Exkurs: Co je právo? Máme-li začít probírat téma o právu, musíme si uvědomit, že každý jurista postavený před otázku: „Co je právo“, je přiveden do určitých rozpaků, má-li zodpovědět formou definice, neboť na tuto otázku neexistuje jednoznačná odpověď. Tuto nemožnost definice práva a jeho vymezení ve smyslu položené otázky potvrdil již Immanuel Kant, který konstatoval, že všechny podoby definice práva jsou pro takové vymezení nemožné. Právo se v minulosti objevilo v tolika různých podobách a liší se i dnešní právní konstrukce a motivace práva v takové míře, že nelze koncipovat jedinou podobu definice. Již římské právo znalo jednak právo zvykové, jednak právo positivní. V historii evropského práva jsme se setkali s právem přirozeným, zvykovým, positivním, historickým, se „spontánním řádem“ právníka Friedricha Augusta Hayeka, s právem obyčejovým a jinými, která měla a dosud mají různou právní konstrukci a právní i filosofickou motivaci, kteréžto podoby nelze podřadit jedné definici. A přesto tyto jednotlivé podoby práva představovaly právo známé teorii práva. Zatímco v naší právní teorii se opíráme o positivní právo, jiné státy mají právo zvykové, Angličané lpí na svých právních precedentech, setkáváme se s různým pojetím „nalézání práva“, jak je znalo již římské právo. Položenou otázku tedy nelze jednoznačně zodpovědět.

 

Exkurs: Jaký je vztah práva a etiky? Ve staré lidské společnosti existovalo úzké propojení práva a etiky, ať už příslušné normy jednání měly jakoukoli podobu.

Teprve vzrůstem vzdělanosti došlo k oddělení práva a morálky tím, že se obě tyto myšlenkové konstrukce etablovaly a nabyly samostatnou podobu. Z historie lidského myšlení je například známo, že když Thomas Hobbes zasáhl svým myšlením do práva, rozdíly práva a mravnosti se staly jasnějšími. Samuel Pufendorf ještě více rozlišoval přirozené právo a morální theologii tím, že se jasněji vyslovil o rozdílu legality a morality. Pozemskému soudci mohlo být lhostejné, jakými motivy je člověk veden při plnění svých právních povinností, nejvýše mohl vzít v úvahu niternou motivaci pachatele trestného činu. I když nešlo ještě o podstatné rozlišování práva a morálky, došlo k jejich ostřejší diferenciaci a během doby také ke zřeknutí se přirozeného práva a uznání positivity všemu právu, neboť tato positivita, legalita, byla přiznána všemu právu. Přirozené právo a později positivní právo se stalo „správným právem“. Filosof Immanuel Kant se zasloužil o koordinaci práva a morálky, o jejich vnější a vnitřní, juristickou a etickou roli v zákonodárství, o potlačení a odstranění moralizující právní nauky. Právní nauka a nauka ctnosti se vyhranily vůči sobě, i když jejich rozdíl nebyl veden předností povinnosti a mravnost měla za předmět jen za předmět „vnitřní“ chování a právo ukládalo „donucovací povinnost“. Jestliže právo mohlo ukládat trest, mravnosti byla přisouzena povinnost motivací, takže obsah povinnosti se u obou lišil. Tento velký obrat razil moderní etiku. Místo objektivních materiálně etických problémů, kterými se přirozené právo po staletí zabývalo, nastoupil problém subjektivní morality, subjektivní princip mravnosti, morální autonomie u člověka.

         V důsledku této změny prioritní princip spravedlnosti, nadále plně respektovaný morálkou, byl na straně práva vystřídán do převážné míry principem právní jistoty, kterému v právu byla dána přednost i za cenu toho, že se tím oslabila spravedlnost právního rozhodnutí. Ovšem ani tento princip právní jistoty nepostrádal charakter morality, o čemž svědčí např. upozornění sv. Pavla na občanskou povinnost být poslušen světské vrchnosti a autority.

