Prvá kapitola pojedná o povinnosti plnit dohody a sliby. Ve druhé kapitole se dotkneme obsahu Zlatého pravidla a ve třetí kapitole připojíme závěr.

 

 

         Internet uvádí: Ve vztahu k mezinárodním dohodám „každá smlouva v platnosti váže strany k tomu a musí být uskutečňována v dobré víře.“Pacta sunt servanda se vztahuje na dobrou víru, zatímco Pacta sunt servanda se neztotožňuje s dobrou vírou. Toto opravňuje státy požadovat, aby závazky byly respektovány a aby se dalo spoléhat na to, že závazky budou respektovány. Tato základna dobré víry obsahuje, že smluvní strana nemůže se odvolávat na ustanovení svého městského (domácího) práva jako oprávnění zanedbat toto. Ovšem pokud se týče Vídeňské Konvence a UNIDROIT Principů, nesmí se zapomenout, že tyto jsou silně ovlivněny občanskými zákonnými jurisdikcemi. Vyvozovat z těchto pramenů, že Pacta sunt servanda zahrnuje princip dobré víry, je proto nesprávné.

         Jediným omezením pro Pacta sunt servanda jsou kategorické normy obecného mezinárodního práva, nazvané „jus cogens“ („donucující právo“). Právní princip clausula „rebus sic stantibus“ (klazula „za stávajícího stavu“) jako část běžného mezinárodního práva také umožňuje, že smluvní povinnosti nejsou plněny pro nutnou změnu v okolnostech. Potud internet.

 

         Vraťme se však k našemu tématu. Jan Fischer, bývalý premiér, dosáhl takového ohodnocení preference ve společnosti, že se rozhodl ucházet se o postavení presidenta ČR. Mezi jeho sponzory byl také podnikatel Chrenek. Fischer na svou kandidaturu použil jednak svého vlastního kapitálu a půjček, jednak sponzorské dary. V prvém kole presidentské volby nedosáhl postavení dvou presidentských adeptů, kteří dostali nejvíce hlasů, takže se nedostal do druhého kola volby. Poněvadž se sám silně zadlužil půjčkami, obrátil se nyní na své sponzory se žádostí, aby ještě mu přispěli na krytí jeho dluhů. Sponzoři to odmítli s poukazem, že nedosáhl svého postupu do druhého kola, že již mu sponzorskými dary vypomohli a že nyní nejsou již povinni mu vypomoci v jeho dluzích. Pokouším se uvažovat, co by nyní sponzor Chrenek a Fischer mohli dělat, když Fischer neuspěl ve volbě a je ve vysokých dluzích, z nichž mu sponzoři nechtějí pomoci. Nevím, co měl Fischer přesně dojednáno se sponzory, jaká byla jejich pomoc ve sponzorských darech, kolik Fischer dluží za své půjčky a jaké je postavení těchto subjektů v dané kauze. Jde mně tedy jen o spekulaci podle nemnohých dat o skutečnosti. Může jít jen o pouhé sponzorské dary, ale můžeme se pohybovat í na hranici korupce.

 

         Vyjděme tedy z toho, že v daném případě se jednalo o jednoduchý sponzorský dar Chrenka a dalších sponzorů, kteří nalezli oblibu ve Fischerovi a považovali jej za vhodného adepta na post presidenta. Ale i v tomto případě si musíme uvědomit, že tito sponzoři ve skutečnosti fungovali v případě jako investoři, kteří se zapojili do úsilí Fischera a investicí do jeho volebního boje, svou investicí, ve které však neměli úspěch. Dále musíme vycházet z Fischerova propadu v prvém kole volebního boje, poněvadž se do druhého kola nedostal, takže jeho pokus se týká výlučně jen prvého kola a pak již nepřichází v úvahu žádná volební aktivita.

