Trest smrti: U mnoha civilizací a národů je samozřejmostí. Je třeba však od něj odlišit krevní mstu, postihující i nevinné členy nepřátelské společnosti. Ve Starém zákoně je trest smrti poměrně častou sankcí. Nový zákon trest smrti zásadně ani nenavrhuje, ani neospravedlňuje, ale upozorňuje na Boží odpouštějící lásku, která vybízí lidi smýšlet podobným způsobem. Na pozadí každého lidského rozsudku by nemělo být zapomínáno na Boží milosrdenství. Zdá se, že sv. Pavel v listě k Římanům 13 legitimuje moc člověka nad člověkem, který porušil právo. Cíl, který apoštol sleduje, lze však vidět ve snaze přivésti blouznivé křesťany zpět na zem, kde mají i nadále své občanské povinnosti.
Sv. Pavel: List Římanům 13: Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud. Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře a dostane se ti od ní pochvaly. Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem; vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zle. Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí.
Koncem starověku začíná být stát chápán církví jako nástroj přicházejícího Božího království. To vysvětluje nejistotu některých křesťanských spisovatelů vůči trestu smrti a vůči snaze zmírnit tresty provinilců přímluvou církve. Augustin, opíraje se o Řím 13, nepochybuje o trestní pravomoci státu, chce je však zmírnit přímluvou biskupa. Naproti tomu úlohu politické moci vidí v podpoře církve při jejím boji proti bludařům, včetně případného trestu smrti. Ve středověku církev posuzovala v rámci své kompetence, zda k deliktu, stíhanému trestem smrti, doopravdy došlo, jak tomu bylo v bludařství. Výkon práva však příslušel státu. Výhrady církve k trestu smrti jsou patrné v radosti papeže Mikuláše I. nad tím, že Bulhaři nevčlenili do svého zákonodárství útrpné právo a trest smrti. Koncem 12. století zakázala synoda v Rouenu konat v církevních budovách procesy s vyhlídkou na trest smrti. Zásadní zpochybnění moci meče existuje však pouze u valdenských a katarů. Tomáš Akvinský soudí, že dobro společnosti stojí výš než dobro jedince. Život některých lidí brání obecnému dobru. Duns Scotus však připouští trest smrti pouze pro případy, které uvádí Zjevení. M. Luther říká, na bludaře musí působit Boží slovo. Nedokáže-li nic, nepodaří se to ani světské moci. J. Kalvín trest smrti pro bludaře neodmítá. Rozhodující zamítnutí trestu smrti přišlo od osvícenské filosofie. V celé Evropě vzbudilo pozornost dílo C. Beccarii O deliktech a trestech (1764), které podnítilo boj proti trestu smrti. Svatý stolec však dal dílo na index. V 19. století kritizoval trest smrti protestantský teolog F. Schleiermacher.
Ve 20. století pozorujeme patrnou zvýšenou vnímavost pro problém trestu smrti, projevující se opatrností při opakování tradičních teologických argumentů pro tento trest. Dospívá však pouze k závěru, že je nevhodný. Výjimkou je stanovisko K. Bartha, pokoušejícího se proti trestu smrti o christologickou argumentaci – po Kristu není třeba žádné smírné smrti, protože lidská moc nepřináší nic nového k jeho výkupné smrti. V době po 2. vatikánském sněmu se snažily katolické episkopáty upřít trestu smrti morální právo, což podkládaly teologickými a politicko-právními důvody, např. tím, že aplikovaly na trest smrti obvyklé zdůvodňování trestu vůbec (resocializační faktor, individuální a sociální prevence nebo odplata). Trest smrti jako resocializační faktor (se snahou plně „vrátit“ odsouzence společnosti) nepřichází pro svou definitivnost vůbec v úvahu. Ze stejných důvodů neplatí individuální prevence (odstrašení provinilce od dalších deliktů). Proti častému tvrzení, že trest smrti zvedá mravní úroveň společnosti, namítají jeho odpůrci, že je tím odsouzený degradován na výchovný prostředek, že statistika mluví proti takovému mínění a že drastičnost tohoto trestu by ho ve funkci sociální prevence ospravedlňovala pouze v případě, že by byl jediným prostředkem, jak dosáhnout ve společnosti pořádku, což popírá EV 56. Totéž platí u myšlenky odplaty, na kterou se zastánci trestu odvolávají pomocí analogie s obrannou válkou, kterou je stát nucen vést.
