Slovník cizích slov vymezuje pluralismus filosoficky jako směr, podle něhož vše je složeno z většího nebo menšího množství samostatných, odlišných principů svébytných a izolovaných podstat (opakem je monismus), politicky jako společenský systém s více politickými stranami, když žádná z nich nemá ústavně zakotvenou vedoucí úlohu a každá se může o tuto úlohu ucházet; pluralitní demokracie (opak totalitní systém - vláda jedné strany).
Podle internetu pluralismus (z latinského pluralis,možný, vícerý) je označením postojů, směrů a teorií, které zdůrazňují neredukovatelnou mnohost a rozmanitost. Zkušenost je příliš složitá, než aby se dala plně vystihnout jediným pohledem, jedinou teorií, odvodit z jednoho základního principu, jak chce monismus. Ani hodnoceni různých jevů a skutečností nemůže být často jednoznačné, nýbrž bude záviset na stanovisku hodnotícího, na jeho situaci a podobně. V případě, kdy ony neslučitelné principy jsou právě dva, se hovoří o dualismu, který lze pak takto vnímat jako speciální případ pluralismu.
Pluralismus tedy nezpochybňuje možnost pravdivého poznání a hodnocení jako agnosticismus nebo relativismus, upozorňuje pouze na to, že u složitějších témat může být takových poznání a hodnocení více, aniž by proto některá z nich musela být nutně nepravdivá. Vůle jednoho člověka sama o sobě není závazným pravidlem pro vůli druhého. Všichni chybují tím nebezpečněji, že každý sleduje jednu pravdu; jejich chyba není v tom, že by se řídili nepravdou. Nýbrž že nedokáží sledovat i jinou pravdu.
Filosof Wiliam James pojem pluralismus rozšířil i do mnoha oblastí, kde se tento problém vyskytuje: pluralismus náboženství, pluralismus filosofie, pluralismus politické teorie, pluralismus vědy, hodnotový pluralismu a kulturní pluralismus.
Pluralismus v politické teorii označuje moderní přesvědčení, že svobodná společnost se může udržet jen tehdy, pokud v ní o výkon státní moci volně soutěží více rovnoprávných uchazečů. Tento názor se opírá o tyto skutečnosti:
- prostředky této moci v posledních staletích nesmírně rostou, takže stát dnes může své občany velice účinně omezovat v jejich svobodách;
- v moderní společnosti nelze očekávat, že by se na podstatných věcech všichni shodli;
- přesto je třeba, aby i menšinové názory a zájmy byly ve státní politice nějak zastoupeny;
- tyto zájmy a postoje se navíc často velmi rychle mění, což může nejspíše postihnout volná soutěž politických stran;
- občanstvo moderních společností se také mění díky rostoucí migraci a mobilitě; velká část občanů vystupuje v různých rolích, kde hájí dosti odlišné zájmy a názory;
- hodnotově a názorově neutrální moderní stát je v důsledku toho také velice labilní, zachování základního rámce svobody a práva může tak nejspíše zajistit zřetelná pluralita. Jen tak je totiž naděje, že se aspoň část politické reprezentace případně postaví proti přirozeným tendencím k autoritativní vládě.
K pluralistickému názoru patří proto také decentralizace moci a rozhodování, podpora zájmového sdružování na různých úrovních a konečně princip subsidiarity: o věcech se má rozhodovat na té nejnižší možné úrovni, kde o nich lze rozhodnout kompetentně a věcně správně.