 

         Jestliže Platon a Aristoteles položili základy idealistické nauky přirozeného práva, byla to Stoa, stoická škola, založená Zenonem kolem roku 300 př. Kr., která uvedeným základům dala potřebnou vnější podobu. Podle stoiků svět je velkým státem s jednou ústavou a s jedním zákonem. Jednotlivé ústavy se týkají jednoho přirozeného práva, jejich nomos je řízen a živen z božské jednoty, z obecného rozumu, který pozůstává v přirozenosti a proti němuž jiné zákony jsou jen lidskými ustanoveními. Přirozeným právem je dáno schéma práva jako: světový zákon – přirozený zákon – lidský zákon, jako lex aeterna – lex naturalis – lex humana. Věčný zákon nebo světový rozum je osud, tj. řád bytí, co se stalo, stalo se, povstává to, co má povstat. Světový zákon je zákonem naší přirozenosti, která je vlastní i zvířatům, náš přirozený zákon jakožto přirozený zákon v užším smyslu je součástí věčného zákona, naše vlastní přirozenost je součástí celkové přirozenosti. Stoický filosof Marcus Tulius Cicero (106-43 př. Kr.) napsal podle Welzela: „Pravý zákon je správný rozum, souhlasící s přirozeností, na němž se všichni podílejí a který je trvalý a věčný, který přikazuje povinnost a odstrašuje od zla. Tomuto zákonu se nesmí ani brát platnost, nesmí být omezena nebo zrušena jeho platnost; ani senát ani lid nemohou zprostit povinnosti vůči němu, není ani v Římě ani v Athénách ani později jinde, nýbrž zahrnuje ve všech dobách jediný věčný a nezměnitelný zákon. Kdo jej neposlouchá, utíká sám před sebou a zakusí jako zrádce lidské přirozenosti těžké tresty, i když mohl utéci ostatním tak zvaným trestům. Proto je lex humana zákonem, jen když souhlasí s přirozeným zákonem. Kdyby byl zákon vytvořen jen rozhodnutím lidu, výnosy knížat nebo vynesenými rozsudky, potom by muselo být správné loupit, cizoložit, předkládat falešné testamenty, kdyby byly schváleny souhlasem a rozhodnutím množství. Přiznáme-li slovům a příkazům bláznů tolik síly, že by mohly měnit přirozenost věcí, - proč potom nenařídit, že to zlé a zavržení hodné máme pokládat za dobré a zdravé? Ale nemůžeme rozlišit dobrý zákon od špatného žádnou jinou mírou než mírou přirozenosti.“ Ciceronova nauka se přenesla do křesťanství, jak vidíme u Pavla, list k Římanům 2,14-16: „Jestliže národy, které nemají zákon, samy od sebe činí to, co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem, i když zákon nemají. Tím ukazují, že to, co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí. Nastane den, kdy Bůh skrze Ježíše Krista bude soudit podle mého evangelia, co je v lidech skryto“

V přirozeném právu jde o to, co je tím „ideálním“ přirozeným právem a tím „existenciálním“. Ideální přirozené právo je určováno bytím člověka v rozumu, v logosu, v racio, pro existenciální přirozené právo člověk není primárně bytostí racionální, nýbrž určenou od volních a citových aktů nebo vitálními pudovými impulsy a sklony. Ideální přirozenoprávní nauka se kloní k tomu odvodit právo z ideálního, věčně platného náhledu přístupného řádu; pro existenciální přirozenoprávní nauku se naproti tomu vychází z rozhodnutí diktovaných situací nebo z aktů tvrzení vitální existence. Pro pochopení přirozenoprávní nauky je základním náhled, že existovala vždy dvě základní pojetí bytí člověka. Tato hloubka antithese mezi ideálním a existenciálním se projevila teprve ve středověku v boji o ideový realismus a nominalismus.

