Skepticismus: (pojem z řeckého slova „skeptomai“, „pochybuji“) je blízký agnosticismu a nihilismu. Běžněji užívá se označení skeptik pro osoby, které

Filosofický skepticismus: Rozsah filosofického skepticismuje od pochybnosti a možnosti filosofického řešení až po agnosticismus a nihilismus. Všichni antičtí skeptici se shodují v názoru, že poznání je možné jen díky apriorním předpokladům, které nelze odvodit ze smyslové zkušenosti, a proto je nutné jeho pravdivost neustále ověřovat. V klasické filosofii odkazuje skepticismus na osobnostní rysy školy „skeptikoi“…filosofů, o kterých se říkalo „že nic netvrdí, ale že se jenom domnívali“. V tomto smyslu zastává filosofický skepticismus, že je třeba se vyvarovat postulátu konečné pravdy. Jediný systematický zdroj z té doby je od Sexta Empirica, protože většina antických skeptiků nezanechala žádné písemnosti nebo se jejich spisy nezachovaly.

Vědecký skepticismus: V moderní době se ve vědeckých kruzích používá pojem skepticismus (též vědecký nebo racionální skepticismus) pro kritické zkoumání jakýchkoli tvrzení, kterými se věda zabývá, a vlastně odmítání jejich apriorních přijímání. Základní myšlenkou racionálního skepticismu je, že pokud se neprokáže opak, nelze z jakýchkoli tvrzení nebo teorií předpokládat pravdivost. Dále racionální skepticismus požaduje, aby byla každá teorie skutečně vědecká, tj. aby měla některé důležité atributy (např. falzifikatelnost, vnitřní konsistenci, shodu s pozorováním): na veřejnosti je racionální skepticismus prezentován zejména při zkoumání pseudovědeckých a nevědeckých teorií.

Náboženský skepticismus: Zaměřuje se na pochybnosti týkající se víry, například existence božských stvoření nebo zázraků. Náboženští skeptici nemusí být nutně ateisti nebo agnostici.

Pseudoskepticismus popisuje myšlení, které se zdá být skeptické, ale skeptické není. Pseudoskeptici jsou osoby, jejichž názory jsou spíše negativní než agnostické, a přesto se považují za skeptiky. Pseudoskeptici jsou spíše lidé jako „bez víry“, než „nevěřící“.

 

Skepticismus Davida Huma (1711 - 1776). Při jednostranném prosazování empirismu nebo racionalismu objevují se slabé stránky. Empirismus musí předpokládat, že naše poznání je odkázáno pouze na smyslové údaje. Racionalismus musí předpokládat vrozené ideje. Výsledkem naší empirie je imprese - jejich kopiemi jsou naše ideje. Vědecké poznání se může soustředit buď na práci s idejemi, např. matematiku (pravdy touto cestou získané jsou trvalé, obecně platné) nebo se může vědecké poznání pokoušet o výklad reality jako zdroje impresí – to činí empirické vědy, fyzika. Hume ukazuje, že empirické vědy jsou ve svých východiscích odkázány na empirii. Tedy jejich závěry nemohou mít všeobecnou platnost. Veškeré závěry, které činí, jsou výsledkem indukce – jsou tedy ve skutečnosti vědami, tedy mohou činit obecné závěry.

Kauzalita – příčinnost, nutnost. Determinismus – vývoj přírody a společnosti podléhá nutnosti objektivních zákonů, v níž náhoda tvoří jen dílčí, případně nepoznanou výchylku, mající ovšem skrytou příčinu. Indeterminismus je přesvědčen, že neexistuje žádná nutnost, popřípadě že člověk není schopen zákonitosti vývoje vypozorovávat. Dění v přírodě a společnosti je věcí náhody, nepředvídané pravděpodobnosti apod. Fatalismus – extrémní křídlo determinismu, který říká, že vše je podřízeno osudu. Tychismus – extrémní projev indeterminismu, všechno dění je čistě náhodné. Voluntarismus – považuje příčiny a výsledky dění v přírodě či společnosti za projev vůle vyšší bytosti nebo objektivizované vůle jako psychického či biologického principiu.

