Mezi odborníky neexistuje žádná pochybnost o tom, že hospodářské úsilí Číny hraje velkou roli v asijském věku. Ovšem tento poznatek je sotva ještě sdílen nyní uvnitř vědeckých a hospodářských elit. Možná by to spočívalo na „tvrdošíjném eurocentrismu“, který prostě přehání dopředu zahnanou asijskou renesanci Číny, Indie a Japonska, mínil nově dlouholetý asijský korespondent Urs Schoettli v „Neuen Zuercher Zeitung“. Zmocňuje se starého latinského hesla Ex oriente lux, „světlo přichází z Orientu“, které bylo zaměřeno od křesťanů antiky na Vykupitele Krista. Tomuto výroku se dostává v novém kontextu docela jiný význam: „Když po příliš dlouhém čase probíhal přenos vědy, techniky a idejí ze Západu jednostranně do úpadkového Východu, může nyní o sobě pochybující Evropa dostávat nové impulsy z Asie.“

         Takovéto hodnocení však naráží na odpor lidských a občanských právníků, ochránců přírody, pomocných organizací a jiných. Ti připomínají mylný vývoj jako korupci, vykořisťování těch nejubožejších, pronásledování etnických a náboženských menšin, narušování životního prostředí, které spolu s prakapitalistickými postoji jsou široce rozšířeny. Zároveň však se toho času množí hlasy, které tuto záměnu ve východní Asii uznávají jako monumentální pokrok, který propůjčuje kontinentu novou tvář. V tomto ohledu se dá vyvodit, že Indie a Čína uspěly překonat staletou vlastní a jinými způsobenou dekadenci. Miliony lidí byly tak osvobozeny od největší nouze, třebaže i nadále existuje extrémně mnoho chudých. Miliony domácností pronikly do středního stavu. Obecná hladina vzdělání se zvedla a mnoho vysokých škol mohlo být připojeno k těm nejlepším ve světě.

         Z Východu to nejlepší: Zvláště s Čínou se zabývaly před 2700 posluchačů v kanadském Torontu čtyři vysoké osobnosti při nedávné tzv. „Munkově debatě“. Toto nezávislé politické fórum bylo zřízeno poprvé před pěti lety a řadí se k nejvýznamnějším dialogickým institucím Severní Ameriky. „Bude Čína ovládat 21. století?, tak zněla vedoucí otázka. Na podiu seděly čtyři prvořadé osobnosti: Hospodářský historik Niall Ferguson z Harvardovy university jakož i pekingský ekonom David Daokui Li zastávali souhlasné mínění. Dřívější americký ministr zahraničí Hentry Kissinger jakož i žurnalista a spoluvydavatel New Yorker Nachrichtenmagazinu „Time“, Fareed Zakaria, nespatřují pro Čínu žádnou světovou vedoucí roli, každopádně nikoli v nejbližší budoucnosti. Pro Niall Fergusona nachází se světové společenství uprostřed v probíhajícím čínském století, které probíhá shodně s hospodářským poklesem Západu. Docela euforicky prohlásil, že Čína za posledních třicet let zdesateronásobila svůj hospodářský objem. „Dnes vyhlašuje Čína ročně téměř tolik patentů jako Německo a v mezinárodním testu Organizace pro hospodářský vývoj a spolupráci obstáli nejlépe žáci z regionu Šanghaj. Představte si Čínu jako mocný technokratický Singapur, v němž se vyvíjí stát jedné politické strany, aby zabránil podobnému pádu, jaký postihl Sovětská svaz.“

         David Daokui Li, který je vědeckým poradcem čínské centrální banky, dodal, že přeměna Číny má svůj kořen ve „spektakulárním boji kultur mezi Čínou a Západem“. Tento rozpor by již spočíval o 171 let dříve. Tehdy ukládala po první opiové válce Číně smlouva z Nankingu (1842) masivní reparace Britům. Tyto byly pociťovány od mnoha Číňanů ještě za ponižující. „Vzpomínka na to byla předávána od jedné generace druhé. Naše děti se učí těmto lekcím až dodnes.“ Kriticky poznamenal ovšem Li jako blízký vládě, že založení Komunistické strany a kulturní revoluce by nemohla ani zlepšit život Číňanů ani podpořit jejich zájmy.

