Podle Kompendia mají se občané podřizovat vládě svého státu nikoli v pasivním smyslu, nýbrž z důvodů svědomí jako vládě odpovídající Bohem stanovenému řádu, jako politické autoritě, která má zajišťovat pokojný a klidný život, vedený ve zbožnosti a se ctí. Když lidská moc překračuje hranice vymezené Bohem, pak dochází k jejímu sebezbožšťování a tato moc následně vyžaduje absolutní podřízenost. Naproti tomu řádná politická moc pramení z Boha a tvoří integrální část Božího řádu. Tento řád vnímá lidské svědomí a ve společenském životě se uskutečňuje prostřednictvím pravdy, spravedlnosti, svobody a solidarity.

Lidská osoba je základem i cílem politického soužití, je vybavena rozumností, a proto odpovědností za svá rozhodnutí a schopná uskutečňovat záměry jak na individuální, tak na společenské rovině. Člověk tak dosahuje své plné a kompletní seberealizace vůči transcendenci i vůči druhým, což je charakteristickým rysem lidské osoby. Politická komunita vyplývá z přirozenosti člověka a je božským řádem Bohem vloženým do všech lidských tvorů. Lidstvo má tento řád postupně odhalovat a rozvíjet ve spolupráci na realizaci společného dobra prostřednictvím politické komunity, sdílením života a hodnot na duchovní a mravní úrovni. Všichni lidé obvykle příslušejí k určitému národu, avšak z různých důvodů ne vždy národní hranice odpovídají hranicím etnickým. Z této souvislosti vyplývá otázka menšin, která bývá často příčinou mnohého konfliktu. Práva menšin musí být respektována.

Pohlížet na lidskou osobu jako na základ a cíl politické komunity znamená zasazovat se především o uznávání a respektování její důstojnosti cestou ochrany a rozvíjení základních lidských práv, v nichž jsou soustředěny principiální mravní a právní požadavky. Prostřednictvím k tomu je občanské přátelství, svornost a bratrství, které je třeba mezi občany pěstovat a udržovat. Určitá komunita je pevně zakotvena, je-li zaměřena na integrální rozvoj osoby a společného dobra. Člověk je osobou, nikoliv jen jedincem, a jeho přirozenost je vybavena inteligencí a svobodnou vůlí. Poslušnost evangelijní lásky vede k hlubšímu významu politického soužití a k poslušnosti politické autoritě jako vládnoucí sjednocující síle zaměřené na obecné dobro.

Politická autorita musí zabezpečovat spořádaný a spravedlivý život komunity, nestavět se proti svobodné aktivitě jednotlivců a skupin a vést k disciplíně a ke společnému dobru, k respektování nezávislosti individuálních i společenských subjektů. Subjektem politické autority je lid nahlížený jako celek a jako nositel suverenity. Autorita se musí nechat vést mravním zákonem, neboť veškerá důstojnost autority i zákona závisí na tom, že se vše koná podle mravního řádu, transcendentního, univerzálního, absolutního a obecně platného, který má svůj počátek i cíl v Bohu. Autorita musí uznávat, respektovat a rozvíjet základní lidské a mravní hodnoty, vyrůstající z pravdy o člověku, vyjadřující a chránící důstojnost člověka.

Zákony vydávané autoritou musí být spravedlivé, musí odpovídat lidské důstojnosti a měřítkům spořádaného rozumu; musí vyplývat z věčného zákona. Veřejná autorita, jejímž základem je lidská přirozenost a která patří k předem stanovenému Božímu pořádku, nesledující prospěch společného dobra, zrazuje svůj vlastní cíl a zbavuje se své legitimace a platnosti. Pokud předpisy veřejné autority jsou v rozporu s požadavky mravního řádu, se základními právy osob a s učením evangelia, občan není vázán ve svědomí býti jich poslušný. Je závažnou povinností svědomí, aby člověk nespolupracoval ani formálně na takových záležitostech, které sice vyhovují občanskému zákonu, ale příčí se zákonu Božímu.

Uznává-li se, že přirozený zákon je základem i vymezujícím principem pozitivního práva, pak to zároveň implikuje, že je oprávněné odporovat autoritě, která by opakovaně a závažně pošlapávala principy přirozeného zákona. Sociální nauka vypočítává kritéria pro uplatňování práva na odpor, případně i sáhnout k oprávněné ozbrojené moci, jen za těchto podmínek: 1) v případě jistého, závažného a dlouhodobého porušování základních práv; 2) když byly vyčerpány všechny pokusy dosáhnout změny jinými cestami; 3) když se tím nevyvolají ještě horší nepořádky; 4) když je oprávněná naděje na úspěch; 5) není-li možné rozumně předvídat lepší řešení. Ozbrojený boj je extrémní prostředek, jak ukončit zřejmou a dlouhou tyranii, která závažně porušuje lidská práva a poškozuje společné dobro země.

