John Calvin.

 

          Švýcarsko také mělo svou náboženskou revoluci a mělo přijít od francouzského luterského utečence ve Švýcarsku – Johna Calvina – v generaci po Lutherovi a dále se rozvíjet. Mělo pohltit vůbec velkou část Francie, Nizozemí a Skotska z katolické církve Toto militantní náboženství křižáckého charakteru odňalo všechnu mírnost a shovívavost luteránství a vyvíjelo se k úplné doktríně, která latentně v luteránství spočívá, totiž které Luther nikdy nečelil, totiž že Bůh některé lidi vytváří, aby je spasil, jiné aby zatratil. Bůh se může ukázat ve své spravedlnosti. Existují tedy dva druhy lidí, vyvolení a odsouzení, a jsou takovými stvořením a pozitivním činem Božím. Kalvinismus odmítal státní patronát nad náboženstvím. Týkalo se to státu ohledně lidských bytostí, který to řídil a těch vyvolených a zavržených, kteří spadali pod církev. Ani nejvyšší papežský teoretik z třináctého století nemohl učit tyto první kalvinisty něčemu takovému o prvenství spirituality. A v Ženevě kalvínský vliv ustanovil model pro všechny státy, republiku, kde kalvinističtí ministři vládli, soudili a trestali všechno a všechny slabosti a hříchy lidstva, jak se domnívali, že by Bůh jednoho dne soudil a trestal pro věčnost. V Ženevě Kalvín zřídil velkou kolej a tam byli školeni kalvínští ministři – mnozí z nich bývalí kněží a duchovní – jejichž činy získaly tisíce konversí pro sektu.

 

Jindřich VIII. v Anglii.

 

          Třetím hlavním elementem reformační tragedie byla Anglie. Anglie oponovala luteránství nevyšším ortodoxním způsobem. Jindřich VIII. (1509-1547) sporující se s Lutherem a přijímající od Lva X. jako uznání za svou knihu „Obrana sedmi svátostí“ titul „Defenzor víry“ Ale o deset klet později, ačkoli Jindřichova víra zůstala stejnou, začal plánovat odpad od církve, schizma. Příležitost k tomu byla králova touha, aby Řím prohlásil jeho manželství za zcela od počátku neplatné („null and void“) a rostlo v něm přesvědčení, že podle názoru Říma jeho manželství bylo platné a dobré. Jedinou cestou bylo neuznání papežského prvenství nad univerzální církví. Kdyby papežové neměli univerzální primát, potom místní episkopát by měl tolik autority, jakou si nárokovali papežové. Otázka manželství by zůstala k rozhodnutí anglických biskupů a Jindřich neměl žádné pochybnosti, jaké by bylo jejich rozhodnutí.

          Mezi léty 1531-1535, posledními léty pontifikátu Klementa VII. (1523-1534), anglická reformace procházela všemi nezbytnými akty. Papežský primát byl zavržen, král byl povýšen na zemi církve Kristovy, pokud se týče Anglie. Na tuto doktrínu měli přísahat svůj souhlas všichni občané. A brzy hrdinná menšina, kartusiáni, mniši, několik světských kněží, biskup z Rochestru John Fisher a Sir Thomas More, poslední Lord Nejvyšší kancléř šla na popraviště spíše než se zříci své víry. A nad Anglií vypukla vláda teroru, která trvala několik let.

          Zavržení papežského primátu – již prohlášeného ve Florencii v roce 1439, - stranou zůstal zcela ortodoxní Jindřích VIII. po zbytek svého života a jeden z nepřátel nových doktrín. Nicméně mezi novými heretiky nalezl své hlavní nástroje a na souhlas s jejich duchem rozpustil kláštery, zrušil zádušní nadace – ovšem konfiskoval jejich důchody - a nechal úředně přeložit bibli do angličtiny a jejich kopie umístil ve všech kostelích. Zemřel v roce 1547 zanechav devítiletého chlapce, aby se stal jeho následníkem.

