Pro alokaci státních zakázek v demokratickém systému vlády je závazné, aby cena za provedení zakázky odpovídala přiměřené výši podle běžné tržní úvahy a soutěže kontrahentů, aby nebyla předražena, aby byly dodrženy smluvní podmínky kvality zakázky a aby ceně odpovídal hodnotový audit objednaný státním zájemcem.

         Demokratický stát tedy nemůže zadávat objednávky pro svou potřebu autoritativně a autokraticky, nýbrž musí podrobit objednávku pro stát pečlivému zkoumání a tržní soutěži. Proto tato naše alokace objednávek prováděná bez tržní soutěže a ze strany státu libovolně komukoli je v rozporu s naším právem a je soustavně kritizována a napadána i ze strany úřadů Evropské Unie. EU podrobuje naše žádosti o proplacení našich státních zakázek odmítavě s poukazem na to, že jsou podány s nebezpečím korupce a že evropské společenství není ochotno se na takovéto korupci podílet ke své tíži. Za tohoto stavu pak, je-li již zadání objednávky definitivní, zakázka je již uskutečněna nebo dokonce ukončena, jdou náklady na takovouto objednávku ze strany našeho státu k jeho tíži a k proplacení ze státního rozpočtu k tíži státu a tedy k růstu státního dluhu a k tíži všech občanů jako daňových poplatníků. Korupční zakázky proto postihují stát a jeho občany. A to je stav našeho práva.

 

 

         Alokace státních zakázek u dodavatelů v cizině naráží na potíže, neboť jednak se jedná o cizí dodavatele, kteří nejsou státním činitelům známi, jednak to vyžaduje, aby zadavatel objednávky ovládal řeč dodavatele v takové míře, že se vyzná ve speciálních výrazech v řeči země předmětu dodávky. To vedlo státní činitele k tomu, že zřídili např. pro dodávky vojenského materiálu zprostředkovatele těchto dodávek kvalifikované zbrojaře, jejichž kvalifikace jazyková a odborná by těmto požadavkům vyhovovala. Takovým zprostředkovatelem rakouských obrněných vozů byl Pavel Musela, jiný vojenský materiál prostředkoval Richard Háva. Povinností těchto zbrojařů bylo jednat s cizím dodavatelem, dohodnout cenu, množství kupovaného zboží, respektovat podmínky a přání dodavatele i objednatele, připravit kupní smlouvu a pobírat za svou práci dohodnutou provizi. Ale toto řešení se v praxi neosvědčilo pro morální nedostatky zprostředkovatelů. Ti měli samozřejmě zájem na tom, aby zakázka byla co největší, což bylo i přáním dodavatele, ale i v případě korupční zakázky i toho politického či profesionálního státního činitele, který měl zájem na co největší korupci, a to buď pro sebe, nebo pro fond spřátelené politické strany na získání velkých finančních prostředků na volební boj o získání velké politické moci ve státě. Obraz o skutečnosti si můžeme utvořit, když uvážíme, že původní požadavek našich vojenských činitelů nejprve byl nezbytný nákup více než 200 „pandurů“, což později kleslo až na kolem 40 ti vojenských vozidel, ale ani ty nebyly určeny pro ČR, nýbrž pro boje v Afganistánu. Pokud se týče dodávky „pandurů“ pro vlastní potřebu ČR, musíme uvážit, že náš stát zrušil povinnou vojenskou službu pro své občany, omezil tím také potřebu zbraní pro sebe, spoléhá více na svou ochranu v rámci NATO, takže z tohoto hlediska je zcela nepochopitelnou původní úvaha o potřebě více než 200 „pandurů“ pro ochranu našeho státu. Když však naši političtí činitelé začali uvažovat o tom, že např. Portugalsko kupuje od stejného dodavatele Pandury za cenu značně sníženou, dalo to zprostředkovateli zbrojního materiálu značnou práci, aby vysvětlil, proč je cena našich Pandurů tak přemrštěná a začal to zdůvodňovat značným elektronickým a mechanickým technickým přizpůsobením naší dodávky ze strany dodavatele. Můžeme konstatovat, že užití pandurů v dodané podobě ani našemu státu ani pro službu v Afganistánu nebylo možné. Tyto vojenské obrněné vozy musely být u nás předem dozbrojovány.

