Předem se pokusíme vymezit rozdíl mezi „sekularizací“ a „sekularismem“. V dalších kapitolách věnujeme svou pozornost definicím sekularizace podávanými některými světovými naučnými slovníky, přičemž půjde o sekularizace z hlediska osobních a majetkových převodů a změn o sekularizace jako změny myšlení a názoru katolického stanoviska k sekularizaci ve světle naučných slovníků. Úvahu zakončíme vlastním závěrem. Úvaha je určena pro členy Sdružení křesťanských seniorů a slouží jejich obecnému vzdělání. V případě potřeby bude doplněna přímými citacemi a parafrázemi.

 

Zatímco „sekularizace“ a „sekularismus“ pro některé představují jeden a týž pojem, vyjádřený promiskue dvěma slovy, je třeba rozlišit obsah těchto dvou pojmů. Sekularizací budeme chápat to, co nalezneme v dalších kapitolách této úvahy, sekularismus pro nás bude představovat ideologii, vybudovanou na jevu a premise pojmu „sekularizace“. V sekularismu se odpoutáváme od základu sekularizace a vytváříme ve smyslu Hannah Arendtové neskutečnou realitu, snovou realitu něčeho, co je naším vlastním výtvorem ve smyslu odvozeniny z první premisy, což však jen jako konsekventní výtvor má vztah k původnímu reálnému pojmu. Sekularizaci a sekularismus proto nelze ztotožňovat jako jeden a týž pojem. Sekularismus je ideologií, stejně jako ideologií je „gnosticismus“ a všechny ty pojmy končící na „-ismus“, vytvořené na základě jediné premisy a mající nereálný a „snový“ charakter (např. „nacionalismus“, „liberalismus“, „konservatismus“ atd.)

 

 

Reálná sekularizace z hlediska majetkových změn představuje přeměnu duchovního majetku, území, statků a práv na světské či státní osoby v různých dobách a z různých důvodů. V říši francké v VIII. století to byl např. již Karel Martel, který zabíral církevní statky a přiděloval je takovým velmožům své říše, kteří svým jednáním a postupem projevili zvláštní oddanost vůči svému panovníku. Karel Martel takto podarovával církevním majetkem a beneficii, když mu k tomu nepostačovala korunní půda. Sekularizace tohoto typu také probíhala za císaře Jindřicha II., dále za reformace a po míru Westfálském. Za císařovny Marie Terezie a císaře Josefa II. byl takto převáděn majetek zrušeného jesuitského řádu (roku 1773 z tohoto majetku byl založen Fond studijní a ze jmění zrušených klášterů r. 1782 Fond náboženský, Matice náboženská. Viz Ottův Slovník Naučný). O stejném typu sekularizace, tedy o vybavení statků nebo území církevních z pravomoci církví a převedením jejich práv v moc světskou, hovoří také Masarykův Slovník Naučný; o církevním majetku v době reformace, osvícenství, Francouzské revoluce a podle teritoriálního nového řádu Napoleona I. se zmiňuje slovník Der Grosse Herder. Slovník Universum-Všeobecná Encyklopedie informuje o vyvlastňování nebo zrušení církevních držav formou odškodnění světských říšských knížat za ztrátu území na levém břehu Rýna (Lunéville 1801) církevními pozemky na pravém břehu Rýna na základě výnosu říšské deputace z r. 1803, jakož i o tom, že „všechny církevní državy na území říše až na řezenskou kapitulu a pozemky maltézského řádu byly vyvlastněny“. Slovník Larousse Dvacátého století hovoří o sekularizaci veškerého majetku templářů ve Francii za Filipa Sličného. Sekularizaci církevních statků a půdy uskutečňovali králové a knížata ve Francii, Německu a jinde obvykle tehdy, když církev nabyla takového množství půdy a majetku, že se světští panovníci obávali nadměrné moci církve a sekularizací hodlali dosáhnout oslabení moci církve a vyrovnání moci světské a duchovní. Nesmíme zapomenout, že zatímco vlastníci světských statků se poměrně častěji měnili a nepředstavovali pro světskou moc takové nebezpečí nadměrné moci, církvi ve středověku cestou darů a odkazů od věřících zvláště pro případ smrti se dostávalo jednak velkého množství pozemků a půdy, přičemž tento nabytý majetek zůstával natrvalo v rukou církve jakožto vlastníka a neustále vzrůstal.