Válka: Je velkým pramenem zla: přináší tělesné i duševní utrpení vojákům, včetně smrti, způsobuje materiální škody, postihuje značnou měrou civilní obyvatelstvo, ohrožuje existenci celého lidstva i planet Země a jejím důsledkem je pokles mravů. Útočná válka jako forma spravedlivé války byla morální teologií definitivně zamítnuta v polovině 20. století Povolena je válka obranná, ale pouze tehdy, je-li kontrolovatelná. Morální teologie viděla vždy válku jako něco, co přináší značně mnoho zla. Viděla však také, že ve světě je nespravedlnost. Tak vznikla otázka, zda je správné nechat nespravedlnosti volný průběh, nebo proti ní zasáhnout. Ani 2. vatikánský sněm, který se proti válce postavil, nemohl říci, že nastala doba, kdy náprava spravedlnosti už válku nepotřebuje, ať už proto, že jsou k dispozici jiné prostředky, nebo proto, že už žádná nespravedlnost nehrozí. Teologie se tedy snaží stanovením příslušných podmínek postavit válce hranice. Byl formulován pojem spravedlivé války. Při ní jde o otázky: „Může člověk, který vede válku neb se jí účastní, jednat mravně? Jaké podmínky přitom musí splnit? Nejprve je třeba odpovědět na otázku, proč vlastně dotyčná válka vznikla. Neslouží-li k odstranění nespravedlnosti, je vždy nemorální. Náprava spravedlnosti však nestačí pro omluvu války. Nutno odpovědět i na otázku, zda je válka jako prostředek přiměřená. Tato otázka je tím naléhavější, čím hroznější jsou důsledky války. Oběma podmínkami, úmyslem, proč je vedena a přiměřeností, je usilováno o to, vyhradit válce co nejmenší prostor. Pokrok je v tom, že dnes o válce nerozhoduje jednotlivý stát, ale spíše společenství států. Kolektivní rozhodnutí pro válku jako přiměřený a nevyhnutelný prostředek je třetí důležitá podmínka. I když je za těchto podmínek válka (s těžkým srdcem) přípustná, neznamená to, že je v jejím průběhu vše dovoleno. Zcela moderní otázkou je problém, zda lze ve válce připustit zbraně, které se vymykají kontrole. Pius XII. toto odmítl. Správný postoj k válce není jenom tím, že je odmítána, nýbrž hlavně tím, že se kladně usiluje o mír. Platí, že je taková naděje na trvalý a skutečný mír, jaká je naděje na lásku a na překonání hříchu. Potud Skoblík.
Katechismus katolické církve. Zvon, Praha, 1995
2264: Láska k sobě je hlavní zásadou mravnosti. Je tedy oprávněné prosazovat respektování svého práva na život. Kdo brání svůj život, není vinen vraždou, i když je donucen zasadit útočníkovi smrtelnou ránu. „Jestliže někdo při obraně vlastního života užívá většího násilí, než je nezbytné, je jeho čin nedovolený. Jestliže však reaguje na násilí s přiměřenou umírněností, pak je obrana oprávněná. A není nutné pro spásu duše, aby se někdo zřekl oprávněné obrany, aby se vyhnul zabití druhých: protože člověk je povinen se víc starat o svůj život než o život druhých.“
2266: Zachovat obecné blaho společnosti vyžaduje, aby byl útočník zneškodněn. Z tohoto důvodu tradiční učení církve uznalo, že je odůvodněné právo a povinnost právoplatné veřejné moci ukládat tresty přiměřené závažnosti zločinu, aniž by vylučovala, v případech krajní závažnosti, trest smrti. Z podobných důvodů mají nositelé veřejné moci právo použít zbraní k odvrácení útočníka od občanského společenství svěřeného jejich odpovědnosti. Prvním cílem trestu je napravit nepořádek způsobený vinou. Když jej viník dobrovolně přijme, může mít trest smírnou hodnotu. Kromě toho je cílem trestu obrana veřejného pořádku a bezpečnost osob. Konečně má trest léčebnou hodnotu: podle možnosti má přispívat k nápravě viníka.
