Pojmy konstrukce a vývoj jsou dva způsoby vedoucí k velmi různým závěrům. Konstrukce je názor, který má za to, že lidské instituce budou sloužit lidským účelům jen tehdy, jsou-li pro tyto účely uvědoměle vytvořeny, dále má také za to, že fakt, že nějaká instituce existuje, znamená, že bude pro nějaký účel vytvořena a vždycky má za to, že bychom měli společnost a její instituce přetvořit tak, aby veškeré naše jednání bylo zcela vedeno známými účely.

         Názor na vývoj, který se od antiky pomalu a postupně prosazoval, avšak na čas byl téměř zcela zavalen přitažlivějším konstruktivistickým názorem, spočíval v náhledu, že ta uspořádanost společnosti, která značně zvýšila efektivnost individuálního jednání, nebyla dána pouze institucemi a postupy, které byly pro tento účel vymyšleny, nebo vědomě vytvořeny, nýbrž byly z velké části dány procesem označovaným zpočátku jako „růst“ a později jako „evoluce“, procesem, ve kterém postupy, které byly zprvu přijaty pro jiné účely nebo byly přijaty čirou náhodou, byly zachovány, protože umožňovaly skupině, ve které vznikly, dosáhnout vrchu nad jinými.

         Karteziánský, konstruktivistický racionalismus: Autorem obsahu tohoto pojmu byl René Descartes (1596-1650), pokračovatelem Thomas Hobbes (1588-1679). Ačkoliv Descartovým bezprostředním zájmem bylo stanovit kritéria pravdivosti, byla tato kritéria jeho následovníky nevyhnutelně aplikována také na posuzování vhodnosti a odůvodněnosti jednání. „Radikální pochybnost“, která ho přiměla k odmítnutí přijmout jako pravdivé cokoliv, co nemohlo být logicky odvozeno z explicitních premis, které by nebyly „jasné a zřetelné“ a tudíž mimo možnou pochybnost, zbavila platnosti všechna ta pravidla chování, která nemohla být odůvodněna tímto způsobem. Ačkoliv Descartes sám z těchto důsledků mohl uniknout tím, že taková pravidla chování připsal vědomému výtvoru vševědoucího božství, pro ty z jeho následovníků, kterým se to už nezdálo patřičným vysvětlením, se přijímáni čehokoli, co spočívalo pouze na tradici a nemohlo být plně odůvodněno racionálními základy, jevilo jako nějaká iracionální pověra. Zamítání jako „pouhého mínění“ všeho toho, co nemohlo být prokázáno jako pravdivé pomocí jeho kritérií, se stalo dominantní charakteristikou hnutí, které on započal. Descartes ve svém uvažování se opíral o matematiku a analytickou geometrii, jejímž byl autorem, a rozum byl pro něho definován jako logické vyvozování z explicitních premis, začalo být také za racionální jednání považováno jen takové jednání, které je plně determinováno známou a prokazatelnou pravdou. Od toho je téměř nevyhnutelný krok k závěru, že jedině to, co je pravdivé v tomto smyslu, může vést k úspěšnému jednání a že tudíž všechno, čemu člověk vděčí za své úspěchy, je produktem jeho takto pojatého uvažování. Instituce a postupy, které nebyly takto vědomě vytvořeny, mohou být prospěšné jen náhodou. To se stalo charakteristickým postojem kartesiánského konstruktivismu s jeho pohrdáním tradicí, zvykem a dějinami vůbec. Jedině lidský rozum by měl člověku umožnit zkonstruovat společnost nanovo.

         Tento „racionalistický“ přístup však ve skutečnosti znamenal opětné upadnutí do dřívějších antropomorfních způsobů myšlení. Způsobil obnovení sklonu připisovat původ všech institucí kultury ideji nebo vědomému výtvoru. O morálce, náboženství a právu, jazyku a písmu, penězích a trhu se přemýšlelo tak, jako by byly někým uměle vytvořeny nebo alespoň jakoby za jakýkoli stupeň své dokonalosti vděčily takovému vědomému výtvoru. Právě tomuto filosofickému pojetí vděčíme za to, že se až do dneška dává přednost všemu, co je uděláno „vědomě“, „uvědoměle“ a od něj pochází nynější hanlivý význam termínu „iracionální“ a „neracionální“.