Když začátkem 20. století se v Evropě objevily jako nový fenomén společenského života pluralismus a pluralita, musela se s tím církev jako Mater et Magistra v duchu svého principu Ecclesia semper reformanda est nějak vyrovnat. Pluralismus se svým vznikem a vzrůstem nových entit duchovních i fyzických, nových organizací, korporací a institucí, nových církví a náboženských společností přinášel s sebou nejen kladné stránky, nýbrž také nebezpečná úskalí. Zůstává dřívější pravda pravdou nebo je více pravd s nárokem na platnost, je spása člověka závislá na členství v jediné pravé církvi, je křest podmínkou spasení, dá se věřit všemu, co nám podává Zjevení se všemi těmi tajemstvími a zázraky, je geocentrismus, ale i antropocentrismus nezvratnou realitou? Tyto a další otázky tak stály před dosavadním učením církve a žádaly nestrannou odpověď. A církev se svého úkolu zhostila svým sociálním učením, svými novými encyklikami a především svým 2. vatikánským koncilem.
Jestliže celému středověku postačila adekvační teorie pravdy, Veritas est adaequatio rei et intellectus, zastávaná Tomášem Aquinským, současnost, jak plyne z článku Karla Šprunka „Současné teorie pravdy“, zná evidenční teorii pravdy, koherenční teorii pravdy, pragmatickou teorii pravdy, konsensovou teorii pravdy, redundační teorii pravdy, korespondeční teorii pravdy, i když hledání pravdy zůstává stále v popředí filosofických snah. Je známo, jak filosofu Karlu Popperovi nestačilo ověření pravdy, verifikace, a razil nový princip v řešení pravdy falsifikaci, čímž „pravda“ zůstala pravdou a nesplynula s relativismem, a skryla se za hypothetické soudy, které dosud nepodlehly falsifikaci. Toto se týká ovšem jen filosofického pojmu pravdy. Otevřenou zůstává dále otázka pravdy jakožto historického faktu a přírodovědeckého faktu, kde postupující věda kriticky vyvrátila dřívější omyly církve a kdy církev se musela vzdát svého dřívějšího výkladu ve smyslu Zjeven. Poněvadž však, jak uvedl Šprunk, definice pravdy je složitou věcí, spokojme se s adekvační teorií pravdy, která vyhovovala Tomáši Akvínskému a celému středověku a konečně i novověku a dostačuje také nám. Tento typ pravdy odpovídá shodě slova a skutečnosti věci, shodě slova s předmětem, pravda slova odpovídá skutečnému a posuzovanému předmětu.
Proto církev se vzdala svého jakéhokoli zasahování do záležitostí vědy, přestala být rádcem v otázkách fyzického světa, faktické stránky volby politických a státně vymezitelných řešení, přenechala tuto sféru jak vědě, tak výlučné oblasti laiků a ponechala si pouze věroučnou a morální problematiku této oblasti. Jestliže v době po 1. světové válce v naší zemi existoval v právním řádu tzv. „kazatelnicový paragraf“, který nepovoloval církvi a náboženským společnostem zasahování do politického dění tím, že by ve svých duchovních úkonech, v kázáních, bohoslužbách, poutních obřadech a promluvách doporučovaly věřícím nějakého kandidáta na poslance či politickou stranu pro volbu nebo naopak odrazovala věřící od volby určitého kandidáta za poslance či jiného veřejného politického činitele nebo odrazovala od přiznání volební přízně nějaké politické straně, 2. vatikánský koncil šel v tomto ohledu ještě dále a distancoval aktivní účast církve od politické angažovanosti vůbec a ponechával tuto veřejnou politickou kompetenci a činnost výlučně katolickým laikům, jimž takovouto účast na veřejném dění naopak vřele doporučoval a od nich požadoval.
Jestliže celý středověk se svými náboženskými boji, soupeřeními a dokonce inkvizicemi bazíroval na otázce pravdy potřebné ke spáse, 2. vatikánský koncil se stal důležitým mezníkem a předělem v této problematice ve prospěch plné svobody člověka, jeho svědomí a lásky k bližnímu. Citace z encyklik a výsledků 2. vatikánského koncilu jsou toho jasným dokladem. Církev se tak distancovala od jakýchkoli náboženských bojů, válek, násilného přivádění k víře a porušování lidské integrity, lidské důstojnosti. Nezmenšila se snaha a péče církve o spásu každého člověka, vyloučilo se však jakékoli donucování, tlak a znásilňování lidské bytosti. Násilné úsilí o dosažení jednoty víry jak u jednotlivců, tak i u náboženských skupin, vystřídaly dialog, rozumová a láskyplná argumentace a modlitba za jednotu víry. Církev si uvědomila, že mnohdy různí lidé mají různý přístup k náboženství a k víře, že se tím také liší jejich přístup k církvím, že mají často svou vlastní pravdu o věci, že svůj názor opírají o své svědomí, který z důvodu lidské svobody a důstojnosti nelze nějak znásilňovat.
