Ve starověké antické řecké filosofii sice nalezneme u Sókrata a jeho následovníků výraz daimónion, jakýsi božský hlas, který člověk pociťuje ve svém nitru, určitý náběh na diskusi o svědomí nalezneme i u Aristotéla, ale rozbor tohoto pojetí v řecké filosofii chybí.

         Bližší přístup ke svědomí nalézáme až v moderní filosofii po francouzském osvícenství a německém idealismu. Tak u Kanta stopy přístupu ke svědomí jsou již zřetelnější v božských vlastnostech „Boží instinkt“, „nebeský hlas“ a „nejvyšší soud, kde jeho rozbor praktického rozumu navazuje na ideu Boha. Avšak francouzská revoluce a navazující války přerušily vliv podobných myšlenek a zasáhly do filosofie Nietzscheho, Schopenhauera a Hegela a přerušila přímou návaznost na svědomí. Nietzsche spatřoval ve svědomí jen jev nemocné duše, Hegel podřizuje jednotlivce zájmu společnosti. Ateističtí materialisté Feuerbach a Marx, kteří zcela opustili veškerou transcendenci o božském původu svědomí, kladou vznik svědomí do jediné souvislosti s lidskou výchovou. Schelerova fenomenologie na začátku 20. století se vrací k transcendenci svědomí, o čemž je pochybováno.

         Obecně vzato pohybuje se vědomí o svědomí mezi póly: Bůh a člověk a podstatným základem je úvaha na zkušenosti lidí a na jejich světonázoru. Zatímco materialisté vznik svědomí váží přísně na imanenci člověka, teisté přiznávají působení Boží.

         Nebylo by správné, kdybychom si nevšimli, jak pohlížejí psychologové na vznik svědomí. S. Freud spojuje svědomí úzce s průběhem vývoje dítěte k dospělosti a s jeho probíhajícím zrodem oidipovského konfliktu, což moderní psychologie přijímá s opatrností, C. G. Jung vychází z původní zrozené archetypické představy, společné všem lidem. Tedy podle něho člověk si přináší do života něco, co zdědil a nikoli něco, co by se mu dostalo výchovou, hospodaří tedy na něčem, co přijal a na čem buduje jako na nějakém transcendentním daru Po této stránce proto svědomí nakládá s něčím zděděným, co se nám dostalo naším zrozením, tedy touto skutečností transcendence přicházíme ke spojení svědomí s Boží existencí.

         Sociologie a politika nás seznamuje s mnoha poznatky, které se nám dostaly prostřednictvím různých kultur. Ale zde narážíme na tu okolnost, že zatímco některé kultury nějakou věc a hodnotu vysoce cení a kvalifikují, jiné ji zavrhují. Z toho musíme nutně vyvodit, že neexistuje univerzální svědomí, nýbrž že i svědomí je závislé na původu svého vzniku v nějaké kultuře, zároveň však musíme připustit, že některé etické hodnoty spolu nejsou závislé na existenci nějaké určité kultury, nýbrž že jsou společné všem kulturám. Jako příklad můžeme uvést vzájemnou povinnost rodičů a dětí, kterou nacházíme ve všech kulturách nebo některé vztahy pudového původu.

         Nějaké stopy původu svědomí ve Starém i Novém Zákoně nenacházíme. Jak biblický svět Izraele zdůrazňuje přímý vztah věřících a Boha a poukazuje na povinnost poslušnosti Zákona, nikoli nějaké čisté svědomí, tak ani Ježíš v Novém Zákoně neodkazoval na svědomí, nýbrž na Boží slovo a Otcovu vůli. Otázku svědomí, syneidésis, nalézáme až u sv. Pavla, u něhož samotné svědomí člověka soudí a na soudu svědomí závisí spása člověka. Ale ani sv. Pavel nespatřuje ve svědomí něco absolutního, nýbrž je si vědom omezenosti svědomí. Vychází z Božího slova, z lásky k bližnímu, z milosti Boží a z lásky k Bohu.

