Tato právní zásada vychází ze stanoviska, že osoba, která je považována za pachatele nějakého trestného činu, nesmí být nikým zbavena své lidské důstojnosti a dokud není pravomocně odsouzena za předpokládaný trestný čin, má na ni být pohlíženo jako na osobu zcela prostou viny a plnoprávnou.

         Dejme tomu, že tento obžalovaný je u soudu prvé instance odsouzen pro trestný čin, neodvolá se a neodvolává se ani právní zástupce. Soudní rozsudek nabude právní moci, což potvrzuje, že pachatel byl odsouzen po právu a soudní řízení končí. Tímto potvrzením právní moci na vyhotoveném rozsudku také končí u konkrétního pachatele zásada presumpce neviny, neboť již soud závazně a pravomocně rozhodl, že pachatel se zločinu skutečně dopustil.

         Dejme tomu však, že souzený člověk nebo státní zástupce podají proti rozhodnutí soudu první instance odvolání k soudu druhé instance, takže toto prvé soudní rozhodnutí není ještě v právní moci a souzený člověk má možnost na nárok na zásadu presumpce neviny a je třeba, aby proběhlo ještě další soudní řízení u soudu vyšší instance, než byl první soud. Vyšší soud druhého stupně má možnost rozsudek soudu prvního stupně zrušit a kauzu vrátit soudu prvního stupně k dalšímu projednáváni sporné věci. V tom případě presumpce neviny trvá dále, neboť rozsudek nedospěl k právní moci a obžalovaný je stále považován za nevinného. Soud odvolací může také rozhodnout ve věci samé a buď obžalovaného osvobodí a zprostí obžaloby nebo rozhodne v jeho neprospěch a v jeho vinu. V tom případě končí také zásada presumpce neviny, buď je tu vina nebo není.

         Soud druhého stupně také nemusí si být jist platností svého rozhodnutí a může obžalovanému umožnit dovolání v odůvodněných případech. Pak dochází k nejistotě, že rozsudek soudu druhého stupně je sice v právní moci a s tím také souvisí povinnost plnění na základě rozsudku, ale dovolací lhůta je delší než obvyklá lhůta pro odvolání, čeká se na výsledek dovolání a je otázka, jak a kdy dovolání dopadne.

         Komplikovanější situace nastane při projednávání sporů mimořádnými opravnými prostředky, cestou obnovy soudního řízení, stížností pro porušení zákona Nejvyšším správním soudem, mezinárodními soudními tribunály. Ústavním soudem, cizími soudy.

         V trestním řízení soudu na jedné straně stojí státní zástupce jako žalobce státu, proti němu je obžalovaný, chybí nám tam však oběť obžalovaného. A právě tato oběť doplácí na postup soudu. Soud totiž ve smyslu presumpce neviny nadržuje obžalovanému, jedná v jeho prospěch. Vinou obžalovaného doplatila na věc především oběť, která byla poškozena na majetku, na členech rodiny, někdy také ztrátou člena rodiny, byl-li např. někdo z rodiny zavražděn. V některých případech poškozený, je-li schopen vyčíslit velikost své škody a prokázat škodu samu, může se stát dokonce vedle státního zástupce žalující stranou v řízení soudu. Když však není schopen přesně vyčíslit svou škodu pachatelem zaviněnou, náhrada škody se nemůže dostat do odsuzujícího trestního rozsudku pachatele a soud odkáže poškozeného na pořad civilního práva. V tom případě v civilním řízení je postavení poškozeného obtížné, zvláště když pachatel je obžaloby zproštěn. Státní zástupce je sice stranou v trestním řízení, nikdy však nemůže být tak zainteresován na výsledku soudního řízení, jako osoba přímo poškozená a domáhající se náhrady své škody jako žalobce v civilním řízení. Zkušení obhájci pachatele v soudním řízení většinou dovedou vyhrát spor k prospěchu obhajoby a pachatele

