Veškerá duše je nesmrtelná. Neboť co se stále pohybuje a je pohybováno od něčeho jiného, to má ustání pohybu a tím ustáni života. Jediné to, co pohybuje samo sebe, nikdy se nepřestane pohybovat, protože neopouští samo sebe, neboť toto jest i všem jiným věcem, které se pohybují, zdrojem a počátkem pohybu. Počátek však je bez vzniku. Neboť všechno, co vzniká, musí vzniknout z počátku, ale ten sám nevzniká z ničeho; neboť kdyby počátek z něčeho vznikal, již by to nebyl počátek. Když pak je bez vzniku, musí být i bez zániku. Vždyť kdyby zahynul počátek, nikdy ani sám z ničeho nevznikne ani nic jiného z něho, jestliže mají všechny věci vznikat z počátku. Takto tedy je počátkem pohybu to, co pohybuje samo sebe. Toto pak nemůže ani zanikat ani vznikat, sice by musilo veškeré nebe a veškerá země spadnout v jedno a zastavit se a již by neměly odkud znovu dostat pohyb a vznik. Když pak se ukázalo nesmrtelným, co se pohybuje samo od sebe, nebudeme se ostýchat říci, že to je právě podstata smyslu duše. Neboť každé tělo, kterému se dostává pohybu zvenku, je bezduché, kterému však zevnitř, samému ze sebe, oduševněně, protože toto je přirozenost duše; je-li však tomu tak, že není nic jiného, co by pohybovalo samo sebe, než duše, pak je nutně duše jsoucno nevzniklé a nesmrtelné. Nuže o její nesmrtelnosti dost a pak o její způsobě jest promluvit takto. Jaké to je jsoucno, je veskrze věc božského a dlouhého výkladu, ale čemu se podobá, na to stačí výklad lidský a kratší; mluvme tedy tím způsobem. Dejme tomu tedy, že se podobá srostlině okřídleného spřežení a vozataje. A tu koně i vozatajové bohů jsou všichni sami dobří i dobrého původu, ale u ostatních je to smíšeno. Zaprvé u nás vůdce řídí dvojspřeží, dále jeden z koní je u něho krásný a dobrý a také z takového rodu, druhý však je z opačného rodu a opačných vlastností; tu pak je řízeni u nás nutně nesnadné a trapné. A pokusme se povědět, jakým způsobem vznikly názvy živok, smrtelný a nesmrtelný. Veškerá duše pečuje o to, co je bezduché, a obchází po veškerém světě, hned v té, hned v jiné podobě. Tu je-li dokonalá a okřídlená, vznáší se ve výšinách a pobývá v celém vesmíru, avšak ta, která ztratila peruti, padá, až se zachytí něčeho pevného, tam se ubytuje, uchopivši zemité tělo, jež se pak působením její síly zdánlivě samo pohybuje, a to celé spojení, duše a pevné tělo, bylo nazváno „živok“ a dostalo příjmení „smrtelný“; a však pojem živoka nesmrtelného nevznikl ze žádného rozumového úsudku, nýbrž vytvořujeme si boha, jehož jsme ani neviděli, ani dostatečně myslí nepojali, jakéhosi živoka nesmrtelného, majícího duši, majícího i tělo, u něhož však jsou tyto složky srostlé pro všechen čas. Ale tyto věci ať se mají tak, jak je bohu milo, a tak ať se o nich mluví; avšak vizme příčinu té ztráty perutí, pro kterou duše opadávají. Jest pak asi takováto.

