Slovník cizích slov vymezuje schizma jako církevní rozkol, odmítnutí podřízenosti papeži nebo odmítnutí společenství s členy církve papeži podřízenými; východní schisma (v 9. až 11. století) je rozštěpení křesťanstva na východní (pravoslavnou, ortodoxní) a západní (římskokatolickou) církev; papežské (západní, velké) schisma (v letech 1378 až 1417) rozkol v katolické církvi, kdy vládli dva nebo tři papežové zároveň; v nedávné minulosti ((1976): hnutí proti 2. vatikánskému koncilu, které vedl francouzský arcibiskup M. Lefebvre, zemřelý 1991.
Internet uvádí Papežské schizma jako situaci, kdy v katolické církvi zastávali úřad papeže dva, nebo dokonce tři různí papežové. Většina schizmat měla jen krátké trvání. Nejdelší papežské schizma nastalo mezi léty 1378-1417. Ke konci toho období stáli v čele západní církve tři papežové. Další významné schizma, které vedlo k rozdělení církve na římskokatolickou a pravoslavnou větev, proběhlo v letech 1054 až 1061 a je popsáno v článku velké schizma.
Vzdoropapež: Vzdoropapežem je papež, který vykonává úřad římského biskupa nelegálně, neboť jeho volba buď neodpovídá řádným kanonickým pravidlům, nebo byla dodatečně prohlášena za nelegální. Vzdoropapež tedy vykonává úřad buď v době, kdy tento úřad vykonává jiný papež, nebo v době považované římskokatolickou církví za sedisvakanci.
Legalita papežského úřadu může být zpochybněna z různých důvodů. V průběhu středověku do papežské volby zasahoval císař nebo vlivná šlechta, některé takto ustanovené papeže římskokatolická církev neuznala. Jindy naopak papež zvolený zpochybnitelnou procedurou dosáhl dodatečně požehnání církve a jeho rival se stal vzdoropapežem. Neexistuje přesný soupis vzdoropapežů, neboť velmi záleží na úhlu pohledu či skupiny, která tohoto papeže podporovala, celkem jich bylo mezi 25 až 40. Za prvního vzdoropapeže je považován svatý Hippolit (217-235), za posledního Felix V. (1439-1449).
Známe dva vzdoropapeže, a to Alexandra V. a Jana XXIII. Oba sídlili v Pise a oba jsou většinou také počítáni do seznamu vzdoropapežů. Autoritu současných papežů (od Pavla VI.) neuznávají příslušníci sedisvacanistických skupin, které si v některých případech samy nárokují právoplatnost svého papeže. Od historických vzdoropapežů se však tito sedisvakantističtí papežové liší tím, že nemají oporu v řadách církevní hierarchie a uznávají je řádově pouze tisícovky příznivců. Sami sedisvakantisté se často považují za jediné katolíky věrné tradici, skutečnému papežství i římskokatolické církvi. Římskokatolická církev je považuje za schizmatiky.
Velké západní schizma: Na přelomu 14. a 15. století dochází v Evropě ke krizi středověké společnosti. Tato krize byla vyvolána nejen stále zvyšujícím se počtem morovým ran, ale zejména stoletou válkou v Evropě. Krize se tak dotkla téměř všech sfér života. Již tak napjatá situace v Evropě přispěla k rozhodnutí papeže Bonifáce VIII. odmítnout korunovat francouzského krále Filipa Sličného císařem, což bylo považováno za nepřátelský akt církve proti světské moci. Po smrti papeže tak roku 1309 násilně přesídlil Filip úřad papeže z Říma do Avignonu, aby měl stálý dohled nad jednáním papeže. Tento akt je často nazýván avignonským zajetím (1309-1378). Římští církevní hodnostáři však nemohli unést ztrátu papežského stolce v Římě, a proto roku 1377 donutili papeže Řehoře XI. k návratu do Říma. Papež však záhy roku (1378) umírá, a tak vyvstává nová příležitost pro volbu papeže na obou místech. Nově zvoleným římským papežem se stal Urban VI. V Avignonu si část kardinálů odštěpených díky avignonskému zajetí zvolila za svého papeže Klementa VII. Vzniklo tak papežské dvojvládí.
