Nahlédneme-li do slovníku cizích slov na heslo „provize“, zjistíme, že toto slovo představuje peněžitou odměnu za zprostředkování obchodu, služby, práce a podobné, vyměřenou paušálem nebo procenty z ceny. Často zabýváme-li se výrobou nějakého statku či jeho prodejem, nemůžeme se obejít bez prostředkovatele, který nám pomůže a umožní opatřit si potřebný finanční kapitál k podnikání, k výrobě, zpracování a prodeji tohoto artiklu. Prostředkovatel nám dále pomůže svou službou v realizaci prodeje, v doručení vyrobených statků na místo kupce, případně k uzavření kupní smlouvy a dohody a vypořádání prodeje a koupě. Jako výrobce a obchodník nemáme totiž dosti pracovních sil, které by nám celou transakci vypořádání zabezpečily. Veškeré tyto služby zaopatřené tímto zprostředkovatelem náleží do celkového provozu podnikání, zvyšují naše náklady na režii podnikání a musíme je nějakým způsobem uhradit. Stanou se nákladem našeho podnikání, budou započítány do ceny naší dodávky, kterou kupec bude musit uhradit. Prostředkovatel se tak stane podílníkem vyměřeného paušálu a procenta z ceny zboží. Potřebujeme-li ke svému podnikání nějaký finační kapitál, prostředník stojí mezi námi a bankou, která bez jeho přispění by nám asi takovouto půjčku neposkytla. Tento prostředkovatel se stává tak „conditio sine qua non“ našeho podnikání a má nárok na úhradu své pomoci. Jeho pomoc i jeho odškodnění je zcela nezbytné a v moderním podnikání samozřejmé, stává se lege artis relevantní a neodporuje ani morálním normám.

V moderním hospodaření hraje důležitou roli také tzv. „lobbing“, „lobbismus“, jakožto činitel, jehož pomoc a přispění s podnikatelem či jinými lidmi se využívá, kde však můžeme již narazit na střet právní a mravní normy. Slovník naučných slov tyto pojmy vymezuje takto: „lobbismus“ je zákulisní, kuloárové ovlivňování poslanců úřadu, sledující prosazení zájmů určité skupiny, „lobby“ je vlivná skupina prosazující svoje nebo cizí zájmy a snažící se ovlivnit rozhodnutí o nich ve svůj prospěch“ Lobbismus tedy spočívá v tom, že nějaká osoba přichází za poslanci, aby je přesvědčila, že by bylo vhodné, aby zadali nějakou státní objednávku u určitého dodavatele, podnikatele, aby doporučila nákup nějakých zbraní či vojenského materiálu u určitého výrobce; je to přinejmenším jakýsi druh reklamy. Lobby pak znamená, že nějaká skupina doporučuje buďto své vlastní zájmy nebo zájmy svého výrobce, aby tím získala pro sebe nebo pro výrobce určitý prospěch. Nezřídka je takovéto lobbování spojeno s nabídkou určitého úplatku, když bude dosaženo u poslanců vyhovění doporučení. Místo poslanců to mohou být také státní úředníci, kteří mají kompetenci jménem státu uzavírat smlouvy o dodávkách zboží nebo služeb.

Nahlédneme-li do naučného slovníku cizích slov, zjišťujeme, že „korumpovat“ koho či co znamená ovlivňovat, ovlivnit někoho korupcí, takto někoho mravně narušit, zviklat něčí pevný, nestranný postoj. „Korupce“ pak je korumpováním, podplácením ve veřejném životě; je to úplatkářství umožňující získávat neoprávněné výhody. Korupce se tedy týká vždy dvou stran, toho kdo korumpuje, podplácí a toho, kdo je korumpován, podplácen. Jedná se tedy nejen o mravní přestupek a provinění, nýbrž o skutečný trestný čin, definovaný a vymezený v trestním zákoně, trestním kodexu. Při korupci jsou trestně právně postižitelnými jak osoba korumpující, tak i osoba korumpovaná a poněvadž na delikt korupce je vysazena dosti vysoká trestní sazba, oba pachatelé se snaží mnohými vysvětleními a výmluvami z nařčení z korupce se vyvinit. Je to trestný čin obtížně prokazatelný, neboť oba pachatelé shodně tvrdí, že se ničeho nedovoleného nedopustili a důkazy toho jsou, pokud se oba pachatelé nepřiznají, těžce dostupné. Poněvadž však korupce může mít velmi mírnou formu, která není trestná a je spojená s normální kupní smlouvou, zastavme se trochu u prodeje a koupě a s nimi spojeným soutěžením.