         Nikde se nesetkáváme s tím, že by svědomí bylo označováno jako „hlas Boží“ ani nezprostředkovává Boží vůli. Je hodnoceno velmi střízlivě. Může totiž člověka zavést klidně na špatnou cestu. Aby vedlo správně, potřebuje neustálý kontakt s Boží milostí. Podstatně spolehlivější instancí je samotné Boží slovo a úsudek, požadavek a potřeba bližního. Vidíme to nakonec i na Ježíšově formulaci přikázání: neříká „Žij v souladu se svým svědomím“, ale „Miluj Boha a bližního“. Jan ukazuje, že milost Boha „znamená poslušnost přikázáním.“ (1 Jan 5,3). Při vší problematičnosti této otázky však ze závěru Božího zjevení plyne jasné pravidlo: jestliže svědomí mluví a není v rozporu s Božím slovem či se zralým úsudkem bližního, pak je pro člověka závazné.

         Scholastika se příliš svědomím nezabývá, Petr Lombardský trvá na povinnosti uposlechnout hlasu církve, Tomáš Akvinský je však opačného mínění. Existují tři školy o otázce svědomí: Tomistická, františkánská a mystická.

         Tomistická škola vychází z racionálního zaměření a považuje svědomí a jeho soudy za zcela racionální proces, za myšlenkový postup syllogismu. Prakticky jde o to poznat přikázání a řídit se jím.

         Františkánská škola tradičně klade svědomí mezi rozum a vůli. Vůle a chtění toužící po dobru subjektivně chápanému a usiluje o dobro. Hledá se tedy nejen správnost, ale především dobro.

         Mystická škola vychází z poznání zkušenosti božské blízkosti, z niterného setkání člověka s Bohem.

         Všimněme si myšlení reformace, Martina Luthera. Ten došel k přesvědčení, že lidstvo dědičným hříchem dospělo k úplné zkaženosti lidské přirozenosti a k tomu, že člověk ztratil jakýkoli cit pro dobro, pro Boží vůli, že nemůže přijmout názory katolické církve a papeže, kteří svou ztrátu původní přirozenosti prokázali svými náboženskými omyly. Proto jediná cesta k Bohu a ke spáse je pouze víra. Žije-li člověk vírou, není vázán žádnou lidskou autoritou a jeho pánem je jedině Kristus. Svědomí jej nemůže řídit a může spoléhat jen na Boží spásu.

         Od Tridentského koncilu otázka svědomí se opírala o racionální teorie, ale od poloviny 20. století se otevírá souzení i emocionální stránka, svědomí je považováno víc než za „hlas rozumu“ za „Boží hlas v člověku“. Gaudium et spes“ a deklarace Dignitatis humanae zdůrazňuje, že svědomí se má orientovat na pravdu Božího zákona a magisterie.

         Stav morální teologie po 2. vatikánském konciluvidí svědomí jako poslední závaznou instanci pro rozhodování člověka. Katechismus katolické církve definuje v kánonu 1849 hřích takto: „Hřích je provinění proti rozumu, pravdě a správnému svědomí, je to přestupek proti pravé lásce k Bohu a bližnímu způsobený zvráceným lpěním na určitých věcech. Hřích zraňuje lidskou přirozenost a vážně narušuje lidskou solidaritu. Byl definován jako „slovo, skutek nebo touha proti věčnému zákonu“.

         Jako důvod, proč je svědomí považováno za závaznou normu, internet uvádí: 1. Antropologicko-etický důvod: Odpovědnost patří nezastupitelně k důstojnosti člověka, který ji nemůže delegovat na jiného a musí se řídit svědomím. 2. Teologický důvod: Každý člověk jednotlivě bude na Posledním soudu „vydávat účty“ze svých vlastních skutků podle vlastního svědomí.

3. „Praktický důvod: Život jedince je jedinečný a morální teologie nemůže vytvářet morální hodnocení pro všechny možné případy.