         Exkurs do života zbrojaře Musely: Musela byl nejprve zaměstnán v Hávově zbrojařské organizaci Omnipol, ale po vzájemné neshodě s Hávou odešel a pracoval ve funkci zbrojařského zprostředkovatele v Mostecké uhelné společnosti. Jako milovník lovu odešel jednoho dne se svým spolupracovníkem Lubošem N. do lesa a chtěl se posadit do mysliveckého posedu, zatím co jeho společník odešel jinam. Luboš potom podal zprávu, že uslyšel výkřik a nějaký pád, vrátil se k posedu a nalezl Muselu ve velmi zuboženém stavu v určité vzdálenosti od posedu. Křísil ho a bylo později zjištěno, že Musela utrpěl zlomeninu lebky, osmi žeber a krčku stehenní kosti. Poněvadž nikdo jiný v okolí nebyl, padl do podezření z vraždy Musely, neboť sám již měl dřívější trestní delikt ze znásilnění. Policejní vyšetřovatel vylučoval, že Musela v tak zoufalém stavu nemohl již údajně po pádu a pro těžký úraz vzdálit se více od posedu a od místa údajného pádu. Rána na hlavě spíše vypadala jako údery pažbou pušky, ale malá stopa krve na pažbě Lubošovy pušky se nedala identifikovat a Luboš N. byl podezření zproštěn. Bratr Pavla Musely Karel se však s tím nesmířil, podezříval další spolupracovníky kunovické letecké továrny, kteří tvrdili, že u jeho bratra to byl smrtelný pád z posedu, že něco o úrazu jeho bratra vědí, vpadl do továrny, zastřelil oba spolupracovníky a sám spáchal sebevraždu. Zbrojař Musela Pavel, který je od té doby v trvalém zdravotním stavu, že nemůže vypovídat, což jeden lékařský posudek popírá, se nestal předmětem vyšetřování, ač je o něm prokázáno, že se dopouštěl v rámci Mostecké uhelné společnosti korupcí ve své funkci zbrojaře zprostředkovatele.

         Jděme však dále v osobě Pavla Musely. Švýcarská protikorupční policie nalezla v jedné své bance peněžní vklady, které patří několika českým podnikatelům, obžalovala je a v červenci má být jejich soudní řízení. Upozornila na tento nález naše peněží úřady, neboť se jedná o peníze nesporně původu korupčního a účelem vkladu u švýcarské banky je asi „praní špinavých peněz“, ale naše úřady o věc neměly zájem s poukazem na to, že u nás k žádným peněžním machinacím Mostecké uhelné společnosti nedošlo. Teprve později naše úřady obvinily tyto naše vkladatele ve Švýcarsku. Jediné vysvětlení by mohl podat Musela, ale pro jeho zdravotní stav je to nemožné. Je to skutečně tragikomické, kdy švýcarská vyšetřovací služba nás upozorňuje, že naši vkladatelé tam ukládají nám ukradené peníze a my odpovídáme, že u nás se k ničemu nedošlo.

         Zamýšlíme-li se teoreticky nad korupční kauzou Mostecká uhelná společnost, můžeme dovozovat toto: Jde nesporně o korupční případ. Trestní zákon definuje přijímání úplatku jako: „kdo v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu přijme nebo si dá slíbit úplatek“ (§ 160 tr.z.) a podplácení jako: „kdo jinému v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek“ (§ 161 tr.z.). Všimněme si tedy, že skutková podstata tohoto trestného činu je naplněna nejen přijetím a poskytnutím úplatku, ale již i samým slibem přijetí a poskytnutí, takže ke korupci už dojde vyslovením pouhého slibu o přijetí a nabídnutí úplatku, nemusí dojít ani k jeho předání a převzetí. Veřejným zájmem je tedy alokace státní zakázky nějakému dodavateli a objednávka státu plněné zakázky. Právní akt korupce tedy musí být jako samostatný právní úkon a akt před vlastní alokací objednávky a před konečným vyúčtováním dodávky, přičemž je to utajený akt, o němž nemůže být nikde uvedena zmínka, která by jasně prokázala existenci úplatku a trestného činu. Takže již tato utajenost je dokladem trestného činu.

         Zbrojařský zprostředkovatel samozřejmě je přítomen u všech jednáních obou stran, má jejich plnou důvěru o své mlčelivosti o obsahu proběhlé dohody o výši a podmínkách korupce, o zvýšení předem uvažované ceny dodávky po dohodě o korupci, o tom, že cena dodávky nebude stanovena soutěží. Ponechají-li obě smluvní strany veškerou agendu spojenou s koupí a prodejem zbrojního materiálu zprostředkovateli, může zprostředkovatel přerůst oběma stranám přes hlavu, cítí se pověřen rozhodováním o celé koupi a prodeji zbrojního statku. Zprostředkovatel také bude nejlépe vědět, od koho na straně státu závisel souhlas o alokaci objednávky na dodavatele zakázky a kdo tedy bude adeptem pro předání korupce. Nebude výjimkou, že zprostředkovatel sám bude podle svého uvážení přidělovat příslušné podíly korupce na jednotlivé rozhodující osoby.