Poměry v tehdejší církvi: V tehdejší době postupně posilovala světská moc církve a její úloha se postupně vzdalovala od tradičního pojetí církve jako prostředníka mezi člověkem a Bohem. Tyto trendy způsobily rozvoj kritiky církve, například Johna Wycliffe. Dvojpapežství bylo vnímáno jako významný symbol zkaženosti tehdejší církve, tím spíše, že oba papežové se vzájemně exkomunikovali a používali mocenských i vojenských prostředků pro získání vlivu nad křesťanskou Evropou. Kritika poměrů v církvi a neschopnost církve jí čelit postupně vyústila v několika významných nápravných hnutích, například husitství a vznik protestantských církví.
Koncil v Pise – tři papežové: V roce 1409 byl svolán koncil v Pise, kde měli oba papežové dobrovolně odstoupit ihned po volbě papeže nového. Novým papežem byl Alexandr V. Jelikož dosavadní dva papežové Benedikt XIII. a Řehoř XII. se ovšem odmítli vzdát funkce, musel nový papež zůstat v Pise. Vzniklo tak krátké období, kdy úřad Papeže zastávali najednou tři papežové. Papež zvolený v Pise sice záhy roku 1410 umírá, ale jeho úřad ihned přebírá nový papež Jan XXIII.
Koncil v Kostnici: Římský král Zikmund Lucemburský podnítil svolání koncilu do Kostnice, který se měl zabývat otázkou schizmatu. Nový papež sice slíbil, že abdikuje, pokud abdikují i zbylí papežové, ale později raději uprchl. A tak byl koncil nucen řešení ožehavého problému odložit a snažil se radikálně vypořádat s kritikou církve, např. upálením Jana Husa nebo Jeronýma Pražského. Teprve v roce 1417 byl zvolen nový papež Martin V., který dosáhl uznání celé křesťanské Evropy a tím bylo toto papežské schizma ukončeno.
Volba papeže Františka: Konkláve z roku 2013 nesouvisí se schizmatem, i když po volbě nového papeže Františka nastala situace, kdy žili dva papežové: Emeritní papež Benedikt XVI. a papež František. Benedikt XVI. odstoupil ze zdravotních důvodů a prohlásil, že v pozici emeritního papeže se zcela podřídí papeži novému. V novověku je sice odstoupení papeže situace zcela výjimečná (v novější době je Benedikt XVI. jediným papežem, který dobrovolně odstoupil), ale zcela v souladu s Kodexem kanonického práva. Proto dobrovolné zřeknutí se úřadu papeže nemůže být považováno za schizma. Potud internet.
Martin Luther.
Revolta protestantů, 1517- 1648: Katolická církev ve svých počátečních letech šestnáctého století, sto let po ukončení schizmatu, byla tehdy těžce nemocná ve své hlavě a údech. I nejlepší lékaři by stěží věděli, kde začít léčení. A tu se objevilo to, co posledních dvě stě let evropského života – ať sekulárního nebo náboženského, postrádalo, - geniální osobnosti. Tím byl Martin Luther, augustiniánský mnich, profesor theologie na univerzitě ve Wittenbergu a jeho destruktivní genius dosáhl nejpronikavějšího odmítnutí tradiční doktríny a praxe v náboženství, co svět spatřoval od doby Marciona a Aria.
Luther ve své osobnosti soustředil všechno dobro a zlo, všechno to, co bylo nejmarkantněji germánsky charakterizovatelné takovým způsobem, kterým nikdo jeho rasy nesoustředil dosud ani do budoucn. Byl Německo. Byl jemného srdce a brutální, sentimentální, se zmatenou hlavou popírající sám sebe, tajemný, sebejistý a dogmatický, arogantní, nikoliv příliš obeznámený v záležitostech, které ho zajímaly – kromě věčně nejdůležitější záležitosti lidské přirozenosti, jejích aspirací a zvláště svých slabostí a dočasně nejdůležitější skutečnosti bezpočetných skandálů v církevním životě – stačilo mu jen pozvednout svůj mocný hlas –„já, Dr. Martin Luther“ – a dostalo se mu odpovědi v křiku německého katolicismu, který otřásal církví až do jejích základů.