 

Tomáš Akvínkský (1225-1272): Tomáš v svém učení stavěl na Aristotelově metafyzice, ve svém přirozeném právu preferoval rozum proti vůli, dával přednost řeckému intelektualismu před pavlovským voluntarismem. Teleologický pojem Aristotela podřídil spojení mezi právní ideou a lidskou přirozeností. Přiklonil se vedle božského zákona ze Zjevení k „nadpřirozenému cíli“ stoického přirozeného řádu lex aeterna – lex naturalis a lex humana vel positiva. Vychází jako Augustin ze stanoviska, že lex aeterna je zákonem božské vlády nad světem a že Bůh sám vtiskl všem lidem principy, které jsou směrodatné pro jejich počínání a jednání. Tyto principy jsou promítnuty do světa a do lidské přirozenosti formou přirozených sklonů a lidských pudů. Jeho koncepce přirozeného práva je podrobena principům zvláštních pojmů synderesis a conscientia. Synderesis představuje přirozenou schopnost poznání nejvyšších přirozenoprávních poznání nejobecnějších mravně-praktických principů, conscientia pak je získaný habitus empirického vědění, později faktů, na jehož základě je člověk schopen (vice či méně přesně) znát a posuzovat různé praxe, souvislosti jednání a situace. Lidský rozum může poznat lex externa nikoli v jeho plném obsahu, nýbrž jen v jeho principech. Positivní zákon jen pokud je odvozen z přirozeného zákona prostřednictvím těchto cest, má sílu zákona a zavazuje poddané ve svědomí. Pokud nějaký positivní zákon by nebyl ve shodě s přirozeným právem, není žádným pravým zákonem, nýbrž jen porušením zákona a nezavazuje ve svědomí.

         Tomáš přijal obsah přirozeného zákona ve smyslu Aristotelovy teleologické metafyziky a především z jeho přirozeného pojmu. Má snahu o dosažení dobra z nejvyššího přirozeného zákona: čiň dobro, vyhýbej se zlu, který je podkladem všech konkrétních přirozenoprávních předpisů. Tomáš však uznává druhý přístup k přirozenému právu – dekalog, jeho všechna přikázání považuje za přirozené právo.

 

         Johannes Duns Scotus (1270-1308): Vnesl do filosofie proti převaze rozumu primát křesťanské lásky a převaha vůle se projevuje v oblasti morálky i přirozeného práva. Svobodná vůle člověka, zaměřená na dobro kvůli dobru, se stává příčinou volního rozhodování. Akt vůle a lásky je neodvoditelný z rozumu. Nejvyšší formou obecného bytí již není to obecné, nýbrž to individuální. Může-li vůle milovat dobro pro ně samé, tak také může hřešit jen vůle, která je svobodná proti rozumu. Scotus přináší do přirozeného práva voluntaristické pojetí Pavlovo a Augustinovo. Bůh nikdy nepřekračuje svou „potentia ordinata“ svou absolutní potencí (odvěký problém, zda Bůh ve své všemohoucnosti může vyřešit „kvadraturu kruhu“). V Bohu se spojují moc a spravedlnost. Pravidla Boží jsou určena více Boží vůlí než Boží moudrostí. Vůle Boží, která chce právě toto, je bezprostřední příčinou, pro kterou nelze hledat jinou příčinu. Scotus zastává „existenciální přirozené právo“.

 

         Wilhelm von Ockham (Occam, 1295-1350): Ockham dotvářel voluntární, existenciální přirozené právo, Boží absolutní moc chápal ve smyslu rozlišení „potentia absoluta“ a „potentia ordinata“. Byl ovlivněn „nominalismem“ a „ideovým realismem“, nedosahuje však výše nominalismu Hobbese. Pro Ockhama nastoupilo Písmo svaté jen jako ve víře přístupné slovo Boží. Odchýlil se od „ideálního“ přirozeného práva k „existenciálnímu“.