         Na straně objednávky zakázky to může být jednotlivý pracovník objednatele, který svým rozhodnutím bude odpovídat za umístění dodávky a zakázky. Spíš však takovýchto osob bude více, které svým stanoviskem a rozhodnutím přispěly ke konečnému přidělení zakázky nejvyšší mírou odpovědnosti a které také se budou podílet v nejvyšší míře na korupci. Při dodávce zbrojního materiálu to budou také členové armády objednatele. Tyto osoby odpovídají případně za důsledky alokace zakázky, za zvýšené ceny zakázky bez soutěže, za případné další výdaje související se zakázkou, za promítnutí zakázky do hospodaření objednatele dodávky.

         Vezměme jiný případ korupce v dodávce stavebních prací na stavbě dálnice. I tam může být ustanoven zprostředkovatel, o němž bude platit mutatis mutandis to, co jsme uvedli u zbrojaře, ale agenda spojená s takovouto dodávkou je jednodušší. Obvyklé potíže se dostaví při alokaci zakázky bez soutěže, když uvažovaný dodavatel stavebních prací zatají, že sám jeho podnik nemá dostatečný počet zaměstnanců pro výkon práce a bude se muset spojit s nějakým dalším podnikatelem k provedení zakázky. V tom případě může dojít k prodražení dodávky a k dalším komplikacím v zakázce.

         Shrneme-li dosavadní text úvahy, představuje korupce takový případ, kdy podnikatel dodávky prací či služeb se uchází u objednatele dodávky prací či služeb, jímž je stát nebo jiná právnická osoba s charakterem veřejnosti a veřejného zájmu a která je ochotna umístit zakázku u dodavatele s tím, že dodavatel zaplatí nebo přislíbí podateli zakázky jako úplatu určitý obnos nebo provede určitou službu. Toto je právní podstata paragrafovaného znění korupce a toto také budeme v dalším považovat za skutečnou korupci.

 

 

         Olomoucké Vrchní státní zastupitelství projednává kauzu zatím nad sedmi obviněnými pro několik trestných činů, kteří jsou drženi ve vazbě a jejichž počet se má ještě zvýšit. Jde především o trestné činy úplatkářství opřené o §§ 160 a 161 trestního zákona. Nás však v této naší úvaze bude zajímat zvláště u některých nově určená opora o § 162 tr.z., o nepřímém úplatkářství. Naše společnost není s touto právní normou dostatečně seznámena, takže kolem její aplikace se vyskytuje i mezi erudovanými právníky řada překvapení. Proto bude jistě v zájmu na straně veřejnosti trochu se poučit v rámci možnosti o významu a smyslu tohoto právního pravidla.

         Do skutkové podstaty tohoto právního ustanovení náleží toto vymezení: (1) Kdo žádá nebo přijme úplatek za to, že bude svým vlivem působit na výkon pravomoci veřejného činitele, nebo za to, že tak již učinil, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta. (2) Kdo z důvodu uvedeném v odstavci 1 jinému poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo nápravným opatřením.

         V důvodové zprávě tohoto deliktu se uvádí, že pachatelem trestného činu nepřímého úplatkářství je ten, kdo za úplatek jen svým vlivem působí na výkon pravomoci veřejného činitele, aniž by sám byl účasten na rozhodování nebo výkonu rozhodnutí. Co se dá tedy vyvodit z uvedené citace trestného činu nepřímého úplatkářství?