K osobním převodům a změnám formou sekularizace docházelo ve středověku z různých příčin a důvodů. Touto sekularizací přecházela kvalita a kompetence různých duchovních osob na světské, ale i na duchovní osoby jiné podoby, případně se rušila duchovní kompetence zcela. Převádějícím subjektem takovýchto sekularizací mohl být panovník či kníže příslušné země, ale i duchovní vrchnost sama a sekularizace mohla probíhat jak podle světských, tak i duchovních a církevních forem. Náboženské principy a kritéria hrála významnou úlohu v životě mnohých jednotlivců, kteří je budou dodržovat ve svém politickém a společenském chování. Mohou také sloužit jako ospravedlňující principy více než pomíjivého významu. Může také dojíti ke změnám politické ideologie, aniž by tyto byly nahrazeny racionálními měřítky a racionálními procesy rozhodování. Mnohdy osobní sekularizace byla spojena i s reálným převodem církevní půdy a majetku.

Mezi případy osobních sekularizací náleží církevní uvolnění z vážných důvodů z povinností pro řádové osoby od všech řádových povinností, čímž dřívější řádová osoba mohla být převedena do řad kléru nebo do laického a civilního stavu. Převádění řeholníci takto byli zbavováni povinnosti plynoucí z jejich řeholních slibů. Nezřídka sekularizace se týkala jak osoby řeholníka, tak i samotného kláštera. Slovník La Grande Encyclopédie do těchto případů řadí takové, kdy mniši kláštera opustili chudobu a nabyli majetku, na život umožněný tímto majetkem si tak navykli, že se nedalo očekávat od nich, že by opustili své dlouhodobé návyky na držbu majetku, získaného od předchůdců, a zachovávali i nadále přísné regule klášterní komunity. Tento druh sekularizace byl povolován buď z nutnosti, nebo z velké užitečnosti. K osobním a reálným sekularizacím docházelo také v době reformace, kdy řeholníci a řeholnice ve velkém počtu za přispění světské vrchnosti opouštěli svůj řeholní status a setrvávali jako duchovenské osoby protestantského statu ve svých klášteřích, přičemž sekularizaci klášterního majetku zabezpečila příslušná světská vrchnost, která šla na ruku těmto sekularizacím a reformačním snahám. Tato světská vrchnost přestala se řídit dřívějšími katolickými náboženskými doktrínami a svá rozhodnutí formulovala podle sekulárních měřítek.

 

