Slovník cizích slov definuje provincialismus či provincionalismus jako venkovský, maloměstský ráz, hanlivě pejorativní, nedostatek širšího rozhledu. Adjektivum provinciální pak znamená maloměstský, zaostalý, méněcenný.

         Podle Peheho pozorovatelé a znalci poměrů ve východní Evropě vidí Čechy jako národ pragmatický, přirozeně liberální a demokratický – vlastnosti, které, bylo by možné argumentovat, do jisté míry stojí v pozadí relativního úspěchu české politické a hospodářské transformace. Zeptáte-li se týchž znalců na české neduhy, často se vám dostane odpovědi, že ona česká umírněnost a zakotvenost u země až příliš často přerůstá v pustou přízemnost a že viděno obecněji, Češi, více nežli ostatní východoevropské národy, trpí provincialismem. Provincialismus je obvykle definován nejenom jako určitý druh teritoriální zahleděnosti do svých vlastních věcí, jako určité intelektuálně-teritoriální omezení, které vylučuje či relativizuje širší zájem, ale též jako malost, úzkoprsost, a neznalost či ignorování širšího pohledu – vlastnosti vyvěrající z nedostatku neustálého konfrontování se s obecnějším kulturním a intelektuálním kontextem.

         To, že provincialismus je českým neduhem, není možná ani tak překvapující, uvědomíme-li si, že české země byly po staletí provincií Rakouska-Uherska, kdy byla centrem veškerého dění Vídeň, později protektorátem Třetí Říše, a ještě později periférií sovětského impéria, kdy se o všem důležitém rozhodovalo v Moskvě. Bylo tedy asi docela přirozené, že Češi se naučili hledět si tak říkajíc svého, uzavřeli se do svého mikrosvěta, a přenechali úsilí o světovost mohutnějším národům, jejichž vojska se přes území Čech pravidelně přelévala v roli vítězů či poražených od Západu na Východ či Východu na Západ.

         Za daných historických okolností byly sebezahleděnost a útěk do vlastního mikrosvěta nejenom prostou snahou o přežití, ale i určitým druhem obranného filosofického postoje tváří v tvář silám, proti kterým se většinou nemělo velký smysl, alespoň ne fyzicky, vzpírat, a jejichž historické ambice připadaly malému českému národu nejen cizí, ale často i směšné.

 

         Pád komunismu, a s ním i pád sovětského impéria, postavily českou společnost do zcela nové, a pro Čechy svým způsobem nezvyklé, pozice. Po dlouhé době mohou opět svobodně rozhodovat o svém osudu a mohou tak činit, na rozdíl od První republiky, v geopolitickém klimatu, v němž jim nehrozí téměř žádné vnější nebezpečí. Skutečným rozhodovacím centrem státu není ani Vídeň, ani Berlín, ani Moskva, ale Praha. Holokaust, poválečný odsun Němců a rozpad Československa, navíc způsoby, že Češi jsou poprvé skutečně postaveni tváří v tvář pouze sami sobě: není možné se vymlouvat ani na ostatní národy sdílejícími s nimi společný stát.

         Podíváme-li se ale na počínání Čechů od pádu komunismu, nejprve ve společném státě se Slováky a pak ve státě téměř veskrze českém, nelze si nepovšimnout, že zatímco Češi rychle našli uplatnění pro své tradiční vlastnosti, jako jsou podnikavost a pragmatismus, a i jinak vrchovatou měrou využili své schopnosti přizpůsobit se rychle novým poměrům, jsou nadále sužováni svým tradičním provincialismem, a to i přesto, že v posledních šesti letech se českými zeměmi, které už nejsou pomyslnou gubernií žádného impéria, přehnaly vichřice nejrůznějších kulturních vlivů. Provincialismus se stal určitým druhem náhledu na svět, čímsi, co je, a po určitou dobu zřejmě zůstane, interním problémem české společnosti.

         Jak se provincialismus v nových podmínkách projevuje? Například v jisté formě superpragmatismu, přízemnosti, nedůvěry k hodnotám, které překračují rámec běžné každodennosti a hranic malé České republiky, ale i zálibě v žabomyších politických sporech. Svým způsobem se jistě jedná především o přirozenou reakci na čtyřicet let totálního zideologizování společnosti, do určité míry jde ale zřejmě o hlubší, téměř genetický problém, který se v praktickém životě projevuje neochotou zabývat se vážně událostmi, které se bezprostředně nedotýkají každodenního života české společnosti a angažovat se mimo tento rámec. Vnitřně je česká společnost přepolitizovaná, pohlcena sama sebou a svými problémy, téměř každý občan České republiky je do značné míry absorbován politikou. Ale toto vše, stejně jako v minulosti, se často odehrává mimo širší kontext.