         Exkurs do nominalismu: Otázka realismu universálií, devoluce bytostného vztahu existujících subjektů Petra a Pavla do nadřazených subjektů „člověk“, „lidstvo“, představuje pro nominalistu nedovolené přiznání tomuto vyššímu bytí, vyššímu druhu a rodu, něčeho, na co tento nový subjekt nemá právo. „Člověk“ přece jako realita neexistuje, je to jen přenos pojmu na něco neexistujícího, je to pouhé „slovo“, žádná skutečnost. Odtud nominalisté jsou také nazýváni nikoliv „realisty“, nýbrž „nominalisty“. Tento nominalismus se však v uvedené době a u uvedených činitelů zakořenil do celého lidského života. Neexistuje „právo“, „právní vztah“, který byl vytvořen jako přesun práva na jednotlivé právní delikty do nového pojmu. Pro nominalistu i pojmy spravedlnost, stát a jiné jsou také jen přenesením z původního pojmu do nového, do universálie, takže ani tyto pojmy pro něho neplatí, nemají realitu.

 

         Novodobé přirozené právo. Thomas Hobbes (1588-1679): Počátek novodobého přirozeného práva byl podle Welzela ražen antinomií mezi ideou a existencí, rozumem a vůlí, právem ideálním a existencionálním, osvícenstvím a nejsilnějším protischolastickým církevním postavením. Hobbes ve svém učení spojuje nominalismus s ideálním i existenciálním přirozeným právem, ale v žádném případě nezavrhuje positivní právo. Obecná pravidla o dobru a zlu a spravedlnosti existují jen ve státě a jsou výtvory státu. Neexistují věčné pravdy ani spravedlnost či nespravedlnost.

 

         Immanul Kant (1742-1804): Podle Kanta z poznání lidské přirozenosti, které můžeme mít jen ze zkušenosti, nemže být odvozen žádný zákon, který je spojen s absolutní nutností. Důvod závaznosti morálních zákonů nemůže být hledán v přirozenosti člověka, nýbrž apriori v pojmech čistého rozumu. Tak Kant ostře odlišuje metafyziku mravů, která je očištěna od všeho empirického, od praktické antropologie. Kant dovozuje dávno známou konsekvenci, že všechen materiální obsah, ať už je uložen v přirozenosti člověka nebo v okolnostech světa, vesměs je empirický a je konkrétně určitelný jen v situaci, do níž je jednající vsazen. Pro toto pojetí je blízký závěr, že ohledně materiálního účelu jednání není možná nejen žádná obecně platná, apriorní zákonitost, nýbrž že tuto je vůbec třeba vykázat z oblasti mravního. Princip mravního jednání musí být zcela svobodný ode všech vlivů náhodných důvodů, které mohou jen plynout ze zkušenosti. Tak dochází k velkému obratu v moderní etice. Jestliže přirozené právo hledalo po tisíce let objektivní moralitu, nová etika staví na subjektivních materiálních problémech. Mravní autonomie jednotlivce je principem svobodné vůle, která musí nutně umět souhlasit s tím, čemu se má podřídit. Tento princip předpokládá objektivně, materiálně eticky, „řád věci“, kterému se musíme svobodně podřídit na základě vlastního názoru.

 

         Nauka o přirozeném právu ovládala právo od počátku až do začátku 19. století. Přirozené právo splňovalo i nárok na existenci pevného společenského Řádu, jehož zachovávání a respekt také přikazovalo křesťanské učení ve slovech sv. Pavla v listě k Římanům, 13, 1-3: „Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud. Vládcové přece nejsou hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly“.