Sekularizace se projevila jako vážnější a škodlivější projev osvícenského a racionalistického myšlení a jako ztráta smyslu života ve sféře laické a civilní spolu s odpoutáním od sféry náboženské a duchovní. Obyvatelstvo podléhající vlivům sekularizace ve svém politickém a společenském chování se necítí vázáno učením církve a náboženství a necítí se závislé na jeho představitelích a jejich náboženských principech. Nejen náboženské doktríny a náboženská učení, ale i všechny ideologie jsou opuštěny a nahrazeny sekulárním, racionálním chováním. Poněvadž pak některé politické ideologie mají kvazináboženský charakter, souvisí jejich odideologizování s procesem sekularizace. Pokud tento proces je považován za nepřekonatelný a nezvratný, nelze s tímto názorem souhlasit. Naštěstí, jak praví Oxfordský Slovník světové politiky, „náboženské principy a kritéria budou dále hrát významnou úlohu v životě mnohých jednotlivců, kteří je budou všeobecně dodržovat ve svém společenském a politickém chování. Mohou ještě sloužit jako ospravedlňující principy více než pomíjivého významu. Politické ideologie se mohou ztratit, ale nejsou nezbytně nahrazeny racionálními měřítky a racionálními procesy rozhodování. Důležitější je, že náboženská vyznání jsou dosud užívána k formování a ospravedlňování jednání vládci jak na domácí, tak i na mezinárodní scéně.“ Je jistě chybou, jak praví Všeobecná encyklopedie, znamená-li sekularizace zesvětštění, pokles religiosity, průnik světských hodnot do náboženské společnosti a nepřátelskou podobu odluky církve od státu. Je rovněž chybou, že, jak praví Universum-Všeobecná Encycklopedie, sekularizace a zesvětštění společenského života znamená jeho odpoutání od náboženství, resp. církve, že historicky se projevuje tím, „že náboženské organizace přestávají zasahovat přímo do správy veřejných věcí, jednak tím, že náboženství, zejména jeho veřejné kultovní formy, přestávají být hromadnou masovou záležitostí, a konečně tím, že samotné církevní organizace uvolňují svou vnitřní rigidní strukturu a přejímají zpátky ´světské´ postoje a prvky chování. Průvodním jevem sekularizace je demytologizace a desakralizace náboženství. Sekularizace je mimo jiné výsledkem náboženské tolerance, která připouští nejen vyznávání různých náboženství, ale i ateismus, vliv racionalisticky zaměřené vědy i kulturního a morálního relativismu. Soudobé teorie a výzkumy v oblasti sociologie náboženství však naznačují jistý ústup procesu sekularizace spojený s individualizací pojetí víry a s transformací jejích prvků do neinstitucionalizovaných poloh“. Naučný slovník Der Grosse Herder praví, že pojem „die Säkularisierung je obecné zesvětštění života jednotlivce, společnosti a kultury ve smyslu osamostatnění lidských cílových záměrů a jejich řešení od nábožensko církevních vazeb, jako např. od konce středověku počínající uvolnění filosofie od teologie, umění od vyloženě nábožensky určeného okruhu úloh, forem panování od jejich náboženských legitimací, změna nadpozemského svátostného cíle k vnitrosvětskému čistě ´lidskému´ ideálu výchovy, posvěcení konečného obnovení světa k utopii vnitrodějinného ráje na zemi“. Slovník The Encyclopedia Americana definuje sekularismus jako etický systém založený na principech přirozené morality a nezávislý na zjeveném náboženství nebo nadpřirozenu. Staví na svobodě myšlení pro každého jako na prvním postulátu. Toto stanovisko však sdílí dnes, aspoň v teorii, většina křesťanů. Do tohoto postulátu je zahrnuta jako doplněk i okolnost, že právo na rozdílné mínění je platné a společné všem subjektům myšlení. A mají-li všichni právo na rozdílné mínění, mají i právo tvrdit tuto skutečnost. Mohou debatovat o všech životních otázkách, o přijetí obecných mínění týkajících se základů morální vázanosti, existence Boží, nesmrtelnosti duše, autority svědomí, posledního soudu atd. Přitom si musíme uvědomit, že sekularismus nezastává, že neexistuje žádné jiné dobro než dobro přítomného života, do kteréžto otázky se nevměšuje, nýbrž stojí na stanovisku, že skutečné dobro přítomného života je reálným dobrem, které je třeba hledat, že je třeba hledat a nalézat materiální podmínky, vypořádávající se s chudobou. Tyto prostředky proti chudobě je třeba vyhledávat a užívat, aby nebyly opomíjeny z nerozumu a ke škodě lidí. Je třeba věnovat pozornost prostředkům vědění a milosti, existující v sekulární pravdě a jejich vedení, které působí nezávisle a trvale. Masarykův Slovník Naučný vedle pojmu a termínu sekularizace pojednává i o „sekularismu“, představujícímu hnutí mezi anglickými volnými mysliteli, kteří jsou teologicky agnostiky, ale přijímají obřady náboženské. Tím se tedy toto jejich pojetí blíží našemu označení za ideologii.

 

Katolické stanovisko k sekularizaci podle některých naučných slovníků.