Jako mnoho jiných jeho doby, Luther byl mnichem, který nikdy neměl být mnichem, a pod povrchem jeho velmi zaměstnaného klášterního života ležely nevysvětlitelné hlubiny strachu, ovoce nekonečného boje zachovat své sliby a nesnáz zůstat blízký Bohu a jeho přítelem. Jeho nábožný život byl subjektivní – jako to jeho celého věku a z velké části lidstva od té doby. Jeho znalost theologie byla extrémně povrchní. Jeho jediným průvodcem byla úpadková scholastika. Zaměřen na nominalismus, ve skutečnosti přesvědčen o nemožnosti jakékoli synthese rozumu a víry. Od těchto chudých pramenů se Luther obrátil na Písmo svaté a na svatého Augustina a postupně si utvářel cestu z těchto potíží. Lidské hříchy – osvětlující objev jej ujistil – nejsou lidskou chybou. Hříchy nepotřebují vytvářet, netvoří zábranu mezi Bohem a lidskou vlastní duší. Jsou následkem úplné zkázy lidské přirozenosti. Závisí na podstatné vše zahrnující zkaženosti lidské přirozenosti, která je následkem Adamova hříchu. Člověk si není schopen nejen pomoci od hříchu, ale nemůže dokonce konat dobro, jak by si přál. Jeho skutky musí být hříšné, ačkoliv to není jeho chyba, že jsou hříšné. Od svých trestů vázaných ze spravedlnosti za jeho velkou hříšnost je zachráněn Boží milostí a podmínkou přijetí Boží milosti je víra, to znamená, že člověk má věřit v Boží vůli ho zachránit a důvěřovat v to pevně. Taková je revoluční teorie technicky nazvaná ospravedlnění samotnou vírou. Je-li toto pravda, potom je celá tradiční stavba křesťanství zbytečným prázdným divadlem, mše svatá, svátosti, posvátné kněžství, učící hierarchie, papežství, praktiky pokání, askese, sebekontrola, sama modlitba. Dokonce tyto věci jsou zábranou., nesmírným pokrytectvím, hrozným systémem lží, a proto musí být odstraněny a zničeny.
Vhodnou příležitostí pro Luthera byl příchod do Wittenberga v říjnu 1517 hlasatelů neobvykle skandálních papežských odpustků. Luther navrhoval debatu o systému odpustků a celou populární mechanickou koncepci spásy skrze posvátné úkony a svátostné praktiky. Takto otevřený spor pokračoval až do léta 1517. Luther se odhalil jako geniální hlasatel a svým útokem na papežství jako finanční ústrojí získal nesmírné stoupence v celém Německu.
Z Říma došel příkaz, aby se odmlčel a projevil svou podřízenost. Luther se tomu vysmál ve velkém kázání o pokrytectví zvaném exkomunikace. Pravá církev, jak vysvětloval, je neviditelná. Potom mu byla dána lhůta šedesáti dnů, aby se objevil v Římě. Řím odeslal kardinála Kajetána, jednoho z největších teologů, příkladného dominikána, aby záležitost ukončil, opatřil Lutherovu podřízenost nebo jeho zatčení a převod do Říma.
A tak začíná historie, která zachránila nejen Luthera, ale vytvořila z luteránství běžnou starostlivou účast, trvale zavedenou náboženskou organizaci, totiž intervenci katolických vládců chránících heretika před papežem. Od doby Aria věc se neuskutečnila úspěšně. Skutečně byl učiněn pokus tři sta let před Lutherem, hrabata v Provence ve prospěch Albigenských, a bylo vypravováno, jak papež organizoval křížovou výpravu a porazil protektora. Nyní byl učiněn pokus nový a tentokrát úspěšně. Doba křižáckých výprav skončila. Účelnost a politika, nikoli princip, ovládaly hnutí katolických armád. Dokonce ani papež nechtěl urazit Lutherova vládce. A konec konců katoličtí vládcové by nepodporovali císaře proti Lutherovýn vládcům, kdyby katolické vítězství mohlo pomoci nastolit imperiální moc v říši, které se obávali více než čehokoli jiného.