         Jak jsme pozorovali ve své úvaze, přirozené právo za dobu své existence dvou tisíc let nikdy neztratilo své primární postavení, přestože v něm došlo za tu dobu k četným změnám. Vždy si podrželo tu právní sílu a moc být nadřazené ostatním existujícím právům, která je doplňovala. Poněvadž přirozené právo především vycházelo z právních principů a zásad, jak např. bylo „Zlaté pravidlo“, zásada „Čiň dobré a vyhýbej se zlu“, „Pacta sunt servanda“, muselo být provázeno pro denní potřebu i dalšími právy, jako byly staré Římské právo se svou zásadou „Alicui suum tribuere“ (dávat každému to, co mu patří), zvyková a obyčejová práva, anglické právo precedenčního charakteru, Hayekův „spontánní řád“, „nalézání práva“. Např. Johannes Messner o přirozeném právu pojednal v objemném 1300 stránkovém díle s oporou na lidskou přirozenost, lidské pudy a popudy, instinkty jakožto „existenční účely“ (pud sebezáchovy, pud po potravě, pud po zajištění obživy, péče o budoucnost, pud pohlavní, pud lásky rodičů k dětem, pud k rodinnému životu, pud po sdružování se, pud po rozšíření zkušenosti a vědění, pud po krásnu, žádostivosti být uznáván druhými, pud po uspořádaném vztahu k nejvyšší bytosti, všechny ostatní pudové účely vztahující se na pud po štěstí).

 

         Otázku vztahu přirozeného a positivního práva snad nejlépe vystihl řecký básník Sofokles (+ 405) ve své tragedii Antigona. Tato přes výslovný zákaz vládce Théb Kreonta pochová mrtvolu svého bratra Polyneika, padlého v boji proti městu. Když je vládcem činěna odpovědnou za neuposlechnutí jeho zákazu, říká o tomto zákazu: „Ten zákaz mi přece neohlásil Zeus ani Diké, družka bohů podsvětních, že takové nám řády nedala a nemyslela jsem, že takovou má moc tvůj zákaz. Dal jej smrtelník, že mohl by platit více než nepsané a neochvějné bohů zákony. Ty nejsou jen včera nebo dnes, avšak věčně, aniž víme, kdo je dal. A pro ně nechtěla jsem od bohů být trestána a nečekala

jsem na ničí vůle“ (citován překlad Stiebitze z díla Sousedíka).

 

 

         Jak již bylo řečeno, odmítnutí primátu přirozeného práva vyvolalo více vlivů a důvodů. Jednak víru spojenou s přirozeným právem, že toto má věčnou trvalost a vyplývá z lidské přirozenosti, toto vyvrátil Kant. Právo je determinováno lidským myšlením své doby. To tvrdila i historická škola.

         Dále hrálo velkou roli mínění tehdejší doby, že teprve existence státu umožňuje tvorbu a vznik jakýchkoli právních norem, což byl ovšem omyl., neboť právní normy v různé podobě existovaly již dávno dříve.

         Není možno hic et nunc se zabývat otázkou, nakolik chybná positivistická filosofie má podíl na dnešním bezzásadovém a od hodnot odvráceném životě nás odvádí od dobrého a správného prožívání svobodného života. Máme tu však dostatečné důkazy ve skutečnosti, že důsledky našeho běžného pojetí života bez náboženství, bez spojitosti řádu právního a mravního, s výsledným vyzněním soudních rozhodnutí ve smyslu strohé legality a zanedbáním spravedlnosti je cestou vadnou. Víme, kolik škody způsobilo vadné učení Descarta známé pod pojmem „kartesiánské racionality“, „kartesiánského konstruktivismu“ o nutnosti, aby stát zajistil výkon spravedlnosti svým soudním rozhodováním, víme, jaký výsledek má rozvrácenost manželství a rodin, holdování různým neřestem, zneužívání sázení, život chápaný ve smyslu „carpe diem“ s nadměrným sklonem k bohatství, konsumnímu způsobu života.

         Shodujeme se jako křesťané s nevěrcem, že otázka existence Boha je jen otázkou víry a nikoli vědění, na což ovšem ateista často ve svém zakořeněném přesvědčení zapomíná a dohodli jsme se, že rozhodnutí o víře a nevíře v Boha ponecháme jako otázku nerozhodnutou, kdy budeme moci sami uzavírat tuto ambivalenci. Bude nám ponecháno věřit či nevěřit, vycházet z obojí možnosti. V praxi však interpretace nás lidí vypadá tak, že ve své lidské většině věc řešíme spíše nevěrou. Skutečný život, vyplývající z této naší interpretace, přijímá tuto ambivalenci s hlubokým sklonem v přesvědčení Bohu protivné, odporující. Co je to jiného všechny ty sliby a doporučení tisku, hromadných sdělovacích prostředků a obchodních lákadel a reklam, než jasné doporučování nevěry. Praxe a skutečnost je taková, že není třeba dále rozvádět tuto kapitolu.