         Dejme tomu, že zadlužený Fischer v tomto stadiu neuspěl proto, že sponzoři mu nevyplatili plný sponzorský dar, jak slíbili, nedodrželi svůj závazek ve smyslu „pacta sunt servanda“ a měl by za daných okolností naději na plný úspěch, na doplacení zbytku svých dluhů. Sponzoři by museli doplatit svůj dar. Poněvadž sponzorská dohoda o daru nebyla doplněna klausulí „rebus sic stantibus“, která by rušila podstatu sponzorského daru, nebyla by zřejmě brána v úvahu možnost, že by Fischer sám si zavinil svým nevhodným způsobem postupu svou prohru. Pokud by žalobu proti Chrenkovi podával Fischer a u soudu neměl úspěch, musel by zaplatit ještě celé náklady soudního řízení, pokud by soud mu nevyšel vstříc právním ustanovením „levatis expenzis“, tj. že by si každý účastník sporu hradil sám své vlastní soudní náklady. Uvedená klausule „rebus sic stantibus“ by rušila povinnost sponzorů doplatit část sponzorského daru, neboť sponzoři by namítali, že Fischer si zavinil svůj neúspěch svou vlastní neschopností při volebním boji, svými projevy a argumenty, v nichž neměl úspěch.

         Kdyby se prokázalo, že sponzoři poskytli Fischerovi do volby peněžní dary se zjevnou či skrytou podmínkou, že až dosáhne svého volebního vítězství na presidenta, bude se jim za jejich dary revanšovat nějakou lukrativní zakázkou či jinakou výhodou za jejich sponzorský dar, šlo by o vyloženou korupci. Ovšem za tohoto stavu by soud nemohl odsoudit Fischera za korupci, neboť přijetím svého sponzorského daru ještě nenaplnil skutkovou podstatu korupce. Nebyl ještě presidentem, nýbrž jen uchazečem o tento post a nemohl zařídit Chrenkovi revanš za jeho dar, mohl to jen slíbit, nedopustil se tedy korupce, nýbrž jen podvodu a podvodného slibu, za nějž mohl být odsouzen. U Chrenka však šlo o skutečnou korupci.

         Za tohoto stavu tedy by měli jak sponzoři, tak i Fischer snahu stálým „zatloukáním“ vyvracet podezření z korupce, která by padla na oba dva, kdyby se ji podařilo prokázat, což by bylo asi obtížné. Oba by asi svorně tvrdili, že se jednalo skutečně jen a jen o sponzorský dar z důvodu vhodnosti Fischera na presidentský post, Chrenek by možná namítal, že se jednalo z jeho strany jen o půjčku adeptu na presidenta. Chrenek by asi oželel svou nevýhodnou investici a Fischer by se musel smířit se svými dluhy, pokud by se nad ním nesmilovali jeho sponzoři a nevyprostili ho z jeho dluhů, čímž by celá záležitost skončila.

 

Úvaha o Zlatém pravidlu.

 

         Morální pravidlo upravující vztah mezi lidmi, známé nejen křesťanství, ale i mnohým jiným morálním systémům, pro svou relevanci a dalekosáhlé působení, obdrželo v dávné minulosti honosný název a označení „Zlaté pravidlo“ a i internet propůjčuje mu nebývalý význam. Nebude proto na škodu všimnout si obsahu internetu o tomto pravidlu a opřít tuto úvahu o znění internetu. V nejznámější podobě zní toto Zlaté pravidlo takto: „Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ani ty jim“, nebo v positivní podobě: „Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak i vy jednejte s nimi“. Internet uvádí:

         Zlaté pravidlo je praktická zásada a patří spíše do oblasti osvědčení moudrosti než filosofie v pravém slova smyslu. Existují proti jeho platnosti kritiky. Detailní námitky hledají se spíše ve výjimečné situaci, kdy Zlaté pravidlo selhává. Tak řada autorů namítala, že lidé mohou mít velmi různé představy toho žádoucího a kdyby je aplikovali na druhé, mohli by se mýlit. Poukazovali na odlišnost společenských postavení a rolí a policista by nemohl uložit pokutu, protože si sám nepřeje být pokutován. To je ovšem neporozumění. Zlaté pravidlo se týká lidských, nikoli služebních a administrativních vztahů.

