Uvažovat o podstatě věci z pouhých vnímatelných důkazků je podstatný nedostatek pro naplnění spravedlnosti. Každá vnímatelná věc se ukazuje z pozadí, které je klíčem k porozumění. Jinak jen sbíráme informace do množiny, jež je bezvýznamnou hromadou. Jestliže soudce uvažuje o vině a nevině pouze z toho, jaké důkazy mu ostatní přinesou, bez porozumění kontextu těchto důkazů, pak je to zvrácenost hodná jen opovržení. V takovém případě by na místě soudce mohl „sedět“ počítač s dobrým programem na vnímatelné důkazy.

         Ukazuje se, že soudce bez znalosti kontextu nemůže než rozhodovat čas od času nespravedlivě. Nemá zkušenosti se základním, jež může být manipulativně a velmi sofistikovaně vyráběno za účelem výhry u soudu. Je to prastará věc, říkalo se jí sofistika. Bylo třeba naučit se umění, jak slabší důvod učinit silnějším prostřednictvím zdání, na něž samozřejmě všichni nepoučení naletí a vezmou toto zdání za důkaz spravedlnosti. Zdání - v řečtině „doxa“ – je kamenem úrazu u nás dnes daleko víc, než tomu bylo za časů Sokrata, který právě proti tomuto vyrábění důkazů vystoupil a zemřel pro to.

         Machenschaft: Důkazem toho je odpor u odsouzených k odvolávání, nevěří totiž, že někde je soudce, který by byl schopný případ pochopit hlouběji, a tedy spravedlivěji. Kam se poděla zodpovědnost za životy těch, kdo jsou odsuzováni tímto jen technickým způsobem? Kolik nespravedlností asi každý rok udělají naši mladí soudci, kteří jsou tak hrdí na své povolání, jež je posláním? Kolik nespravedlnosti asi vytvoří advokáti, kteří za peníze udělají naprosto vše? Nejde jim o pravdu, jde jim pouze o technické zdání. Technické udání se provádí výběrem otázek pro obě strany, jež stojí před soudem, většinou se zatlačuje ten, kdo je již od samého počátku pochopen jako ten špatný. Jako by vše bylo dopředu objednáno.

         My tomu říkáme „Machenschaft“ a velmi se toho obáváme na všech stranách našeho společného života. Kde je „Machenschaft“, tam se dá vše předem objednat a zařídit, nic nevzniká z dané chvíle, o všem je předem bytostně rozhodnuto, vše je naplánováno, vypočítáno, předem zařízeno, „zamachlováno“, „namistrováno“. Vždyť to jsou slova, která tak často slýcháme u našich mladých. Co pak má cenu? Ukazuje se, že i naprostá nespravedlnost se může dostat do popředí s náznakem práva, a přesto, že všichni vědí či alespoň bytostně tuší opak, nespravedlnost vyhrává, stejně jako tomu bylo v minulých dobách, jež tolik kritizujeme. Pokud se dá rozsudek objednat a pak pomocí vnímatelných důkazů dokázat, a to před prokurátorem, advokátem, oběma stranami i diváky, pak je to nikoli jen zlé, ale je to tragédie. Jak je možné, že máme před sebou lidi bez svědomí, kteří se řídí jen legalitou? Jak je možné, že tito lidé nevědí o tom, že podstata spravedlnosti je pouze tam, kde je diarchie mezi legalitou a legitimitou? Jak je možné, že tito lidé tomu ani nerozumí? Raději to přeložím. Diarchie mezi legalitou a legitimností je základ etiky E. Lévinasse a znamená, že spravedlivý člověk je jen tam, kde tento člověk cítí napětí mezi zákonem a svědomím. Kde toto napětí (tato diarchie) chybí, tam máme co dělat s člověkem bez svědomí, bez skrupulí; ale takovým člověkem byl právě Adolf Eichmann, o němž v souvislosti s banalitou zla tolik psala Hannah Arendtová. Jak je možné, že tito technicky uvažující soudci jsou zase na koni, rozhodují o lidech stejně jako by to byly věci?