2309: Přísně se musí zvážit striktní podmínky, které ospravedlňují oprávněnou obranu vojenskou mocí. Takové rozhodnutí je pro svou závažnost podrobeno přísným podmínkám mravní oprávněnosti. Je třeba - aby škoda způsobená národu nebo společenství národů útočníkem byla trvalá, těžká a jistá; - aby se všechny jiné prostředky, jak tomu zabránit, ukázaly neproveditelné nebo neúčinné; - aby byly odůvodněné vyhlídky na úspěch; - aby použití zbraní nevyvolalo mnohem těžší zla a zmatky než zlo, které je třeba odstranit. Při hodnocení této podmínky je třeba pečlivě zvážit sílu moderních ničivých prostředků. Toto jsou tradiční prvky vypočítávané v nauce o tzv. „spravedlivé válce“. Hodnocení takových podmínek mravní oprávněnosti přísluší prozíravému úsudku těch, kteří mají odpovědnost za obecné blaho.
2321: Zákaz zabití člověka neruší právo zneškodnit nespravedlivého útočníka. Oprávněná obrana je závažnou povinností toho, kdo má odpovědnost za život druhého nebo za obecné blaho.
Karl-Heinz Peschke: Křesťanská etika. Vyšehrad Praha 1999
Problém trestu smrti: Starý zákon státu právo i povinnost trestat smrtí větší zločiny výslovně přiznává. „Právě krev poskvrňuje zemi a země nemůže být zproštěna viny za krev, která byla na ní prolita, jinak než krví toho, kdo krev prolil“. (Nm 35,33; také Gn 9,5m; Ex 21, 12-25; Nm 35, 16-34). Avšak lex talionis dovoluje a požaduje trestat smrtí jen vraha a odmítá krevní mstu, tj. v antické době běžné usmrcení některého z nevinných příbuzných pachatele. Kromě vraždy se smrtí trestala i jiná vážná provinění, např. rouhání, těžké sexuální delikty, modloslužbu atd. Pozdější judaismus však k vynášení trestu smrti přistupoval stále zdrženlivěji.
Protože Nový zákon představuje završení Starého zákona, nelze starozákonní nařízení libovolně přenášet na současný řád spásy. NZ je méně explicitní než SZ. Nikde však právo státu trest smrti neodmítá. Při soudu před Pilátem Ježíš nepopírá místodržitelovu moc nad životem a smrtí (Jan 19,10n). A Řím 13,4 předpokládá, že stát má moc trestat svým mečem: „Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť (vládnoucí moc) nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo“. Křesťanská tradice vždy trvala na tom, že stát je oprávněn těžké zločiny trestat smrtí. V současné diskusi se naopak k problémům spojeným s trestem smrti přistupuje stále citlivěji. „Jenže, a to platí bez rozdílu vyznání, dosud se nedospělo k jeho zásadnímu odmítnutí, nanejvýš k prohlášení, že používat ho je nevhodné.
Důvody, které se obvykle uvádějí ve prospěch práva státu vynášet tresty obecně, nejsou všechny použitelné i pro obhajobu trestu smrti. Odsouzence tímto trestem nelze napravit. Pokud ovšem svou smrt přijímá v duchu pokání za neodpovědnost svých činů, obnovuje se tím jistým způsobem jeho důstojnost jakožto mravní bytosti. (V roce 1976 se usvědčený vrah Gary Gilmore v americkém, státě Utahu úspěšně dovolal svého práva, aby byl za své zločiny popraven.) A to lze v určitém smyslu chápat jako napravení pachatele, jež má náboženský a sociální význam.
Teorie náhrady požaduje, aby ten, který obci způsobil újmu, ji za tuto újmu také odškodnil; čím větší je újma, tím vyšší je požadované zadostiučinění. Lidé se často domnívali, že nejpřiměřenějším trestem za velmi těžké zločiny je smrt pachatele. Pokud však společnost soudí, že v konkrétních dobových podmínkách mohou spravedlnost obnovit i jiné zásadní formy satisfakce a že dostačují jako trest i za velmi vážné provinění, pak je na zvážení národa, zda trest smrti nahradí jinými tresty. Pro to, aby v rámci možností k takovému posunu skutečně došlo, hovoří dva další faktory: za prvé, je velmi obtížné spolehlivě vyloučit, že nebude popraven nevinný člověk; a za druhé, neméně obtížné je vést jasnou rozlišovací čáru mezi tím, co je normální a co nenormální.