          Během šesti let vlády Edvarda VI. (1547-1553) heretická skupina mezi posledními královými poradci získala hlavní slovo a kontinentální reformace svou první reálnou moc. Mše svatá byla nyní zakázána a nový zástupce, nesvátostný ritus byl úředně přikázán a uložen na její místo. Po Edvardu následovala jeho starší sestra Marie, prokázaně katolička a s jejím příchodem došlo k návratu katolicismu a k násilné persekuci hereze. (1553-1558).

          Marie však byla bezdětná a mladší dcera Jindřicha VIII. Elisabeta I., která po ní následovala, se obrátila k novému náboženství. Mariina restaurace byla zrušena a Protestantský režim, částečně kalvinistický, částečně luteránský z doby Edvarda VI., znovu nastolen. Katoličtí biskupové byli všichni zbaveni úřadů a uvězněni. Trestem za odmítnutí nových přísah byla smrt a kdokoli sloužil mši svatou, byl odsouzen na doživotí. Všichni byli donuceni pod těžkými pokutami zúčastnit se nových náboženských služeb pod těžkými pokutami každou neděli a svátek. Všichni kněží byli vázáni pod trestem doživotního vězení vykonávat bohoslužby. Přišel čas, kdy sloužení mše starého ritu, sama účast na ní nebo dokonce být knězem znamenalo smrt.

 

Reformace.

 

          Luther ji první uvedl roku 1517 do činnosti. Kolem, roku 1560 byla náboženská revoluce ve svém celku a v hlavních liniích kompletní a Evropa se umístila hrubě na těch základech, na nichž spočívá ještě dnes. Irsko, Španělsko, Itálie, Jižní Německo a Polsko byly katolické. Francie a Nizozemí byly obráceny ještě k různým tendencím. Zbytek křesťanstva revoltoval a etabloval se v trvalé opozici ke katolické církvi – abychom užili populární výraz, byl protestantský.

          Velká revoluce se nyní univerzálně nazývá „Reformací“, ale jestliže slovo reformovat znamená napravit zneužití v systému, učinit správným, co je špatné, obnovit dobré zvyky, to slovo je zavádějící. Co Luther, Kalvin a ten zbytek činil, nebyla reforma katolického systému, v němž byli vychováni, nýbrž vybudovat nové systémy, systémy postavené na jejich revolučně teoretických teoriích. Katolická církev však nezmizela. Ztráta tolika milionů jejích věřících ji nezničila a uvnitř katolické církve hnutí vykořenit zneužití, upevnit administraci, provést generální prohlídku mechanismu a ochraňovat víru, které existovaly jako ústrojí, hnutí, které nikdy docela neustalo, dokonce pod nejhoršími papeži, nyní začalo přinášet všechno jako dříve před protestantskou revolucí. Takovým hnutím je nepohybně reformace ve svém plném slova smyslu a reformace katolické církve v šestnáctém století byla velkým triumfem toho spirituálního před tím materiálním, lidskou lepší stránkou nad příliš dlouho triumfující nižší stránkou., které svět kdy spatřil. Počáteční problém hříšnosti byl řešen nikoli popřením lidské odpovědnosti Lutherem, nýbrž uznáním odpovědnosti, a to v plném smyslu. Jediný lék, jak bylo prohlášeno, spočíval v kajícnosti a v opravném zlepšení. Prostředky jsou modlitba, pokání, na užším spojení s Bohem, na jehož milosti opravdu všechno skutečně spočívá. Nové náboženství řešilo potíže náboženské praxe svými ústupky lidským slabostem, Ale katolická církev držela ideál na věčné výši a na politice „žádné vzdávání se“ probojovávané z vyšší lidské tendence k té nižší.

          Velká restaurace katolické spirituality se obecně nazývá „protireformací“ a má-li tím být míněno, že to byla odpověď církve na výzvu reformátorů, můžeme tento výraz převzít.

 

Shrnutí.