 

Naučný slovník Staats Lexikon vedle sekularizace jakožto zesvětštění církevního majetku pojednává také o „Säkularisierung“ jako nově diferencovaného učení vztahu toho duchovního a světského na základě sekularizace. Uvádí: „Z mnohovrstevného teologického chápání světa se podává, že světské pronikání a správně chápaná sekularizace nesmějí být pojímány jako dvě po sobě následující a od sebe oddělené dějinné epochy; duchovno a světskost jsou spíše dvě dimenze, vždy se prolínající, stále a stále bojující v konfliktu o vyrovnání mezi sebou, dimenze jedné skutečnosti, které stojí vůči sobě ve vztahu a mohou se vzájemně pronikat. Jen tam, kde je uznána relativní samostatnost světa, může být zachována víra v Boha ve své čistotě a transcedenci. Diferenciace způsobená novodobou sekularizací působí pro církev dlouhodobě osvobození od světských zápletek a posílení její autority jakož i uvolnění a obnovení duchovních sil. Naopak může jen uznání Boha uchovat před nesvobodně působícím zabsolutněním světa a světských veličin, tedy svět způsobit pouze světským. K této ideologicko kritické funkci přistupuje pozitivní: Jen Božská myšlenka může poskytnout konečné odůvodnění mravnosti a státu. Tak má právě moderní stát, chápaný v sobě jako sekularizovaný, pluralistický legitimační deficit; potřebuje duševního a duchovního legitimačního činitele, legitimační instanci, na něm nezávislou. (E.-W. Böckenförde). Tak tedy novodobá sekularizace neodstranila ani neučinila nadbytečným to náboženské, případně křesťanské. Musí jak kvůli náboženství, tak i kvůli světské společnosti při zachování samostatnosti obou oblastí vydat počet novodobým procesům diferenciace vnitřního pronikání ve službě novému humanismu (Jan Pavel II., řeč k vědcům a studentům v Kolíně). Potud nová sekularizace, případně diferencování, přispěly k reflexnějšímu nálezu (Selbstfindung) toho náboženského a světského a k nově definovanému určení vztahu obou“. Z citace je patrné, že novodobá sekularizace není chápána katolíky tak negativně jako kdysi a že na ni je možno nahlížet i morálně pozitivně.

 

A tak zamýšlíme-li se nad problematikou sekularizace, dospíváme k tomuto závěru: Když došlo k boji o investituru v letech 1057 a následujícímu oddělení duchovna a světskosti, k pozdějšímu oddělení státu a církve, oddělení primátu pravdy a politiky, příčiny této změny nespočívaly jen a výlučně na straně světské a státní, nýbrž i moc církevní a duchovní se na tomto vývoji podílela a přispěla tak k existenci sekularizace v evropské společnosti. A nejen to. Můžeme konstatovat, že sekularizace vznikla vědomým působením vůle a prosazováním motivů duchovní moci a mocenských snah. Když se objevily první náznaky této změny, které se zdály škodlivými pro církev, církev se bránila. V pozdějších letech však zjistila, že ne všechna změna je namířena výlučně proti církvi a duchovnu, nýbrž že i nastávající změna bude sloužit k dobru lidské společnosti a katolické církve. Vzpomeňme jen, jak se církev bránila tomu, když státní moc soudní postihovala církevní činitele, kteří podléhali výlučně církevním soudům, ačkoli se dopouštěli stejných deliktů jako osoby světské. Katolíci se bránili proti nebezpečím francouzské odluky církve a státu a ztráty majetku, zatímco dnes princip odluky přijímají a pravděpodobně sami francouzští katolíci by nebyli ochotni vrátit se do éry předodlukové a udržovat sami náklady na opravy církevního majetku. Všimněme si toho, jak církev katolická se bránila proti nastolení demokracie, kterou dnes připouští jako nejvíce vyhovující lidské společnosti. Uvažme, že církev mnohdy odsuzovala vědce a filosofy, se kterými se svým myšlením rozcházela a dnes jisté jejich názory rozumně přijímá (např. Böckenfördův postoj k Tomasovi Hobbesovi a Hegelovi). Církev mnohdy ve skutečnosti postupovala v rozporu s principem, stále slovy zdůrazňovaným, že „ecclesia semper reprimanda est“. Bylo by toho více, co by mohlo být uvedeno.