Co se týče odstrašujícího účinku trestu smrti, řada kriminologů pochybuje o tom, že je větší než u jiných těžkých trestů, např. doživotního vězení. Pádnost této námitky však musí být ověřena důkladněji. Často jsou srovnávány státy, v nichž byl trest smrti zrušen, a ty, které ho v teorii ještě mají, ale už téměř neuplatňují. Za těchto okolností nepřekvapuje, že odstrašující účinek není ve státech druhé skupiny větší než v těch, které trest smrti zrušily úplně. Zdá se však, že v zemích, kde je trest smrti ještě hojně používán, a znamená tedy pro pachatele vážné nebezpečí, je míra kriminality významně nižší. Účinnost zastrašení je totiž obecně tím větší, čím vyšší je pravděpodobnost, že zločin bude tímto trestem skutečně potrestán. Pevné a velmi rozšířené přesvědčení lidí všech dob, že trest smrti působí odstrašivě a že zločinec se bojí smrti více než doživotního vězení, snad přece jen není pouhý klam.
Obzvláště důležitý je u této otázky argument, o ochraně obecného blaha. Pachatelům, kteří vážně ohrožují blaho jiných občanů a celého společenství, je třeba zabránit v jejich společensky nebezpečném jednání. Zda potřeba chránit veřejnost vyžaduje, aby byl pachatel popraven, závisí na tom, je-li jeho smrt jediným účinným a morálně možným prostředkem k ochraně života a blaha občanů. Z toho vyplývá: v různých dobách a za různých okolností může být oprávněné postihovat tentýž zločin různými tresty (např. ve válce a míru). Trest smrti je za určitých okolností oprávněný a nezbytný; za jiných okolností být nezbytný nemusí. To závisí do značné míry na tom, zda je stát morálně schopen držet zločince v bezpečné izolaci.
Argument o obraně obecného blaha platí také pro nepříčetné osoby, ohrožující životy druhých. Pokud je společenství nedokáže držet v bezpečné izolaci, jak tomu bývá např. v primitivních společnostech, právo na nutnou obranu by ospravedlňovalo i usmrcení společensky nebezpečného člověka trpícího duševní chorobou. Třebaže v tomto případě nedošlo k přičitatelnému (formálnímu) zločinu, je taková osoba materiálně nespravedlivým útočníkem na život druhého, i když po svém zadržení útočníkem předběžně jen potenciálním.
Za předpokladu, že stát je schopen chránit obecné blaho před zločinem pomocí jiných trestů stejně účinně jako trestem smrti, lze v zásadě tento trest nahradit jiným potrestáním. Nedá se totiž dokázat, že stát musí trest smrti bezpodmínečně aplikovat. Stejně málo zřejmé však je, že by stát měl v takovém případě povinnost trest smrti zrušit. Kdekoli je však trest smrti v platnosti, je třeba učinit dostatečná opatření, aby se zabránilo justičním omylům a vraždám. Nadto musí být některá moc ve státě vybavena právem udělovat milost. U nebezpečných duševně nemocných osob je samozřejmě povinné použít ochranný dozor místo trestu smrti, pokud tak lze společnosti zaručit bezpečí, protože v tomto případě nevzniká subjektivní vina. Potud Peschke.
Závěr.
Postoj katolické morálky k trestu smrti, jak vyplývá z uvedených děl moralistů Skoblíka a Peschkeho je naprosto srozumitelný a netřeba k němu nic připojovat. Vyslovuje souhlas morálky s výkonem trestu smrti, a to nejen u vyloženě těžkých zločinců, ale i u silně duševně nemocných osob jsoucích nebezpečím pro celou lidskou společnost (tam není trestem za zločin, nýbrž ochranou před násilnými činy vyvolanými těžkou psychickou chorobou). Přesto se však zdržíme u některých mimořádných případů, které vyvolaly velkou odezvu v kritikách veřejnosti.