         Předně je tu velký rozdíl mezi normálním úplatkářstvím a nepřímým úplatkářstvím spočívající v tom, že zatímco §§ 160 a 161 na sebe váží celou složitou agendu nějaké činnosti, nepřímé úplatkářství se věnuje jen jednotlivé věci, věci nerušeného výkonu pravomoci veřejného činitele. Předem tu existuje někdo, kdo má zájem na tom, aby se veřejnému činiteli nějak zamezovala volnost rozhodování a ten, kdo si to přeje, poskytne za tímto účelem nějaký úplatek jiné osobě, která má za tento úplatek zájem na realizování přání poskytovatele úplatku. Účel nepřímého úplatkářského pravidla tedy vede k nerušenému výkonu rozhodování pravomoci veřejného činitele, v jeho prospěch. Podle krátkého komentáře k tomuto pravidlu tedy skutkovými znaky zákona je žádost o úplatek nebo přijetí úplatku, pachatelem je osoba, která ve vztahu ke konkrétně řešené věci, o niž uplácejícímu jde, není veřejným činitelem, pachatel jedná v souvislosti s tím, že bude svým vlivem působit na výkon pravomoci veřejného činitele nebo že tak již učinil. Na rozdíl mezi § 160 a 161 musí být dána spojitost s výkonem pravomoci veřejného činitele a nestačí tedy obstarávání věcí obecného zájmu. U pachatele tohoto trestného činu není rozhodné, zda intervenci u veřejného činitele skutečně provedl, stačí jen, jestliže úplatek požaduje nebo přijme za to, že intervenci provede. Veřejným činitelem je volený funkcionář nebo jiný odpovědný pracovník státu nebo státního orgánu. Po stránce subjektivní se požaduje úmysl. Pachatel, který požaduje nebo přijímá úplatek, musí být rozhodnut intervenovat u veřejného činitele v zájmu toho, od koho úplatek pochází, nebo tak postupuje v době, kdy intervenci již vykonal. Je nerozhodné, že pachatel, který v době, kdy úplatek požadoval nebo přijal, měl sice úmysl intervenovat, avšak později od svého záměru upustil. Trestní odpovědnost dopadá na toho, kdo úplatek poskytne, nabídne nebo slíbí osobě, která není veřejným činitelem (alespoň nikoli ve věci, o niž uplácejícímu jde) a učiní tak proto, aby uplácená osoba působila na výkon pravomoci veřejného činitele (intervenovala) nebo proto, že tak již učinila.

         Vraťme se nyní do naší politické historie po krátkém zamyšlení nad podstatou trestního činu nepřímého úplatkářství a do negativních jevů v politické praxi. Dobře si vzpomínáme, že šest poslanců ODS dělalo premiérovi Nečasovi ve vedení vlády takové potíže, že jejich chování se projevilo jako politické vydírání, které ohrozilo stabilitu vlády a státu a premiér jit nevěděl, jak je přinutit k poslušnosti a k respektování demokratického myšlení a chování. Uvedení poslanci byli natolik silní a rázní, že se nedalo čekat až do příštích voleb, aby se jejich vliv jejich ztrátou mandátu omezil. A tak vedení státu včetně premiéra začalo s nimi jednat o jejich poslanecké resignaci a zřeknutí se poslaneckého postavení náhradou za jejich zařazení do velmi lukrativních zaměstnaneckých vztahů. Vedení státu tedy zápas o klid vzdalo a přidělilo jim výhodná místa a šlo cestou způsobu komunistického režimu řešit takové potíže „vykopnutím nepohodlného občana výše“. Toto řešení samozřejmě neznamenalo přidělení úplatku, nýbrž jen náhradního zaměstnání za poslaneckou funkci a vzdání se voleného politického postavení. Do této situace vstoupilo konání olomouckého Vrchního státního zastupitelství prohlášením, že vedle svých dřívějších korupcí mají na svědomí ještě uvedenou korupci nepřímého úplatkářství. Podle mého názoru předvedené argumenty prokazují, že v daném případě nejde o úplatkářství a že se jedná o trestný čin málo judikovaný a známý, domnívám se, že pro objasnění případu uvedených bývalých poslanců a pro poučení o tom, co je nepřímé úplatkářství, bude vhodné vést kauzu těchto poslanců až do konečného rozhodnutí soudu. Pro poučení to bude stát za to, neboť, jak dále uvidíme, v blízké otázce „přidělování trafik vysloužilým poslancům“ vzešla u mnoha právníků pochybnost, zda nechybujeme přidělováním těchto výhod jako něčeho nedovoleného.

 

 

         Čtenář této úvahy možná je velmi překvapen, když v pojednání o nepřímém úplatkářství objevuje nadpis kapitoly o přidělování „trafik“. Co má nepřímé úplatkářství společného s přidělováním trafik bývalým poslaneckým rebelům? Jaká je logika tohoto nesmyslu? Naše vysvětlení napraví omyl soudit poslanecké rebely s oporou o nepřímé úplatkářství. Přitom náš výklad osvětlí z druhé strany to, co jsme již uváděli.