Církev poznala, že výklad přírodních skutečností a jevů s výlučnou oporou na zjevení a slova tradice vůbec neodpovídá v mnoha ohledech výsledkům a výdobytkům vědy a vědeckého poznání a ve věcech zcela přirozených se zřekla jakéhokoli soudu o vysvětlení těchto skutečností a vysvětlení mnohých slov Písma odkazovala na „literární druh“ a na metafory.
Přitom si musíme být vědomi toho, že i v budoucnosti bude církev čelit nově vznikajícím a rostoucím důležitým fenoménům lidského života a soužití, takže církev bude muset čelit nově a nově vzniklým skutečnostem a hledat ve světle víry úpravu těchto nových vztahů. V souvislosti s naším tématem plurality vychází církev ze skutečnosti, že v moderní době došlo ke značnému nárůstu různých organizací, korporací a institucí, že vznikly četné nevládní organizace, které nejen doplnily různou aktivitu státu, ale v mnoha případech ji dokonce odstranily a vyřadily, aby tak státu byly ponechány jen ty úkoly, na jejichž řešení nestačí ani jednotlivci ani společenská seskupení. Církev zde postupuje zcela v souhlasu se zásadou subsidiarity jakožto vedoucího principu. Moderní doba znamená také vzrůst občanské společnosti, předpokládající existenci demokratického státu, kdy občanská společnost se ujímá také mnohé aktivity, která dříve náležela do sféry státu a kde stát mnohdy se snažil usurpovat ji pro sebe v zájmu své moci. Je třeba přiznat, že existence občanských společností ve státech plně odpovídá modernímu pojetí
Shrnutí.
Zamysleme se nad tím, jak od středověku se měnily vládní systémy v Evropě. Středověká feudální společnost vytvářela feudální vztah na různých úrovních mezi svobodnými lidmi, vazalem na jedné straně a lenním pánem na druhé. Vazal se zavázal k věrnosti, poslušnosti a službě (zejména vojenské) vůči pánovi, ten mu za to zaručuje ochranu a materiální zajištění prostřednictvím léna. Léno bývá nejčastěji půda, kterou obhospodařují venkované a držitele léna živí. To také odpovídá tehdejší představě o rozdělení společnosti na pracující, bojující a modlící se, čili zemědělské obyvatelstvo, profesionální válečníky a příslušníky církve.
Stavovské zřízení vystřídalo feudální systém. Společenský stav je sociální skupina vnitřně spjatá určitým právním postavením ve společnosti, přičemž je tímto postavením vymezena vůči jiným společenským stavům. Příslušnost k danému stavu je typicky dědičná (za základní kritérium rozvrstvení společnosti nejsou považovány tržní vztahy ani majetková úroveň, ale tradice a právní úprava postavení jednotlivců), ale na rozdíl od kast je možné, aby jednotlivec za určitých podmínek záměny svého stavu dosáhl.
Monarchie je vláda jednotlivce, krále, císaře a p., jehož funkce je buď dědičná, nebo je do ní volen. Stát s tímto zřízením je buď absolutní monarchie, nebo konstituční monarchie.