         Zásadní kritiku vyjádřil Immanuel Kant: Zlaté pravidlo je podle něho čistě empirické a nemůže být tudíž pro všechny lidi závazné. To se Kant pokusil napravit svým kategorickým imperativem, který ovšem předpoklad shodnosti lidských práv obsahuje v daleko silnější podobě: mám jednat tak, aby se princip mého jednání stal obecným zákonem pro všechny.

         Internet uvádí různá stanoviska ke Zlatému pravidlu, jak se tato vyskytla v minulých tisíciletích jeho původu:

         „Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního jako sebe sama. Já jsem Hospodin (bible, Lv 19,18.)

          „To, co vyčítáš svému bližnímu, sám mu nedělej“. (Littakos z Mytilény, jeden ze Sedmi mudrců).

         „Nedělej druhým, co nechceš, aby dělali tobě“. (Konfucius, Analekta 12,33).

         „Nedělej jiným, co by tě zlobilo, kdyby učinili tobě“. (Sókrates).

         „Nechci sám dělat, co bych na druhém káral, nakolik je to v mé moci“. (Meandros ze Samu, podle Hérodota, Dějiny, III., 142).

         „Cokoli je ti proti mysli, nečiň ani druhým“. (Zoroastrický spis Šajast – na – Šajast, 13, 29).

         „Člověk se nemá vůči druhým chovat způsobem, který je jemu samému proti mysli“. To je jádro vší morálky, všechno ostatní plyne ze sobecké žádostivosti“. (Mahábhárata Anušasána parva 113,8).

         „Co nechceš, aby ti jiní činili, nikomu nečiň. To je celá Tóra, všechno ostatní je jen komentář“. (Talmud, Šabbat 31a).

         „Co si přeješ pro sebe, přej i druhým, a co si nepřeješ, nepřej ani jiným“. (Mohamed, Ahmad Ibni Hanbal 7. stol.)

Potud internet.    

 

Výklad k uvedeným úvahám.

 

         Zastavme se u slov zásady Pacta sunt servenda“, kde se praví: Každá smlouva v mezinárodních dohodách, která je v platnosti, váže strany k tomu a musí být uskutečňována v dobré víře. Pacta sunt servanda se vztahuje na dobrou víru, zatímco Pacta sunt servanda se neztotožňuje s dobrou vírou. Toto opravňuje státy na tom trvat, aby závazky byly respektovány a aby se dalo spoléhat na to, že závazky budou respektovány. Tato základna dobré víry obsahuje, že smluvní strana nemůže se odvolávat na ustanovení svého městského (domácího) práva jako oprávnění zanedbat toto. Ovšem pokud se týče Vídeňské Konvence a UNIDROIT Principů, nesmí se zapomenout, že tyto jsou silněn ovlivněny občanskými zákonnými jurisdikcemi. Vyvozovat z těchto pramenů, že Pacta sunt servanda zahrnuje princip dobré víry, je proto nesprávné.

         Věta, že „pacta sunt servanda“ se vztahuje na dobrou víru, zatímco „pacta sunt servanda“ se neztotožňuje s dobrou vírou, by se zdála nesmyslná a tudíž zdálo by se, že obě věty znázorňují jedno a totéž a jsou vadné z hlediska zásady sporu a že se liší jen a jen nějakými „slovíčky“. Byl by to však omyl. Obě věty platí naprosto a není v nich rozpor. Zásada sporu, platná po tisíce let od doby Aristotela, známá jako zásada protikladu („principium contradictionis“), zní: „Nic nemůže v témže smyslu zároveň být nebo nebýt“ („Ens non est non-ens“). Tvrdí-li inrernet, že „pacta sunt servanda“ se vztahuje na dobrou víru, spatřuje motivaci tohoto konceptu v tom, že výklad všeho tvrzení, které lidská společnost pronáší, má být jednotný, srozumitelný, plně pochopitelný a závazný, což je účelem této zásady. Naproti tomu věta, že „pacta sunt servanda“ se neztotožňuje s dobrou vírou znamená, že sice se zavazuji uznávat svou povinnost plnit svůj slib a závazek, jenž je vyjádřen oním principem, ale přitom nikterak nepřikládám dobrou víru tomu, co je obsahem toho, co se má zachovávat. S tím vlastním obsahem, s tou dobrou vírou o obsahu nemusím vůbec souhlasit, a přesto mohu dát souhlas, že budu jednat loyálně a budu plnit dohodu. Touto svou dohodou nikterak se nezavazuji, že budu souhlasit i s vlastním obsahem dohody a že mu budu přikládat dobrou víru. Takových případů je mnoho a povinnost plnit dohodu platí.