         Stačí se podívat například na většinu českých médií. Otázkám celosvětového významu se často dostává nedostatečného prostoru na úkor titěrných záležitostí českých; reportování o takových událostech je mnohdy odsouváno kamsi na periférii zadních stran deníků a závěrečných částí televizních zpravodajství. Navíc jsou takové události až příliš často odreportovány tak, jako kdyby se našeho malého ostrůvku momentální politické stability nijak nedotýkaly, jako by mezi „námi“ a „jimi“ nebylo žádné spojení. Svým způsobem se jedná o postoj velmi zvláštní, uvědomíme-li si, jak často byli Češi v minulosti obětí právě těch událostí, které se nejprve začaly odehrávat jakoby mimo jejich obzor. Tato kritika namířená na česká média neznamená, že by si některé domácí události nezasluhovaly větší pozornosti nežli události světové; v každé zemi je naprosto běžné, že čtenáře novin, posluchače rozhlasových stanic a diváky televize, zajímá především, co se děje doma. Českým problémem je nikoliv tato zcela běžná nerovnováha, ale spíše skutečnost, že ono posunutí k záležitostem domácím se často děje nejenom mimo širší kontext, ale i ve prospěch zpráv, které už svou podstatou patří na zadní stránky anebo do bulvárního tisku.

         Česká zahraniční politika je pak do značné míry odrazem tohoto stavu věcí. Pokusy, které se objevily po sametové revoluci, dát jí širší vizi, zviditelnit ji, a začlenit ji do kontextu, byly rychle vytlačeny tradičními vlastnostmi spojenými s českým provincialismem: opatrností, sebezahleděností, a odmítáním širšího morálního kontextu. Na jedné straně, ve sféře praktických politických kroků, jde Česká republika cílevědomě za svým programem integrace s Evropou, na straně druhé, pokud jde o skutečné pochopení evropanství a otevření se evropským hodnotám, česká společnost a zejména její politici spíše jen nakukují přes západní hranici

         Heslo „Co je české, to je hezké“ zažívá jak mediální, tak politickou renesanci. Předseda vlády je pro integraci s Evropou, ale zároveň varuje před ztrátou národní identity. Bližší spolupráce s ostatními středoevropskými postkomunistickými zeměmi je odmítána argumenty, které, pokud se z nich setře nátěr politické diplomacie, mají opět společné pouze jedno: Naši vlastní českou výlučnost.

         Česká společnost a její politická reprezentace jsou relativně úspěšné v přebudovávání hospodářského systému a nemají problémy s otevíráním českého hospodářství světu. Děje se tak možná proto, že takový postup je tím nejpragmatičtějším a nejužitečnějším - tedy cosi, co vzhledem k našim tradicím vcelku lehce chápeme. Navíc ekonomická integrace byla součástí české reality už za Rakouska-Uherska. Ale provincialismus politický přežívá. Dokonce i možné budoucí začlenění do Evropské Unie je mnohými politiky viděno nikoliv jak šance pro malý národ ovlivňovat evropské události přímo z centra, ať už je ona evropská byrokracie jakkoliv odstrašující, ale spíše jako hrozba, že se české země stanou pouhou okrajovou provincií Německa. Ale není tento strach ze ztráty naší identity (ať už se tím rozumí cokoliv) a momentálního geopolitického neprovinčního statutu právě výrazem provincialismu, slabosti a nejistoty? Jakoby se za naším, v regionálním kontextu dnes již pověstným, individualismem, skrýval postoj premianta z malé vesnické školy, který sice všem neustále ukazuje svou žákovskou knížku, ale který si přitom vůbec není jist sám sebou a který ví, že při vstupu na prestižní gymnázium se může najednou octnout mezi beznadějnými trojkaři.

         Snad nejlepším testem českého provincialismu je postava prezidenta Václava Havla, Opakované, často nenávistné útoky na Havla, jsou ve své podstatě především útok na světovost, na vše to, co už je svou podstatou neprovinciální. Havel je často kritizován či dokonce ponižován pouze proto, že je symbolem všeho, co je pro český provincialismus nepřijatelné: širšího morálního kontextu, univerzálního humanismu, vize, rozhledu, a odmítání politického zápecnictví. Havel je též protimluvem fascinace politickým partajničením neschopném se povznést nad specifické zájmy a osobní ambice.

