Tato kniha se pokouší ukázat, že se civilizace ještě nevzpamatovala z otřesu svého zrodu – z přechodu od kmenové či „uzavřené společnosti“, jež se podřizovala magickým silám k „otevřené společnosti“, která uvolňuje kritické schopnosti člověka. Pokouší se ukázat, že otřes tohoto přechodu je jedním z faktorů, které umožnily vznik oněch reakčních hnutí, která usilovala a dosud usilují o svržení civilizace a o návrat do kmenové společnosti. To, čemu říkáme dnes totalitarismus, přináleží podle této knihy k tradici, která je stejně stará – anebo stejně mladá – jako sama naše civilizace. Snaží se tak přispět k našemu pochopení totalitarismu a důležitosti boje proti němu. Dále se snaží vyzkoušet aplikaci kritické a racionální vědecké metody na problémy otevřené společnosti. Analyzuje principy demokratické společenské obnovy, principy toho, co mohu snad označit „postupné sociální inženýrství“. A pokouší se odstranit některé z překážek, které brání racionálnímu přístupu k problémům společenské obnovy. Činí tak kritikou těch sociálních filosofií, jež jsou příčinou rozšířené předpojatosti proti možnostem demokratické reformy. Nejmocnější z těch filosofií je ta, kterou jsem nazval historicismem. Vznik a vliv některých důležitých podob historicismu je jedním z hlavních témat této práce, kterou bychom mohli také označit za sbírku poznámek na okraj vývoje určitých historicistických filosofií. Příliš často slýcháváme tvrzení, že ta či ona forma totalitarismu je nevyhnutelná a že totalitarismu nelze uniknout. Ptají se nás, zda jsme opravdu natolik prostoduší, abychom věřili, že demokracie může být trvalá, a zda nechápeme, že je pouze jednou z mnoha forem vlády, které se v dějinách objevují a zase mizí. Tvrdí, že aby demokracie mohla s totalitarismem bojovat, musí napodobit jeho metody a také se sama stát totalitní. Anebo tvrdí, že náš výrobní systém nemůže dále fungovat, aniž by přijal metody kolektivistického plánování a z nevyhnutelnosti kolektivistického hospodářského systému vyvozují, že je nevyhnutelné i převzetí totalitních forem života ve společnosti. Je v silách jakékoli sociální vědy činit tak dalekosáhlá historická proroctví? Pečlivé zkoumání této otázky mě přesvědčilo, že tato dalekosáhlá historická proroctví jsou zcela mimo rámec vědecké metody. Budoucnost závisí na nás samých a my nezávisíme na žádné historické nutnosti. Různé sociální filosofie, které tvrdí, že objevily zákony dějin, které nám umožňují předvídat průběh historických událostí, jsou nepochopením vědecké metody a zvláště přehlížením rozdílu mezi vědeckou předpovědí a historickým proroctvím. Tato prorocká moudrost je škodlivá a metafyzika dějin brání uplatnění postupných metod vědy na problémy reformy společnosti.

 

         Historicismus a mýtus osudu: Důležitými herci na jevišti dějin jsou buď velké národy a jejich velcí vůdcové nebo možná velké třídy či velké ideje. Ale takový názor je možný jen tehdy, pokusí-li se dotyčný sociální vědec pochopit význam hry předváděné na jevišti dějin; pokusí-li se pochopit zákony historického vývoje. Podaří-li se mu to, bude s to předvídat budoucí vývoj. Toto je stručná charakteristika postoje, který nazývám historicismem. Ale historicistický přístup k sociálním vědám přináší chabé výsledky. Zatím jsem historicismus charakterizoval jen dosti abstraktně. Snadno si ho můžeme znázornit jednou z jeho nejjednodušších a nejstarších podob, učením o vyvoleném národu. Toto učení je jedním z pokusů vyložit dějiny pomocí theistické interpretace, tj. uznáním Boha jakožto autora hry předváděné na jevišti dějin. Teorie vyvoleného národa pak předpokládá, že si Bůh vyvolil jeden národ jako nástroj své vůle a že tento národ zdědí Zemi. Není pochyb o tom, že učení o vyvoleném národu vyrostlo z kmenové podoby života ve společnosti. Příslušnost ke kmeni (tribalismus), tj. extrémní důraz na důležitost kmene, na to, že bez něho není jednotlivec vůbec ničím, je prvkem, který najdeme v mnoha podobách historistických teorií. Jiné podoby, již ne kmenové, si mohou podržet prvek kolektivismu; mohou stále zdůrazňovat význam nějaké skupiny nebo kolektivu – např. třídy, – bez těch jednotlivec není vůbec ničím. Učení o vyvoleném národu tu slouží pouze jako ilustrace. Jeho hodnotu jako takovou lze pochopit z toho, že jeho hlavní rysy přejaly dvě nejdůležitější verze historicismu: filosofie dějin rasismu na jedné straně(pravicové) a Marxova filosofie dějin na straně druhé (levicové). Rasismus nahrazuje vyvolený národ vyvolenou rasou, Marxova filosofie dějin jej nahrazuje vyvolenou třídou, nástrojem k vytvoření beztřídní společnosti a současně třídou, která je předurčena k tomu, aby ovládla Zemi. Herakleitos byl tím filosofem, který objevil myšlenku změny. Jeho filosofie klade přílišný důraz na změnu, spojený s komplementární vírou v neúprosný a nezměnitelný zákon osudu.