Metodická skepse Descarta, Kant překračuje původní skepticismus. Opak skepticismu je dogmatismus. Skepticismus jako negativní směr noetický, tj. přesvědčení, že poznání pravdy buď vůbec, nebo v jistém svém zřeteli člověku je nedostupné. Pochybování, nic nevíme bezpečně pro klamavost smyslů. Predarwinismus, kantovský kriticismus, fenomenalismus, nihilismus.

 

Pokud relativismus říká, že poznání (soud, hodnocení) je relativní a tedy závislé na dalších okolnostech, neříká tím, že by nebylo možné. Poznání, soudy, hodnocení – pokud berou na tyto okolnosti ohled – jsou možné a platné. Relativismus – na rozdíl od agnosticismu a solipsismu – tedy připouští platnost, pravdivost, morální hodnotu, i když nějak závislou. To je důležité pro kulturní relativismus, přesvědčení, že lidské kultury podstatně ovlivňují naše vnímání, hodnocení i jednání. Různé kultury mohou tedy hodnotit různě, nicméně pokud se příslušníci téže kultury ve svých soudech shodují, platí pro ně společně nějaké kritérium správnosti atd.

Epistemologický relativismus: Smyslové poznání ještě závisí na osvětlení, na poloze pozorovatele nebo na měřítku. Například napjatou ocelovou strunu vidíme jako téměř ideální přímku, při náležitém zvětšení jako válcovité těleso, jako molekuly a atomy železa a uhlíku.

Jazykový relativismus je teorie amerických antropologů 20. století o tom, že zkušenosti různých struktur nejsou navzájem vůbec souměřitelné ani převoditelné.

Historický relativismus. S prohlubováním historických znalostí a historického povědomí od 19. století se jasně ukázalo, že nejen jazyk a kultura, ale i velmi zásadní lidské názory, postoje a hodnocení se, v průběhu dějin měnily a mění – v moderní době ještě rychleji.

Morální relativismus je názor, že mravní hodnocení stejného jednání v různých dobách nebo společnostech se mezi sebou liší.

Relativismus a subjektivismus: Relativismus je gnoseologické stanovisko absolutizující relativnost a proměnlivost obsahu poznání. Relativnost, relativita je něco jiného než relativismus. Relativita, relativnost se obecně přijímá. Co je relativní, není na věky, co je absolutní, neúplné, dokonalé, věčné. Kdežto relativismus relativitu absolutizuje, popírá absolutno. Vše je relativní, nic není na věky.

Gnoseologie – gnoseologické – noetické. Noetická teorie poznání. Relativismus je skeptická teorie omezující možnost poznání na vztahy, relace, ve kterých jsou věci k sobě navzájem, samy o sobě však nepoznatelné. Poznatelné jsou pouze relace. Relativismus absolutizuje ontologicky (metafyzicky – metafyzika – ontologie, nauka či věda o jsoucnu, o podstatě jsoucna), proměnlivost věcí a jevů, popírá jejich vlastní relativní stabilitu a kontinuální, nepřetržitý souvislý vývoj. Relativismus nepoznává objektivní pravdu, na subjektu nezávislou. Tato teorie je tedy dokladem pro subjektivistický světonázor a opět: subjektivistický je něco úplně jiného než subjektivní. Podle subjektivismu, jestliže neexistuje na člověku nezávisle objektivní pravda, závisí poznání a bytí na člověku. Protagoras tvrdil, že člověk je mírou všech věcí jsoucích, že jsou, nejsoucích, že nejsou. A zdůrazňoval tak relativitu poznání.

Relativismus versus aristotelismus: Relativismus je v přímém rozporu s aristotelismem, s Aristotelem. Podle Aristotéla objektivní pravda existuje. Skutečnost je všechno, co existuje nezávisle na nás, kolem nás a my sami k tomu patříme. Mimochodem: Tuto definici převzal marxismus za svou s tím rozdílem, že slůvko „skutečnost“ nahradil slůvkem „hmota“. Přijme-li člověk relativismus a subjektivismus, hrozí mu, přijme-li to důsledně, že se octne v neřešitelném rozporu se světem a sám se sebou. Na jedné straně platí, že každý má svou pravdu. To vypadá velmi svobodomyslně a demokraticky. Je to však pouze optický klam a demagogická výměna slůvek. Každý má svůj názor – to zní úplně jinak. Má-li každý nejen svůj názor, ale také svou pravdu, má tedy nárok na svá vlastní pravidla hry, na svůj vlastní řád, principy, systém. Z toho plyne pěstní právo, konfrontace, likvidace všech, diktatura.