Proces soutěžení a konkurence se uskutečňuje mezi prodávajícím a kupujícím na trhu statků, kde se vzájemnou konkurencí více účastníků vytvoří cena prodávaného statku. Tento proces má nesmírný význam pro hospodářský život v lidské společnosti. Volná tvorba ceny a platby za koupi statku, průběh soutěže a konkurence patří do oblasti lidské svobody, je chráněn normativně ve prospěch obou účastnických stran a stát může postihovat trestně uzavírání tzv. „kartelových dohod“, kterými by se prodávající strany snažily vyhnout se volné směně a konkurenční tvorbě ceny a shodnout se na oboustranně přijatelné vyšší ceně za prodávané statky, což by tvrdě postihovalo kupující strany a znemožnilo normální konkurenci vyhovující kupujícím. Je samozřejmé, že prodávající strana, nemůže-li na trhu statků prodat za určitou cenu své zboží, je nucena snížit tuto cenu, někdy dokonce i pod výši výrobních nákladů. Prodávající musí přistoupit dokonce k vysokému snížení ceny zboží, je-li toto za původní cenu neprodejné, zastaralé, nemoderní nebo dokonce zdravotně závadné. V takových případech prodávající musí se uspokojiti se vzniklou škodou a ztrátou a i tento stav odpovídá normálnímu chodu svobodného trhu.

V některých případech prodávající osoba musí dokonce přikročit k takovému snížení ceny zboží, že je nucena zbavit se některého artiklu vůbec nebo dokonce přikročit k obecnému výprodeji a doprodeji zboží. Za těchto okolností zbavuje se takového zboží za pomocí reklamy a nabídnutí kupující straně při koupi více kusů takového zboží jako přídavek další kusy zboží zdarma. Prodávající je rád, že tak, sice pod cenou a pod výrobními náklady, se zbaví neprodejného zboží. Kdyby tak neučinil, vůbec by se nezbavil vadného zboží, zatěžoval by své sklady a utrpěl by ještě větší škodu fyzickou likvidací neprodejných statků.

Podíváme-li se na tuto transakci zblízka, vidíme, že prodávající podnikatel se dostal do stavu nouze, neboť nemůže normálně za běžnou cenu prodat své statky, že musí snížit jejich cenu, že pomocí reklamy a slibu, že vedle odebraných statků, daruje ještě kupujícímu další kus zboží, který mu nebude vůbec počítat, čímž kupující dostane nějaké zboží zcela zdarma. Prodávající je tedy každopádně ochuzen o darované zboží a kupující je o totéž zboží obohacen, ale je obohacen o to, co v dané době nepotřebuje, nechce a nekupoval by to. Prodávající při této transakci používá lobbingu a reklamy, jedná jako při korupci, ale snižuje tím jen svou škodu a kromě zbavení se méně prodejného zboží a vyklizení skladů nezískává žádný jiný prospěch. Kupující je obdarováván, jeho původní záměr nevedl k získání daru, nebylo to jeho cílem a úmyslem. Nešlo tedy v žádném případě o korupci.