V důsledku pokroku vzdělanosti byly opuštěny dřívější formy státního zřízení a jako definitivní forma státu byla přijata jako nejvhodnější forma pluralitní demokracie. Pluralitní demokracie proto, že demokratických složek může být více, budou volné ve svém výběru, nebude žádná překážka si zvolit tu formu, která bude pro určitý stát nejvhodnější. Jako konstituující složky demokratického státu jsou považovány tyto oblasti, obory a materiální konstrukce: poslanecká sněmovna, senát a vláda jako legislativní a exekutivní formy státu, soudy, soudnictví a útvary výkonu trestu, ústavy státního zastupitelství jakožto státního žalobce ve věcech trestněprávních, politické strany, policejní útvary trestné a vyšetřující, jednotlivá ministerstva úřady a jim podřízené odborné, kulturní, umělecké a sportovní ústavy atd. Tyto složky, ústavy a útvary náleží do nutného vybavení státního orgánu pro jeho výkon a politickou činnost.
Nyní však je třeba upozornit na určitý omyl, kterého se dopouštějí mnozí lidé, kteří se domnívají, že uvedené komponenty jsou součástí demokracie a tvoří její podstatu, že tyto komponenty nám představují bytí demokracie. Tyto uvedené složky jsou sice „condiitio sine qua non“ celé demokracie, nenaplňují však celou oblast demokracie, která je samozřejmě mnohem širší. Všechny tyto uvedené orgány, útvary, úřady atd., jsou sice integrální částí demokracie, jejím obsahem, nutnou podmínkou a předpokladem, podílejí se na aktivitě demokracie svou činností, která by jinak nebyla nosná. Stejně jako lidská bytost se skládá z tělesného substrátu z tolika a tolika procent tekutiny a jmenovitých hmotných prvků, přičemž dáme-li všechny tyto dílčí složky dohromady a nepřidáme k tomu oživující složku, ať ji budeme nazývat duší nebo jakkoliv, veškerá tato hmota bez oživujícího prvku nám lidské tělo neoživí. Totéž platí o demokracii. Také demokracie potřebuje ke své činnosti oživující substrát, který demokracii proto musí dodat lidé, kteří se podílejí na životě demokracie a jsou k tomu svou politickou angažovaností nezbytně třeba. V lidském životě ve společnosti existují různé spolky a zájmové skupiny, např. v oblasti umění a sportu, a členové těchto spolků, kteří se k příslušnému oboru hlásí, přispívají k jeho aktivitě, mají povinnost se nějak aktivně podílet na jejich činnosti. To platí stejně i o demokracie, politickém společenství, které se bez tohoto aktivního podílu členů neobejde a dodává demokracii život a potřebnou existenční a životní náplň. Aby demokracie plně a dobře plnila své poslání, nezbytně potřebuje tuto lidsky členskou angažovanost a občané jsou k tomuto podílu na vládě povinni nejen ve svém vlastním zájmu, ale i v zájmu spořádaného života a existence demokracie. Tolik o povinnostech členů občanské demokracie. Bez této členské účasti občanů se demokracie neobejde a při vytýkání jejích nedostatků občané musí také přiznat svůj podíl na nedostatcích ve společnosti.
A co je tedy povinností občanů dodávat demokracii? Předem je to úsilí o naplnění liberální svobody a rovnosti a konservatismu v obsahu účelu demokracie v prvcích: rozum, autorita, moc, svoboda, rovnost, vlastnictví, život, náboženství, morálka, historie, tradice, to jsou prvky konservatismu.
Dále si musí rozhodnout, zda se přikloní k pluralitě přímé demokracie nebo demokracie zastupitelské, reprezentativní. Vzhledem, k tomu, že moderní stát je příliš složitý pro uskutečnění přímé volby (pro prostý lid v jeho možnosti pochopit smysl položené otázky se musí v referendu počítat s nutností jednoduché odpovědi, téměř „polopatické“ a plebiscit se dá použít jen výjimečně v otázkách národnostních a státní příslušnosti), je třeba se vystříhat užívání přímé demokracie, která je také nebezpečná pro zneužití zločinnými režimy, jak o tom svědčí německý nacistický experiment.