Subjektivita a subjektivismus: Asi už víte, že je to „pravda“, kterou vítězí psychopati. A jak je to se subjektivitou a subjektivismem? Subjektivitou rozumíme implicitu subjektu s objektem; u člověka jeho nitro jako soubor dispozic pro působení navenek, v explicite.

Ideologie subjektivismu a relativismu: Subjektivismus a relativismus můžeme označit za ideologie, nikoliv orientace filosofické, nýbrž ideologické. A tedy za nepřijatelné; ať by se jednalo o ideologii křesťanskou, islámskou a jakoukoliv. Každá ideologie je ve svých důsledcích vražedná, proti životu. Voliči v demokratickém státě svrhnou pravicovou vládu, protože jsou toho názoru, že udělala málo a dají svůj mandát levici, aby poznali, že vládnout se dá ještě hůře. Pokusí se zamezit vývoj kontinuální, změnit demokracii na diktaturu, což je ještě horší. A dojde k chaosu.

Kulturní relativismus: Jádrem koncepce kulturního relativismu je předpoklad, že jednotlivé kultury jsou jedinečnými a neopakovatelnými entitami, jsoucny. Z toho důvodu je nutné posuzovat každou kulturu pouze v jejím vlastním kontextu, v souvislostech jejich vlastních hodnot, idejí, norem a tradic. Je totiž zřejmé, že mnoho kulturních prvků, které jsou v souladu s hodnotami a obyčeji kultur, jejichž jsou součástí (kanibalismus), nevyhovuje normám a zvykům kultur jiných (např. té naší, evropské). Opačnou pozici – tedy posuzování odlišných kultur měřítky kultury vlastní - označujeme jako etnocentrismus. Kromě egocentrismu se kulturní relativismus vymezuje i vůči evolucionismu, který je založen na představě, že dějiny lidstva jsou unilineární (tedy představě, že dějiny lidstva celého světa jsou v zásadě jedny, mají všude na světě shodná vývojová stadia) a tak jsou kultury odlišné od kultury euroamerické pouhými nedovyvinutými stadii vývojem směřujícím tímtéž směrem, pouze jaksi opožděným. Vůči tomuto pojetí staví kulturní relativismus pluralistickou koncepci dějin, jejíž páteří je myšlenka, že se jednotlivé kultury mohou vyvíjet libovolným směrem a krystalizovat tak do podob vzájemně nesrovnatelných, zatím co evolucionismus umožňoval poměřování všech kultur měřítky kultury proamerické, neboť právě ona byla nejvyšším vývojovým stadiem obecné kultury lidstva, ke které všechny ostatní kultury směřují. Vzhledem ke skutečnosti, že kulturní relativismus nabízí perspektivu, v níž je možné nahlížet jiné kultury s patřičnou úctou, respektem a tolerancí (a je tak v tomto smyslu koncepcí opoziční ke všem formám nacionalismu, rasismu, fašismu apod.), vytváří teoretické podloží téměř všech koncepcí multikulturalismu. Je však třeba říci, že na rozdíl od egocentrismu, který je kulturám vlastní, je kulturní relativismus doposud spíše programem a ideou, než popisem reálného stavu. Termín identita je používán 1. na rovině individuální, čili jako základ rozlišování mezi sebou a druhými (formování osobností v průběhu socializace, rozlišování jedinců na základě věku a pohlaví), 2. na rovině skupinové, čili identita kolektivní, spojení jedince se skupinou. Sociální skupiny lze určovat podle těchto kritérií: biologické (pohlaví a věk, rodina), místní (obec, město, kraj, stát), kulturní (etnikum či národ), statkové (příslušnost k sociální vrstvě), profesní, náboženské, politické či ideologické.

