František Stárek sděluje, že situace v ÚSTR mu připadá jako příprava na čistku. Probíhala tam evaluace projektů. Pro každý projekt byli vybráni dva oponenti. Ti však chyběli v případě Stárka. Evaluace se zúčastnili: šéf rady Portmann, francouzská historička Muriel Blaive, Petr Pithart, Vilém Prečan, Petruška Šustrová a archivářka Emilie Benešová. Stárek sice neměl kvalifikaci pro historii, ale měl historické zkušenosti z undergroundu, kde pracoval v dokumentaci badatelského projektu. Obával se toho, že by se evaluace mohla zvrhnout v čistku, neboť předsedkyni rady Šustrové v televizi ujelo, že v ÚSTR se musí vymést ta špína.

        V radě ÚSTR panovaly určité neshody. Když Stárek měl přijmout v Chartě funkci mluvčího, Šustrová proti němu vytvořila kádrovací skupinu katolíků Václava Bendy a Václava Malého a člena z reformních komunistů kolem Rudolfa Slánského. Petruška se znala s bývalou Stárkovou ženou i s jeho jinou ženou, která pracovala v ÚSTR. Podle Stárka se v radě ÚSTR skutečně proplétají politické a osobní věci. Petruška v radě uplatňovala svou chuť vládnout.

         Potíž byla také v tom, že ČSSD, když dosáhla své moci v Senátu, ten si přetvořil radu ústavu k obrazu svému a začaly se tam dít věci. Stárek v tu dobu navštívil místopředsedu ČSSD Lubomíra Zaorálka, aby se informoval o situaci. Zaorálek mu tvrdil, že u nás od roku 1968 až do roku 1989 nebyla žádná totalita a každý, kdo to tvrdí, rozdmýchává ve společnosti primitivní antikomunismus. U nás normální občané se neměli špatně, potíže měla jen malá skupinka těch, kdo měli problémy s Bezpečností. Zaorálek prohlašoval lustrační zákon za neústavní a tvrdil, že bude zrušen. Přišla také řeč na zákon o ÚSTR a v té souvislosti Zaorálek podotkl, že podle tohoto zákona nemohl být členem rady ÚSTR Jiří Dienstbier starší, poněvadž byl členem KSČ. Pokud Stárek uváděl, že lustrační zákon postihoval vedle členů StB také funkcionáře KSČ od okresních tajemníků výše a nerozlišuje tajemníky před rokem 1968 a po roce 1969, podle Zaorálka to se musí změnit. Zaorávek si stěžoval také na to, že z ÚSTR unikla informace o tom, že Jiří Dienstbier mladší ve svém volebním štábu měl bývalého člena StB. Stárek odcházel z jednání se Zaorálkem zděšen a byl přesvědčen, že osud Daniela Hermana je zpečetěn. Ten byl krátce poté radou ÚSTR odvolán.

         Na dotaz media, zda změny v ÚSTR nejsou projevem souboje členů různých part v každé větší organizaci, Stárek uvádí, že samozřejmě v tom je i politika. Když Zaorálek říká, že totalita za normalizace už nebyla, Stárek vysvětluje, že v tom vidí naplňování požadavku komunistické strany, od které sociální demokracie možná bude potřebovat tichou podporu. ÚSTR byl vlaštovka v tom smyslu, že Senát, který má na něj generální vliv, byl první institucí, kterou opanovala levice. Nejsem asi úplně nezaujatý, vždycky jsem byl pravicový volič, i když volit tady pravici je zatraceně těžké, protože jsou to … k pohledání. Samozřejmě, že teď zase budu volit pravici, Jestli odeesku nebo topku, to si hodím korunou, protože podle normálních kritérií se to snad ani rozhodnout nedá.

         Na dotaz media, zda stará garnitura, skupina Pavla Žáčka, nepropadla představě, že jim ústav patří, Stárek odvětil, že Pažouta nehájí, měl řadu chyb – z jeho práce příliš čouhal zájem o rozvědku, zatím co já si myslím, že meritem nemá být zkoumání rozvědky, jejíž práce se běžných lidí tady příliš nedotkla, ale ta část StB, která bojovala proti vnitřnímu nepříteli – nicméně Pažout ten ústav dal dohromady, vtiskl mu svou koncepci.