Zamysleme se nyní nad spácháním trestného a nemravného činu korupce, nad příkladem prodeje a koupě vojenských obrněných vozidel od rakouské firmy, „pandurů“. Dejme slovo investigativnímu novináři Jaroslavu Spurnému, který v článku „Hračka“ v časopise „Respekt“ z 1. - 7.3.2010 uvádí: „Nápad pořídit pro armádu obrněnce pochází už zpočátku tisíciletí. Jasné obrysy získal za ministra obrany Jaroslava Tvrdíka v roce 2002. Potřebujeme čtyři stovky moderních strojů za čtyřicet miliard, zněl jeho verdikt. Výběrové řízení bylo vypsáno o rok později už jen na dvě stě třicet vozů. Proč obrněnce potřebujeme? Chce to po nás NATO kvůli zahraničním misím, tvrdili představitelé ministerstva i generálního štábu. Netrvalo dlouho a bylo jasné, že stroje nepotřebujeme. Aliance požadovala, abychom armádu vybavili lehkými bojovými vozidly á la humvee, s nimiž nemají pandury nic společného. Armáda a ani politici zakázku nezrušili, i když to prokazatelně věděli. Koupili jsme nakonec stovku strojů – třikrát dráž, než za kolik si je ve stejnou dobu pořídila portugalská armáda. Rozdíl v ceně vojáci vysvětlují dokonalým vybavením „českých“ obrněnců. O této dokonalosti ovšem vypovídá současný detail: armáda dnes posílá do Afganistánu na strážení našich jednotek čtyři stroje, ale prohlásila, že před odjezdem na bojiště potřebují dozbrojit a doobrnit. Zakázku řešili v Česku čtyři premiéři a pět ministrů obrany. Dnes se vzájemně obviňují, kdo za co mohl, a v celkovém obraze to vypadá, že nikdo za nic. Přitom stačilo málo. Aby jeden z nich vystoupil s dokumenty, které by prokázaly, že ten a ten politik či generál zakázku vymyslel, další schválili a jednali přitom s těmito lobbisty. Nikdo to dosud neudělal. Třeba někdejší ministryně obrany Vlasta Parkanová nyní přiznala, že jí už v roce 2006 bylo jasné, že armáda těžké obrněnce nepotřebuje, ale kdo jejich nákup prosadil a proč, už neříká. Stačí zjistit, na jakém systému armádní nákupy stojí. První zásadní vadou je zákon z roku 1993, podle něhož nesmí armáda nakupovat zbraně přímo od dodavatelů, ale skrze soukromé prostředníky. Úmysl byl dobrý. Úředníci jsou náchylní k rozhazování státních peněz a ke korupci, vysvětloval tehdy zákonodárce. Soukromníci budou mít naproti tomu v konkurenci zájem dodávat co nejlepší zboží za co nejnižší cenu a armáda na tom vydělá. Dopadlo to však zcela opačně. Dodávky pro armádu ovládlo pár vlivných zbrojařů v čele s Richardem Hávou a Pavlem Muselou a byli to oni, kdo začali diktovat podmínky obchodů. Úředníci ani politici se jejich tlaku nebránili, velice pravděpodobně získávali bonusy i oni. Stačí dodat jen maličkost, Musela byl hlavním lobbistou a jeho firma hlavním prostředníkem dodávky pandurů, Háva stál zase za gripeny. Druhým pilířem korupčních zakázek je, že ministerstvo obrany totálně nadužívá své právo nevypsat veřejnou soutěž, oslovuje pak jen vybrané dodavatele kvůli možnosti „prodlení, které by mohlo ohrozit bezpečnost státu“. Jen necelých dvacet procent zakázek pro ministerstvo obrany bylo za posledních deset let získáno soutěží. Zbytek dostaly přímo oslovené firmy. A samozřejmě ruku v ruce s tím jde i naprostá neprůhlednost vypsaných zakázek.

Po tomto doplnění našeho konkrétního případu článkem Jaroslava Spurného vraťme se k našemu vlastnímu teoretickému výkladu vzniku a tvorby korupce a svěřme svou další úvahu oblasti hypothesy, fikce, mýtu a spekulace. Dejme tomu, že ke stávajícímu představiteli vedení ministerstva národní obrany, příslušníku určité politické strany a odpovědnému za vedení tohoto ministerstva a objednávání zbrojařských produktů pro armádu, dostaví se armádě dobře známý zprostředkovatel nákupů zbraní a střeliva, s nímž ministerstvo národní obrany již nesčetněkrát jednalo a o jehož spolehlivosti je naprosto ubezpečeno a jisto, s návrhem, že může pro potřebu armády zajistit koupi tolika a tolika kusů osvědčených obrněných vozů „pandur“ za celkovou cenu tolik a tolik miliard korun, přičemž výrobce a dodavatel těchto vozidel je ochoten zaplatit za zprostředkování dodávky přiměřenou částku jakožto „provizi“ zprostředkování. Pro příslušnou politickou stranu tato provize představuje ten a ten podíl na zprostředkování. Ministr národní obrany nebo jeho plnomocný zástupce si vybaví potřebu politické strany na peněžní částky pro opatření příslušných billboardů a reklam pro dosažení vítězství ve volební kampani a souhlasí s tímto postupem. Smlouva o koupi pandurů je podepsána, provize zaplacena a rozdělena zúčastněným jedincům na zprostředkování včetně příslušné politické strany. Poněvadž se jedná o přísně tajnou věc a její tajnost se ještě zesílí rizikem trestnosti, široká veřejnost o věci neví, o jednotlivostech jsou zpraveni jen účastníci dohody, jak ti, co se obohatili o provizi, tak i jejich kolegové, kteří mají poddíl na podepsání smlouvy.