         Přece však je základní předpoklad, na kterém spočívá přesvědčení, že člověk se dopracoval k ovládnutí svého okolí hlavně svou schopností logické dedukce z explicitních premis, fakticky chybný a jakýkoli pokus omezit jednání člověka na to, co může být takto zdůvodněno, by ho zbavovalo mnoha z nejefektivnějších prostředků k dosažení úspěchu, které má. Jednoduše není pravda, že naše jednání vděčí za svou účinnost pouze nebo hlavně znalosti, kterou můžeme vyjádřit slovy a která tudíž může tvořit explicitní premisy nějakého sylogismu. Mnohé instituce společnosti, které jsou nepostradatelnou podmínkou úspěšného sledování našich vědomých záměrů, jsou ve skutečnosti výsledkem zvyků, obyčejů nebo postupů, které nebyly ani vymyšleny, ani se jich nikdo nedržel záměrně.

         Mez našich znalostí faktů je trvalá a to nám brání v úplné racionalitě jednání v kartesiánském smyslu. Civilizace spočívá na faktu, že my všichni máme prospěch ze znalostí, které nevlastníme. Podceňujeme skutečnost, že v lidském konání často závisíme na využití evoluce a jejího přispění k pokroku a domníváme se, že tato evoluce musí být někým zamýšlená a sledovaná. Často také se domníváme, že abstraktnost v myšlení jde proti smyslu racionality, což je našim omylem.

         Věnujme nyní svou pozornost Hayekovu pojednání o řádu, o rozlišení mezi dvěma druhy řádu, které Hayek nazývá „řádem vytvořeným“ a „řádem vyrostlým“, podle toho, zda řád byl někým vytvořen pro nějakou potřebu a nějaký účel nebo zda řád vyrostl sám v průběhu postupu vzdělanosti lidstva. Vytvořený řád bývá také podle antické terminologie označován jako „taxis“ a řád vyrostlý jako „kosmos“. A jelikož se řád obecně interpretoval jako takovéto umělé uspořádání někým, pojem se stal většinou přátel svobody nepopulární a oblíbili si ho hlavněautoritáři. Podle této interpretace musí řád ve společnosti spočívat ve vztahu přikazování a poslušnosti nebo v historické struktuře celé společnosti, ve které vůle nadřízených a vposledku nějaké jediné nejvyšší autority, určuje, co každý jednotlivec musí dělat. Tento autoritářský vedlejší význam pojmu řád je však zcela odvozen z přesvědčení, že řád může být vytvořen pouze silami mimo systém (neboli „exogenně“). Nevztahuje se na rovnováhu ustavenou zevnitř (neboli „endogenně“), takovou, jakou se snaží vysvětlit obecná teorie trhu. Spontánní řád tohoto druhu má v mnoha ohledech vlastnosti vytvořeného řádu odlišné.

         Řádem budeme nadále označovat ten stav věcí, v němž se velký počet prvků různých druhů má navzájem tak, že znalost nějaké prostorové nebo časové části celku nám umožňuje vytvářet správná očekávání týkající se zbytku, nebo alespoň očekávání, která mají dobrou pravděpodobnost, že se ukáží jako správná. Je jasné, že každá společnost musí v tomto smyslu řád mít a že takovýto řád bude často existovat bez toho, že by byl uvědoměle vytvořen.

         Dva zdroje řádu: Pro označení obou druhů řádu existuje mnoho výrazů. Vytvořený řád, který jsme už nazvali exogenním řádem nebo uspořádáním, může být dále označen jako konstrukce, jako umělý řád nebo – zejména tam, kde máme co dělat s řízeným společenským řádem – jako organizace. Na druhé straně je vyrostlý řád, který jsme nazvali sebeutvářejícím nebo endogenním řádem, v angličtině nejpříhodněji označován jako řád spontánní. Lépe na tom byla klasická řečtina, jež pro oba druhy řádu měla odlišná slova, totiž taxis pro vytvořený řád, jakým je například řád boje, a kosmos pro řád vyrostlý, přičemž toto slovo znamenalo původně „správný řádve státě nebo společnosti“.