         Positivní právo je vyhlášené a známé tím, že na některých svých pravidlech trvá velmi přísně, ba otrocky, dokonce na nich vysloveně „rajtuje“. Vezměme třeba uvedený Kartesiánský racionalismus a zákaz opírat zdůvodnění trestného činu o nový právní předpis. Jde o tzv. „zákaz retroaktivity trestného činu“, kde se vychází přísně ze dne, kdy došlo k údajnému spáchání nějakého trestného činu. Došlo-li např. k činu dne 5. ledna příslušného roku a zákon byl vyhlášen a zveřejněn až 6. ledna toho roku, nejde o trestný čin, neboť tím se stal teprve v den následující. Byl-li však trestný čin spáchán již 7. ledna toho roku, jde o trestný čin, neboť delikvent si mohl již být vědom trestnosti. To je ovšem nesmysl, neboť s takovou přesností nemohou být obeznámeni ani ti nejlepší soudci. Se stejnou horlivostí postupují pozitivní soudci i s pravidlem, trestní normou, kde ji vykládají přísně doslovně a přesně. Dejme tomu, že tato norma zní: „trestné je kopnout někoho do paty, nártu, lýtka, kolena a stehna a zákonodárce opomněl uvést i trestnost kopnutí do ´hýždě´, pak v souhlase se zněním soudce bude postupovat tak, že bude posuzovat jen ´kopnuti´ do hýždě jako beztrestné. Je-li takovýto rozsudek pozitivního práva výsměchem a vtipem na adresu pozitivního práva, je skutečností, že takovýto soud jde opravdu jen do slovního výkladu.

         Na pozitivní právo však dále navazují další dva instituty, dvě pravidla, důsledně dodržovaná: „nullum crimen sine lege“ a „nulla poena sine lege“ (žádný zločin a trest bez zákona“). Ale pozitivní právo vyžaduje, aby příslušný zákon byl vytvořen a vyhlášen přísně podle svrchu uvedeného legislativního postupu, ve smyslu „kartesiánského, konstruktivistického racionalismu, nestačí tedy, že by existoval nějaký zákon přirozeného práva, zvykového práva, precedenčního práva atd. Jedině záruka legislativního státního postupu je dokladem legální platnosti právní normy. Bez státu a jeho legislativy tedy neexistuje platná právní forma.

 

 

         Poněvadž aktuální moderní právo je reprezentováno třemi velkými právními teoretiky, filosofy a profesory práva na třech největších a nejslavnějších vysokých školách v USA a ve Velké Británii, dotkněme se zběžně jejich stanovisek.

 

Dworkin Ronald M: Vychází z těchto právních standardů: Pravidel, principů a politik.

Pravidla jsou běžné právní normy občanského a trestního práva, psané i nepsané. Tato pravidla buď platí, buď neplatí, tertium non datur. Pro tato pravidla existují jen některá omezení platnosti: „Vyšší zákon ruší zákon nižší“ (Lex superior derogat minori), „Pozdější zákon ruší zákon předcházející“ (Lex posterior derogat priori), „Speciální zákon ruší zákon generální“ (Lex specialis derogat generali.)

         Principem se rozumí standard, který se má dodržovat nikoli proto, že se může dosáhnout nebo zajistit nějaká ekonomická nebo právní situace, která se považuje za žádoucí, ale proto, že to požaduje spravedlnost (justice), „slušnost“ ( fairness) nebo nějaká jiná dimenze morálky (moralita). Vidíme, že nejen spravedlnost a fairness jsou moralitami, ale že toto moderní právo expressis verbis oproti pozitivnímu právu řadí mravní principy do oblasti justice a právního soudního rozhodování.