         Presumpce neviny se stala základním právním předpokladem, třebaže se nezdá, že by spočívala na vrcholu principu rovnosti a spravedlnosti. Mám-li před sebou nějakého zcela neznámého člověka, mohu mu být nakloněn z důvodu, že mám milovat svého bližního, třebas i nepřítele, má tolerance a jeho zvýhodňování nikterak však nevyplývá z jeho právního čistého rejstříku, který je mně neznám, nýbrž výlučně z lásky k bližnímu. Proto můj postoj k neznámému má být z hlediska spravedlnosti neutrální, nikoli zvýhodňující. Jsem-li sám špatný, není spravedlivé, aby mně jiní bližní nějak zvýhodňovali, když sám toho nejsem hoden. Tato úvaha však zasluhuje většího uvážení, na které nemáme oprávnění a předpoklady. Proto setrváme na respektu zásady presumpce neviny. A v každém případě oponuji některým navrhovatelům, kteří se v některých případech přiklánějí k zásadě presumpce viny.

 

 

         Na předchozí zásadu bezprostředně navazuje další právní zásada spočívající v tom, že v probíhajícím stadiu soudního řízení se připojí soud k tomu řešení, které je vhodnější k prospěchu obžalovaného. Předpokladem je, že existují dvě eventuality řešení, dvě možnosti, které jsou rozumově přijatelné a soud judikuje ve smyslu té, která je pro obžalovaného výhodnější.

         Uvažujeme-li o této zásadě, shledáváme, že je krajně nespravedlivá. Jak již bylo uvedeno v předešlém, bodě, v soudním řízení trestním se jedná o vyřešení vzájemného vztahu obžalovaného, který se stal pachatelem nějakého trestného činu, poškozujícího majetek a práva oběti, při čemž státní zástupce podle příkazu státu vykonává funkci veřejného žalobce proti obžalovanému v zájmu dosažení spravedlnosti oběti. Státní zástupce pověřený státem tedy postupuje ku prospěchu oběti, která by nebyla schopna sama dosáhnout spravedlnosti. Tedy tento střet účastníků soudu o uskutečnění nápravy mezi obžalovaným a jeho obětí je pravým cílem soudního řízení.

         Je-li tomu tak, pak uvedená zásada „In dubio pro reo“ je nesporně nespravedlivá vůči oběti a naopak nadmíru příznivá vůči obžalovanému, tedy škůdci. Proč v případě pochybnosti aplikace příslušné právní normy má být obžalovaný upřednostňován před poškozenou obětí? Vinou obžalovaného oběť byla připravena o majetkové hodnoty a práva, o zdraví a dokonce o život oběti či jejích blízkých. Co vede soud k tomu, aby škůdce ještě podporoval a nadržoval mu? Jak odůvodňuje soud svůj nespravedlivý postup, na který doplácí oběť svou utrpěnou škodou? Kde se tedy nachází spravedlnost, na které straně?

 

 

         V trestním právu je zavedeno, že státní zástupce, který podává obžalobu jménem státu u soudu proti pachateli trestného činu, je také nositelem důkazního břemene u soudu, tj. musí svůj návrh doložit a prokázat a po celou dobu soudního řízení být aktivní ve svém ataku vůči obžalovanému. Naproti tomu obžalovaný má se jen bránit, při čemž ke své obraně může používat ty nejúčinnější prostředky. Může popírat tvrzení a návrhy státního zástupce, lhát podle svých potřeb, podávat proti státnímu zástupci své protinávrhy, důkazy a svědky, zvolit si svého obhájce, advokáta, právníka, který mu bude prospěšný a nápomocný pro jeho obranu. Státní zástupce jen svou aktivitou v tomto střetu zvítězí a dosáhne odsouzení obžalovaného.