 

          Vycházíme-li z toho, že Kalvín byl luteránský uprchlík z Francie, znamená to, že proti němu můžeme uplatnit všechny námitky, které máme vůči Lutherovi. Tedy i on staví na důsledné víře ve zkaženost lidstva dědictvím dědičného hříchu Adama a Evy, že podle něj člověk není schopen vlastní činností dosáhnout věčné spásy, že za svůj nemravný život, za nějž však nenese nikterak odpovědnost a vinu, za svou spásu vděčí milosti, dobrotivosti a Božímu milosrdenství, že není schopen ani vykonávat dobro ve své zkaženosti a tak uspokojovat Boha, že svou vírou v Boží dokonalost a velikost je tímto kladným vztahem k Bohu povinen a odpověden.

          Kalvín se však velmi lišil od Luthera svými negativními charakterovými vlastnostmi, které vystupovaly na povrch při jeho vládnutí. Jestliže Luther při veškerém svém jednání podřizoval církevní moc světské, uvádí to historik Blažej Ráček ve svém díle „Církevní dějiny“, podle názoru Kalvína měl být stát podřízen církvi, tělo duchu, zájmy časné věčným. Z šesti duchovních a dvanácti laiků utvořil tak zvanou konsistoř, jež se týdně scházela a soudila činy proti mravům, ve víře nevěru, rouhání, klení, nedovolené zábavy a oděvy. Hlučný veselý život záhy nastoupil ponuré zádumčivosti, vážnosti; umlkla hudba, ztichl ples, osiřel i stánek Thálie, v němž měšťané při komediích a fraškách občas zapomínali na zlosti života. Všechny svátky byly zrušeny. V celé Ženevě bylo pět hostinců, po jednom v každé čtvrti a jen ten mohli občané té čtvrti navštěvovat. Z konsistoře se vyvinula krutá inkvizice, jež v církevních dějinách nemá sobě rovné. V městě, jež mělo asi 15.000 obyvatel, bylo jen ve čtyřech letech zatčeno 800-900 osob, 76 vypovězeno, 58 sťato a oběšeno. Tolik Ráček.

          Vraťme se však k otázce teologické. Kalvín učil, že Bůh stvořil dva druhy lidí, jednoho pro spásu, druhého pro zavržení. Lidé se tak nemohou pokoušet o spásu, neboť toto již Bůh předem rozhodl. Jsou lidé předem vyvoleni a zavrženi. Takový názor měl Kalvín o Božské spravedlnosti.

          Historik Blažej Ráček ještě pojednává o protestantu Oldřichu Zwinglim, který byl kazatelem a měl určité úkoly v armádě. Když jako příslušník nové církve bojoval s katolíky, kteří oponovali kalvínskému hnutí, přišel o život. I on prosazoval cíle kalvínistů.

 

          Anglikánská církev a anglické schisma je zajímavé proto, že anglický král Jindřich VIII. (1509-1547) ve svých mladších letech byl považován za oponenta Lutherova, byl dobrým katolíkem, a to katolíkem třebaže zločinným a krutým, napsal knihu „The Defence of the Seven Sacraments“,za což se mu dostalo vznešeného titulu „Defender of the Faith“ (Defensor fidei) od papeže Leo X. Oženil se se Španělkou Kateřinou Aragonskou a měl s ní pět dětí, z nichž zůstala naživu jen dcera Marie. Měl toužebné přání mít chlapce jako svého nástupce a to způsobilo v jeho životě velký zlom ke zlému.

          Hodlal pojmout za choť dvorní dámu Annu Bolerovou a věděl, že papež by jeho přání prohlásit jeho stávající manželství za manželství od původu neplatné, nulitní, hledal prostředky, jak svého cíle dosáhnout. Věděl, že když naruší papežský primát, angličtí biskupové mu půjdou na ruku a vyhoví mu se zrušením stávajícího manželství. Možná, že již tehdy měl v úmyslu uskutečnit církevní roztržku, schizma. Spoléhal na pomoc kancléře Tomáše Wolseye, arcibiskupa yorského, necharakterního Tomáše Cromwella, stoupence učení Machiavelliho, vedoucí činitele universit anglických a cizích. Přání Jindřichovo statečně odmítl Tomáš Becket, obhájce církevních práv, byl popraven za velezradu a jeho hrobka v Canterbury vandalsky zničena.