         Teprve s popsaným poukazem na kapitalismus za státního presidenta Deng Xiaopinga jakožto „reformu“ a „řád“ (1904-1997) začaly větší změny, které se projevily v národě. „Reforma znamená postupné zlepšení našich politických a hospodářských institucí. Otevření znamená učit se tomu nejlepšímu od Západu.“ Cílem je obnovit „velkou civilizaci Číny“- podle vzoru Tang dynastie (618-907). Ta platí jako doba rozkvětu, v níž rostla města, politika a náboženství se vyznačovala otevřeností, umění a věda dosahovaly nejvyšší úrovně. Podle názoru Davida Daokui Li nutných změn bylo dosaženo však teprve napůl.    

         Hory byly překonány, padlo se do díry: Fareed Zakaria nechtěl se připojit k této optimistické perspektivě. V Číně není totiž dosud poznatelné, jak politické vedení chce naložit především s očekáváním nové střední vrstvy a zacházet s jinověrci. Toto je však nezbytné pro mezinárodní vedoucí roli. Mimoto nemusí každopádně historie probíhat tak mírově, jak se domnívá Li. „Vyrostl jsem v Indii a mohu vám říci, že Asie (jako taková) neexistuje. Existují Čína, Japonsko a Indie. Tyto země nejsou o sobě schopny ničeho zvláštního. Když se Čína stane mocnější, zažijeme mocné reakce v Indii, Japonsku, Indonésii, Vietnamu a Jižní Korei. To se již ukazuje. Čína neroste ve vzduchoprázdném prostoru, roste v kontinentě, v němž má mnoho konkurentů“

         Tuto posici také podškrtl Henry Kissinger, který v roce 2012 vzbudil v celém světě velkou pozornost svou knihou „Čína: Mezi tradicí a výzvou.“ Uprostřed studené války podílel se tehdejší US ministr zahraničí na založení Východního a Západního Dialogu s Pekingem. Dosud se však přesto nepodařilo usilující stát Čínu svázat v dlouho existující mezinárodní – demokratický – systém. Zda světové společenství tuto obtížnou rovnováhu nalezne, je podle Kissingera otevřeno.

         Také vnitřně politicky otáčí se mnohé kolem toho nalézt vlastní střed v Říši Středu. „Suedeutsche Zeitung Magazin“ zabýval se z napjaté perspektivy konkrétní životní historií v Pekingu. Po první době v Pekingu korespondent Kai Strittmatter z jiné světové krajiny podává zprávu: O sedm let později vrátil se žurnalista opět do Pekingu. S překvapením musel konstatovat: V relativně krátkém časovém úseku jeho nepřítomnosti zlepšilo se materiálně postavení jeho čínských známých a přátel. Sedm let vzestup. A přece co oni dnes podávají o svém duševním stavu, je všechno jiné než dobré.

         Například pravila PR-Managerin Catherine Du: „Nikdo necítí se zde jistým, Nikdo. Změna probíhala příliš rychle. Vy v Německu, vy žijete. My zde? Pádíme o svůj život.“ Neexistují žádné záruky, žádné soudy, žádní politici, kteří by se cítili zavázáni, žádná právní jistota. Lidé, kterých se Strittmatter dotázal, shodovali se obecně v tom, že společenské klima se stalo chladnějším. Této zemi hrozí, že se ztratil chod kompasu lidskosti, míní jiný.