          Někteří teologové udávají tyto problémy se svědomím: Svědomí je „interní veličinou“ a nedá se proto zvenčí prověřit, dá se jen osobě tvrdící něco věřit, třebaže je tu nebezpečí ze zneužití. Svědomí je vzhledem k subjektivitě více náchylné k omylu a sebepřeceňování. Člověk může se držet mylných a falešných představ, může být negativně ovlivněn prostředím. Proto svědomí nesmí zůstat uzavřeno samo do sebe a potřebuje neustálého živého kontaktu s Bohem, s církevním magisteriem a náboženskou výchovou (podobenství,

encykliky, duchovní četba, exercicie).

 

 

         Stojíme v zamyšlení před nějakým morálním problémem a uvažujeme, zda se můžeme spolehnout na své svědomí nebo máme hledat orientaci v nějaké partii morální teologie, v Písmu nebo v církevním magisteriu. Pokusme se shrnout dosavadní průběh zkoumání a hledat odpověď na tuto otázku.

         Jak jsme viděli ve staré antické řecké filosofii, nalézáme určitou stopu svědomí v nitru filosofa Sókrata, jakýsi tajemný božský hlas, který nám může poradit v naší problematice. Tato vnitřní orientace stačila Sókratovi, aby v křivém nařčení ze strany politiků klidně přistoupil na odchod ze života s plnou vnitřní vyrovnaností. Určitý náznak takového pocitu můžeme spatřovat i u filosofa Aristotéla Ale to je tak asi všechno, co nám může říci stará filosofie o fenoménu svědomí.

         Zamyslíme-li se nad dílem filosofa Kanta, najdeme v něm náznaky svědomí v pojmech „Božský instinkt“ a „Nebeský hlas“, ale tento velký filosof se otázkou svědomí nikterak nezabýval. Napjaté a vyhraněné poměry Francouzské revoluce zamezily tomu, aby se otázce svědomí věnovali moderní filosofové Nietzsche, Schopenhauer a Hegel a u Feuerbacha a Marxe jejich materialistické zaměření a opuštění jakékoli transcendence z myšlení vyloučilo jejich možný přístup ke svědomí. Uvážíme-li, že obecně vzato otázka svědomí se pohybuje mezi pól Bůh a člověk, pak nás nemůže překvapit, že stoupence svědomí nalézáme u teistů, zatímco musíme příklon ke svědomí vyloučit u ateistů.

         Pozitivní příklon ke svědomí nalézáme u psychologa Junga, pro něhož je svědomí archetypickou představou společnou všem lidem. Nahlédnutím do slovníku cizích slov, zjišťujeme, že archetyp je původní typ, pratyp, praobraz, vzor, idea, kde podle Junga psychické obsahy před vědomým zpracováním, archaické představy a symboly klíčového významu, které nepocházejí z vrstvy osobní zkušenosti, jsou podle Junga v jistém smyslu vrozené, tj. společné, vyskytující se nezávisle u všech národů na určitém stupni kulturně - sociálního vývoje a vytvářející hlubší vrstvu tzv. kolektivního nevědomí, modely duševního dění a prožívání, nacházející své vyjádření v mýtech nebo pohádkách. Jinými slovy svědomí nemá co činit s osobní zkušeností, nýbrž je něčím zrozeným a společným všem.

         Na světě nacházíme mnoho kultur, které se mezi sebou velmi liší, hodnotí však velice různě, a to i pokud se týče svědomí. Není proto možné považovat svědomí, že by bylo obecně přijato všemi kulturami a mělo v sobě něco všem společné.

         Hledáme-li nějaké stopy svědomí ve Starém a Novém Zákoně, zůstáváme celkem bezradní. Židovství Sterého Zákona basírovalo na přímém vztahu člověka a Boha a v Novém Zákoně narážíme jen na Ježíšova upozornění, že musíme být poslušní „Božího slova“ a „Otcovy vůle“, přičemž především se hovoří o milování Boha a bližního. Svědomím se zabývá až sv. Pavel slovy ve své Otázce svědomí, syneidésis, kde samotné svědomí soudí člověka a podle svědomí člověk dosahuje spásy. Ale ani sv. Pavel nepokračuje nějakým rozborem svědomí, je si vědom omezenosti svědomí a relevance lásky k Bohu a člověku, Božího slova a milosti Boží.