         Odlišující vlastnosti spontánních řádů: Jedním důsledkem našeho obvyklého ztotožňování řádu s vytvořeným řádem neboli s taxis je vskutku naše tendence připisovat všem řádům jisté vlastnosti, které vědomě vytvořená uspořádání pravidelně vykazují, přičemž některé z nich vykazují nutně. Takovéto řády jsou relativně jednoduché nebo alespoň nutně omezené na takové nízké stupně složitosti, o kterých tvůrce ještě může mít přehled; jsou zpravidla konkrétní v právě zmíněném smyslu, totiž že jejich existence může být intuitivně vnímána ohledáním; a konvečně tím, že byly vytvořeny uvědoměle, slouží pravidelně (‚nebo svého času sloužily) účelu jejich tvůrce. Žádná z těchto charakteristik nepatří nutně spontánnímu řádu neboli kosmu. Jeho stupeň složitosti není omezentím, co může lidská mysl zvládnout. Jeho existence se nemusí našim smyslům sama projevovat, nýbrž může spočívat v čistě abstraktních vztazích, které můžeme pouze rekonstruovat. A protože nebyl vytvořen, nelze rozumně říci, že má určitý účel, ačkoli naše vědomí jeho existence může být mimořádně důležité pro úspěšné sledování velké rozmanitosti rozličných účelů. Spontánní řády nejsou nutně složité, avšak na rozdíl od uvědomělých lidských uspořádání mohou dosáhnout jakéhokoli stupně složitosti. Spontánní řády nemusejí být abstraktní, jak jsme to nazvali, avšak často budou sestávat ze systému abstraktních vztahů mezi prvky, které jsou definovány pouze abstraktními vlastnostmi, a z tohoto důvodu budou nutně vnímatelné a rozpoznatelné jen na základě teorie vysvětlující jejich charakter. Zvláštní význam abstraktního charakteru takových řádů spočívá ve faktu, že mohou přetrvávat, i když se všechny jednotlivé prvky, které obsahují, a dokonce i počet takovýchto prvků, mění. Nejdůležitější však je vztah spontánního řádu k pojetí účelu. Jelikož takový řád nebyl vytvořen nějakým vnějším činitelem, nemůže mít řád jako takový rovněž žádný účel, ačkoli jeho existence může být velmi užitečná jednotlivcům, kteří se uvnitř takovéhoto řádu pohybují.

         Spolehnutí se na spontánní řád ve společnosti zároveň rozšiřuje i omezuje naši moc řídit. Jelikož spontánní řád vzniká z individuálních prvků adaptujících se na okolnosti, které mají přímý vliv jen na některé z nich a které ve svém celku nemusejí být nikomu známy, může zahrnovat okolnosti tak složité, že je žádná mysl nemůže všechny obsáhnout. Naše znalost bude omezena na obecný charakter řádu, který se bude sám utvářet. Budeme tím schopni ovlivňovat jen obecný charakter a nikoli podrobnosti výsledného řádu. Budeme mít nad detaily takového řádu méně moci, než bychom měli nad detaily řádu, které produkujeme uvědomělým uspořádáním. V případě spontánních řádů můžeme určovat jejich abstraktní rysy tím, že budeme určovat některé z faktorů, jež je utvářejí, avšak jednotlivosti budeme muset přenechat okolnostem, které neznáme. A tak tím, že se spolehneme na spontánní uspořádávací síly, můžeme rozšířit rozsah nebo prostor řádu, jehož utváření můžeme vyvolat, právě proto, že jeho jednotlivý projev bude záviset na mnohem větším počtu okolností, než nám může být známo.

         Spontánní řád společnosti je utvořen z jednotlivců a organizací: V jakékoli skupině lidí, která je jen trochu větší, bude spolupráce vždycky spočívat jak na spontánním řádu, tak na uvědomělé organizaci. To, že tyto dva druhy řádu budou pravidelně existovat vedle sebe v každé společnosti o jakémkoli stupni složitosti, však neznamená, že je můžeme podle libosti kombinovat. Ve všech svobodných společnostech skutečně shledáme, že ačkoli se budou skupiny lidí spojovat k dosažení některých konkrétních cílů do organizací, koordinaci činnosti jak těchto oddělených organizací, tak oddělených jednotlivců, budou uskutečňovat síly utvářející spontánní řád. Rodina, farma, továrna, firma, korporace a různé asociace a veškeré veřejné instituce včetně vlády jsou organizace, které všechny jsou integrovány do obsažnějšího spontánního řádu. Spontánní řád, který nazýváme společnost, nemusí také mít takové ostré hranice, jaké má zpravidla organizace. Jednou z organizací, která existuje uvnitř velké společnosti a která zaujímá zvláštní postavení, je organizace nazývaná vláda. Ve většině případů vláda je nezbytná pro zajištění respektu vůči pravidlům i pro další služby. Tyto dvě odlišné funkce vlády se zpravidla neoddělují, a přece, jak uvidíme, má rozlišení mezi donucovacími funkcemi, jimiž vláda prosazuje pravidla chování, a funkcemi poskytování služeb, v nichž je třeba pouze spravovat zdroje, které jsou dány k dispozici, fundamentální význam.