Síla perutí svou přirozeností vznáší, co je těžké, vzhůru a dováží to tam, kde bydlí rod bohů. Má pak asi ze všech tělesných věcí nejvíce společenství s tím, co je božské; božské je krásné, moudré, dobré a má všechny takové vlastnosti; těmito pak věcmi se opeření duše nejvíce živí a nabývá z nich vzrůstu, kdežto tím, co je ošklivé a zlé a jinými opačnými věcmi hyne a je ničeno. A tu veliký vůdce na nebi Zeus, řídě okřídlený jede první; všechno pořádaje a o všechno se staraje; za ním pak následuje vojsko bohů a daimonů, spořádané v jedenáct oddílů. Zůstává totiž jediná Hestia v domě bohů; ostatní pak bozi, kteří jsou zařaděni do počtu dvanácti, jedou v čele podle pořadí, jak byl každý zařaděn. Tu pak je mnoho vzácných podívaných a cest uvnitř nebes, kterými jezdí rod blažených bohů, přičemž každý z nich dělá své dílo, a za ním následuje, kdo kdy chce a může; neboť závist nemá místo uvnitř božského sboru. Kdykoli pak jdou k hostině a kvasu, ubírají se strmou cestou vzhůru k vrcholu nebeské klenby; tam pak vozy bohů jedou snadno, jsouce rovnovážně dobře řízeny, ale ty ostatní ztěžka, neboť nesvažuje ten špatnosti účastný kůň, u kterého z vozatajů nebyl dobře vychován, klesaje a tíhna k zemi. Tu pak nastává duši svrchovaný svízel a zápas. Duše zvané smrtelné, když se octnou na vrcholu, projedou ven a stanou na hřbetu světa; jak se tam zastaví, otáčení nebes je vozí dokola s sebou a ony se dívají na věci vně světa. Potud Platón.

 

 

Ratzinger cituje Martina Bubera o dilematu lidského bytí: „Jeden osvícenec, velmi učený muž, který se doslechl o rabínu Berdičevovi, vyhledal ho, aby také s ním, jak byl zvyklý, vedl disputaci a kazil zaostalé důvody pro pravdu jeho víry. Když vstoupil do jizby zadákovy, spatřil ho chodit sem a tam v oduševnělém zamyšlení s nějakou knihou v ruce. Nevšímal si příchozího. Konečně zůstal stát, podíval se na něho a pravil: ,Ale snad je to přece pravda´. Učenec marně sbíral své sebevědomí – třásla se mu kolena, tak hrozný byl pohled na zadika, tak hrozně bylo slyšet jeho výrok. Ale rabbi Levi Jizchak se obrátil nyní k němu a oslovil ho mírně¨,Můj synu, velikost tory, s níž ses přel, promarnila na tobě svá slova, smál ses tomu, když jsi přišel. Nemohla ti položit na stůl Boha a jeho říši a také já to nemohu. Ale, můj synu, snad je to pravda´. Osvícenec nabídl svou vnitřní sílu v odpověď, ale toto hrozné „snad“, které mu vícekrát zaznělo, zlomilo jeho odpor. Zde je, jak se domnívám, - v cizím oděvu - velmi přesně popsána situace člověka, před otázkou na Boha. Nikdo nemůže druhému položit na stůl Boha a jeho říši, tak ani sám sobě věřící. Ale jak velice se může tím cítit ospravedlněn nevěřící, zůstává mu nepříjemnost toho, snad je to přece pravda´. To ,snad´ je neodlučitelné popření, kterému nemůže uniknout, v němž také on musí v odmítnutí zakusit nezbytnost víry. Jinak vyjádřeno: Věřící jakož i nevěřící se podílejí, každý svým způsobem, na pochybách a víře, pokud se neskrývají sami před sebou a před pravdou svého bytí. Nikdo nemůže uniknout zcela své pochybnosti, nikdo zcela víře; pro jednoho to bude víra proti pochybnosti, pro druhého skrze pochybnost a ve formě pochybnosti. Základní podoba lidského osudu je jen v této nekonečné rivalitě pochyb a víry, popření a jistoty moci nalézt konečnou platnost svého bytí“.

 

Ve druhém příběhu uvádí Ratzinger, jak v kterémsi italském městě se připravoval ubytovaný cirkus na večerní představení a šaškovsky oblečený klaun si pomalovával svou tvář barvami. V místě náhle vypukl požár a majitel cirkusu vyzval klauna, aby bez meškání běžel do vedlejší vesnice zavolat o pomoc. Udýchaný klaun zvěstoval překvapeným vesničanům neradostnou zprávu a žádal je o urychlenou pomoc. Ale čím naléhavěji podával svou prosbu, shromáždění vesničané v něm spatřovali jen převlečeného klauna, který přichází zvát na večerní představení, vesele se mu smáli a jejich veselí a ocenění mimořádných klaunových šaškovských projevů vyvrcholilo klaunovým zoufalým pláčem. Pro posluchače takovéto doprošování se pomoci končilo v ocenění mimořádných klaunových schopnostech, nikdo nešel hasit k sousedům požár a mnoho budov lehlo popelem. Ratzinger tímto příběhem naznačuje, že pravda může být skryta i v podobě neuvěřitelných novozákonních podobenství a zázraků.