         Abychom mohli analyzovat protikladnou esenci obsaženou v Platónově přesvědčení, že je možné osud ovlivnit, postavíme proti sobě historicismus, jak jej nalézáme u Platóna a diametrálně protikladný přistup, který se u Platóna také nalézá v jeho teorii norem či idejí, nazveme jej postojem sociálního inženýrství Sociální inženýr se vůbec netáže na historické tendence nebo na osud člověka a věří, že člověk je pánem svého osudu a může ovlivnit nebo změnit historii lidstva. V protikladu k historicistovi, který věří, že uvážený politický čin je možný jen tehdy, určíme-li nejprve budoucí chod dějin, sociální inženýr věří, že o našich zájmech a cílech sami rozhodujeme. Zatímco sociální inženýr považuje sociální technologii za vědecký základ politiky, historicista ji považuje za vědu o nezměnitelných historických tendencích. Historicista má sklon pohlížet na instituce společnosti z hlediska jejich dějin, jejich původu, vývoje a významu pro přítomnost, sociální inženýr řeší v institucích své zájmy, o něž usiluje. Přes tuto ambivalenci v myšlení Platón žije převážně v kmenové společnosti a tedy i v uzavřené společnosti s její „Boží vůlí“, „vůlí Osudu“ nebo jako ve „službě důležitých historických trendů“.

         Pro Platóna kritériem mravnosti je zájem státu. Platónova teorie mravnosti je kolektivistická, kmenová a totalitární. Tendence k omezení třídních výsad je zcela běžnou částí totalitarismu. Totalitarismus není jednoduše amorální. Je to mravnost uzavřené společnosti skupiny či kmene. Platón tvrdil, že třídní výsady jsou nezbytné pro udržení stability státu. Tvoří tedy podstatu spravedlnosti. Tento argument je až příliš podobný moderní totalitní definici: správné je cokoli, co je užitečné pro sílu mého národa, mé strany.

         Otevřená společnost a její nepřátelé: Hovořím-li o přísnosti kmenového systému, nechci tím tvrdit, že v kmenovém způsobu života nemohou nastat žádné změny. Spíše mám na mysli, že poměrně řídké změny mají charakter náboženských konversí či zvratů, nebo zavedení nových magických tabu. Nejsou založeny na racionálním pokusu o zlepšení sociálních podmínek. Správná cesta je vždy určena tabu magickými kmenovými institucemi, které se nikdy nemohou stát předmětem kritické úvahy. Protože jsou instituce založeny na kolektivní kmenové tradici, neponechávají žádný prostor pro osobní zodpovědnost, ale od základu se od ní liší. Nejsou založeny na principu rozumové odpovědnosti, která musí skládat účty, nýbrž spíše na magických idejích, jako je idea usmiřování sil osudu. Magickou, kmenovou či kolektivní společností budu vždy nazývat uzavřenou společností, zatímco společnost, v níž se jednotlivci musí rozhodovat osobně, budu nazývat společností otevřenou. Uzavřená společnost připomíná stádo či kmen tím, že je poloorganickou jednotkou, jejíž příslušníky drží pohromadě polobiologické svazky – příbuzenství, společný život, sdílení společných snah, společného nebezpečí, společné radosti a společné strasti. Protože v organismu neexistuje nic, co byodpovídalo jedné z nejdůležitějších charakteristik otevřené společnosti, tj. boji jeho části o postavení, je takzvaná organická teorie státu založena na falešné analogii. Na druhé straně uzavřená společnost o takovýchto tendencích příliš neví. Její instituce, včetně jejích kast, jsou posvátné – jsou tabu. V důsledku ztráty organického charakteru by se mohla otevřená společnost postupně stát tím, co bych rád nazval „abstraktní společnost“. Tato abstraktní společnost ztrácí charakter důvěrných osobních kontaktů. Měli bychom si uvědomit, že právě Řekové pro nás započali onu velkou revoluci, která je zřejmě stále ve svém počátku, tj. přechod od společnosti uzavřené k otevřené.