         Pravidla spontánních řádů a pravidla organizace: Obecná právní pravidla, na nichž spontánní řád spočívá, směřují k abstraktnímu řádu, jehož jednotlivý nebo konkrétní obsah není nikomu znám nebo nikým předvídán; zatímco jak příkazy, tak pravidla, jež řídí organizaci, slouží konkrétním výsledkům, k nimž směřují ti, kteří organizaci velí. Čím složitější je řád, k němuž se směřuje, tím větší bude část oddělených jednání, která bude muset být určována okolnostmi, jež jsou tomu, kdo celek řídí, neznámé, a tím bude ovládání záviset spíš na pravidlech, než na specifických příkazech. Tvrdit, že musíme uvědoměle plánovat moderní společnost, protože začala být tak složitá, je tudíž paradoxní a je to výsledek naprostého nepochopení těchto okolností. Skutečností spíše je, že řád o takové složitosti můžeme zachovat nikoli metodou řízení jeho členů, nýbrž jen nepřímo prosazováním a zdokonalováním pravidel vedoucích k utvoření spontánního řádu.

         Měnící se pojem práva: Právo je starší než zákonodárství: Zákonodárství musí vyrostlý zákon opravovat. Charakteristický postoj soudce vyvěrá z té okolnosti, že se nezajímá o to, co nějaká autorita chce, aby se v jednotlivém případě udělalo, nýbrž o to, co mohou soukromé osoby „legitimně“ očekávat, kde slovem „legitimní“ se má na mysli ten druh očekávání, na němž je obecně působení v této společnosti založeno. A tak ve svých počátcích mělo právo v právníkově smyslu za svůj cíl, a to jediný cíl, udržet mír a to také vládce požaduje na soudcích. Cílem justice je tedy udržování stále pokračujícího řádu v jednáních. A tak, ačkoli pravidla správného chování, podobně jako řád v jednáních, který umožňují, budou nejprve produktem spontánního řádu, jejich postupné zdokonalování bude vyžadovat uvědomělé úsilí soudců (nebo jiných znalých práva), kteří budou zdokonalovat existující systém stanovováním nových pravidel. V dynamickém řádu v jednáních mohou být ochráněna jen některá očekávání. „Hodnoty“, kterým pravidla správného chování slouží, tak nebudou jednotlivosti, nýbrž abstraktní rysy fakticky existujícího řádu, rysy, které si lidé budou přát posílit, protože shledali, že jsou podmínkou účinného sledování množství různých rozbíhavých a nepředvídatelných účelů.

         Účel práva: Právo neslouží žádnému účelu, nýbrž bezpočtu různých účelů různých jednotlivců. To, že soudce může ke svým rozhodnutím dospět, nebo že by k nim měl dospět, výlučně procesem logické dedukce z explicitních premis, vždy bylo a vždy musí být fikcí. Ve skutečnosti totiž soudce takto nikdy nepostupuje. Jak bylo správně řečeno, „vycvičená intuice ho soustavně vede ke správným výsledkům, pro něž musí vymýšlet nenapadnutelné právní důvody“. Opačný názor je charakteristickým produktem konstruktivistického racionalismu, který na všechna pravidla pohlíží jako na uvědoměle vytvořená a tudíž schopná vyčerpávající formulace. Soudce jinými slovy slouží fungujícímu řádu nebo se snaží ho zachovat a zdokonalit, řádu, který nikdy nevytvořil, který se utvořil sám bez vědomí a často proti vůli autority, který přesahuje prostor uvědomělého organizování ze strany kohokoliv a v jehož základu nejsou jednotlivci plnící něčí vůli, nýbrž jejich navzájem se přizpůsobující očekávání.