         Pokud se tolik lidí v této situaci zbavuje možnosti domoci se spravedlnosti a dovolat se, pak to vypovídá jen o tom, že ztratili jakoukoli naději ve spravedlnost v justici v naší zemi. Co jste s tím udělali? Opravdu se dá i zde vše objednat, zařídit a potom jen spočítat? To se děje na trhu, je to snad v justici stejné? Jak jsou vzděláváni tito lidé? Vědí vůbec něco o haecceitas a quidditas? (Haecceitas: Středověká latinská filosofická vlastnost, která jednoznačným způsobem identifikuje podstatně předmět, která činí něco druhem věci, o kterou se jedná a která se liší od jiné nekvantitativní vlastnosti a je odpovědná za odlišení; individuálnost a specifičnost. Quidditas: podstata věci).

Vědí něco o těchto druzích myšlení? Vědí o diarchii mezi legalitou a legitimností? Anebo to jsou pouze technici a pragmatici, to znamená prodavači potravin pro duši – což je název pro sofisty starý již více než dva tisíce let? Kdo rozhoduje o životech ostatních?

Potud Hogenová.

 

 

         Dříve než se budeme zabývat naším tématem o Čunkovi, připomeňme si některá data z jeho života z internetu. Narodil se 22. 2. 1959, nemá vysokoškolské vzdělání, jeho manželka Pavla se narodila 28. 4. 1958, má čtyři dcery, předsedou KDU-ČSL byl v době 9. 12.2006 - 30. 5. 2009, senátorem ve Vsetíně po vítězství v prvém kole senátorských voleb se stal 28. 10. 2006. Dne 30. 5. 2009 neuspěl po svém politickém pronásledování, dostal 61 hlasů, Březina 112 hlasů, Cyril Svoboda v prvém kole jen 91 hlasů, ale ve druhém kole porazil Březinu.

         Na základě prohlášení jeho spolupracovnice Markéty Urbanové, že se dopustil na ní sexuálního obtěžování a že se jí přiznal k přijetí úplatku ve výši půl milionu korun, začala policie Čunka vyšetřovat v listopadu 20. 11. 2006 - v lednu 2007, že jako starosta Vsetína vzal úplatek v roce 2002. Dne 7. 2. 2007 senát vyslovuje souhlas s vydáním svého člena Čunka k trestnímu stíhání. Dne 7. 5. 2007 došlo ke třetímu setkání mezi Zlatuší Andělovou a Veseckou, Kučerou a Němcem. Navíc byl přítomen Petr Coufal, který případ Čunek dozoroval po jeho odebrání z Přerova. „Situace je vážná, stabilita vlády by měla mít přednost před nezávislou justicí“, sdělil zde Kučera Andělové, když naznačila, že vicepremiér půjde zřejmě před soud. Dne 8. 6. 2007 Vesecká odebírá kvůli „procesní chybě“ vyšetřování případu Čunek přerovskému žalobci Radimu Obstovi a předává ho do Jihlavy žalobci Arifu Salichovi. Děje se tak několik dní předtím, než chtěl Obst Čunkovo vyšetřování kvůli podezření z korupce poslat k soudu. Dne 11. 6. 2007 žalobce Salichov odvolává z vyšetřování případu hlavního detektiva Milana Šošovičku, aniž by vůbec byl schopný posoudit jeho práci, tři tisíce stránek spisu v tak krátké době, prostudovat. Salichov přiznal, že Šošovičku odvolal na základě předchozího doporučení Nejvyššího státního zastupitelství ((Vesecká). Dne 7. 8. 2007 žalobce Salichov zastavil stíhání vicepremiéra Čunka podezřelého z úplatkářství s tím, že „skutek se nestal“. Salichovo zdůvodnění je postaveno především na údajné nedůvěryhodnosti korunní svědkyně a také na tom, že vzal za své některé znalecké posudky doručené obhajobou, což je podle právníků přístup opravdu ojedinělý. Dne 20. 12. 2007 někdejší nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová obviňuje sedm špiček zdejší justice, že jsou „zákulisní soudní mafie“, která nestandardně ovlivňovala Čunkovo vyšetřování. V lednu 2008 sedm špiček zdejší justice v čele s nejvyšší státní zástupkyní Veseckou žaluje Marii Benešovou za její výrok o „justiční mafii“ s tím, že to výrazně ohrozilo jejich „dobrou pověst“. Dne 12. 5. 2008 soudce Vojtěch Cepl (syn bývalého Vojtěcha Cepla z Ústavního soudu) zahajuje proces ve věci „justiční mafie“, žalobkyně Zlatuše Andělová zde podává zásadní svědectví, jak se špičky justice snažily ovlivňovat Čunkův případ a soudce Cepl dne 5. 6. 2008 v případu „justiční mafie“ zamítá stížnost Vesecké a spol. Potvrzuje, že vysocí představitelé justice v čele s Nevyšší státní zastupitelkou Veseckou a Kučerou Čunkovo vyšetřování manipulovali. Proti tomuto rozhodnutí soudu odvolali se účastníci sporné věci „justiční mafie“ a odvolací soud rozsudek mladého Cepla zrušil, rozhodl ve věci Vesecké a spol. v jejich prospěch a uložil Veselé zaplatit vysokou částku kolem 300 tisíc korun za soudní výlohy. Veselá se obrátila na Ústavní soud, který o tom bude ještě rozhodovat.