         Politika se nazývá standard, který vytyčuje cíl, jehož se má dosáhnout, zpravidla zlepšení určité ekonomické, politické nebo sociální kvality společnosti. Někdy se politika řadí mezi principy.

         Diskrece představuje soudcovský legislativní zásah do práva, kdy soudce vytváří nové právo, zařazuje je do právní teorie, mění stará pravidla, pokud je to třeba, přizpůsobuje principiální a politické precedenty. Přistupuje k diskreci v případech nouze, kdy mu chybí opora v právních pravidlech a spornou věc musí rozhodnout podle svého vlastního úsudku. V takových případech pozitivní soudce naříká na nedostatek právní opory a volá státní legislativu po doplnění právního řádu, aniž by sám rozhodl. Dworkin odkazuje na to, že i v civilním životě existuje diskrece, např. ve fotbale pomezní soudce kategoricky rozhoduje o brance a o „faulu“ a ve válce nadřízený velitel určí, kdo z osvědčených vojáků půjde na speciální plnění úkolu.

         Exkurs o původu pojmu „diskrece“: „Pavel Ambros vydal „Regula pastoralis“ svatého Řehoře Velikého (540-604: „Kniha o správě pastýřské“.). Toto lze chápat jako základní manuál pastorační moudrosti psychologických podnětů a ostrého spirituálního náhledu křesťanské praxe.

 

         Dworkin uvádí dva příklady soudního rozhodnutí podle nového práva:          1) V prvém případě zločine zavraždil svého dědečka, aby na něho připadlo dědictví dříve, než by dědeček zemřel přirozenou smrtí. Tento zločinec podle přirozeného a pozitivního dědického práva měl nárok na pozůstalost po dědečkovi ze zákona jako dědic, ale chtěl majetek dostat urychlenou vraždou dědečka. Soud rozhodl podle nového práva na základě principu, že vrah nemá mít prospěch ze svého zločinu, jinak by nárok na dědictví měl.

2) Ve druhém případě občan koupil auto, podepsal dohodu, že v případě závady v autu mu prodavač auta vymění vadnou součástku, což bude splnění celého nároku na odškodnění. Ale občan vinou vadné součástky havaroval, utrpěl úraz i jeho spolujezdec a náklady na léčení byly vysoké. Soud judikoval, že přesto, že občan podepsal dohodu, přece utrpěl škodu, za kterou ze zásady přirozeného práva prodavač auta odpovídá. Podepsání dohody o jediné náhradě škod ve výměně součástky pozbylo havarií auta platnost. Pozitivní zákon by takovouto náhradu občanovi nepřiznal.

 

Hart Herbert Lionel (1907-1992): Tam, kde existuje právo, jímž přestávají být jisté druhy lidského jednání předmětem volby, stávají se v určitém smyslu závaznými.“ Dále „podobný problém přináší druhý způsob, jímž přestává být dobrovolné a stává se závazným. Existují jak právní, tak morální závazky, jak povinnosti, tak práva. Všechny státní právní systémy navíc kopírují podstatu jistých základních morálních požadavků. Jinak existuje idea spravedlnosti, která obě oblasti sjednocuje. Právo je tedy „odvětvím“ morálky. To je učení přirozeného práva. Třetí hlavní problém je: že právní systém se obecně skládá z pravidel. Soudce volí mezi alternativním významem určitého zákona nebo mezi interpretacemi, čemu se daný precedent „rovná“. Soudci právo „nacházejí“, nikoli „vytvářejí“.

         Všude, kde je nějaký právní systém, musí být jistá osoba či orgán vydávající nařízení pod hrozbou (legislativní orgán).

         Typem práva je zvyk, jejž konkrétní systém jako právo uznává na základě pokynu suverénovy vůle nebo podle jeho náznaku. Pokud soud nepoužije takové pravidlo, to se stává pouhým zvykem.