Bělohradský postupuje od liberalismu přes relativismus k nenávisti: Jeho politický a morální relativismus: od kapitalistického liberalismu k neomarxismu a k nepřátelství vůči západní civilizaci. Hodnotový relativismus je pro něho a svobodu zhoubný. Relativismus je neslučitelný se svobodou. Obhajoba svobody je založena na nedotknutelnosti osob i na vnitřní hodnotě a důstojnosti každého člověka a neexistuje pro ni objektivní morální řád. Žádná objektivní pravda ohledně platného dobra neexistuje, vládcové vládnou podle svých relativních „pravd“.

Etický relativismus obsahuje tezi, podle níž není nic jednoduše morálně dobré nebo morálně špatné, nýbrž že vše je morálně správné pouze pro osobu, společnost, morální tradici, epochu nebo nějaký étos. Neexistují žádné univerzálně platné morální soudy. Etickým relativismem je etický konvencionalismus, tj. dohoda lidí o etickém postupu.

 

Relativismu je blízký pragmatismus. Podle toho pravda je to, co má praktickou hodnotu a užitečnost. A užitečnost má to, co vyhovuje subjektivním zájmům jednotlivce. Nic není pravda, všechno je relativní, nikdy nenajdeme úplnou pravdu. (Potud internet.)

 

 

Ad skepticismus: Pojem skepticismus pochází z řeckého slova „skeptomai“, „pochybujj“, a je blízký agnosticismu a nihilismu (filosof Friedrich Nietzsche 1844-1900 se zabýval nihilismem). Běžněji se užívá označení skeptik pro osoby, které mají nedůvěřivý postoj nebo smýšlení o lidech nebo specifikovaných věcech, při čemž tvrdí, že pravdivé poznání je nemožné a všechno soustavně kriticky posuzuje.

Antický filosofický skepticismus tedy do svého obsahu zahrnuje náš dnešní agnosticismus a nihilismus, pochybuje o možnosti filosofického myšlení a neuznává a popírá možnost poznání pravdy. Antické myšlení pojímá skepticismus ontologicky ve smyslu jsoucnosti, entity Aristotelovy a naráží na potíž, že poznáni je možné jen díky apriorním předpokladům, které nelze odvodit bez smyslové skutečnosti. Proto je třeba pravdivost neustále ověřovat. Přitom však antičtí filosofové skepticismu, tzv. „spektikoi“, nic netvrdí, jen se domnívají, brání nám to jejich cestou dosáhnout konečné pravdy.

V moderní době se razí pojem „vědecký“ nebo „racionální skepticismus“ a je jím míněno jakékoli kritické přijímání jakýchkoli poznatků, kterými se věda zabývá, což znamená, že věda nesmí přijímat apriorní poznatky a předpoklady. Pokud se neprokáže cestou verifikace, falzifikace a vnitřní konzistence shoda s pozorováním, jde na veřejnost o racionální, vědecký skepticismus při zkoumání pseudovědeckých a nevědeckých teorií.

Ale u tohoto nevědeckého skepticismu dochází často u vědců k postupu, kdy postupují cestou akademické, metodické skepse, která není na závadu, nýbrž je velmi vítaná a potřebná. Vědec totiž v tom případě úmyslně volí dočasné převzetí jistého neplatného postupu či tvrzení, aby je důkladně prozkoumal a pomocí něho dospěl k pravdivému poznání. Vzpomeňme jen na René Descarta, velkého filosofa, který znamenal pro filosofii velký vědecký průlom, a který se rozhodl, že opustí všechny dřívější pravdy a tvrzení, které nevedly k pravdě a jejichž sledování přineslo či mohlo přinést cestu k omylu. Jeho akademická skepse byla oprávněná a potřebná.

Internet se vypořádává s náboženským skepticismem jen zběžně tím, že se to týká pochybností týkajících se víry, zvláště existence božských stvoření a zázraků. Poznamenává, že náboženští skeptici nemusí být nutně ateisty nebo agnostiky. To je příliš rychlá a krátká reakce na náboženský skepticismus, jednak obecně vztahu náboženství a skepticismu a jednak na otázku, kterých náboženství se to bude týkat.