         Vraťme se ještě k tomu, že dne 7. října 2007 státní zástupce Arif Salichov stíhání proti Čunkovi zastavil, protože policii se nepodařilo podat důkaz o trestném činu Čunka a dne 1. 10. 2009 Nejvyšší soud konstatoval, že Státní zastupitelství v Přerově bylo nepřípustné pro stíhání Čunka a přikázal věc okresnímu státnímu zastupitelství v Jihlavě. Tedy nyní je třeba počkat na stanovisko Ústavního soudu, přestože kauza „justiční mafie“ je v právní moci.

         Uvedená kauza Čunek je příkladem právního stavu v naší zemi a důkazem o prorůstání korupce a organizovaného zločinu do našeho práva. Předem jsou na omylu ti, kdo se domnívají, že jedině soud může rozhodnout o tom, zda se trestný čin udál či nikoli. Právním předpokladem je, že jde opravdu o spravedlivý soud, ale jak je známo z doby po „opoziční smlouvě“, víme, že mnoho případů soudních řízení je důkazem, že v té době u nás spravedlivý soud neexistoval. Také stav našich státních zastupitelství potvrzuje, že tu nebyla ani jistota o spravedlivém případném rozsudku nad Čunkem, který za tehdejšího stavu klidně mohl být nevinný a přesto odsouzen pro korupci. Dále musíme uvážit, že i spravedlivý soud někdy nemůže spravedlivě rozhodnout a musí kauzu skončit zproštěním obžalovaného „pro nedostatek důkazu“, v důkazní nouzi. Nezní proto soudní rozsudek vždy jednoznačně „pro nebo proti“, nýbrž vina se neprokázala a pachatel byl zproštěn, ačkoli ve skutečnosti byl nebo nebyl vinen. Přesto však se na něho muselo pohlížet jako na osobu, jehož vina nebyla prokázána a proto i u něho platila zásada „presumpce neviny“.

         Ale lidé spoléhající se tak na rozhodnutí soudu zapomínají, že žalobce, státní zástupce, buď podá, nebo nepodá soudu návrh obžaloby proti někomu. Uvažuje při tom, jakou míru úspěchu v kauze bude mít. I on zproštěním podání obžaloby soudu může zprostit pachatele soudního řízení, stejně jako soud.

         Jestliže tedy státní zástupce Salichov proti Čunkovi obžalobu soudu nepodal, rozhodl na základě obsahu soudního spisu o jeho vině nebo nevině nebo o nedostatku důkazů. Pak však jeho rozhodnutí bylo platné a chybovali ti, kdo obsah spisu neznali, když prosazovali předložení návrhu soudu. Toto rozhodnutí státního zástupce platilo jako rozhodnutí soudu, ať už ve prospěch pachatele či nikoli z důvodu nedostatku důkazů. Lidé, kteří neznali obsah spisu, neměli právo požadovat soudní řízení a museli se spokojit se zásadou presumpce neviny.