Obě uvedené příhody nutí k vážnému zamyšlení. Potud Ratzinger.

 

 

Ad Faidros: většina děl Platónových má formu dialogu, rozpravy. Dokud žil Sokrates, předsedal schůzkám svých filosofických přátel, jeho vlastní ústní projevy vyjadřovaly také jeho názory. Po jeho smrti však Platón ponechal formu schůzky beze změny, když údajné Sókratovy projevy a jeho vedení schůzky zůstaly beze změny, i když ve skutečnosti šlo o vlastní názory Platónovy.

Dialog Faidros začíná konstatováním, že duše lidská je nesmrtelná. Jednotlivá jsoucna, věci, bytosti a bytí jsou dvojího druhu: Buď jsoucno má svůj vlastní pohyb, nebo je pohybováno od něčeho vnějšího. Všechno to, co se pohybuje samo od sebe, bude se pohybovat stále, zatímco to, co je pohybováno něčím jiným, může se přestat pohybovat, když příčina jeho pohybu ustane. Všechno, co vzniká, musí vznikat působením počátku, počátek je však bez vzniku a také bez konce. Takto tedy počátkem všeho je to, co pohybuje samo sebe. Tak každé tělo, kterému se dostává pohyb zvenku, je bezduché, ale zvnitřku mu dodává pohyb duše; tato duše je jsoucno nevzniklé a nesmrtelné.

Tak nám, tento výklad podává vysvětlení nesmrtelné duše, ale i počátek, bytosti samé se pohybující ze sebe a věčné. Tento filosofický výklad nás tedy přivádí k Bohu, ke jsoucnu, které je věčné, samo se pohybující, který je počátkem, že Platón, žijící ve čtvrtém století před Kr. považoval tuto úvahu za důležitou, že tato úvaha představovala již pozdější učení eschatologie a nutnost považovat Boha za jsoucno, kterým filosofie se musí zabývat. To nás opět přivádí k osobě filosofa Heideggera, který po filosofických nedostatcích 19. století se vrací ke staré filosofie ontologie, aristotelské a scholastické nauce o jsoucnu, na kterou moderní filosofie od Comta a Nietzscheho zanevřela.

Zamýšlíme-li se nad existencí přirozeného práva, vzniklého působením stoické filosofie filosofa Zona ve 4. století př. Kr., s oporou o duchovní moc a pohanské bohy, později o katolický monotheismus, přičemž do podstaty přirozeného práva náležela spravedlnost a křesťanská morálka, když v přirozeném právu proběhly určité časové změny, které si vyžádala křesťanská nauka „semper reformanda“; přirozené úpravo vedle práva Římského, zvykového a obyčejového, později pozitivního, až do století 19. stého, čili po dobu platnosti 2300 let lidstvo uspokojovalo. Ve století 19. byl jeho primát vystřídán pozitivním právem, nesrovnatelně defektním, ale v současné době se již uplatňuje v USA a v Anglii moderní právo, které odstraňuje nedostatky pozitivního práva a vrací se do doby práva přirozeného. Nastolení moderního práva nahrazujícího přirozené právo tedy je u nás otázkou určité trpělivosti, ale výsledná existence moderního práva je otázkou jistoty.

 

Ad rabín Berdičev: V této epizodě spočívá podstata problému ve slovu „snad“, které se předkládá k uvážení člověku věřícímu a nevěřícímu. Rabín Berdičeev možná pociťuje obavu, zda jeho míra víry neochabla, což se však jeví jako vyloučené, neboť jde jen o obvyklou úvahu spojenou s pojmem víry. Rabín si klade otázku, co by se změnilo v jeho myšlení, kdyby ztratil svou dosavadní jistotu ohledně budoucnosti. Jistě by byl ochuzen o své přesvědčení o Posledním soudu a konečné spravedlnosti a také by ztratil svou naději v posmrtný život. Oslabení víry by však u něho nevedlo ke změně ve způsobu života a k většímu pohodlí, neboť příkazy způsobu života podle učení církve považuje za vysoce rozumné a mnoho by jich neměnil.