         Počátek zhroucení kmenového systému uzavřené společnosti v Řecku lze datovat od dob, kdy začal být pociťován populační růst vládnoucí třídou pozemkových vlastníků. To byl konec „organického“ kmenového systému. Přišel vývoj obchodování a mořeplavectví. Kolem 6. století př. Kr. způsobil tento vývoj částečný rozklad starých způsobů života a dokonce řadu politických revolucí a reakcí. Poklesla závislost na magii. Začíná být pociťováno určité pnutí uvnitř civilizace. Toto pnutí, tento neklid je důsledkem zhroucení uzavřené společnosti a je stále pociťován dokonce i dnes, zvláště v obdobích společenských změn. Toto pnutí je vyvoláno úsilím, které od nás neustále vyžaduje život v otevřené a částečně i abstraktní společnosti. Zhroucením uzavřené společnosti mizí i určité pocity jistoty, stejně jako je tomu u dětí v rozpadlé rodině. V Řecku došlo k peloponéské válce, ke krutému třídnímu boji, ke ztrátě víry v magično. Platón našel kořen zla „v pádu člověka“ a ve zhroucení uzavřené společnosti. Čím více se snažíme vrátit do hrdinského věku kmenového systému, s tím větší jistotou dospějeme k inkvizici, tajné policii a romantizovanému gangsterství. Začneme-li potlačovat rozum a pravdu, nutně skončíme u nejbrutálnějšího a nejnásilnějšího potlačování všeho lidského.

          Vzestup německého nacionalismu: Vše, co se tímto pojmem obvykle označuje, velice úzce souvisí se vzpourou proti rozumu a otevřené společnosti. Nacionalismus se dovolává našich kmenových instinktů, vášní a předsudků a na naši nostalgickou touhu odpoutat se od tlaku individuální odpovědnosti, kterou chce nahradit odpovědností kolektivní nebo skupinovou. S říší Alexandra Velikého mizí opravdový kmenový nacionalismus navždy z politické praxe a nadlouho i z politické teorie. Co platí v politické praxi, platí nadlouho i v politické teorii; platónsko-aristotelovský nacionalismus vymizel z politického učení prakticky až do doby zhruba před sto lety. Když zhruba před sto lety znovu ožil nacionalismus, stalo se tak v jedné z národnostně nejsmíšenějších oblastí Evropy – v Německu a zvláště v Prusku se silnou slovanskou populací. Princip národnostního státu tedy nebyl do politické teprve zaveden nijak dávno. Navzdory tomu je v dnešní době všeobecně uznáván, běžně je samozřejmě přijímán a to i velice často nevědomky.(Wilsonův princip národního sebeurčení).

         Princip národního státu, tj. politický požadavek, aby se území každého státu shodovalo s územím obývaným jedním národem, není v žádném případě tak samozřejmý, jak by se mohlo mnoha dnešním lidem zdát. I kdyby každý věděl, o čem mluví, když hovoří o národnosti, není naprosto jasné, proč by měla být národnost tou jednotící základní politickou kategorií. Proč by měla být důležitější než např. náboženství, místo narození, loyalita k dynastii nebo politické vyznání jako třeba demokracie. Nikdo nebyl schopen vysvětlit, co znamená národ takovým způsobem, jak by se dal vzít za základ pro politickou praxi. Princip národního státu je nejen pro praxi nepoužitelný, ale nebyl ani nikdy jasně pojímán. Je to mýtus. Je to iracionální, romantický a utopický sen, sen naturalismu a kmenového kolektivismu. „Nacionalismus se šířil tak, jak upadalo ortodoxní křesťanství, nahradil křesťanství novou vírou ve vlastní mystickou zkušenost“, zničenou absolutistickým zneužíváním moci. Hegel otevřel novou kapitolu v historii nacionalismu a zavedl historickou (dějinnou) teorii národa. Podle ní národ sjednocuje duch, který jedná v dějinách. Národ pojí společný nepřítel a soudružství z válek, které vedl. V naší době je Hegelův hysterický historicismus zdrojem, jemuž moderní totalitarismus stále vděčí za prudký rozmach. 0bsah Hegelova učení je: Nacionalismus ve formě historicistické ideje je, že stát je ztělesnění ducha (nebo nyní krve) státotvorného národa (nebo rasy): jeden vyvolený národ (nyní vyvolená ras) je předurčen ovládat svět. Stát jakožto přirozený nepřítel všech ostatních států musí prosadit svou existenci ve válce. Stát nepodléhá žádnému typu morálních závazků, jeho jediným soudcem jsou dějiny, tedy historický úspěch, kolektivní užitek, je jediná zásada pro chování jednotlivce, propagandistická lež a překrucování pravdy jsou přípustné. „Etická“ idea války (totální nebo kolektivistické) zejména mladých národů proti starším; válka, osud a sláva coby nejžádoucnější dobra; tvořivá role Velkého muže (nyní vůdcovský princip); ideál hrdinského života („žít nebezpečně“) a „heroického člověka“ jako protiklad k maloburžoovi a jeho průměrné existenci.