Jestliže dodavatel „pandurů“ zaplatil ze svého na zprostředkování smlouvy vysokou částku, je samozřejmé, že tuto částku zakalkuluje do ceny dodaných vozidel, takže u něho k nějaké škodě nedojde. V každém případě však dojde ke škodě celého českého státu, který musí zaplatit v ceně za dodané „pandury“ hodnotu provize. Provize je proplacena všem osobám, které se podílejí na celém procesu, tedy i příslušné politické straně. Poněvadž se jednalo o poměrně vysokou částku, měla být její část podle zákona o darování proplacena státu jako darovací daň nebo podle zákona o přidané hodnotě. Pokud se to nestalo – a vzhledem k tomu, že celá transakce byla úzkostlivě utajena, nikdo se k tomuto jemu vzniklému prospěchu nehlásil – došlo příjemcům provize k nedovolenému majetkovému prospěchu a státu ke škodě. A v důsledku toho také k trestnému činu – ke krácení povinné daně. Pro podíl politické strany na takovémto prospěchu je tím horší, že politická strana má dohlížet na řádný a spravedlivý chod státního a veřejného řízení.

Dejme tomu, že předchozí případ nemá žádné jiné dodatky a že zaplacením provize včetně úplatků vše končí. Vyjdeme-li však z jiného namátkového příkladu, uvidíme, že škoda pro naši společnost může být v důsledku korupce daleko vyšší. Dejme tomu, že stát buduje výstavbu dálnice a že nelze umístit objednávku na takového stavebního dodavatele, který neodpovídá povinné soutěživosti s jinými dodavateli, aby se dosáhlo podat objednávku jen úspěšnému a levnému dodavateli stavebních prací. Jestliže tento dodavatel uhradil onu požadovanou provizi ve formě úplatku, kterou si započítal do ceny dodávky, tentýž dodavatel poškodil stát dále ještě tím, že případně nesplnil dodávku v požadované kvalitě a v požadovaném čase, že se opozdil s vyřízením příslušných prací a jeho dodávka se tím ještě více předražila, což nakonec nesou tuto další škodu opět občané jako daňoví poplatníci.

V souvislosti s úplatky můžeme podotknout, že forem korupce je velké množství, v různých podmínkách a příležitostech, od těch nejmenších úplatků ve formě pohoštění řízkem nebo gulášem, když politická strana hodlá takto podplatit své případné voliče a sympatizanty až po ty největší, kdy dochází k trestnému činu a k vážným škodám daňových poplatníků.

 

 

Obecně můžeme říci, že jak mravní norma je v příkrém rozporu se spácháním hříchu korupce, tak i státně-právní trestní norma postihuje pachatele přísně za trestný čin. Stojí však za to poněkud se zastavit u základu tohoto mravního a právního odsouzení spáchání a podílnictví na úplatcích.

Jak již bylo řečeno citací časopisu „Respektu“, právní řád našeho státu stanoví, že státní činitelé a úředníci mohou zadávat objednávky jménem státu u cizích dodavatelů statků a služeb jen po předchozím soutěžním řízení, kdy z více soutěživých dodavatelů statků či služeb je vybrán takový uchazeč, jehož podmínky státu nejvíce vyhovují. Musí jít o kvalitní splnění objednávky při pokud možno nejnižší ceně ve stanovené době a na stanoveném místě. Tato závazná podmínka k uzavření příslušné smlouvy je obecná a výjimky jsou pevně určeny. Je všeobecně známo, že státní činitelé uzavírají kupní smlouvy bez ohledu na takto určenou podmínku, a to v 80-90% případů, takže se dopouštějí překračování státního požadavku, z čehož by měli být pohnáni k odpovědnosti. To se neděje. Objednávky a kupní smlouvy jsou uzavírány výlučně s dodavateli, které si určuje příslušný zprostředkovatel smlouvy a jde obecně stále o stejné dodavatele určené zprostředkovatelem, jemuž stát tak ponechává volnou ruku k jednání. Posouzení kvality a cenové stránky dodávky tak vůbec nezávisí od státu, jak by mělo, nýbrž od zprostředkovatele a dodavatele, s nímž je zprostředkovatel v dohodě. V praxi dochází dokonce k tomu, že stát objednává některé zboží nikoli podle své potřeby, nýbrž jen a jen z návodu zprostředkovatele, který svůj návrh státu předkládá jako „fait accompli“, jako hotovou věc.