         Zástupce media podotkl, že Stárek vytýká nové ředitelce, že je loutkou v rukou Petrušky Šustrové a stejně tak Daniel Herman byl loutkou v rukou Pavla Žáčka. K tomu Stárek odpovídá, že Žáček stál Hermanovi za zády, ale Herman určitě loutkou nebyl.

         Stárek na dotaz media, jak se mu líbí nová vědecká rada, odpovídá, že její složení v něm důvěru nebudí. Normalizační historik Jan Rataj je jen taková třešnička na dortu. Bývalých komunistů je ve vědecké radě víc.

         Zástupce media namítá, že někteří jen do roku 1968. Stárek konstatuje, že u lidí s životopisem, jako je Petr Pithart, je otázka: co vlastně u nich byla ta epizoda, komunistická strana nebo Charta? Také mne u osmašedesátníků zajímá, kdo odešel z vlastní iniciativy a kdo byl vyhozen. Nicméně Rataj byl komunista do hořkých konců a dneska už se z něho stal symbol celé rady. Mně je líto jejího předsedy Adriana Portmanna, vedl jsem s ním pár hovorů a je to seriózní, příjemný, pravdivý člověk. Dobrý dojem mám i z dalších zahraničních členů rady, jim jde skutečně o vědu. Akorát mi přijde divné, že akceptují, co se kolem nich děje, že předseda rady Rataje nevyzve, ať jde pryč a nekazí radě pověst.

         Zástupce media se táže, zda Stárek nepozoroval, že by nová ředitelka

Foglová nějak omezovala bádání. Stárek toto vyloučil, ale výsledek činí závislým na konci boje o digitalizaci. Až do vzniku ústavu vždycky ta politická strana, která držela vnitro, měla výhody, protože od toho archivu měla klíče. Ve chvíli, kdy to bude zdigitalizované a přístupné lidem, tahle výhoda končí. Stárek pak podává informaci, v jakém stadiu se digitalizace nalézá.

         Zástupce media se táže Stárka, zda schůzka se Zaorálkem je předznamenáním zvratu doleva. Stárek odpovídá, že ano. Že ho ta schůzka utvrdila, že pro sociální demokracii má ÚSTR význam, aby získali komunisty jako tiché společníky. Nástup levice já považují za převrat, konec konců se tu co dvacet let odehrávají převraty, akorát že to probíhá tiše a bez povšimnutí. Tedy až na prezidentskou volbu, kdy zmanipulovaná lůza zvolila Zemana. Mně například připadá signifikantní to trestní stíhání J.F.X. Doležala. Já co by bývalý důstojník BIS znám bezvadně psychologii policajtů. Policajt, který začal stíhat Doležala, ví, že i když nebude na ministerstvu sedět Pecina, přijde tam nějaký jiný ministr ze zemanovského křídla sociální demokracie. Vyšetřovatel ví, že prezident nemá rád novináře a že on bude považován za hrdinu jen proto, že se do nejdrzejšího novináře opřel. I kdyby mu to soud shodil ze stolu. Policie je vertikálně řízený sbor, s vyšší hodností jde vyšší plat, a typický vyšetřovatel přemýšlí, jak bude vypadat v očích svých nadřízených. Podle názoru Stárka změna v ÚSTR je předznamenáním celkového zvratu doleva, který je čím dále rychlejší.

         Na dotaz na Stárka, že zazněly hlasy, že stojíme na prahu nové normalizace, Stárek odpovídá, že nikoli, neboť normalizace už začala, já ji tady v ústavu cítím. Jde jen o to, jak se jí teď bude říkat. Podle mne to bude normalizace v operetním taktu podle Lehára. A zatímco ta první byla tragédie, tohle bude fraška. Těžko už budou zavírat za názory, to si neužiješ, hranice taky zavírat nebudou, základní atributy tvrdé normalizace tedy chybí. Bude se odehrávat jenom tam, kam dosáhnou, tedy ve státních strukturách. Úřednictvo bude pracovat na politickou poptávku, podle toho, co přátelům, na očích uvidí, Dříve soudruh, dneska přítel. Já říkám mladým historikům: buďte rádi, aspoň tu normalizaci trochu poznáte a poznáte ji měkce. Nebudete muset prosedět roky ve vězení. Bude asi taková, jak jsme si to malovali v sedmdesátých letech: vydávat si své knížky, organizovat si koncerty, mít vlastní rádio.