Vycházíme-li ze skutečnosti, že náboženství je převážně otázkou existence Boží, pak z této skutečnosti můžeme odvodit, že ateisté a agnostici asi budou považovat lpění na náboženství za skepsi. Neexistuje-li Bůh, pak vše, co s jeho bytím souvisí, je oprávněno a relevantní, odpadá a tedy i náboženství se stává jakýmsi obsahem prošlým, již vyřízeným a vyřazeným, jako jsou vyřazeny z přijímání prošlé léky a z konsumu prošlé poživatiny. Ale o té vyřazenosti náboženství z lidské mysli jsou přesvědčeni jen ateisté, i když v různé míře, ani agnostici, skeptici a relativisté ve své m celku. Důkazem pro to jsou nejen známí filosofové, různé náboženské církve, sekty, denominace, i ti „necisté“, kteří věří v nějaké neznámé bytosti nad nimi a také všichni ti, kdo si vytvořují své vlastní náboženství ze svého osobního zájmu ve sportu, v umění a činnosti.

Internet dává do souvislosti se skepticismem otázku náboženství, především pochybností o víře, existenci božských stvoření nebo zázraků. Věc je však složitější. V praxi existuje nespočet církví, náboženských společností, spolků, sekt, denominací, náboženských hnutí, hnutí na bázi gnostické, exoterické a vědecké. Mezi nimi církve křesťanské a katolické, židovské a islámské uznávají existenci Boha, jiné církve jako Jehovisté, jsou fundamentální, bigotní, budhisté nemají boha a jsou jenom jakousi asketickou entitou, těch známých a neznámých sekt je nespočet, ale všechny existují na bázi náboženství, přirozeného či umělého. Spadají tedy všechny pod skepticismus, nebo jen ty necírkevní? Zde by bylo třeba internet doplnit a objasnit.

Internet připojuje skepticismus Davida Huma s jeho empirismem, smyslovým poznáním a zkušeností, determinismem a indeterminismem, náhodou a dogmatismem jako opakem skepticismu.

 

Ad relativismus: Relativismus je podmíněné stanovisko, názor odmítající objektivně pravdivé poznání, názor v neobecně platné zásady, pravidla a normy, ve veškeré poznání. A pravidla považuje za podmíněná, relativní. Opakem je absolutismus. Je to teorie, která tvrdí, že je nemožné dojíti do pravdy absolutní. Důvodem pro to je, že prvotní jsou představy, tj. stavy subjektivní a nikoli věci.

Pokud relativismus zastává, že poznání, tj. soud a hodnocení, je relativní a tedy závislé na dalších okolnostech, nevylučuje tím naprosto možnost poznání. Jestliže poznání, soudy a hodnocení berou ohled na tyto okolnosti, jsou možné a platné. Relativismus - na rozdíl od agnosticismu a solipsismu - tedy připouští platnost, pravdivost, morální hodnotu, i když jako závislou. To má význam pro kulturní relativismus, přesvědčení, že lidské kultury podstatně ovlivňují naše vnímání, hodnocení i jednání. V různých kulturách může dojít k různému hodnocení, ale dohodnou-li se stoupenci téže kultury shodně, je pro ně platné společně nějaké kritérium správnosti.

Američtí antropologové se dohodli ve 20. století, že existuje-li jazykový relativismus, platí teorie o tom, že zkušenosti různých struktur nejsou navzájem vůbec souměřitelné ani převoditelné.

V případě historického relativismu se ukázalo s prohlubováním historických znalostí a historického povědomí od 19. století, že nejen jazyk, ale i velmi zásadní názory, postoje a hodnocení se v průběhu dějin měnily a mění – a v moderní době dokonce ještě rychleji.

Morální relativismus nám představuje názor, že morální hodnocení stejného jednání se v různých územích, dobách a společnostech se mezi sebou velmi liší.

 

Internet nyní nás blíže seznamuje s relativismem, který považuje za stanovisko poznání absolutizující relativnost a proměnlivost obsahu poznání. V běžné řeči používáme pojem relativní, relativita, který je však něco jiného než relativismus. To co je relativní, není nic trvalého, věčného, na věky, neboť se to mění v čase a v prostoru. Relativismus je však pojem pro to, co je trvalé, co se nemění, co je věčné, absolutní, úplně dokonalé. Protože relativismus relativitu absolutizuje, ve skutečnosti popírá absolutno. Vše je relativní, nic není na věky.