Kvůli ochraně společného dobra má právoplatná autorita právo i povinnost ukládat tresty, které mají být přiměřené k závažnosti deliktů. Trest neslouží výhradně k ochraně veřejného pořádku a k zajištění bezpečnosti osob, ale představuje i prostředek k nápravě provinilce. Tato náprava má rovněž mravní hodnotu odčinění, když provinilý člověk svůj trest dobrovolně přijme. Působení úřadů, jejichž úkolem je zjišťovat trestní odpovědnost, která má vždy osobní charakter, se musí vyznačovat přesným zjišťováním pravdy, přičemž je nutno plně respektovat práva a důstojnost lidské osoby a nedopouštět se mučení, a to i u těch nejzávažnějších kriminálních činů. Ačkoli tradiční učení církve nevylučuje v nejzávažnějších trestních činech, plně prokázaných, trest smrti, dává přednost nekrvavým metodám represe a postihu.

Církev se staví výslovně ve prospěch demokratického systému. Autentická demokracie není pouze výsledkem formálního dodržování pravidel, nýbrž jedná se také o uvědomělé přijetí hodnot, na nichž se zakládají demokratické postupy. Cílem je zde potvrdit důstojnost každé lidské osoby, respektování lidských práv a přijetí „společného dobra“. Učitelský úřad církve uznává platnost principu, že ve státě mají být jednotlivé pravomoci rozděleny a politická autorita je odpovědná lidu. Zvolení představitelé pak musí hledat a uskutečňovat to, co prospívá po všech stránkách dobrému fungování občanského soužití. Ti, kdo mají politickou odpovědnost, nesmějí se odchylovat od morálního rozměru výkonu své funkce a nesmějí jej podceňovat.

Politická korupce představuje jednu z nejzávažnějších deformací demokratického systému. Proto politické strany mají za úkol rozšiřovat míru participace na veřejné odpovědnosti tak, aby byla přístupna pro všechny. Mezi hlavní nástroje demokratické participace náleží informace, bez níž, bez znalosti politické komunity, faktických údajů a různých návrhů řešení není možná žádná participace. Zvláštní pozornost musí být věnována světu hromadných sdělovacích prostředků, kde vnitřní problémy světa komunikací podléhají ještě více různým ideologiím, honbě za ziskem a popularitou ohledně rivality jednotlivých skupin. Cílem a měřítkem používání hromadných sdělovacích prostředků musí být lidská osoba a komunita a zřetel k tomu, aby dobro osob bylo realizováno souběžně s dobrem komunit, neboť politická komunita má sloužit občanské společnosti. Přitom existuje vzájemná propojenost a závislost politické komunity a občanské společnosti. Stát musí být připraven zasáhnout v případě potřeby ve smyslu principu subsidiarity.

Na 2. vatikánském koncilu se katolická církev jasně postavila za rozvoj náboženské svobody, a to jak svobody svědomí jednotlivého člověka, tak i společnosti. Pokud stát uzná svobodu některé komunity, nesmí jít o žádnou formu občanské nebo společenské diskriminace ostatních náboženských skupin. Ačkoli se církev a politická komunita vyjadřují prostřednictvím viditelných organizačních struktur, mají odlišnou povahu jak z hlediska svého uspořádání, tak z hlediska cílů, k nimž směřují. Stát i církev, každý ve své oblasti, jsou jeden na druhém nezávislí a autonomní. Avšak vzájemná autonomie církve a politické komunity neznamená oddělení, které by vylučovalo spolupráci. Přitom církev má právo na právní uznání své vlastní identity.

Chybou a jedním z největších rizik současné demokracie je etický relativismus, který neuznává existenci objektivního a univerzálního kritéria, podle něhož by bylo možno nalézti základ hodnot a jejich správné seřazení a zařazení. Moderní doba má sklon k tvrzení, že demokratickým politickým formám odpovídá filosofie a postoj agnosticismu a skeptického relativismu a že ti, kdo jsou přesvědčeni, že znají pravdu, nejsou z demokratického hlediska důvěryhodní, neboť nepřijímají jak určování pravdy na základě většiny, tak její variabilitu v závislosti na proměnlivosti politické rovnováhy. Přeceňování většiny a podceňování menšiny je v současné době jedním z největších zel v politice a v demokracii.