Politická situace prospívala Lutherovi a jeho rozpínajícímu se geniovi, hnutí kráčelo od úspěchu k úspěchu. Od kázání se obrátil ke spisovatelské činnosti a projevil se jako autor pamfletů a brzy každý v Německu čítal malé knihy, které nový vynález tisku rozšířil tak, jak to nebylo obvyklé u knih vydávaných nikdy dříve, knih šířících se populárně, plných dobrých frází a radostné bezstarostnosti, které se týkaly mravnosti, to bylo efektivnější než jakýkoliv argument.
Od ochrany Luthera se vládcové obrátili, na jeho výzvu, k paternalizaci hnutí a roku 1526 hnutí se stalo druhem státního departementu, první Protestantskou církví, kontrolovanou vládcem, který předtím konfiskoval všechen církevní majetek, zbořil kláštery a konventy – které, musí se to připustit, většina mnichů a řeholnic opustila skandálně rychle a připojila se k novému hnutí, jen příliš často jako kazatelé a manželky kazatelů. Během deseti let od wittenbergské výzvy Německo bylo scénou náboženského chaosu. Katolicismus se zjevně potopil a potíž se zmocnila Skandinavie a ohrožovala také Polsko.
Shrnutí.
Historický výklad vzniku a důsledky schismatu jsou z textu dostatečně patrny, takže není třeba je nějak shrnovat. Proto nás bude více zajímat autorita a osobnost Luthera samého. Uvědomujeme si jeho mladické obavy a výčitky, že není dosti práv svému mnišskému slibu, které jej provázejí. Ale těch se zbaví. Více pozornosti věnujme jeho chápání hříšnosti, viny a mravním odpovědnosti
Podle jeho názoru člověk je dědictvím hříšnosti prvních pralidí determinován ke zlému, takže jeho vina a odpovědnost za nemravný život nespadá na něm, nýbrž na prvotní hřích Adama a Evy. Luther sám má na koho svést mravní lidské chyby, což nám připomíná pozdější postoj filosofa Hegela, který nemravný lidský život svede na vliv a působení „ducha doby“ („Zeitgeist“). Člověk zůstává mravně čistý, vina a odpovědnost je na něčem či někom jiném. Člověk není schopen za tohoto stavu žít bez hříchu, za nějž ovšem nemůže, ale není ani schopen konat dobré skutky, které by mu sloužily k dobru před Božím soudem. Od tohoto hříšného stavu je uchráněn pouze Boží milostí, Božím milosrdenstvím, jako darem a svou vírou.
Tím se však dostávají všechny náboženské úkony, rady a ctnosti, křest, zpověď, modlitba, účast na bohoslužbě atd. pouhým lidským výmyslem, výmyslem a podvodem církve katolické. Je třeba se od nich varovat jako od toho, co brání pravému lidskému životu.
Luther využil touhy po majetku svých vládců, a vedl je jako mravní rozhodčí k zabavování církevního majetku a statků, čímž je „mravně“ plně uspokojil a církev katolickou poškodil. Kláštery pak a kostely katolické obsadili odpadlí katoličtí kněží a mniši jak novodobí luterští kazatelé a jejími manželkami se staly odpadlé katolické řeholnice. Katolická lodička Petrova se potopila, vliv katolické církve a pravdivého náboženství upadl a pomocí luterského učení a získání civilních vládců i občanů povstala nová luterská církev za cenu mylného učení o morálce, věrouce, nepochopení smyslu potřeby „odpustků“ jako peněžního substrátu potřeb světské vlády katolické církve. Tak za novodobým schizmatem a jeho důsledky stojí věroučný a morální omyl a na něj navazující zločinnost světských vládců a pomýleného lidu, který dal přednost nemravnému a neodpovědnému pohodlnějšímu životu nové protestantské církve.
Josef Plocek