Liberální autor Murong Xuecon uveřejnil proto v létě odvážnou vášnivou výzvu „pro mírnější Čínu“. Jediná přednost, kterou občané Číny mají, pozůstává v tom, aby teorie a realita se držely vzájemně odděleny od sebe. Teoreticky máme nějaká práva, v praxi neexistují. Teoreticky naše příjmy stouply, ale přicházíš-li na trh, spatříš, že si nemůžeš ani dovolit maso. Teoreticky jsme překonali několik hor, ve skutečnosti jsme prostě padli do díry.

         Počty pro první řady: Do této „díry“ patří také brutální válka podplácení ve vzdělávacích zřízeních, o čemž podával zprávu „International Herald Tribune“. Aby se podpořil pokrok potomků, existuje na školách a universitách, které patřily vždy k vývěsnému štítu komunistické „kultury“, správný boj o známky a vyznamenání. Profesoři a učitelé, ba dokonce vychovatelky v dětských ústavech, byli podpláceni, aby synové a dcery dostali dobrou výchozí pozici pro život v povolání. Tak jsou zvýšeny poplatky za připuštění na nějakou určitou školu s vyšším standardem a lepším prostředím, což je oficiálně zakázáno. Účastníci školních kursů komunistických skupin mládeže – vlastně bezplatně, ale s požadavkem, aby se starali o pěstování vztahů ke komunistické straně, která rozhoduje o rozdělování míst – museli „zaplatit“ Dokonce místa v prvé řadě školní třídy, hned vedle tabule, nebo postavení jako mluvčí třídy spadají pod takovou poplatkovou „povinnost“.

         Za tím také vězí, jak historik Wu Si, vydavatel jednoho stranického časopisu prohlásil, jím nazvaný „Systém tajných pravidel.“ Qian guize se stal právě stávajícím slovním obratem v Číně. Je tím míněno, že za platným zákonem a normou existuje ještě druhá rovina, co je každému Číňanovi od dětství známo. Proto je podplácení považováno méně za špatné chování než podřizování se konvenci. Toto je právě tak známo jako normativní dílo pravidel oficiálního práva. Jedná se o druh rozpadu vědomí, objasňoval FAZ, které historik povýšil teprve do obecného vědomí.

         Avšak nikoli všichni přijímají tuto ztuha zatajenou dvojí morálku mezi pravidlem a reálnem. Když byl dotázán, co bychom dnes mohli dělat proti duchovní zpustlosti, proti morálnímu pádu společnosti, dostal Kai Strittmatter různé odpovědi: Můžeme si vyhledat nějakou šťastnou ženu nebo nějakého šťastného muže nebo užít dobrou láhev červeného vína, misku křupavého kuřátka. Jeden hudebník radil prostě zůstat lidští. Nevzdávat se myšlení a cítění, mínil malíř. Mnozí se obracejí také na náboženství, jako například jedna bývalá autorka televize. Tato společnost nemá žádnou cestu a žádný cíl. Vláda vzala lidem náboženství a darovala komunismus.“ Nyní je komunismus mrtev a lidé nemají žádnou naději. „Tedy musíš jim přinést víru“. Žena se dala pokřtít, rozděluje potajmu bible v zemědělských vesnicích a hovoří s respektem o křesťanech, „kteří svůj život dávají za jiné“.

         Při „Munkově debatě“ to byl ekonom David Daokui Li, kdo upozorňoval na čínské duchovní podklady pokroku, aniž by se ovšem zmínil blíže o nynějších vnitropolitických problémech. Podle konfucianismu se usiluje o harmonický svět. Toto je něco úplně jiného než západní dvoupólové myšlení na vztahy vítěze a poraženého. Možná, že Čína může někdy později poučit lidstvo o alternativním konceptu společnosti, o větší váze pro dobro a stabilitu občanské společnosti a menší váze pro individuální svobodu.

         Kvetoucí hospodářství – chladná smrt: Jak velice tento náhled vede Číňany v běžném životě jako zkouška, ukázala v listopadu tragická smrt pěti dětí žijících na ulici v provincii Guizhou. Tyto děti hledaly útočiště před hrozným mrazem ve velkém „kontejneru“ na odpadky. Aby se zahřály, zapálily tam se nalézající papír a zemřely vysoce jedovatými parami ohněm shořelého papíru.