         Uvažujme nyní o postoji vyšetřovatelů na základě toho, co víme o věci samé. Znali jen svědeckou výpověď hlavní svědkyně, které nesměli pouze věřit a zkoumali dva případné pachatele korupce, Čunka a toho podnikatele, který mu podle obžaloby údajně měl poskytnout úplatek. Je jasné, že na této straně nic nezjistili, a proto začali pátrat i u Čunka a jeho manželky, jakými penězi disponovali. Tam také nic nezjistili, takže k vyšetření korupce se nedostali.

Co zjistili, bylo, že Čunek v době, kdy měl na kontě určitou částku peněz pobíral kvůli čtyřem dětem od státu přídavky podle zákona, poněvadž jeho mzda nestačila pro celou rodinu. To však nebylo trestné, stejně jako není trestné. Když poslanci pobírají různé přídavky na spolupracovníka a kancelář v zájmu svého postavení a když svým spolupracovníkem udělají svou manželku a místo kanceláře užívají svůj vlastní byt. Toto činí všichni poslanci a není to trestné.       Zamysleme se však v naší věci nad jednou skutečností, která má pro pochopení celku velkou důležitost. Je to skutečnost, že Karel Schwarzenberg

byl zřejmě přesvědčen o Čunkově korupci a chtěl zjistit pravdu, třeba za určitou nákladnou cenu. Objednal tedy v Americe u nějaké investigativní organizace audit zaměřený na dané podklady. Kdyby tento audit vyzněl ve vinu Čunka, jistě by ho takový výsledek potvrzující jeho pravdu potěšil a jistě by obsah auditu sdílel se společností. Ale věc utichla, odšuměla a Schwarzenberg se odmlčel. Všichni netrpělivě čekali na výsledek auditu a nic se nedozvěděli. Byl audit ve prospěch Čunka nebo nikoli, nevíme, Schwarzenberg to ví a my jen spekulujeme.

 

 

         Ad Hogenová: Autorka uvedeného dopisu nesporně věrně zachycuje stav naší justice, která se dopouští „Machenschaftu“ a její stanovisko zcela potvrzujeme za vědomí, že takovýto stav v naší justici byl a doposud je. Takovýchto případů, kdy existuje nejprve osočení někoho a pak se hledají příslušné paragrafy, jak odsoudit toho, kdo je již předem odsouzen, nalézáme v naší historii soudnictví nespočet, zvláště v době „opoziční smlouvy“ a v éře prorůstání korupce a organizovaného peněžního zločinu do práva a společnosti. Autorka píše, že lidé, kteří ztratili naději na spravedlnost soudu, jsou zbaveni možnosti domoci se spravedlnosti, třeba svým odvoláním se proti rozsudku. Nesporně takové spravedlivé s takovýmto postojem nacházíme, kteří přijímají trest bez odvolání se. Co však vidíme u soudů? Pachatelé korupcí po vyslechnutí soudního rozsudku se hned odvolávají. Co to znamená?

         Co když tito lidé hrají se svým životem a osudem „va banc“? Co když sami se dopouštějí ve svém odvolání „habaďůry“ na soudu a společnosti? Sami uskutečňují „Machenschaft? Možná, nevím.

 