Naproti tomu nevěřící intelektuál by pociťoval ono „snad“, tedy možnost, že by snad eschatologie měla být skutečností a platnou jako velké riziko Posledního soudu a existence posmrtného života. Kdyby život nekončil smrtí a navazoval na něj ještě nějaký dodatek eschatologie, toto vědomí velkého rizika by pro něho bylo v důsledku „snad“ vysoce rizikové. Stále by mu to připomínalo tu skutečnost, kterou nerad slyší, od které se snaží odloučit a své svědomí tišit.

V souvislosti s Berdičevem mne napadla tato myšlenka: Kristus posílá své apoštoly, aby šli do světa, hlásali evangelium a hlavním posláním měli „odpouštět hříchy“, odpouští „helbrechtné ženě“, která zasluhovala podle zákona smrt ukamenováním, otec odpouští po návratu ztraceného syna jeho těžká provinění a odpouští mu, s Hospodinem je vytrvale jednáno o prominutí zločinnému městu jeho viny a to postupně v celých desítkách, dobrý pastýř jde hledat jednu ztraceno ovci a nechá opuštěné stovky jiných ovcí, odpuštění hříchů je důležitější, než když člověk chybuje sedmadesetkrát, větší je radost nad jedním hříšníkem pokání činícím než nad devadesát devíti, kteří odpuštění nepotřebují, ukřižovanému lotru na kříži Kristus odpouští a slibuje věčnou spásu jen při náznaku lítosti. Hodnotí Kristus odpuštění hříchu víc než hřích sám?

 

Ad požár v cirkusu a šaškova intervence: Tato epizoda ukazuje, jak mnohdy záleží více na okolnostech věci než na pravdě a účelu intervence. Pouhé zdání o skutečnosti všech lidí může mít větší váhu než skutečnost sama.

 

Ateismus a víra v Boha: Filosof Kant vyslovil názor, že věřit v Boha znamená být přesvědčen o existenci Boží, nemít však důkazy pro vědění o jeho existenci. Proto otázka existence Boží nemůže se stát otázkou vědeckého poznání. Také pro ateismus a katolické učení otázka Boži je otázkou spadající do oblasti víry, nikoli vědění. Po této stránce není mezi nimi rozdílu a z hlediska víry se shodují, nikoli však z hlediska ústních projevů.

Pro ateisty všechny věci duchovního charakteru jsou předmětem přísné kritiky a odsuzování a tato kritika se vztahuje i na otázku Boží existence. Víra v existenci Boží se jim jeví jako pověra, nevzdělanost a intelektuální zaostalost, takže v důsledku toho jejich stanovisko končí v tom, že z hlediska vědy je dostatečně prokázáno, že Bůh neexistuje a vážně hovořit o jeho existenci je krajně pochybené a nevědecké. Ateisté zastávají tento názor zcela suverénně.

 

Popperova ochrana vědy: Antická řecká filosofie zastoupená slavnými filosofy Platónem a Aristotelem přísně od sebe oddělovala vědu, epistémé a mínění, doxa. Toto rozlišování se stalo předmětem celé filosofie a táhne se až do současnosti. Popper vstoupil do dějin filosofie ve věci bílých a černých labutí. Poněvadž bílých labutí existovalo víc, vládlo nejprve přesvědčení, že labutě jsou bílé. Toto stanovisko nebylo odsouhlaseno principem verifikace, neboť se objevila také černá labuť a platil závěr, že labutě jsou bílé a černé. To však Popperovi nestačilo, neboť kdyby se objevila labuť pestrobarevná, opět by závěr neplatil. Vynalezl proto pojem a princip falsifikace, a když je problematická otázka zfalsifikována, můžeme vyslovit definitivní soud a závěr. Potíže j však v tom, že na falsifikaci můžeme čekat celou věčnost, někdy také marně a jak nahlížet na problém, který nebyl falsifikován a nemůžeme jej proto považovat za jasný a pravdivý. Pro ten případ považuje Poppper všechny takto nefalsifikované pojmy pracovní hypothesy, za hypothetické pojmy. Tím se mu však vědění a pravda stává vírou a pouhým míněním.

Josef Plocek