         Existují poslanci, kteří jsou ve sporu s ministerským předsedou o politických záležitostech, hádají se s ním, ovlivňují jeho rozhodování, mohou jej i vydírat pohrůžkou o porážce jeho vlády, což může trvat i dlouhou řadu týdnů či měsíců. Děje se to na úkor klidu a pořádku ve státě, ale přece to není nepřímé úplatkářství. Po řadě týdnů či měsíců bezradný premiér nevidí jinou cestu, jak se tohoto zla zbavit, přemluví je, aby se vzdali svých poslaneckých funkcí, a nabídne jim jako náhradu za uvolněnou poslaneckou funkci nějaké lukrativní postavení v jiném sektoru státu. K tomuto uspokojení a přidělení nového místa rebelům dojde až po delší době, takže zdánlivě je naplněna skutková podstata uvedeného deliktu nepřímého úplatkářství. Existuje tu dlouhodobé působení rebelů na pravomocného veřejného činitele, premiéra, který jim dokonce dal lukrativní místa zaměstnání, která Vrchní státní zastupitelství v Olomouci považuje a označí za úplatek. A přesto to není nepřímé úplatkářství, jak soudí státní zastupitelství, neboť nebyla naplněna skutková podstata uvedeného trestného činu.

         Do skutkové podstaty nepřímého úplatkářství náleží, že existuje nějaká osoba, která usiluje o to, aby premiér ve funkci veřejného činitele byl omezován ve své pravomoci, tato osoba naplňuje funkci poskytovatele úplatku a je odpovědná za zločin jako pachatel, který poskytl úplatek. Tento pachatel vynajde jiného člověka, druhého pachatele zločinu, vlastního uskutečňovatele působení na premiéra, který se ujme za přijatý úplatek omezovat premiéra v jeho výkonu veřejného činitele. U obou pachatelů trestného činu musí být úmysl a jednání omezující výkon premiéra. Přitom první pachatel poskytující úplatek je „spiritus agens“ trestného činu, druhý pachatel je jednajícím vykonavatelem trestného činu, realizujícím přijatý úplatek.

         Kdyby premiér jednal ve smyslu uvedeného právního ustanovení, dával úplatek a stal by se tak prvním pachatelem, byl by to naprostý nesmysl a kontraproduktivní úkon, neboť by omezoval sám sebe a byl by také pachatelem jako poskytovatelem úplatku. Premiér tedy poskytuje poslaneckým rebelům výhodné zaměstnání jako náhradu za to, že se vzdávají svých poslaneckých mandátů a toto jejich zvýhodnění není úplatkem ve smyslu citovaného zákona, nýbrž pracovním zvýhodněním, běžným v politické praxi vedení státu. Rebelující poslanci také neomezují premiéra proto, že by jednali v souhlase s přijatým zvýhodněním, nýbrž proto, že jsou s ním ve sporu o politických záležitostech. Kdyby jimi přijaté zvýhodnění mělo být úplatkem, měli by ve svém omezování premiéra pokračovat a nikoli se zříkat svého poslaneckého mandátu a přestat ve svém omezování premiéra.

         A nyní v důsledku s aplikací nepřímého úplatkářství ve sporu s rebelujícími poslanci dochází k vyvolání strachu ve vedení státu a vlády. Premiér pocítí obavu, že se poskytnutím zvýhodnění poslancům stal plátcem úplatku a tím pachatelem uvedeného trestného činu, podobnou obavu mají i jiní pracovníci státu a vlády, kteří se domnívají, že by jednoho dne jejich benevolence vůči občanům mohly být považovány za úplatky, že by takovýmito úplatky byly i vysloužilcům poskytované „trafiky“ a považovány za úplatky v cit. zákoně. Ovšem jakákoli taková obava je bezpředmětná, neboť politických zvýhodnění je velké množství a korupce představuje jen nepatrnou část těchto zvýhodnění, opřených o jasné znění zákona. Při aplikaci nepřímého úplatkářství je třeba pečlivě vážit každé slovo cit. zákona, určit osobu veřejného činitele, pachatele poskytnutí úplatku a účel tohoto úplatku, přijetí úplatku a naplnění účelu přijetí úplatku, a provádění intervence u veřejného činitele s kauzálním nexem mezi úplatkem a intervencí. U poskytnutí jiných výhod bez těchto souvislostí vylučuje existenci nepřímého úplatkářství v poskytování výhod formou „trafik“, které ovšem z jiné stránky může být nevhodné a žádalo by si samostatného uvážení. To je však otázka, která se netýká naší problematiky

         Proto aplikace Vrchního státního zastupitelství opírat daný případ o právní ustanovení nepřímého úplatkářství je omylem, neboť poslanečtí rebelové neporušili svým přijetím zvýhodnění daný zákon, nešlo o úplatek, plátcem úplatku byl označen sám premiér, což je logický nesmysl, úplatek je jen jednou formou politického zvýhodnění.