        

         Zabývejme se nyní Zlatým pravidlem. Tato zásada je velmi uspokojivá, stará již tisíce let, je křesťanská a celkem jednoduchá. Překvapuje mne jen, že celkem přechází skutečnost, že se nedá vždy použít úplně pro některé osoby jejich smýšlením a povoláním. Chtěl bych se dotknout těch případů, kdy se neosvědčuje.

         Dejme tomu, že máme před očima muslimy, kteří asi nedosahují toho věku, jak je to běžné u nás, kteří případně žijí v nuzných poměrech a nelpí tolik na životě. Takového člověka asi nemůžeme zařadit do vztahu lidí ve Zlaté pravidlo, a to jak pro jeho vlastni život, tak i popřípadě pro posouzení života jeho dětí, rodiny, manželky a vůbec bližních.

         Nebo uvažujeme o lyžaři, který na krkolomném sjezdu riskuje pro dosažení rekordu nevybrat zatáčku a zabije se nárazem na blízký strom. Je to jen proto, aby sám sebe přesvědčil o svém prvenství, aby se mu dostalo obdivu lidí a sportovců. Ani toho nemůžeme zařadit do úvahy Zlatého pravidla ani jeho bližní, kteří jsou případně na něm závislí materiálně a rodinně. Totéž bude platit o případech lidí v rizikovém povolání. Motivace jednání těchto lidí se vymyká běžnému myšlení člověka.

         Uvažme o případě policisty, jehož povinností je ukládat pokuty porušovatelům práva a bezpečnosti, který sám by nebyl spokojen s pokutou a měl by ji ukládat jiným. Jak toho zařadit do úvahy Zlatého pravidla?

         A takováto úvaha mne přivádí do zcela jiné oblasti zamyšlení. Na konci středověku a na začátku novověku lidé lpěli tak velice na svém dobrém jménu, na své cti, že když někdo o nich prohlásil, že jsou lháři, hned tu bylo vyzvání na souboj. Dobrá čest byla hodnocena mnohem více než zranění či život člověka. Souboje byly zakázány, trpěly se jen u velitelů v armádě.

         Kdyby dnes dnešní politici a politikáři tak dbali na čest jako lidé v dávných dobách, asi by se vyprázdnily lavice poslanců, kteří by se vzájemně povraždili za všechny ty osobní urážky, kterými se denně častují. Na štěstí či na neštěstí tomu tak není, naše civilizace přece vzrostla. Zvykli jsme si na urážky a lhaní, lež a populismus je přece součástí politického projevu, nevadí nám, když sami lžeme a když jsme nazýváni lháři ani když tak stejně označujeme jiné, kterým to také nevadí. Přeplněné věznice můžeme vždy vyřešit amnestií a konečně aby se zabránilo přeplnění věznic pro takové delikty, jakých se dopouštějí poličtí činitelé, na ty přece stačí politická imunita, důsledky pro odsouzené nejsou a navíc soudy se drží staré prétorské zásady z doby římského práva a takovými „brkotinami“ se vůbec nezabývají. (Nevím, jak ta zásada zní, něco jako „Praetor non curat parva?, minora?“, vzdělaný čtenáři, pomoz, jak zní ta praetorská zásada v originále?). Jestliže tedy mentalita politiků se změnila tak, že jim nevadí proti nim vznešené nadávky a výtky o lži, mohu i o jejich konání uvažovat ve smyslu Zlatého pravidla?

         Pokud se tedy týče Zlatého pravidla, je křesťanské, zastávaly je mnohé duchovní směry a hnutí, je jednoduché a pro denní život vhodné a smiřme se proto s tím, že pro některé případy výjimečného myšlení různých subjektů a profesí se nedá použít.