         Nenávistí republikánských extrémistů či nereformovaných komunistů vůči Havlovi se není ani nutné zabývat, je stejně přirozená, jako je neslučitelnost ohně a vody. Je si ale též možné připomenout opozici vůči Havlovi v nejsilnější české straně a váhavost, s níž mnozí z poslanců této strany nakonec dali svou podporu Havlovi při jeho volbě prezidentem. Ještě subtilnějším výrazem střetu Havla co by symbolu neprovinčnosti, se zahraničně politickým provincialismem některých vládních politiků, jsou spory v oblasti zahraniční politiky. Havel není neomylný a jistě i on sám by dnes formuloval své některé dřívější postoje jinak. Ale ať už se jednalo o pozvání Dalai Lamy, Salmana Rushdeho, Jásira Arafata, nebo o Havlovy názory na řešení situace v Bosně a mezinárodní postavení Taiwanu, výpady vůči prezidentovi byly nejenom výrazem sporů o kompetence v zahraniční politice, ale především útokem provinciálního, opatrnického vidění světa a naší úlohy v něm na osobnost, která má nejenom odvahu pojmenovávat věci pravým jménem, ale především vidí vše v širokém světovém a filosofickém kontextu, z něhož odmítá Českou republiku vyjímat.

         Strach některých českých politiků z větší decentralizace státní správy, a zejména pak jisté opatrnictví ve vztahu k myšlence Euroregionů a jejich praktického uvádění do života jsou v jistém smyslu též výrazem provincialismu. Jakoby se tito čeští politici obávali, že by nám Euroregiony mohly kontaminovat náš český píseček, navzdory tomu, že objektivně viděno, je to ještě stále právě ten náš píseček, z něhož by spíše měli mít strach ti na západ od nás, kteří se nám prostřednictvím Euroregionů tak ochotně otevírají. Je sice pochopitelné, že v myslích mnoha politiků a občanů hraje roli skutečnost, že onen evropský vliv, který k nám v podobě Euroregionů vpouštíme, je především vliv německý, a to souvisí s otázkou, jak Němce vnímáme. Ale právě neochota vidět dnešní Německo jako moderní demokratický národ, jakožto lokomotivu právě celé Evropy, o niž tak ostentativně usilujeme též výrazem jistého druhu provincialismu, neboť se opět jedná o neochotu podívat se na skutečnost v širším kontextu.

         Pravděpodobně nejpronikavějším příkladem tohoto druhu provincialismu je pak otázka spjatá specificky s Německem a Němci - tedy otázka sudetoněmecká. Nejde zde ani tak o to, jak tento problém po padesáti letech řešit a vyřešit. Jde spíše o náš postoj, o neochotu českých politiků upřímně se tímto problémem zabývat, navzdory tomu, že sudetoněmecká otázka leží jako balvan pod pomyslným kobercem českoněmeckých vztahů, balvan, o který se neustále zakopává a zakopávat bude tím více, čím více se budeme nutit hledět pouze před sebe. Český provincialismus vzal v tomto případě na sebe podobu téměř naprostého odmítání nejenom se tímto problémem politicky vážně zabývat, ale v mnoha případech dokonce i přiznat jeho existenci. Mluví se tedy o problému historicky uzavřenému a před mnohým, co tento názor zpochybňuje, se prostě strkají hlavy do písku. Čeká se, až problém sám zmizí, v nejlepším případě se doufá, že jeho zmizení napomohou deklarace. Právě zde by stálo za to se poučit z jednání oněch českými politiky (a často i občany) tolik podceňovaných Poláků, kteří (ačkoliv jejich vztahy s Němci nebyly v minulosti přinejmenším tak traumatické a komplikované jako vztahy naše), dokázali překročit vlastní stín. Že by částečně proto, že nejsou tak sužováni provinčním myšlením a postoji a vidí proto dále?

         Je jisté, že postupné otevírání se Evropě, a chtěná i nechtěná integrace s jejím hospodářstvím a politickými systémy, časem povedou k překonání mnohých neduhů zaviněných českým provincialismem. Zároveň je jisté, že stejně jako například v Bavorsku a Rakousku, jistý druh provincialismu pravděpodobně přežije, to nemusí být nezbytně na škodu, pokud se jej podaří skloubit s prvky vynořující se regionální identity, která je vázána na vynořující se koncept politiky sjednocené Evropy. V současnosti ale český provincialismus hraje spíše opačnou roli – roli mentální a politické brzdy v tomto tak často deklarovaném návratu do Evropy. Potud Pehe leden 1996.