         Marx je zodpovědný za zhoubný vliv historicistické metody mezit těmi, kdo hájí myšlenku otevřené spolčenosti.

         Popper uvádí v souvislosti s historií: „Nemůže existovat žádná historie minulosti, tak, jak se skutečně stala“. Mohou existovat pouze historické interpretace a žádná z nich není konečná; každá generace má právo si rozvrhnout svou vlastní. Nejenže má právo rozvrhnout si svou vlastní interpretaci, má i svým způsobem povinnost tak učinit; neboť existuje opravdu naléhavá potřeba dostat odpověď. Tato potřeba, pokud není uspokojena racionálními a férovými prostředky, vede k historickým interpretacím, ke kterým je každý oprávněn. Proto odpovídám, že historicitické interpretace jsou zvláštního druhu. Historicista neuznává, že to jsme my, kdo vybírá a řadí historická fakta, ale historicita věří, že „sama historie“ nebo „historie lidstva“ se určuje svými vnitřními prostředky.

         Historicismus je sociální, politická a morální (nebo také nemorální) filosofie a jako taková měla největší vliv od počátků naší civilizace. Je tudíž stěží možné komentovat dějiny historicismu, aniž se pustíme do diskuse o základních problémech společnosti, politiky a morálky. Svým způsobem je však tento rozdíl rozdílem stupně, ba ani věda není pouhý „souhrn faktů“. Je to přinejmenším soubor a jako takový je závislý na zájmu sběratele, na jeho hledisku.

         Vědy, které se zajímají o specifické události a jejich vysvětlení, můžeme na rozdíl od věd zobecňujících nazvat vědami historickými. Tento pohled na dějiny objasňuje, proč tolik badatelů na poli historie a jejich metod trvá na tom, že je zajímá specifická událost a nikoli nějaké univerzální zákony. Z našeho hlediska totiž nemohou existovat žádné historické zákony. Náš pohled rovněž objasňuje, proč byla historie často popisována jako „událost minulosti, jak se skutečně staly“. Tento popis docela dobře označuje specifický zájem historiků, který je protikladný zájmům badatelů v oblasti zobecňujících věd. Náš pohled také vysvětluje, proč se v historii potýkám s problémem nekonečného předmětu.“ Teorie univerzálních zákonů v oblasti zobecňujících věd totiž zavádějí jak jednotu, tak „hledisko“; dávají každé zobecňující vědě její problém, její ohniska zájmu výzkumu, logických konstrukcí a prezentace. V historii však nemáme žádné takové sjednocující teorie. Vidíme tedy, že univerzální zákony, které historické vysvětlení užívá, neposkytují žádný výběrový nebo jednotící princip, žádné „hledisko“, pro historii. V historii totiž jsou fakta, jež máme k dispozici, často značně omezená a nelze je opakovat nebo doplňovat podle naší vůle. Fakta byla shromážděna v souladu s předem uváženým hlediskem; takzvané historické „prameny“ zaznamenávají pouze ty fakty, které se jeví dostatečně zajímavé. Budu takové historické teorie nazývat obecnými interpretacemi v protikladu k teoriím vědeckým. Interpretace jsou důležité, neboť představují hledisko. To ovšem neznamená, že všechny interpretace jsou stejně hodnotné. Ale každá generace má právo na svou interpretaci.

         Dějiny v tom smyslu, jak o nich hovoří lidé, neexistují. Běžné dějiny jsou jen souhrnem faktů o moci a představují dějiny politické moci. Zabývají se válkami, revolucemi, vraždami, změnami politické moci, nepředstavují dějiny lidstva. Jsou dějinami mezinárodního zločinu a masového vraždění. Toto hledisko jsme uložili do vínku dějin a jejich reprodukce a interpretace.

         Historicismus považuje náboženství za základní prvek dějin a je i přesvědčen o smyslu dějin. Avšak dějiny nemají žádný smysl. Ten jim dodáváme my lidé. A chápat funkci historicického náboženství v dějinách je příklad návratu do „uzavřené společnosti“.