         Na dotaz zástupce media, kde je ta generace, která už vyrostla ve svobodě a není kontaminována komunismem, Stárek odpovídá: Dvacet tři let je krátká doba. Jako mukl uplatňuji teorii, že když se vězeň vrátí z kriminálu, trvá ti stejně tak dlouho, jako jsi seděl, než se aklimatizuješ. Je na to psychologický terminus technicus: povýstupní psychóza. A se společností to bude obdobně. Na odžití těch padesáti let totality bude třeba zase padesát let. Takže jsme v půlce.

         Když zástupce media požaduje optimističtější závěr, Stárek odpovídá: Jak mám proboha mluvit optimisticky na prahu další normalizace? Ale já už s mainstreamem nechci mít nic společného, V Chartě jsme si vždycky říkali, že mluvíme za mlčící většinu. Žádná nebyla. Dneska už si nedělám iluze.

Tolik Stárek.

 

 

         Ústav pro studium totalitních režimů, ÚSTR, má nesmírně důležitý úkol a postavení. Má totiž pod svou mocí policejní archivy dřívějšího komunistického režimu a tedy i přístup k poznání myšlenkové náplně ducha našeho národa za doby komunistického režimu v naší zemi a tedy i pro vytvoření věrné paměti našeho života v době, kdy naše myšlení bylo narušeno totalitním vlivem politické vlády nelidské moci. Studium policejních archivů uvedené doby nám dopomůže pochopit, jak jsme žili a jak jsme mohli vůbec existovat za režimu, který představoval opak svobody a nelidského působení politických tlaků na naši národní duši. Obsah archivů nám dá pochopit podstatu totalitního zla představovaného komunistickým politickým režimem a vytvořená paměť nám umožní, abychom se jednak sami oprostili od vlivu toho zla, zamezili jeho přežívání a varovali se pro budoucnost být náchylní jeho nelidskosti podléhat. Je nám jasné, že pokud budeme mít k dispozici archivní prostředky věrného poznání, bude nám to nápomocné k lidskému životu a k trvalé svobodě a že pokud přenecháme použití tohoto archivního materiálu těm, kteří se podíleli na komunistické totalitě, umožňujeme tím další existenci toho zla a jeho pokračování.

         Po pádu komunismu v naší zemi jsme vytvořili uzákoněním lustračního zákona prostředek právního charakteru, který nás má ochránit před pokračováním dřívějšího zla a který má zamezit působení zla těm osobám, které se na tvorbě nepravostí podílely. Tento lustrační zákon se opírá o data archivního materiálu a paměť národa, a proto omezení politické moci těch komunistických činitelů, se kterými se nepodařilo provést patřičné vypořádání za jejich dřívější nelidské působení, bylo a je plně na místě. A je proto zcela pochopitelné, že tito neblazí činitelé usilují všemožně, aby archivní materiál z minulosti dostali do své moci. Jejich cílem bylo a je zmocnit se archivu a tedy i moci nad ÚSTR a jeho radou.

         Tato příležitost se jim naskytla, když loni na podzim ČSSD dosáhla převážné moci v Senátu a tím také ovládnout ÚSTR a jeho radu. Byl odvolán dosavadní ředitel ÚSTR Daniel Herman, který rozhodně nejen působil zdárně v této organizace, ale byl zárukou, že “Paměť národa“ bude uchována v čistém stavu a podobě. Členové rady ÚSTR byli odvoláni nebo sami z protestu z ústavu odešli, do nové rady se dostali vlivem ČSSD noví členové, při čemž nebyla šetřena dřívější zásada, že členem Paměti národa nemohou být bývalí komunisté, vedoucího postavení a vlivu se dostalo v radě Petrušce Šustrové, které dříve již v televizi ujelo, že z ÚSTR je třeba vymést tu špínu, což nijak neupřesnila a nedoložila.