         Stadium soudního řízení, kde státní zástupce plní požadavky důkazního břemene, je v naší zem pro soud velmi obtížné. Obhájci obžalovaných jsou totiž advokáty ve svém oboru obhajoby nadmíru zkušení a mají velké zásluhy nad vítězstvím obžalovaného ve sporu, neboť svou zkušeností zdaleka převyšují schopnosti soudců a státních zástupců. Navíc prokázat spáchání korupcí, kde pachatelé jak na straně osob žádajících korupci, tak i poskytujících korupci, dopouštějí se trestné činnosti, takže se domluví, jak postupovat, aby nepodlehli trestnosti. Obvykle se z obnosu korupce stane prokázaná půjčka peněz nebo odměna za výkon odborné porady, což je pro tyto strany snadné prokázat vyhotovením antidatovaných dokladů. Zločinec, který přijal korupci, obvykle obnos odstraní do ciziny, peníze tam „vypere“ a vyprané buď zůstanou na kontě zločince v cizině, nebo se vrátí po vyprání do naší země. Často je obnos korupce rozdělen na menší části jako sponzorský dar ve prospěch druhé strany korupce. Pachatel korupce také případně rozdělí obnos korupce na částky, které „svěří“ členům své rodiny nebo přátelům. Je možno i fingovat rozvod s manželkou a zabezpečit tak aspoň část korupce jako manželské majetkové vypořádání, kdyby se na zločin přišlo. Takovýchto manipulací je na tucty. Tyto manipulace slouží obžalovaným a jsou průvodními jevy jejich zločinů a státní justice má mnohou potíž, jak se s nimi vypořádat.

 

 

         Poněvadž po opuštění platnosti přirozeného práva náš právní řád je založen na právu pozitivním, je přísně zachovávána zásada zákazu retroaktivity právní normy v právu, tj. zákaz zpětné působnosti právní normy a odsuzování pachatele s odvoláním na tuto normu; když v době spáchání trestného činu tato norma ještě nefigurovala v právním řádu příslušného státu, takže pachatel porušil normu, která ještě v době jeho spáchání trestného činu podle této normy neexistovala, a pachatel ji nemohl znát. Podle tohoto zákazu retroaktivity by pachatel byl odsuzován za něco, co dosud nebylo trestné a zakázané. Vyložme si to na příkladu německého vojenského tribunálu po druhé světové válce v Norimberku, kde mělo dojít k odsouzení a potrestání hitlerovských válečných zločinců.

         Hitlerovská nacistická vojska při svém pochodu Evropou dopouštěla se trestných činů proti míru, genocidě a deportacích v různých okupovaných zemích a norimberský vojenský tribunál měl soudit německé hlavní zločince za vyvolání války a za spáchaná zvěrstva. Problém byl v tom, že v německém pozitivním právu neexistovaly paragrafy zakazující genocidu, deportace a zločiny proti míru a přirozené právo nebylo tehdy platným právem Německa. O co tedy opřít obžalobu proti zločincům? Sovětský zástupce navrhoval jednoduše zločince zastřelit a tím vykonat spravedlnost nad nimi, což však ostatní členové tribunálu nepřipustili. A tak nebrali ohled na zásadu zákazu retroaktivity a judikovali odsouzení s oporou na přirozené právo. (Tak jsme vyrovnání s komunistickým režimem měli uskutečnit i my zde v Čechách.)

         Vraťme se však k pojmu retroaktivity. Přirozené právo, původem u stoiků 300 před Kr., jeho vývoj přes důkaz v rozumu, vůli, instinktech, dopad omylu Descarta v „kartesiánském racionalismu“, „konstruktivistickém racionalismu“ (viz článek Přirozené právo a pozitivní právo na www.krestanstiseniori.cz), vítězství pozitivního práva od 19. století, pomalý návrat k přirozenému právu a moralitě cestou anglického a amerického moderního práva. Omyl právního pozitivismu spočívá v tom, že se domnívá, že právo existuje až od doby plné existence státu a vlády a že určitý zákon je platný až od okamžiku, kdy byl vyhlášen panovníkem nebo parlamentem, přestože přirozené právo a právní obyčeje a zvyky existují od dávné minulosti. Jestliže pojem trestného činu genocidy je znám prakticky až od poválečné právní teorie po druhé světové válce, vražda i masové vraždění je známo již od dekalogu, od vzniku přirozeného práva. Dítě již od poslechu babiččiny pohádky je si vědomo zla zabití člověka, takže k tomu vědomí nepotřebuje znát kodex právních norem. Právní pojmy „žádný zločin bez zákona“ a „žádný trest bez zákona“ neznamenají, že ten zákon musí být vyhlášen parlamentem, nýbrž že ten zákon v člověku již existuje podle přirozeného práva v jeho vědomí a svědomí. Zásada zákazu retroaktivity právní normy platí v důsledku pozitivního práva a možná zmizí s ústupem primátu pozitivního práva. Do té doby však bude sloužit prospěchu obžalovaného a existovat v neprospěch právní vědy.