 

 

         Popper ve svém díle uvádí tyto pojmy a jevy jako integrální komponenty „uzavřené společnosti“: teistická interpretace dějin (Bůh vstupuje smlouvou s izraelity do dějin lidstva), klasické kmenové formy, instituce a ideje (tribalismus), totalitarismus, nacismus (prvenství německé krve a rasy), komunismus (prvenství dělnické třídy), nacionalismus, socialismus, nezměnitelný zákon a osud, „tabu“, kritériem mravnosti zájem státu, hegelovský „zeitgeist“, společný život a sdílení společných snah, revoluce změny je stále ve svém počátku, víra v magično. Proti těmto prvkům uzavřené společnosti stojí postoj sociálního inženýrství, vlastní otevřené společnosti. Uzavřená společnost končila v 6. století v Řecku, ale jsme si vědomi toho, že i v další době společnost inklinovala k uzavřenosti.

         Popper vytváří pojem „historicismus, „historicista“, který má podobu odvozeniny historismu v podobě gnostické ideologie, je však vlastním výtvorem Poppera a nemá nic společného s ideologickou gnózí „snového“ a „zasněného“ postoje gnostika. „Historicismus“ není ideologií, a přestože se ujímá pojmů nacismus, komunismus, nacionalismus, totalitarismus, které je možno chápat také v jistém smyslu jako ideologie, Popperův pojem je jakousi definicí souhrnu komposit uzavřené společnosti, které jsou pojímány v jejich původním smyslu.

         Popper ve svém díle pak upíná svou pozornost k jednotlivým jevům v historii uzavřené společnosti. Tak uzavřená společnost Platónova je mu charakteristická svými ideami, které mají svou skutečnou realitu, trvalost, podstatu, zatímco smyslově poznatelné věci a jsoucna, která vytváříme, vytváříme s oporou na Platónovy ideje, jsou jen obrazy, kopie svých idejí a nemají svou podstatu, trvalost a realitu. Platón je dále poplatný uzavřené společnosti především svou kmenovou příslušností do antické společnosti.

         Německý nacionalismus Popper řadí do uzavřené společnosti, stejně jako Hegelovo pojetí státu a „ducha doby“ se všemi jejich formami a podobami. Konečně i Popperovo pojetí historie vůbec, historických hledisek události spadají do uzavřené společnosti. A to nás přivádí k tomu, abychom se zamyslili nad současnou naší situací v naší politice a našem státním zřízení.

         Je nepopiratelnou skutečností, že ačkoli jsme ve svém dvacátém století již dávno dospěli do otevřené společnosti, uzavřená společnost se u nás i v Evropě objevila v podobě nacismu, tj. prvenství rasy a v prvenství komunismu, tj. v podobě příslušnosti k jedné třídě obyvatelstva. Také ostatní podstatné znaky uzavřené společnosti se dostavily, zvláště totalitarismus a „tabu“, takže jsme se ocitli v uzavřené společnosti. Toto je nesporné, nebyli jsme již členy otevřené společnosti. Ale co bylo dál po skončení komunistického režimu u nás?

         Je nesporné, že jsme ve slovech opustili komunismus a socialismus, tyto znaky však zůstaly silně zakořeněn v našich myslích, neopustili jsme je a setrvávají v nás i nadále. Naše demokracie doznala takových nedostatků, že ani nemůžeme s klidnou myslí a s klidným svědomím říci, že praktikujeme demokracii, hlavní znak otevřené společnosti. Negativní znaky totalitarismu, nacionalismu a „tabu“ jsme neodstranili, tlak totalitarismu stále pociťujeme a hrozíme se ho, bojíme se otevřeně hovořit a mluvit pravdu, otevřenost pravdy zastíráme dobrovolnou autocenzurou, uvažujeme vrátit se do kmenové společnosti, bojíme se budoucnosti, nejsme ochotni stavět se proti příznakům utváření uzavřené společnosti, není ochoty jednat rozhodně a kriticky vůči stávajícímu režimu. Jsme tedy za stadiem otevřené společnosti, za jednáním sociálního inženýra, vrátili jsme se nebo byli vráceni do uzavřené společnosti. Nemáme odvahu postavit se proti tomuto stavu a znovu přikročit k výdobytkům otevřené společnosti, k demokracii, postoji sociálního inženýra. Shora uvedené komponenty uzavřené společnosti se nám zdají nepřekonatelné. Nenacházíme síly a odvahu k životu v otevřené společnosti a k vládě nás samých nad sebou.

Josef Plocek