V gnoseologii, tj. v noetice, v noetické teorii poznání, je skeptická teorie omezující možnost poznání na vztahy, relace, ve kterých jsou k sobě navzájem, samy o sobě však nepoznatelné. Poznatelné jsou pouze relace. Relativismus absolutizuje ontologicky, metafyzicky (metafyzika = ontologie, nauka či věda o jsoucnu, o podstatě jsoucna) proměnlivost věcí a jevů, popírá jejich vlastní relativní stabilitu a kontinuitu, nepřetržitý souvislý vývoj. Relativismus nepoznává objektivní pravdu, na subjektu nezávislou. Tato teorie je tedy dokladem pro subjektivistický světonázor a opět: subjektivistický je něco jiného než subjektivní. Podle subjektivismu, jestliže neexistuje na člověku nezávisle pravda, závisí poznání a bytí na člověku.

Relativismus versus aristotelismus: Relativismus je v příkrém rozporu s Aristotelem. Podle Aristotela objektivní pravda existuje. Skutečnost je všechno, co existuje nezávisle na nás, kolem nás a my sami k tomu patříme. Přijme-li člověk relativismus a subjektivismus, hrozí mu, přijme-li to důsledně, že se octne v neřešitelném rozporu se světem a sám se sebou. Na jedné straně platí, že každý má svou pravdu. To vypadá velmi svobodomyslně a demokraticky. Je to však pouze optický klam a demagogická výměna slůvek. Každý má svůj názor - to zní úplně jinak. Má-li však každý nejen svůj názor, ale také svou pravdu, má tedy nárok na svá vlastní pravidla hry, na svůj vlastní řád, principy, systém. Z toho plyne pěstní právo, konfrontace, likvidace všech, diktatura.

 

 

Pro komunisty jedinou premisou byl „třídní boj“ a likvidace držitelů výrobních prostředků. Příslušné konotace si komunisté do ideologie podle potřeb doplnili. Je možno podotknout, že podobným způsobem se dají vytvořit jakékoli ideologie z jakékoli ideje. Stačí jediná ideová premisa, přísná logika ideologie a světové zlo může být nastoleno.

Po tomto krátkém exkursu se vraťme k naší úvaze, k ideologickému relativismu a subjektivismu. Subjektivitou rozumíme spojení subjektu poznávání s objektem poznávání, objekt je zahrnut v subjektu, u člověka jeho nitro jako soubor dispozic pro působení navenek. Jádrem kulturního relativismu je předpoklad, že jednotlivé kultury jsou jedinečnými a neopakovatelnými entitami. Každou kulturu je třeba posuzovat pouze v jejím vlastním kontextu, v souvislosti jejích vlastních hodnot, idejí, tradic a norem. Nelze vycházet z toho, že některé kultury jsou opožděné, možná že vycházejí z jiných odlišných kultur. Úcta, respekt a tolerance k jiným kulturám vede ke koncepci multikulturalismu.

Etický relativismus obhajuje tezi, že nic není jednoduše morálně dobré nebo špatné, nýbrž vše je morálně správné jen pro osobu, společnost, morální tradici, epochu nebo nějaký étos. Neexistují žádné univerzálně platné morální soudy. Etický relativismus je etický konvencionalismus, dohoda lidí o etickém postupu.

Jsou tu důvody, abychom odmítli relativismus: mnohdy předkládá otázky, které jsou proti zájmu lidstva; když se staví tak benevolentně k zásadním otázkám a postrádá naprosto známky zvědavosti, které určují budoucí pokrok křesťanského hnutí; když se staví tak kladně k ideologiím, které znamenaly v minulosti takovou zhoubu pro lidstvo.

Jestliže tedy relativismus je ideologií, tedy něčím zcela vadným, vyspekulovaným, vykonstruovaným lidským intelektem, neskutečným „snem“, pak jej můžeme odmítnout klidně jako ideologii, omyl v myšlení, chybný krok, nedopatření, společenskou chybu, tím, co by Francouz nazval „faux pas“.