Za tohoto stavu dojdou za cenu nedodržení právních předpisů státními činiteli k podpisu kupní smlouvy a objednávky za pevně stanovenou cenu zprostředkovatelem, který její výši svým způsobem dostatečně podpořil, přičemž zprostředkovatel také dohodl s dodavatelem výši takzvané „provize“, což je ve skutečnosti výše „úplatku“, výše „korupce“. Zprostředkovatel samozřejmě již předem dohodl se státními činiteli, kteří mají kompetenci k uzavření kupní smlouvy, výši úplatku, která připadá na příslušného vládního činitele, ať je jím ministr či jeho zástupce, poslanec parlamentu, v každém případě však vedoucí stranický politik strany, která měla nejblíže k uzavření objednávky. Poněvadž se jedná na příklad o koupi vojenského materiálu, prohlásí se celý akt za „tajný“, z bezpečnostních důvodů „utajovaný“, takže ani obecná veřejnost ani hromadné sdělovací prostředky nemají ke zjištění podrobností tohoto aktu bližší znalosti. Politický činitel, který přijal pro svou politickou stranu úplatek, samozřejmě seznámil své politické kolegy s uvedeným postupem, věc však zůstává utajena. Všichni zúčastnění jsou si vědomi toho, že kdyby se věc dostala na veřejnost, doplatili by na to podle státní trestní normy svou svobodou. Samozřejmě o věci též nehovoří zprostředkovatel a dodavatel, neboť při deliktu korupce jsou trestné jak obě strany, poskytovatel úplatku i jeho příjemce, tak i ty osoby, které o tomto deliktu věděly a neoznámily jej příslušným orgánům. Pokud předmětem dodávky jsou stavební práce a dodavatel nejen nesplní dodávku ve stanoveném čase, ale navíc mu vzejdou další výdaje, toto překročení podmínek smlouvy a uzavřené ceny dodávky vyřídí zprostředkovatel s příslušným vedením státu. Konečnými poškozenými z tohoto podvodného jednání jsou občané státu, jeho daňoví poplatníci, kteří zaplatí jak přemrštěnou cenu dodávky, tak i provizi, tj. úplatek, který je v ceně dodávky zahrnut. Političtí činitelé považují svůj podíl na úplatku na krytí volební kampaně a na dosažení požadované preference strany a jejích zástupců v parlamentě. Příliš si tím nezatěžují svou hlavu a považují tento celý proces za nutný pro plnění své státní, stranické a veřejné služby a povinnosti. Na potížích našeho státu ve věci rozsáhlé korupce je bolestné to, že v důsledku propojení korupčního zla do sféry politického vedení státu, parlamentu, policie, státního zastupitelství i soudů a mocných představitelů obchodu a financí se nedaří zakročit proti tomuto zlu, které je utajované a kde strůjci korupce se vyviňují poukazem na odměny za výkon „poradenské služby“ nebo na peníze získané „půjčkou“, kterou jim potvrdí ochotně i druhá strana úplatku. Jejich zločiny je obtížné prokázat a pachatelé zůstávají beztrestní. Policejní vyšetřování, státní zastupitelství a někdy i soud ze všech indicií a nepřímých důkazů zjistí, že ke korupci došlo, případně i zjistí pachatele, kterému to však soud nemůže prokázat pro nedostatek důkazů.

Katolická morálka se staví ostře proti korupci v jakékoli podobě a po této stránce její postoj je identický jako postoj státu. Je zároveň proti všem těm proviněním, které jsme uvedli v souvislosti s celým procesem uzavírané dohody o kupní smlouvě, neboť považuje za morální i občanovu povinnost plnění státních právních předpisů a povinností. Stejně odmítá jakékoli zkracování státu o daně, neboť placení daní spadá do oblasti obecného dobra. Stát ukládáním a výběrem daní udržuje v chodu zřízení sloužící občanstvu v jeho občanských a lidských právech a svobodách. Morální norma musí také kategoricky odsuzovat korupci, která ve svém důsledku tvrdě postihuje finančně a majetkově práva, spravedlnost a svobodu obyvatel, jejich vnitřní a vnější bezpečnost.

Josef Plocek