          Historik Blažej Ráček uvádí, že král Jindřich VIII. čím byl starší, tím byl, krutější a krvelačnější. Byl to jeden z nejstrašnějších tyranů, jež proud dějin vynesl na povrch. S poddanými zacházel jako s otroky; po způsobu orientálních sultánů a jejich osudy a city podroboval svým vlastním náladám a rozmarům. Parlament hrdých lordů se před ním třásl a odhlasoval každé jeho přání ze strachu před ním a jeho pochopy, hrdlořezy. Nicméně zbabělý byl i klérus, jenž z bázně, aby nepozbyl obročí a důchodů, kořil se tomuto Neronovi jako papeži. Jindřich VIII. dal za své vlády popravit celkem dvě královny, dva kardinály, dva arcibiskupy, 18 biskupů, 12 opatů, 18 doktorů theologie a práv, 500 mnichů, 12 vévodů a hrabat, 164 šlechticů, 124 měšťanů, 110 žen.

 

          Reformace: V roce 1517 Luther ji začal. Kolem roku 1560 náboženská revoluce byla v hlavních rysech úplná a Evropa se hrubě umístila na základech, kde je ještě dnes. Irsko, Španělsko, Itálie, Jižní Německo a Polsko byly katolické. Francie a Nizozemsko se zmítaly ještě ve sklonech. Zbytek křesťanů revoltoval a etabloval se v opozici ke katolické církvi – při použití populárního výrazu, byl protestantský.

          Velká revoluce je obecně nazývána reformací. Ale jestliže reforma znamená opravit zneužití v systému, učinit správným to, co je špatné, Luther, Kalvín a Jindřich VIII. vůbec neuskutečnili reformu, nýbrž nové církve, nové náboženské subjekty na základě heretickém a tak pokud v katolické církvi se nacházely nějaké nedostatky, tyto nebyly odstraněny, pokud je sama katolická církev nezměnila, ale byly nastoleny nové nedostatky rázu věroučného. Došlo ke schizmatu, na který dnes celé lidstvo doplácí, k porušení náboženské jednoty a náboženskému zmatku v lidstvu. Viděli jsme, proč k jednotlivým schizmatům církví došlo, že za tím stála lidská omylnost, ale i pýcha, zločinnost a nemorálnost. Ačkoliv všechny křesťanské církve mají snahu dnes o nějakou dohodu a sjednocení, vlivy doby a jejich jednostranného vývoje jejich rozdíly prohloubily a dohoda je obtížná. Zdá se, že opětné sjednocení naráží především na katolický primát římského papeže, který však je pro katolíky podstatnou okolností a nikoli věcí vzniklou po reformaci ostatních křesťanů. Zdá se, že opětné sjednocení by bylo možné především u církve katolické a ortodoxní, snad i u katolíků a anglikánů, kteří konversí často opouštějí své anglikánské přesvědčení.

          A tak musíme v zájmu pravdy upřesnit protestantskou reformaci a uvést ji na reálný pojem. Protestantská revolta neuskutečnila žádnou reformaci, nýbrž vytvořila zcela novou církev, v níž však neodstranila dřívější nedostatky reformací. Poněvadž tato nová církev odmítla dřívější křesťanské ctnosti a svátosti, odstranila hříchy a odpovědnost za ně tím, že začala učit zkaženost lidstva hříchem Adama a Evy, nemožnost člověka nehřešit a dokonce ani konat dobro, člověk se stal schopen dosáhnout věčné spásy jen vírou v Boha a milostí samého Boha. Církev katolická vědoma si svého přesvědčení, že církev je vždy schopna reformovat se, cestou duchovní se obrodila od svých nedokonalostí sama a sama se reformovala, a to i přes své ztráty milionů věřících.