         Úsilí soudce je tak součástí onoho procesu adaptace společnosti na okolnosti procesu, jímž spontánní řád roste. Soudce tomuto procesu selekce napomáhá podporou těch pravidel, jež podobně jako ta, která dobře fungovala v minulosti, zvyšují pravděpodobnost toho, že očekávání se sladí a že nebudou v konfliktu. Funkce soudce je omezena na spontánní řád.

         Hayek shrnuje kapitolu takto: Následující popis vlastností, které nutně bude mít právo vynořující se ze soudního procesu: bude sestávat z pravidel regulujících chování osob vůči druhým aplikovatelným na neznámý počet budoucích případů a obsahujících zákazy vymezující hranice chráněné oblasti každé osoby (nebo organizované skupiny osob). Každé pravidlo tohoto druhu bude zamýšleno jako trvalé, ačkoli bude předmětem případné revize ve světle lepšího poznání jeho interakcí s jinými pravidly; a bude platit jen jako součást systému vzájemně se modifikujících pravidel. Tato pravidla dosáhnou svého zamýšleného účinku zabezpečit utváření abstraktního řádu v jednáních jen prostřednictvím své univerzální aplikace, zatímco o jejich aplikaci v jednotlivém případě nelze říci, že má nějaký specifický účel odlišný od účelu systému pravidel jako celku.

         Rozdíl mezi pravidly správného chování, která se vynořují ze soudního procesu, tj. nomos neboli právem svobody rozebíraném v této kapitole a pravidly organizace stanovenými autoritou, která budeme rozebírat v příští kapitole, spočívá vposledku ve faktu, že ta první jsou odvozena z podmínek spontánního řádu, který člověk nevytvořil, zatímco ta druhá slouží uvědomělému budován organizace sloužící specifickým účelům. Ta první jsou objevována buď v tom smyslu, že pouze artikulují již pozorované postupy, nebo v tom smyslu, že se o nich shledává, že jsou potřebná jako doplněk již ustavených pravidel, má-li řád, který na nich spočívá, fungovat hladce a účinně. Nikdy by nebyla objevena, kdyby existence spontánního řádu v jednáních neuložila soudcům jejich zvláštní úkol, a jsou tudíž oprávněně považována za něco, co existuje nezávisle na jednotlivé lidské vůli; zatímco pravidla organizace směřující k jednotlivým výsledkům budou volným výtvorem konstruující mysli organizátora. Potud Hayek.

 

 

         Předem je nutno uvážit, že Hayek byl slavný filosof, právník a ekonom a že jeho názory jsou tak důležité, že je třeba o nich vážně uvažovat.

         Hayek vycházel z přesvědčení, že lidé mají rozumově posuzovat denně ve svém životě různé otázky a hledat na ně odpovědi. Při tom člověk je ve svém myšlení omezen tak značně na nedostatek informací, že je mu naprosto nemožné, aby jeho docílené odpovědi mu dostačily na volbu způsobu konání. Postup jednání vyžaduje tak přesné znalosti, že člověk nikdy není schopen nalézt správnou pro dosažení svého cíle. I když se spojí více lidí pro hledání nějakého politického či hospodářského řešení, člověk je zcela neschopen najít správnou cestu konání. Toto přesvědčení jej vede k tomu, že naprosto odmítá hospodářský systém socialismu, který suverénně spoléhá na lidský rozum a na socialistické plánování a domnívá se, že rozumová cesta při absolutním nedostatku informací je nemyslitelná. Člověk musí proto nutně spoléhat ve svém životě na náhodu a na štěstí.