 

 

         Pehe ve svém článku a své úvaze o českém provincialismu vychází zcela z toho, že náš český národ trpí tímto neduživým postojem, který snižuje jeho schopnost rozhlédnout se více po světě a všimnout si našeho nedostatku myšlení a úsudku, který nám brání v tom, abychom se v širém světě pohybovali více rovnocenně s členy jiných národů a byli jimi také tak hodnoceni. Peheho článek věrně spatřuje jednotlivé nedostatky postojů, které vládnou v našich životech a podává také dobré pochopení tohoto stavu.

         Pehe hodnotí kladně náš národ v jeho pragmatismu, liberálním a demokratickém dosahu a v jeho relativně celkem úspěšném zdolání hospodářské transformace po éře komunismu, ale zcela věrně odsuzuje negativní projevy našeho života, spočívající ve venkovské, maloměstské, zaostalé méněcennosti, teritoriální zahleděnosti do svých vlastních věcí, určitého intelektuálního omezení, které vylučuje či snižuje a relativizuje širší pohled a styk s obecnějším kulturním a intelektuálním kontextem.

         Uvedený článek věrně bere v úvahu českou politickou skutečnost, kdy za vlády Rakouska-Uherska, Německa a nejpozději Sovětského svazu byl náš národ zbaven svobody a jakékoliv možnosti vládnout si sobě, neboť veškerá vláda nám byla diktována z Vídně, Berlína či Moskvy. Toto se končilo až po pádu komunistické éry. Dříve jsme nemohli „sua sponte“ vládnout sobě a spravovat si sami své vlastní věci. Svůj zpracovatelský průmysl jsme museli za vlády komunismu opustit a přeorientovat na průmysl těžký a pak novou transformací převést na lehký průmysl spotřební.

         Pehe uvádí, že provincialismus se také odráží v našich médiích. Dáváme přednost domácím článkům v novinách před často závažnými texty publikovanými v cizině, které ustupují na poslední stránky novin a časopisů, mizí z televizních relací. Stejný úbytek zahraničních faktů se projevuje v oblasti naší zahraniční politiky. Stát je pro integraci s Evropou, ale zároveň varuje před ztrátou národní identity. I na naše možné začlenění do integrace Evropské unie jako na možnost vlivu na evropské události přímo z našeho centra se pohlíží jako na odstrašující hrozbu vytvořit z naší země pouhou okrajovou provincii Německa.

         Podle Peheho strach některých českých politiků z větší decentralizace naší státní správy a zřeknutí se tak jistého opatrovnictví ve vztahu k myšlence Euroregionů a jejich praktického uvádění v život jsou také výrazem provincialismu. Náš provincialismus by ve skutečnosti musel budit větší strach pro ostatní státy Evropy, které jím netrpí. Pehe také kriticky pohlíží na náš uskutečněný odsun německého obyvatelstva po druhé světové válce a doporučoval by nám lidštější postup Polska.

         K vysvětlení našeho provincialismu nám dopomůže, když si uvědomíme, že jsme od původu chudou zemědělskou zemí, kdy rodiny mající více potomků a nejstarší z dětí se stává vlastníkem rodinného statku a pokračovatelem selské tradice v rodě, ostatní osoby si musí jít hledat nějaké mistry učení v Čechách a stát se nějakými řemeslníky. Pokud se odebere některá do Rakouska na vandr a uchytí se tam u nějakého řemeslníka, založí si rodinu, ale v očích Rakušanů tato rodina je vždy jen pomocnou, služebnou společenskou entitou, na niž se tak stále pohlíží. Členové této rodiny jsou stále chápáni v této společenské subordinaci a přináležitosti do lidu služebného, vesnického. Složkou provincialismu se stává nejen její mužský člen, ale celá rodina, celá komunita. Pod tímto zorným úhlem a zrakem společnost dostane tyto charakteristické prvky provincialismu, tyto pocity a důsledky v myšlení a chování, tento charakterový rys na sobě. Potud řád ducha vedoucího, řídícího, rozhodujícího politicky a společensky se stává rysem služebným, charakterem těchto jedinců a sklonem je nepouštět se do politiky a konání státnického umění, nemajícím k tomu ani kvalifikaci, kterou nezískal, ale ani po ní netouží. Tito lidé čekají jen na někoho, kdo bude tvořit stát a stane se vedením společnosti, podřizují se tomuto vedení, spoléhají na ně a považují je za danost, ale i za svůj osud a prospěch. V tomto systému tato skupina provinciálního společenství se vzdává vůdčí a rozhodčí role a iniciativy, vědy, filosofie, práva a historie upadají a jsou v popředí jen zásady a principy ekonomické, oproštěné od mravních norem a vázanosti na plný rozum, odkládají se obecné lidské hodnoty a zásady, je spoléháno na vědecký socialismus a ocitáme se v nitru naší společnosti.