         Větší příklon ke svědomí nalézáme opět u sv. Tomáše Akvínského a u školy tomistické, františkánské a mystické. Vychází-li Luther striktně z víry, nepřichází ani u něho v úvahu svědomí.

         Vraťme se ještě k důvodům, proč se máme řídit podle svého svědomí. Důvod antropologicko-etický stanoví, že člověk je osobnost vázaná odpovědností, kterou nemůžeme delegovat na jiného. Podle důvodu teologického budeme při Posledním soudu souzeni podle svého svědomí. A praktický důvod upozorňuje, že morální teologie není schopna věnovat svou pozornost všem možným morálním aspektům, které jsou pro člověka předmětem povinnosti a vázanosti. Proto je třeba, aby člověk alespoň byl poslušen vždy svého svědomí.

         Ale někteří teologové upozorňují, že se svědomím jsou spojeny také určité potíže. S vědomí se nadá zvnějšku kontrolovat u člověka, neboť spadá do jeho interního života a musíme mít k jeho soudům důvěru. Dá se jen jeho slovům věřit, což může být spojeno s omylem a s nebezpečím ze zneužití. Proto svědomí nesmí zůstat uzavřeno samo do sebe a vyžaduje stálou kontrolu, stále živý kontakt s Bohem, církevním magisteriem, náboženskou výchovou, stykem s Písmem a jeho podobenstvími, encyklikami, s duchovní četbou, s exerciciemi.

         Zdá se proto, že ve smyslu definice hříchu Katechismu Katolické Církve musí být stále pevná opora v pravdě, rozumu a správném svědomí, tedy nutně v opoře těchto tří složek, včetně lásky k Bohu a bližnímu, důvěry v Boží milosrdenství a s vědomím „sub specie aeternitatis“.

 

 

         Jako mladý hoch před osmdesáti lety trávil jsem každé prázdniny v malé vesničce Krátká na Českomoravské Vysočině, stýkal se s vesnickými mladými, prometl s nimi i jejich chaloupky, kde se tehdy ještě „kalčilo“ na pletacích textilních stavech. Vesnice čítala jen asi 40 domků, lidi tohoto bramborářského kraje byli velmi chudobní, z poloviny katolického a z poloviny protestantského vyznání (nevím, zda luterského či reformovaného evangelického vyznání, ale má tetička o nich potají říkala, že jsou to „helveti“), lidé žili svorně a jen při volbách se nálada přiostřila, poněvadž evangelíci byli „agrárníky“. Ale my mladí kluci jsme tyto náboženské a poltické rozdíly vůbec nevnímali. Mezi starými i mladými panovala naprostá svornost a pohoda. Ale proč to říkám? Jednou v kterémsi domku, kam jsem přišel se svým kamarádem, jsem na umyvadle („lavór“ na „štokrleti“) uviděl zavěšenou dečku s našitým nápisem: „Hřeš, jak chceš, jen věř, spasení neujdeš“. Od toho okamžiku se tato slova vryla do mé mysli a při dnešní zmínce o Lutherovi se mně vybavila jako rozdíl základu náboženství protestanta a katolíka.

 

         Křižáci zajali ve Svaté zemi třicet Saracénů a radí se, zda je mají zabít nebo pustit. Nakonec jdou ke svému duchovnímu otci s dotazem: „Otče, zajali jsme třicet Saracénů a nevíme, zda je zabít nebo pustit. Co když je mezi nimi nějaká duše „naturaliter christiana“? A duchovní otec po tichém myšlení: „Ale bratři, zabte je všechny, však si je Pán Bůh přebere!“

 

         Římský filosof a básník uvažuje: „To je divné, dobra poznávám a schvaluji, ale těch horších se držím“.(„Bona cognosco proboque. Sed deteriora sequor“).