 

 

         Právní zásada „nesoudit v jedné a téže věci dvakrát čili kauza je již rozhodnuta“ slouží k tomu, aby soud nejednal zbytečně v jedné věci vícekrát, neboť věc byla již soudem rozhodnuta. Jednak brání nehospodárnému jednání a zatěžování soudu, jednak tomu, aby jedna a táž osoba byla dvakrát soudně stíhána za tentýž zločin. Jde tedy o jednoduchou formální zásadu nezbytnou pro efektivitu soudního řízení, někdy prospěšnou i zločinci.

 

 

         Otázka promlčení je pro soudnictví velmi důležitým principem. Vychází totiž z toho, že čas hraje důležitou úlohu v lidském myšlení a jednání a že okolnost, která je v jednu dobu a situaci vysoce důležitá, stává se po nějaké době otázkou podružnou nebo dokonce nicotnou a nereálnou. A tato skutečnost někdy je k prospěchu člověka, jindy k jeho neprospěchu. Čas má určité trvání a někdy si přejeme, aby trval déle, jindy aby nám byl ukrácen. Zločinec je uspokojen, když jeho trestný čin je promlčen, jeho oběť by dala přednost opaku. Proto jak škůdce tak i poškozený pečlivě sledují data činu a fenomén promlčení je pro ně určitým varováním, neboť někdy jeden den času má vážné důsledky.

         Princip promlčení se vyskytuje v našem trestním a civilním právu. V trestním právu existují jednak tzv. „nepromlčitelné trestné zločiny“ domácího a mezinárodního řádu, např. „genocida“, „deportace“, vražda“, „mučení“ a jiné nejtěžší zločiny, jednak ostatní trestné činy se promlčují podle trvání doby trestu na svobodě určené pro určité trestné činy. Tak uložený trest nelze vykonat po uplynutí promlčecí doby, jež činí a) dvacet let, jde-li o odsouzení k trestu smrti, nebo k trestu odnětí svobody převyšujícímu patnáct let, b) patnáct let, jde-li odsouzení k trestu odnětí svobody převyšujícímu deset let, c) deset let, jde-li o odsouzení k trestu odnětí svobody nejméně na pět let, d) pět let při odsouzení k jinému trestu.

         Mnohokrát novelizovaný občanský zákoník č. 40 /1964 Sb. uvádí řadu promlčení, z nichž se zmíníme jen o některých nejčastěji užívaných. Tak pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.

         Právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo. Jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce pomlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat.

         Bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno. Bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo; byla-li však v uznáni uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty.

         Institut „vydržení“, kdy vlastník věci nebo nemovitosti není současným držitelem uvedené věci, nýbrž tato věc či nemovitost je v držení někoho jiného, je analogický případ promlčení. Vlastník věci nebo nemovitosti si musí uvědomit, že pokud sám věc a nemovitost neobhospodařuje, může ztratit jejich vlastnictví a věc či nemovitost přechází do vlastnictví stávajícího držitele věci a nemovitosti. Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci movité po třech letech, vydržené věci nemovité, stavby a pozemky, po deseti letech. Proto pozor na věci půjčené sousedům a přátelům, aby nepropadly vydržením do vlastnictví držitele.