtí činitelé různých státních orgánů, úřadů a složek často dávali před svým vlastním povoláním a posláním přednost zástupným řešením a problémům vztahu k druhým stranám a hledali si důvody, jak oslabit svého politického oponenta ve vlastní či jiné straně. Vzpomeňme jen na snahy Zemana ve styku s Vízkem. Stanislav Gross ve své vrcholné funkci měl k dispozici skupinové kluby vyšetřovatelů „Mlýn“ a „Kruh“. Klub mu sloužil k opatřování materiálu proti oponentům a o těchto úkonech nebyla podávána žádná zpráva. Byla to jen čistě služba Grossovi.

         V kritické době bylo vícekrát zjištěno, že unikly informace z vyšetřovacích orgánů, které byly tajné a které napomohly podezřelým osobám učinit opatření proti trestnímu řízení. Nikdy se nezjistilo, kdo tyto informace vynesl. Tato okolnost však často sloužila k napadení nevinných vyšetřovatelů, aby se jim kladla za provinění, což mělo pro režim vhodný prostředek, jak se zbavit vyšetřovatele. Zametání stop vedlo i k tomu, že z důležitého soudního spisu „krakatice“ v souvislosti s „kmotrem“ Mrázkem zmizelo 600 policejních spisů. Vykradení spisu mohl způsobit jak nějaký obhájce, který do spisu měl přístup, tak i političtí činitelé, kteří tím kryli své trestné činy.

         Je k dispozici ještě více spisového materiálu k prokázání nedemokratičnosti a totalitaristických důsledků opoziční smlouvy, ale uvedené skutečnosti jsou k tomu dostatečné.

 

 

         Obvykle se hovoří o nedostatku obecného dobra a blaha ve státě, když občané jsou zbaveni svobody v tom nejširším slova smyslu, když ztratí zaměstnání, když jsou podrobeni nějaké formě nátlaku, když trpí zlo krádeže a loupeže, když se nemohou věnovat povolání, které si vybrali apod. Chci však upozornit na tu okolnost, že i nevhodná forma vlády může být takovou skutečností, která vede k „blbé“ náladě a k újmě obecného blaha. A naše „opoziční smlouva a její důsledky pro celý stav země tomu odpovídá.

         Co mně vadí? Lidé, kteří v duchu filosofického positivismu neuznávají existenci hodnot, spravedlnosti, pro něž je příliš daleko vztah mezi normou právní a morální, pro něž náboženství a víra v Boha jsou čistě soukromou věcí, která nenáleží mezi základní lidské záležitosti, neuznávají také „obecné dobro“, kterýžto pojem prý ani vůbec neexistuje. Pak by ovšem ode mne bylo nesmyslné zabývat se touto úvahou, protože jsem příliš „cimprlich“ a málo reálný a „blbá nálad a je můj vlastní defekt. Názor těchto lidí mně vadí.

         Pociťuji nedostatek osobního blaha, když denně slyším vysoce velebit krásu a reálnost demokratického systému od lidí, kteří ve svých skutcích činí obsahem a duchem „opoziční smlouvy“ opak toho, co ve slovech velebí.

         Vadí mně, když denně slýchám od zahraničních kritiků, že náš stát je jedním z nejhorších, pokud se týče víry v Boha a v míře potírání korupce a organizované zločinnosti, jsem toho denně očitým svědkem a není v mé moci provést nápravu.

         Vadí mně, když jsem denně utvrzován ve vědomí, že je vše v pořádku, když se dozvím, že spokojenost občanů je hodnocena jen jako odpovídající cca 15%, když občané tvrdí, že nemají koho volit, když uskutečňují aktivy proti vládě „Občanská iniciativa“, „Impuls 99“, „Děkujeme, odejděte“, „Setkání na Václavském náměstí“, když občané nechodí k volbám.

         Když denně političtí činitelé nám na obrazovkách lžou a podvádějí nás, když své lži neodvolávají a trvají na nich, když autoři oněch zel, o nichž byla řeč v prvé kapitole, nám stále vládnou a nikterak se neliší ve svých projevech od toho, co dříve spáchali, když se nám na obrazovkách objevují tváře, které tam vůbec nemají být a již dávno tam neměly být a nedošlo k propuštění jejich majitelů.

         Mohl bych tak pokračovat dál, to, co uvádím, však stačí, abych přesvědčil, že mám důvod pociťovat „blbou náladu“, která jen dokládá skutečnost, že naše vláda nenaplňuje svou povinnost vládnout v zájmu občanů a k jejich obecnému blahu a že tedy obecné blaho a dobro spočívá také v oblasti práva a vlády.

         Otázka obecného dobra a blaha má totiž širší obsah a rozsah. Nepatří do ní jen to, zda mám zaměstnání, zda mám dostatečnou mzdu pro rodinu, zda mohu studovat na té škole, která mně vyhovuje, zda mohu volit takové povolání, které je mně blízké, zda žiji v těžkosti, že budu okrádán, podváděn, ale patří do této kategorie i takový stav, že musím snášet to, co se mně nelíbí, čím jsem omezován na svobodě, čím jsem urážen a snižován, co musím denně slyšet a spatřovat na obrazovce televizoru (třeba tváře politiků, kteří vůbec neměli být politickými činiteli a měli být již dávno vyměněni) a co ve mně vyvolává blbou náladu. Domnívám se, že všeho moc škodí a že džbán někdy také přeteče. Připomíná mně to starý vtip: Otevřu noviny a spatřím na titulní straně Lenina. Spustím televizor a spatřím Lenina. Spustím rádio a slyším: Lenina. Bojím se otevřít krabičku sardinek, aby tam také nebyl Lenin. Tento vtip mne provázel, když čeští politikáři činili hon na pronásledovaného Čunka a napínali jeho nervy.

Josef Plocek