         Existují primární a sekundární pravidla. Primární pravidla něco přikazují nebo zakazují, sekundární pravidla stanoví způsob tvorby zákona a potvrzují identitu těchto zákonů. Hart je nazývá „pravidly uznání“ jako autoritativní pravidlo, potvrzující prostředek proti nejistotě primárních pravidel, jako potvrzení platnosti pravidla. Soudce zkoumá precedenční podřízenost a odvozenost precedentů.

         Hart sleduje ve spravedlnosti, férovosti a morálce zájmy především třídy, nikoli jednotlivce. Podle Harta existují čtyři základní rysy pro rozlišení morálky a právního pravidla: 1.) Důležitost. 2.) Imunita vůči záměrné změně. 3.) Dobrovolný charakter morálních přestupků. 4.) Forma morálního nátlaku.

         Hart se hrozí, kam to dovedl německý pozitivismus za nacistů. Věc se musela řešit přirozeným právem v Norimberském tribunálu. V takových případech je třeba rekurovat do přirozeného práva i s důsledky zákazu retroaktivity nových norem, Hart se považuje za umírněného právního pozitivistu a smiřuje přirozené a pozitivní právo.

 

Fuller Lion (1902-1998): Stoupenec přirozeného práv. Vychází ze dvou morálek. Morálky povinnosti (pravidla základní, desatero, Písmo sv.) a morálky aspirace (řecká filosofie, dobrý život, uplatnění schopností, řádné a vhodné chování „comme il faut: vzorná rodina, péče o děti, varování se drog a sázek). Fuller si představuje morálku jako svislou úsečku, na jejímž spodním konci je povinnost a na horním aspirace. Tato úsečka je přepažena rovinou, kterou, můžeme posunovat nahoru a dolů. Posuneme-li ji nahoru, otevře se nám dolní část s morálkou povinnosti a zakryje nám část horní, část aspirace, část výtečnosti. Naopak posunutím roviny dolů zakryje se nám část povinnostní morálky. Je naší věcí, čemu dáme přednost. Obě morálky vycházejí z předpokladu, že nemůžeme poznat špatné, aniž bychom znali dokonale dobré. Právní morálka je neutrální ve vztahu k mnoha etickým problémům, ale nemůže být neutrální ve svém náhledu na člověka. Odklon od vnitřní morálky práva je urážkou důstojnosti člověka.

         Fuller uvádí osm požadavků pro úspěšnou tvorbu práva: aspirace na dokonalost v legalitě, obecnost práva, vyhlašování zákonů, zákaz retroaktivity zákonů, jakost zákonů, vystříhání se zákonů požadujících nemožné, stálost práva v čase, shoda mezi úředním postupem a deklarovaným. Tyto všechny požadavky náleží do připojení do práva.

         Vnitřní morálka nemá být přídavkem do práva a do jeho moci, je ve skutečnosti podmínkou práva a jeho podstatou. Opakující se kritéria nedbalosti a úmyslu.

         Retroaktivní zákon nemá být základním nárysem vztahů mezi občany, nýbrž slouží k nápravě porušení principu. Fuller se staví plně za přirozené právo a proti pozitivnímu právu. Dává přednost stanoviskům Tomáše Akvínského.

 

 

         Jak je patrno z nového právního stavu, odstraňuje se jednak velká vláda pozitivního práva a právní stav a řád se vrací zpět k přirozenému právu. Znovu mají plnou platnost mravní principy, pravidla a morální zákony, moralita se vrací do státního řádu, spravedlnost v plném rozsahu se stává základní právní a mravní hodnotou ve státě, právní norma je také mravní normou a nikoli proti ní, opuštěno je přísné dodržování zákazu retroaktivity nových zákonů do právní praxe, dokonce se zákaz retroaktivity stává vadný v mimořádných okolnostech a při stavu, kdy ve státě existují různé protichůdné normy a je třeba je sjednotit. Nové právo, které pozvolna se prosazuje v našem státě svými příznaky, se dnes již dá očekávat s určitostí. Zbývá ještě, aby se toto nové právo vžilo a zcela promítlo do lidského vědomí obyvatel a byl změně starý vadný stav v právní teorii a v právním řádu. Již se blýská na lepší časy.