Demokratické zřízení dále trvá důsledně na využívání principu soutěže při umísťování státních zakázek, proti zadávání zakázek bez soutěže přímými autoritativními a autokratickými podněty při zadávání objednávek pro stát, které porušují direktivu demokracie a vedou často ke zneužití cestou korupcí a růstu organizovaného zločinu, jsou na naše hospodářství vznášeny výtky a pokuty od EU v souvislosti s přidělováním peněžních prostředků z evropských fondů. V tomto ohledu EU má ve svých výtkách našemu hospodářství plnou pravdu.
Václav Bělohradský a Jacques Rupnik se vyjádřili o českých politických stranách, že jsou v určitém úpadku, poněvadž setrvávají příliš na pragmatických náplních zákonů a nevěnují větší pozornost ideové náplni právních norem. V tom oba filosofové mají naprostou pravdu. Není u nich uvažováno o svobodě a rovnosti, o konservatismu, morálce, tradici, náboženství, nýbrž politikové uvažují výlučně o dosahu daní na výši mezd, na tom, jak omezením počtu zaměstnanců docílit snížení státního rozpočtu. Myšlení politiků se pohybuje výlučně v oblasti věcné a ekonomické efektivity, nikoli lidské spravedlnosti. Podle Rupnika česká demokracie je vyčerpaná. Zvláště upadly politické strany, selhaly, které se věnují osobním záležitostem, získávání moci. Když upadnou politické strany, občané hledají náhradu v přímé volbě, také v přímé volbě prezidenta, což se projevilo nevhodně. Ztráta autority pravice dala vznik vzrůstu moci prezidenta, čehož ten využil pro sebe. „Blbá nálada“ občanů vedla k nástupu nových lidí, kteří se stali nadějí občanů. To je charakteristický rys převážné částí Evropy, kromě starých pevných demokracií.
Oslabilo se tradiční postavení a význam vztahu pravice a levice, s jejich střídavým použitím občanů, kteří přecházejí podle své volnosti od jedné skupiny ke druhé. Politické strany využívají ambivalence obou, pravice a levice, hledají při jejich existenci řešení a postoj v politice státu. Oslabená platnost pravice a levice je podle Václava Bělohradského nahrazena „kalejdoskopem,“ hračkou našich dětských let, kde pohybem trubičky přeskupují se barevné obrazce a vytvářením krásného plošného obrazu vyjadřují spojení pravice a levice v jistý časový okamžik. (Mám dojem, že kalejdoskop jako děti jsme nazývali „krásnohled“). Dnešní politici realizují své politické postupy nikoli ve smyslu pravice a levice, nýbrž podle obrazce kalejdoskopu.
Rupnik konstatuje, že již naše politická strana předsedy Johna a Bárty „Věci veřejné“ opouštěla politickou demokratickou metodu, vystřídala ji nepolitickým podnikáním a selhala. Podobně i nová strana „ANO“ hodlá změnit politický postup státu postupem hospodářským, systémem podnikatelským, a to ke škodě státu, takže „politické ANO“ se posléze změní na „politické NE“. Podobným způsobem varoval před nahrazením státního systému systémem podnikatelským Václav Bělohradský, neboť takový postup vede ke zničení státu. Rupnik i Bělohradský varovali před tím, že ze současných politických stran ubývá ideová základna, noví vedoucí politických stran usilují jen o uchopení a zvýšení své moci, nejsou nijak zaměřeni na ideje. Podle Rupnika je třeba posílit a znovu vymezit pojmy pravice a levice, zamezit snahám podnikatelů opatřit si nové cesty k moci, což je pro stát nebezpečné, představuje jen vykupování politiky a jejích možností.
Prosazovat dnes nastolení většinového volebního systému v politice je nebezpečné, hazardní, posiluje podnikatele v ovládání politiky, vládní nedostatky lze řešit nápravou chyb v jejich místě, chyby a nedostatky prezidentů nelze odstraňovat přímou volbou prezidenta, větší nedostatky jsou ve věci stability vlády. Tolik Rupnik.