         Vůbec nemůžeme souhlasit s tvrzením Zaorálka, že v našem státě v době od roku 1968 do roku 1989 nebyla totalita a že každý zaměstnanec ústavu, který tvrdí, že byla, rozdmýchává ve společnosti primitivní antikomunismus. Stárek v té době spatřuje naplňování požadavku komunistické strany, od které sociální demokracie možná bude potřebovat tichou podporu. Podle Zaorálka v té době u nás měla určité potíže s Bezpečností jen malá skupinka. Podle něho musí dojít ke změně v lustračním zákoně, který je prý neústavní. Jestliže lustrační zákon postihoval nejen členy StB, ale i funkcionáře KSČM od okresních tajemníků výše, také toto je neústavní a nutno to změnit. Jestliže z ústavu unikla zpráva, že ve volebním týmu mladého Dienstbiera existoval bývalý agent StB, byl to podle Zaorálka neoprávněný únik informace z ÚSTR. Když Zaorálek přesvědčoval Stárka, že ve stádiu normalizace u nás již komunistická totalita nebyla, není divu, že Stárek odcházel od debaty se Zaorálkem s takovým zděšením a spatřoval v tom již vyhození Hermana z vedení ÚSTR a další změny. Bylo mu jasné, že za touto změnu stojí potřeba KSČM a snaha sociální demokracie zajistit si tichou podporu komunistů, pokud ji budou potřebovat. Stárek sice nesouhlasil s Pavlem Žáčkem a jeho sklonem uvažovat ve smyslu rozvědky, ale uznával zásluhy Žáčkovy o vytvoření a koncepci ÚSTR, Stárek byl výslovně proti komunistickému historikovi Janu Ratajovi, který do t rady ÚSTR vůbec nepatří a měl by být odvolán, pokud se týče Petra Pitharta, je otázkou, zda u něho převažoval úmysl členství v KSČM a členství v Chartě. U osmašedesátníků je důležité, zda odešli z komunistické strany dobrovolně nebo byli vyhozeni. Pokud se týče průběhu digitalizace historického materiálu v ÚSTR, Stárek konstatuje, že práce pokračuje, nemá výslovnou kritiku proti ředitelce Foglové a ostatním členům rady, ale je podezíravý a po sedmnácti letech práce ve zpravodajské službě nepřipouští náhody. Je si vědom toho, že stávající materiál archivu je závažný proto, že pomocí něho se dají nahradit skartované doklady, které již neexistují. Podle jeho názoru sociální demokracie chce mít klíče od archivu, aspoň k tomu, co zatím digitalizováno nebylo. Víceméně mu to potvrdil rozhovor se Zaorálkem.

         Zamýšlíme-li se nad dávnou minulostí našeho státu, naší lidské společnosti, shledáváme, že se dělila na dvě základní skupiny, na lidi věřící a nevěřící, tj. na věřící v existenci Boha a lidi v existenci Boha nevěřící. Zatímco první skupina, věřící křesťané, nemůže potvrdit své přesvědčení jako vědění a poznanou pravdu, pro druhou skupinu její přesvědčení představuje poznanou pravdu a vědění, což je ovšem její velký omyl.

         Středověký i novověký křesťan vychází z toho, že byl stvořen Bohem, že se stal svým rozumem jeho obrazem, že je na zemi správcem Božího majetku, který má obhospodařovat, má Boha uctívat a plnit své povinnosti k Bohu, mít účast na bohoslužbách a svátostech, prostě dávat Bohu to, co mu patří a císaři také to, co mu náleží. Křesťan podle učení středověkých klášterů se řídí heslem „Ora et labora“, „Modli se a pracuj“ a má podle tohoto hesla svůj den rozdělen, aby plnil svou povinnost Bohu i lidské společnosti. Když se ráno probudí, v modlitbě poděkuje Bohu za jeho milosti a za svůj život, v poledne, když pracuje na poli a uslyší hlas vzdáleného zvonku kostela či kaple, zastaví svou orbu, pomodlí se „Anděl Páně“ a pak v pak v práci pokračuje, večer před uléháním k odpočinku při modlitbě nezapomene na slova Písma: „Do Tvých rukou, Pane, svěřuji svého ducha“ („In manus tuas, domine, commendo spiritum meum“). Tak pro křesťana spiritualita a život v práci jsou spolu spojeny a doplňují se, celý život je jimi naplněn.