         René Descartes svým myšlením představoval velký pokrok ve filosofii, neboť vycházel jednak z akademické skepse a chtěl nabýt takové znalosti ve všech věcech, které by mu zaručily úspěch v myšlení a konání. Tato snaha o dosažení poznání pravdy byla sice vysoce chvalitebná, avšak Descartes jako výtečný matematik v praxi vycházel z mylného poznatku, že správné myšlení se dá dosáhnout pomocí přísně logického postupu v sylogismu, kde na základě nějaké známé skutečnosti se odvozovala jistota v daných poznatcích. Dnešní filosofie se již nespoléhá na kvalitu sylogismu a již dávno jej opustila, tuto znalost však Descartes neměl. A tak dospěl k poznatku tzv. „kartesiánského, konstruktivistického racionalismu“, nesoucího označení jeho autorství. Kletbou kartesiánského racionalismu trpíme ještě dnes v pozitivním právu. A jeho podstata spočívá v tom, že právní věda uznávala platnost a účinnost nějakého zákona, jen pokud byl přijat a vyhlášen zákonodárným činitelem ve státě. Bez této záruky zákon neměl platnost a doplatil na to i právní nedostatek, že jsme se pořádně nevyrovnali se zločinným komunistickým režimem a jeho mylné dedukce „zákazu retroaktivity zákona“ a úplatného právního principu „sine lege nullum crimen“ (bez zákonné normy není zločin). O této otázce jsme však již hovořili dříve v našich článcích.

         Není třeba dlouze vysvětlovat nutnost pro občany, aby ve svém chování ve státě a v lidské společnosti se přísně drželi právního a mravního řádu, neboť jedině v souladu s řádem existuje záruka, že život občanstva bude harmonický a spořádaný a občané budou žít v míru a pokoji a bez jakýchkoli vzájemných potíží a nedostatků. Hayek mistrně definoval pojem řádu, ať už se jedná o řád právní nebo mravní. Stejně nás uspokojuje rozlišování řádu „vytvořeného“, taxis
a „vyrostlého“, kosmos. Přijímáme také konstatování Hayekovo, že spontánní řád společnosti je utvořen z jednotlivců a organizací a že se také od sebe liší příslušná pravidla spontánních řádů a pravidla organizace.

         Doplňme jen, že vedle těchto řádů, jež Hayek probírá, existují v praxi mnohé další řády, např. vlakový dopravní řád, řad pro automobily v silniční dopravě, různé řády sportovním pracovní a společenské. Všem těmto řádům je vlastní, že mají určitá uspořádání, která se týkají různých oblastí života a náplně životní činnosti.

         Všimněme si blíže pravidel spontánního řádu, která se týkají jednotlivých lidí. Ať už se jedná o právní pravidla nebo morální pravidla, skutečnost je taková, že tato pravidla mohou mít i nějakého tvůrce pravidla, nějakého zákonodárce, někdy i soudce, který doplňuje stávající stav právních norem, chybí-li v některé oblasti potřebná norma a její stav si vyžaduje společenská praxe denního života. Běžnou praxí však je, že život si sám vynutí tvorbu potřebné normy, která vzniká z potřeby lidské společnost, je koncipována neznámými lidmi a neobsahuje žádný konkrétní účel a může to být i norma abstraktní, neurčitá, nesměřující na nějaké konkrétno. Může jít o normu právní, ale také o normu morální, společenskou, doplňující určitou mezeru v pravidlech. Toto je běžná praxe podle Hayeka a skutečnost vzniku normy je v příkrém rozporu s dříve uvedeným kartesiánským, konstruktivistickým racionalismem. Je to tedy důkaz pro to, že právní pozitivismus, pocházející od 19. století, byl vážným pochybením a závadou na právní teorii. Srovnáme-li s touto skutečností novou teorii práva, existující v USA a v Anglii, věříme, že v dohledné době také tato právní úprava zavítá k nám, neboť zatím naše přesvědčení, že musíme mít odděleny od sebe právo a morálku, je stav neudržitelný.

         Velmi hodnotná u Hayeka je kapitola „konstrukce“ a „vývoj“, v níž nám podává podstatu tohoto rozdílu a dává nám pochopit plně deficit konstruktivistického racionalismu a jeho větší přijatelnosti pro myšlení evoluce.

         Poznáváme, že jestliže Descartes má podíl na neblahém vzniku kartesiánského racionalismu, byli to Rousseau a zvláště Hobbes, kteří v tomto postupu pokračovali až k jeho vítězství, doplnili své myšlení o fikci společenské smlouvy, posílení myšlenky suverénního státu (Hobbesův „Leviathan“), oslabení principu svobody a ztrátou hodnot nakonec napomohl a přispěl pozitivista Comte.

Josef Plocek

Josef Plocek