Celková četnost náboženských vyznání a jejich pluralita je skutečností, která je v rozporu s tím, že katolická církev prosazuje pravost a pravdu svého náboženského vyznání, jeho kvalitu, nikoli četnost vyznání. Nedostatek morality v naší zemi je vážný stav, občané prakticky neznají morální kodex, neuvažují o něm a omylem jej ztotožňují s kodexem trestněprávním, který je jen malou součástí morálního kodexu. Občané jsou přesvědčeni, že plněním trestněprávního kodexu plní také kodex morální, což je jejich omyl.
Zamysleme se nyní nad stavem „nulové tolerance“, solidarity a nad výslednými „žabomyšími spory a boji“ v denním politickém klání, které občan musí snášet a absolvovat denně na úkor svého obecného dobra a blaha. Proč má trpět denní nadávání a hádání politiků, málo vychovaných a porušujících pravidla správného a slušného chování, považujících tyto denní rozmíšky za projev „politické činnosti“ a za pouhé „prkotiny“, které jsou přece příčinou „blbé nálady“? Denně je musíme snášet a cítíme, že toto snášení by „umořilo i osla“. Toto snášení a trpění, proti němuž nic neděláme, nás přivádí k úvaze o Buridanovi a jeho oslu.
Internet uvádí, že Buridanův osel je obrazné vyjádření pro lidskou nerozhodnost. Termín se vztahuje k paradoxní situaci, kdy osel mezi dvěma kupkami sena stejného objemu a kvality zemře hladem, protože se není schopen rozhodnout, z které kupky si má vzít. Tvůrcem paradoxu nebyl Jean Buridan, filosof 14. století, po kterém je pojmenován. Poprvé je paradox uveden v Aristotelově spisu De Coelo (O nebi), kde Aristoteles zmiňuje příklad muže, který nic nepodnikne, protože je stejně hladový jako žíznivý a stojí před problémem, zda se najíst, nebo napít. Buridan diskutuje tento problém a zastává stanovisko morálního determinismu – jsme-li postavení tváří v tvář alternativním možnostem činů, snažíme se vybrat si větší dobro. Člověk je schopen odložit rozhodnutí kvůli tomu, aby dosáhl ještě přínosnějšího výsledku. Pozdější spisovatelé toto satiricky pojali tak, že osel, který je konfrontován se dvěma stejně žádoucími kupkami sena, musí nezbytně umřít hlady, zatímco zvažuje rozhodnutí. Další zastánci determinismu kladli důraz na to, že tento scénář nepředstavuje pravý paradox. Nelze zemřít mezi dvěma stejně příjemnými variantami.
Filosof Bedřich Spinoza říká: Jestliže člověk nejedná ze svobodné vůle, co se může stát, když popudy k jednání jsou vyrovnané jako v případě Buridanova osla? Musím připustit, že by člověk postavený před vyrovnaný stav - ekvilibrium (jmenovitě jestliže pociťuje hlad a žízeň a má po ruce stejně dostupné jak jídlo, tak tekutinu) mohl zemřít hlady nebo žízní. Jestliže se mne zeptáte, nevím, ale je možno ho považovat za dítě, blázna, šílence či něco podobného.
Politolog Pehe považuje „žabomyší války“ při politickém klání našich politiků za projev provincialismu a nebude daleko od pravdy. Když nějaký politik nějaké politické strany vystoupí v politickém rokování s návrhem a stanoviskem, ihned politik z druhé politické strany se cítí dotčen, že podobný výrok nepronesl sám, nýbrž jeho politický oponent a vehementně tento výrok pronesený politickým protivníkem napadá. Toto je nesporně projev úzkoprsé malosti a nepochopení toho, že jedině cestou společné debaty a konfrontace názorů je možno dosáhnout v politice nějakého výsledku a že všichni účastníci debaty touto formou společné aktivity mohou přispět k politickému výsledku.
Josef Plocek