         Nevěřícímu občanu je jeho život ochuzen o uvedenou duchovnost a spiritualitu a zbývá mu jen sama práce, nutný odpočinek, případně zábava a pobyt v přírodě. Nedostatek duchovnosti v tělovýchovné organizaci Sokol, která svou činností bránila křesťanům v nedělních bohoslužbách, je donutila, aby si vytvořili svého katolického Orla, aby mohli splnit svou náboženskou povinnost.

         Srovnáme-li nyní možnosti věřících a nevěřících žít ve společenství, shledáme, že pro toto soužití je „vhodnější láska k bližnímu“, vedoucí dokonce k povinnosti milovat i svého nepřítele než opačná devíza: „kdo není s námi, je proti nám“, chápaná ve smyslu nezvratném, „eo ipso“.

         Vraťme s však k problému „normalizace“, o níž se zmiňuje jak Zaorálek, tak i Stárek. Slovník cizích slov nás seznamuje s pojmem „normalizace“ zcela obecně a chápe tím uvedení do normálního stavu, nastolení „pořádku“. Pak je ovšem nutno uvážit, který stav je normální, co tvoří normalitu. Jak pro Zaorálka, tak i pro Stárka, byl nenormální stav komunistického režimu v padesátých letech minulého století. Tato anormalita spočívala u nás ve ztrátě svobody, v soudních rozhodnutích, koncentračních táborech, vraždách, odsouzeních nevinných, v policejní zvůli, ve zřízení StB, v násilném vlivu na kulturu, výchovu, vzdělanost a celý život v naší zemi.

         Zaorálek tvrdil, že komunistická totalita za éry normalizace již neexistovala a naopak vládl již normální stav. Toto je však buď jeho velký omyl, nebo nepravda, což dosvědčují samotné komunistické záznamy a doklady, které jsou v rukou ÚSTR jako policejní materiál Paměti národa. Měl jsem možnost jako mukl nahlédnout do tohoto materiálu po roce 1989 a byl jsem dvakrát v Pardubicích, kde byly tyto policejní doklady shromážděny. Bohužel již značná část listin, které se mne týkaly, asi sto dokladů, byla již skartována, ale doba normalizace byla zcela zachována a k dispozici. Za peněžní obnos bylo možno obdržet kopie vyžádaných dokladů. Z tohoto materiálu jsem mohl zjistit, kdo proti mně podával StB informace. Tyto osoby se za svou činnost vůbec nehanbily a neprojevovaly ani stopy lítosti. Zjistil jsem také, že až do konce listopadu 1989 jsem byl sledován, ale i skupina asi patnácti katolických právníků, kteří jsme byli vedeni pod heslem „Baroko II.“ a všichni vyslýcháni pro svou společnou účast na pobožnostech a debatách. Patřil-li tento obsah styků do normalizace a nebyl to projev totality režimu, pak to byla jen čistě „komunistická normalizace“.

         Plně souhlasím se Stárkem, že jak my muklové, tak i celá naše společnost byla érou režimu komunismu ovlivněna infikována a musíme se podrobit delší aklimatizaci, abychom se zbavili zbytků tohoto vlivu. Je však otázka, zda další „normalizace“ nebude kontraproduktivní na tuto aklimatizaci.

         Naprosto souhlasím se slovy Stárka: Jak mám proboha mluvit optimisticky na prahu další normalizace, (tj. té komunistické, ovládané a vládnoucí principem totality, k tomu já dodávám). V Chartě jsme si vždy říkali, že mluvíme za mlčící většinu. Žádná nebyla. Dneska už si nedělám iluze.

Josef Plocek