         Jak podával zprávu anonymní pozůstalý katolický kněz v „UCANews“, úřady tam neukázaly žádné politování. Místo toho opatřily haldy odpadu návěštími s nápisem. „Žádný přístup pro lidi a zvířata. Opačné jednání má za následek vlastní odpovědnost“. Duchovní komentoval událost takto: Smrt a utrpení dětí jde k tíži státu, kterému se nedaří ochránit mrznoucí obyvatelstvo před zmrznutím. „Hospodářský vývoj Číny v posledních desetiletích uvedl svět v obdiv. Avšak zisk nedostihl ještě velkou část obyvatelstva.“ A zatím se rozmnožili milionáři a miliardáři ve dvou národech takovou rychlostí: V Rusku a - v Číně.

 

 

         Posledních asi třicet let denně slýcháváme, že hospodářská situace Číny se velmi zvýšila, Čína se stala dokonce vysokým věřitelem USA, neboť skoupila množství amerických cenných papírů, čínské zboží za velmi nízké ceny pevně se uvedlo na naše trhy. Tyto zprávy u nás začínají potvrzovat objevující se prognózu, že USA ztratily svůj světový primát, který přešel na Čínu. Proto je opravdu velmi účelné, když se vážně zamyslíme nad uvedeným článkem nad slovy vyhlášených odborníků v oboru světové politiky.

         Je pravdou, že Čína do značné míry ovládla část našeho trhu tak nízkými cenami, kterým nemůžeme konkurovat. Jsou to však ceny úmyslně dumpingové, prosazované vedením čínského státu a hospodářství, které však nikterak nepozvedla chudobu čínského lidu. Čína, tj. komunistická země, jde tak věrně ve stopách starého vykořisťovatelského kapitalismu, se kterým se náš hospodářský svět již dávno do vysoké míry vypořádal. Proto také došlo v Číně a rovněž v bývalém komunistickém Rusku k tak velkému růstu počtu milionářů a dokonce miliardářů na úkor chudých vrstev. Uvedený článek opakuje všechny ty komunistické nectnosti a chyby, kterými si čínské vedení vydobylo současný ekonomický vzestup, zatímco úroveň lidu zůstává ve svém celku neměnná. Jsou to nám tak známé postupy režimu, že je není třeba zvlášť probírat. Vždyť i u nás komunistický režim chtěl odebrat národu křesťanského ducha a náboženství a darovat mu komunismus. Pád komunistického režimu v SSSR je nám důkazem v tom, že na takovémto kladném základu nelze budovat světovou říši. SSSR tímto postupem ztratil svůj primát a Čína, která jde stejnou cestou, se nemůže stát světovou mocí typu USA a snad i EU. Čína nemůže se stát světovou moci za nynějšího stavu základu duševního a duchovního a snad i proto, že by musela prodělat i mnohá ze stadií, jimiž před staletími procházela Evropa a USA. Některá stadia civilizace se asi nedají obejít nebo přeskočit, třeba stadium práva. V Číně podle sdělení občanů Číny neexistuje žádný zákon, žádný soud, žádní politici, žádná právní záruka. Lidé nemají naději, ani víru v naději. Bez těchto předpokladů nemůže existovat ani obyčejný stát, a proto ani stát světového formátu.

         Pak však ještě i příroda bude hrát v případě Číny důležitou úlohu. Je-li pravda, že Čína trpí v důsledku oteplování Himalají a rozpouštění ledovců a sněhové pokrývky záplavami řek, což se jeví jako dlouhodobý negativní jev, i tato okolnost hraje roli v otázce dosažení světového prvenství a formátu.

         Zatím tedy se nedá počítat s tak vysokou prognózou, že Čína nastoupí po USA v nějak přijatelně krátké době do světového primátu.