Kvůli ochraně společného dobra má právoplatná autorita právo i povinnost ukládat tresty, které mají být přiměřené k závažnosti deliktu. Trest neslouží výhradně k ochraně veřejného pořádku a k zajištění bezpečnosti osob, ale představuje i prostředek k nápravě provinilce. Tato úprava má rovněž mravní hodnotu, když provinilý člověk svůj trest dobrovolně přijme. Působení úřadů, jejichž úkolem je zjišťovat trestní charakter, se musí vyznačovat přesným zjišťováním pravdy, přičemž je nutno plně respektovat práva důstojnost lidské osoby a nedopouštět se mučení, a to i u těch nejzávažnějších kriminálních činů. Ačkoli tradiční učení církve nevylučuje v nejzávažnějších trestních činech, plně prokázaných, trest smrti, dává přednost nekrvavým metodám represe a postihu.

 

 

Když se zamýšlíme nad obsahem prvé kapitoly, a promítáme si její obsah do současného stavu naší politiky, setkáváme se s mnohými problémy. Pramení-li politická moc z Boha a lidská moc překračuje ve svém právu hranice vymezené Bohem. Co potom? Je-li lidská osoba základem politického soužití, co když se octne ve skupině menšiny? Na čem by měla být zakotvena lidská osoba? Co když politická autorita státu a její suverenita se rozcházejí s autoritou Boží? Co když zákony lidské a pojetí demokracie se rozcházejí se zákony Božími, což se projevuje v rozporu pozitivního a přirozeného práva? Čemu je křesťan povinován ve své poslušnosti, svému svědomí nebo pozitivněprávní normě v případu jejich nesouhlasu? Jaký je a jaký by měl být vztah církve a státu? Jak se má křesťan stavět k současnému etickému relativismu demokracie? Jaký má být postoj křesťana k případům politické korupce a k náboženské nesvobodě? Nad tím je třeba se zamyslit.

Musíme vysoce kladně hodnotit poučení církve, která upozorňuje na to, že pokud stát a jeho vláda postupuje v intencích zákona Božího a požaduje dodržování právního řádu a zákonů, je to v naprostém souhlase s Božím zákonem. Bůh dal lidstvu zákon, přejal-li stát tento zákon, poslušnost občanů právním zákonům je v plném souhlase se zákonem Božím. Boží zákon a řád je vtělen do lidského zákona, je s ním ztotožněn, poslouchá-li křesťan lidský zákon, eo ipso je poslušen i zákonu Božimu. Stát může být za tohoto stavu ujištěn, že věřící občan bude poslušen lidskému státnímu řádu stejně jako zákonu a řádu Božímu. Stát může být uspokojen, že věřící občan bude více poslušen i lidským zákonům než občan nevěřící. Stát může být za těchto okolností ubezpečen o poslušnosti věřících občanů lidskému právu a může se spoléhat na postoje věřících občanů k lidskému právu. Nemůže však spoléhat na poslušnost věřících občanů ve věcech, kde se Boží zákon a lidské právo v základních věcech od sebe široce odlišuje.

Stát může být ubezpečen, že s ohledem na křesťanskou antropologii věřící občan nebude činit rozdíly mezi jednotlivcem a kolektivem, že bude respektovat jak jednotlivce, tak i společnost, že bude dalek toho, neměřit stejným dílem jednotlivce a společnost. Nebude podléhat škodlivým vlivům individualismu. Věřící občan si je vědom toho, že je sice jednotlivcem, ale zároveň jako člen spolnosti příslušníkem společnosti.

Věřící občan v souhlase s filosofem Maritainem je si vědom toho, že stát vyžaduje souhlasné znění obou státních principů, autority a moc, že moc bez autority je krutá, panovačná a diktátorská, ale že i autorita bez moci je slepá, bezduchá a neúčinná. Jakékoli společenství, které neexistuje v hluboké plnosti a harmonii s oběma těmito principy, nemá naději na úspěch.

Politická komunita požaduje, aby věřící občané splňovali charakter osobností, plně podléhající morálním normám. Toto platí i jako postulát věřících lidí jako jedinců i jako členů státního společenství.

Sociální řešení nevylučuje v tom případě, že se jedná ze strany státu o takové prostředky, které se příčí Božím zákonům, aktivní odpor věřících občanů proti státu, ale jen za určitých závažných podmínek: jde-li o závažný a dlouhotrvající porušování základních práv, když jiné cesty k nápravě není, když se nedá očekávat, že se poměry ještě zhorší, když je kladná naděje na úspěch a jiné řešení neexistuje. Nedá se vyloučit ani trest smrti. Kvůli ochraně obecného dobra má i státní autorita právo na přiměřený trest.

Církev se staví za respektování obecného blaha, dodržování přirozených práv a demokratického systému, varuje před korupcí, spatřuje potřebu sdělovacích prostředků, propojenosti a závislosti politické komunity a občanské společnosti, náboženské svobody, potírání etického relativismu a agnosticismu.

Je věru velmi potřebné vážně a pečlivě uvážit tato slova křesťanského Kompendia, která podávají křesťanské principy a učení církve ve zhuštěné formě.