Hitler: Jest jen litovat, že se nezdařila řada pokusů o atentát proti Hitlerovi v Německu, kterýžto zákrok by mohl uchránit před smrtí a těžkými pronásledováními miliony evropských a světových obyvatel, vojáků, Židů a civilních osob. Tyto proponované atentáty a pokusy o usmrcení Hitlera byly plně v souladu s morálkou. První chybou západních mocností Francie a Anglie bylo, když Hitlerovy nepočetné vojenské skupiny napadly severní Francii a stačilo jen nemnoho bojových sil jim zamezit obsazení Porýní. Západ nereagoval ani při obsazení Rakouska Hitlerem a v případě Československa v roce 1938 měl již jistotu, kam Hitler směřuje. Západ tehdy mohl zabránit očekávané světové válce.
Huseinův Irák: Jestliže Anglie nemohla likvidovat Huseina bez války v Iráku a spoléhala na to, že Irák má k dispozici zbraně hromadného ničení, došlo k válce, před kterou světové mocnosti Anglii varovaly. Naneštěstí válečné dění vyvolalo znepřátelené vztahy Iráckých sunnitů, šiítů a Kurdů, které Huseinova diktatura držela násilně v mírovém vztahu, kterýžto stav se válkou uvolnil a začaly pro Anglii těžké výtky proti vyvolání války. To se asi předem Anglii nepodařilo odhadnout. Jinak by válečný postup proti Iráku byl oprávněný a světu přijatelný. Pokud Anglie měla snahu likvidovat Huseina a přeměnit Irák na demokratický režim, pokud Anglie neměla jiný cíl v úmyslu, nedalo by se proti této válce mnoho namítat, kromě toho, že je otázkou, zda je možno takto neorientovaný a zaostalý stát a národ převádět na demokracii.
Likvidace libyjského Kadáfiho: Odstranění tyrana a uzurpátora Kadáfiho, i když se to stalo za cenu pokusu o přetvoření Libyie na demokratický režim, představovalo pro širší účast světových velmocí a i domácí občanské války bylo v souhlase s morálními normami. Kadáfi byl zlem jak pro Libyi samu, tak i pro světovou veřejnost a jeho likvidace z hlediska morálky byla oprávněná. Dá se očekávat, že poměry v severní Africe se dále vyvinou ve směru demokracie.
Morální ohodnocení válek a revolucí: Války a revoluce jsou nevhodným a nepřípustným řešením mezinárodních mocenských vztahů.
Reinhard Heydrich: Ve středověku a na začátku novověku existovalo v Evropě právní ustanovení s názvem „la raison d´état“ („státní rézóna“, „státní důvod“), které představovalo stav, kdy stát měl proti sobě nějakého velkého oponenta, který mu překážel v jeho správě státu a kterého se chtěl zbavit pomocí své tajné služby. Čili označení na likvidaci nepřátelského oponenta atentátem. Tato akce byla řešením tajným a postavila nepřátelskou moc před „hotovou věc“, „le fait accompli“ podávanou a přijímanou axiomaticky. Za nacistického režimu v Německu byl šéfem tajné služby admirál Canaris, vysoký bezpečnostní činitel, který však nebyl nakloněn Hitlerovi. Když Hitler jmenoval Heydricha velitelem státní bezpečnosti („Sicherheitsdienst“), Heydrich začal podezřívat Canarise z oponentury k nacismu a počal mu „šlapat na paty“. Nikdy se neprokázalo, že by Canaris byl spolupracovníkem anglické tajné služby, ale ta mu chtěla pomoci proti Heydrichovi a žádala presidenta Beneše, aby Češi ve své zemi Heydricha likvidovali jako důvod potřeby státu. Dva moravští parašutisté, Kubiš a Gabčík, členové katolické tělovýchovné organizace Orel, byli letecky vysazeni v protektorátu Čechy a Morava, ujali se svého úkolu, spáchali atentát na Heydricha, skrývali se v kryptě ortodoxního kostela sv. Cyrila a Metoděje v Praze II, Reslova ulice, byli zrazeni svým druhem bojovníkem proti německým okupantům a po dlouhodobé přestřelce zahynuli. Němci tehdy popravili jako odvetu tisíce českých vlastenců.
Po nějakém čase Canaris byl Němci zatčen, internován v koncentračním táboře Flossenberg v Německu a těsně před koncem války v jarních měsících r. 1945 Němci popraven. Nikdy se neprozradilo více o této kauze. Tolik atentát na Hendricha v rámci „státní rézóny“.
Josef Plocek