         Ad Čunek: Je nespornou skutečností, že se Čunek prokázal ve Vsetíně jako politik schopný, který již v prvém kole volby dosáhl postu senátora počtem hlasů. Je také skutečností, že ve svém okolí dosáhl autority svým morálním postojem, spravedlností a statečností a stejné prokázal i při svém pronásledování v Praze. Je pochopitelné, že takovýto politik se setká s obavou o úspěch u svých politických oponentů. Byl avšak nějaký specifický zájem o jeho likvidaci a na straně koho? Nevíme, ale víme, že tak podrobně prošetřován nebyl snad nikdo jiný a proč se šlo do takové hloubky v jeho případě. Snad se někdy dozvíme důvody a odpovědi na tyt o otázky. Proč u něho byla pošlapána zásada „presumpce neviny“ a „in dubito pro reo“? Není pochopitelné, proč u něho byla taková vyšetřovací péče projevena v otázce půl milionu korun, když u nás jsou obvykle korupce stamilionové a dokonce miliardové, když mu byla vytýkána sexuální stránka osobnosti, která je s takovou ochotou vytýkána Církvi katolické a duchovním osobám? Proč se zúčastněné hromadné sdělovací prostředky s takovou vervou na tomto tlaku podílely? To zatím nevíme, ale bude platit i „Ignoramus et ignorabimus“? To nikdo neví. Francouz by řekl: „Qui vivra, verra!“

         Čím to, že vsetínský starosta, který dosáhne takového rychlého politického vítězství ve svém senátorském postu a který se těší takové úctě a přízni svých spoluobčanů, najednou je politicky osočován od stranických oponentů za akce ve prospěch Romů, opatření nové ubytovny a za umožnění užívání venkovského domku, čehož nedostatek EU stále vytýkal našemu státu jako nedostatečnou podporu romského obyvatelstva. Čunek jednal zcela v duchu sociální péče a funkční povinnosti. Policie, která vyšetřovala jeho nařčení, matně pátrala na všech stranách i tam, kde na to neměla oprávnění a nesouviselo to s nařčením a s úplatkem. Došlo však k jedné věci, která hrála velkou roli. Kauza Čunek se totiž rozdvojila na dvě kauzy samostatné, ale pod jedním

označením „Čunek“. Původní kauza Čunek představovala vyšetřování údajné Čunkovy korupce a druhá kauza ve skutečnosti představovala spory soudců a státních zástupců, zda danou věc má řešit výlučně soud nebo zda stačí rozhodnutí státního zástupce, zda podá návrh policii na vyšetřování či nikoli, jak jsme o tom již hovořili. Jestliže státní zástupce pečlivě prostuduje vyšetřovací spis a dojde k přesvědčení, že soudní řízení nepřichází v úvahu, poněvadž ke zločinu nedošlo nebo je neprokazatelný, stačí jeho nepodání policii příslušného obžalovacího spisu, policie věc nevyšetřuje a kauza tím končí. Státní zástupce jedná stejně „lege artis“ jako když trvá na vyšetřování a podá policii návrh na vyšetřování a posléze soudu návrh na soudní řízení. Jestliže jihlavský státní zástupce Salichov a Nejvyšší státní zástupkyně Vesecká po právu předešli u Čunka soudnímu řízení, jednali zcela po právu a uváženě a celá veřejnost, včetně mediálních hromadných sdělovacích prostředků, měli právní rozhodnutí přijmout a rovněž i ti státní zástupci a soudci, kteří s tím nesouhlasili. Buď vůbec neznali soudní a policejní spisy, což je nejpravděpodobnější nebo si z neznalosti kauzu Čunek nesprávně interpretovali. Ušetřili by tím našemu právu ostudu a zmatení v občanstvu.

         Druhá kauza Čunek spočívala tedy v tom, že někteří státní zástupci a soudci byli ve sporu s jinými, vytvořili druhou kauzu tohoto sporu se stejným označením Čunek, na což jmenovaný těžce doplatil, poněvadž jeho jméno v podobě provinilce figurovalo v té době ve všech hromadných sdělovacích prostředcích, takže tím utrpěl těžkou újmu na svém dobrém jménu. Utrpěla tím ovšem i pověst našeho státu. Skončila kauza Čunek i její druhá verze, „justiční mafie“.

         Tuto episodu zneužívání jména Čunek dovolte mně ukončit vzpomínkou na jeden přiléhavý vtip z éry komunismu: Sešli se dva oponenti režimu a jeden si stěžuje: „To je hrozné, otevřu noviny a objeví se „Lenin“. Otevřu rádio, zase „Lenin“. Otevřu televizi, opět „Lenin“. Bojím se otevřít krabičku sardinek, že tam bude opět „Lenin“!

Josef Plocek